Nespleťte si album Iva Bittová vydané letos u prestižní mnichovské značky ECM s třiadvacet let starým albem nazvaným rovněž Iva Bittová, které vyšlo u slovenského vydavatelství Pavian Records. Jedná se o dva různé tituly.
Nejnovější sólové CD Ivy Bittové a její dlouhohrající debut, tedy eponymní album dua Bittová & Fajt, dělí šestadvacet let. Kolekce stručně nazvaná Bittová & Fajt se letos dočkala již třetí reedice na CD, tentokrát péčí Pavian Records a doplněné o dvě chybějící písně, které původně vyšly jen na singlu Ivy Bittové Ukolébavka / Plavil Janko koně / Boží dárek - tato ediční politika se uplatnila už před šestnácti lety na CD Bontonu.
Proč tedy tuto reedici, další z řady, zmiňovat? Subjektivně proto, že v Čechách vyšlo jen málo srovnatelně úchvatných alb. Miluji hudbu, která ve své výpovědi nese výraznou vůni genia loci a nejen času, ale i kořenů času svého vzniku, aniž by okatě pokukovala po domácích či světových vzorech. A v tomto ohledu jsou Iva Bittová a Pavel Fajt na svém debutu dodnes cennou lekcí všem, kdo s touhou tvořit berou do rukou hudební nástroje.
Druhý důvod je radostně ekonomický: o album je, jak se zdá, stále zájem, což v éře internetové zlodějny vydávané za jakési posvátné právo na informace mile potěší. Tohle album se navíc pyšní nádhernou dynamikou zvuku a je třeba je poslouchat nahlas a aniž bychom se nechali vyrušovat hukotem počítače či omezovat chrchláním mp3 formátu. Vím, že existuje i flac a nechci se zde pouštět do srovnávání zvukové kvality vinylu a kompaktního disku (některou hudbu mám radši z desky, jiná mým uším mnohem lépe sedí z CD), jedno je ale jisté: aby Bittová & Fajt v bujnějších pasážích patřičně ryčeli a duněli a zároveň dali vyniknout všem tichoučkým finesám své souhry, je třeba mít volume doprava a řetězec s co možná nejkrystaličtějším zvukem.
Třetí důvod zmiňovat šestadvacet let starý titul je ryze pisálkovský: pokusit se srovnáním prvního dlouhohrajícího titulu se zatím posledním popsat cestu, jíž Iva Bittová během své úspěšné kariéry ušla.
Fajt s Bittovou "na sebe zbyli"
Brno, první polovina osmdesátých let. Iva Bittová má za sebou studium hudebně dramatického oboru na brněnské konzervatoři. Je členkou souboru Divadla na provázku, kde se koncem sedmdesátých let proslavila rolí Eržiky v později zfilmované Baladě pro banditu, o něco dříve zazářila v Ružových snech slovenského režiséra Dušana Hanáka. Díky Provázku, který vyžadoval, aby jeho herci ovládali hudební nástroje, se dcerka z muzikantské rodiny vrátila k houslím, které nějaký čas poněkud zanedbávala. Při hledání, jak na ně, aby to pro ni bylo zajímavé, objevila kombinaci hry a zpěvu, která je pro ni dodnes charakteristická.
Stavební inženýr Pavel Fajt bubnoval v rockových i jazzrockových kapelách, mimo jiné v řadách nejvýraznější brněnské skupiny té doby, hořkých a mnohdy morbidních vtipálků Ještě jsme se nedohodli (dále JJSN). Kromě bicí soupravy ale rozezníval i hrníčky a další „cinkátka" třeba jako doprovod Václava Koubka.
S Ivou Bittovou na sebe „zbyli" - původně byli oba členové větší kapely, na jejíž zkoušky se ale postupně přestali dostavovat hráči. Netradiční duo housle-bicí bylo na světě. Začít tvořit v tomto obsazení musel být obrovský krok do neznáma, pomohlo ale rozdílné hudební zázemí obou protagonistů - Iva Bittová byla nasáklá moravskou i cikánskou lidovou hudbou, díky Provázku, který byl určitým středobodem brněnského kulturního života, ale znala i současnou vážnou kompozici.
