středa 29. října 2008

Contempuls není otvírání studánek

S Petrem Baklou o chystaném festivalu soudobé vážné hudby

V hlavním městě České republiky neexistuje důstojný festival současné vážné hudby. Organizátoři festivalu Contempuls chtějí tento tristní stav napravit. Z dvojice dramaturgů Miroslav Pudlák a Petr Bakla odpovídal na otázky A2 druhý jmenovaný.


Není riskantní zakládat u nás festival soudobé hudby? S jakým cílem jste do toho šli, vzdělávat publikum, nebo konečně sami slyšet kvalitní hudbu v adekvátním provedení?

Riskantní je takový festival nemít v metropoli, která nechce být – a s přivřeným okem není – kulturní periferií. Všude jinde jsou podobně orientované festivaly běžnou součástí kulturního dění a asi to nebude proto, že by bylo potřeba učinit zadost nějaké evropské směrnici a někdo by zoufale potřeboval utratit přebytečné miliony. Pražská situace není normální. V Ostravě už skoro deset let funguje špičkové a rozsáhlé bienále, Brno má dva menší, ale rovněž atraktivní festivaly. Praha měla donedávna jen jednu monstrózní a zcela impotentní přehlídku vesměs orchestrálních novinek a volnou koncertní řadu Krása dneška. Ta je kvalitní, ale rozhodně nemůže pokrýt vše, co je potřeba začít u nás uvádět, abychom trochu srovnali krok s děním v Evropě. A to nemluvím jen o Evropě západní.

Skepse, kterou z té otázky cítím, může být právě důsledkem toho, že stav scény soudobé vážné hudby není u nás takový, jak je v jiných zemích běžné. Prakticky veškerá koncertní iniciativa vychází ze skromných aktivit různých skladatelských spolků, které se v sebeobraně snaží o uvádění skladeb svých členů a přátel. To je ze strany aktérů pochopitelné, ale vede to k vyloučení mezinárodního repertoáru a proliferaci domácího podprůměru. Deformují se hodnotící kritéria, vzniká pokřivený kontext a celkový dojem vyznívá jako živořící ubohost. Pro publikum to pochopitelně není atraktivní. Rozhodně ne proto, že by bylo málo vychované. Inteligentní, otevřený člověk s určitým kulturním rozhledem a zkušeností s vnímáním různých druhů současného umění je schopen docela spolehlivě identifikovat kvalitu i v žánrech, kde mu třeba chybějí informace a přímá zkušenost. Takovým lidem je Contempuls určen a nebojím se, že by jich bylo málo. Tím odpovídám na další část otázky: festival pořádá Hudební informační středisko. Instituce tohoto typu mají ve světě za úkol informovat o hudbě svých zemí směrem do zahraničí, u nás jaksi vzniká specifická potřeba zprostředkovávat tok „informací“ i v opačném směru. Ze stejného důvodu například vydáváme časopis His Voice. Co se týče podezření, že to děláme proto, abychom si užili pořádný koncert, to je věru vtipné. Stačí sednout do vlaku či do letadla, výběr je široký a stálo by nás to asi setinu energie potřebné k tomu uspořádat jeden ročník festivalu.


Jaký byl dramaturgický záměr a co se z něj povedlo realizovat v prvním ročníku?

Dramaturgické rozhodování se odehrává na dvou kolejích: jaké hudebníky či ansámbly pozvat a jakou hudbu po nich chtít, aby hráli. Z prozaických důvodů je doposud nutné, aby se jednalo především o komorní soubory nebo sólisty. Neberu to jako nějaké omezení – komorní hudba se svou zaostřeností a technickými možnostmi je pro poválečnou hudbu mnohem přirozenějším „životním prostředím“ než orchestry. Na počátku úvah o festivalu bylo rozhodnutí zvát špičkové zahraniční hudebníky: německý ansámbl musikFabrik patří k naprosté světové špičce, violoncellista Rohan de Saram je žijící legendou, italský klavírista Emanuele Torquati se v současné hudbě pohybuje s lehkostí a erudicí u nás nemyslitelnou, španělský SMASH Ensemble je tvořen prvotřídními sólisty. Pokud jde o repertoár, klademe důraz na skladby vzniklé v posledních deseti, patnácti letech, je tam ovšem i několik výrazných přesahů až do padesátých let. To je běžné, spousta skladeb nezastarává a zůstává svým způsobem nedostižná. Některá skladatelská jména na programu se opakují, což vcelku věrně odráží jejich současný „rating“ na světových festivalech. Vcelku vzato jde letošní program po velkých jménech: Stockhausen, Lachenmann, Xenakis, Ligeti, Sciarrino, francouzští spektralisté, Beat Furrer. Nezapomněli jsme samozřejmě na domácí interprety a skladatele a jsem rád, že výsledky jejich práce zazní v adekvátním, de facto přirozeném kontextu.


