pondělí 21. prosince 2009

Myjau!

Nové album skupiny Květy

Podivuhodná slova a chytlavá, pečlivá neokázalost, tak by se dalo ve stručnosti charakterizovat nové album brněnských Květů.

Brněnské Květy se za cca deset let existence staly jistotou alternativního folku. Letos skupina vydala sedmé album Myjau, debutovala v roce 2000 albem O Červené Karkulce. S karkulkovským programem se téhož roku zúčastnila soutěže Malá Alternativa, kde její vystoupení vyznělo jako začátečnická studentská recese. Přiznám se, nadlouho jsem pak Květy ztratil z očí, až s posledními dvěma alby přede mnou rozkvetly úplně jinak.

Skupina, vedená písničkářem Martinem E. Kyšperským (mimo jiné někdejším hráčem v sestavách Čvachtavý lachtan a Che, kde se setkal s multiinstrumetalistou Tomášem Vtípilem, členem sdružení Osamělí písničkáři), se uvolnila a zvážněla zároveň. Kromě Kyšperského tvoří současnou sestavu vynikající bubeník Aleš Pilgr, jehož hra na nejrůznější cinkátka a drobné perkuse tu a tam připomene styl, který vymyslel pro skupinu Jablkoň Ivan Podobský, basista Ondřej Čech a nejnověji houslista Albert Novák. Nové album Myjau vzniklo v létě ve studiu Jámor Ondřeje Ježka, který si na něm společně s Lenkou Dusilovou a dalšími i zahostoval.


Když Laďa Kerndl zpíval na lodi

Hudba Květů je zcela podřízena textům a charakteristickému zpěvu. Kyšperský je výrazný vokalista, který vsadil na kartu přidušované expresivity a v písních se v jednom kuse zajíká, teatrálně (tj. nahlas i pro galerie a bidýlko) šeptá a rád generuje vysoká zavytí. Obecně mám rád zpěváky, na jejichž projev je třeba si zvykat (David Tibet, Genesis P-Orridge, Ghédalia Tazartés, Jiří Dědeček, jen Pepa Nos mi stále odolává…), a Kyšperský rozhodně patří mezi ně. Pokud jste ve světě Květů začátečníkem, dopřejte jim víc poslechů, půvab textů a melodií vokálních linek se před vámi bude otvírat možná velmi zvolna. I samotné album se rozvíjí tak nějak pomalu: úvodní verše „Jedu vlakem za Ester do Olomouce/ zdálo se mi, že stojí ve žlutých šatech/ a ty se náhle rozlétají do ulice…/ holubi spí na okapech mezi dráty“ jsou spíše průměrně folkové, hned začátek druhé sloky „na obalu tatranky jsou malé znaky/ tak šklebí se osud“ ale svědčí o tom, že folkovým arzenálem krystalicky jednoznačných citů a pocitů se tu sice také bude chřestit, ale zdaleka nejen jím.

Ano, Květy vykvetly ve víceméně folkovou skupinu, předtím se ale stihly poučit v alternativnějších zahradách. Díky tomu nejsou jednobarevné a vedle zašifrovaných milostných poselství dokážou akcentovat pocity například vlekle trapného bezčasí či potěšit po svém pojatým tradičním žánrem: jedním z majstrštyků alba je píseň Když L. Kerndl zpíval na lodi, v níž „český Sinatra“ při pauze mezi programovými rundami na palubě parníku řeší s bubeníkem problematiku hubení krtků. Když nedojdou k žádnému závěru, vracejí se na scénu zahrát Something Stupid. Zkrátka báječné…, a co se může zdát zcela nepravděpodobným, Kyšperský ustojí i ženskou roli v bluesové S kokrháním psů. Jeho monolog servírky trčící v hnusné nalévárně, protože i ta je lepší než domov, je pochopitelně podmalován naznačeným blues. Cožpak to šlo jinak? – „Máma byla v továrně, kde pes by chcíp…/ tak balím kufry, že kdekoliv je líp.“ A zní to zcela patřičně, na hony daleko od marných, ale stále nevzdaných pokusů tuzemských bluesmanů stát se pravým černochem z Jihu. Podobně naladěn je Kyšperský i v Tulákovi, tam ale s ostřejším ostnem ironie.


To, co syčí

Jinde tak prvoplánový není. V chytlavém Balónu je pozorování dětského fotbalu přerušeno prásknutím mrazivé pointy: „Něco se stalo/ – malého fotbalistu odnáší/ rozhodčí/ v náručí…/ ostatní děti mlčí…/ ale psi, kteří vyrostou, jí kosti psů…/ pamatuj!!!“ A v písni Metrem mluví řečí znaků, jimž rozumí asi jen on sám: „Vlčku, tvá ruka mizí mezi lidmi v roce devadesát dva.“ Dvanáct textů takové žánrové šíře zaručuje opakované čtení a průzkumy, během nichž se rozhodně hodí prozkoumat i „předsádky“ bookletu, na nichž je koláž tištěných novinových slov: „Od holubice pře/ Rozloučení/ O tom,/ Člověk/ 100 kol za 10 minut…“ Dadaistická báseň? Inspiromat? Útržky starých zapomenutých slov?

Hudba Květů se většinou nese v lehkých rytmech a úsporných aranžích. Na mnoha místech jako by si skupina zakázala výraznější chytlavost a jen uhlazuje plochu, po níž klouže frontmanův hlas v nenápadných melodiích. Brnkání akustické kytary a Pilgrových zvonků je občas vystřídáno ostrým rockovým nášupem, v němž se skupina s chutí pustí do umanutého opakování. Novákovy housle drobnými kudrlinkami zahušťují zvuk, mají podobnou roli, jakou plnil na přelomu osmé a deváté dekády Vojtěch Kupčík ve Vášových Z kopce. Existuje-li nějaká „nová brněnská scéna“, Květy jsou rozhodně její součástí. „Nedalo se vydržet na Kokoliově čtení,“ zpívají ostatně v jedné starší písni. Vynikající album vyšlo na CD i LP, o prvotřídně zpracovaný obal se postaral (pro změnu) Kyšperský s Pavlou Kačírkovou.

Květy: Myjau. Indies Scope; 2009.

otištěno 21.12.2009 v A2

středa 9. prosince 2009

Einstürzende Neubauten měli hovno pod autem

„A mám to zpět,“ tak nějak si Pavel Klusák stěžoval na Facebooku. „Knoflenka napíše, že jsou to remixy, a kdosi z Aha (nebo odkud) po mně chce mobil na Šlitra.“ Tolik o kulturních redaktorkách.

Inu, hudební publicista, známý i ze Zápisníků A2, se stal vydavatelem. Jeho značka se jmenuje Klíče a právě zahájila existenci albem For Semafor, kolekcí dvaceti předělávek semaforských hitů z dílny především současných českých kapel – a k tomu Jana Buriana a Přemysla Ruta. Producent Klusák mě letos potěšil už podruhé, před nedávnem albem Ora pro nobis (vyšlo v Edici Respektu), překvapivým seržantem Pepřem Oldřicha Janoty, teď pro změnu kolekcí chytrých a překvapivých hitovek.

