středa 3. prosince 2008

Vzpomínky na Psychic TV

Nad novým albem opravdu podivné skupiny

Zakladatel žánru industriální hudby Genesis P-Orridge vydává se svou skupinou PTV3 nové řadové album. Opět v rockovém hávu.

Genesis Breyer P-Orridge (tak se původem Angličan narozený coby Neal Andrew Megson opravdu jmenuje) byl hlavním protagonistou a ideologem skandální konceptuální a happeningové formace COUM, která vyvolala skutečnou bouři v britském parlamentu a dala v roce 1975 vzniknout své hudební odnoži, skupině Throbbing Gristle složené z víceméně nehudebníků vyzbrojených elektronikou, promyšlenou drzostí a skandálním přístupem k hudebnímu byznysu, který považovala za variantu továrny na smrt – koncentračního tábora. Heslo přítele skupiny, jejíž název je univerzitním slangem pro masturbaci, hudebníka a performera Monteho Cazazzy Industrial music for industrial people dalo vzniknout názvu celého hudebního stylu, proti němuž byla uměle vyvolaná punková „revoluce“ učiněnou selankou. Po rozpadu neučesaných TG (v tomto tisíciletí byli znovuobnoveni a vydali dvě pozoruhodná alba) P-Orridge založil Psychic TV.


Psychické šoty

Skupina prošla mnoha proměnami: personálními, stylovými i geografickými (to když P-Orridge unaven buzerací britských úřadů přesídlil do USA). Zkoušela každý měsíc vydávat jedno živé album, od industriálního lomozu se přes lásku k hudbě šedesátých let dostala až do role průkopníků rave kultury a zase zpět k bigbítu; její diskografie se snad nedá dopočítat. Genesis P-Orridge si navíc založil církev/sektu Thee Temple Ov Psychick Youth, v jejímž rámci vydal nejedno album mluveného slova a brožuru, a pokračoval v činnosti na poli konceptuálního a vůbec netradičního umění – se svou manželkou Lady Jaye podstoupil řadu plastických operací, jejichž cílem bylo, aby se oba navzájem co nejvíce podobali a dali tak vzniknout jakémusi svému průsečíku – androgynní bytosti. Experiment skončil předčasně loňskou smrtí Lady Jaye. Genesis Breyer P-Orridge se od té doby pyšní minisukněmi, blonďatou parukou a bujným poprsím, které si nechal nainstalovat v rámci jedné oslavy svatého Valentýna.

Zatímco Throbbing Gristle se k odkazu hudby šedesátých let ohlíželi poměrně nenápadně, Psychic TV, v nejnovější inkarnaci přejmenovaní na PTV3, už své vzory velebí mnohem okázaleji. Na jejich deskách se pravidelně objevují cover verze Velvet Underground, tu a tam i raní Pink Floyd (jejich duši, Sydu Barrettovi je ostatně věnováno jedno z nejlepších alb PTV Trip Reset) či Beach Boys. A pokud jde u této skupiny mluvit o hitech, je největší peckou Psychic TV skladba Godstar opěvující předčasně zesnulého kytaristu Rolling Stones Briana Jonese.


Citujeme si

Novinka PTV3 Mr. Alien Brain vs. The Skinwalkers je bigbítem, jak ho známe z dvou pražských vystoupení skupiny. To, co dokonale zábavně fungovalo naživo, se ale na desce mění v poměrně plochý zážitek. Skupina v typickém rockovém složení hraje jaksi tlumeně a poměrně monotónně, tak trochu s nezájmem najatých šmidliboys (and girls). Jaký rozdíl proti precizní práci současných Throbbing Gristle. Řeklo by se, že se zde zkrátka jen doprovází sólista, nijak oslnivý zpěvák P-Orridge, který sice dokáže vytvořit podmanivou atmosféru, ovšem některé kusy vysloveně odflákl.

Psychic TV na albu především vzpomínají a rádi citují sami sebe i jiné zdroje. Písně jsou prošpikovány odkazy na starší tvorbu obou P-Orridgeových skupin, objeví se i dvě cover verze, nepřekvapivě písně Syda Barretta a Velvet Underground. První z nich začíná napodobováním falešných nástupů, které spatřily světlo světa coby bonusy Barrettových CD a dokládají, jak bolestivý byl pro drogami zmučeného génia proces nahrávání jeho sólových alb. Bohužel, po úvodním vtípku P-Orridge předvede v písni No Good Trying nejhorší pěvecký výkon alba a Barrettova snová psychedelie se rozplyne v této falši a těžkopádnosti doprovodu. To desetiminutová velvetovská Foggy Notion vybičuje kapelu k výkonu srovnatelnému s nasazením originální nahrávky a P-Orridge skladbu obohatí pohlavně neurčitými verši připomínajícími transvestitu Candy Darling z okruhu Andyho Warhola. Z původních skladeb zaujme zejména diskotéková Papal Breakdance (dementní lovesong coby vatikánská modlitba), vypjatá Pickles and Jam, památka na hlas Lady Jaye v podobě křehké I Am Making a Mirror a především New York Story smíchaná hostujícím Michaelem Girou (ex Swans, Angels of Light), který zvuku PTV3 dodal potřebné napětí – škoda, že neprodukoval celé album.

Přiložené půlhodinové DVD je trochu zmatenou koláží koncertních nahrávek, zákulisních odpočinků a útržků z videozáznamů P-Orridgeových akcí a svou kvalitou je podobně dvojaké jako audiodisk.

Psychic TV / PTV3: Mr. Alien Brain vs. The Skinwalkers. Cargo / Sweet Nothing; 2008.

otištěno 3.12.2008 v A2

středa 26. listopadu 2008

Hamburk...

Hamburk, divadlo Kampnagel, projekt Zipp, jehož název mluví o cíli propojit (pevným zdrhovadlem) českou a německou kulturu prostřednictvím nejrůznějších dvounárodnostních projektů. Téma série večerů: Čechy, Německo, léta 1968 a 1989, velkoryse naplánováno. Dvojice divadelních představení Alles wird anders a Exit 89 do velkých sálů bývalé továrny přitáhne cca 40 diváků. První kus místy opravdu mrazivě, jindy trochu školometsky konfrontuje svět německých hippie dvojčat – a celebrit – Gettyových se světem přibližně stejně starého Čecha Václava Trojana; druhá konverzačka ukazuje, jak se pod příslibem grantu do výpravných projektů násilně roubují požadovaná témata. Trochu mi to připomnělo státní umělecké zakázky k měsíci československo-sovětského přátelství, snad jen organizátoři zde vypadali nadšeně a přesvědčeni o své práci. Evropské granty v touze po tvorbě umění asi plodí stejná monstra jako požadavky socialistického světa. Oč lépe dopadly koncerty. Čtení Pavla Zajíčka doprovázené německými hudebníky bylo velmi dobré i proto, že nemuselo mnoha slovy obhajovat sebe sama. Divácký nezájem odrážel umělost tématu a k jediné kulturní výměně došlo po jednom z večerů mezi mnou a německým kolegou v blízké hospodě.

otištěno 26.11.2008 v A2

středa 12. listopadu 2008

Regenorchester XII: Town Down

Studiové album Franze Hautzingera a spol.

Mezinárodní skupina Regenorchester XII se pro pořádnou dávku energie nebojí vydat za hranice jazzu.

„Časy se mění, o tom není pochyb. Zatímco na přelomu tisíciletí se experimentální improvizátoři zaměřili na redukci dynamiky – paradoxně proto, aby dosáhli rozšíření zvukového kosmu – nyní znovuobjevují nářez. Hudba Franze Hautzingera tento vývoj silně reflektuje.“ Těmito větami začíná sleeve-note Reinharda Kagera otištěná na vnitřním obalu CD superskupiny Regenorchester XII Town Down.


Nerozšiřovat

Regenorchester, volná skupina hudebníků kolem trumpetisty Franze Hautzingera, má za svým jménem nyní číslo dvanáct. Dvanáctou sestavu „orchestru“ pojmenovaného podle deště, který vytrvale padal na Londýn, kde měla skupina svůj vůbec první koncert, jsme měli možnost vidět před rokem na festivalu Stimul, i když ochuzenou o jednoho člena. V plné, pětičlenné sestavě se Regenorchester XII představuje v šesti částečně improvizovaných, částečně Hautzingerem napsaných kusech o celkové délce padesáti minut.

Vídeňan Hautzinger hraje na čtvrttónovou trubku sólově i v nejrůznějších sestavách. V Česku jsme měli možnost slyšet jeho komorní hru v rámci rakousko-uherského Abstract Monarchy Tria: Hautzinger, který byl po zranění tváře nucen experimentovat s nejrůznějšími způsoby hry, aby se svému nástroji mohl nadále věnovat, foukáním do něj (tedy ne tradičním nátiskem) vytvářel bzučivé a šumící frekvence, jež tu a tam zněly jako oscilace elektronických hudebních nástrojů, jindy byly zcela tiché, ale dokázaly – ne náhodně – rozvibrovat plechové části klimatizace sálu tak, že nehrál Hautzinger, ale celý experimentální prostor NoD. O radikálním souboru soudobé vážné hudby Zeitkratzer, kde Hautzinger rovněž působí, psal nedávno ve svém Zápisníku Pavel Klusák, sólová alba a další kolaborace by bylo příliš dlouhé vypočítávat. Jisté je, že mluvím o skutečně univerzálním hráči, schopném tvůrčím způsobem pracovat s kanonickým materiálem jazzu i současné vážné hudby, komponovat i improvizovat a zavádět do své hry tzv. rozšířené techniky, tj. způsoby hraní, na něž původní tvůrci hudebních nástrojů patrně nepomýšleli.

Hautzingerova trubka albu Town Down pochopitelně vévodí – a nezní nijak netradičně. Občas upravena echem kouzlí hru ostatních nástrojů a tu a tam připomene například Arveho Henriksena z norských Supersilent. Určitá podoba mezi těmito hvězdami stáje Rune Grammofon a Regenorchestrem XII tu zkrátka je – a nejlépe ji vystihuje úvodní citát o tom, že improvizovat od podlahy se už zase může. Jazzové idiomy spojené s rockovou energií, nehudebními ruchy a nezbytnou dávkou občasného rozostřeného hluku jsou kombinací, kterou Regenorchester v Divadle Archa roztančil i publikum čekající na své hiphopové miláčky.