Pavel Fajt ctil art rock a britské hnutí Rock v opozici, jehož nejvýraznějším hybatelem byl pozoruhodný bubeník Chris Cutler; když duo dosáhlo mezinárodní proslulosti, vystupovalo - společně i zvlášť - často právě po boku hudebníků z této scény: Cutlera, kytaristy Freda Fritha (viz vynikající dokumentární film Step Across The Border), cellisty Toma Cory či bubeníka Jima Menesese.
Album Bittová & Fajt vydané Pantonem v roce 1987 je dokonalým katalogem tvůrčích poloh dvojice. Začíná jurodivým, expresivním Smíchem, po němž následuje dvojice miniatur. Dvacetivteřinová Čas a místo s textem (zhudebněnou větou) z pera sovětského prozaika J. V. Trifonova album vykupuje z možných, jakkoli absurdních obvinění, že tematicky nedohlédne přes plot vlastní zahrádky, a díky ruskému jménu Toňa Gerasimovová v textu celku propůjčuje několik deka „široké slovanské duše".
Pětapadesátivteřinová Za naším je parodií na lidovkovou idylu. „Za naším domem je zahrádka, za naším domem kvete bez," zpívá Iva Bittová Fajtův text, v němž vzápětí přiznává, že „taky tam chcíp pes".
Tuto trojici písní vnímám jako určující manifest: duo upozorňuje, že mu není cizí téměř pohanský nářez, exotika ani novovlnná poťouchlá groteska. Když si v tomto ohledu udělalo s posluchači jasno, přichází se skladbami, v nichž prezentuje hladce sešitou syntézu širokého spektra vlivů a klidnější, vážnější polohy.
Takže hned následující Boží dárek má lidový text, jehož nové zhudebnění duo realizovalo ve spolupráci s brněnským skladatelem Jaroslavem Šťastným (Peterem Grahamem), mužem, který tu a tam rád odskakuje do hájemství neakademického hudebního hledačství, poslední dobou například s pozoruhodným improvizátorem Ivanem Palackým či v okruhu pražské skupiny IQ+1. Poté se pera chopí Pavel Fajt, který, což je veliká škoda, nikdy netextoval na plný úvazek.
Jeho Strom, Na těle plášť a Pták se vyznačují stručně vyjádřeným archetypálním sepjetím člověka s přírodou, tíživým i erotickým, pohanským i trochu šrámkovským. Hudební doprovod lidové motivy také jen naznačuje, Fajtovy bicí místy - především ve Stromě - přebírají roli ruchů a zvukových efektů umocňujících napětí, s houslemi pak vedou dramatický dialog s příkladným citem pro stručnost a téměř filmový střih. Virtuozita není něčím, co by se mělo dávat na odiv, ale příjemnou samozřejmostí, nad níž není třeba se pozastavovat.
Tak končí první strana desky - na kompaktním disku symbolická. Na bontonské reedici následovaly zmíněné bonusy ze singlu Ivy Bittové, aktuální reedice je, myslím že rozumněji, zařazuje až na konec. Druhá polovina dlouhohrajícího alba zachycuje duo v těsnějším sepjetí s takzvanou „brněnskou scénou", kolektivem vzájemně propojených skupin, které v osmdesátých letech patřily k tomu nejinvenčnějšímu na české hudební scéně.
Kromě zmíněných JJSN do této kategorie, na jejíž podrobnější hodnocení zde není místo, patřili androšští Odvážní bobříci, jejich pokračovatelé Pro pocit jistoty, kteří díky skladateli Martinu Dohnalovi spojili nervní rock s postupy vážné hudby, strozí E malíře Vladimíra Kokolii, jejichž existenciální nářez se obešel bez bicích, intelektuálně bujaří Z kopce, kde se poprvé proslavil Petr Váša, a mnozí další… v neposlední řadě Dunaj, v němž se kytaristé E sešli právě s duem Bittová a Fajt a který na LP debutoval v roce 1988.
