středa 25. ledna 2006

Antigravitační koktejl Tuxedomoon

Ve středu 1. února zavítá legendární sanfranciská formace Tuxedomoon v rámci svého comebackového turné do pražského Paláce Akropolis. Klidnou sílu své halucinogenní lounge music předvede v téměř nejklasičtější sestavě.

K setkání hudebníků žijících dnes na tak rozdílných místech, jako je Řecko, Mexiko a New York, došlo při přípravách alba Cabin In The Sky (2004), jehož kosmopolitní duch mimo jiné potvrzuje lásku hudebníků k Itálii (v níž před třiadvaceti lety připravovali svou „operu beze slov“ The Ghost Sonata). Vlna zájmu publika, přirovnávajícího Tuxedomoon hned k lecjakému služebně mladšímu idolu, se odrazila na skvělé návštěvnosti evropských koncertů (mj. v rámci přehlídky nejsoučasnější popkultury s přívlastkem progresivní, barcelonského festivalu Sónar) a nasadila polozapomenutým umělcům vizionářskou korunu. Jisté je, že hledač stylových křížení si v hudbě Tuxedomoon přijde na své.

Skupina vznikla koncem sedmdesátých let v San Francisku, městě, jehož geniu loci členové (i přes své pozdější nomádství) přiznávají klíčový význam pro vytvoření své svébytné estetiky. V padesátých letech zde vykvetlo beatnické hnutí, o desetiletí později z dřevěných viktoriánských domů zacinkala bižuterie květinových dětí, koncem sedmé dekády zde punkové a novovlnné impulsy daly vzniknout opravdu osobitému zvuku. Byl mnohem rafinovanější než slavnější newyorská vlna (Patti Smith, Ramones, ale i Suicide), bylo v něm více konceptuálnosti a literárně-divadelních konotací, nesázel na pouliční přímočarost a rád pracoval s nejrůznějšími příměsemi: hippie sentimentem, moderní kompozicí, psychedelií či elektronikou. Za nestory poměrně nesourodého výčtu nejdůležitějších sanfranciských skupin té doby lze pokládat kolektiv maskovaných plenitelů popových lánů Residents, absurdní mágy kytarových stěn Chrome a noisové extremisty MX-80 Sound. Tuto trojici skupin doplněnou o Tuxedomoon zachycuje výběrSubterranean Modern, který v roce 1979 vydala značka Ralph, patřící právě Residents.

Příběh Tuxedomoon, asi nejméně typického souboru, který americká nová vlna kdy měla, začíná o tři roky dříve, v roce 1976, kdy se na přednášce o elektronické hudbě setkali dva studenti San Francisco College – Steven Brown (zpěv, saxofony, klarinet, syntezátory, elektronika) a Blaine L. Reininger (kytara, viola, syntezátory, elektronika). Když se domluvili na spolupráci, měl již druhý z nich zamluvený koncertní termín pod názvem Tuxedomoon. Původ této složeniny je coby „rodinné tajemství“ dodnes zahalen mlčením, můžeme však konstatovat, že je dokonalým zobrazením ducha skupiny. Ta se po několika změnách sestavy a spolupráci s divadelní skupinou The Angels Of Light ustálila do podoby čtveřice, v níž Browna a Reiningera doplňoval Peter Principle (baskytara, percussion, kytara) a respektovaný divadelník Winston Tong (zpěv). Důležitým „pátým členem“ byl Bruce Geduldig, který střídavě zastával roli producenta, výtvarníka, autora pódiové prezentace i příležitostného zpěváka.

Po několika singlech a EP deskách, které díky boostrované kytaře a bicích znějí jako dosti plochý postpunk, vydává skupina klasický debut Half Mute (1980), kolekci, na níž lze slyšet všechna specifika tuxedomoonovského zvuku. Rytmickou funkci přebírají volná ostináta baskytary s názvuky lounge jazzu a ad absurdum zpomaleného funky. Repetitivní, melodické linky saxofonu a klarinetu nesou pečeť „vroucího“ easy listeningu, chvějivý tón violy vnáší do chladného perfekcionalismu ostatních nástrojů závan života, střídmá elektronika (syntezátory, místy rytmické stopy a terénní nahrávky) vytváří dojem nejistoty – v jaké hudební škatuli jsme se to ocitli? Kombinace stylů asi nijak převratná, mistrovství Tuxedomoon však tkví ve vyváženosti a aranžérské zručnosti, díky níž máme pocit, že vůně výsledného koktejlu se v jakési nehybné velebnosti vznáší kousek nad zemí. Vstoupíme-li do tohoto zvukového mraku, staneme se svědky „jiných rychlostí času“, zpomalení, v nichž si vychutnáme každé dlouhé doznívání baskytarové struny, táhlý tón sopránsaxofonu i ticho, které je pro hudbu Tuxedomoon právě tak důležité jako všechny použité zvuky na druhé misce váhy. Tohle kouzlo manipulace s časem pomocí téměř popového zvuku po Tuxedomoon ještě nikdo nezopakoval, klasické nahrávky skupiny jsou proto rozpoznatelné mimo vši pochybnost. Na Half Mute si pozornost zaslouží především závěrečná skladba Seeding The Clouds, jejíž minimalismus je skvěle sklouben s nedořečenými náznaky polorecitovaného textu – „až půjdeš dnes večer spát/ zjistíš, že máš zase ten samý sen/ až půjdeš dnes večer spát/ bude se ti zdát o televizní obrazovce/ až půjdeš dnes večer spát/ budeš sám sebe pozorovat z televizní obrazovky…“ Mezi klasické lze ale zařadit i další skladby jako 59 to 1,Loneliness, What Use? – část z nich v Praze určitě uslyšíme.

