středa 30. ledna 2008

Klaus v džínách a ve svetru

Pan Václav bere do rukou elpíčko a místnost vbrzku zaplaví teplé tóny praskajícího jazzu. Paní Livie a dvě již dospělé ratolesti nábožně sedí v pohodlných křeslech, naslouchajíce božským klasikům. Tehdy v Redutě… „V té nesmyslné normalizační éře to bylo jakési nadechnutí se jiného vzduchu,“ povzdechne si pan prezident.


Rozhovor s Václavem Klausem, který se před prezidentskými volbami objevil na www.lidovky.cz, připravila ČTK, je celý o jazzu a nese se v duchu verbálního otlapkávání, za jaké by se nemusela stydět ani moderátorka televizního Domácího štěstí. Laskavé vzpomínání na zašlé časy, četné důkazy neuvadající lásky hlavy státu k jazzové hudbě, smířlivé pokyvování šedin pamětníka-kronikáře, zmiňujícího například „dnes už zesnulou legendu elektrické jazzové fúze Joea Zawinula“.

Upachtěná servilita tázajícího se novináře (cudně skrývá své jméno) prezidentský „touch of humanity“ bezpečně vede k úrodným žílám rozšafné oduševnělosti, s níž Václav Klaus radostně odpovídá na otázky typu: „Pamatujete si ještě, kdy jste se nakazil bacilem jazzu coby tehdy v naší společnosti právě příliš nevítané hudby?“ Na podobnou notu pro jistotu ještě jednou: „Co pro vás poselství této v podstatě volnomyšlenkářské, svobodomyslné hudby znamenalo?“ Tázaný pohotově zapomene na svou loňskou nevraživost vůči disidentským skupinám a načrtne pomilováníhodný beatnický obrázek z doby svých amerických studií: „Jdu sám v džínách a ve svetru večer po ulici (bydlel jsem tehdy v nějaké YMCE – na víc jsem neměl) a najednou neónová reklama, hlásající, že tam hraje Modern Jazz Quartet…“

Průnik do raného dětství a současnosti. Už jako malé dítko stával budoucí prezident před mikrofonem. Nyní na svých cestách vymetá i s ochrankou jazzové kluby a drží ochrannou ruku nad festivalem, který tazatel označuje po čtyřech ročnících za „dlouhodobý cyklus“ a touží se dozvědět, „kde byl počátek impozantního záměru vytvořit Jazz na Hradě“. Na což hlava státu, parně dezorientovaná novinářovým slohem, odpoví vpravdě cimrmanovsky: „Jak to vůbec celé začalo, si vzpomínám velmi přesně.“

Ze stylistických schopností zaměstnance ČTK jde hlava kolem asi všem kromě hlavy státu, která dokáže zodpovědět i takto záludně formulovaný dotaz: „Pokud vím, zúčastňoval jste se také památných koncertů v Lucerně. Vnímal jste onu atmosféru už tenkrát tím kultovním způsobem jako tehdejší publikum a identifikoval jste se s tou muzikou podobně?“ A neřekne panu redaktorovi, že se jedná o naprosto špatně položenou otázku. Má ČTK zapotřebí prezentovat takto amatérsky spíchnutý PR paskvil?

Pokud by měl o kvalitách prezidentského kandidáta rozhodovat kladný vztah k jazzu, je velká škoda, že se toho nedožil Karel Velebný. Takto nevím, mám-li volat Stivín na Hrad!, nebo raději Milan Svoboda na Hrad!. Jedno je ale jisté, hudba nás všechny dělá tak nějak lepšími. „Nevím, kdo bude vládnout Pražskému hradu v létě tohoto roku,“ říká Václav Klaus, „ale už mám dávno vyhlédnuté, že uplyne 45 let od uvedení památného pásma Komu patří jazz, což by mohl být docela pěkný vzpomínkový večer.“


Autorem rozhovoru, jak se nakonec ukázalo, nebyl "anonym" z ČTK, ale Antonín Matzner, ředitel Pražského jara a otec strůjce "impozantního cyklu Jazz na Hradě" Lukáše. Chyba - vynechání Matznerova jména - vznikla patrně při přebírání zprávy Lidovkami. Na adresu ČTK putuje omluva

otištěno 30.1.2008 v A2. 

středa 9. ledna 2008

Aranos: Daně a Koupel měsíční matky

Diametrálně odlišná dvojčata rtuťovitých houslí

Petr Vaštl, skrývající se za pseudonymem Aranos (čti araňoš), multiinstrumetalista žijící v Irsku, vydal dvě pozoruhodné albové novinky.