Druhá strana LP Bittová & Fajt začíná téměř goticky temnou Svatbou, snad nejkrásnějším textem Karla Davida, básníka a baskytaristy JJSN, jehož dílo na rozdíl od díla většiny písňových textařů ustojí knižní podobu. Snad jediné, co mě na celém albu mrzí, je, že z Davidova dialogu nevěsty a ženicha duo zpracovalo jen první část a na odpověď nedošlo.
Karel David na albu má ještě dva texty a v jedné písni hraje i na baskytaru - dalším hostem je ve třech číslech jeho spoluhráč z JJSN, kytarista Stanislav Filip, na kontrabas dvakrát pohostinsky zahraje politolog Pavel Barša (Odvážní bobříci, Pro pocit jistoty). Po Svatbě následuje pozoruhodná Francouzská (další špetka exotického koření s tichým českým překladem), na jejímž konci zazní několik taktů jako z dílny JJSN. Jako by Bittová a Fajt chtěli postoupit část stopáže svého povoleného pantonského alba skupině, která díky své nesmlouvavosti v hudbě i textech povolení k vydání nikdy získat nemohla.
Úklonou směrem k JJSN je i zařazení dvou kompozic jejich leadera Stanislava Filipa - instrumentálky Smuténka a písně Dnem bazénu otextované Karlem Davidem. Obě jsou křehké úplně jiným, romantizujícím způsobem, než na albu převažuje, i když text druhé z nich ve zkratce popisuje, jak se asi cítí ryba v chlorované vodě bazénu, na jehož břehu číhá plavčík… kdo se se školou chodil učit plavat, jistě rozumí.
„Experimenty" pokračují skandovaným Kamenem zakončeným zvukem žbluňknutí - prvním neskrývaně postprodukčním zásahem celého alba. Po tomto drobném leknutí začne pípat něco jako digitální kuchyňský budík, do jehož zvuku zazní drnkání - Pavel Fajt se v Peřinách na text divadelního režiséra J. A. Pitínského představuje jako zpěvák i kytarista. Psi s textem Karla Davida album zakončují ve zvukovém duchu jeho první strany, slova ale hrají na temnější notu: „Jen co se zvednu / hned zase klesnu / v hlubinách je mi blaze / jenom psi potají / na mě štěkají / když ležím jak oni nazí / na podlaze."
Na aktuální reedici po této pointě následují dvě písně s lidovým textem. Ukolébavka je koláží hned několika ukolébavek hudebně odvozená od rozvíjeného Halí belí, v Plavil Janko koně se střídmě objevuje Pavel Fajt a mnohem výrazněji, v roli zpěváka, kytaristy a spoluautora hudby, i Karel David.
Živočišné cikánství a neúprosný intelekt
„Z inspiračního kapsáře folklórních motivků, vytržených veršů, janáčkovských intonací, minimalisticko dráždivě rozpomlkovaného frázování, andrtovského porobení klasické hráčské techniky a jazzrockové vyčleněnosti bicích nástrojů a perkusí coby staroželezářsky rozmanitého časostrůjce obrazů, plošek i osamělých tónů, vylovili Bittová s Fajtem - vzájemně násobíce živočišné cikánství s neúprosným intelektem - jeden z nejoriginálnějších tvarů české autorsko-interpretační hudby, srovnatelný s experimenty Jiřího Stivína, Dagmar Andrtové a Jablkoně," pokouší se na obalu singlu, z něhož bonusy původně pocházejí, poeticky popsat nepopsatelné Jiří Černý.
V souvislosti s letošní novinkou Ivy Bittové u ECM zase Sharon Mesmerová v newyorském zdarma šířeném kulturním měsíčníku Brooklyn Rail poznamenala, že „popsat, co [Bittová] dělá, je jako popisovat hudbu někomu, kdo ji nikdy neslyšel."
