středa 26. července 2006

Za Sydem Barrettem

Syd Barrett, autor rané fáze tvorby slavných Pink Floyd, nestihl zemřít mladý. Jeho osud byl ale v lecčem podobný příběhům předčasně zesnulých ikon šedesátých let – Briana Jonese, Jimiho Hendrixe, Janis Joplinové, hudebníků, kteří krátce a výrazně zazářili a před dovršením třiceti let věku zhasli. Syda Barretta zničující životní styl nezahubil hned, ale až po mnohaletém mlčení bez sil i vůle vrátit se k hudební tvorbě. Zemřel ve svém bytě, nejspíš v pátek 7. července 2006.

Psychedelická hudební scéna šedesátých let spontánně vybujela na různých místech. V Kalifornii jí vévodili sanfranciští Grateful Dead, Jefferson Airplane a promotér Bill Graham, pořádající v sále Fillmore East koncerty doprovázené pověstnými světelnými show, květinkami, korálky a řádnou porcí volné lásky. O kus dál, v Los Angeles, strašily Zappovy Mothers of Invention. V New Yorku udával tep Andy Warhol a jeho Exploding Plastic Inevitable – večery plné filmů, světel, popartové hry na zvrácenost a rachotu Velvet Under­ground. V Canterbury se rodila scéna kolem skupin Soft Machine a Gong, která nakonec prokázala největší životnost. A swingujícímu Londýnu se dostalo klubu UFO, kde do záplavy barevných světel improvizovala čtveřice mladíků Pink Floyd své halucinogenní plochy pro bzučící varhany a vazbící kytaru. Změna, která se v rocku odehrála v polovině šedesátých let, byla dráždivě nakažlivá i pro giganty – Beatles a Rolling Stones vydali své psychedelické výlety Sergant Pepper’s Lonely Hearts Club Band, respektive Their Satanic Majesties Request v roce 1967, kdy Pink Floyd přišli s dlouhohrajícím debutem Piper At The Gates Of Dawn.

Na „Piperovi“, jehož název je převzat z dětské knížky Kennetha Grahama Vítr ve vrbách (u nás vyšla s názvem Žabákova dobrodružství), se Barrett projevil jako invenční písničkář, čerpající inspiraci v dětském světě pohádek, vyprávění a v typicky anglické baladické zpěvnosti. Oproti zvukovým přívalům dřívějších improvizovaných koncertů se posluchači na této desce dostalo (s jedinou výjimkou) porce krátkých písní ve veselém, jindy mile zasněném duchu, v nichž jsou psychedelický opar, neobvyklé zvuky a studiové efekty zcela ve službách hravosti a náhlých inspirací sršícího Barretta, který v jediném roce napsal bezmála všechny písně Pink Floyd i své krátké sólové dráhy. Občas posmutnělý tón dětských návratů bývá připisován skutečnosti, že Barrett za války ztratil otce – ze stejného pramene pocházejí i hořké obžaloby Rogera Waterse, pozdějšího vůdce Pink Floyd a tvůrce vše­obecně známé Zdi.

Časté výlety do „kraje za zrcadlem“ a hvězdný status si vybraly krutou daň. Barrett nebyl schopen koncertovat a Pink Floyd přibrali nového kytaristu Davida Gilmoura, který Barretta svého času učil hrát (a později mu byl vytýkán „barrettovský“ styl). Po několika koncertech v rozšířené sestavě se skupina rozhodla pokračovat bez autora repertoáru, který měl nadále tvořit v pohodlí domova – stejný postup o něco dříve zavedli Beach Boys pro svého vůdce Briana Wilsona. Na druhém albu A Saucerful Of Secrets však už má Barrett jedinou skladbu, závěrečné rozloučeníJugband Blues. S odchodem klíčové osobnosti se Pink Floyd zvukově vyrovnali až v roce 1973 albem Dark Side Of The Moon. Následující Wish You Were Here sice obsahovala dvě Barrettovi věnované skladby (titulní a Shine On You Crazy Diamond), ale zvukem už byla na míle daleko.

