středa 15. března 2006

Coil: The Ape Of Naples

S „posmrtnými“ alby, tedy deskami, které byly zkompilovány z umělcovy pozůstalosti, bývá potíž. Právem od nich automaticky očekáváme slabší kvalitu – jde přece o hudební materiál, který umělec za svého života nepustil do světa – a zároveň nás k nim pudí jakási zvědavost: co se skrývalo ve třinácté komnatě? Objeví se dosud neznámá podoba umělcova zvukového světa? A tak není divu, že jsou „posmrtné“ desky vždy napjatě očekávány a dobře se prodávají – jsou přece poslední. Při poslechu pak fanoušek slouží svou privátní rozlučku a vnímá hudbu alba s jinak nastavenou citlivostí ucha a mozku. Za poměrně kvalitní „klasiku“ žánru mohou být považována alba Doors An American Prayer s hudbou dotočenou k pásku s Morrisonovým čtením básní a queenovský žebříčkový hit Made In Heaven. První z jmenovaných předvedla stylotvorné komponenty Doors v novém světle, z druhé vzešel alespoň hit Heaven For Everyone.

AlbumThe Ape Of Naples je zprávou o tom, jak se s frontmanem Johnem Balancem (1962––2004) rozloučila britská legenda Coil, známá i z pražského vystoupení v roce 2002. Coil vznikli začátkem osmdesátých let z úrodného podhoubí kolem zakladatelů industriální hudby Throbbing Gristle a jejich pokračovatelů Psychic TV a skládali se – kromě několika (ne)stálých spolupracovníků – z partnerské dvojice John Balance (zpěv, texty, elektronika; ex-Psychic TV) a Peter „Sleazy“ Christopherson (elektronika; ex-Throbbing Gristle, Psychic TV). Až do roku 2000 výhradně studiová skupina vytvářela ve svém londýnském bydlišti a studiu Threshold House hudbu ovlivněnou Balanceovým vizionářstvím (skládal prý výhradně na základě vyšších příkazů ve snech) a sklony k magii, Christophersonovým syntezátorovým experimentátorstvím, drogovým rozpínáním mysli, ozvěnami dekadentních estetik, homosexualitou a styly zuřícími za dveřmi studia. Během své existence si postupně brali svou decentní trošku od new romance, ambientu, techna, dronového i rytmického minimalismu, elektroakustické kompozice i současné laptopové urban electronics. Coil se stali vedle spřízněných skupin Current 93 a Nurse With Wound největšími hvězdami britského psychedelického undergroundu a vydali mnoho alb, z nichž za nejvýznamnější lze považovat syrový debut Scatology, romantizující Horse Rotor­vator, tanečníLove’s Secret Domain, introvertní Music To Play in The Dark 1 a 2, slunovraty a rovnodennosti oslavující cyklus Moon’s Milk, psychedelické účinky zvuku zkoumající Time Machines, případně glitchovou Constant Shallowness Leads To Evil.

DeskaThe Ape Of Naples, natočená v Threshold House a v neworleanském studiu Trenta Reznora (Nine Inch Nails), která je sestavena z nedokončených tracků a několika verzí starších skladeb, sází především na písňovou chytlavost. Kromě Christophersona, který materiálu vtiskl výraznou a jednotící pečeť, se nahrávání zúčastnilo dalších šest hudebníků, jmenujme alespoň opory pozdějších Coil, multi­instrumantalistu Thighpaulsandru a Simona Norrise z příbuzné skupiny Cyclobe. Do jakých hudebních vod se Coil chystali směřovat, nebýt Balanceova tragického pádu v Threshold House, můžeme jen hádat. Neapolský op se při zachování všech typických hudebních postupů poohlíží směrem k inteligentnímu popu, který je poučen alternativními trendy. Tak v úvodní Fire OfThe Mind Balanceův zpěv trochu připomene Johna Calea, orientální názvuky doprovodu zase aranže, které Cale zvolil při produkování alb Nico. Častým a poměrně novým prvkem je práce se zvukem jazzových komb a dechových nástrojů (zejména trubky s dusítkem), které jsou ztlumeny a elektronicky zabarveny a deformovány. Tattooed Man je díky tomu bezmála průsečíkem waitsovských a weillovských nálad. Ke slovu se pochopitelně dostane i marimba, kterou Coil v posledních letech používali obzvláště rádi – důležitou roli má především v desetiminutové The Last Amethyst Deceiver, nejlepší položce alba, v níž nás Balance nabádá, abychom měli úctu k supům, neboť právě oni jsou naší budoucností.

„Posmrtná“ alba jsou vždy pokusem s nejistým výsledkem. Tenhle rozhodně vyšel, rozloučení proběhlo důstojně a The Ape Of Naples tak lze zařadit mezi nejlepší díla Coil.

