středa 21. prosince 2005

XI. pražský industriální festival

Devátého a desátého prosince se Praha stala opět dějištěm akce, která se odehrává vždy o víkendu po skončení Alternativy a přibližně tři týdny po Maratonu soudobé hudby a jejíž konání lze považovat za tradiční ukončení každoroční festivalové sezony. Pokud chce divák zhlédnout všechny tři akce, bývá v půli prosince hudbou už tak unaven, že konzumní charakter Vánoc se mu jeví jako svůdné světlo na konci avantgardního tunelu.

Ke strategii pořádajícího sdružení Ars Morta Universum patří zásada konat každý ročník na jiném místě. Po loňském kinu Morava byl zvolen opět kinosál, tentokrát žižkovské Aero. Během dvou dnů se již tradičně představilo deset účinkujících plus dva DJs (Maldoror a Nika 77), kteří bavili publikum po skončení hlavního programu.

Trochu smutně musím konstatovat, že nejkvalitnější část programu letos spočívala na bedrech zavedených umělců, žádný objev z řad méně známých jmen (jako tomu bylo vloni, kdy český postindustriál obohatila v anonymitě dlouho pracující dvojice Tábor radosti) se nekonal. Silácká póza německých Thoroforn nebyla přes jistou chytlavost nijak invenční, jejich krajan Fragment King ze všeho nejvíce připomínal pubescenta pózujícího před zrcadlem se svou první (bas)kytarou, rakouský Institut D.O.L. se po počátečních hlukových rozpacích a politických deklamacích přinutil k zajímavému ambientu a vzápětí trochu shodil snahou přimět publikum k mávání hořícími zapalovači.

Hvězdou přehlídky byl jeden z nestorů industriálu, Američan Stefan Weisser, tvořící (mimo jiné) pod pseudonymem Z’ev. Bubeník, básník, autor zvukových instalací a esejista Weisser (nar. 1951) je virtuózní hráč, improvizující na bicí nástroje převážně vlastní výroby. Skrze svou hru zkoumá možnosti zvuku coby specifické řeči (viz africké tamtamy) a neverbální poezie, mnohdy se dostává až k symbolickým a mystickým přesahům – jeho album The Sapphire Nature, které vydal John Zorn na svém labelu Tzadik, je bubenickou interpretací Kabaly. Z’evův (bohužel dost krátký) set se odehrál ve čtverci z nejrůznějších bicích (velký buben a různé kovy), v němž hráč seděl a jednotlivá čísla věnoval vždy jedné ze čtyř stran. Zajímavá byla především hra na ozvučený plech, na nějž Z’ev kromě obligátní „bouřky“ hrál i jako na metalofon – horní hrana plechu byla totiž na několika místech naříznuta a výška zvuku mezi jednotlivými řezy se lišila. Číslo pro dvojici rour s jedním koncem uzavřeným plastem bylo dynamickým „duetem“ kovově znějících těl trubek a plastových zakončení, jejichž tlumený zvuk připomínal baskytaru či ozvučenou basovou pružinu Einstürzende Neubauten.

Dvojice Job Karma se po vydání čtyř alb stala nejprodávanějším artiklem polské industriální scény a v Praze hrála již mnohokrát – tentokrát snad nejlépe. Patří k širšímu okruhu Ars Morta Universum a po vzoru pražského festivalu pořádá již několikátým rokem industriální festival ve Wrocłavi. Hudba Job Karmy je chytlavou směsí pomalých temp, minimalistických rytmů a chytře vy­užitého zvuku tónových generátorů a analogových kláves. Napětí, které z tvorby dvojice čiší, je dáno kombinací neosobních repeticí a hlasových samplů (jejichž exaltovanost je díky opakování ve výsledku zcela chladná) s jemným dotekem psychedelie. Ten je zprostředkován právě retro zvukem varhan a – nyní nepoužité – kytary v úsporně gilmourovském stylu. K Job Karmě neodmyslitelně patří kvalitní videoprezentace animovaných vizí přetechnizované společnosti řítící se bezmocně zpět k barbarství. Z videoprojekcí, které používali téměř všichni vystupující, se rozhodně jednalo o tu nejkvalitnější.