Dvě sólová alba, která Barrett natočil počátkem sedmdesátých let (The Madcap Laughs a Barrett), vznikla za přispění trpělivého Gilmoura a hostování členů skupin Soft Machine a Humble Pie. Jejich zvuk je poznamenán nevyzpytatelným střídáním Barrettových stavů, některé písně jsou zcela dokončeny, jiné zůstaly ve verzích jen s akustickou kytarou a občasným škobrtáním. Z Barrettova hlasu čiší únava, občas i nezájem, nicméně vznikly tak dva fascinující pomníky střídavě úspěšného zápasu zlomené osobnosti. Jejich atmosféra je i při optimističtějších písních mrazivá a uhrančivá, některé kusy o několik tříd lepší než ty na „Piperovi“. Třetí album Opel, sestavené z nevydaných zbytků nahrávání prvních dvou alb a vydané až v roce 1988, už zůstává pouze kolekcí zmarněných šancí. Po pokusu objevit se na scéně se skupinou Stars rezignoval Barrett na hudbu docela – vrátil se k občanskému jménu Roger a žil s matkou v ústraní. O jeho živobytí se starali zbylí Pink Floyd, důkladně dohlížející na doručování tantiém do správných rukou.

Barrettův přístup k psaní písní hravě melancholické fantazie nakazil řadu tvůrců. Svůj hold mu v podobě coververze složil David Bowie a desítky dalších. Jasná a přiznaná inspirace zvukem raných Pink Floyd se objevuje například ve zvuku Legendary Pink Dots, Television Personalities (autorů skladby I Know Where Syd Barrett Lives) a desítek dalších. Osmdesáti­minutovou poctou je i majstrštyk industriálních Psychic TV, album Trip Reset s Ukolébavkou pro Syda Barretta a dnes již marným voláním: Nejsou jen hvězdy/ Nejsme na Marsu/ Vyjdi zase ven/ Už se neschovávej/ Kometa, jíž jsi /Je příliš vzdálená…

otištěno 26.7.2006 v A2

středa 19. července 2006

Nebeské varhany Orloje snivců

Návštěvníky Experimentálního prostoru Roxy/NoD večer 7. června 2006 přivítala pozoruhodná kovová instalace rozprostřená po celém sále – základ akustického koncertu čtyř hudebníků, kteří rytmicky rozezvučeli desítky kovových tyčí položených na rezonátorech z polystyrénu (většinou truhlících), materiálu, který při doteku netlumí znějící kov a nechává jej plně rozehrát nejjemnější alikvóty a dlouhé dozvuky. Pod tyčemi, jejichž délka se pohybuje v rozmezí decimetru a metru, jsou postaveny svíčky, další jsou umístěny v zavěšených kovových kruzích, které hudebníci občas roztočí; něžný, pomalý a neelektrický kříženec stroboskopu a zrcadlové koule. Po některé z šedých zdí nebo po podlaze sálu se tu a tam mihne pološerá silueta rostlinných struktur nebo ptačího letu. Hudba rytmických vzorců chvějících se kovů srůstá do mihotající se masy, jindy se ozvou orientálně znějící misky, odtažitě zadrnčí hrnce. Jeden ze čtveřice několikrát přejde ke stolu s mixpultem a samplery a vyloudí decentní podmalbu. Po skončeném vystoupení je pokřtěna deska a unikátní hudební instalace, která dala jméno i volnému kolektivu hráčů – Orloj snivců – je ponechána publiku ke hraní. Další koncert prý už nebude.

