středa 22. srpna 2007

Matematika zvuku podle Cutlera

Chrise Cutlera známe jako bubeníka, člena skupin Henry Cow, Art Bears či News From Babel, hybatele britského avantgardního rocku, který zároveň ovlivnil českou alternativní scénu druhé poloviny sedmdesátých let, zakladatele jednoho z prvních nezávislých vydavatelství Recommended Records, zavilého marxistu. Na CD There And Back Again s podtitulem On Memory ho zastihneme v jediné z jmenovaných rolí – coby vydavatele.

Aktuální nosič přináší plody Cutlerova ročního působení v roli tvůrce rozhlasového pořadu. Program s názvem Out of the Blue Radio na londýnské Resonance FM se vysílal od července 2005 každý den po celý rok a Cutler v jeho rámci shromažďoval a denně vysílal terénní nahrávky, které mu z nejrůznějších částí světa posílali posluchači, přátelé a hudební souputníci. Ze zvuků nashromážděných během tří set pětašedesáti dílů pořadu připravil před dvěma lety disk Twice Around the Earth, sestavený z nahrávek pořízených ve všech koutech světa mezi 23.30 a půlnocí greenwichského času; na různých částech zeměkoule tedy v době nahrávání zrovna vládla jiná denní doba. Zvuky byly seřazeny do kategorií hovor, hudba, podnebí a dopravní systémy, navíc podle čtyř základních živlů: ohně, vody, země a vzduchu. Čtyřiačtyřicet sedmdesátivteřinových zvuků bylo seřazeno do čtyř bloků, každý z nich otvíral jeden ze čtyř živlů, následovaný hudbou, dopravou a vrcholící nahrávkami řeči. Konečný střih nahrávky Cutler provedl podle tří pravidel: použít tak malý nebo tak velký výsek zdrojového zvuku, jak je nutné; prolnout jeden do druhého, v případě nutnosti navrstvit několik zvuků na sebe, maximálně ovšem pět.


Strategie vs. estetika

Pevná geograficko-lineární struktura Twice Around the Earth byla na druhé části projektu, albu On Memory, nahrazena mnohem volnější dramaturgií, odkazující na fragmentárnost a těkavost lidské paměti, na vytváření asociačních řetězců. Zatímco se člověk pohybuje v prostoru a čase stále kupředu, jeho mysl dokáže cestovat tam i zpět. Každý ze čtyřiceti čtyř náhodně vybraných zvuků, z nichž Cutler sestavil toto padesátiminutové album, byl rozdělen vedví. První půle pro cestu vpřed, druhá pro cestu zpět. Jednotlivé zvuky se představují v několikavteřinových až dvouminutových ukázkách, prolínají se se svými předchůdci a následníky, v posledním tracku alba si prožijeme cestu zpět; druhé půlky ukázek se v rychlejším tempu, řádně zahuštěné vrstvením, vracejí k počátku v obráceném pořadí – od posledního k prvnímu. A tak Otomo Yoshihide opět vyhlíží z okna svého tokijského bytu. Bristolská dechovka Ambling znovu falešně zkouší. Nicholas Frances Chase opět prochází zácvikem ve svém novém zaměstnání v losangeleském CalArts. Amy Denio opět slyší štěkot toulavých psů v ulicích bulharské metropole. Dearness Trio (John Oswald, Fred Frith a Anne Bourneová) se svými polovičkami opět večeří po koncertě. Adam Overton opět nakupuje CD přehrávač. Brian Labcyz se opět prochází zátokou kdesi v Japonsku. David Lee Myers opět naslouchá žábám státu New York, Raynald Glandien zase rachejtlím novoročních oslav v Berlíně. Carmen Borgia v New Yorku opět dokončuje dokumentární film. E. M. Thomas a Bob Drake s nejmenovaným průvodcem opět zkoumají niauxské jeskyně. Andreas Hagenlüken v Berlíně o půlnoci opět dabuje rozhlasový dokument o britském punku. Maggi Payne opět naslouchá dešti bubnujícímu na ocelový plát. Australan Philip Mar je opět u zubařky. V San Diegu stále stavějí stadion. A beefheartovský kytarista Bill Harkleroad po ukončení karié­ry již třicet let ve svém oregonském domě učí a učí hře na kytaru…

V pětikapitolkovém doprovodném textu k desce Cutler mimo jiné píše, že zvuky, které na CD slyšíme, jsou zvoleny víceméně náhodně a jejich pořadí není výsledkem pečlivé dramaturgické práce či výběru za účelem vyprávění příběhu. Naopak: všechny náznaky narace, struktury a všechny podivuhodné náhody jsou nevyhnutelným efektem provázejícím poslech terénních nahrávek – posloucháme je totiž jinak než hudební skladby. Strategicky, coby návody, jak se pohybovat prostředím, které nás obklopuje, nikoliv esteticky. Ceníme si jejich informační hodnoty, nikoliv krásy, kterou mohou nést (hraniční případy, jako je zpěv ptáků, text nezmiňuje). Což je podle Chrise Cutlera docela škoda, jeho album však proti podobným větrným mlýnům, jak je z textu patrné, ani nezkouší zbytečně bojovat.