Říkáte, že jsou na programu skladby i padesát let staré. Jak se to tedy má s tou „soudobostí“ hudby, kterou uvádíte?

Ve vážné hudbě autor není zároveň interpretem a artefaktem je partitura, ne nahrávka, jako je tomu prakticky u veškeré novější hudby našeho kulturního okruhu – rocku, jazzu, pop-music i všech alternativních a experimentálních směrů. Tisíce lidí na světě si občas pustí třeba Pink Floyd, jejich desky se pořád prodávají a tisíce teenagerů v dalších a dalších generacích se to dokonce učí brnkat na kytaru – je to třicet let staré, ale rozhodně ne mrtvé. Avšak živě se ta hudba samozřejmě už nehraje, protože by ji prostě museli hrát Pink Floyd. A zatímco eventuální revival je de facto falzum, které ani vzdáleně nemá hodnotu originálu a vesměs je to trapná záležitost – zvláště když si ho po letech založí sami členové kapely –, ve vážné hudbě může kdokoli, kdo je toho schopen, uchopit partituru a dát se do díla, a je to přesně to, pro co ty noty byly vytvořeny. Takže situace je úplně stejná: lidé poslouchají hudbu, o kterou mají zájem, a vážná hudba je přitom kódovaná takovým způsobem a s takovým záměrem, že je možné ji stále znovu hrát živě a produkovat nové nahrávky. To, co dobou svého vzniku leží někde mezi současností a historií, má pak ve vážné hudbě rozmanitější život než třeba rock dnešních důchodců, a úměrně tomu si déle udrží schopnost „patřit k naší době“. Navíc nová generace tu hudbu většinou v průměru zahraje lépe.


Nakolik dramaturgii festivalu ovlivňuje to, že ji sestavují dva skladatelé?

I skladatel je člověk. Každý má určité osobní preference, má je i jakýkoli solidní dramaturg-neskladatel. Aby někdo něco takového mohl dělat, musí tou hudbou žít. Pak může vybírat kompetentně a zároveň mít schopnost své čistě osobní libosti překračovat tam, kde je třeba. Pateticky řečeno, ručím za dramaturgii festivalu svým volným časem. Ono se pozná, když někdo strká na program hudbu, kterou sám neposlouchá. Jako kdyby kuchař neochutnával, co vaří. Co se našich skladatelských aktivit týče, striktně jsme se rozhodli, že na Contempuls nebudeme zařazovat žádné své skladby. Opak je přitom v podobných případech spíš pravidlem. My to dělat nechceme, protože nám to přijde blbé a naším cílem je přinášet cizí hudbu k nám, kultivovat domácí scénu vlivy zvenku. Takže jednoduchá odpověď zní: myslím, že nijak.


Proč jste vybrali zrovna prostor La Fabrika?

Praha nemá normální moderní koncertní sál středních rozměrů, kde by bylo možné hrát akustickou hudbu. Holešovická La Fabrika je pro nás dobrým kompromisem – koncerty bude sice třeba decentně přizvučit, abychom kompenzovali akustické nedostatky prostoru, na druhé straně je to příjemné a lidmi vyhledávané místo, vzdálené atmosféře výchovných koncertů. Industriál hudbě, kterou uvádíme, svědčí daleko lépe. Je to odpich vysoké pece, žádné otvírání studánek.


Petr Bakla (1980) vystudoval teorii kompozice na HAMU, coby hudební skladatel však zůstává nadšeným autodidaktem. Své skladby premiéruje především v zahraničí a je redaktorem tuzemského časopisu His Voice.

otištěno 29.10.2008 v A2

středa 1. října 2008

Něco staré, něco nové, něco vzácné

O kouzlu sbírání elpíček

Sběratelé jsou lidé zvláštního ražení. Těm, kteří propadli kouzlu černých vinylových a šelakových desek, je věnována kniha Old Rare New s podtitulem Nezávislé obchody s deskami.

Britské nakladatelství Black Dog Publishing připravilo výpravnou publikaci z materiálů pořízených pro plánovaný dokumentární film Emmy Pettitové. Ta spolu s Nadine Käthe Monemovou procestovala desítky obchodů s deskami v Británii a USA, zaznamenala četná interview a v přítomné knize čtenářům zprostředkovává kouzlo sbírání zvukových kotoučů.