Ještě k tomu Janotovi: Indies Scope před nedávnem vydali album janotovských coververzí Ztracený ve světě, na němž většina zúčastněných ukázala, že předat přesvědčivě písničkářův křehký svět je nejednoduché. Semaforská kompilace dopadla podstatně lépe, což není nijak překvapivé: Suchý a Šlitr v šedesátých letech (mladší semaforské písně si k přepracování nikdo nevybral) psali nejen pro množství zpěváků svého divadla, ale vlastně pro významnou část české popscény. Zlaté časy, kdy vysoká úroveň produkce malého divadla ovlivnila veškerou tuzemskou popovou produkci své i příští doby. Bezradné mátohy dnešních rautů a estrád, smutné věšáky na kostýmy, jimž se nedostává kvalitních autorů a producentů. A pak proč je nikdo nemá rád? (Já vím, tohle není Semafor…)

Dáma z Aha (nebo odkud), která vyžadovala číslo na Šlitra, mě opravdu překvapila. Měl jsem za to, že Semafor je tak nějak v každém z nás, protože obrovská spousta mých generačních souputníků podnikala své první pokusy s rodičovským gramofonem právě na semaforských elpíčkách. Této mé domněnce odpovídá i seznam skladeb na albu – až na jednu (opět ten vymykající se Přemysl Rut) samé známé pecky, takže si všichni můžeme krásně zazpívat. Vypsaná fixa krásně nakopne Míč, Mňága a Žďorp, která coververze vždycky uměla, udělá minutový punk ze Škrholy. Častokrát se ozve elektronika, vlastně ten nejjednodušší způsob, jak S + Š udělat „jinak“. Tata Bojs (vtipný duet V kašně), Ecstasy of St. Theresa (Blázen a dítě) i Květy (Oči sněhem zaváté) se drží dosti při zemi a v pomalých tempech; standardní muchowovské unylé kouřmo zachraňuje sama píseň, kterou nelze zabít jen tak. Oč lépe se dařilo dvojici magnetik, jimž Blues touhy po světle pohostinsky zapěl Robert Nebřenský! Kde je mu a Vltavě konec; tak prvotřídní jazzový zpěvák a kytarista s neotřelým výrazem a hudebním názorem se rodí jednou za sto let. Kde mohu, volám po comebacku, tak tedy: volám po comebacku!

Z neelektrických stojí za zmínku Petr Nikl, který svůj umanutý Pramínek vlasů ne a ne ustřihnout, Allstars Refjúdží Band interpretující Sluníčko jako balkánskou dechovku a autentické jazzové pošmourno tria Jana Štolby (Propil jsem gáži). OTK svým broukáním rozhodně nezkazili Na shledanou, opět jednu z písní, u nichž pro pocit krásy stačí zachovat melodii. Jaroslav Dušek s Vizita Bandem a Zuzana Navarová s Ivánem Gutiérrezem ukazují, že magie jeviště není vždy přenosná, Irena a Vojtěch Havlovi (Motýl, ehm… pochopitelně) jsou… zvláštní. Nevím, jak to napsat jinak.

Nejhezčím překvapením alba jsou dvě písně, kde bylo zasáhnuto do Suchého textu. Královéhradečtí Dva si do svého zaumného jazyka, připomínajícího mix slovanských a ugrofinských řečí, převedli Vyvěste fangle i se Suchého mluvenými vsuvkami. Chcete vědět, jak se po jejich řekne: „Dovolte, abych se představil, jsem Jonáš. Příjmení sice mám, ale nepoužívám. To jsou vyhozený peníze, takový příjmení…“? Výsledkem je nádherně křehký vtip, který rozkvétá tak nějak postupně.

A Midi lidi? Jejich Co jsem měl dnes k obědu s přidanou promotérskou slokou Co já všechno uvedu se za týden stihla stát hitem. Nedivte se, promotérův monolog o tom, co všechno si zve na festival, je prostě neodolatelný. Po slabém úvodu „Ilonu Csákovou, chtěla buchtu makovou“ začíná opravdové peklo. Namátkou cituji, celý text by zabral celý Zápisník: „Pak jsem chtěl Nirvanu – měla šňůru v Íránu /pozval jsem Orbital, ten mě dlouho odmítal/ pak jsem chtěl Prodigy, přijeli však s rodiči/ chtěl jsem i Lucii – poplivali kluci ji/ a taky Napalmed a ti souhlasili hned/ a taky Black Sabbath, místo nich přijel Kabát/ myslel jsem i na Párply, telefon si nezapli/ Wanastowi vjecy nemluvili k věci/ pak jsem pozval Chumbawamu – udělala jenom hanbu/ moc jsem chtěl tvrdý Korrn, dorazil však Jiří Korn/ pozval jsem i Dylana, byl slyšet jen chvílema/ Bono šlápnul na vajgl, přijel jenom revival/ když začala Metallica, vypnula se elektrika/ na unplugged Hegerku svítil jsem si baterkú/ s Karlem Gottem přijel Johnny Rotten/ klávesista z OTK z alergie otéká/ chtěl jsem mít Aphexe, na záchodě zasek se/ DG 307 přijeli už v sedm/ František Ringo Čech – zná ho každý Jihočech/ Einstürzende Neubauten měli hovno pod autem/ a Iron Maiden spali u mě tejden/ a Kelly Family, ti se zjevně nemyli/ taky jsem chtěl Abbu, ale na to dlabu…“ To koukáte!

Různí umělci: For Semafor. Klíče; 2009.

otištěno 9.12.2009 v A2

úterý 1. prosince 2009

1001 alb, která musíte slyšet, než umřete


Šéfeditor Robert Dimery, překlad Petr Ferenc, Gabriela Krůzová, Karel Veselý, heslo o LP Plastiků Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned napsal Petr Ferenc. Volvox Globator, 2009.

středa 11. listopadu 2009

Vlčkova retrográdní amnézie

Je to skoro trapné, ale silnější než já – uplatnil jsem bonmot nejmenovaného kolegy hudebního pisálka, který kdysi řekl: „Když nevíš, co napsat do sloupku, projeď si hudební články v Reflexu a vždycky najdeš něco, na co reagovat.“ Nemyslím, že to platí beze zbytku, nedávné články o vinylech a Žluté ponorce mě docela potěšily, profilky zrovna letících hvězdiček nestojí za komentář. Ale již podruhé nešlo odolat a nereflektovat Reflex.


V čísle 41 jsem našel text Hvězdy Hvězdné pěchoty podepsaný Josefem Vlčkem. Ten se zamýšlí nad fenoménem nezpěváků typu Aničky Dajdou a dalších nechtěných komiků ze soutěží Superstar a dochází k překvapivému objevu: „To hlavní, co Hvězdná pěchota do SuperStar přináší, je komično. Lidi se rádi baví neschopností a nešikovností jiných.“ Kdo by to byl řekl?


