středa 27. září 2006

Z nedonošených hrobů

Nejnovější řadová deska britsko-holandských mágů, kteří dokázali vyleštit rezavějící psychedelii vídeňským valčíkem, se nenese v nijak překvapivém duchu. Zdá se, že Legendary Pink Dots sahali do hluboké studnice svých nápadů a vyzkoušených postupů rukou, která měla štěstí na důvěrně známé, možná proto kouzlem důvěrnosti obdařené postupy. Album však vznáší i otázky, které si skupina ústy frontmana Edwarda Ka-Spela dosud nekladla.

Deska se beze zbytku táhne v pomalých tempech, je výrazně repetitivní a akcentuje čistě znějící akustické nástroje (hostující živé perkuse), jejichž propojení s elektronikou vede až k znepokojivé rozvrzanosti – asi jako kdyby byl Tom Waits psychedelií ovíněný Brit. Čistě syntezátorových momentů moc neslyšíme, výjimkou je skladba The Made Man’s Manifesto, která ve své první části těží z pozic dobytých již koncem osmdesátých let, v druhé pak spadne do spontánního rockového jamu. O podobně špinavý zvuk se jinak přepečlivě čistotné Růžové tečky pokoušely před šesti lety na albu A Perfect Mystery, tehdy byl výsledek jaksepatří hybný a místy až rockově pompézní. Na Your Children… jako bychom slyšeli: Nemá cenu cokoliv předstírat. Efektní aranžmá či dlouhou centrální skladbu na albu nehledejme, vypjatost v charakteristickém vokálu Edwarda Ka-Spela byla vystřídána hlubší, místy zahuhlanou polohou. Novinkou je docela časté vrstvení zpěvákova hlasu, občas se doslova „opírá sám o sebe“.

Písňová tvorba, k níž se skupina v polovině devadesátých let uchýlila, má celou řádku poznávacích znamení. Patří k nim křehká baladičnost, občas téměř barové vyhrávky klavíru a houslí, melodicky nosné party dechových nástrojů (však má skupina v řadách špičkového dechového multiinstrumentalistu Nielse van Hoornblowera) a decentní grooves, jejichž role po odchodu bubeníka výrazně vzrostla. Vše jmenované od Legendary Pink Dots slýcháme již dvanáct let, od vydání mistrovského alba 9 Lives To Wonder; a slyšíme to v jiném aranžérském hávu i nyní. Na novince se nicméně neobjevuje ani jeden jindy tak oblíbený valčík.

Devět písní alba (opět poměrně výjimečně bez instrumentálek) je rámováno dvěma miniaturami mísícími hlasy dětí s jednoduchou klavírní melodií a větami: „O čem přesně jsou ty tvé noční můry?“ na začátku a „Něčím ses musel provinit“ na konci. Nelze nevzpomenout story Ka-Spelova dětství – příběh outsidera s ohromujícím IQ, jehož si v předškolním věku coby studijní raritu podávaly týmy psychologů. Ka-Spel na to dodnes vzpomíná s odporem a zmiňuje nekonečná hejna nočních můr nalétávajících na jeho dětský spánek. Že by takto uvedená deska byla katalogem špatných snů? Nebo rovnou zpovědí? Po zmíněné závěrečné větě, do úplného ticha, zpěvák zašeptá: „Thank you“. Rozhřešení sice nezní moc povzbudivě, akt zpovědi ale mohl být svou podstatou očišťující.

Neberme ovšem Your Children… jako beze zbytku konceptuální album. Společnou nit má v sobě zašitou víceméně každý počin Pink Dots, tenhle není o nic viditelnější. Vrací se Ka-Spelova stará témata – polemika s křesťanstvím v asi nejvíc hitové No Matter What You Do, utopie v The Island Of Our Dreams – ta snad až příliš připomíná o pět let starší Our Dominion. Tehdy byl ráj dosažen a zase ztracen, nyní se Ka-Spel svého protějšku (lásky?) jen zpovzdálí táže: Jaké to tam je? Opravdu takové, jak jsme snili, nebo plné bestiality? Tematickou novinkou je Ka-Spelovo vyrovnávání se s počátky stáří – dvaapadesátiletý zpěvák již netouží po spalující lásce k submisivní bohyni Astrid (jak tomu bylo v jeho asi nejmrazivějším love songu The Shock Of Contact), ale nebýt své blízké časem na obtíž. Táhlá a rytmicky neměnná Bad Hair jakoby nikde nezačíná ani nekončí. Stále stejný rytmus doprovází introvertní pozpěvování, okolní ruchy k nám doléhají, ale netýkají se nás. Část legendárních růžových mikrofonů je opět nastavena z oken. Tentokrát do mnohem bližšího vesmíru než jindy.

Část alba skupina určitě předvede i v rámci playlistu pražské zastávky svého výročního turné. Oslavit čtvrtstoletí Legendary Pink Dots můžete 3. října 2006 v pražském Roxy v rámci průběžného festivalu Stimul.