Pokud jste v roce 2000 navštívili výstavu Hnízda her, mohli jste si v jednom ze sálů Galerie Rudolfinum na Orloj zahrát také. Bratři Jaroslav a Michal Kořánovi ho začali stavět před patnácti lety (v době „technického středověku“) poté, co v šumavské vísce Mačice uhranul staršího Jaroslava zvuk zvonícího kovu. Iniciační roli přitom hrál Šumavský cinkál („kalimba“ z hřebíků zatlučených do dřeva). V trojici s Markem Šebelkou bratři hledají zajímavě znějící železné tyče, šrouby, plechy, pružiny a hřeby a pořizují nahrávku v obří, vysoké a prázdné rouře – nádrži na močůvku v JZD Soběšice. V následujícím roce poprvé koncertují v olomouckém Vlastivědném muzeu. Obsluha Orloje nikdy neměla pevnou sestavu – nástroj rozeznívalo zmíněné trio, oba bratři, někdy jen Jaroslav Kořán sám. Ke spolupráci byl přizván newyorský stavitel vlastních nástrojů Michael Delia i další hudebníci, mnohdy se rekrutující ze sestavy rovněž volného improvizačního kolektivu Zapomenutý orchestr země snivců.

Pokud byste si chtěli Orloj postavit doma, je to celkem snadné. Stačí jen hledat pěkně znějící kovy – ladění Kořánovic Orloje vzniká pečlivou selekcí, nikoliv úpravou (třeba broušením) předmětů. Jednotlivé truhlíky proto nejsou celými stupnicemi, pracovat s výškami tónů (občas charakteristicky zastřených) a harmoniemi ale lze – jak ukazují ty momenty debutového albaNebeské varhany, kdy se hra Orloje náhle přelije do stylové výpůjčky: rocku, operetky… V takových chvílích Orloj sice trochu ztrácí původní řeč, slyšíme však, že dokáže být žánrově naprosto univerzální. O což jeho tvůrci nikdy příliš nestáli, a tak zmíněných odboček uslyšíme úhrnem jen několik vteřin.

Nebeské varhany si Kořánové vydali na vlastní značce Pagoda ve formě CDR a s vloženým hřebíkem – možným kusem Orloje. Název alba je vypůjčen od jednoho z truhlíků – Jaroslav Kořán si je pojmenovává. Kromě Varhan vlastní Boží prsty, Slunce, Chrom-vanad-universal, Mluvící rafiky, Akustický sampler… Šestnáct skladeb alba má základ v Jaroslavově cyklu etud, nazvaných slovesy ve třetí osobě singuláru. Co že to tedy Orloj dělá? Odbíjí. Jede. Připravuje se. Jde. Šlape. Skřípe a píská…V jeho zvuku se setkávají dávné romantické polohy industriálu s rytmickou průrazností reichovského minimalismu – jenomže mnohem příjemněji a vstřícněji, bez avantgardistické odtažitosti. Je to asi tím, že – podle Jaroslava Kořána – nástroj zní vlastně sám a jeho obsluha jen zprostředkovává latentní zvukový půvab tyčí položených přes truhlíky. Občas aniž by věděla, zpod čích rukou se ten který pěkný zvuk noří. Takový pohádkový zvoneček. Škoda, že zvoní už jen jako vzpomínka na nejen v Čechách ojedinělý hudební úkaz.

otištěno 19.7.2006 v A2

středa 12. července 2006

Deserted Village

Ten pravý opak pusté vsi

Pustá ves je název epické básně, kterou napsal Oliver Goldsmith během svého života v Longfordu ve středním Irsku. Jmenuje se tak i kolektiv hudebníků, kteří pod vlajkami avantgardního folku a improvizované hudby proplouvají z kapely do kapely. Je jich požehnaně a svá alba vydávají buď na vlastní udělej--si-sám značce nebo u jiných nezávislých vydavatelství, jako je Humbug, Bottlenote, Slow Loris či Burning Emptiness.