To kdy kdo

Kdo tedy Hautzingerovi sekunduje? Za bicími sedí Tony Buck, nyní především člen také trochu příbuzných The Necks, australského vývozního artiklu v kategorii volné improvizace. Baskytarista Luc Ex býval členem kdysi-punkové skupiny The Ex (všichni členové nosili toto příjmení; punková etika převzatá od legendárních Ramones), jejíž energie si postupem času našla cestu i k poměrně komplikovaným formám vyjádření. Kytaristu a hráče na laptop Fennesze asi není třeba představovat, nostalgická pomalost jeho zkreslených vybrnkávání v Regenorchestru tolik nevyzní a notorický sólista ukazuje, že umí i sloužit celku. Hráčem, který se v sestavě skupiny v Praze neukázal, je Otomo Yoshihide, hyperaktivní ztělesnění japonské experimentální „divnosti“, muž, který je od křehkého jazzu a velejemných nití sinusových křivek schopen odskočit k extrémnímu noise pro ničené gramofony či záměrně neumětelskému bušení do bolestivě vybušené kytary. Typický japonský pokusník: virtuos schopný odhodit své schopnosti za hlavu a řádit. Zde hraje na kytaru i gramofon a velmi překvapuje jemným nostalgickým popraskáváním desek v tichých pasážích – většinou je totiž ničí ještě důsledněji a razantněji než Milan Knížák.

Ze všech skladeb alba na první poslech nejvíce zaujme nejdelší, čtrnáctiminutová 37rd Rainday, v níž Hautzinger na pozadí rockového pekla duje vítězoslavnou fanfáru – kdyby pofiderní kategorie „stadionovek“ měla instrumentální sekci, tohle by byl jasný kandidát. V jiných skladbách jsou tři N – neklid, nářez i napětí – servírována méně přímočaře, takže lze album stejně úspěšně používat k poslechu i tanci.

otištěno 12.11.2008 v A2

středa 29. října 2008

Contempuls není otvírání studánek

S Petrem Baklou o chystaném festivalu soudobé vážné hudby

V hlavním městě České republiky neexistuje důstojný festival současné vážné hudby. Organizátoři festivalu Contempuls chtějí tento tristní stav napravit. Z dvojice dramaturgů Miroslav Pudlák a Petr Bakla odpovídal na otázky A2 druhý jmenovaný.


Není riskantní zakládat u nás festival soudobé hudby? S jakým cílem jste do toho šli, vzdělávat publikum, nebo konečně sami slyšet kvalitní hudbu v adekvátním provedení?

Riskantní je takový festival nemít v metropoli, která nechce být – a s přivřeným okem není – kulturní periferií. Všude jinde jsou podobně orientované festivaly běžnou součástí kulturního dění a asi to nebude proto, že by bylo potřeba učinit zadost nějaké evropské směrnici a někdo by zoufale potřeboval utratit přebytečné miliony. Pražská situace není normální. V Ostravě už skoro deset let funguje špičkové a rozsáhlé bienále, Brno má dva menší, ale rovněž atraktivní festivaly. Praha měla donedávna jen jednu monstrózní a zcela impotentní přehlídku vesměs orchestrálních novinek a volnou koncertní řadu Krása dneška. Ta je kvalitní, ale rozhodně nemůže pokrýt vše, co je potřeba začít u nás uvádět, abychom trochu srovnali krok s děním v Evropě. A to nemluvím jen o Evropě západní.

Skepse, kterou z té otázky cítím, může být právě důsledkem toho, že stav scény soudobé vážné hudby není u nás takový, jak je v jiných zemích běžné. Prakticky veškerá koncertní iniciativa vychází ze skromných aktivit různých skladatelských spolků, které se v sebeobraně snaží o uvádění skladeb svých členů a přátel. To je ze strany aktérů pochopitelné, ale vede to k vyloučení mezinárodního repertoáru a proliferaci domácího podprůměru. Deformují se hodnotící kritéria, vzniká pokřivený kontext a celkový dojem vyznívá jako živořící ubohost. Pro publikum to pochopitelně není atraktivní. Rozhodně ne proto, že by bylo málo vychované. Inteligentní, otevřený člověk s určitým kulturním rozhledem a zkušeností s vnímáním různých druhů současného umění je schopen docela spolehlivě identifikovat kvalitu i v žánrech, kde mu třeba chybějí informace a přímá zkušenost. Takovým lidem je Contempuls určen a nebojím se, že by jich bylo málo. Tím odpovídám na další část otázky: festival pořádá Hudební informační středisko. Instituce tohoto typu mají ve světě za úkol informovat o hudbě svých zemí směrem do zahraničí, u nás jaksi vzniká specifická potřeba zprostředkovávat tok „informací“ i v opačném směru. Ze stejného důvodu například vydáváme časopis His Voice. Co se týče podezření, že to děláme proto, abychom si užili pořádný koncert, to je věru vtipné. Stačí sednout do vlaku či do letadla, výběr je široký a stálo by nás to asi setinu energie potřebné k tomu uspořádat jeden ročník festivalu.


Jaký byl dramaturgický záměr a co se z něj povedlo realizovat v prvním ročníku?

Dramaturgické rozhodování se odehrává na dvou kolejích: jaké hudebníky či ansámbly pozvat a jakou hudbu po nich chtít, aby hráli. Z prozaických důvodů je doposud nutné, aby se jednalo především o komorní soubory nebo sólisty. Neberu to jako nějaké omezení – komorní hudba se svou zaostřeností a technickými možnostmi je pro poválečnou hudbu mnohem přirozenějším „životním prostředím“ než orchestry. Na počátku úvah o festivalu bylo rozhodnutí zvát špičkové zahraniční hudebníky: německý ansámbl musikFabrik patří k naprosté světové špičce, violoncellista Rohan de Saram je žijící legendou, italský klavírista Emanuele Torquati se v současné hudbě pohybuje s lehkostí a erudicí u nás nemyslitelnou, španělský SMASH Ensemble je tvořen prvotřídními sólisty. Pokud jde o repertoár, klademe důraz na skladby vzniklé v posledních deseti, patnácti letech, je tam ovšem i několik výrazných přesahů až do padesátých let. To je běžné, spousta skladeb nezastarává a zůstává svým způsobem nedostižná. Některá skladatelská jména na programu se opakují, což vcelku věrně odráží jejich současný „rating“ na světových festivalech. Vcelku vzato jde letošní program po velkých jménech: Stockhausen, Lachenmann, Xenakis, Ligeti, Sciarrino, francouzští spektralisté, Beat Furrer. Nezapomněli jsme samozřejmě na domácí interprety a skladatele a jsem rád, že výsledky jejich práce zazní v adekvátním, de facto přirozeném kontextu.


Říkáte, že jsou na programu skladby i padesát let staré. Jak se to tedy má s tou „soudobostí“ hudby, kterou uvádíte?

Ve vážné hudbě autor není zároveň interpretem a artefaktem je partitura, ne nahrávka, jako je tomu prakticky u veškeré novější hudby našeho kulturního okruhu – rocku, jazzu, pop-music i všech alternativních a experimentálních směrů. Tisíce lidí na světě si občas pustí třeba Pink Floyd, jejich desky se pořád prodávají a tisíce teenagerů v dalších a dalších generacích se to dokonce učí brnkat na kytaru – je to třicet let staré, ale rozhodně ne mrtvé. Avšak živě se ta hudba samozřejmě už nehraje, protože by ji prostě museli hrát Pink Floyd. A zatímco eventuální revival je de facto falzum, které ani vzdáleně nemá hodnotu originálu a vesměs je to trapná záležitost – zvláště když si ho po letech založí sami členové kapely –, ve vážné hudbě může kdokoli, kdo je toho schopen, uchopit partituru a dát se do díla, a je to přesně to, pro co ty noty byly vytvořeny. Takže situace je úplně stejná: lidé poslouchají hudbu, o kterou mají zájem, a vážná hudba je přitom kódovaná takovým způsobem a s takovým záměrem, že je možné ji stále znovu hrát živě a produkovat nové nahrávky. To, co dobou svého vzniku leží někde mezi současností a historií, má pak ve vážné hudbě rozmanitější život než třeba rock dnešních důchodců, a úměrně tomu si déle udrží schopnost „patřit k naší době“. Navíc nová generace tu hudbu většinou v průměru zahraje lépe.


Nakolik dramaturgii festivalu ovlivňuje to, že ji sestavují dva skladatelé?

I skladatel je člověk. Každý má určité osobní preference, má je i jakýkoli solidní dramaturg-neskladatel. Aby někdo něco takového mohl dělat, musí tou hudbou žít. Pak může vybírat kompetentně a zároveň mít schopnost své čistě osobní libosti překračovat tam, kde je třeba. Pateticky řečeno, ručím za dramaturgii festivalu svým volným časem. Ono se pozná, když někdo strká na program hudbu, kterou sám neposlouchá. Jako kdyby kuchař neochutnával, co vaří. Co se našich skladatelských aktivit týče, striktně jsme se rozhodli, že na Contempuls nebudeme zařazovat žádné své skladby. Opak je přitom v podobných případech spíš pravidlem. My to dělat nechceme, protože nám to přijde blbé a naším cílem je přinášet cizí hudbu k nám, kultivovat domácí scénu vlivy zvenku. Takže jednoduchá odpověď zní: myslím, že nijak.


Proč jste vybrali zrovna prostor La Fabrika?

Praha nemá normální moderní koncertní sál středních rozměrů, kde by bylo možné hrát akustickou hudbu. Holešovická La Fabrika je pro nás dobrým kompromisem – koncerty bude sice třeba decentně přizvučit, abychom kompenzovali akustické nedostatky prostoru, na druhé straně je to příjemné a lidmi vyhledávané místo, vzdálené atmosféře výchovných koncertů. Industriál hudbě, kterou uvádíme, svědčí daleko lépe. Je to odpich vysoké pece, žádné otvírání studánek.