Pak přijde zamýšlení se nad širším kontextem fenoménu diletantismu a Vlček se jme srovnávat Aničku Dajdou s jmény celosvětové proslulosti. Americkými Aničkami jsou podle něj Captain Beefheart, Moondog a Harry Partch, britskou pak Syd Barrett. Ano, zmíní i „nejhorší zpěvačku všech dob“, samozvanou operní divu Florence Foster Jenkinsovou a roztomile falešné teenagerky Shaggs, v předchozí větě jmenovaná čtveřice, respektive jména použitá v takovém kontextu mě ale opravdu zvedla ze židle.

Kdysi mi v internetové diskusi na advojka.cz někdo vytkl, že píši ad hominem. Má reakce byla ve smyslu, že tak vskutku píši, pokud znám onu osobu a její názory či historii; těžko v podobném případě totiž předstírat, že je tomu nějak jinak. Tento text je psaný ad hominem, jinak by nevznikl. Kdyby jej totiž napsal mladistvý pisálek, u nějž by bylo lze věřit, že ona jména prostě někde vycucal z internetu, bylo by vše v „pořádku“, který je v dosti povrchním časopise o lifestylu a svatebních reality shows vcelku běžný. Jenže Josef Vlček je odborník, autor třídílné samizdatové enycklopedie Rock 2000 (vydala Jazzová sekce), jejíž záběr, přihlédneme-li k tomu, že byla napsána v ČSSR osmdesátých let, je dodnes udivující. V textu Rock na levém křídle Vlček (vulgo Zub, jak podepisoval mnoho svých textů) zase vášnivě obhajuje právo umělce na svébytné subjektivní vyjádření. V devadesátých letech se překvapivě stal rozhlasovým dramaturgem a spoluautorem formátů rozhlasového vysílání: na jeho kontě se najednou ocitla hrůza jménem „pohodové české rádio“ a podobné zhůvěřilosti. Obhájce „nové vlny“ zametl cestičku návratu Michala Davida a podobných krasoduchů s idiotskou výmluvou „lidi to chtějí“. (Nechtějí, volám, prostě je tím krmíte, ale to sem nepatří.) Šokovala mě ale skutečnost, že Vlček zcela smazal hranice mezi svébytnou autenticitou a pustým popem.

Jinak by asi těžko napsal, že „Syd Barrett, Captain Beefheart (…) podobně jako Hvězdná­ pěchota ze sebe vychrlili svá díla v průběhu několika hodin či minut a bez doprovodu. Instrumentaci dodali jejich skladbám producenti až ex post. Všimněme si, že také Aniččin a cappella zpěv nebo Turkovu Stávku DJů jejich fanouškové také dodatečně remixovali.“

Budu nucen sdělovat fakta, která každý, kdo se jen trochu zajímá o hudbu šedesátých a sedmdesátých let, velmi dobře zná: Syd Barrett coby výhradní skladatel a vedoucí raných Pink Floyd pochopitelně nepracoval s „producenty“, ale se zvukem své, sdostatek šikovné skupiny. Když po vyhazovu nahrál dvě sólová alba, pomáhali mu s ním opět členové Pink Floyd, autorství skladeb ale bylo pevně v jeho rukou, což se o Aničce Dajdou opravdu říci nedá. Captain Beefheart postupoval jinak: své divoké klavírní improvizace nechal přepisovat do not a pak je, velmi zjednodušeně, skládal jako mozaiku. Opět šlo o silnou autorskou výpověď.

Vlček se zkrátka rozhodl ignorovat celý aspekt autorství a diletantismus, který má tisíce odstínů a jehož zástupce si vybral opravdu špatně, zplošťuje na „někdo něco neumí“ (nebo, ještě méně logičtěji, „je divnej“). Opravdu těžko vinit Partche a Moondoga z neumětelství a „potrhlé“ je na nich snad jen to, že oba žili určitou dobu na hranici bezdomovectví a slepý Moondog navíc pěstoval image Vikinga s mohutným vousem a rohatou přilbou. Kromě toho ale zajímavě mísil jazzovou hudbu, u níž neuznával improvizaci, s přísným kánonem hudebního kontrapunktu. Co je na tom diletantského? A co na Partchovi, „který pro své skladby vytvořil úplně nové vlastní [mikrotonální – pozn. aut.] stupnice a zkonstruoval speciální hudební nástroje, na nichž se daly hrát?“ Mimochodem, suchý perkusivní zvuk takzvané hudby kostí Toma Waitse je přiznaně inspirován právě Partchem.

„Němci je nazývali geniálními diletanty, Hrabal některým z nich říkal pábitelé,“ píše se o podivně definovaných „podivínech“… Že by Hvězdná pěchota byla skvadrou pábitelů? To snad ne. A oni Vlčkem zmínění Geniální diletanti byli skupinou hudebníků, kteří v Západním Berlíně tvořili vysoce avantgardní hudbu částečně i jako protiklad šamponového popu například Modern Talking – čili přesně toho, nač by si Anička Dajdou a spol. tak rádi sáhli. Nejslavnějšími zástupci hnutí, které pojmenovalo samo sebe (tedy nikoliv „Němci je nazývali“), jsou industrialisté Einstürzende Neubauten.

Josef Vlček ve svém článku mluví i o umělcích, kteří jsou dnes považováni za génie (van Gogh třeba), a říká si něco ve smyslu: co kdyby například Anička Dajdou byla pozdějšími generacemi oceněna? Jako co? Snad ne průkopník? On totiž ten, kdo se jeví podivínem, může být jen o krok „napřed“ či „jinde“, ale ve světě televizního karaoke bych takové vizionáře rozhodně nehledal. Záhadou je, jak Vlčka proboha napadlo hledat je právě tam a za cenu vršení amatérských chyb srovnávat evidentně nesrovnatelné. Jediná odpověď, kterou mohu nabídnout, je v titulku.

otištěno 11.11.2009 v A2

středa 14. října 2009

V dešti opečených songů

Při sledování nejnovějšího představení divadelní skupiny Handa Gote Rain Dance v pražské Meet Factory jsem trpěl podobně slastnými mukami jako nedávno před tím v kině na Tarantinových Hanebných panchartech. Znalý poetiky svých oblíbenců, věděl jsem, že TO musí přijít a brodil se spolu se zbytkem hlediště rafinovaně nastraženými pastmi „blbin“, které nebylo lze než pomalu vychutnat.

Pánové Procházka, Smolík a Dörner rozsekali tvar, který běžně očekáváme od divadelního představení, na cucky a představili sled čísel s průvodním slovem a spojovací hudbou. Nešlo ale o kabaret, spíš o interpretaci nejrůznějších rituálů, jak se o nich učí studenti antropologie a jak tady a teď fungují či nefungují. Která představa vám připadá absurdnější? Tanec přivolávající déšť, nebo vemlouvavý obchodník s deštěm?