Promítat ke svému koncertu video se mezi industrialisty stalo skoro stylotvorným pravidlem, nejspíš od té doby, kdy jejich koncerty přestaly těžit z vizuální atraktivity fyzické akce s ohni a železy a ke slovu se spolu se samplery a laptopy dostala i statičnost. Kromě videa Job Karmy si zaslouží zmínku ještě Thoroforn, kteří svůj set doprovodili černo­bílými kontrastními záběry pořízenými v okolí Aera. Vizuální trend v podobě videa a performance na industriál­ní festival pronikl natolik, že tato hudební přehlídka hostila i představení, která byla výrazně nehudební a jejich zvuková stránka hrála sekundární roli.

Dvojice finských performerek Enilas prezentovala dvě videa doplněná decentní pohybovou akcí. První z promítaných prací byly veselé pražské momentky, druhou zajímavá studie na téma různé rychlosti vnímání času. Obě aktérky se pohybovaly v zalidněných ulicích výrazně zpomaleným krokem. Zrychleně přehrávaný záznam pak ukázal dívky chodící (i když trochu trhaně) normálním tempem, zatímco lidé kolem nich se změnili v horečně pádící rozmazané šmouhy. Američan MK9dosti nepřesvědčivě proměnil sál v zajatecký tábor a na dobrovolníky shromážděné před pódiem křičel z megafonu, Polka Dorota Kleszcz (pomocí nahoty, černých a bílých převleků a rekvizit) na pódiu i v předtočeném videu zpodobňovala svůj kritický pohled na stereotypní role „dobré“ a „zlé“ ženy. Hudba u tří zmíněných performancí nechyběla – na rozdíl od některých výše zmíněných se však jednalo spíše o „nutný“ zvukový doprovod.

otištěno 21.12.2005 v A2

středa 14. prosince 2005

Staronové děti undergroundu

Třináctý ročník festivalu Alternativa, který pořádá sdružení Unijazz ve spolupráci s Hlavním městem Praha, se uskutečnil ve dnech 25. 11. až 3. 12. a skládal se – i když neplánovaně – ze dvou zcela odlišných částí. První, hojně navštívená a ozdobená zahraničními jmény, se odehrála v Divadle Archa, druhá, o diváky ne zcela úspěšně bojující a složená převážně z tuzemských jmen, pak v kulturně-studijním prostoru Rybanaruby a v Kaštanu. Při vzpomínce na festivaly z přelomu tisíciletí lze konstatovat, že k tak propastným rozdílům v návštěvnosti jednotlivých večerů v rámci jednoho ročníku tehdy nedocházelo.

Tahákem akce byla určitě francouzská space­rocková relikvie Magma, jejíž diváctvo však cestu na jiné koncerty festivalu nenašlo. Podobnou situaci zažila Alternativa předloni s tahounem v podobě slovinských Laibach, jejichž publikum jinak na unijazzovské aktivity nijak nereflektuje. Možná, že by se Unijazzu vyplatilo svůj festival dramaturgicky sjednotit třeba vytýčením hlavního tématu jednotlivých ročníků, přičemž své by mohl vykonat i poradní hlas externisty mimo zavedené kruhy. A do třetice: citlivé ucho na aktuální a hvězdné soubory má bratislavský festival Next, mezi jehož hvězdy letos patřily skandinávské skupiny Spunk a PanSonic, u kterých lze sázet na kombinaci současného přístupu, neotřelosti a snad i komerčního úspěchu. Vzhledem k tomu, že Next i Alternativa probíhají téměř ve stejnou dobu, stála by dramaturgická spolupráce za úvahu.