Petr Bakla (1980) vystudoval teorii kompozice na HAMU, coby hudební skladatel však zůstává nadšeným autodidaktem. Své skladby premiéruje především v zahraničí a je redaktorem tuzemského časopisu His Voice.

otištěno 29.10.2008 v A2

středa 1. října 2008

Něco staré, něco nové, něco vzácné

O kouzlu sbírání elpíček

Sběratelé jsou lidé zvláštního ražení. Těm, kteří propadli kouzlu černých vinylových a šelakových desek, je věnována kniha Old Rare New s podtitulem Nezávislé obchody s deskami.

Britské nakladatelství Black Dog Publishing připravilo výpravnou publikaci z materiálů pořízených pro plánovaný dokumentární film Emmy Pettitové. Ta spolu s Nadine Käthe Monemovou procestovala desítky obchodů s deskami v Británii a USA, zaznamenala četná interview a v přítomné knize čtenářům zprostředkovává kouzlo sbírání zvukových kotoučů.


Pohyblivé písečky

Každý má rád nějakou hudbu, její styl, skupinu, skladatele. Ne každý se ovšem, obzvláště v době stahování mp3 a vypalování cédéček, vydá na dráhu sběratele, která má navíc několik stadií. Nejprve jde o to shromáždit veškerou diskografii svých oblíbenců (v jakémkoli formátu), později o výměnu výpalků za originály – důvod je nasnadě: ta hudba posluchače stále fascinuje, v jejím shromažďování je ale nutné stanovit si další hranici. V některých jedincích sběratelské choutky doplní (nebo převálcují) ty posluchačské, a ti se tak jmou, s vášní ne nepodobnou jiným nákupním posedlostem, shromažďovat první vydání, raritní výlisky, produkce celých vydavatelství, případně zástupce dosud opomíjených stylů (v poslední době je v kursu například disko a easy listening neboli jednoduchá hudba, která slouží spíš jako kulisa). Kreativní přístup ke sběratelství gramodesek prokazují i DJové a turntablisté (hudebníci pracující s gramofony kreativněji než DJs), kteří z podstaty své profese zkrátka musí shromažďovat. Praskající koláže například Philipa Jecka, který své improvizace vytváří na obstarožních gramofonech a podobně letitých deskách z nejlacinějších výprodejů, ukazují, že sběratelský klenot lze najít opravdu všude a že na médiu záleží přinejmenším stejně jako na hudbě na něm zaznamenané. Gramodeska je zkrátka fetiš, podobně jako třeba elektrická kytara.

V porovnání s CD jde navíc o médium prověřené časem – přehrávat lze i sedm desítek let staré záznamy na šelakových kotoučích, přibližně padesát let starý vinyl při citlivém skladování může zůstat jako nový, a jak se zdá, jeho životnost tím zdaleka nekončí. Jen necelé čtvrtstoletí staré CD tyto kvality zatím neprokázalo – první sériově vyráběná alba se, v důsledku vzduchu přítomného při výrobě (která musí v určité fázi probíhat ve vakuu) potáhla hnědou vrstvou (tzv.disc rot) a přestala hrát. Pálené disky, jak se zdá, vydrží ještě méně. Dalším plus pro sběratele je archaičnost černých desek. Jejich obalům a etiketám sluší lehká obnošenost víc než cédéčkům, která jsou, vizuálně i zvukově, určena k absolutní čistotě.

Sběratelství CD, o němž kniha mlčí, případně říká, že „není ono“, pochopitelně bují zrovna tak, od Pettitové a spol. se ale dozvíme spíš to, proč zrovna oni nic takového neprovozují. Troufám si tvrdit, že až se trvanlivost média v čase víc prověří, budou současné limitované edice (náklad zřídkakdy vyšší než sto kusů) výpalků na CD s ručně vyráběnými obaly vyhledávanými kousky.


Spolky přátel

Kniha Old Rare New – The Independent Record Shop obsahuje fotografie obchodů s policemi a bednami praskajícími pod náporem tisíců desek, rozhovory s hudebníky a sběrateli a několik výletů do historie výroby gramodesek (kde se dozvíte, které je nejstarší vydavatelství na světě a jak těžké je obohatit si sbírku aspoň jednou z jím vydaných desek). Samozřejmě nemůžou chybět sběratelské historky z četných výletů za novými přírůstky ve stylu: „mám singl Silver Apples, o kterém všechny katalogy mlčí“ případně „v bedně s deskami po osmdesáti centech jsem našel kus, který jsem později prodal za šest set dolarů“. Své vzpomínky a postřehy přidá vůdce japonských Acid Mothers Kawabata Makoto, mladý bard divného folku Devendra Banhart, o něco starší Bonne Price Billy, beefheartovský kytarista Gary Lucas či redaktoři časopisu The Wire. Více než faktům se kniha věnuje nahlížení do podivného světa a myslí vinylem posedlých (ti sběratele starších šelakových desek považují za trochu „divné“).

Pokud vás gramodesky také okouzlily, je tohle kniha pro vás, protože oceníte historky o mužích, kteří ve svých nikdy neuklízených obchodech nabízeli skutečné skvosty a znalému kupci je nakonec odmítli prodat, neboť se s někdejšími součástmi své sbírky nebyli s to rozloučit.

Do obecnějších úvah se Pettit a spol. příliš nepouštějí. Zmíní jen, že svět sběratelů desek je výrazně maskulinní a že, podle všech zpovídaných, radost z nacházení je ničena internetem a dražebními servery typu e-Bay, kde lze nalézt cokoliv za ceny přinejmenším informované, ne-li rovnou přemrštěné. Potěšení z náhodných objevů zaprášených laciných pokladů tak z velké části odpadá. Co víc, kvůli stahování hudby z internetu je sběratelství na ústupu a čím dál víc obchodů je nuceno zavírat. Přesto podle většiny tázaných sbírání nikdy zcela nezmizí. Hurá do polic!

Old Rare New – The Independent Record Shop. Ed. Emma Pettit a Nadine Käthe Monem. Black Dog Publishing, London 2008, 144 stran.

otištěno 1.10.2008 v A2

středa 17. září 2008

Rozrazil, poutavý časopis...

Rozrazil, „Revue na provázku – poutavý časopis“, si za trojici témat letošního druhého čísla vybral tři témata: počítačové hry, spánek a katapult (s velkým i malým k). Třetí téma, kromě článku o dalekonosných pracích, přináší bezmála dvacetistránkový rozhovor s Oldou Říhou. Otázky kladl režisér Jan Gogola ml. za přítomnosti kameramana, který celou rozmluvu natáčel pro dokumentární film. Dlouze a obšírně analyzuje kaťácké texty a snaží se z Říhy vydolovat informace stran poetiky jeho skupiny a světonázoru. Nekonečné plácání obou zúčastněných má patrně za cíl udělat si z legendárního rockera legraci, ztrapnit ho tím, že z rozhovoru není, jak obvykle bývá zvykem, vyškrtána slovní vata a evidentní off record dialogy. Říha v nich balancuje mezi protiřečením si, nadáváním na poměry, hledáním slov a asi trojím „no jo, jsem píča“. Účel otištění celé rozpravy mi uniká. Nejsem fandou halekaček Katapultu a domnívám se, že za výroky typu „řval jsem z pódia bolševikovi pravdu do ksichtu“ (jak zněl nadpis interview, které dal Říha kdysi Metru) si jejich frontman zaslouží přinejmenším velmi sarkastickou spršku. Co ale předvádí Gogola na čtvrtině stran čísla časopisu, se zdráhám nazvat jinak než masírováním ega.

otištěno 17.9.2008 v A2

středa 3. září 2008

Místo magnetofonových kazet CDR

Ruční výroba vydavatelství Polí pět

Klímovsky nazvaná prodejna desek a knih Polí pět, sídlící na pražském Novém Městě, je rájem sběratelů nahrávek alternativní a experimentální hudby. Jejich množství majitel obchodu a hudebník Josef Jindrák navíc obohacuje produkcí svého jednomužného vydavatelství.

Produkce značky Polí pět je vydávána na vypalovaných médiích v nízkých, číslovaných nákladech, pohlednou tvář edici dodává lepenková krabička s vysouvacím „šuplíkem“ a samolepkou s obrázkem – album či film z Polí pěti si nespletete.


Co pomine

CDR už dávno není médiem určeným pro demonahrávky začínajících kapel toužících zaujmout vydavatele, kteří jim posléze připraví „opravdové“ album. Stovky malých vydavatelství všude na světě oceňují finanční dostupnost vydání vypalovaného alba a především nezávislost, kterou s sebou médium nese. Lze vydat malý náklad pouhých několika desítek kusů nebo dle poptávky neustále přidělávat další.

Pamětníci kazetových udělej-si-sám vydavatelství si CDR pochvalují coby ekvivalent kazety, který je ale podstatně levnější a umožňuje dosáhnout lepší zvukové kvality. Podobně jako kazeta v sobě CDR má jistou poezii pomíjivosti. Zatímco kazety, které si jednotliví drobní vydavatelé vyměňovali, mohly být v případě estetického nesouhlasu s obsahem přemazány a znovu použity (a zbyl jen xeroxovaný obal), pálené kompakty jsou tak levné, že se zkrátka – pokud samy časem nepřestanou hrát – vyhodí, případně prohlásí za nepřeživší svůj čas. Omezená životnost digitálních dat s sebou nese zálibu ve skicách, nedokončenosti, pomíjivosti a ručních pracích. Nenákladná alba netouží být věčným pomníkem a mnohem víc popularity se dostává záznamům nahodilých setkání, atmosféře naznačené nedokonalosti, lo-fi zvukovým deníčkům atd. CDR album často vypovídá o tom, jak umělec zněl a žil v ten který měsíc, týden či dokonce den, rozhodně nepředstavuje shrnutí činnosti za předcházející roky. V rámci roků totiž lze vydat desítky CDR „záznamů duševního rozpoložení“. (Jiná věc je, že nejrůznější experimentální nefolkaři, hlukaři a další, kterých se to týká, pokud dosáhli určité popularity, samozřejmě vydávají na stejných nosičích jako „opravdické“ pop hvězdy. „Velký“ formát stále táhne.)


