středa 23. dubna 2008

Edward Ka-Spel: Z černobílé šedá

Rozhovor se zpěvákem Legendary Pink Dots

Britsko-holandská psychedelická skupina Legendary Pink Dots má v Česku věrnou fanouškovskou základnu a každoročně se objevuje na tuzemských pódiích.

Edward Ka-Spel, srdce a hlas skupiny je ojedinělým zpěvákem a textařem obdivuhodné imaginace – své texty je schopen uhrančivě improvizovat přímo na scéně a přehrávat hned několika hlasy. Legendary Pink Dots, které založil v roce 1981, vydali několik desítek alb a jejich estetika čerpá z romantického syntezátorového popu osmé dekády stejně jako z psychedelie šedesátých let a o dekádu mladších německých krautrockových experimentů. Skupina, která je stále na cestách, se z původně pouze studiového tělesa vypracovala ve strhující koncertní soubor, v němž jsou hlas a syntezátory doplněny dechy a kytarami. Českému publiku se letos představí 27. dubna v pražském Rock Café, o den později v Park Hotelu ve Smržovce a 29. dubna v brněnském Favalu.

V písni Bad Hair z vašeho posledního studiového alba se objevilo téma, s nímž jste se jako textař dosud nevypořádával – stárnutí. Do penze se ale, jak vidno, stále nechystáte. Jak si udržujete energii potřebnou pro život strávený z větší části na cestě?

Občas jsou dny, kdy chcete, aby od vás celý svět odešel někam pryč – to zná asi každý. A v jednom takovém dni jsem napsal Bad Hair. Bolela mě hlava, měl jsem ucpaný nos, venku pršelo a já tak tak sebral dost sil, abych udržel pero (které navíc k tomu všemu zpočátku nechtělo fungovat). Ale v poslední době zase nabírám tempo. Pořád je tolik co dělat, tvořit, sdělit…


A kde jsou teď Lisa, Opice, Astrid a Kapitán – postavy, které kdysi opakovaně zabydlovaly vaše písně?

Tyhle postavy jsou do určité míry součástí mé osoby. Jak léta běžela, stal jsem se o něco přímočařejším. Šedá zóna se stala oceánem a černobílý svět těchto postav se zmenšil. Samozřejmě tu pořád někde jsou, ale už si zkrátka rozumějí o něco lépe.


Počátky Legendary Pink Dots jsou opředeny legendami o životě v londýnském squatu, bez peněz a koncertování. Jak to bylo a kdy jste začali pravidelně koncertovat?

Staré zlaté časy. V Londýně jsme všichni chodili do zaměstnání a tak si vydělávali na hudbu. To přestalo, když jsem se v roce 1984 přestěhoval do Amsterdamu. A až tam jsem léta žil ve squatu a bez peněz. Nakonec squat zbourali a my se přestěhovali do karavanu. I teď je to docela děsivé – nebýt schopen finančně plánovat víc než měsíc dopředu. Ale takový život jsme si zkrátka zvolili a stále vedeme.


Cítili jste se v začátcích být součástí nějaké hudební scény, například v té době zrovna bující novoromantické?

Necítili… existovala vůbec nějaká opravdová scéna? Ale měl jsem a stále mám mnoho přátel v jiných skupinách a tato přátelství trvají celá léta. Právě jsem strávil dva týdny v Los Angeles s Cevinem Keyem [Skinny Puppy – pozn. red.]. Spousta nahrávání, vzpomínek… bylo to báječné. A když jsem čekal na letadlo do L. A., srazil jsem se s chlapíkem, který kdysi zpíval ve skupině Portion Control. Málem jsme oba zmeškali letadlo, tak živě a zábavně se nám vyvinula konverzace…


A jaké jste v začátcích měli touhy a očekávání? Chtěli jste se stát hvězdami, nebo vám vyhovovalo undergroundové prostředí?

Stačilo nám – a stále stačí – tvořit vlastní vesmír. Sláva se nikdy nezdála být realistickým cílem, ani v mainstreamu, ani v undergroundu.


Stalo se Holandsko vaším skutečným domovem? Z vašich alb The Tower, Asylum a Poppy Variations cítím vyloženě „britskou“ atmosféru a trochu nostalgie.

Holandsko nikdy skutečně nebylo „mou“ zemí. Obzvláště jeho netolerantní pravičácká atmosféra mi občas připomíná horší verzi thatcherovské Británie. Žiji zde kvůli rodinným vazbám. Na druhé straně – chtěl bych se vrátit do Británie? Také se mění. Asi jsem věčný exulant toužící po Anglii, jaká patrně nikdy neexistovala.


Slyšel jsem, že jste v sedmdesátých letech navštívil Prahu…

Koncem sedmdesátých let… Tohle město mě vždycky fascinovalo a nějaká část mé osoby toužila po „zaslíbené zemi“. Byl jsem tehdy velmi mladý a viděl svět většinou černobíle: „kapitalismus je zlo, komunismus je dobrý“ a tak dále. Dnes už to vidím úplně jinak. Ze vší politiky a politiků se mi zvedá žaludek – a já se před nimi stahuji do svého světa a dělám to, co dělám. Nejsem součástí toho všeho a nikdy nebudu.

Praha konce sedmdesátých let byla krásná. Zažil jsem mnoho dobrodružství s bulharskými studenty, vypily se spousty vína a hovořilo do ranních hodin. Zaslíbená země to sice nebyla, ale moje láska k Praze rostla a stále ji miluji, i když se tolik změnila. Tohle město ke mně bylo vždy velmi laskavé.


Jak vlastně po těch letech koncertování a přejezdů mezi městy bojujete s ponorkovou nemocí?

Dívám se z okna.

otištěno 23.4.2008 v A2

středa 16. dubna 2008

Keď mrelo Véčko…

Keď mrelo Véčko… Slovenské ministerstvo kultury se rozhodlo postarat o prostory někdejšího bratislavského V-klubu, kde nyní sídlí A4 nulty priestor. „Áštvorka“ je zasvěcena divadlu, filmovým projekcím a především hledačské hudbě dneška; vzešel z ní festival Next i magazín Trištvrte revue. Nyní má být v objektu zřízeno muzeum bigbítu. Véčko bylo pro slovenskou hudbu 60. let stejně důležité jako A4 pro dnešní hudbu a divadlo, umístění relikvií by tedy bylo adekvátní (i když tipuji, že tam bude nákupní pasáž s malou výstavkou). Ale rušit kvůli vzpomínkám scénu fungující na takové úrovni jako A4 (pražská Archa v menším) je nekulturní. Připomíná to postupy komunistické vlády, která měla hrůzu ze spontánního dění, posvěcovala své zasloužilé umělce, zatímco ostatní mohli prokazovat loajalitu nebo tvořit na okraji. Pohrdání tím, co nebylo iniciováno shora, přetrvává v obou koutech bývalé federace.

otištěno 16.4.2008 v A2