Pojďme však k hudební stránce festivalu. O jeho úvod se postaral společný večer MCH Bandu a orchestru Agon. Za předskokany byli vybráni pražští New Kids Underground, kteří svůj krátký set odehráli na schodišti divadla – tam, kde před deseti lety v rámci Alternativy 95 vystoupili po čtrnácti­denním zkoušení vůbec poprvé. Skupina se během dekády vypracovala v snad jediný soubor, který dokáže vycházet z klišé plastikovského undergroundu s nadsázkou a humorem. Tentokrát jejich set (v sestavě zpěv plus baskytara, klávesy a přednatočené základy, barytonsaxofon) vyzněl spíše matně a se stopami jisté vyumělkovanosti.

Hudebníky z řad alternativního rocku si Agon Orchestra ke spolupráci nezve poprvé – orchestr vedený Petrem Kofroněm již představil sérii písní Filipa Topola (Psí vojáci) a v úpravě klavíristy a skladatele Michala Nejtka předvedl dva programy Plastic People Of The Universe – Jak bude po smrti a Pašijové hry velikonoční. Společný koncert s MCH Bandem se od jmenovaných lišil tím, že se jednalo o premiéru nového programu Chadimovy skupiny, a tudíž nebylo možné srovnávat nové verze s původními. Lze říci, že skupina a desetičlenný orchestr během vystoupení hledali společnou dynamiku – profesionální odstup Agonu se občas míjel se soustředěným ponorem MCH Bandu. Navíc Chadimova hudba, psaná již patnáct let pro stejné nástrojové obsazení (saxofon nebo kytara, klávesy, baskytara, bicí), dokáže z této strohé sestavy vytěžit maximum. Party, které k písním připsal Michal Nejtek, zněly jakoby odjinud a mnohem mainstreamověji, ne-li rovnou nepatřičně (jazzové motivky klavíru). Otázka po ústrojnosti spojení vážné hudby a rocku v kombinaci skupina – orchestr je, zdá se mi, stejně problematická od samého počátku pokusů o takové fúze a projekty Agonu žádné řešení nenabízejí. Nezáleží totiž na tom, je-li výsledný tvar více či méně chytlavý, problém podle mě tkví ve zbytečnosti takových podniků – v naprosté většině případů totiž vzniknou verze výchozích písní, většinou „obohacené“ o nějaký ten ornament. S novými písněmi MCH Bandu se budu muset seznámit na samostatném koncertu.

Japonský skladatel a multiinstrumentalista Hoppy Kamiyama publikum až do poslední chvíle napínal – přijede coby rocker, skladatel vážné hudby, věrozvěst japonského elektronického noise? Jediné, na co jsme se mohli těšit s jistotou, byla příznačná divoká eklektičnost, s níž japonští alternativní hudebníci dokážou míchat styly v kombinacích, nad kterými Evropan nevěřícně kroutí hlavou: jazz a noise, metal s páskovými manipulacemi a folklorními ozvěnami, easy listening s musique concrète… To, že jsou všechny tyto styly hrány s technickou bravurou a nasazením evokujícím sveřepost kamikadze, dělá Japonsko zemí tak hudebně atraktivní.

Kamiyama s vizáží sluníčka ve fialové igelitové pláštěnce se uvedl několika českými slovy a zavalil posluchače dynamickým hlukem z efektových krabiček. Časté změny, chladný odstup. Když usedl ke křídlu, zasypal jeho klaviaturu sledem rychlých akordů a běhů rockové razance a romantizující rozmáchlosti. S podobnou manýrou i zpíval a místy tak trochu připomínal již zmíněného Filipa Topola. Pozoruhodně proměnlivé vystoupení, při němž Kamiyama ovládal klavír, elektroniku (žádný kus hudby nebyl předtočen) i video zároveň, bylo plnokrevným dokladem jeho snahy o pestrý „one man band“, o němž mluvil v pauzách mezi skladbami.

