středa 25. června 2008

Šperky z kartotéky

Einstürzende Neubauten tahají planety

Nové album legendárních spoluzakladatelů industriální hudby spoléhá na interpretaci náhody.

Kdysi berlínská pětice Einstürzende Neubauten si v osmdesátých letech podmanila svět eruptivním hraním na nepřeberné množství nehudebních nástrojů, jako jsou kovy, sbíječky, plasty, ozvučené pružiny, žiletky, nákupní vozík atd. Jejich zvuk a pódiová prezentace byly strhující a plné tryskající, dlouho potlačované energie. V devadesátých letech skupina změnila sestavu a zmírnila svůj výraz směrem k chytlavým, vstřícně znějícím písním, které jsou ale i nadále provozovány kombinací kytar a výše zmíněného nářadí, jež se z vyluzovadel hluků proměnilo ve vybraně znějící instrumenty – léta bušení do želez a jiných kovů skupině odhalila duši týraných předmětů.


Netradiční tarot

Poslední tři řadová alba Neubauten jsou si, co se zvuku a aranžmá týče, dost podobná. Pokud máte jejich nový, trochu šansonový styl rádi, užijete si je všechna (nejvíc patrně devět let staré Silence Is Sexy, odvážný a dotažený krok do nového vesmíru). Kromě nich začali Blixa Bargeld a spol. pracovat i na projektech, jimž by se dalo říkat vedlejší a jež vycházely většinou vlastním nákladem skupiny a byly šířeny mezi supporters – fanouškovskou komunitu, která má za roční předplatné možnost sledovat skupinu on-line při práci ve studiu, mluvit do výsledné podoby skladeb nebo se setkat se svými hrdiny v zákulisí koncertů. Zbrusu nové album Jewels, které vyšlo na neubautenovské značce Potomac, bylo původně rovněž určeno jen supporterům, kteří si z internetových stránek skupiny mohli stahovat jednotlivé písně.

Přemýšleje, jak představit osvědčené trumfy v nové podobě, přišel frontman skupiny Blixa Bargeld s kartotékou. Obsahuje několik set lístků, na nichž je napsáno leccos z toho, co skupinu během téměř tří dekád jejího působení ovlivňuje a charakterizuje. Každý člen skupiny si pro práci na každé skladbě vylosuje několik karet a z naplňování příkazů a náznaků na nich obsažených se začíná rodit tvar písně. Některé z karet jsou imperativní, jiné spíš povzbuzují tvorbu asociací a poetickou mysl. Považte: malý předmět; sen; zpočátku; šum; smyčec; vibrato; guma; 4/4; křik; méně; nehrát; jiné ladění; F; pásek; redukovat; odstranit; láska; víko; prstem; celým tělem… Pochopitelně, píše Bargeld v úvodním textu, jsou-li dána pravidla hry, jsou zároveň dány i možnosti obcházet je a přizpůsobovat k obrazu svému. Proto se při nahrávání několikrát stalo, že si členové některé své karty navzájem vyměnili případně tahali znovu. Snaha o píseň prý nevyšla jen jednou, kdy se skupina usnesla, že nemá svůj den a bude lepší jít domů, z ostatních losování vzniklo patnáct, až na jedinou výjimku krátkých skladeb, tvořících pětačtyřicet minut audiozáznamu na Jewels.


Patnáct řešení

Některé z nich, nejvíce asi úvodní Ich komme davon a mantrická Magyar Energia, nesou typické znaky produkce Neubauten poslední dekády, naléhavě ztišený polorecitovaný zpěv a střední tempa, jejichž rytmus je udáván měkkými údery do plastových nádob, pružiny a basových bicích nástrojů. Jinde vzniká spíš volně se převalující skrumáž zvuků doprovázejících prozaický text – v několika případech záznam Bargeldova snu.

Při takto nastavených podmínkách pochopitelně není možné detailně a pevně vystavět dramaturgický oblouk alba, tento nedostatek je ale vyvážen pozoruhodnou koncepcí a pohledem přímo do kuchyně skupiny. Tím je rozhodně zajímavější než předchozí album Alles wieder offen. Pečlivě vypravený disk, doplněný o tlustý booklet v knižní vazbě, plný textů a fotografií, má navíc i videostopu. Čtyřicetiminutový dokument Acht Lösungen nám kromě kartotéky ukáže i práci na několika písních a udivující, neuvěřitelně bohatý zvukový arzenál stále hledající skupiny.

Einstürzende Neubauten: Jewels. Potomak; 2008.

otištěno 25.6.2008 v A2

úterý 3. června 2008

Pohádka o Jarkovi

Jak přetesat němou sochu titána

Před Vánocemi se na pultech knihkupectví objevil objemný svazek s názvem Hledání Jaromíra Nohavici. Za třemi sty padesáti stranami knihy z produkce vydavatelství Daranus stojí překladatel a hudební publicista Josef Rauvolf. Tento propagátor beatnické literatury a dalších oblastí kultury, jimž by se daly přišpendlit přívlastky „experimentální“ či „undergroundová“. Ve známost vešel kvalitními překlady díla Williama S. Burroughse a autorsky se podílel na zdařilém televizním cyklu Alternativní kultura. Proto jsem byl docela překvapen jeho autorstvím nohavicovské publikace a říkal si, že by nebylo na škodu, kdyby ke zpěvákově osobnosti a dílu přistoupil z jiného než fanouškovského úhlu.