K rituálům pochopitelně patří i hudba. Trojice pódiových člověků primitivních kromě boje s taškou Albert, střelby z luku šípy zakončenými místo otráveným hrotem opečeným toustem a tvorby podvratného graffiti, z nějž vyleze nekonečná mantra Luis Vuitton Luis Vuitton, hraje, zpívá… a pouští desky – rituál je zkrátka současný. Hrají­ kytary, reprosoustava z nádražních tlampačů, gramofony, kazeťáky. Zvuk je řádně zrnitý a dřevní, repertoár se skládá pouze z popových čísel a „hitů“.

Rain Dance totiž mimo jiné ukazuje, jak se často komerční produkt stává „majetkem všech“ a kulturním artefaktem, do nějž si konzument začne promítat svou intimnost: nálady, vzpomínky, touhy… A tím produktem (v našem případě písní) může být sebevětší ptákovina. Stačí náznak slova, melodie, rytmu – a už se vezeme na vlně, která pro každého surfaře opisuje jinou křivku. Když jeden protagonista, jak si pánové říkají, s taškou (onen dobitý Albert) na hlavě zvrací videopásek, druhý zapíná primitivní sound system a na obskurní mikrofon zazpívá kraftwerkovské Robots, může to být bráno jako indolentní vtípek či odpověď na otázku kudy z nudy. Německá čistota zvuku dostává pochopitelně zabrat, což fanouškovi nezabrání nezabrumlat si refrén Ja tvoj sluga, ja tvoj rabotnik.

Ty šílené konstrukce, z nichž hudba zní, připomínají samodělné soundsystémy, kterými se proslavili afričtí Konono. Když pak jeli na evropské turné, nechali svou „zbraň“ doma a ke zklamání publika hráli z běžných pódiových aparatur. Ctnost z nouze na jiném místě může být velkým plus… a Handa Gote si v tuto chvíli možná dělají srandu i sami ze sebe, nejen z toho, že „starý desky jsou hezký“ a „na starý songy si vzpomenu rád“. Kutilství a patina nostalgie, není právě tohle obraz odpočinku od lesklého světa shonu? Malá ale naše chata, spíš asambláž z nalezených objektů, staré rádio… Od pondělka do pátku čistí, neumazaní, pilní a draví, ve svátek (víkend) oblékneme speciální úbor (ošuntělý nebo k ošuntění určený) a umažeme se svými oblíbenými odstíny šmouru.

Jiné písňové scénky v představení viklají oltáříky pro víc než jen jednotlivce. Vyhublý nemrcouch s akustickou kytarou s nápisem this machine kills facists (jak si na sladké dřevo psával Bob Dylan i Donovan) zapěje hymnu zklamání generace léta lásky What Have They Done To My Song Ma(v češtině Kam zmizel ten starý song) s patosem, jaký dokáží jen hippies, kterým je nyní dvacet, a stejně staří trampové křísící prvorepublikovou poetiku vandrů. Jenže pozor, i když je píseň přednášena opravdu prachpitomě, síla hudby a slov funguje a (přiznávám) lze se dojmout i nad tímto zmučeným, nepatřičným torzem, z nějž jen tušíme někdejší půvab. Stejně tak se děje při interpretaci další hymny: Anarchy In The UK. Zde se pro změnu oživuje trapnost, která člověka jímá, když tuhle vypalovačku hraje akustický kytarista s bubínkářem a vybírá od turistů do klobouku. A při interpretaci hitu Sweet Harmony projektu The Beloved se publikum smálo asi nejvíc – kontrast poskakujícího muže s nadpozemskou čistotou slavného klipu plného nahých těl, který si pamatovali opravdu všichni, byl k popukání. Lze říci, že publikum spoluúčinkovalo tím, že zapojovalo své vzpomínky.

Na tomhle principu ostatně funguje karaoke, jehož formy se trojice v představení také dotkla: a ještě víc v textu programu. Automatický překlad textu skupiny Nocturnal Rites ze stránky karaoketexty.cz zní takto: „Tam je to báječný nový svět, bezduché sféry, která proniká/ Je to těsnění na náš osud/ Vaše bohové se nepodařilo/ Naše bude provedeno.“

Když na závěr trojice punkově zabordelí celé jeviště, zazní – slovy Tomáš Procházky – „nejzběsilejší deska, co snad kdy vyšla. Představ si to: singl – a na jedné straně je We Will Rock You a na druhé We Are The Champions…“. Šampiónský sebechvalozpěv chrčí ze tří zdrojů, každý účinkující si pouští ten „svůj stejný“ song a na filmovém plátně se dva z nich objevují v kolejišti smíchovského nádraží s papuánskými penisovými pouzdry a výrazem spokojených čímanů. Byl to dobrý lov, paměť byla nalákána, zmatena a rožněna. Už týden si broukám výše zmíněné a ne a ne přestat.

Handa Gote Reserch & Developement: Rain Dance.Realizace Procházka-Smolík-Dörner. Premiéra 29. a 30. 9. 2009 v Meet Factory v Praze.

otištěno 14.10.2009 v A2

středa 16. září 2009

Reflexe posledních dvou dekád v hudbě

Další z desítky pravidelných příloh týdeníku Reflex, v nichž jsou pomocí anket vyhlašovány nejpřednější české osobnosti posledních dvaceti let v nejrůznějších oborech (fotografie, architektura…), je věnována hudbě a v tištěné podobě vyšla 27. srpna. Z tří set oslovených osobností působících ve světě hudby jich prý odpovědělo cca šedesát a za klíčovou postavu české hudby posledních dvou dekád prohlásily Davida Kollera. Proč ne, na přelomu osmé a deváté dekády byl ve správnou dobu na správném místě a debutové album skupiny Lucie s úvodním veršem „Už se nechcem nikdy vracet tam, kde nám bylo mizerně…“ bylo jedním z nejvýraznějších soundtracků nástupu nové éry. Prodávalo se po statisících a Lucie se stala jedinou tuzemskou pop-rockovou superhvězdou; její zář pohasla až rozpadem.

V desítce vítězů najdeme očekávaná jména typu Jan P. Muchow či Roman Holý, příjemným překvapením je 4.–5. místo kytaristy a producenta Ondřeje Ježka (OTK) a 6.–7. příčka promotéra Davida Urbana (D_smack_U), jediného zástupce „organizátorů“. Z nezpochybnitelných českých superhvězd (nehodnotím zde kvalitu produkce) se v Top10 objevil Jaromír Nohavica, Hana Hegerová a Karel Gott (desáté místo). U prvně jmenovaného umístění rozumím, jeho stěžejní alba Mikymauzoleum a Divné století vyšla počátkem devadesátých let, těžiště kvality a hvězdného statutu druhých jmenovaných ale tkví v šedesátých a sedmdesátých letech – Hegerová vydala poslední album nového repertoá­ru v roce 1988 –, a mám proto dojem, že zde zafungoval spíš sentiment respondentů; inu, hudebník a hudební publicista (byli nějací osloveni?) to vidí jinak. Ostatně, redaktor přílohy Honza Dědek mluví v úvodníku o tom, že evidentně vítězily osobní preference a sympatie před pokusy o širší rozhled. Překvapuje mě neumístění Lucie Bílé, kdo jiný už je tady ztělesněním úspěšného popového umělce s přesahem ke společenskému fenoménu? Pro ty, kdo ohrnují nos, připomínám její prvotřídní album Missariel, z nějž v paměti veřejnosti pohříchu utkvěla jen pro kolekci netypická hitovka Láska je láska. Jediným zástupcem vážné hudby v desítce vítězů je šéfdirigent BBC Symphony Orchestra Jiří Bělohlávek. Jinak se na umělce úspěšné v zahraničí spíše zapomínalo: v šestnácti nominacích zveřejněných na www stránkách Reflexu (kdo nominoval podle jakého klíče, jsem nedohledal) se sice objevila Iva Bittová, v Top10 už ale po ní není ani památky.