Rozporuplného přijetí se dočkali Kamiyamovi krajané Satanicpornokultshop, ničící ve jménu povrchní parodie veškerá hudební klišé a styly. Jejich doménou je pustě destruktivní zábava, do níž rádi vtáhnou i publikum. Pro část obecenstva byli asi příliš nevážní. Čtveřice mužů v kostýmech a maskách (hvězdný DJ, gangsta, vlk a po čtyřech lezoucí blázen) byla doplněna éterickou zpěvačkou v kostýmku. Ta, když zrovna nezpívala coververze (velvetovská Candy Says ve francouzštině, I Was Made For Loving You, původně od Kiss, jen coby vytí bez textu), kreslila tuší japonské znaky na papír. Během hodiny vystoupení se soubor (ve složení dva gramofony + dva laptopy + dva zpěvy) ani na chvíli nezastavil, stihl zahrát stínové loutkové divadlo a vyřádit se ve zběsilém stylu radostného primitivismu. Bavil jsem se královsky, kvalita hudební stránky představení však nebyla tím stěžejním. Satanicpornokultshop je zkrátka třeba spíš vidět než slyšet.

otištěno 14.12.2005 v A2

pátek 11. listopadu 2005

Legendary Pink Dots

Tanec porcelánových panenek

Turné, na kterém se v těchto dnech nachází britsko-holandská psychedelická skupina Legendary Pink Dots, je bilanční oslavou čtvrtstoletí existence souboru, v jehož itineráři se Česká republika ocitá s železnou pravidelností již od roku 1991, kdy poprvé vystoupil v pražském Edenu. Romantickou instrumentálku Prague Spring natočil vzápětí. V Brně hráli minulý čtvrtek, 10. listopadu.

Skupina, vedená charismatickým zpěvákem, textařem a skladatelem Edwardem Ka-Spelem, od samého počátku udivuje nasazením, s nímž rok co rok podnikne světová turné a vydá několik alb, jako by si stále připomínala slogan Sing While You May – Zpívej, dokud můžeš, kterým vybavuje obálky svých desek.

Legendary Pink Dots vznikli v roce 1980 ve squatu na východě Londýna. Název byl inspirován náhodně nalezeným klavírem, jehož několik kláves bylo pokapáno růžovou barvou. Kromě Edwarda Ka-Spela skupinu od počátku tvoří klávesista Phil Knight, zvaný Silverman, ostatní členové se poměrně často střídají. Jedna z četných historek kapelní mytologie vypráví, že v raných dnech „Teček“ došlo i k situaci, kdy existovaly dvě skupiny Legendary Pink Dots, shodující se pouze osobou zpěváka.

„Jste v malém, vlhkém pokoji. Tři plameny z tří bílých svíček se natahují k oknu, hnány stálým proudem vzduchu zpod dveří. Tři páry unavených očí hledají hvězdy v kruté listopadové noci. Žádné nejsou. Černočerný strop se pomalu zavírá. Tlačí dolů… a soundtrack pokračuje. Již sedm hodin: tři páry unavených rukou na dně propasti tkají gobelín mnoha barev a kazů. Občas se otevřou dveře a někdo nahlédne a zasměje se. Je to cynický smích, ale nikoho nezraňuje, protože tři páry unavených uší jsou naladěny na zvuk. Dál a dál. Osm hodin. Devět hodin. DEVĚT LET. Gobelín se rozpíná přes moře, přes hranice, balí do sebe celou planetu. Soundtrack dál a dál nepřetržitě pokračuje. Křik je čím dál hlasitější,“ píše se ve sleeve-note k dvojalbu Legendary Pink Box (1990) – výběru nejstarších archivních nahrávek skupiny. Tento Ka-Spelův textík nám o Legendary Pink Dots mnohé napovídá. Kromě idealizované vzpomínky na začátečnická léta metaforicky popisuje hudební ponor, hektickou píli a umanutost, vznikající z Ka-Spelova uměleckého přetlaku. V dětském věku u něj byla rozpoznána genialita (IQ 160) a musel podstoupit řadu frustrujících experimentů a pozorování, které v něm probudily pocity vykořenění, deprese a neodbytné noční můry. Z nich se v obrovském rozsahu vypisoval – bylo to pro něj prý přirozenější než mluvit. Dodnes část svých textů ve studiu i na pódiu improvizuje spatra – při koncertech se jedná o vrcholné okamžiky. Konečně se z textu dozvíme i něco o trochu chiliastické filosofii skupiny shrnuté do termínu Terminal Kaleidoscope. Legendary Pink Dots chtějí pestrou mozaikou obrazů zkoumat pestrost a neuchopitelnost světa v jeho závěrečné fázi před zánikem. Podle další z kapelních legend je o soundtrack k apokalypse požádal sám harfami znuděný Bůh prostřednictvím anděla, který se skupině zjevil, když losovala o poslední kousek pizzy. „Šest hlav se zvedlo a jedna řekla: No, budeme o tom přemýšlet.“