Květoslav a další

Josef Jindrák, baskytarista undergroundového Skrytého půvabu byrokracie, už jedno malé vydavatelství měl, jeho činnost však musel z časových důvodů nerad ukončit. Stav se majitelem prodejny, usoudil, že je čas pro novou značku coby drobnou doplňkovou aktivitu k prodeji. O formátu měl od začátku jasno: „V mém případě není mnoho možností volby. Dělat to standardně, tedy nechat lisovat CD a LP, je nereálné. Třeba u Jakubových [Jakub Žid alias Jude, zpěvák SPB, který na DVDR vydal u Polí pěti tři filmy – pozn. red.] filmů je pravděpodobné, že se neprodá více než třicet kusů, a já nemám peníze na ten luxus, aby mi doma leželo 470 neprodaných DVD. Takže založení hand made edice byla jediná možná volba. Samozřejmě i to se dá dělat tak, že se to skoro nepozná od normálně vydaného CD. Mně jde ale o to, aby ruční výroba byla přiznaná – proto alba ručně razítkuji. Na druhé straně, aby to mělo jistou ‚profesionální‘ úroveň, nechal jsem si v jedné továrně na zakázku vyrobit ediční lepenkovou krabičku, která se pak titul od titulu podle potřeb upravuje. A pouze vlastní ruční výrobou dokážu snížit náklady tak, aby se to dalo prodávat co nejlevněji (69–99 Kč).“

Umělci vydávající u Polí pěti jsou každý pes jiná ves, většinou se rekrutují z okruhu přátel vydavatele. Zvukové rozpětí vydavatelství sahá od romantického folku mladičkého, upřímného a trochu naivního Cermaqua přes chadimovské ohlasy skupiny Postižená oblast (jíž by prospělo nezhudebňovat verše Ivana Wernische), fúzi industrialu a čtení poezie skupiny 01 (v níž se sešli členové SPB a Dětí deště a která debutovala rovnou na dvojCDR), elektroniku mladičkého cynika Silly Filipa až k sarkastickému lo-fi popu Květoslava Dolejšího, muže, kterému není opravdu nic svaté. „Květoslav Dolejší je pro mě naprosto klíčová osobnost – solitér autodidakt s originální poetikou a v neposlední řadě svérázným humorem, takoví lidé jsou pro mě nejdůležitější a dám za ně ruku do ohně. Tady šlo i o otázku cti, mít někoho takového ve svém katalogu,“ říká hrdě Jindrák a shrnuje: „Mne nezajímají ‚normální‘ věci. Normálnosti je všude dost, to ať si dělají jiní. Myslím, že především u podivínů lze nalézt něco nového, že realitu odrážejí lépe než většina, protože mají lepší úhel pohledu. Divnost je otázka míry, těžko se tu asi na malém prostoru dobereme nějakého jednoduchého závěru.“

otištěno 3.9.2008 v A2

středa 20. srpna 2008

Dvojznačný pomník Rolling Stones

Když se Martin Scorsese rozhodnul, že ve velkém stylu zvěční koncert Rolling Stones, musel vědět, že přichází téměř s křížkem po funuse. Stouni jednadvacátého století už nejsou ničím jiným než superexkluzívním pánským klubem, který tu a tam rád zavzpomíná na to, čím před třiceti lety měnil dějiny popkultury.

Nehodlám se rozhorlovat nad tím, kam až to s „rockovými rebely“ dospělo, především proto ne, že Rolling Stones žádnými rebely nikdy v podstatě nebyli a už vůbec ne v opozici k „hodnějším“ Beatles. Obě skupiny se usmívaly z vrcholků hitparád a stránek teenagerovských časopisů Seventeen a Bravo, pohodlně se zabydlely v životním stylu odrůstající zlaté mládeže a jejich vzájemná rivalita byla podobným humbukem jako britpopová válka mezi skupinami Oasis a Blur. Problém je jinde, Rolling Stones zkrátka nestárnou důstojně. Přeplácanost a megalomanie jejich turné je šňůru od šňůry větší, repertoár složený ze samých sázek na jistotu zůstává – ze svých novějších alb skupina zásadně nehraje (i když dvojici z devadesátých let Voodoo Lounge a Bridges To Babylonnení co vytknout) a donekonečna servíruje absolutní best of šedesátých a sedmdesátých let, na něž už mnohdy hráčsky nestačí. Zpěv Micka Jaggera se v rychlých kusech mění v hluboký štěkot, kytarista Keith Richards často bojuje sám se sebou. I v New Yorku, kde byl záznam natočen, mělo publikum možnost slyšet prachmizerné verze Sympathy For The Devil a Satisfaction, bez nichž se ale, jak si skupina myslí, koncert Rolling Stones zkrátka neobejde.

Repertoár Shine a Light je přece jen pestřejší a ukazuje, jak Stones sluší volnější, trochu nevážná poloha. Recitované country Faraway Eyes parodující rozhlasové kazatele přivádí Jaggera a Richardse k upřímnému záchvatu veselí, hostující Christina Aguilera si s Jaggerem s chutí střihne machistický rock’n’roll Live With Me. Další hosté, Jack White a Buddy Guy (vedle nějž hvězdy večera vypadají jako parta neumětelů), citlivě připomenou východiska Rolling Stones v blues a country a celý večírek je najedou o tolik civilnější. Takhle umí stárnout Bob Dylan a Van Morrison, Rolling Stones podobný pokus učinili jedinkrát, na svém nejlepším živém albu Stripped(1995).


Stejné písničky, stejné obrázky

Martin Scorsese je evidentně velký fanoušek Stones, který svým oblíbencům toužil postavit jednoznačný pomník, i když musel tušit, že takový úkol měl být proveden nejpozději v roce 1972. Jeho dílo je podivuhodným mixem načančanosti Pirátů z Karibiku a montypythonovské absurdity. Děsivý pozlacený interiér divadla, kde se koncert odehrává, mi – podobně jako estetika dobrodružství Jacka Sparrowa – připomíná pouťovou střelnici, tentokrát plně obsazenou stylovými kočkami cvakajícími si skupinu na mobily. Atmosféru podivného maškarního bálu korunuje Bill Clinton, který se ve svém stručném úvodu zatetelí nad tím, jak skupině záleží na životním prostředí. Václava Havla zase upoutal její zájem o lidská práva. Sestřih stupidních interview, kterými jsou občas proloženy písně, byl vlastně jediným místem, kde se režisér vyhnul oslavnému patosu, jehož tristním vrcholem je pohled na noční New York, nad nímž místo měsíce září vyplazený jazyk.

Scorsese měl k dispozici spoustu techniky a osmnáct kameramanů, k záznamu koncertu ale přistoupil velmi tradičně. Ostatně co jiného vidět na koncertě než pohyb hudebníků? Máte-li rádi jaggerovské tanečky, klid Charlieho Wattse, Richardsovo nepřítomné potácení se a přebývání v jiných světech, je i Shine a Light filmem přesně pro vás. Co na tom, že je – především co do hraného repertoáru – podobný záznamu z roku 1981 Let’s Spend The Night Together, který před časem běžel v českých kinech i v televizi?

Rolling Stones: Shine a Light. USA 2008. Režie Martin Scorsese, kamera Robert Richardson. Vystupují Mick Jagger, Keith Richards, Charlie Watts, Ronnie Wood ad. Premiéra v ČR 17. 7. 2008

otištěno 20.8.2008 v A2

středa 30. července 2008

Slyšte básníka

Pavel Zajíček a Tomáš Míka ke svým knižním novinkám přidali CD


Autorská čtení doprovázená hudbou, dědictví beatnického přístupu k poezii, zažívají, jak se zdá, renesanci.

K profilovým svazkům klasiků poezie v Československu občas vycházely singly, na nichž byly verše většinou již zesnulého básníka čteny herci, jejichž výkon byl často doplněn fragmenty bouřlivých symfonických děl. Ve stejnou dobu tvořící autoři fónické poezie, jmenujme Ladislava Nováka a Milana Nápravníka, své pokusy s hlasem, střihem a magnetofonovým pásem mohli publikovat jen sporadicky v zahraničí, v současné době jejich dílo váhavě spatřuje světlo světa na CD.

Beatnici rádi tvořili poezii, jejíž rytmus byl inspirován jazzovými synkopami, a poměrně záhy dospěli i k podobě autorských čtení, kdy básníka na pódiu doprovázejí hudebníci. V šedesátých letech, kdy docházelo k vzájemnému ovlivňování rockové a folkové hudby, již začalo být zcela běžné očekávat na pozadí zvuku elektrických kytar básnické sdělení, v tvorbě Boba Dylana či newyorských Fugs bylo poezie vrchovatě.

V Česku je nyní zvykem především přikládat ke knihám jejich audioverze – osmihodinová Babička v podání Evy Holubové atd. Je to asi díky audioknihám, že se básníci začínají vracet k poněkud archaické, ale stále podmanivé formě hudbou doprovázených čtení. Vždyť poezie ani rock (v nejširším slova smyslu, se všemi žánrovými odbočkami a meandry) zatím neztratily na sdělnosti.


Nad mraky

Pavel Zajíček (1951) je vedoucím undergroundové skupiny DG 307, jejíž současná podoba není ničím jiným než autorským čtením za doprovodu hudby. DG 307 hrají písně s pevnou strukturou, v nichž není mnoho místa pro improvizaci. Kromě toho Zajíček často čte s doprovodem redukované sestavy skupiny, přičemž prochází své deníkové záznamy, představuje nejnovější tvorbu, pokřtí sbírku atd. CDR s názvem Autorské čtení už má za sebou, přidat svůj hlas na stříbrném kotouči ke knize pro něj tedy nebylo ničím jiným než zcela logickým krokem.

Sbírka Roztrhanej film z roku 1980 již dvakrát vyšla, jednou částečně ve výběru Zajíčkových písňových textů (DG 307 – Texty 1973–1980, Vokno 1990), podruhé v rámci Zápisků z podzemí(Torst, 2002), souhrnném vydání jeho samizdatových sbírek. Přítomné vydání je ozdobeno grafickým listem a doplněno dvacetiminutovým CDR. Z drobných próz (básní v próze) knihy si Zajíček pro čtení vybírá ty kratší a neobtěžkané konkrétními postavami undergroundu. Vzpomínky na ně na CDR ustoupily sebezpytování, základnímu kameni jeho tvorby. Čtení můžeme považovat za pozoruhodný doklad toho, co ze svého díla autor v současnosti považuje za životaschopné.