Coil: The Ape Of Naples. Threshold House; 2005.

otištěno 15.3.2006 v A2

středa 8. března 2006

The Television Personalities

Venku slunce září, ty jsi na polštáři

Brit Daniel Treacy je skvělý klaun. Rozehrává drobné etudy, v nichž spojuje lehké neumětelství s kouzlem bezelstné přirozenosti, veselí a smutku a dává vzniknout celku stejnou měrou směšnému i uhrančivému. Od konce sedmdesátých let je zpěvákem a autorem repertoáru skupiny Television Personalities, která ve svých písničkách kloubí popovou chytlavost a prostotu s láskou k psychedelii. Ne nadarmo se největší hit kapely jmenuje I Know Where Syd Barrett Lives. Na novince My Dark Places, již skupina připravila po osmileté odmlce, zase můžeme slyšet obdivné kvazirockabilly nazvané Velvet Under­ground, tázající se v refrénu po původu proslulého „velvetovského“ zvuku.

My Dark Places je kolekcí šestnácti písní, v nichž skladatel, zpěvák a instrumentalista (zejména klávesy a kytara) Treacy, doplněný baskytaristou Edem Ballem, bubeníkem Mathewem Sawyerem a zpěvačkou Victorií Yeulet, rozvíjí svou svéráznou naivistickou poetiku a schopnost dodat té nejbanálnější kompozici kouzelný opar mimořádného zážitku. Velejednoduché ovládání nástrojů, prosté rytmy i melodie, lehce falešný nosový hlas a texty plné citu, evokující pokroucený předobraz Morriseyho. Pokud se dostaví aranžérská bezradnost, pak je zakryta tlustou vrstvou dlouze drženého varhanního akordu. Chytlavý refrén nelze než náležitě zopakovat, a naskytne-li se vhodný melodický motivek odjinud, nebraňme se „ready-made“. Titulní slogan je tudíž možné zpívat jako „Bratře Kubo“, zatímco kytarový riff téže písně poukazuje opět kamsi k Velvet Underground a jejich sadomasochistické hymně Lady Godiva’s Operation, jenomže s punkovým rytmem bicích – rychlým, úporným, těžce vybojovaným.

Ve výčtu drobných vtípků lze delší dobu pokračovat. Pilotní singl má bezstarostně veselou melodii a do ní trochu násilím naroubovaný slogan o všech těch malých dětech na cracku. Chytlavá balada Dream The Sweetest Dreams je překryta „doplňujícím“ komentářem ženského hlasu – takových mikroscének, ochotnických dialogů a drobných recitativů je na ploše desky rozeseta přehršel. Ex-Girlfriend Club abecedně jmenuje Treacyho bývalé přítelkyně, s nimiž nás posmutnělý zpěvák touží seznámit. V I’m Not Your Typical Boy s patřičně toporným, ale „romantickým“ klavírem je vteřinu po vteřině odvyprávěno chlapcovo seznámení s rodiči jeho dívky. Otec opije panického abstinenta viskou, kterou vytáhne v rámci pukání ledů, maminka řekne „no budiž, není to zrovna chlapec pro tebe“ a celá píseň vykazuje třeskutou komiku, která většinou vzniká tam, kde skupinka společensky rozjařených cyniků sleduje seriál typu Dawsonův svět či Škola zlomených srdcí. Britpopová ozvěna She Can Stop Traffic si zcela vystačí s dvojveršovým chytlavým sloganem a necítí potřebu se od rozpustilého kolovrátku kamkoli posouvat – závěrečná věta textu je vyřčena po skončení písně a díky tomu se coby pointa zlepší hned o několik tříd. Nefunguje snad jen You Kept Me Waiting Too Long, v níž automatický bubeník svým chladným perfekcionalismem zabijí veškerou atmosféru.

Nenechme se zmást bizarními výstřelky a lapsy Treacyho skladeb. Se svým amatérismem pracuje již třetí dekádu, lze tedy předpokládat, že dokonale ví, co dělá a jakých účinků chce dosáhnout. Vlastně tím trochu připomíná Jiřího Šlitra, který si svou jevištní image prosťáčka, původně vzešlou z hereckých indispozic, vypiplal k dokonalosti a jako výrazový prostředek do konce svých dní záměrně neopouštěl. Treacy dost možná dělá přesně totéž a výborně mu to vychází. Je upřímný, veselý, neotřelý i dojemně zranitelný zároveň. V éře nových písničkářů a návratů k lo-fi a vyhledávaných aranžérských nedokonalostí by se klidně mohl stát guruem.

The Television Personalities: My Dark Places. Domino Records; 2006.

otištěno 8.3.2006 v A2