Literární svět skupiny je zabydlen množstvím bizarních existencí, aktéři jednotlivých příběhů přecházejí z písně do písně (například prý skutečně existující Lisa či Kapitán a Opice), jiné si v divokém světě „odžívají“ svá osamocení. Týraná Lily noc co noc čeká na svého muže a trapitele, bez nějž nemůže být. Dojemně vykreslený Sběratel se obklopuje stovkami kopií Eiffelovek a další surrealistickou veteší. Výraznou personifikací Ka-Spelovy izolace jsou jeho vize mimozemšťanů (bezcitná pitva hosta na Zemi v písni A Terra Firma Welcome) a jiných ne-lidských entit. Porcelánové panenky stojící v názvech jeho sólových desek jsou rokokově zkreslenou metaforou magického realismu nevšední všednosti. V písni Disturbance promlouvá Ka-Spel hlasem šmírujících přeludů, zjevujících se jako „duchové“ na televizní obrazovce, skladba A Space Between (obě z nejslavnější desky The Maria Dimension) personifikuje i události, jejichž smysl zůstane navždy neprozkoumán: „Billy byl autonehoda a vše, co kdy poznal, byla bolest. Žil mili-mili-milisekundu a už nikdy se nenarodí.“ Zbývá zmínit Ka-Spelův onomatopoický jazyk, v němž občas zpívá (skladba Aarzklahh Olgevezh je „o nejosamělejším muži na světě, jehož řeči nikdo nerozumí“) a kterým vybavuje obaly a názvy alb – Khastranizhtavaliezhta, Kolexhika Marzhnyne…

Hudební jazyk skupiny se vyznačuje pestrou škálou hustých barev a neobvyklou naléhavostí. Pastózní syntezátorové základy (klidné ambientní toky i rytmická běsnění) jsou doplňovány hrou živých nástrojů; kromě kytar se jedná především o housle a dechy. Kytaristů se ve skupině vystřídalo několik, nejvýraznější z nich, Bob Pistoor, zemřel v roce 1990. V letech 1983–1988 výrazně určoval tvář skupiny virtuózní houslista Patrick Paganini, v nejlepším slova smyslu hudební klaun, jehož kavárenské a pseudoromantické kejkle dovedly rozesmát i uhranout. Saxo­fonista, klarinetista a flétnista Niels van Hoornblower (ovládající i hru na dechový syntezátor) je precizním hráčem výrazně melodických motivů a sól, jejichž drive posunul výraz skupiny od novo­romantických ohlasů k branám rocku. Na pódiu je Hoornblower se svou klátivou postavou, veselými oblečky a neustávající komunikací s publikem (s lampou v saxofonu chodí mezi lidmi atd.) pravým opakem Ka-Spelova soustředěného vytržení. Na jedné straně jeviště houstne opar soustředění, na druhé se rodí osvobozující smích.