Anketa se ovšem skládala ze dvou otázek, kromě osobnosti se její strůjci pídili také po stěžejní události v hudbě posledních dvou dekád. Zvítězila samozřejmě digitalizace hudby a internetové radovánky typu stahování, další umístění v Top10 mají festivaly, Rádio 1, vydavatelství Indies a Silver Rocket, Palác Akropolis i (pro mě nepochopitelně) TV Óčko.

Mnohem zábavnější jsou přetištěné odpovědi respondentů. Michal Ambrož (Jasná páka i Hudba Praha) považuje za stěžejní persony kapely Gaia Messiah, Vypsaná fixa a Wohnout. Matěj Homola z Wohnoutů za stěžejní událost rozjezd Óčka, protože „dává prostor kapelám a projektům, které pro komerční televize nejsou zajímavé.“ Stejně smýšlí Lucie Vondráčková. Ondřej Ježek oceňuje label Silver Rocket, jehož je součástí („takže sorry“). Jeden z hybatelů Silver Rocket Adam Nenadál (Gnu, Aran Epochal) jako jediný jmenuje Dagmar Andrtovou-Voňkovou (jejíž Živá voda je pro mě osobně nejlepším českým albem osmé dekády), na druhém místě Silver Rocket a na třetím svého kolegu a spoluhráče Bourka. Bourek (Sporto, Aran Epochal) za událost označuje vznik Silver Rocket… a jako jeden z mnoha coby „událost“ zmiňuje podzemní hudební proudy, nezávislé labely a DIY, v čemž s ním nelze nesouhlasit. Ve stejném duchu překvapivě i Vilém Čok: „Za nejzásadnější považuji zakládání nezávislých hudebních labelů samotnými interprety. Je to nejčistší způsob, jak prezentovat vlastní hudbu.“ (Rychlý prachy to každopádně nejsou.)

„Zásadním počinem“ podle Mikoláše Chadimy, původce jediného skeptického tónu v té záplavě radosti a komplimentů, „je samozřejmě i neustálé snižování výdajů na kulturu. Pokud ovšem nejde o nějaké mistrovství světa! V tom případě se na nějakej ten meloun pro koncert na náměstí nehledí.“

Otázky peněz se dotkl i Robert Kodym (Wanastowi Vjecy, ex-Lucie): „Nejzásadnější a nejvýznamnější počin je bohužel pirátství v gramofonovém průmyslu. Zbývá už jen, aby firma Philips se svými kolegy uvedla na trh tiskárny falešných vstupenek na koncerty a muzikanti budou žrát lebedu a kopřivy.“ Tahle odpověď by stála za celý Zápisník, už proto, abychom se mohli dobrat toho, co Kodym míní „pirátstvím v gramofonovém průmyslu“. Můj pocit je, že vadnoucí hvězdě zkrátka docházejí zdroje.

Největší bombu ale odpálil frontman Visacího zámku Jan Haubert: „Pro mne je za poslední dobu největším objevem Záviš Kalandra. Jako člověk, jako hudebník i jako spisovatel. každý jeho koncert mi zlepší náladu.“ A to, že redaktor přílohy Honza Dědek nechal lapsus prosáknout do tisku, je fakt známka punku.

otištěno 16.9.2009 v A2

středa 13. května 2009

Kdo by to do klavíristy řekl?

Frank Rothkamm, matematické operace, houba a smečka bastardů

Trojice nových alb ukazuje další tři z mnoha tváří Franka Rothkamma. Jako by se až do konce života chtěl vyvarovat rozmělňování nápadů, takových, k nimž by se mnohý jiný tvůrce milerád upnul přinejmenším celoživotně.

Frank Rothkamm (nar. 1965) je Němec žijící střídavě v New Yorku a Los Angeles. Obrýlený intelektuál s nemalým smyslem pro humor na své značce Flux vydává konceptuální alba, v nichž zúročuje své vzdělání a zkušenosti s hudbou od klasiky po disco a industriál, hlásá supermodernismus, z nějž touží – především z finančních důvodů – stvořit církev, a s oblibou koncertuje na střechách newyorských mrakodrapů.


Triumf stroje jménem IFORMM

Proslavil se především albovou trilogií FB01 – FB03, poctou pionýrům elektronické hudby, pořízenou na unikátním nástroji IFORMM, který sestrojil z běžně dostupných zvukových modulů. Nástroj s několika klaviaturami se automaticky přelaďuje podle předem vloženého algoritmu a klavírista Rothkamm na něm dokázal tvořit elektronickou hudbu navazující na tvorbu například Karlheinze Stockhausena improvizovaně a v reálném čase. Zmíněný supermodernismus je zde ztělesněn plně syntetickou vibrací bez jakékoli podobnosti s empirickým světem. Trilogie byla nahrávána výhradně v polospánku, aby byl vyloučen vliv selektujícího ega. Byla nahrána přímo do záznamového média bez jakýchkoli předem určených pravidel; autor se snažil využívat jen intuici a transcendentální myšlenky. Výrazným „spoluautorem“ byly matematické operace ovlivňující řízenou náhodou průběh sinusových křivek zvuku. Výsledná polyfonie je dílem „skupiny Ego and Its Clones“ – navrstvení výše uvedeným způsobem pořízených stop. Výsledek převedený do netradičního formátu 4.1 byl předveden na několika site-specific vystoupeních a s jistotou a šarmem ukázal, že raná elektroakustická hudba nemusí být jen retrozábavou mladší generace, ale dokáže, aniž by popřela své kořeny, znít zábavně i zcela současně.


Jé, houba!

Album Moers Works (na značce Monochrome Vision) bylo lehkým vybočením z řady „dospělých děl“. Kolekce krátkých miniatur, které Rothkamm coby teenager pořídil v Německu, ukazuje, že už v raném věku byl s to strčit do kapsy většinu postindustriálních zvukových kolážistů, slepenci šumů, rádiových manipulací a páskových sestřihů nechyběl nadhled a neutápěl se v popisnosti a mnohomluvnosti, častých hříších industrialistů, kteří si tak neradi připouštějí existenci veselí.