O rok mladší album Desire představuje zvuk skupiny v ještě čistší a atmosféričtější podobě, s tajemnými echovanými výkřiky či spagettiwesternovou dramatikou. Úvodní čtyřskladba East / Jinx / … / Music 1 snahy skupiny ilustruje asi ze vší její hudby nejlépe a lze ji doporučit jako skvělý úvod pro adepty tuxedomoonovské alchymie. Z táhlé kavárenské atmosféry se propracuje až v tepající pop, jehož nervní nedokončenost se rozpustí v elektronických ruších. Následující Victims Of The Dance jsou mrazivě teatrální a brilantně demonstrují sílu Tongovy polorecitace, která nevyzpytatelně osciluje mezi afektovaností a ledovým klidem. Podle klasických měřítek bychom Tonga museli řadit mezi nezpěváky, určitě však mezi ty nejpůsobivější.

Dalšími díly skupiny, která se počátkem osmdesátých let přestěhovala do Rotterdamu a posléze (přes různá působiště) do Belgie, byly většinou soundtracky k rozsáhlejším projektům, jako například balet Divine, věnovaný Gretě Garbo. Výjimku tvořily vynikající singly Time To Lose a The Cage, navazující na písňový duch Desire.

Dlouhá léta příprav zabrala již zmiňovaná „opera beze slov“ The Ghost Sonata, scénický tvar s videem, hereckou akcí a hudbou Browna, Principla a Reiningera, který ji upravil pro orchestr. Dosti netypické album vyšlo až v roce 1990, rok po rozpadu skupiny. Reininger, jemuž se splnil sen dirigovat orchestr hrající jeho hudbu, byl prací na projektu unaven tak, že Tuxedomoon v roce 1983 opustil. Krátce po něm odešel i Tong, který odjel do San Franciska na Vánoce a slíbil vrátit se v březnu, což neudělal. Novými členy skupiny se stal dechař Luc van Lieshout a multi­instrumentalista Ivan Georgiev. Hlasové party si rozdělili Brown a Geduldig.

Skupina navázala spolupráci s belgickým vydavatelstvím Crammed Discs, vedeným Marcem Hollanderem, duší avantgardní skupiny Aksak Maboul. Vznikl sublabel CramBoy, věnovaný výhradně projektům Tuxedomoon. Prvním vydavatelským počinem bylo LP Holy WarsI (1985). Na něm i na předcházejícím minialbu Ship Of Fools se magie skupiny začala hroutit. Kombinace trubky a saxofonu evokovala módní fusion, místo napjatých aranží nastoupily bezbarvé klavírní kudrlinky či chytlavé disco. Po tajemně přitažlivém zvuku ani stopy. Nová sestava se našla až na posledním řadovém albu před rozpadem, desce You z roku 1987. Působivé písně Stockholm, The Train, titulní skladba a třídílný recitovaný horor s prvky musique concrete (coby návratem ke starším pracím)Boxman ukazují, že další pokračování by mohlo být velmi zajímavé.

Po rozchodu Tuxedomoon vyšlo mnoho sólových projektů jednotlivých členů, za come­back bylo označeno velmi zdařilý společný opus Browna a Principla Joeboy In Mexico (1997), jehož atmosféra na domovskou skupinu výrazně navazovala především souhrou saxofonu a baskytary. Tematicky se jednalo o kříšení dojmů nepřátelské tropické džungle v dobách conquisty. Výrazná nálepka „Tuxedomoon Are Back!“ však byla pouhým marketingovým trikem.