U kolébky Legendary Pink Dots stály tři sudičky: nastupující vlna syntezátorové new romance (plně se projevivší v úspěchu Depeche Mode a Ultravox), láska k zidealizované psychedelii Londýna šedesátých let (hlas raných Pink Floyd Syd Barrett) a krautrock – silná vlna německého avantgardního rocku s přesahy do elektroniky, pre-industriálu a moderní vážné hudby, jejímiž nejvýraznějšími představiteli byly skupiny Can, Faust, Cluster či Amon Düül. Klíčovým garantem výrazného povznesení se nad zmíněné vlivy je Edward Ka-Spel. Kromě výše posazeného hlasu, kterým umí konejšit, psychopaticky kázat i zajíkat se hněvem, je autorem značné části hudby, jíž díky své klávesové hře (spolu se Silvermanem) dodává tolik specifický pocit „jiné“ psychedelie. Coby ne-hráč vy­užívá možností syntezátorů zcela svobodně k tvorbě lunatických ploch a ruchů (tak neobvyklých proti hře většiny psychedelických varhaníků či enovských ambientních mágů) i záměrně naivisticko-romantizujících motivů. Nebojí se „umělých“ hlasů, smyčců ani klavíru, jako zcela osobitý aranžér však počáteční trivialitu dovede přetavit v magickou uhrančivost, jejíž podstatnou složkou je právě to, že harmonicko-melodické východisko opusu důvěrně známe. Často účinně pracuje s kontrastem, v případě výše zmíněné Lily terorizované svým mužem se děsivě realistický příběh odehrává ve veselém rytmu tanga. Valčíků bychom u Pink Dots našli nepočítaně, některé znějí až barvotiskově vídeňsky. Podobně využívány jsou i vnější výrazové prostředky space-rocku, hippie a orientálního cinkání (nebo třeba sitáru), „bachovsky“ rytmizovaných imitací cembala či diska. Obsah písně je často o něčem úplně jiném, než na první poslech nabízí aranžmá.

Probírat se důkladněji olbřímí diskografií Růžových teček, sídlících od roku 1986 v Holandsku, by bylo tématem výrazně přesahujícím kapacitu této stránky. Za zlatou žeň skupiny se dá považovat období let 1988––1998, kdy se jí dařilo produkovat silné kolekce, z nichž každá měla svou náladu, lišila se od ostatních a obsahovala přehršli silných skladeb. Deskám často vévodily dlouhé několikadílné opusy, dokládající bravuru střihu a plné neočekávaných změn nálady. Při poslechu skladeb Waiting For The Cloud (z alba Any Day Now), We Bring The Day (z Malachai) či Nine Shades To The Circle (z 9 Lives To Wonder) se zdá skoro neuvěřitelné, že skupina pracuje v malém domácím studiu a množství skladeb jen tak mimochodem improvizuje na osmistopý magnetofon. Kromě řadových alb Pink Dots vydali i množství archivních výběrů, jejichž kvalita značně kolísá, doporučit lze některá čísla ze série Chemical Playschool. Bohatá sólová tvorba Edwarda Ka-Spela (od roku 1984, letos vydal tři alba) je plnohodnotnou součástí světa a mytologie jeho domovské skupiny, ostatní projekty (například Tear Garden se členy Skinny Puppy) jsou spíše příležitostné.


Doporučená diskografie
Legendary Pink Dots
The Tower, 1985
Asylum, 1986
Any Day Now, 1987
The Golden Age, 1988
The Crushed Velevt Apocalypse, 1989
The Maria Dimension, 1990
Shadow Weaver, 1991
9 Lives To Wonder, 1994
Hallway Of The Gods, 1997
Chemical Playschool 8 & 9, 1997
Chemical Playschool 11, 12 & 13, 2001
Whispering Wall, 2004


Edward Ka-Spel
Chyekk China Doll, 1988
Scriptures Of Illumina, 1991
The Blue Room, 1998
Red Letters, 2000
Pieces Of Infinity, 2004

otištěno 16.11.2005 v A2