Příběh alba Just Three Organs začal před třiceti lety. Tehdy třináctiletý Rothkamm během lyžařského výletu dorazil k švýcarské kapličce, třikrát zaklepal a po vpuštění si na místních varhanách zahrál Bacha. Od té doby se varhan nedotkl, až po mnoha letech objevil v bazaru elektronický nástroj Yamaha Electone 250 D. Byl vyroben devět měsíců po švýcarské příhodě a čísla tři a devět se stala leitmotivem díla, které se 3. 3. 2008 zhmotnilo v podobě alba se stopáží 33:33, kde na ploše devíti skladeb zní troje varhany hrané třemi páry rukou a nohou. Nástroj byl přeladěn o 33 centů a ozvučen třemi reproduktory zavěšenými ve vzduchu tak, aby tvořily trojúhelník, mohutný výsledný reverb mezi nimi rotoval v cyklu tří otáček za minutu. Album je především poctou zvuku samému, od charakteristicky přidušených basových tónů až po vyloženě easylisteningové „bublinky“ krátce hraných vyšších frekvencí. Jednoznačně jde o Rothkammův nejodpočinkověji znějící opus.

Následující Opus Spongebobicum je, jak název napovídá, inspirován „opravdu surreálným“ kresleným seriálem Spongebob Squarepants a čtyřatřičtvrtěhodinovou skladbou Kaikhosru Shapurji Sorabjiho Opus Clavicembalisticum pro sólový klavír. Ani zde klavírista Rothkamm neusedá za piano, jeho zvuk si místo toho zvolil a vysamploval po pečlivém poslechu klavírních LP z padesátých let. Jako měl Sorabji několik hudebních témat, která pro něj měla téměř mysticko-filosofickou důležitost a objevila se v mnoha jeho dílech, a Stockhausen svou Formuli, Rothkamm pracuje s první částí partitury seriálové znělky a představuje ji ve čtyřiceti minutových variacích, v nichž ukazuje, jak dokonale zvládá řemeslo komponisty vážné hudby. Poměrně tradičně znějící dílo v sobě nese leccos „ze zákonitostí a historie klavírní hudby“.


Total makarón pervers

Letos, opět 3. března, se Rothkamm odvázal a představil humorné, bastardí album Frank Genius Is Star Struck. „Digitální kantáta“, jak albu říká, je podle terminologie současných tvůrců a kritiků elektronické hudby bastard pop či mash-up sestavený z vokálních frází popových hitů, které při vhodném seřazení dávají vzniknout jednoduchým sloganům. Pozadí tvoří primitivní disco a technobeaty, nad nimi své věty donekonečna opakuje Prince, Nico, Rolling Stones (ti dělají jen „úúú“, jímž začíná jejich temná pecka Gimme Shelter) a mnoho dalších. Přiznám se, podobný meta-pop obohacený o estetiku hedonismu hvězd dřevního diska jsem od Rothkamma opravdu nečekal, i když je tu jistá příbuznost s dílem zesnulého Arthura Russella, nyní znovuobjevené a oslavované discoikony, která „ve dne“ tvořila hudbu vážnou, „v noci“ vášnivou. Jsem zvědav, s čím vtipálek Rothkamm přijde příště.

Frank Rothkamm: Just3 Organs; Opus Spongebobicum; Frank Genius Is Star Struck. Flux Records; 2008/2009.

otištěno 13.5.2009 v A2

středa 15. dubna 2009

Čí vinylová budoucnost?

Mladý autor pohovořil s většinovým posluchačem

Dvojalbum Vinylová budoucnost se snaží dělat něco pro „mladé tvůrce“. Co tím sleduje a má podobná činnost vůbec šanci na úspěch?

Dostalo se mi do rukou gramofonové dvojalbum s názvem Vinylová budoucnost. Po radosti z toho, že i v Česku lidé opět svěřují svou hudbu gramodesce, jsem se začetl do sleeve-note:

„Neformální uskupení mladých lidí soustředěné kolem studentského magazínu Postřeh se již podruhé vrhlo do nelehkého úkolu nashromáždit pestrou škálu skladeb autorů do 35 let, které unikají pozornosti komerčních rádií a tím i většinovému posluchači. Vinylová budoucnost (…) je mozaikou vkusu mnoha osobností české hudební scény, jejichž nekonvenční tvorbu máme rádi a jimž jsme nabídli roli porotce. Hlavním cílem projektu je spojit úsilí mladých autorů a společně se lépe dostávat do povědomí veřejnosti bez nutnosti podřizování se dočasným módním trendům.“ Dodávám, že v porotě se sešli Dagmar Andrtová-Voňková, Iva Bittová, Pavla Milcová, Varhan Orchestrovič Bauer, Vladimír i Zdeněk Mertové, Vít Sázavský, Vlastimil Třešňák, zástupci médií, hudební publicista i hudební pedagogové, předsedou byl vedoucí festivalu Bezručova Opava Petr Rotrekl.

Dvojalbum je celkově neposlouchatelnou kolekcí imitací slavnějších idolů: Traband, Bittová, Kočko…, klavírních etud, které na své autory prozrazují, že se v lidušce nikdy nedostali za ragtime (případně za Pro Elišku), a specifického žánru, jemuž pracovně říkám „hudba z poetických kaváren“ – jde v něm o to, aby text byl patřičně „prodchnut“ („popálení od kopřiv stáří“, napsal „mladý autor“, přičemž zpěvačka neintonuje tak vehementně, že to zní, jako by mutovala; jinde „kohout plaší smrt“, aby bylo jasno, že jde o poezii) a hudba nijak nerušila, pokud možno zůstala zcela nepovšimnuta. Ještě dotaz, proč to ta porota vůbec dělala, a můžeme poslat celé album k čertu. Myslím si ale, že stojí za to rozepsat se trochu o ambicích, s nimiž podobné věci vznikají.


Musíme někomu pomáhat

Opět začnu očividným: jak dostat to, co se nepodřizuje dočasným módním trendům, do povědomí většinového posluchače? Mainstreamová rádia přece nehrají ani ten Traband, natož jeho druholigové imitace. O ohlasech romantismu devatenáctého století nemluvě. Pokud tedy projekt mířil na rádia, zcela se míjí účinkem. Kromě Rádia Proglas, které skladby tu a tam odvysílá. A samotné album? Vinylová dvojdeska je sice krásná věc, pokud je ale, jak se píše na stránkách projektu gramodeska.com, neprodejná a vše je zadarmo ke stažení v mp3, vůbec nechápu jeho existenci.

Stojí, myslím, za to pokusit se též najít odpověď na otázku, co je zač ten „mladý autor“ a čím je tak zajímavý. Je mu do 35 let (proč zrovna do tolika?) a je evidentně zcela nesvéprávný, proto je třeba mu pomáhat.
Vždycky, když narazím na podobnou iniciativu, začnou mi naskakovat údaje podobné následujícím: Jim Morrison, Jimi Hendrix a Kurt Cobain změnili svět populární
hudby před svou smrtí ve věku sedmadvaceti let. Bob Dylan napsal Like A Rolling Stone, když mu bylo čtyřiadvacet, Rolling Stones Satisfaction coby ještě mladší hoši. Členům Beatles bylo při rozpadu jejich slavné skupiny mezi třiceti a sedmadvaceti lety. Amy Winehouseové je, tuším, pětadvacet… Mají pořadatelé soutěže pocit, touhu nebo potenciál udělat ze soutěžících nové Dylany apod.? Jsem pevně přesvědčen, že kdokoliv plnoletý by neměl být hájen žádnou podobně dehonestující nálepkou.

