středa 21. prosince 2005

XI. pražský industriální festival

Devátého a desátého prosince se Praha stala opět dějištěm akce, která se odehrává vždy o víkendu po skončení Alternativy a přibližně tři týdny po Maratonu soudobé hudby a jejíž konání lze považovat za tradiční ukončení každoroční festivalové sezony. Pokud chce divák zhlédnout všechny tři akce, bývá v půli prosince hudbou už tak unaven, že konzumní charakter Vánoc se mu jeví jako svůdné světlo na konci avantgardního tunelu.

Ke strategii pořádajícího sdružení Ars Morta Universum patří zásada konat každý ročník na jiném místě. Po loňském kinu Morava byl zvolen opět kinosál, tentokrát žižkovské Aero. Během dvou dnů se již tradičně představilo deset účinkujících plus dva DJs (Maldoror a Nika 77), kteří bavili publikum po skončení hlavního programu.

Trochu smutně musím konstatovat, že nejkvalitnější část programu letos spočívala na bedrech zavedených umělců, žádný objev z řad méně známých jmen (jako tomu bylo vloni, kdy český postindustriál obohatila v anonymitě dlouho pracující dvojice Tábor radosti) se nekonal. Silácká póza německých Thoroforn nebyla přes jistou chytlavost nijak invenční, jejich krajan Fragment King ze všeho nejvíce připomínal pubescenta pózujícího před zrcadlem se svou první (bas)kytarou, rakouský Institut D.O.L. se po počátečních hlukových rozpacích a politických deklamacích přinutil k zajímavému ambientu a vzápětí trochu shodil snahou přimět publikum k mávání hořícími zapalovači.

Hvězdou přehlídky byl jeden z nestorů industriálu, Američan Stefan Weisser, tvořící (mimo jiné) pod pseudonymem Z’ev. Bubeník, básník, autor zvukových instalací a esejista Weisser (nar. 1951) je virtuózní hráč, improvizující na bicí nástroje převážně vlastní výroby. Skrze svou hru zkoumá možnosti zvuku coby specifické řeči (viz africké tamtamy) a neverbální poezie, mnohdy se dostává až k symbolickým a mystickým přesahům – jeho album The Sapphire Nature, které vydal John Zorn na svém labelu Tzadik, je bubenickou interpretací Kabaly. Z’evův (bohužel dost krátký) set se odehrál ve čtverci z nejrůznějších bicích (velký buben a různé kovy), v němž hráč seděl a jednotlivá čísla věnoval vždy jedné ze čtyř stran. Zajímavá byla především hra na ozvučený plech, na nějž Z’ev kromě obligátní „bouřky“ hrál i jako na metalofon – horní hrana plechu byla totiž na několika místech naříznuta a výška zvuku mezi jednotlivými řezy se lišila. Číslo pro dvojici rour s jedním koncem uzavřeným plastem bylo dynamickým „duetem“ kovově znějících těl trubek a plastových zakončení, jejichž tlumený zvuk připomínal baskytaru či ozvučenou basovou pružinu Einstürzende Neubauten.

Dvojice Job Karma se po vydání čtyř alb stala nejprodávanějším artiklem polské industriální scény a v Praze hrála již mnohokrát – tentokrát snad nejlépe. Patří k širšímu okruhu Ars Morta Universum a po vzoru pražského festivalu pořádá již několikátým rokem industriální festival ve Wrocłavi. Hudba Job Karmy je chytlavou směsí pomalých temp, minimalistických rytmů a chytře vy­užitého zvuku tónových generátorů a analogových kláves. Napětí, které z tvorby dvojice čiší, je dáno kombinací neosobních repeticí a hlasových samplů (jejichž exaltovanost je díky opakování ve výsledku zcela chladná) s jemným dotekem psychedelie. Ten je zprostředkován právě retro zvukem varhan a – nyní nepoužité – kytary v úsporně gilmourovském stylu. K Job Karmě neodmyslitelně patří kvalitní videoprezentace animovaných vizí přetechnizované společnosti řítící se bezmocně zpět k barbarství. Z videoprojekcí, které používali téměř všichni vystupující, se rozhodně jednalo o tu nejkvalitnější.

