středa 21. listopadu 2007

Hold undergroundové superstar

Zvuková i obrazová vzpomínka na Egona Bondyho

Dílu letos tragicky zesnulého spisovatele a filosofa Egona Bondyho (1930–2007) se poslední dobou dostává zasloužené pozornosti, pokud jde o reedice a vydávání dosud nezveřejněných archiválií. Kromě Sebraných spisů, vycházejících ve vydavatelství Akropolis, spatřují světlo světa i jiné dokumenty, v našem případě zvukové záznamy čtení a samizdatové filmy.

Komplet My žijeme v Praze…, vydaný na značce Guerilla records, se skládá ze zvukového CD a DVD. Jejich obsah svou obrazovou a zvukovou kvalitou odpovídá možnostem doby a časovému odstupu, který nás dělí od jejich vzniku; Egon Bondy se zde ale představuje v roli, kterou potištěný papír není s to zcela zprostředkovat, v roli „underground superstar“, postavy, která za svého života dosáhla v androšských kruzích statutu legendy. Umná autostylizace, kombinující image lehce nepraktického důchodce s pestrou minulostí a obdivuhodnou erudicí, nadšeně, typicky vysokým hlasem prezentované neotřelé názory a zapamatovatelná sloganovitost těch známějších z Bondyho básní dělaly opravdu divy. I díky tomu se (coby hlavní postava své Sklepní práce) stal komiksovou postavou, jakož i nedílnou součástí pražských městských legend, které s oblibou sám rád přiživoval. Bondyho literární styl je stejně snadno rozpoznatelný jako jeho mluva, vzhled, chování; všimněme si, kolikrát a s jakým gustem účinkující v dokumentárních filmech věnovaných Bondymu (Fišer alias Bondy, Bigbít) napodobují jeho hlas, typické nadšení a gestikulaci, důsledné vykání…


Extatičnost, něha a nihilismus

Z básní a filmů na kompletu obsažených jasně vyplývají dvě věci: Bondy je jednak vynikajícím, okouzlujícím a strhujícím vypravěčem se záviděníhodnou schopností podmanit a rozesmát, a dále je také jedním z předních básníků pražského genia loci – ve svém díle zpřítomňuje zejména Malou Stranu, Hlubočepy a Podolí. Tyto dvě skutečnosti vypichuji proto, že v debatě o Bondym – literátovi a filosofovi – nebývají zmiňovány. Častá polemika vedená s Bondyho filosofickými vývody a politickými názory zapomíná na jeho ojedinělé vypravěčství, s nímž aplikoval ontologické, etické, teologické a jiné problémy do antiutopií (677, Afghánistán), intimní poezie (Naivita), historických črt (Šaman, Mníšek, Hatto, Severin) či science-fiction (Cybercomics), z nichž ale vždy vykukuje on sám, muž působící v Praze druhé poloviny dvacátého století. Ať je verdikt teoretiků filosofie a literatury jakýkoli, zdá se mi, že jednu věc nelze Bondymu upřít – je to autor, který o své době a místě zanechal cenné svědectví.

Poezie, kterou Bondy předčítá na prvním disku, pochází – kromě několika dodatků – především ze sbírek Zbytky eposu a The Plastic People of the Universe.

Zbytky eposu (1954–1955) jsou ve shodě se svým názvem rekonstrukcí dvakrát ztraceného prozaického textu, který Bondy naposledy vzkřísil ve formě básnického cyklu. Pětadvacetiletý autor zde těží z kombinace svého totálního realismu (podle vlastních slov jej „vynalezl“, jsa nespokojen s omezenými možnostmi surrealismu v době, která byla mnohem absurdnější než jeho nejodvážnější literární konstrukce, a kterou tudíž už nebyl s to postihnout) s intimní milostnou lyrikou, reflexí své životní situace (neustále hrozící postih za žebrotu a tzv. příživnictví) a svého světonázoru. V podobných hranicích se Bondyho básnické dílo bude pohybovat již stále a jeho převažující atmosféra bude kopírovat vzestupy a pády autorova tu více, tu méně klidného života; básně o žebrotě a potýkání se s láskou Honzy Krejcarové vystřídají verše o občanské plovárně a Ťapce – Bondyho životní družce Julii Novákové. Ve Zbytcích eposu se humor a erotika mísí s extatičností, nihilismem a něhou tak působivým způsobem, že lze mluvit o jedné z Bondyho klíčových kreací.