Jímal, jímá, dojímá

Překvapení se konalo, ale zcela opačného rázu. Hledání Jaromíra Nohavici trpí všemi neduhy oslavných pajánů. Kritický odstup zde zcela schází, o to víc si užijeme patetických fabulací a přikrášlování legendy. Kniha patrně vznikla na objednávku vánočního trhu a pro publikum, které svého písničkáře nekriticky zbožňuje a které nechce, aby někdo narušoval obraz, jejž si o něm udělalo. Proč nevyjít vstříc, že, ale měl jsem pocit, že podobné knihy se píší o jednobarevných idolech à la Jan Nedvěd a nestojí za nimi erudovaní hudební experti (což Josef Rauvolf bezesporu je).

Jaromír Nohavica, který životopis neautorizoval (zajímavý paradox – neautorizovaná nic než chvála), se s Rauvolfem nad přípravou knihy nikdy nesešel, a proto Rauvolf především cituje ze starších rozhovorů vedených jinými publicisty a z Nohavicových internetových stránek. Nedostatek osobního vkladu kompenzuje nepatřičným dramatizováním, nepodloženým dovysvětlováním a psychologizováním nebo mimoběžnými úvahami, občas sám sebe dojme div ne k pláči. A snaží se naroubovat písničkáře do obrazu tak trochu obrozeneckého básníka, posledního z velkých, a správného chlapa, který se umí se životem poprat a kriticky nahlédnout své chyby.

Čtu-li v životopisu hudebníka věty: „Společnost totiž potřebuje spíš uhlazené ‚stavební prvky‘ a každý neopracovaný, rozježený kámen představuje problém. Máme v sobě tohle přizpůsobování zakódováno, nebo nám je implantuje sama společnost pomocí výchovy, škol, institucí a kdovíčeho ještě?“, mají patřit onomu umělci, ne autorovi knihy. Výmluva „a to je teď obecná poznámka, která se nemusí týkat přímo Nohavici“ jejich výskyt nijak neospravedlňuje; to by se muselo jednat o soubor úvah nad Nohavicovou tvorbou a ne o životopis. Zdaleka se nejedná o ojedinělý lapsus, podobných odboček nalezneme v knize desítky. Zbytečné, občas několikastránkové vsuvky na téma marast normalizace jsou (pomyslíme-li na „mladé čtenáře“, kteří třeba nepamatují) vcelku omluvitelné, z perel typu „Seifert na fotografii jistě musel pochvalně pokyvovat hlavou, když mu Jarek přehrával třeba svou písničku Balada česká“ už jen jde hlava nevěřícně kolem.


Mirek a alkohol

Aby nebyla mýlka, Rauvolfova kniha se hemží informacemi, jen je nutné se k nim přes „literaturu“ a občas přemnožené citace textů písní tu a tam prokousat. Dozvíme se mnohé o Nohavicových začátcích, zákazu jeho vystoupení na Portě v roce 1985, za nímž stál pozdější Zemanův poradce Miroslav Šlouf, i o hvězdných devadesátých letech. Pokud se vám nechce dohledávat jednotlivé zdroje, sestavil Rauvolf obsáhlé kompendium doplněné o soubor recenzí všech Nohavicových alb; ale aspoň tady mohl necitovat a projevit svůj osobní vztah ke zpěvákovu dílu. Z chronologického rázu knihy vybočují kapitoly o dvou Nohavicových démonech, alkoholu a spolupráci s StB. S prvním z nich se zpěvák vypořádal se ctí, což je po dramatickém úvodu („Nohavica má problémy s alkoholem. Nohavica chlastá a přestává to zvládat. Nohavica vystupoval opilý… Nohavica…“ – každá věta má svůj odstavec) patřičně oslaveno větami o „opravdovém chlapovi“, kauzu „agent Mirek“ Rauvolf popíše na základě zpráv z tisku a sporých zpěvákových vyjádření a ukončí smířlivým rozhřešením za pomoci Nohavicova textu Zahlaď Bože moje zmýlení. Za Nohavicu v knize přemýšlí, za Nohavicu se lehce pokaje.

Těžko odmítat chválu, natož se pouštět do analýz jejího opodstatnění a správného zacílení. Devátého prosince loňského roku na svých stránkách www.nohavica.cz zpěvák píše: „V těchto dnech se objevila na pultech kniha Josefa Rauvolfa Hledání Jaromíra Nohavici. Kniha se opírá zejména o obsáhlé citace z těchto webových stránek, hlavně z Archivu pod lupou a z novinových a časopiseckých rozhovorů Jaromíra Nohavici. Nutno podotknout, že kniha je sice vydána bez souhlasu a autorizace Jaromíra Nohavici, je ale sestavena korektně a solidně. Vydání své vlastní autorské knížky s kompletním Archivem pod lupou, jakož i s přiloženými audio- a videoukázkami plánuje Jaromír Nohavica na rok 2009, až ji dopíše celou. Zatím je zhruba v polovině.“ Cítím z té zprávy jisté rozpaky.

Josef Rauvolf: Hledání Jaromíra Nohavici. Daranus, Řitka 2007, 352 stran.

otištěno 3.6.2008 v A2