Do roku 2013 se dostaneme vzápětí, nyní krátké intermezzo. Album Bittová & Fajt v roce 1987 znamenalo skutečný průlom. Již o rok později dvojici v Německu vychází deska Svatba s repertoárem téměř totožným s debutem, prezentovaným ale v koncertní verzi. Odhaduji, že získat pantonské nahrávky pro reedici asi nebylo možné. Svatbou se diskografie dua uzavřela. Ve stejném roce 1988 ale vychází u Pantonu i debut Dunaje. Přestože osobně preferuji stroze bigbítovou podobu, kterou tato skupina nabrala po odchodu Ivy a Pavla, album dodnes neztratilo na naléhavosti.
Po „plyšákovi" se roztrhl pytel s příležitostmi: Iva Bittová s Pavlem Fajtem i bez něj byla častým hostem domácích i zahraničních festivalů. Výčet jejích hudebních kolaborací by tento už tak dlouhý článek prodloužil o řádně tučný odstavec, důležité ale je, že Iva Bittová coby hudebnice získávala čím dál větší uznání i na poli mainstreamu a v akademických hudebních kruzích. Zde je namístě prohlásit, že jen a jen díky své přesvědčivé hudební tvorbě - její až rychlošípácká schopnost nepodbízet se a stát mimo senzacechtivost bulváru budiž příkladem všem půvabným zpěvačkám.
Z divné slečinky šarmantní dáma
Z Divné slečinky (jak se jmenovala jedna z jejích sólových desek) se stala šarmantní dáma, spolupracovníky z řad rockové avantgardy a brněnské scény nahradili renomovaní hudební skladatelé i soubory - jmenujme alespoň Bang On A Can Allstarsa Kronos Quartet - ale i popoví tvůrci, například bývalý partner Richard Müller či hlasový šašek Bobby McFerrin.
Asi tušíte, kam mířím. V případě Ivy Bittové nelze mluvit o uměleckém zaprodání se (jediným úletem jejího hudebního portfolia je album Party, na němž čiřiká a trylkuje do otravných beatů DJ Javase a které opravdu nemuselo vyjít), zamyslím-li se nad spoluprací s McFerrinem, nemohu přijít na to, co Bittové mohla kromě zviditelnění nabídnout. On totiž není trylek jako trylek. A pochopil sluníčkově vytlemený ferina vůbec, s kým má tu čest?
Mám teorii, že s narůstající proslulostí a přesazením do jiného prostředí je umělec z neanglofonního světa nucen odhazovat část toho, co je pro něj typické. Spjatost s geniem loci při tvůrčím rozhodování částečně ustupuje potřebě univerzální sdělnosti - najednou je třeba promlouvat nejen k lidem, s nimiž má umělec společnou rodnou hroudu a jejíž poezii, humor, absurdno i smutek má od narození v krvi. Tento přerod se nemusí odehrávat v rovině kalkulu a je na každém umělci, jak tuto změnu dokáže ustát.
Jeden nehudební příklad: domnívám se, že Milan Kundera je mnohem lepším francouzským spisovatelem než Miloš Forman americkým režisérem, u obou ale bez váhání upřednostňuji jejich předemigrační dílo pro jeho přesnější zacílení, bytostnou znalost problematiky a prostředí a působivost hmatatelného detailu oproti občas příliš vykoumaným konstrukcím.
Iva Bittová po letech prožitých v Brně a v moravské vesnici Lelekovice přesídlila do Spojených států, kde se jí profesně velice dobře daří. Nevím, zda kritička Sharon Mesmerová slyšela její rané nahrávky a zda by pro ni byly stravitelné tak jako letošní sólová deska. Možná by byla uchvácena, možná by ale zalapala po dechu a pronesla nějaké to zdvořile obranné „very interesting". Iva Bittová z katalogu ECM je totiž tak trochu „light version". Má to ještě jeden důvod.
Nesluší se mluvit o věku dam, už jsem ale prozradil, že mezi prvním a zatím posledním dlouhohrajícím albem uplynulo šestadvacet let, během nichž má člověk spoustu času na nalézání krásy v klidu a kontemplaci. A nové sólové album Ivy Bittové je zralé, kontemplativní, univerzálně srozumitelné.
