středa 5. září 2007

Keiji Haino

Tohoto pána si nespletete. Dlouhá hříva černých, nyní již notně prošedlých vlasů, celý v černém, s hůlkou a velkými, k lebce přirostlými slunečními brýlemi. Hudební legenda s nepřeslechnutelným zvukem a nepřehlédnutelnou image – schválně, kolik takhle výrazných kombinací téměř popartové ikony a bořitele hudebních hranic znáte? Captain Beefheart, možná…O moc víc společného s americkým bluesovým bořitelem ale pětapadesátiletý Japonec Keiji Haino nemá. Tenhle virtuózní kytarista, jak velmi často ukazuje v jazzových a rockových sestavách (zakladatelská seskupení japonského avantgardního rocku Lost Aaraaff a Fushitsusha), od počátku osmdesátých let buduje pozoruhodnou sólovou kariéru, kde tyto své nesporné přednosti decentně zahaluje a na hudbu jde zcela z opačné strany. Svou osamělost/solitérství Haino dokonale vytěžuje a vytváří si z něj výrazný, do uší bijící erb. Když hraje sólově, činí tak způsobem, který by v jakémkoli větším počtu hráčů nebyl možný. Jinými slovy: „přepne-li“ na sólový modus, je nemožné, aby se k němu kdokoli připojil.

Haino se totiž rozhodl pro úplnou improvizátorskou svobodu, kombinovanou s neobvyklou expresivitou: nedílnou součástí jeho tvorby musí být bourání forem, výlety do oblastí, které by většina posluchačů lokalizovala za hranice hudby, a především ponor do každého okamžiku a s ním nedílně spjaté rozhodování od vteřiny k vteřině. Haino si ve svém pohroužení do zvuku zkrátka stačí a nenechá se rušit. A ač permanentně brázdí rozbouřené vody hluku, je v jeho vcítění nepřehlédnutelný prvek meditace.

Na koncertech je vybaven po čertech vybuzenými elektrickými kytarami, bicí soupravou, mikrofony, elektronikou… a podle okamžité nálady si vybírá, u kterého nástroje začne. A pak třeba začne zběsile tlouci do bicích nebo půl hodiny údery týrat kytaru. Rytmus a melodie jsou latentně přítomny, neustále však potlačovány, otloukány a ničeny přívalem hráčovy energie. Někdy máme pocit, že se účastníme podivné slavnosti neumětelství či poťouchlých zvukových schválností, tento posluchačský problém však pramení z rozdílného vnímání času hráče a publika – Haino opravdu koncentruje veškerou svou energii do každého úderu, každého zlomku vteřiny zvuku či ticha. Běžný posluchač naproti tomu tíhne spíš k posuzování větších hudebních celků. A ty, stejně jako obeznámenost s tisícerými formami a styly hudby, je při vstupu na Hainův koncert třeba odložit v šatně. Jen byste se v nich nepříjemně potili.

Bohatá sólová diskografie ukazuje Hainův improvizátorský přístup v nejrůznějších barvách a s nejrůznějšími nástroji. Psychedelických děl, plných vazbící kytary a neodmyslitelných mrazivých a srdcervoucích výkřiků, zde najdeme přehršel, vždy plných napětí z kontrastu sólistova ryku a ticha neexistujícího doprovodu; hluk s jasnými konturami, obklopený prázdnotou, náznaky blížícího se kolapsu a opatřený tituly jako I Said, This Is A Son Of Nihilism (Table of the Elements, 1996) či Book of Eternity Set Aflame (Forced Exposure, 1996). Jak vidno, o nic menšího než o vyprázdnění, uvolnění přetlaku a zbourání světa skrze intenzivní zvuk zde nejde.

A stejně poutavé a zpestřující jsou i desky pro jiné nástroje: Percussion Solo (Pacific Jazz, 2002),21st Century Hard-Y-Guide-Y Man (PSF Records) pro niněru, So, Black Is Myself (Alien8, 1997) pro hlas a tónový generátor a podobné, novější Uchu Ni Karami Tsuite Iru Waga Itami (Omotán kolem vesmíru, má bolesti, PSF, 2005) pro digitální thereminy. Největší vhled do Hainovy práce s napětím mi ovšem poskytlo dvanáct let staré album Tenshi No Gijinka (Imitátor andělů, Tzadik) pro hlas a drobné perkuse, zvonky a bubínky. Tak křehká, nedrhnoucí a podmanivá improvizace je div ne malým zázrakem. Navíc v rámci neelektrifikovaného ticha dokáže sdělit stejné pocity jako Hainova nejhlasitější dítka.

otištěno 5.9.2007 v A2