O nahrávku čtení a doprovodné zvuky se postaral brněnský Tomáš Vtípil, houslista a improvizátor elektronické hudby, který v DG 307 v současnosti hraje na housle. Příznivce Pavla Zajíčka překvapí, jak málo je na nahrávce hudby. Několik ruchů v pozadí evokuje zvuky ulice za zavřeným oknem, jinak slyšíme jen Zajíčkův hlas, šustění listy papíru, nádechy a pomlaskávání sejmuté příliš citlivým mikrofonem. Hlas a existence básníka se tyčí nad všedním cvrkotem kdesi pod mraky.


Původní muzika se současnými texty

Tomáš Míka (1959) své CD doprovázející opulentně vyzdobenou sbírku Deník rychlého člověkapojal mnohem pečlivěji, za přispění několika studiových hudebníků. Bohužel, celá nahrávka má dva podstatné problémy: je z ní cítit úporná touha po efektním a zcela současném vyznění. Druhým zádrhelem je Míkův hlas a recitace. Zatímco Zajíček má zajímavý témbr a schopnost dát si při čtení načas, Míkův projev je zcela bezbarvý a uspěchaný. Tu a tam jeho básním nerozumíme, jindy, i když napsané nevypadají špatně, nás ta honička s drmolenými verši zkrátka přestane zajímat. Když se v titulní básni, která začíná docela vášovsky (textem i hudbou chvilku připomíná Vášovu skupinu Z kopce), pokusí o náznaky rapu, je politováníhodný, protože jeho spíše volný verš nemá vůbec žádnou potřebu být lámán ignorováním přízvučných a nepřízvučných slabik, jak mívají ve zvyku hiphopeři nevědoucí, že čeština zkrátka není angličtina. Vtipná a lehoučká Cesta do Říma naopak potěší několika skoro bondyovskými verši, při nichž Míkův vyšší hlas lehce připomene pisklavý hlásek undergroundového klasika: „Velmi se mi líbí například Velim/ dosud ověšená vánočním jmelím/ A také můj milovaný Kolín/ Neboť v Kolíně/ protéká Labe líně.“ Nikde jinde než zde ovšem zvuková podoba básním nic nepřidává, v případě cyklu Dopisy mrtvému spíš mohutně bere. Doprovázející hudba je navíc studená tak, jak to kdysi dokázaly studiové skupiny doprovázející hvězdy normalizačního popu. Tak nějak mám pocit, že Tomáš Míka zkrátka zatoužil po tom mít také CD, aniž by měl nějak vyhraněnou představu o jeho budoucí podobě. Hlavně že je nosič, ale v tištěné podobě jeho verše vypadají tisíckrát lépe.


Pavel Zajíček: Roztrhanej film. Pulchra; 2008.

Tomáš Míka: Deník rychlého člověka. Argo; 2008.

otištěno 30.7.2008 v A2

středa 25. června 2008

Šperky z kartotéky

Einstürzende Neubauten tahají planety

Nové album legendárních spoluzakladatelů industriální hudby spoléhá na interpretaci náhody.

Kdysi berlínská pětice Einstürzende Neubauten si v osmdesátých letech podmanila svět eruptivním hraním na nepřeberné množství nehudebních nástrojů, jako jsou kovy, sbíječky, plasty, ozvučené pružiny, žiletky, nákupní vozík atd. Jejich zvuk a pódiová prezentace byly strhující a plné tryskající, dlouho potlačované energie. V devadesátých letech skupina změnila sestavu a zmírnila svůj výraz směrem k chytlavým, vstřícně znějícím písním, které jsou ale i nadále provozovány kombinací kytar a výše zmíněného nářadí, jež se z vyluzovadel hluků proměnilo ve vybraně znějící instrumenty – léta bušení do želez a jiných kovů skupině odhalila duši týraných předmětů.


Netradiční tarot

Poslední tři řadová alba Neubauten jsou si, co se zvuku a aranžmá týče, dost podobná. Pokud máte jejich nový, trochu šansonový styl rádi, užijete si je všechna (nejvíc patrně devět let staré Silence Is Sexy, odvážný a dotažený krok do nového vesmíru). Kromě nich začali Blixa Bargeld a spol. pracovat i na projektech, jimž by se dalo říkat vedlejší a jež vycházely většinou vlastním nákladem skupiny a byly šířeny mezi supporters – fanouškovskou komunitu, která má za roční předplatné možnost sledovat skupinu on-line při práci ve studiu, mluvit do výsledné podoby skladeb nebo se setkat se svými hrdiny v zákulisí koncertů. Zbrusu nové album Jewels, které vyšlo na neubautenovské značce Potomac, bylo původně rovněž určeno jen supporterům, kteří si z internetových stránek skupiny mohli stahovat jednotlivé písně.

Přemýšleje, jak představit osvědčené trumfy v nové podobě, přišel frontman skupiny Blixa Bargeld s kartotékou. Obsahuje několik set lístků, na nichž je napsáno leccos z toho, co skupinu během téměř tří dekád jejího působení ovlivňuje a charakterizuje. Každý člen skupiny si pro práci na každé skladbě vylosuje několik karet a z naplňování příkazů a náznaků na nich obsažených se začíná rodit tvar písně. Některé z karet jsou imperativní, jiné spíš povzbuzují tvorbu asociací a poetickou mysl. Považte: malý předmět; sen; zpočátku; šum; smyčec; vibrato; guma; 4/4; křik; méně; nehrát; jiné ladění; F; pásek; redukovat; odstranit; láska; víko; prstem; celým tělem… Pochopitelně, píše Bargeld v úvodním textu, jsou-li dána pravidla hry, jsou zároveň dány i možnosti obcházet je a přizpůsobovat k obrazu svému. Proto se při nahrávání několikrát stalo, že si členové některé své karty navzájem vyměnili případně tahali znovu. Snaha o píseň prý nevyšla jen jednou, kdy se skupina usnesla, že nemá svůj den a bude lepší jít domů, z ostatních losování vzniklo patnáct, až na jedinou výjimku krátkých skladeb, tvořících pětačtyřicet minut audiozáznamu na Jewels.


Patnáct řešení

Některé z nich, nejvíce asi úvodní Ich komme davon a mantrická Magyar Energia, nesou typické znaky produkce Neubauten poslední dekády, naléhavě ztišený polorecitovaný zpěv a střední tempa, jejichž rytmus je udáván měkkými údery do plastových nádob, pružiny a basových bicích nástrojů. Jinde vzniká spíš volně se převalující skrumáž zvuků doprovázejících prozaický text – v několika případech záznam Bargeldova snu.

Při takto nastavených podmínkách pochopitelně není možné detailně a pevně vystavět dramaturgický oblouk alba, tento nedostatek je ale vyvážen pozoruhodnou koncepcí a pohledem přímo do kuchyně skupiny. Tím je rozhodně zajímavější než předchozí album Alles wieder offen. Pečlivě vypravený disk, doplněný o tlustý booklet v knižní vazbě, plný textů a fotografií, má navíc i videostopu. Čtyřicetiminutový dokument Acht Lösungen nám kromě kartotéky ukáže i práci na několika písních a udivující, neuvěřitelně bohatý zvukový arzenál stále hledající skupiny.

Einstürzende Neubauten: Jewels. Potomak; 2008.

otištěno 25.6.2008 v A2

úterý 3. června 2008

Pohádka o Jarkovi

Jak přetesat němou sochu titána

Před Vánocemi se na pultech knihkupectví objevil objemný svazek s názvem Hledání Jaromíra Nohavici. Za třemi sty padesáti stranami knihy z produkce vydavatelství Daranus stojí překladatel a hudební publicista Josef Rauvolf. Tento propagátor beatnické literatury a dalších oblastí kultury, jimž by se daly přišpendlit přívlastky „experimentální“ či „undergroundová“. Ve známost vešel kvalitními překlady díla Williama S. Burroughse a autorsky se podílel na zdařilém televizním cyklu Alternativní kultura. Proto jsem byl docela překvapen jeho autorstvím nohavicovské publikace a říkal si, že by nebylo na škodu, kdyby ke zpěvákově osobnosti a dílu přistoupil z jiného než fanouškovského úhlu.


Jímal, jímá, dojímá

Překvapení se konalo, ale zcela opačného rázu. Hledání Jaromíra Nohavici trpí všemi neduhy oslavných pajánů. Kritický odstup zde zcela schází, o to víc si užijeme patetických fabulací a přikrášlování legendy. Kniha patrně vznikla na objednávku vánočního trhu a pro publikum, které svého písničkáře nekriticky zbožňuje a které nechce, aby někdo narušoval obraz, jejž si o něm udělalo. Proč nevyjít vstříc, že, ale měl jsem pocit, že podobné knihy se píší o jednobarevných idolech à la Jan Nedvěd a nestojí za nimi erudovaní hudební experti (což Josef Rauvolf bezesporu je).

Jaromír Nohavica, který životopis neautorizoval (zajímavý paradox – neautorizovaná nic než chvála), se s Rauvolfem nad přípravou knihy nikdy nesešel, a proto Rauvolf především cituje ze starších rozhovorů vedených jinými publicisty a z Nohavicových internetových stránek. Nedostatek osobního vkladu kompenzuje nepatřičným dramatizováním, nepodloženým dovysvětlováním a psychologizováním nebo mimoběžnými úvahami, občas sám sebe dojme div ne k pláči. A snaží se naroubovat písničkáře do obrazu tak trochu obrozeneckého básníka, posledního z velkých, a správného chlapa, který se umí se životem poprat a kriticky nahlédnout své chyby.

Čtu-li v životopisu hudebníka věty: „Společnost totiž potřebuje spíš uhlazené ‚stavební prvky‘ a každý neopracovaný, rozježený kámen představuje problém. Máme v sobě tohle přizpůsobování zakódováno, nebo nám je implantuje sama společnost pomocí výchovy, škol, institucí a kdovíčeho ještě?“, mají patřit onomu umělci, ne autorovi knihy. Výmluva „a to je teď obecná poznámka, která se nemusí týkat přímo Nohavici“ jejich výskyt nijak neospravedlňuje; to by se muselo jednat o soubor úvah nad Nohavicovou tvorbou a ne o životopis. Zdaleka se nejedná o ojedinělý lapsus, podobných odboček nalezneme v knize desítky. Zbytečné, občas několikastránkové vsuvky na téma marast normalizace jsou (pomyslíme-li na „mladé čtenáře“, kteří třeba nepamatují) vcelku omluvitelné, z perel typu „Seifert na fotografii jistě musel pochvalně pokyvovat hlavou, když mu Jarek přehrával třeba svou písničku Balada česká“ už jen jde hlava nevěřícně kolem.


