středa 30. května 2007

Merzbow mezi bobry a mývaly

Aktuální dvojalbum císaře noise

„Bobři jsou nebývale jemná zvířata se smyslem pro rodinu. Tvoří celoživotní páry a po celý život udržují přátelské vztahy se svými dětmi. Jsou druhými největšími hlodavci na světě, žijí až 19 let, dosahují hmotnosti až 30 kg a dorůstají délky 120 cm. Bobří mláďata se obvykle rodí těžce pracujícím a milujícím rodičům, kteří jsou spolu už mnoho let. Bobří samice jsou obzvláště vytížené, neboť se kromě svých nejmenších mláďat starají i o rozjívené teenagery…“

…dále text pokračuje odstavcem o krutých metodách lovu bobrů a jejich jen zázrakem nedokonaném vyhubení. Podobnou kapitolku v bookletu alba japonského císaře žánru noise, který si říká Merzbow, mají také činčily, lišky, mývalové, norkové a králíci. Vizuální doprovod 2CD pochopitelně tvoří obrázky zmíněných tvorů a odstavec o tom, že jedna libra z každého prodaného kusu poputuje na účet organizace PETA (People for the Ethical Treatment of Animals). Název alba f.i.d. znamená Fur is Dead.


Jeckyll a Hyde mezi vegany

Není žádnou novinkou, že Masami Akita, skrývající se pod značkou Merzbow, dospěl k veganskému způsobu života a angažmá v ochraně zvířat. Vizuální stránka jeho alb se značně proměnila a rozjasnila ve prospěch ptáků, tuleňů a velryb, ve zvuku ovšem žádná změna nenastala – respektive nastala již dříve a nemá se zvířaty co do činění. Masami Akita vyměnil někdejší bizarní instrumentář (od syntezátorů po rozbité nástroje a zesilovače) za laptop a tím své často improvizované kusy hluku přiostřil. Laptop coby hudební nástroj by sice měl být schopen jakéhokoli zvuku, který do něj předtím vložíme, většina hráčů však vrství, láme a smyčkuje neutrální sinusovky a šumy; patrně považované za „ten pravý a původní hlas nástroje“. A vzhledem k tomu, že z laptopu vede pouze jeden výstup a veškerá mixáž a vrstvení probíhá daleko před ním, je výsledný zvuk (pokud nepřimícháme další zdroje zvuku) tak nějak charakteristicky zploštělý – možná to správné slovo, které spojuje všechny apple-sólisty. Výsledkem není pestré vrstvení (a odnímání) zvuků, ale poněkud monotónní elektronická tkanina, u níž lze změny dosáhnout pouze nejrůznějším páráním, trháním a muchláním.

Nejinak je tomu i u Merzbowa, kterého díky změně instrumentáře dohnali o generaci mladší noiseři. Šest skladeb na ploše sta minut tvoří jakýsi rychle se odvíjející, frenetický monochromní ambient (vzhledem k výše řečenému), místy uši rvoucí, jindy příjemně bzučivě rytmický či vysloveně freakoutový, někdy vyvolávající dojem klouzavé ohebnosti zvuku thereminu (který na albu možná opravdu zní; v bookletu na podobné informace patrně nezbylo místo).

Pro koho takové prostředí ale je? Čtvrtstoletí stará první generace noise si své zvukové kulisy zabydlela dekadentní sexualitou a atmosférou velkoměstského rozkladu (viz Merzbowovy desky na téma bondage, prodávané mj. v japonských sexshopech coby možné soundtracky pro svazovací seance). Noisery laptopové generace velmi často zajímá jen a jen zvuk a temné romantice svých předchůdců se tu hlasitěji, tu chápavěji vysmívají. A do toho průkopník žánru Masami Akita přijde s veganstvím a roztomilými zvířátky, tedy něčím, co na obalech noisových alb působí jako pěst na oko. Jak se na první pohled může zdát, ponechal si svůj zvuk a obětoval vizuální estetiku ve prospěch důležitého sdělení. Ale možná je to jinak a hudba na jeho opusech změnila svou roli – stojí nyní v kontrastu s roztomilými obaly, skoro jako těžce definovatelný zvukový mrak symptomů civilizace, která dává zahynout všem těm krásným tvorům. V takovém případě by se z Merzbowa-milovníka dada, který název svého projektu odvozuje z děl Kurta Schwitterse, stal opravdový Jeckyll a Hyde. Pod vstřícnou slupkou ochránce bezbranných by ve svém kotlíku vařil čiré zlo. Důstojná kariéra pro noisera, ne?