Chris Cutler: There And Back Again. Volume 2: On Memory. ReR; 2007.

otištěno 22.8.2007 v A2

středa 15. srpna 2007

Oblouk do neznáma a zpět

Pan sonic si zkušeně hrají na nejistotu

Finská dvojice (vzniknuvší před třinácti lety coby trio s názvem Panasonic) má na scéně experimentální elektronické hudby zcela výsadní postavení. Jejich estetika, využívající minimalistický zvukový arzenál frekvencí, lupanců a úderů, o několik let předešla generaci manipulátorů laptopů.

Pan sonic, kterým vlna laptopové hudby pomohla k větší popularitě, při tvorbě svých archetypálně strohých zvuků a rytmů nevyužívají počítače, ale archaické (případně na zakázku sestrojené) tónové generátory, z nichž chtějí vytěžit maximum. Tím se významně liší od laptopistů, kteří ze zvukových možností svých všeho schopných powerbooků využívají spíše minimum. Duo Mika Vainio a Ilpo Väisänen se nicméně se svými výrobními prostředky desku od desky intimněji sžívá. Jejich raná alba Vakio a Kulma představovala vzájemné oťukávání, ústící do kolekce krátkých, minimalistických rytmických cvičení, svěžích především svým redukcionismem. Na tři roky starém opulentním boxu Kesto si však již dovolili postavit vedle sebe čtyři konceptuálně laděné disky a novinka Katodivaihe (Blast First Petite) si na ploše sedmašedesáti minut zachovává podobnou pestrost. Stylovou změnu od ubírání k mnohosti ilustrují i obaly alb skupiny: zatímco Kesto a novinka jsou zdobeny fotografiemi, starší díla byla ukryta v graficky velejednoduchých jednobarevných digipacích.


Abstrakce, labyrinty, asambláž

Klíčovým slovem je zde živost – nejenže ve třech kusech zazní violoncello, první živý nástroj, který Pan sonic pustili na své album, a z několika skladeb čiší skoro rockový odpich, hlavním důvodem je sžití hudebníků s nástroji a jejich výhodami i nevýhodami. Projeví se to například v přechodech uvnitř skladeb, kdy je frekvence generátoru slyšitelně upravována – přesuny mezi jednotlivými motivy skladeb nejsou řešeny studiovým střihem a zvuk získává elasticitu. A jak je vidno, opustili Pan sonic zaběhnutý minimalistický formát a dovolují si v rámci skladeb mnohem větší volnost: drobná intra, vybočení z druhdy pevně nalinkované struktury drobným zvukovým vtípkem.

Dramaturgicky lze čtrnáct skladeb alba rozdělit na tři části. První je rytmická a odlehčená, zatímco druhá pracuje s rychlými změnami překvapivých ruchů a hluků, místy téměř bez ladu a skladu. Závěrečný úsek je temnou, hlukově nasycenou rytmickou katarzí, hojně těžící z pozic vydobytých na předchozích albech. Nejpřekvapivější je část prostřední; na ploše tří skladeb se tu zničehonic vynořují a mizí jednotlivé zvuky, mnohdy osamocené, k souznění či náznaku repetice dojde jen na pár vteřin, předěly mezi skladbami jsou nezřetelné. Zde Vainio a Väisänen představují svůj katalog zvuků nikoliv v duchu „mondrianovské“ geometrické abstrakce, ale coby tajemný labyrint nebo chcete-li asambláž: soubor podivných objektů a silně subjektivizovaných vztahů mezi nimi. Hra zkušených na nejistotu.

A jak sem zapadá již zmíněné violoncello? Překvapivě přirozeně, jeho zvuk zní v konečném mixu výrazně „zblízka“, a můžeme v něm proto odhalovat drnčení hlubokých tónů, alikvóty a znovuobjevovat sytost, kterou bychom v jiném kontextu nepovažovali za překvapivou. Nejlépe hra Islanďanky (a spolupracovnice komponisty Jóhanna Jóhannssona) Hildur Gudnardóttir vyzní v dlouhé skladbě uprostřed alba, nazvané Srovnání (Suhteellinen). Dlouhé tóny cella jsou, jak napovídá název skladby, postupně konfrontovány se zvuky tónových generátorů. Místy v tomto ohledávání těžko říci, co je co; v závěru je pak cellistka postupně opouštěna ve prospěch divočejších mužných hrátek.

Pan sonic: Katodivaihe. Blast First Petite/Cargo UK; 2007.

otištěno 15.8.2007 v A2