Novým termínem avant-folk lze označit vlnu hudebníků zejména z britských ostrovů, kteří navazují na domácí tradici folkové tvorby, jež vždy stála poněkud v pozadí americké produkce, a jejích věrozvěstů a křísitelů (jejich „nová vlna“ se nyní jmenuje například alt country či paisley underground). V posledním desetiletí jako by mnozí mladí Britové na svém dvorku objevili dlouho zaprášený poklad a vzpomněli si na (o generaci až dvě) starší předchůdce pracující s lidovým a folkovým materiálem. Ten je v porovnání s americkým folkem baladičtější, zvukově prostší a nevykazuje příměsi blues či hillbilly; naopak si rád pohraje s vlivy vaudevillu a je v něm slyšet i ono problematické a nikdy nedefinované „keltství“. Nejslavnějším zprostředkovatelem asi zůstává psychedelický Incredible String Band z šedesátých let, v řadách popových hvězd swingujícího Londýna však najdeme vědomí tradice i v postpinkfloydovské tvorbě Syda Barretta a ve vrcholném období Raye Daviese a jeho Kinks. Významným impulsem bylo zjevení takzvaného neofolku, představovaného zejména dvojicí Douglas Pearce a David Tibet. Zatímco Pearceova kontroverzní formace Death In June a její početní následovníci často vyznávají ultrapravicovou mystiku (ať si Daniel Landa tvrdí, že termín neofolk pro titul nedávného alba si vymyslel sám), Current 93 Davida Tibeta (nedávno se objevili v Praze) zhudebňují křesťanské vize svého frontmana a svým silně introvertním přístupem se přes avantgardní odbočky přiblížili neokázalosti folkových tradicionalistů (tzv. British folk revival), jako jsou Shirley Collins, Tim Hart nebo Jackson Frank. Od industriálem ovlivněné práce s magnetofonovými smyčkami k akustické písňové čistotě.

Současný avant-folk je o něco mladší bratr postrocku. Oba sourozenci s rozvahou vy­užívají klišé svého žánru coby páteře atmosférických kompozic poučených ambientní elektronikou, drone minimalismem a zvukovým kolážováním. Kromě tohoto zvukového zkoumání hranic znamená avant-folk návrat neokázalého a veskrze osobního písničkářství (trubadúrství). Je běžným přístupem současných hudebníků, že se k nějaké škatulce tak napůl hlásí, ale vlastně nehlásí. Berme tedy zařazení kolektivu Deserted Village do řad avant-folku podobně volně – s tím, že vykazuje nezanedbatelné symptomy.


Všichni se sejdeme…

Gavin Prior a Shane Cullinane jsou spolužáci z vysoké školy. V roce 2001 se na workshopu pořádaném legendární improvizační skupinou AMM seznámili se Scottem McLaughlinem a Davem Colohanem a vytvořili improvizační skupinu Murmansk. Colohan, nahrávající pod (občas kolektivní) značkou Agitated Radio Pilot, již měl společně s Jamesem Riderem skupinu United Bible Studies, do níž záhy přibyla celá sestava Murmansku – a tak by se dalo pokračovat velice dlouho.

Deserted Village, společenství pojmenované podle festivalu, který David Colohan uspořádal ve svém domovském Ballymahon v roce 2002, početným volným kolektivem, jehož někteří členové se nikdy nesetkali (francouzského hudebníka skrývajícího se pod pseudonymem Odd Job prý nepotkal nikdo z ostatních Vesničanů; své nahrávky k vydání posílá poštou), zatímco jiní soustavně navzájem kolaborují. O organizační stránky a chod vydavatelství se starají zejména Colohan, Cullinane a Prior: „Je tu skupina lidí, kteří hrají sólově nebo v různých kombinacích, a my jim všem pomáháme. Mnoho projektů má téměř stejnou sestavu. Když se účastním koncertu nebo nahrávání s Agitated Radio Pilot, vím, že budu hrát méně a jinak než například s Weapons Of Mass Destruction.“


…v Murmansku…

Prvním albem vydaným na značce Deserted Village (s logem odvozeným od irských dvojjazyčných ukazatelů) bylo eponymní CDR skupiny Murmansk. Vznikalo na Trinity College, v hudební učebně vybavené klavírem a cembalem. Z oddělení hudby a technologie si hudebníci půjčovali DAT rekordér a kvalitní mikrofony a kromě zmíněných klávesových nástrojů prý hráli na „všechno, co dokázali vytáhnout po schodech nahoru“. Tak vznikla část debutu i další, později vydané nahrávky (alba End Of Navigation a CraterScape).