Merzbow: f.i.d. Fourth Dimension Records; 2006. 

otištěno 30.5.2007 v A2

středa 23. května 2007

Číselné partitury a samplování trenýrek

Dva víkendy na Donaufestivalu


Třetí ročník obnovené akce, která se v rakouském Kremsu konala mezi 19. a 30. dubnem 2007, byl kromě opulentní hudební hostiny také příležitostí podívat se na to, jak vypadá perfektně připravený festivalový podnik.

V kremské veletržní Halle a minoritském kostele se odehrával dokonale naplánovaný program bez zbytečně dlouhých prostojů a zpoždění, početní příslušníci ochranky stejně jako kdokoliv další s visačkou pořadatele dokázali s úsměvem poskytnout všechny potřebné informace, účinkující měli čas odehrát vystoupení celovečerní délky a místní Jugendherberge, sama o sobě nepříliš drahá, potěšila slevou pro festivalové hosty.

Hlavní scéna, Halle (která se má za rok bohužel bourat, což staví pořadatele festivalu před nepříjemné hledání nové lokace), svou kapacitou pojme asi dvě tisícovky diváků a zaplněna byla pravidelně tak zpola. Hlavními taháky festivalu byly víkendy, které se pořadatelé rozhodli svěřit do rukou „kurátorů“ zodpovědných za sestavení programu. Kromě veselého diskohrdiny Jamieho Lidella (známe z loňského Spermu) se kurátorské role zhostil David Tibet, básník, zpěvák a leader folkových zvěstovatelů Apokalypsy Current 93 a čtyři členové industriálních klasiků Throbbing Gristle (viz A2 č. 20/2007).



David Tibet uvádí


Tibetův víkend nikterak překvapivě prezentoval nejrůznější personální propletence kolem dvou pilířů stále populárnějšího „skrytého rubu Anglie“ – skupin Current 93 a Nurse With Wound. První z dvojice se při svém koncertu patrně nechala zlákat nemalými finančními možnostmi Donaufestivalu (jenž má záviděníhodný seznam sponzorů zvučných značek) a vystoupila na pódium v počtu cca patnácti hudebníků. Repertoár opírající se zejména o jedinečné album Black Ships Ate The Sky (2006) byl dosti podobný vystoupení, které Current 93 odehráli před rokem v pražském kostele sv. Šimona a Judy, množství hudebníků (šest kytaristů, dvě violoncella, dva klavíry atd.) však tentokrát působilo místy zbytečně a často nesehraně. Korunu všemu patrně nasadil zpěvák Sunn O))) Attila Csihar v roli chlapáckého backvokalisty, úspěšně ničícího Tibetovu procítěnost.

Nurse With Wound, dítě dadaistických studiových hrátek Stevena Stapletona a Colina Pottera (viz rozhovor v A2 č. 11/2007) se po dvaceti letech nekoncertování rozhodli dohnat, co zameškali. Základní dvojice doprovázená stylově spřízněnými tvůrci (Andrew Liles a Matt Waldron) s hostujícím Tibetem svůj set orámovala dvěma delšími písněmi (Dead Side Of The Moon a rocková Two Shaves And A Shine), čas mezi nimi patřil rytmickým přeléváním zvuků a překvapivému Waldronovu zpěvu a baskytaře. Až se zdálo, že protagonistou je právě on, nikoliv nenápadný Stapleton, hrající smyčcem na elektrickou kytaru a obsluhující CD přehrávače. Vynikající koncert, doprovázený podmanivým videem z rozostřených kontur dvojice tanečníků.

Do programu přibral Tibet několik spřízněných písničkářů – svou manželku Andriu Degensovou, pějící nyvé písně pod značkou Pantaleimon, Simona Finna, transvestitu Baby Dee, doprovázejícího se na harfu a klavír, a jednoho z členů formace Antony and the Johnsons, jejichž hvězdná sláva byla odstartována debutem na Tibetově značce Durtro. Nejlepší byla ovšem někdejší členka Current 93 Little Annie (malinká kulhající dáma s nevídaným šarmem), jejíž šansony v sobě měly potřebný říz, křehkost i pocit dekadentního výmarsko-broadwayského retra.