Legendary Pink Dots: Your Children Will Placate You From Premature Graves. Roir; 2006.

otištěno 27.9.2006 v A2

středa 20. září 2006

Tři vejce do matného skla

Tři ikony industriálem, psychedelií, elektroakustickou hudbou a experimentálním ambientem ovlivněné britské scény se chystaly vyrazit na turné. Na prodejním pultu mělo být při jednotlivých zastávkách k mání album připravené jen pro tuto příležitost. Turné bylo nakonec zrušeno, deska nikoliv.

Kdo je kdo? Colin Potter je zvukový inženýr a šéf vydavatelství ICR. Největší věhlas mu přineslo členství v Nurse With Wound – projektu Stevena Stapletona (dále jen NWW), který se pohybuje na vlnách zvukového dada a jeho eskapády se nesou v duchu surreálné pitvornosti i pochmurnosti. Colin Potter mimo to stíhá ještě celou spoustu dalších angažmá: ve dvojici Monos s multi­instrumentalistou a gramofonovým manipulátorem Darrenem Tatem zkoumá zvukové účinky drones – lineárních, donekonečna se táhnoucích frekvenčních střetů dlouze držených tónů. Jeho sólová tvorba odskakuje k noise, ambientu i rytmickým strukturám, o čemž se ostatně mohli přesvědčit návštěvníci jeho nedávného koncertu v pražském Experimentálním prostoru Roxy / NoD.

Vzhledem k provázanosti výše zmíněné scény, charakterizované hudebním publicistou Davidem Keenanem jako „Skrytý rub Anglie“ (England’s Hidden Reverse), se v charakteristikách spolutvůrců alba setkáme se stejnými jmény a seskupeními – spolupráce na albu 3 Eggsrozhodně nebyla první příležitostí, kdy se pánové sešli. Tak například Colin Potter letos na tuzemské značce Next Era vydal album A Pressed On Sandwich, na němž se potýká se zvukovým světem Andrewa McKenzieho, tvořícího coby Hafler Trio. To bylo původně skutečně triem a zrodilo se v Británii s počátkem hnutí industriální hudby. Současná McKenzieho tvorba je už notně jinde; jde o těžko prostupnou, neuchopitelnou koláž zvukových útržků a elektronických manipulací, programově bez výrazných záchytných bodů v podobě repetic a gradací, navíc se záhadnou sítí odkazů a myriádami možných interpretací. Mám-li McKenzieho tvorbu k někomu připodobnit, byl by to klasik konkrétní hudby Pierre Henry ve svém pozdějším období – a o dost zlomyslnější. Dá se říci, že je jedním z největších podivínů experimentální elektronické hudby.

Andrew Liles je v trojici služebně nejmladší a v současné době slaví raketový nástup coby nová hvězda na poli zasloužilých veteránů. Tvoří křehké krátké skladby, složené většinou z interferujících frekvencí, jejichž výsledkem bývají jemné melodie, do nichž autor vpravuje útržky bigbandového swingu či romantických předválečných cajdáků. Tvoří je podle zákonitostí přesmyček a má dokonale britský smysl pro hudební humor. Jeho dosud nejlepší album My Long Accumulating Discontent vydala již zmíněná Next Era.

Společné album trojice se, jak se zdá, odehrává především pod McKenzieho taktovkou. Tichá sedmička lineárně vedených skladeb mnohdy pozvolna přechází v nedefinovatelný šum, a poté se vrací obohacena o novou, překvapivou harmonii. Zvuk se většinou volně přelévá, repetic je pomálu, ale jsou dokonale funkční: hravé hlásky v závěrečné exclusivity ON AN aquatic theme ze skladby dělají div ne chytlavou písničku, EGGS benedict svým členěním a pomalými nájezdy dlouhých, pravidelně se opakujících smyček odkazuje k současné podobě NWW; nejspíš je z Potterovy dílny. Stoprocentně lilesovským příspěvkem je kratičké ready made v podobě romantického songu v úvodní false SOAP, McKenzieho tvůrčím záměrům odpovídá zařazení třiadvacetiminutové going TO work doprostřed alba. Skladba dlouhé minuty tichne až k hranici slyšitelnosti a zároveň svůj zvuk obohacuje o vábně znějící harmonie. Pokud ji za účelem vychutnávání zvuku zesílíte, překvapí vás po jejím skončení utajený devítivteřinový bonus: pekelně hlasitá rána do činelu.

3 Eggs je kolekcí, která na své tvůrce nevyzrazuje nic nového. Zachycuje je ve standardní formě a posluchač může, jako již nejednou, žasnout nad vzájemným vnitřním propojením protagonistů širšího okruhu Skrytého rubu Anglie. Již třetí dekádou dokonale fungující společná mysl.

Colin Potter, Andrew Liles, The Hafler Trio: 3 Eggs. Important Records; 2006.

otištěno 20.9.2006 v A2