Na opravdový návrat jsme si museli počkat až do roku 2002, kdy obnovená skupina vydala CD a DVD z koncertu v Petrohradu a začala pracovat na comebackovém albu, na kterém hostovali i alternativní celebrity jako němečtí Tarwater, John McEntire (Tortoise) a spříznění Aksak Maboul. V Praze Tuxedomoon vystoupí v sestavě Reininger, Brown, Principle, van Lieshout a řecký videomaker George Kakanakis.

otištěno 25.1.2006 v A2

středa 18. ledna 2006

Kate Bush

Jak být neviditelnou

Začátek příběhu je notoricky známý. Koncem sedmdesátých let se mladičká písničkářka Kate Bush odvážila zaklepat u dveří kytaristy Pink Floyd Davida Gilmoura a přehrát mu své skladby. Gilmour byl okouzlen a pomohl jí ke smlouvě s vydavatelským gigantem EMI, který jí dal čas na vytříbení talentu a až po několika letech vydal její debutové album. Zpěvaččin autorský styl, svébytné pěvectví, poetický manýrismus a divadelnost i druhoplánový sex-appeal zde vyzněly zcela naplno.

Diskografie Kate Bush se od té doby příliš nerozrostla, zpěvačka si čas na „vytříbení“ brala před každou kolekcí. Před tou nejnovější, dvojalbem Aerial, dokonce celých dvanáct let. Když otevřeme obal s krásným nápadem zakomponování zvukové vlny kosího zpěvu coby skal do fotografie sluncem zalité krajiny, objeví se typický anglický cihlový dům a divoké obrazce ověšených prádelních šňůr vlajících ve větru. Dualita „vysoké“ a „nízké“ (rozmáchlé a intimní) tematiky, kterou obal ukazuje, je do důsledku dovedena rozdělením nové kolekce do dvou disků – domácky křehkého A Sea Of Honey a rozmáchleji konceptuálního A Sky Of Honey.

Na obou discích je znát především ztišení, výměna bazaru pestrých rekvizit za několik působivějších předmětů a záměrné zmatnění chameleonského lesku v kompozici a aranžích. Dominantní roli pochopitelně hraje zpěvaččin vysoký, zastřený hlas, jehož klouzání a ozdůbky kolem základní melodické linky vytvářejí dojem vzdálené opernosti. Hudebnímu doprovodu dominuje klavír a podmalba elektrických kláves a smyčců. Kytara se ke slovu dostane v podobě několika tišších knopflerovských riffů a – v jednom případě – pseudorenesančních kudrlinek. Na pásmu propojených skladeb A Sky Of Honey hraje významnou roli sbor.

První z disků je dramaturgicky volnější sedmičkou skladeb, uvozených singlem King Of The Mountain, který na sbírce mýtů o stále žijícím Elvisovi asi nejvíc křísí vzpomínku na poprockovou Kate Bush minulého století. Následující π je žánrovým portrétem muže posedlého nekonečným dopočítáváním Ludolfova čísla, jehož číslice tvoří text slok písně. Třetí Bertie (jméno zpěvaččina syna) začíná sérii skladeb, v nichž se Kate Bush ukazuje jako šťastná matka a manželka, milující a zkoumající všední domácký život stejně vroucně jako melancholické postavy svých vymyšlených hrdinů a jejich svérázné záliby (například návod na neviditelnost). Text Bertieho je natolik prostý a nemetaforický, že se až vkrádá podezření z kýče. To vír představ a asociací vytanuvších při praní prádla (Mrs. Bartolozzi) je magickým realismem par excellence, refrén opakující slovo „pračka“ pak dost možná úžasným „antipunkem“ – nebo v té krystalické procítěnosti nadsázka prostě není?

Mnohem kompaktnější druhé CD je poctou slunci a barvě nebes při jeho západu i v noci. Kate Bush se v první osobě množného čísla vydává na vrcholek hory, absolvuje nahé noční koupání v měsíčním světle a maže hranici mezi přírodou a malířstvím. Její příběh chyby, která přesně rozvrženému obrazu neplánovaně vdechne život, nebo deště, jenž kouzlí ze stékajících barev, jsou působivými vizemi zprostředkovávajícími letní horko a impresionistické chvění barevného vzduchu. Plynulý přechod z plátna vzhůru k srdci nebeských dějů je občas vracen na zem „obyčejnou“ větou stylu „je to můj nejoblíbenější obraz“ či odpovědí na hymnický pozdrav zapadajícímu slunci, které Bertieho hlasem zakuňká: „Dobrou, mami.“ Něco mi v těchto příbězích evokuje neokázalé vyprávěnky Laurie Anderson.

Kate Bush coby energií nabité Gumové dívce a laškovné Babušce již patrně odzvonilo. Zkusme se naladit na její zralejší, upřímnější i zranitelnější podobu.

Kate Bush: Aerial. Sony; 2005.

otištěno 18.1.2006 v A2