„Pomahačské“ akce typu Gramodesky jsou dobře míněnou, ale špatně zacílenou snahou, jejímž výsledkem není nic než školní besídka, tedy událost, na níž generace rodičů téže generaci rodičů prezentuje plody své práce s mladší generací. Více než hudbu zde slyším spokojené mnutí rukou: jak se ta mládež hezky baví a nezlobí.


Být romantikem své doby

Háček je jediný, zcela zásadní. Přijme-li mladý tvůrce tuto nabízenou ruku, vzdává se možnosti hovořit ke své generaci a dostává se do bludného kruhu: mluví ke generaci svých rodičů, která ho k tomu sama přiměla, a tudíž reaguje s povzbudivou shovívavostí. Pro překvapení či jakoukoli neotřelost nezbývá místo.

Takové projekty proto v žádném případě nemohou přispět k jakémukoli hudebnímu posunu či změně, pomáhají zkrátka jen tomu, co chtějí „od mladých“ samy slyšet, a jasně z nich vyplývá, že jejich hybatelé postupovali z pozice starší, moudřejší generace, která ví, co je pro mládež dobré. Hudba, která touží hovořit k „většinovému posluchači“, ale musí rezonovat v současnosti, jinak bude navždy odsouzena k prezentaci adekvátní salonním koncertům a domácím schůzkám amatérských kvartet – což nic nevypovídá o možné opulenci podobných trachtací.

Hudba, především ta „nevážná“, je generační záležitost. Hudebníci a jejich posluchači jsou často vrstevníky, posluchač se svými idoly dospívá i stárne. Volba ale musí být jednoznačně na něm samém: hudebníkova tvorba ho musí oslovit přímo. Navíc zde nemalou roli hrají i mimohudební faktory: sociální skupina, příchuť rebelství atd. I z takového okouzlení ale může vzniknout hudební láska na celý život. Rock’n’roll býval synonymem vzpoury, vzpomínáte? V padesátých letech po něm mládež šílela k nemalému vzteku svých rodičů, té dnešní většinou připadá jako „ta stará hudba, co poslouchá fotr“. Ne-li babička. Vzpomínají si kompilátoři alba na nudu výchovných koncertů? Leckdo z nahnaného dětského diváctva později podobnou hudbu začal sledovat, trapnost a nucenost dopoledních dýchánků ale, jak pevně věřím, více lidí odradila.

A proto ruce pryč od mladých hudebníků! Ať klopotně hledají, perou se s úskalími své lásky a jejího vyjádření a sklízejí všechny úspěchy i neúspěchy sami za sebe. Ti, v nichž „něco je“, snad budou mít dostatek štěstí a vytrvalosti, aby svůj vnitřní svět dokázali předat a někomu jím o fous zkrášlit život. Chceme slyšet ty ostatní?

Vinylová budoucnost. (gramodeska.com) 2008; neprodejné 2LP.

otištěno 15.4.2009 v A2

středa 18. března 2009

Bitva předem prohraná

S Lábusem o Guerilla records

Vladimír Drápal řečený Lábus je strůjcem a duší vydavatelství Guerilla. Přestože vydal již téměř šest desítek zcela nekomerčních titulů z oblasti staršího i novějšího undergroundu a nezávislé hudby, stále nepropadl skepsi.


Kde, kdy a jak vzniklo rozhodnutí založit vydavatelství specializované především na underground?

V hlavě jsem tu myšlenku nosil ještě před rokem 1989, ale tehdy byla jen v rovině nejdivočejších snů a samizdatových možností. Protože jsem se od dob dospívání pohyboval v undergroundových partách, je logické, že právě k této kultuře mám vztah až niterně blízký, a navíc – s lidmi, kteří tehdejší jádro „tvrdého“ undergroundu tvořili, se intenzivně stýkám dosud. Vydávání těchto nahrávek je pro mě i splátka za to, že mě tehdy přijali mezi sebe a pomohli mi přežít tu debilní a odpornou dobu celkem smysluplně a vesele. To se týká zejména archivních nahrávek. První oficiální pokus založit vydavatelství se udál v roce 1993, kdy jsem pod hlavičkou Rock’n‘roll Indians vydal CD skupiny Guten tag, ale tehdy se nedalo jakékoli pokračování ekonomicky zvládnout. Následovala pauza, kdy jsem měl různé rockové kluby, organizoval koncerty a vůbec ledacos jiného, až přišel další pokus vstoupit do stejných vod, a to bylo v roce 2001. Tehdy jsem ještě s několika přáteli – už pod hlavičkou Guerilla records – vydal dvě CD skupiny DG 307, které nám Pavel Zajíček dal do startu. I tehdy sice byl finanční efekt podniku nulový, respektive záporný, přece jen ale zůstávaly nahrávky pro mě nezpochybnitelné a nadčasové kvality. Pár následujících CD se podařilo vydat s minimálními náklady a jakousi setrvačností jsem pokračoval dál. To už ale sám. Přece jen to znamená víc práce a starostí než zábavy a pivních plánů.


A název Guerilla? Proti čemu nebo za co vedete spravedlivou partyzánskou válku?

Přišlo mi to celkem symbolické. Podle slovníku je guerilla drobná nepravidelná válka vedená malými vojenskými oddíly v zázemí nepřítele, který má značnou převahu. A já bojuji zase proti „jinému“ vkusu mlčící většiny, jehož převaha je skutečně nesmírná. Ale takhle žiju po celý život, vždycky jsem stál mimo jakékoli stádo a snažil se dělat jenom to, co mi nebylo protivné anebo co nebylo proti mému vnitřnímu přesvědčení. Jak říkává Magor: „Chodím jen do prohraných bitev.“ Vydavatelství Guerilla records je bitva prohraná od samého počátku, ovšem, jak víme z historie, prohrát pár bitev neznamená ještě prohrát celou válku.


Jak se to dělá, že se tak úzkoprofilový label dožije šesté desítky vydaných nosičů a jeho aktivita, zdá se, nepolevuje?

V první řadě je to rezignace na zisk a neustálé hledání paralelních finančních zdrojů, které ale skutečně investuji do nahrávky, nikoliv do vlastní kapsy či do zbytečného aparátu. Z toho vyplývá, že chodím normálně do zaměstnání a že takřka vše si dělám sám, jen věci, které vyžadují nějakou specifickou dovednost, si objednávám. To je vlastně – mimo odborné studiové práce při natáčení či čištění nahrávek – pouze grafické studio, které připravuje podklady pro tisk bookletů, internetové stránky, anebo třeba překlady textů. Ale i tady spolupracuji výhradně s lidmi, kteří mají k vydavatelství vztah. A ne nepodstatnou záležitostí fungování labelu je, že kapely, které u něj vydávají, jsou srozuměny s jeho filosofií – tedy že vydáváme hudbu, která je nám blízká, a nehledáme volné místo na trhu. Důležité je vydržet a nečekat odezvu hned. Guerilla začala být relativně samofinancovatelná někdy kolem padesátého titulu, tedy zhruba po pěti, šesti letech od založení.