Promítat ke svému koncertu video se mezi industrialisty stalo skoro stylotvorným pravidlem, nejspíš od té doby, kdy jejich koncerty přestaly těžit z vizuální atraktivity fyzické akce s ohni a železy a ke slovu se spolu se samplery a laptopy dostala i statičnost. Kromě videa Job Karmy si zaslouží zmínku ještě Thoroforn, kteří svůj set doprovodili černo­bílými kontrastními záběry pořízenými v okolí Aera. Vizuální trend v podobě videa a performance na industriál­ní festival pronikl natolik, že tato hudební přehlídka hostila i představení, která byla výrazně nehudební a jejich zvuková stránka hrála sekundární roli.

Dvojice finských performerek Enilas prezentovala dvě videa doplněná decentní pohybovou akcí. První z promítaných prací byly veselé pražské momentky, druhou zajímavá studie na téma různé rychlosti vnímání času. Obě aktérky se pohybovaly v zalidněných ulicích výrazně zpomaleným krokem. Zrychleně přehrávaný záznam pak ukázal dívky chodící (i když trochu trhaně) normálním tempem, zatímco lidé kolem nich se změnili v horečně pádící rozmazané šmouhy. Američan MK9dosti nepřesvědčivě proměnil sál v zajatecký tábor a na dobrovolníky shromážděné před pódiem křičel z megafonu, Polka Dorota Kleszcz (pomocí nahoty, černých a bílých převleků a rekvizit) na pódiu i v předtočeném videu zpodobňovala svůj kritický pohled na stereotypní role „dobré“ a „zlé“ ženy. Hudba u tří zmíněných performancí nechyběla – na rozdíl od některých výše zmíněných se však jednalo spíše o „nutný“ zvukový doprovod.

otištěno 21.12.2005 v A2

středa 14. prosince 2005

Staronové děti undergroundu

Třináctý ročník festivalu Alternativa, který pořádá sdružení Unijazz ve spolupráci s Hlavním městem Praha, se uskutečnil ve dnech 25. 11. až 3. 12. a skládal se – i když neplánovaně – ze dvou zcela odlišných částí. První, hojně navštívená a ozdobená zahraničními jmény, se odehrála v Divadle Archa, druhá, o diváky ne zcela úspěšně bojující a složená převážně z tuzemských jmen, pak v kulturně-studijním prostoru Rybanaruby a v Kaštanu. Při vzpomínce na festivaly z přelomu tisíciletí lze konstatovat, že k tak propastným rozdílům v návštěvnosti jednotlivých večerů v rámci jednoho ročníku tehdy nedocházelo.

Tahákem akce byla určitě francouzská space­rocková relikvie Magma, jejíž diváctvo však cestu na jiné koncerty festivalu nenašlo. Podobnou situaci zažila Alternativa předloni s tahounem v podobě slovinských Laibach, jejichž publikum jinak na unijazzovské aktivity nijak nereflektuje. Možná, že by se Unijazzu vyplatilo svůj festival dramaturgicky sjednotit třeba vytýčením hlavního tématu jednotlivých ročníků, přičemž své by mohl vykonat i poradní hlas externisty mimo zavedené kruhy. A do třetice: citlivé ucho na aktuální a hvězdné soubory má bratislavský festival Next, mezi jehož hvězdy letos patřily skandinávské skupiny Spunk a PanSonic, u kterých lze sázet na kombinaci současného přístupu, neotřelosti a snad i komerčního úspěchu. Vzhledem k tomu, že Next i Alternativa probíhají téměř ve stejnou dobu, stála by dramaturgická spolupráce za úvahu.

Pojďme však k hudební stránce festivalu. O jeho úvod se postaral společný večer MCH Bandu a orchestru Agon. Za předskokany byli vybráni pražští New Kids Underground, kteří svůj krátký set odehráli na schodišti divadla – tam, kde před deseti lety v rámci Alternativy 95 vystoupili po čtrnácti­denním zkoušení vůbec poprvé. Skupina se během dekády vypracovala v snad jediný soubor, který dokáže vycházet z klišé plastikovského undergroundu s nadsázkou a humorem. Tentokrát jejich set (v sestavě zpěv plus baskytara, klávesy a přednatočené základy, barytonsaxofon) vyzněl spíše matně a se stopami jisté vyumělkovanosti.