Sbírka The Plastic People of the Universe vznikla v roce 1976, v „Jirousově roce“, jak Bondy říká, v roce soudního procesu se skupinou, která sbírce propůjčila název, procesu, který vedl ke vzniku Charty 77. Záznam čtení pochází ze září 1977, kdy se na Hrádečku u Václava Havla uskutečnil Třetí festival druhé kultury – mnoho ze zmíněných zadržených se patrně chechtá, veselí a donekonečna kašle na pozadí, mnohdy i v popředí, Bondyho přednesu – jak se zdá z bujarých reakcí publika, četlo se patrně v pozdních hodinách. Škoda, že občasná nesrozumitelnost textu není kompenzována uveřejněním básní v bookletu dvojdisku. Bondyho Básnické dílo vydala v osmi svazcích Pražská imaginace již počátkem devadesátých let a v současné době se jedná o poměrně obtížně dostupné knihy.


V hospodě i na plovárně

Na DVD nalezneme tři filmy natočené v sedmdesátých a osmdesátých letech. Devítiminutový záznam čtení Bondyho asi nejvýznamnější prózy, Invalidních sourozenců, které se uskutečnilo v Klukovicích v roce 1974, natočil tehdy dvorní filmař Plastic People, fotograf Jan Ságl. Němý film je doprovázen magnetofonovým záznamem čtoucího Bondyho, na obrazovce kromě něj vidíme tu více, tu méně soustředěné posluchače, především z řad undergroundové komunity.

O deset let mladší snímek Tomáše Mazala Židovský hřbitov je šestnáctiminutovou procházkou po žižkovském židovském hřbitově. Bondy, který se objeví jen v několika záběrech, se zde postaral o komentář, spontánní proud myšlenek o pomíjivosti života, radosti z procházek a neveselém židovském údělu – svůj pseudonym si ostatně zvolil počátkem padesátých let na protest proti vzrůstajícímu antisemitismu. Podobně jako následující film trpí Židovský hřbitov občasnými řemeslnými nedostatky a neduhy doby, cítím ale, že takto nedobrovolně demonstrovaný časový odstup, zrnité, chvějící se dávno tomu, ve výsledku bondyovské legendě jen přidávají na atraktivitě.

Konečně film, který dal celé kolekci My žijeme v Praze… název, pětasedmdesátiminutová kreace Tomáše Mazala a Pabla de Sax, tuto legendu programově zachycuje, jak naznačují již titulky uvádějící „undergroundovou superstar“. Oba filmaři s Bondym procházeli jeho oblíbená pražská zákoutí: Malou Stranu, kde básník laje na množství schodů, které je mu zdolávat, občanskou plovárnu, kde před kamerou dovádí pod sprchou, starý židovský hřbitov, kde se dočkáme přednášky o historii a mystice, sídliště Petřiny, kde v zahradní hospodě Bondy přemítá o obyvatelích paneláků a úpadku českých restauračních zařízení. Vše s dovádivou lehkostí, která z Hrabalových memoárů, plných básnických licencí (Něžný barbar), činí poměrně neživou záležitost. Bondy dovádějící ve svém bytě v Nerudově ulici v hábitu sešitém ze dvou dek, soundtrack, v němž kromě obligátních Plastiků nechybí Lenka Filipová, záběry na Malou Stranu prostou turistického šmelinářství, to vše jen přispívá k pestrosti nepatetického pomníku muži, který pro druhou generaci pražského undergroundu (kromě autorů filmu například bratři Topolové, Vít Kremlička, Viktor Karlík a další) představoval v pravém slova smyslu gurua.

Komplet je vybaven bookletem s Bondyho životopisem z pera Martina Machovce, vzpomínkami Tomáše Mazala, opravdu detailním výčtem okolností a zúčastněných na klukovickém čtení a článkem Petra Placáka převzatým z Lidových novin, jehož umístění zde považuji za velmi nešťastné. Za prvé se tematicky částečně kryje s Machovcovým životopisem, za druhé opakuje všeobecně známé (alespoň zájemci o Bondyho dílo, tedy tomu, kdo si komplet nejspíše pořídí) triviality s patetickou servilitou, které se Mazal a de Sax úspěšně vyhnuli. To je však jediná chyba na jinak zdařilém a cenném vydavatelském počinu.

Egon Bondy: My žijeme v Praze… Guerilla records 2007, CD + DVD.

otištěno 21.11.2007 v A2