Mirek a alkohol

Aby nebyla mýlka, Rauvolfova kniha se hemží informacemi, jen je nutné se k nim přes „literaturu“ a občas přemnožené citace textů písní tu a tam prokousat. Dozvíme se mnohé o Nohavicových začátcích, zákazu jeho vystoupení na Portě v roce 1985, za nímž stál pozdější Zemanův poradce Miroslav Šlouf, i o hvězdných devadesátých letech. Pokud se vám nechce dohledávat jednotlivé zdroje, sestavil Rauvolf obsáhlé kompendium doplněné o soubor recenzí všech Nohavicových alb; ale aspoň tady mohl necitovat a projevit svůj osobní vztah ke zpěvákovu dílu. Z chronologického rázu knihy vybočují kapitoly o dvou Nohavicových démonech, alkoholu a spolupráci s StB. S prvním z nich se zpěvák vypořádal se ctí, což je po dramatickém úvodu („Nohavica má problémy s alkoholem. Nohavica chlastá a přestává to zvládat. Nohavica vystupoval opilý… Nohavica…“ – každá věta má svůj odstavec) patřičně oslaveno větami o „opravdovém chlapovi“, kauzu „agent Mirek“ Rauvolf popíše na základě zpráv z tisku a sporých zpěvákových vyjádření a ukončí smířlivým rozhřešením za pomoci Nohavicova textu Zahlaď Bože moje zmýlení. Za Nohavicu v knize přemýšlí, za Nohavicu se lehce pokaje.

Těžko odmítat chválu, natož se pouštět do analýz jejího opodstatnění a správného zacílení. Devátého prosince loňského roku na svých stránkách www.nohavica.cz zpěvák píše: „V těchto dnech se objevila na pultech kniha Josefa Rauvolfa Hledání Jaromíra Nohavici. Kniha se opírá zejména o obsáhlé citace z těchto webových stránek, hlavně z Archivu pod lupou a z novinových a časopiseckých rozhovorů Jaromíra Nohavici. Nutno podotknout, že kniha je sice vydána bez souhlasu a autorizace Jaromíra Nohavici, je ale sestavena korektně a solidně. Vydání své vlastní autorské knížky s kompletním Archivem pod lupou, jakož i s přiloženými audio- a videoukázkami plánuje Jaromír Nohavica na rok 2009, až ji dopíše celou. Zatím je zhruba v polovině.“ Cítím z té zprávy jisté rozpaky.

Josef Rauvolf: Hledání Jaromíra Nohavici. Daranus, Řitka 2007, 352 stran.

otištěno 3.6.2008 v A2

středa 28. května 2008

Evropské zázněje a jamais vu

Režisér Jiří Adámek si pro své divadelní realizace volí formu na pomezí voice-bandu, zvukově-textového experimentu a hudby. Ve své nové inscenaci Evropanézdůraznil vizuální složku, základní sestava je ale stejná – dva muži a dvě ženy u mikrofonů. Takto se Adámek předvedl v Tiká tiká politika, která byla až na hranice možností „nedivadelně“ strohá – civilně oblečená čtveřice stojící v jedné řadě destruovala téměř jediné slovo: politika. Při inscenaci Evropanů musel proto režisér, aby se neopakoval, postupovat směrem k opulentním hodům. Nabídl pastvu pro oči i uši, bílé postavy na bílým práškem posypané ploše, na níž se promítalo, téměř divadelní kulisy v podobě čtyř bytelných židlí i kvadrofonní zvuk a něco efektů zkreslujících hlasy, zhola nic civilního. A konečně záplavu slov.


Stokrát opakovaná Evropa se stane pravdou

Ve stylizovaném prostředí na povrch dokonale vyplula pitvornost a jen zdánlivá civilnost mediálních promluv s tématem Evropské unie, kterými jsme dnes a denně bombardováni. Nejde o to, jste-li příznivcem nebo odpůrcem EU, Adámek jen ukazuje, že podivný závoj slov, jímž se „jednotná v různosti“ halí, je dutý, nesrozumitelný a přesvědčivý snad jen nekonečným opakováním. Herci, střídající konstelace svých mikrofonů či sedící s mikroporty jakoby na konferenci, přehrávají fráze, které všichni známe zpaměti a jejichž ubíjející četnosti jsme si dosud možná nevšimli: Možnost, že se jednalo o teroristický útok, byla s definitivní platností potvrzena… Sáhodlouhá recitace Evropské ústavy působí díky neuvěřitelné frekvenci adjektiva „evropský“ téměř jako cimrmanovská pseudovědecká přednáška. Předsudky o jednotlivých národech a menšinách jsou mnohdy jediným, co (si myslíme, že) víme o obyvatelích jiných částí světa, jak vyplyne z recitace národních jídelníčků. Politická hantýrka (o separaci, vstupních rozhovorech atd.) aplikovaná na příběh manželské krize je vtipným srovnáním velkých a malých nedorozumění. Vrcholem je pasáž, v níž se evropští „my“ pateticky dojímají (dojímáme) nad vlastní lidskostí a velkorysostí. Vypjatě opakované a narušované věty „my odškodnili… my napravili… my odčinili… my vyplatili… my pochopili… my posílili… my nahradili… my odpustili… my slitovali… my uhradili… my stanovili… my ustoupili… my smilovali…“ na několik minut změní duch celého kusu – z blazeovaně vědoucího úsměvu se stane bolestné uvědomění si sebeklamu.


Ta naše písnička evropská

Adámkovo divadlo je divadlem znějících slov. Ta mají tradiční roli nositelů významů a navíc jsou zkoumána i coby rytmické a melodické jednotky a banka od významu oproštěných zvuků, jejichž zdůrazňováním a kombinováním lze dospět k novým celkům. Evropané jsou divadelním kusem vytvořeným přísně à la thèse, proto zde nedochází k abstraktním, čistě zvukomalebným destrukcím slov, které známe například od letos zesnulého klasika experimentální poezie Henriho Chopina. Adámek vždy pracuje s významem a jeho rozbitá slova se proto řadí do nových slov. Kolem huby se například maže mohamed…

Každému herci patří jeden mikrofon a jeden kanál (roh sálu) v ozvučení; s precizní souhrou přecházejí z mikrorole do mikrorole, jindy působí jen jako rezonátory autorova záměru. Rozbíjejí-li slova na slabiky a doplňují-li se v rytmické souhře, mají de facto roli hudebních nástrojů s nekonečnými možnostmi ladění a způsobů hry, od zvukomalebného bušení a beatboxu (coby doprovodu k dechovce) v bushovské scénce přes téměř rapovou rytmizaci, škálu neosobních odstínů hlasatelek, komentátorů a tiskových mluvčích až po zpěv muezzinů a škobrtavou Ódu na radost.

Adámkův přístup má své předchůdce v Burianově voice-bandu a v experimentálních rozhlasových hrách a realizacích (vzpomeňme například Ernsta Jandla či Åke Hodella), tedy v uměleckém odvětví, které se nazývá například text-sound a touží osvobodit slovo ze zajetí papíru a vrátit mu jeho zvuk a prapůvodní sílu, kterou mělo například v obřadech přírodních národů či v řeckém dramatu – poezie nakonec vznikla patrně proto, že rýmovaný a rytmizovaný text se díky svému magickému zvukovému potenciálu lépe pamatoval a předával. Jiří Adámek svou prací soustavně dokazuje, že podobné snahy nejsou žádným anachronismem.

otištěno 28.5.2008 v A2

středa 21. května 2008

Druhá míza!

Zdařilé znovuzdivočení Nicka Cavea

Na albu Dig, Lazarus, Dig!!! se Nick Cave se skupinou Bad Seeds vrací v syrovější podobě, kterou jeho příznivci deset let postrádali.

Většina fanoušků ctí australského barda Nicka Cavea na základě alb z osmdesátých a počátku devadesátých let, ti starší navíc stále vzpomínají na divokou sestavu Birthday Party, v jejímž středu Cave a jeho nerozlučný spoluhráč Mick Harvey přibyli z Austrálie do Londýna. Klidná produkce Caveovy skupiny Bad Seeds z druhé půle minulé dekády tolik nadšení nevzbuzuje a bývá pokládána za odpočinkovou fázi, na kterou má bouřlivák Caveova formátu právo. Introspektivní klavírní balady, které zaplnily alba The Boatman’s Call a No More Shall We Part, si byly podobné jako vejce vejci a obecenstvo nepřestávalo doufat v budoucí šlápnutí do pedálů. Za „návrat ztraceného syna“ byli fanoušci ochotni považovat o fous neklidnejší desku Nocturamai dvojalbum Abbatoir Blues / The Lyre of Orpheus. Pro mne je plnokrevným comebackem Nicka Cavea and the Bad Seeds až letošní kolekce Dig, Lazarus, Dig!!!.


Návrat pistolníků s Biblí

Předcházelo jí eponymní album sdružení Grinderman, v němž Cave osekal sestavu své doprovodné skupiny na tři hráče (newyorským undergroundem řádně odkojení Warren Ellis, Jim Sclavunos a dávný souputník Martyn Casey), nechal si narůst mužný knír a pověsil na krk notně hlučící elektrickou kytaru. Vyhoupl se zpět do sedla a přehlédl obzor vyprahlé země pistolnických mravů. Z pokojného křesťana se opět stal potulný reverend s koltem používaným k vrtání důrazných teček mezi verši Písma. Za uřvaností se vedle nostalgických vzpomínek na mladickou vervu samozřejmě skrývala i notná dávka sarkasmu a stylizace; důležité je, že se mistr místo rozjímání baví.

