středa 28. května 2008

Evropské zázněje a jamais vu

Režisér Jiří Adámek si pro své divadelní realizace volí formu na pomezí voice-bandu, zvukově-textového experimentu a hudby. Ve své nové inscenaci Evropanézdůraznil vizuální složku, základní sestava je ale stejná – dva muži a dvě ženy u mikrofonů. Takto se Adámek předvedl v Tiká tiká politika, která byla až na hranice možností „nedivadelně“ strohá – civilně oblečená čtveřice stojící v jedné řadě destruovala téměř jediné slovo: politika. Při inscenaci Evropanů musel proto režisér, aby se neopakoval, postupovat směrem k opulentním hodům. Nabídl pastvu pro oči i uši, bílé postavy na bílým práškem posypané ploše, na níž se promítalo, téměř divadelní kulisy v podobě čtyř bytelných židlí i kvadrofonní zvuk a něco efektů zkreslujících hlasy, zhola nic civilního. A konečně záplavu slov.


Stokrát opakovaná Evropa se stane pravdou

Ve stylizovaném prostředí na povrch dokonale vyplula pitvornost a jen zdánlivá civilnost mediálních promluv s tématem Evropské unie, kterými jsme dnes a denně bombardováni. Nejde o to, jste-li příznivcem nebo odpůrcem EU, Adámek jen ukazuje, že podivný závoj slov, jímž se „jednotná v různosti“ halí, je dutý, nesrozumitelný a přesvědčivý snad jen nekonečným opakováním. Herci, střídající konstelace svých mikrofonů či sedící s mikroporty jakoby na konferenci, přehrávají fráze, které všichni známe zpaměti a jejichž ubíjející četnosti jsme si dosud možná nevšimli: Možnost, že se jednalo o teroristický útok, byla s definitivní platností potvrzena… Sáhodlouhá recitace Evropské ústavy působí díky neuvěřitelné frekvenci adjektiva „evropský“ téměř jako cimrmanovská pseudovědecká přednáška. Předsudky o jednotlivých národech a menšinách jsou mnohdy jediným, co (si myslíme, že) víme o obyvatelích jiných částí světa, jak vyplyne z recitace národních jídelníčků. Politická hantýrka (o separaci, vstupních rozhovorech atd.) aplikovaná na příběh manželské krize je vtipným srovnáním velkých a malých nedorozumění. Vrcholem je pasáž, v níž se evropští „my“ pateticky dojímají (dojímáme) nad vlastní lidskostí a velkorysostí. Vypjatě opakované a narušované věty „my odškodnili… my napravili… my odčinili… my vyplatili… my pochopili… my posílili… my nahradili… my odpustili… my slitovali… my uhradili… my stanovili… my ustoupili… my smilovali…“ na několik minut změní duch celého kusu – z blazeovaně vědoucího úsměvu se stane bolestné uvědomění si sebeklamu.


Ta naše písnička evropská

Adámkovo divadlo je divadlem znějících slov. Ta mají tradiční roli nositelů významů a navíc jsou zkoumána i coby rytmické a melodické jednotky a banka od významu oproštěných zvuků, jejichž zdůrazňováním a kombinováním lze dospět k novým celkům. Evropané jsou divadelním kusem vytvořeným přísně à la thèse, proto zde nedochází k abstraktním, čistě zvukomalebným destrukcím slov, které známe například od letos zesnulého klasika experimentální poezie Henriho Chopina. Adámek vždy pracuje s významem a jeho rozbitá slova se proto řadí do nových slov. Kolem huby se například maže mohamed…

Každému herci patří jeden mikrofon a jeden kanál (roh sálu) v ozvučení; s precizní souhrou přecházejí z mikrorole do mikrorole, jindy působí jen jako rezonátory autorova záměru. Rozbíjejí-li slova na slabiky a doplňují-li se v rytmické souhře, mají de facto roli hudebních nástrojů s nekonečnými možnostmi ladění a způsobů hry, od zvukomalebného bušení a beatboxu (coby doprovodu k dechovce) v bushovské scénce přes téměř rapovou rytmizaci, škálu neosobních odstínů hlasatelek, komentátorů a tiskových mluvčích až po zpěv muezzinů a škobrtavou Ódu na radost.

Adámkův přístup má své předchůdce v Burianově voice-bandu a v experimentálních rozhlasových hrách a realizacích (vzpomeňme například Ernsta Jandla či Åke Hodella), tedy v uměleckém odvětví, které se nazývá například text-sound a touží osvobodit slovo ze zajetí papíru a vrátit mu jeho zvuk a prapůvodní sílu, kterou mělo například v obřadech přírodních národů či v řeckém dramatu – poezie nakonec vznikla patrně proto, že rýmovaný a rytmizovaný text se díky svému magickému zvukovému potenciálu lépe pamatoval a předával. Jiří Adámek svou prací soustavně dokazuje, že podobné snahy nejsou žádným anachronismem.

otištěno 28.5.2008 v A2

středa 21. května 2008

Druhá míza!

Zdařilé znovuzdivočení Nicka Cavea

Na albu Dig, Lazarus, Dig!!! se Nick Cave se skupinou Bad Seeds vrací v syrovější podobě, kterou jeho příznivci deset let postrádali.