Hudebníky z řad alternativního rocku si Agon Orchestra ke spolupráci nezve poprvé – orchestr vedený Petrem Kofroněm již představil sérii písní Filipa Topola (Psí vojáci) a v úpravě klavíristy a skladatele Michala Nejtka předvedl dva programy Plastic People Of The Universe – Jak bude po smrti a Pašijové hry velikonoční. Společný koncert s MCH Bandem se od jmenovaných lišil tím, že se jednalo o premiéru nového programu Chadimovy skupiny, a tudíž nebylo možné srovnávat nové verze s původními. Lze říci, že skupina a desetičlenný orchestr během vystoupení hledali společnou dynamiku – profesionální odstup Agonu se občas míjel se soustředěným ponorem MCH Bandu. Navíc Chadimova hudba, psaná již patnáct let pro stejné nástrojové obsazení (saxofon nebo kytara, klávesy, baskytara, bicí), dokáže z této strohé sestavy vytěžit maximum. Party, které k písním připsal Michal Nejtek, zněly jakoby odjinud a mnohem mainstreamověji, ne-li rovnou nepatřičně (jazzové motivky klavíru). Otázka po ústrojnosti spojení vážné hudby a rocku v kombinaci skupina – orchestr je, zdá se mi, stejně problematická od samého počátku pokusů o takové fúze a projekty Agonu žádné řešení nenabízejí. Nezáleží totiž na tom, je-li výsledný tvar více či méně chytlavý, problém podle mě tkví ve zbytečnosti takových podniků – v naprosté většině případů totiž vzniknou verze výchozích písní, většinou „obohacené“ o nějaký ten ornament. S novými písněmi MCH Bandu se budu muset seznámit na samostatném koncertu.

Japonský skladatel a multiinstrumentalista Hoppy Kamiyama publikum až do poslední chvíle napínal – přijede coby rocker, skladatel vážné hudby, věrozvěst japonského elektronického noise? Jediné, na co jsme se mohli těšit s jistotou, byla příznačná divoká eklektičnost, s níž japonští alternativní hudebníci dokážou míchat styly v kombinacích, nad kterými Evropan nevěřícně kroutí hlavou: jazz a noise, metal s páskovými manipulacemi a folklorními ozvěnami, easy listening s musique concrète… To, že jsou všechny tyto styly hrány s technickou bravurou a nasazením evokujícím sveřepost kamikadze, dělá Japonsko zemí tak hudebně atraktivní.

Kamiyama s vizáží sluníčka ve fialové igelitové pláštěnce se uvedl několika českými slovy a zavalil posluchače dynamickým hlukem z efektových krabiček. Časté změny, chladný odstup. Když usedl ke křídlu, zasypal jeho klaviaturu sledem rychlých akordů a běhů rockové razance a romantizující rozmáchlosti. S podobnou manýrou i zpíval a místy tak trochu připomínal již zmíněného Filipa Topola. Pozoruhodně proměnlivé vystoupení, při němž Kamiyama ovládal klavír, elektroniku (žádný kus hudby nebyl předtočen) i video zároveň, bylo plnokrevným dokladem jeho snahy o pestrý „one man band“, o němž mluvil v pauzách mezi skladbami.

Rozporuplného přijetí se dočkali Kamiyamovi krajané Satanicpornokultshop, ničící ve jménu povrchní parodie veškerá hudební klišé a styly. Jejich doménou je pustě destruktivní zábava, do níž rádi vtáhnou i publikum. Pro část obecenstva byli asi příliš nevážní. Čtveřice mužů v kostýmech a maskách (hvězdný DJ, gangsta, vlk a po čtyřech lezoucí blázen) byla doplněna éterickou zpěvačkou v kostýmku. Ta, když zrovna nezpívala coververze (velvetovská Candy Says ve francouzštině, I Was Made For Loving You, původně od Kiss, jen coby vytí bez textu), kreslila tuší japonské znaky na papír. Během hodiny vystoupení se soubor (ve složení dva gramofony + dva laptopy + dva zpěvy) ani na chvíli nezastavil, stihl zahrát stínové loutkové divadlo a vyřádit se ve zběsilém stylu radostného primitivismu. Bavil jsem se královsky, kvalita hudební stránky představení však nebyla tím stěžejním. Satanicpornokultshop je zkrátka třeba spíš vidět než slyšet.

otištěno 14.12.2005 v A2