Na půlhodinové ploše muzikanti ve dvou dlouhých tracích vytvářejí paralelu krásné strohosti obalu – černobílé fotografie mořské hladiny zaplněné nevysokými úlomky ker. Z alba převážně slyšíme podobné nevelké střepy zvuku, odeznívající bezprostředně poté, co poprvé škrábnou, prskání a další stručné, hned přidušené hluky – jemnou práci s hrubými elementy. Větší zvuková plocha, která vznikne v poslední třetině stopáže, evokuje špinavý kytarový noise raných Sonic Youth, i když bez rockového gruntu. Živá část alba, Glass Valleys, pochází z prvního koncertu Murmansk.

„Myslím, že akordy a melodie ničí tu delikátní síť, kterou dokážeme vytvořit, když hrajeme úplně volně. Když chceme improvizovat melodicky, máme na to spoustu jiných skupin,“ říká Gavin Prior a výstižně označuje hudbu skupiny za „droning and scratching“. „I v těch nejdrsnějších elektronických zvucích je cit pro přírodní síly v procesu. Murmansk je v mnoha aspektech naším prvotním i nejzazším hudebním vyjádřením. Zpočátku jsem měl potřebu komponovat, ale tahle kalkulace zmizela, jakmile jsem se hlouběji ponořil do zvuku. Nyní se prostě posloucháme a reagujeme. Najdeme ten správný vektor a pracujeme s ním nebo proti němu.“ Současný instrumentář Murmansk obsahuje mimo jiné laptop, samplery (včetně „primitivního“, avšak dodnes doceňovaného a v jistém ohledu nepřekonaného Casia SK1), table-top baskytaru, perkusivní nástroje snímané kontaktními mikrofony s efekty a zpětnou vazbou preparovaný mixpult. Gavin Prior se Scottem McLaughlinem navíc v poslední době propojili instrumenty tak, aby mohli svou hru vzájemně ovlivňovat.


…na biblických studiích

Asi nejpozoruhodnější akvizice Deserted Village, skupina United Bible Studies, byla založena jako duo, ovlivněné výše zmíněným Incredible String Bandem. Příznivec práce s hostujícími hudebníky Dave Colohan svým přístupem zapříčinil, že snad nebylo dvou koncertů, na nichž by skupina hrála ve stejné sestavě. Její alba, z nichž nejlepší je asi The Shore That Fears The Sea, jsou opravdu podmanivá, bez nelibých zvuků, přitom stále experimentující. Krátké písně střídají atmosférické instrumentálky s nepostřehnutelně plynulými přechody do hájemství akustického i elektronického ambientu nebo „dějových“ opusů plných terénních zvuků. Právě minimalismus akustických kytarových linek na barevném pozadí elektronických ruchů mě vedl k výše zmíněné úvaze o příbuznosti avant-folku s postrockem. Starší alba United Bible Studies jsou někdy baladičtější, jindy, jako v případě tři roky staré a letos reeditované desky Stations Of The Sun, Transits Of The Moon, jde o kolekci krystalicky čistých instrumentálních miniatur, vrcholících sedmnáctiminutovou, ambientně-avantgardní kompozicí s půvabným názvem Everytime We Find A Dead Viking. Nejdůležitější vlastností USB je vyváženost romantizujících folkových nálad a nebojácného hledání širších zvukových možností mimo obligátní lo-fi a klikající elektroniku.

A kde se tedy můžeme ještě setkat? Ve folkově-dadaistických Lost Roman Legions. Ve freerockových, hluku oddaných Weapons Of Mass Destruction. V částečně australských (původem i zvukem) Holt. V Cosmic Nanou – divočejší verzi United Bible Studies. A na rozcestí: www.desertedvillage.com.

otištěno 12.7.2006 v A2