Pohyblivé písečky

Každý má rád nějakou hudbu, její styl, skupinu, skladatele. Ne každý se ovšem, obzvláště v době stahování mp3 a vypalování cédéček, vydá na dráhu sběratele, která má navíc několik stadií. Nejprve jde o to shromáždit veškerou diskografii svých oblíbenců (v jakémkoli formátu), později o výměnu výpalků za originály – důvod je nasnadě: ta hudba posluchače stále fascinuje, v jejím shromažďování je ale nutné stanovit si další hranici. V některých jedincích sběratelské choutky doplní (nebo převálcují) ty posluchačské, a ti se tak jmou, s vášní ne nepodobnou jiným nákupním posedlostem, shromažďovat první vydání, raritní výlisky, produkce celých vydavatelství, případně zástupce dosud opomíjených stylů (v poslední době je v kursu například disko a easy listening neboli jednoduchá hudba, která slouží spíš jako kulisa). Kreativní přístup ke sběratelství gramodesek prokazují i DJové a turntablisté (hudebníci pracující s gramofony kreativněji než DJs), kteří z podstaty své profese zkrátka musí shromažďovat. Praskající koláže například Philipa Jecka, který své improvizace vytváří na obstarožních gramofonech a podobně letitých deskách z nejlacinějších výprodejů, ukazují, že sběratelský klenot lze najít opravdu všude a že na médiu záleží přinejmenším stejně jako na hudbě na něm zaznamenané. Gramodeska je zkrátka fetiš, podobně jako třeba elektrická kytara.

V porovnání s CD jde navíc o médium prověřené časem – přehrávat lze i sedm desítek let staré záznamy na šelakových kotoučích, přibližně padesát let starý vinyl při citlivém skladování může zůstat jako nový, a jak se zdá, jeho životnost tím zdaleka nekončí. Jen necelé čtvrtstoletí staré CD tyto kvality zatím neprokázalo – první sériově vyráběná alba se, v důsledku vzduchu přítomného při výrobě (která musí v určité fázi probíhat ve vakuu) potáhla hnědou vrstvou (tzv.disc rot) a přestala hrát. Pálené disky, jak se zdá, vydrží ještě méně. Dalším plus pro sběratele je archaičnost černých desek. Jejich obalům a etiketám sluší lehká obnošenost víc než cédéčkům, která jsou, vizuálně i zvukově, určena k absolutní čistotě.

Sběratelství CD, o němž kniha mlčí, případně říká, že „není ono“, pochopitelně bují zrovna tak, od Pettitové a spol. se ale dozvíme spíš to, proč zrovna oni nic takového neprovozují. Troufám si tvrdit, že až se trvanlivost média v čase víc prověří, budou současné limitované edice (náklad zřídkakdy vyšší než sto kusů) výpalků na CD s ručně vyráběnými obaly vyhledávanými kousky.


Spolky přátel

Kniha Old Rare New – The Independent Record Shop obsahuje fotografie obchodů s policemi a bednami praskajícími pod náporem tisíců desek, rozhovory s hudebníky a sběrateli a několik výletů do historie výroby gramodesek (kde se dozvíte, které je nejstarší vydavatelství na světě a jak těžké je obohatit si sbírku aspoň jednou z jím vydaných desek). Samozřejmě nemůžou chybět sběratelské historky z četných výletů za novými přírůstky ve stylu: „mám singl Silver Apples, o kterém všechny katalogy mlčí“ případně „v bedně s deskami po osmdesáti centech jsem našel kus, který jsem později prodal za šest set dolarů“. Své vzpomínky a postřehy přidá vůdce japonských Acid Mothers Kawabata Makoto, mladý bard divného folku Devendra Banhart, o něco starší Bonne Price Billy, beefheartovský kytarista Gary Lucas či redaktoři časopisu The Wire. Více než faktům se kniha věnuje nahlížení do podivného světa a myslí vinylem posedlých (ti sběratele starších šelakových desek považují za trochu „divné“).

Pokud vás gramodesky také okouzlily, je tohle kniha pro vás, protože oceníte historky o mužích, kteří ve svých nikdy neuklízených obchodech nabízeli skutečné skvosty a znalému kupci je nakonec odmítli prodat, neboť se s někdejšími součástmi své sbírky nebyli s to rozloučit.

Do obecnějších úvah se Pettit a spol. příliš nepouštějí. Zmíní jen, že svět sběratelů desek je výrazně maskulinní a že, podle všech zpovídaných, radost z nacházení je ničena internetem a dražebními servery typu e-Bay, kde lze nalézt cokoliv za ceny přinejmenším informované, ne-li rovnou přemrštěné. Potěšení z náhodných objevů zaprášených laciných pokladů tak z velké části odpadá. Co víc, kvůli stahování hudby z internetu je sběratelství na ústupu a čím dál víc obchodů je nuceno zavírat. Přesto podle většiny tázaných sbírání nikdy zcela nezmizí. Hurá do polic!

Old Rare New – The Independent Record Shop. Ed. Emma Pettit a Nadine Käthe Monem. Black Dog Publishing, London 2008, 144 stran.

otištěno 1.10.2008 v A2