Většina fanoušků ctí australského barda Nicka Cavea na základě alb z osmdesátých a počátku devadesátých let, ti starší navíc stále vzpomínají na divokou sestavu Birthday Party, v jejímž středu Cave a jeho nerozlučný spoluhráč Mick Harvey přibyli z Austrálie do Londýna. Klidná produkce Caveovy skupiny Bad Seeds z druhé půle minulé dekády tolik nadšení nevzbuzuje a bývá pokládána za odpočinkovou fázi, na kterou má bouřlivák Caveova formátu právo. Introspektivní klavírní balady, které zaplnily alba The Boatman’s Call a No More Shall We Part, si byly podobné jako vejce vejci a obecenstvo nepřestávalo doufat v budoucí šlápnutí do pedálů. Za „návrat ztraceného syna“ byli fanoušci ochotni považovat o fous neklidnejší desku Nocturamai dvojalbum Abbatoir Blues / The Lyre of Orpheus. Pro mne je plnokrevným comebackem Nicka Cavea and the Bad Seeds až letošní kolekce Dig, Lazarus, Dig!!!.


Návrat pistolníků s Biblí

Předcházelo jí eponymní album sdružení Grinderman, v němž Cave osekal sestavu své doprovodné skupiny na tři hráče (newyorským undergroundem řádně odkojení Warren Ellis, Jim Sclavunos a dávný souputník Martyn Casey), nechal si narůst mužný knír a pověsil na krk notně hlučící elektrickou kytaru. Vyhoupl se zpět do sedla a přehlédl obzor vyprahlé země pistolnických mravů. Z pokojného křesťana se opět stal potulný reverend s koltem používaným k vrtání důrazných teček mezi verši Písma. Za uřvaností se vedle nostalgických vzpomínek na mladickou vervu samozřejmě skrývala i notná dávka sarkasmu a stylizace; důležité je, že se mistr místo rozjímání baví.

Srovnáme-li novinku Dig, Lazarus, Dig!!!, na níž členové Grinderman hrají prim, se staršími alby Bad Seeds, nejpodobnější asi bude z komerčního hlediska přelomová Henry’s Dream (1992). Australan, žijící tu v Londýně, tu například v Brazílii, zde našel poetiku jihu USA s pustými pláněmi a dřevěnými městečky se skřípajícími verandami a větrnými čerpadly. Příběhy desperátů a ztroskotanců si braly z tradic hillbilly a lidových balad. Ostatně, části historie osídlování amerického západu a Austrálie si nejsou nepodobné, takže Cave své kovbojské boty mohl nosit s pocitem dokonalé stylizace i klopýtání o důvěrně známé kořeny – viz jeho scénář k „pseudowesternu“ The Proposition, který na australskou půdu umisťuje děj řádně archetypální kovbojky.

Alba, která Henryho sen následovala, Let Love In a Murder Ballads, byla v Caveově tvorbě těmi nejexperimentálnějšími, co se týče využití studiové techniky. Zatímco některé desky vystřihli Bad Seeds ve studiu div ne živě, na dvou zmíněných slyšíme pečlivé aranže tajuplných změti zvuků nástrojů a nehudebních ruchů. Dig, Lazarus, Dig!!! je – díky návratu k využívání možností studiových kouzel – zmíněné dvojici v lecčems podobná.


Larry, hobluj!

Bez jedné tucet skladeb se odehrává především na americké půdě a je kaleidoskopem přicházejících a odcházejících postav. Některé z nich poslouží jen jako dvojrozměrné figurky-vystřihovánky, které bokem projdou měňavým dioramatem, jiné z pozorovatele udělají bolestivě rozdrásaného účastníka, který si znovu a znovu uvědomuje svou samotu. Není jím nikdo jiný než vzkříšený Lazar. Říká si Larry a po vystoupení z hrobu putuje z New Yorku přes San Francisco a Los Angeles zpět do řádně hnijícího Velkého jablka. Krásné ženy ho trápí, ostatní lidské bytosti se jen zjevují – někdy je jejich pachtění k smíchu, jindy k vzteku, v němž by Cave-Larry nejraději vzal Bohu z ruky scénář a upravil ho nůžkami, v poslední písni si mrtví druhové vzájemně kradou podoby, na nichž už koneckonců nezáleží, a poťouchle vyvolávají pokroucené vzpomínky.

Podíváme-li se na obal alba, téměř nás oslepí fotka blikajícího nápisu přes celou přední stranu. Dojem lehce zaprášeného, ale svůdně mihotavého nočního života nemůže být vyjádřen lépe. Na mysli mi tanou dva podobné obaly – Big Time Toma Waitse a Modern Times Boba Dylana. S oběma hudebníky má Caveovo album něco společného. Kýčovitě skočná Jesus of The Moon je dost možná zdvořilým pukrletem Tomu Waitsovi, již zmíněné finále More News From Nowhere je mistrovskou paralelou Dylanovy Desolation Row. Cave i Dylan (o dvaačtyřicet let dříve, na desce Highway 61 Revisited) končí divoké album tou nejdelší, klidnou písní – melancholickým výčtem desítek zapomenutých jmen, u nichž už dávno nevíme, skrýval-li se za nimi člověk z masa a kostí či jen podivná historka, a kde leží hranice mezi vzpomínkou a nechtěnou lží-přikrášlením.

Jak jsem již zmínil, Bad Seeds pro jednou zase využili možnosti studiového nahrávání. Dřevní rock and roll předchozího dvojalba obohatili o elektronické prskance a ruchy, psychedelická sóla varhan i dusnou, strohou chvějivost tak trochu latinských rytmů. To vše už se na albech Bad Seeds objevilo dříve, příval vitality, který Cavea postihl kolem padesátky, však dal desce potřebný tah, který si jedenáct písní, doufejme, uchová i při živých provedeních.

Nick Cave and the Bad Seeds: Dig, Lazarus, Dig!!!. Mute; 2008.
Nick Cave and the Bad Seeds, HC Sparta Aréna, Praha, 24. 5. 2008.

otištěno 21.5.2008 v A2