středa 21. února 2007

Undergroundoví dělníci Bílého světla

Dvě alba labelu Guerilla

Vydavatelství, které se mimo jiné soustavně zabývá mapováním undergroundových umělců známých dnes již především z legend, připravilo koncem loňského roku milovníkům „androše“ dva obzvláště tučné úlovky. Bílé světlo (White Light) byla početná humpolecko-pražsko-kostelecká skupina, soustředěná kolem někdejšího bubeníka Plastic People a téměř výhradního autora repertoáru Pavla „Emana“ Zemana a flétnisty Jiřího „Picka“ Fryce (později Umělá hmota). Působila v letech 1973––1977 a svým zvukem navazovala na období, kdy Zeman opustil Plastic People, kteří tehdy stáli na hranici své rané psychedelické podoby a nové, civilnější tváře (typické ostináty baskytary, které se pro undergroundové hudebníky staly povinností). Bílé světlo disponovalo početnou dechovou sekcí překřikujících se klarinetů, saxofonu, trombónu a flétny, v osmičlenné sestavě vystoupilo a sklidilo úspěch i na Druhém festivalu druhé kultury v Bojanovicích. Album nazvané podle nejznámější skladby skupiny obsahuje pět pečlivě aranžovaných opusů s texty popisujícími realitu undergroundového života v normalizaci utopickým (titulní píseň) i sarkastickým způsobem (Umělec). V hudbě i textech se objeví i něco sakrálních motivů, jimiž Bílé světlo lehce předeslalo pozdější směřování nejdůležitějších undergroundových ikon (plastikovský opus magnum Co znamená vésti koně). Nahrávky zkoušek skupiny jsou doplněny živým záznamem tří písní z Bojanovic, nemnoho dochovaných materiálů tedy nakonec vydá na hodinový disk. V bookletu alba najdeme kromě textů písní i Frycem sepsanou Kroniku Bílého světla, jejíž některé pasáže si v ničem nezadají s Pelcovými Dětmi ráje: „Vlasta Zmek po neúspěšném lovu na jezevce uvařil ,bukový lívance’! Tyto byly zapíjeny octem a vodou se saponem. K tomu se šlukoval Dymogan. Újma na zdraví žádná!“ Zvuková kvalita alba sice pochopitelně není ideální, nicméně ten, kdo chce peripetie českého hudebního undergroundu sledovat detailně, získá cenný přírůstek do sbírky.

Což platí i o dvojdisku Do lesíčka na čekanou, záznamu koncertu Plastic People 1. 12. 1973 ve Veleni. Koncert proslul vystoupením Pavla Zajíčka skandujícího své slavné Anti, Plastiky svačícími na pódiu za bujarého zpěvu Do lesíčka na čekanou a divokou těreminovou improvizací Kohoutkova kometa, během níž publikem procházel Ivo Pospíšil (později DG 307, Garáž) s kometou připevněnou na tyči a Mejla Hlavsa kokrhal. To vše na kompletní nahrávce koncertu uslyšíme. Pokud jde o skladby samotné, dočkáme se plastikovských klasik (Francovka, Podivuhodný mandarín) i polozapomenutých kusů (např. soundtracku Ballerina či devítiminutové verze skladbyMá milá je jako jabko) – úskalím alba je, že lepší kousky z veleňského koncertu již vyzobal Jaroslav Riedel (který se podepsal i na tomto dvojdisku) pro svou jedenáctidiskovou kolekci toho nejlepšího z PPU. Dosud nevydaný materiál je buďto okrajové povahy nebo se jedná o ne zcela vyvedené verze jinde lépe nahraných kusů. Album je tedy nutno vnímat jako celek a snažit se přes všechny zvukové (zlobící mikrofon, občas jen tušené housle), hráčské a aranžérské nedokonalosti zachytit specifickou atmosféru, kterou Plastic People dokázali vytvářet. Není to nemožné, jak ukazuje například skvělá verze skladby Růže a mrtví s textem Jiřího Koláře. Plastic People v sobě ještě stále nesli dědictví psychedelického a velvetovského okouzlení (Angel’s Hairse sólem na dětský zvonící mlýnek, který Jiří Kabeš postupně zlikvidoval) a místy přeháněli stopáže svých instrumentálek: poměrně plochá NF 811 je hrána i v druhé, ještě nezáživnější verzi coby NF 812. Úderný a tolik typický styl PPU byl v prosinci 1973 již na světě, ještě ale překonával novorozenecké choroby. Přes všechny výtky považuji vydání kompletního koncertu za cenný dokument a doufám, že dojde i na další úplné záznamy vystoupení kdysi tak živé skupiny – například koncert v závodním klubu ČKD Polovodiče.

Bílé světlo: Dělníci Bílého světla.Guerilla Records; 2006.
The Plastic People Of The Universe: Do lesíčka na čekanou. Guerilla Records; 2006.

otištěno 21.2.2007 v A2