Aranos si získal reputaci především účinkováním na několika albech britských psychedelických skupin Nurse With Wound a Current 93. Jeho sólová tvorba, s níž se před dvěma lety představil na festivalu Stimul, nezapře slovanské kořeny a oblibu cikánské hudby, blues i surealismu a všemožného burácení. Extatická, sytá houslová hra na jedné straně, rafinovaný šlapací hlukostroj z bicyklu a desítky minut chvějivých gongů na straně druhé, tak by se ve zkratce dalo přiblížit jeho tvůrčí rozpětí.


Divné kroje zvané uniformy

Vlastním nákladem vydané album Tax je konceptuálním dílem na téma daně. Po rozverné úvodní instrumentálce začne Aranos svým waitsovsky chraptivým hlasem pěkně po bluesovém způsobu: probudil jsem se dnes ráno, rozsvítil, začal si čistit zuby a tu mě napadlo, za co všechno platím daně. Za pastu i kartáček, za vodu, za světlo, za polštář i postel atd… Minimalistická Wouldn’t You Like To Know dokola opakuje a vrství otázku, kam všechny ty peníze jdou, v následujících písních se Aranos hrozí nad tím, kolika penězi přispívá každý z nás na armádu, zbrojení a zbytečné zabíjení; mladí muži oblečení v divných krojích zvaných uniformy mají – díky svému odění – povoleno chování, které by jinak oděným lidem nebylo tolerováno. Před závěrečnou, zklidňující instrumentálkou Aranos prohlásí, že na válku již nehodlá dále platit, a nabídne seznam lidí, které považuje za kriminálníky: Usáma bin Ládin, George Bush, Tony Blair, Mao Ce-tung, Caesar, Alexandr Veliký, Napoleon, Hitler, Čingischán, všichni účastníci Jaltské konference…

Album, jehož autor se nijak netají sympatiemi k anarchismu, po hudební stránce rozhodně není punkové, jak by někdo mohl očekávat. Zkomponované a nahrané je s nadhledem, instrumentálním mistrovstvím a chutí – většina z tuctu skladeb zní vyloženě vesele (například popěvek Sargeant Zero o mladistvém delikventovi, který se v armádě konečně dostane k vytouženým hračkám na zabíjení). Kromě vrstveného hlasu a houslí tu mají slovo i varhany a trocha dechů, občas je radostné muzicírování přerušeno ilustrativní pasáží – kázáním, maršem, pohřební hudbou.


Vstříc lesklým teplým knedlíkům

O tom, že v hájemství experimentální, abstraktněji pojaté hudby se Aranovi daří pohybovat se stejnou lehkostí jako ve světě písní, svědčí album Mother Of Moons Bathing (Soleilmoon), na němž si místy připomeneme Vaštlovo spojení s mistry potměšilosti Nurse With Wound. Už úvodní skladba Awaking Horns nemá nic společného se zvukem rohů a jiných dechů; jde o donekonečna opakovanou počítačovou akustickou chybu – click. Následující New Boyfriend je sice „veselou písní o věcech nejistých“, zbytek alba se už ale drží jednotné linie: nervní hluk, skřípot houslí a údery gongů, studiovou technikou rozsekané hlasy a terénní nahrávky nejasného původu vytvářejí nemelodická a nerytmická zvuková prostředí, v nichž se – vzhledem k žánrové nezařaditelnosti – musí každý posluchač spolehnout na své instinkty a zorientovat sám. Jedno má tahle změť zvuků s písničkovým Tax společné – záměrná indolence, kostrbatost i morbidnost jsou prezentovány s úsměvem, radostným ponorem a láskou k poctivému muzikantství.

otištěno 9.1.2008 v A2