V dobré společnosti
Škarohlíd by mohl dodat, že také tak trochu hóch - vyšlo totiž u opravdu „dobré společnosti", původně mnichovské značky ECM, která od svého vzniku v roce 1969 vyslala do světa více než tisíc titulů tak zvučných jmen z oblasti jazzu, vážné a další „náročné hudby pro každého", jako jsou Bill Frisell, Jan Garbarek, Keith Jarrett, Arvo Pärt, Art Ensemble of Chicago, Miroslav Vitouš, Meredith Monková a desítky dalších.
Osobně věřím, že Iva Bittová album estetice ECM nijak nepřizpůsobovala a že CD zkrátka zachycuje její aktuální sólovou tvář. Mimochodem, nejedná se o první titul, který ECM Bittové vydalo, na stejné značce vyšlo již album Mater, její spolupráce se slovenským skladatelem Vladimírem Godárem.
Letošní novinka byla, jak praví obal, nahrána v únoru 2012 ve švýcarském Luganu v Auditorio Radiotelevisione svizera. Jde-li o koncertní záznam, na informace skoupý booklet alba neuvádí. Bittová si ve dvanácti číslech nazvaných stručně Fragment I - XII vystačí s hlasem a houslemi, které dvakrát, v prvním a posledním Fragmentu, vymění za kalimbu. Album je vysloveně komorní a introvertní, mám-li jej srovnat s debutem Bittové & Fajta, napadá mě adjektivum „málomluvné".
Jsou zde dva anglicky zpívané texty, jeden od Chrise Cutlera, druhý od Gertrudy Steinové, jeden z Fragmentů je adaptací skladby španělského skladatele, klavírního virtuóza a aristokrata Joaquína Rodriga (1901-1999). O jakou skladbu jde a o jaké texty, díky jednotnému názvu Fragment nevíme. Je to jednoduchá a zároveň fungující působivá strategie jak upřednostnit celek před eklektickým výčtem vlivů… a ano, před fragmentizací. Při názvech Fragmenty se nabízí zásadní otázka: jde opravdu o fragmenty, například vystříhané z jednolitého proudu hudby, nebo o samostatné drobné skladby a improvizace?
Nevím a nenabízím zde odpověď. Tomu z posluchačů, kteří záhadě chtějí při poslechu přicházet na kloub, může být nápovědou neuspěchanost celé kolekce. Bittová nechává každý tón dlouze znít, hlasem a houslemi často vytváří spíše drones než melodie, čertovské trylky bychom zde marně hledali, místo toho housle často kouzlí průzračné několikatónové motivky. Ty na několika místech přebírají úlohu sólového hlasu, zatímco zpěv je ornamentálně doprovází. Když ale Bittová zpívá sólově, bez houslí, činí tak uvolněně, jako by zpívala o samotě a sama pro sebe.
Cítím, že toto album, přestože rozdělené na tucet tracků a tudíž nabízející možnost přeskakování, má být vnímáno jako jeden celek, proto se u něj nemá cenu pouštět do popisu každé skladby. Bylo-li by LP Bittová & Fajt s obrovskou nadsázkou možné přirovnat k bigbítovému nářezu, novinka je - opět s obrovskou nadsázkou - ambientní, i když je sice spíše koncentrovaná než bezbřehá.
Nebojuje o vaši pozornost, kdykoliv k ní ale upřete mysl, zaujme. Hudba, s níž se hezky bydlí, která se ale (myslím, že následující myšlenky otce ambientu Briana Ena k ní dokonale pasují) nechce vzdávat „pocitu pochybnosti a nejistoty", vytváří „klid a prostor k přemýšlení" a je „stejně nenápadná jako zajímavá."
Bittová & Fajt: Bittová & Fajt. Pavian Records, reedice, 2013.
Iva Bittová: Iva Bittová. ECM Records. 2013.
zveřejněno 19.5.2013 na aktualne.cz - link