Za největší lapsus tibetovského víkendu považuji vystoupení Matmos, jejichž humornému konceptualismu nějak nemohu přijít na chuť. Je určitě hezké, že samplují zvuk trenýrek, plechovky od coly či provozu plastické chirurgie. Háček je v tom, že tyto zvuky (jejichž původ by bez patřičného futrování veřejnosti informacemi beztak nebyl poznat, neb v éře laptopů a digitálního samplingu zkrátka cokoliv může znít jakkoliv) nakonec znějí v tak zoufale neinvenčních rytmických cvičeních, že člověka pomalu, ale jistě přejde chuť zkoumat. K vyvolání koncertního dojmu si přimysleme humor školních besídek.


Throbbing Gristle představují


Když jsme u promarněných šancí, většinu publika o týden později dokonale odrovnal Alan Vega, zakladatel slavných Suicide, kteří před třiceti lety v dobách newyorské punkové vlny osamoceně pracovali se syntezátory. Doprovázen slečnou s elektronikou, bloudil bezcílně po pódiu, neustálým taháním se za nos neomylně vysvětloval příčinu svého těkání a jednou za čas do mikrofonu pro­nesl cosi jako „yeaah“. Nevěřící publikum jeho výkon posléze odměnilo hromadným odchodem. Jinak však víkend připravený skupinou Throbbing Gristle svou kvalitou předčil dění o týden dřív.

TG samotní se představili hned dvakrát. Na prvním vystoupení předvedli průřez svým písňovým repertoárem (The Old Man Smiled, Hot On The Heels Of Love, Still Walking) v příjemných aranžích (elektronika plus tradiční nástroje: kytara, kornet, housle a baskytara), zabrousili i do aktuálního alba Part Two – Endless Not… a vlastně ničím moc nepřekvapili. O den později doprovázeli film zesnulého britského režiséra Dereka Jarmana In The Shadow Of The Sun a přizvali si k tomu asi dvacetičlenný pěvecký sbor řízený dirigentkou na základě jakýchsi číselných partitur. Tichou hudbu a syté barvy Jarmanových super8 koláží si užívala zaplněná hala především vsedě, skupina na pódiu rovněž nepředváděla žádnou pódiovou show a zcela se soustředila na své laptopy.

I program německého ansámblu Zeitkratzer (A2 č. 20/2006) prostupoval dvěma festivalovými dny. První večer zahájil v plné kapelní síle. Program koncertu bohužel nebyl rozdáván, jisté ale je, že proti radikálnímu vystoupení v pražské Arše (kde mimo jiné zazněla Kriegerova úprava Reedovy Metal Machine Music) se muzikanti rozhodli vsadit na dekonstrukci lehčích žánrů. Jejich poničeným valčíkům a tangu ovšem nechyběla typická síla a zvuková kompaktnost – co se mi na Zeitkratzer líbí nejvíc, je moment překvapení, kdy u tradičního ansámblu přestanu rozeznávat zvuk jednotlivých nástrojů a nevěřícně naslouchám výsledku snad až geniální aranžérské práce. Druhý den se soubor rozdělil na jednotlivce a každý z nich předvedl sólový výstup mezi hlavními koncerty večera. Došlo na rozbíjení houslí, hudbu vyluzovanou funěním na handsfree mikrofon, psaní na ozvučený psací stroj…

Za největší koncertní překvapení festivalu ovšem považuji divoké japonské rockery Boredoms, vedené vokalistou Yamatakou Eyem, známým například ze Zornových hardcoreových sestav. Čtveřice nastoupila bez kytar, zato se třemi obdivuhodně sehranými bubeníky, kteří drželi tempo vystoupení ve vysokých obrátkách po celou hodinu. Eye se zabýval řevem, elektronikou a hrou na soustavu sticků postavených do podoby svislého totemického xylofonu. Paličkami a dlouhou tyčí vybouchávané působivé riffy procházely celým koncertem jako klenutý refrén. Nebýt závěrečné bubnovačky, která strhla kormidlo vystoupení směrem k neinvenčním technorytmům, neměl by koncert slabé místo. Takto musím svůj hold Yamatakově energii a koncepci zakončit drobným ale: mohlo to být o závěrečných deset minut kratší. Jenže taková přání spojená se spánkovým deficitem a s ním jdoucí zvýšenou citlivostí jsou zkrátka nedílnou součástí festivalových nocí.

otištěno 23.5.2007 v A2