Srovnáme-li novinku Dig, Lazarus, Dig!!!, na níž členové Grinderman hrají prim, se staršími alby Bad Seeds, nejpodobnější asi bude z komerčního hlediska přelomová Henry’s Dream (1992). Australan, žijící tu v Londýně, tu například v Brazílii, zde našel poetiku jihu USA s pustými pláněmi a dřevěnými městečky se skřípajícími verandami a větrnými čerpadly. Příběhy desperátů a ztroskotanců si braly z tradic hillbilly a lidových balad. Ostatně, části historie osídlování amerického západu a Austrálie si nejsou nepodobné, takže Cave své kovbojské boty mohl nosit s pocitem dokonalé stylizace i klopýtání o důvěrně známé kořeny – viz jeho scénář k „pseudowesternu“ The Proposition, který na australskou půdu umisťuje děj řádně archetypální kovbojky.

Alba, která Henryho sen následovala, Let Love In a Murder Ballads, byla v Caveově tvorbě těmi nejexperimentálnějšími, co se týče využití studiové techniky. Zatímco některé desky vystřihli Bad Seeds ve studiu div ne živě, na dvou zmíněných slyšíme pečlivé aranže tajuplných změti zvuků nástrojů a nehudebních ruchů. Dig, Lazarus, Dig!!! je – díky návratu k využívání možností studiových kouzel – zmíněné dvojici v lecčems podobná.


Larry, hobluj!

Bez jedné tucet skladeb se odehrává především na americké půdě a je kaleidoskopem přicházejících a odcházejících postav. Některé z nich poslouží jen jako dvojrozměrné figurky-vystřihovánky, které bokem projdou měňavým dioramatem, jiné z pozorovatele udělají bolestivě rozdrásaného účastníka, který si znovu a znovu uvědomuje svou samotu. Není jím nikdo jiný než vzkříšený Lazar. Říká si Larry a po vystoupení z hrobu putuje z New Yorku přes San Francisco a Los Angeles zpět do řádně hnijícího Velkého jablka. Krásné ženy ho trápí, ostatní lidské bytosti se jen zjevují – někdy je jejich pachtění k smíchu, jindy k vzteku, v němž by Cave-Larry nejraději vzal Bohu z ruky scénář a upravil ho nůžkami, v poslední písni si mrtví druhové vzájemně kradou podoby, na nichž už koneckonců nezáleží, a poťouchle vyvolávají pokroucené vzpomínky.

Podíváme-li se na obal alba, téměř nás oslepí fotka blikajícího nápisu přes celou přední stranu. Dojem lehce zaprášeného, ale svůdně mihotavého nočního života nemůže být vyjádřen lépe. Na mysli mi tanou dva podobné obaly – Big Time Toma Waitse a Modern Times Boba Dylana. S oběma hudebníky má Caveovo album něco společného. Kýčovitě skočná Jesus of The Moon je dost možná zdvořilým pukrletem Tomu Waitsovi, již zmíněné finále More News From Nowhere je mistrovskou paralelou Dylanovy Desolation Row. Cave i Dylan (o dvaačtyřicet let dříve, na desce Highway 61 Revisited) končí divoké album tou nejdelší, klidnou písní – melancholickým výčtem desítek zapomenutých jmen, u nichž už dávno nevíme, skrýval-li se za nimi člověk z masa a kostí či jen podivná historka, a kde leží hranice mezi vzpomínkou a nechtěnou lží-přikrášlením.

Jak jsem již zmínil, Bad Seeds pro jednou zase využili možnosti studiového nahrávání. Dřevní rock and roll předchozího dvojalba obohatili o elektronické prskance a ruchy, psychedelická sóla varhan i dusnou, strohou chvějivost tak trochu latinských rytmů. To vše už se na albech Bad Seeds objevilo dříve, příval vitality, který Cavea postihl kolem padesátky, však dal desce potřebný tah, který si jedenáct písní, doufejme, uchová i při živých provedeních.

Nick Cave and the Bad Seeds: Dig, Lazarus, Dig!!!. Mute; 2008.
Nick Cave and the Bad Seeds, HC Sparta Aréna, Praha, 24. 5. 2008.

otištěno 21.5.2008 v A2

středa 23. dubna 2008

Edward Ka-Spel: Z černobílé šedá

Rozhovor se zpěvákem Legendary Pink Dots

Britsko-holandská psychedelická skupina Legendary Pink Dots má v Česku věrnou fanouškovskou základnu a každoročně se objevuje na tuzemských pódiích.

Edward Ka-Spel, srdce a hlas skupiny je ojedinělým zpěvákem a textařem obdivuhodné imaginace – své texty je schopen uhrančivě improvizovat přímo na scéně a přehrávat hned několika hlasy. Legendary Pink Dots, které založil v roce 1981, vydali několik desítek alb a jejich estetika čerpá z romantického syntezátorového popu osmé dekády stejně jako z psychedelie šedesátých let a o dekádu mladších německých krautrockových experimentů. Skupina, která je stále na cestách, se z původně pouze studiového tělesa vypracovala ve strhující koncertní soubor, v němž jsou hlas a syntezátory doplněny dechy a kytarami. Českému publiku se letos představí 27. dubna v pražském Rock Café, o den později v Park Hotelu ve Smržovce a 29. dubna v brněnském Favalu.

V písni Bad Hair z vašeho posledního studiového alba se objevilo téma, s nímž jste se jako textař dosud nevypořádával – stárnutí. Do penze se ale, jak vidno, stále nechystáte. Jak si udržujete energii potřebnou pro život strávený z větší části na cestě?

Občas jsou dny, kdy chcete, aby od vás celý svět odešel někam pryč – to zná asi každý. A v jednom takovém dni jsem napsal Bad Hair. Bolela mě hlava, měl jsem ucpaný nos, venku pršelo a já tak tak sebral dost sil, abych udržel pero (které navíc k tomu všemu zpočátku nechtělo fungovat). Ale v poslední době zase nabírám tempo. Pořád je tolik co dělat, tvořit, sdělit…


A kde jsou teď Lisa, Opice, Astrid a Kapitán – postavy, které kdysi opakovaně zabydlovaly vaše písně?

Tyhle postavy jsou do určité míry součástí mé osoby. Jak léta běžela, stal jsem se o něco přímočařejším. Šedá zóna se stala oceánem a černobílý svět těchto postav se zmenšil. Samozřejmě tu pořád někde jsou, ale už si zkrátka rozumějí o něco lépe.


Počátky Legendary Pink Dots jsou opředeny legendami o životě v londýnském squatu, bez peněz a koncertování. Jak to bylo a kdy jste začali pravidelně koncertovat?

Staré zlaté časy. V Londýně jsme všichni chodili do zaměstnání a tak si vydělávali na hudbu. To přestalo, když jsem se v roce 1984 přestěhoval do Amsterdamu. A až tam jsem léta žil ve squatu a bez peněz. Nakonec squat zbourali a my se přestěhovali do karavanu. I teď je to docela děsivé – nebýt schopen finančně plánovat víc než měsíc dopředu. Ale takový život jsme si zkrátka zvolili a stále vedeme.


Cítili jste se v začátcích být součástí nějaké hudební scény, například v té době zrovna bující novoromantické?

Necítili… existovala vůbec nějaká opravdová scéna? Ale měl jsem a stále mám mnoho přátel v jiných skupinách a tato přátelství trvají celá léta. Právě jsem strávil dva týdny v Los Angeles s Cevinem Keyem [Skinny Puppy – pozn. red.]. Spousta nahrávání, vzpomínek… bylo to báječné. A když jsem čekal na letadlo do L. A., srazil jsem se s chlapíkem, který kdysi zpíval ve skupině Portion Control. Málem jsme oba zmeškali letadlo, tak živě a zábavně se nám vyvinula konverzace…


A jaké jste v začátcích měli touhy a očekávání? Chtěli jste se stát hvězdami, nebo vám vyhovovalo undergroundové prostředí?

Stačilo nám – a stále stačí – tvořit vlastní vesmír. Sláva se nikdy nezdála být realistickým cílem, ani v mainstreamu, ani v undergroundu.


Stalo se Holandsko vaším skutečným domovem? Z vašich alb The Tower, Asylum a Poppy Variations cítím vyloženě „britskou“ atmosféru a trochu nostalgie.

Holandsko nikdy skutečně nebylo „mou“ zemí. Obzvláště jeho netolerantní pravičácká atmosféra mi občas připomíná horší verzi thatcherovské Británie. Žiji zde kvůli rodinným vazbám. Na druhé straně – chtěl bych se vrátit do Británie? Také se mění. Asi jsem věčný exulant toužící po Anglii, jaká patrně nikdy neexistovala.


Slyšel jsem, že jste v sedmdesátých letech navštívil Prahu…

Koncem sedmdesátých let… Tohle město mě vždycky fascinovalo a nějaká část mé osoby toužila po „zaslíbené zemi“. Byl jsem tehdy velmi mladý a viděl svět většinou černobíle: „kapitalismus je zlo, komunismus je dobrý“ a tak dále. Dnes už to vidím úplně jinak. Ze vší politiky a politiků se mi zvedá žaludek – a já se před nimi stahuji do svého světa a dělám to, co dělám. Nejsem součástí toho všeho a nikdy nebudu.

Praha konce sedmdesátých let byla krásná. Zažil jsem mnoho dobrodružství s bulharskými studenty, vypily se spousty vína a hovořilo do ranních hodin. Zaslíbená země to sice nebyla, ale moje láska k Praze rostla a stále ji miluji, i když se tolik změnila. Tohle město ke mně bylo vždy velmi laskavé.


Jak vlastně po těch letech koncertování a přejezdů mezi městy bojujete s ponorkovou nemocí?

Dívám se z okna.

otištěno 23.4.2008 v A2

středa 16. dubna 2008

Keď mrelo Véčko…

Keď mrelo Véčko… Slovenské ministerstvo kultury se rozhodlo postarat o prostory někdejšího bratislavského V-klubu, kde nyní sídlí A4 nulty priestor. „Áštvorka“ je zasvěcena divadlu, filmovým projekcím a především hledačské hudbě dneška; vzešel z ní festival Next i magazín Trištvrte revue. Nyní má být v objektu zřízeno muzeum bigbítu. Véčko bylo pro slovenskou hudbu 60. let stejně důležité jako A4 pro dnešní hudbu a divadlo, umístění relikvií by tedy bylo adekvátní (i když tipuji, že tam bude nákupní pasáž s malou výstavkou). Ale rušit kvůli vzpomínkám scénu fungující na takové úrovni jako A4 (pražská Archa v menším) je nekulturní. Připomíná to postupy komunistické vlády, která měla hrůzu ze spontánního dění, posvěcovala své zasloužilé umělce, zatímco ostatní mohli prokazovat loajalitu nebo tvořit na okraji. Pohrdání tím, co nebylo iniciováno shora, přetrvává v obou koutech bývalé federace.

otištěno 16.4.2008 v A2

středa 13. února 2008

Údery značky KLaNGundKRaCH

Pálená dítka pražského vydavatelství

Na české experimentální scéně se objevila nová do-it-yourself značka. O pozornost posluchačů se zatím ucházejí tři alba.

Značka KLaNGundKRaCH původně sloužila coby stylové označení pražské skupiny Kaspar von Urbach. Vydavatelství, které vzniklo koncem loňského roku, je pevně spjato s aktivitami členů tohoto spolku provozovatelů industriální hudby, který – vyzbrojen kytarou, jednoduchými elektronickými nástroji a bicími z kovového odpadu – rezignoval na probouzení zájmu „kamenných“ labelů. Hodlá ale pouštět do světa i vypalovaná alba jiných, s Kasparem personálně nepropojených seskupení.


Domácí

První vlaštovkou zpod střechy stáje KLaNGundKRaCH bylo sólové, šestadvacetiminutové album frontmana Kaspara von Urbach, který se skrývá za pseudonymem k!lamm (resp. Jan Klamm). Za použití „rádia, amplifikované polyetylenové tašky, podomácku sestrojeného thereminu, hlasu, počítače, zpětných vazeb, recyklací a náhody“ vznikla eklektická pětiskladbová kolekce The Real Birth Of Modern Medicine, na níž Klamm s kutilskou radostí přejímá nejrůznější způsoby výroby hluku. Zvuky prohnané mnoha efekty tvoří na většině alba jednolitou, i když mohutně potrhanou texturu, jinde zazvoní a zarachotí kov v intencích domovského Kaspara von Urbach. Úvodní Introdissection a závěrečná Nagasaki Moody Rock jsou spíše krátkými náčrtky skladeb, desetiminutová titulní kompozice a podobně dlouhá Assimilation směřují desku kamsi k hájemství nestrukturovaného hluku japonské legendy Merzbow. Zacházení se zvuky a zpěv v posledně jmenované (text svou atmosférou připomene Karla Davida, jednoho z nejvýraznějších textařů české alternativní scény, píšícího pro brněnské Ještě jsme se nedohodli, Dunaj a Ivu Bittovou) však drží album na zkázňující uzdě Klammova písničkářského gruntu. Jeho hluk není nespoutanou improvizací, ale pečlivě promyšleným a dávkovaným stylotvorným prvkem.

Sám Kaspar von Urbach se na KLaNGundKRaCH představil koncertním split-CDR s dalším přidruženým seskupením. RUiNU, jak se tato dvojice nazývá, tvoří Klamm a „kašpaří“ bubeník Ondřej Parus. Oba projekty jsou si dost podobné, posluchače prvních dvou „samopálených“ alb Kaspara von Urbach KC Kaštan a Frikce ovšem překvapí výrazná změna stylu skupiny. Ovlivnění písněmi berlínských klasiků Einstürzende Neubauten v současnosti ustoupilo mnohem volnějším strukturám. Táhlé, většinou instrumentální skladby jsou postupně ustálivšími se improvizacemi, jejich jednoduché rytmy jsou ovinuty nejrůznějšími, postupně se nabalujícími zvukovými efekty a překvapeními použitými téměř v duchu filmařské „ruchařiny“; aranžmá skladeb rezignují na pravidelnost a snaží se o epičtější předávání nálad. Ke slovu přijde theremin, drones primitivní elektroniky, kovy vydávají zesílené šustění a šramocení spíše než údery. Závěr setu tvoří jednoakordový folkový nápěv znějící na pozadí uši rvoucího skřípotu – zatímco ten zní věrně a „zblízka“, zpěv a kytara se ozývají jakoby z dáli nebo z praskající desky. Nová podoba Kaspara von Urbach je rozhodně méně efektní než dotažená stylizace jeho předchozího období, je ale upřímnější a původnější a naznačuje dlouhou cestu plnou možností, kterou se skupina rozhodla ujít. O RUiNU by se dalo mluvit podobně, dodám jen, že zvuk této dvojice je ještě méně učesaný než projev Kaspara a je v něm nejspíš zastoupeno mnohem více improvizace.


Hosté

Varnsdorfští River for Sale jsou rockovým triem bez bicích – kytaru a baskytaru v jejich sestavě doplňuje syntezátor a elektronika. Pětipísňové EP Transparent v produkci studiového mága Ondřeje Ježka, spjatého především s vydavatelstvím Silver Rocket, vyšlo společnou péčí KLaNGundKRaCH a labelu Bleeding Ear. River for Sale si našli zvukový ideál v křížení tíživé repetice raných newyorských Swans (viz profil jejich leadera Michaela Giry v A2 č. 6/2008), hlučení kytarových vazeb a táhlé zasněnosti indie skupin devadesátých let a jsou mu na celém CD bezmezně věrní. Zkreslený a echem zmnožený vokál v sobě občas nese příslib atmosférických dálav, jindy vyzní spíš klišovitě (čemuž napomáhají nepříliš zdařilé texty), elektronická zařízení občas vypustí zpestřující zvuky a Hamply, třeba z filmu Vaterland, jindy jen nahrazují chybějící bicí. River for Sale na Transparent naznačili své směřování, mám ale za to, že v současnosti jsou zajímavější spíše na koncertních pódiích – jejich hlavní devízou je totiž energie na rozdávání.

K!amm: The Real Birth Of Modern Medicine.
Kaspar von Urbach / RUiNU: Live 2007. KLaNGundKRaCH; 2007.
River for Sale: Transparent. Bleeding Ear Records / KLaNGundKRaCH; 2007.

otištěno 13.2.2008 v A2

středa 30. ledna 2008

Klaus v džínách a ve svetru

Pan Václav bere do rukou elpíčko a místnost vbrzku zaplaví teplé tóny praskajícího jazzu. Paní Livie a dvě již dospělé ratolesti nábožně sedí v pohodlných křeslech, naslouchajíce božským klasikům. Tehdy v Redutě… „V té nesmyslné normalizační éře to bylo jakési nadechnutí se jiného vzduchu,“ povzdechne si pan prezident.


Rozhovor s Václavem Klausem, který se před prezidentskými volbami objevil na www.lidovky.cz, připravila ČTK, je celý o jazzu a nese se v duchu verbálního otlapkávání, za jaké by se nemusela stydět ani moderátorka televizního Domácího štěstí. Laskavé vzpomínání na zašlé časy, četné důkazy neuvadající lásky hlavy státu k jazzové hudbě, smířlivé pokyvování šedin pamětníka-kronikáře, zmiňujícího například „dnes už zesnulou legendu elektrické jazzové fúze Joea Zawinula“.

Upachtěná servilita tázajícího se novináře (cudně skrývá své jméno) prezidentský „touch of humanity“ bezpečně vede k úrodným žílám rozšafné oduševnělosti, s níž Václav Klaus radostně odpovídá na otázky typu: „Pamatujete si ještě, kdy jste se nakazil bacilem jazzu coby tehdy v naší společnosti právě příliš nevítané hudby?“ Na podobnou notu pro jistotu ještě jednou: „Co pro vás poselství této v podstatě volnomyšlenkářské, svobodomyslné hudby znamenalo?“ Tázaný pohotově zapomene na svou loňskou nevraživost vůči disidentským skupinám a načrtne pomilováníhodný beatnický obrázek z doby svých amerických studií: „Jdu sám v džínách a ve svetru večer po ulici (bydlel jsem tehdy v nějaké YMCE – na víc jsem neměl) a najednou neónová reklama, hlásající, že tam hraje Modern Jazz Quartet…“

Průnik do raného dětství a současnosti. Už jako malé dítko stával budoucí prezident před mikrofonem. Nyní na svých cestách vymetá i s ochrankou jazzové kluby a drží ochrannou ruku nad festivalem, který tazatel označuje po čtyřech ročnících za „dlouhodobý cyklus“ a touží se dozvědět, „kde byl počátek impozantního záměru vytvořit Jazz na Hradě“. Na což hlava státu, parně dezorientovaná novinářovým slohem, odpoví vpravdě cimrmanovsky: „Jak to vůbec celé začalo, si vzpomínám velmi přesně.“

Ze stylistických schopností zaměstnance ČTK jde hlava kolem asi všem kromě hlavy státu, která dokáže zodpovědět i takto záludně formulovaný dotaz: „Pokud vím, zúčastňoval jste se také památných koncertů v Lucerně. Vnímal jste onu atmosféru už tenkrát tím kultovním způsobem jako tehdejší publikum a identifikoval jste se s tou muzikou podobně?“ A neřekne panu redaktorovi, že se jedná o naprosto špatně položenou otázku. Má ČTK zapotřebí prezentovat takto amatérsky spíchnutý PR paskvil?

Pokud by měl o kvalitách prezidentského kandidáta rozhodovat kladný vztah k jazzu, je velká škoda, že se toho nedožil Karel Velebný. Takto nevím, mám-li volat Stivín na Hrad!, nebo raději Milan Svoboda na Hrad!. Jedno je ale jisté, hudba nás všechny dělá tak nějak lepšími. „Nevím, kdo bude vládnout Pražskému hradu v létě tohoto roku,“ říká Václav Klaus, „ale už mám dávno vyhlédnuté, že uplyne 45 let od uvedení památného pásma Komu patří jazz, což by mohl být docela pěkný vzpomínkový večer.“


Autorem rozhovoru, jak se nakonec ukázalo, nebyl "anonym" z ČTK, ale Antonín Matzner, ředitel Pražského jara a otec strůjce "impozantního cyklu Jazz na Hradě" Lukáše. Chyba - vynechání Matznerova jména - vznikla patrně při přebírání zprávy Lidovkami. Na adresu ČTK putuje omluva

otištěno 30.1.2008 v A2.