Máte pocit, že vše, co vydáváte, má v současnosti stále platnost? Nejsou některá alba spíš záležitostí archivářskou? Čím může underground oslovit ty, kdo to nezažili, a proč je dobré ho mít?

Pro vydávání je rozhodující jen a pouze můj vlastní pocit z nahrávky. Je-li pro ostatní nějak aktuální, výjimečná, okouzlující, odporná či zcela bezcenná, mě vlastně vůbec nezajímá. I když si myslím, že mám jistým způsobem vyhraněný vkus a že nějaké styčné body mezi kapelami z produkce Guerilla se dají nepochybně najít. V první řadě bych řekl, že je to potřeba umělecké svobody, nezávislost, bourání mantinelů v umění. Jestli tomu budeme říkat underground, archiválie, alternativa, experiment nebo jinak, není důležité. Ovšem možná právě ta obousměrná nepředpojatost – jak u vydavatelství, tak u hudebníků –, nezávislost na trhu a aktuálních hudebních trendech umožňuje pokračovat v takovém tempu i duchu spřízněnosti a důvěry dál. Vydavatelství má přinášet hlavně radost – ať už mně, těm několika stálým odběratelům anebo vydávajícím kapelám – a v tom je skutečně undergroundové. Ostatně jedna z okřídlených Magorových hlášek i v té nejtěžší době byla: „Hlavně aby nezmizela radost!“


Z kterého alba své produkce máte největší radost? A máte nějaký vydavatelský sen?

Můžete říct, které dítě máte nejraději? Mně stačí, že s kapelami a umělci z vydavatelství udržuji přátelský styk, že se potkáváme i mimo koncerty, že nás nespojuje jen hudba, ale obecnější pohledy na svět a život. Že jsme přátelé, mohu-li to tak říci. Jdeme společně na pivo, na kus řeči, voláme si, když hrají a já mám čas, rád za nimi přijedu na „neformální návštěvu“, občas nějaký větší koncert sám zrealizuji… Stále jsem vlastně především jejich fanouškem, jejich umění si cením a obohacuje mě dosud. Možná i v tom jsem jako vydavatel atypický.


Co chystáte v dohledné době?

Teď se aktivně věnuji koncertu, kterým se pokusím navázat na tradici takzvané Lábus Birthday Party. V letech 1993 až 2004 jsem pravidelně pořádal narozeninové koncerty, na kterých vystoupily snad všechny kapely, které zanechávají svůj otisk v historii českého undergroundu a nekomerční hudby. Myslím, že i letošní nabídka je víc než atraktivní. Takhle vypadá definitivní program: Eman E. T., Libor Krejcar & Tamers Of Flowers, J. H. Krchovský & Krch-Off Band, Milan Knížák & Aktual, Hally Belly, The Plastic People a Umělá hmota, ta dokonce ve dvou sestavách – ve verzi z roku 1977 a v sestavě současné. Během večera uvede Čuňas filmovou vzpomínku na 30. březen 1974 – letos je to 35 let, kdy byli v Rudolfově u Českých Budějovic poprvé policejně rozehnáni příznivci Plastiků – a vůbec to myslím bude takový veselý a pestrý večírek… Takže, 28. března 2009, kulturní dům Dobroměřice u Loun.


Vladimír „Lábus“ Drápal (nar. 1964) je doživotní mánička, milovník a součást českého undergroundu, jehož hudební projevy od roku 2001 důsledně sleduje vydavatelskou činností značky Guerilla records. Kromě Guerilly ve svých domovských Lounech vede také městské divadlo.

otištěno 18.3.2009 v A2

středa 4. února 2009

Antony and the Johnsons

Třetí album newyorské androgynní superstar

Antony and The Johnsons se ze záměrně lehce kýčovité kabaretní kuriozity stali světovými hvězdami tak trochu jiného popu.

Antony Hegarty je na první pohled opravdu podivuhodná hvězda. Na druhý už si ho můžeme zařadit do série excentrických pophvězd, přistupujících k sexu z menšinových stran barikád. Zavalitý newyorský androgyn za pianem se nechává doprovázet skupinou The Johnsons, v jejíž sestavě bylo v různých obdobích možné nalézt harfu či smyčcové kvarteto. Vypjatý hlas, který je buď vždy nahalen stejným efektem, nebo tak Antony prostě zpívá, se nachází někde napůl cesty mezi mužským a ženským – možná právě takhle zněli zpívající kastráti v čele s legendárním Farinellim (jehož hlas byl pro stejnojmenný filmový trhák studiově vyroben z hlasů obou pohlaví). Překvapí vás pak, že do klavíru tluče jako Elton John a svůj hlas dramaticky žene ke klenutým obloukům zpěvových linek, připomínajících nejen prvně jmenovaného, ale i Freddieho Mercuryho, když pěl epické balady? V přímých, bezelstných textech Antony zpívá o tom, že dneska je kluk, ale až vyroste, bude ženou, nebo se obrací na jednoho ze svých guruů, transvestitu Divine, který/á se kromě krátké pěvecké kariéry proslavil/a hlavně vítězstvím v pomyslné soutěži o „nejnechutnější filmovou scénu všech dob“ v díle Johna Waterse Pink Flamingos. Kdo nevíte, oč jde, googlujte – popis scény se mi jaksi nehodí do snahy postihnout Antonyho andělský styl. Stejně jako Genesis P-Orridge, prsatý leader Psychic TV, i Antony na svých koncertech hraje nejjemnější velvetovskou baladu Candy Says, věnovanou slavnému transvestitovi z warholovské suity Candy Darling. „Candy říká: nenávidím své tělo a vše, čeho si na tomto světě žádá…“

V rigidní Kalifornii Hegarty patrně nevěděl, co si se sebou počít. Impulsem k přesídlení do New Yorku pro něj podle legendy byla fotografie zpěváka Boy George na obalu debutu skupiny Culture Club Kissing To Be Clever (1982). Ve Velkém jablku v roce 1990 nejprve založil kabaretní skupinu Blacklips, v níž se stylizoval do role Isabelly Rosseliniové tak, jak vypadala v Lynchově Modrém sametu, postupně ale inklinoval k hudbě. V ní dokonale využil své performerské zkušenosti, a jak říká, dodnes se lépe cítí na koncertech než v nahrávacím studiu. Proto asi jeho desky vycházejí tak zřídka.


Propletence, mrzák a hvězdice

Při poslechu tří dlouhohrajících alb, která Antony and The Johnsons zatím vydali, totiž ze všeho nejdřív zaujme čistota výrazu, jakoby oproštěného od pozemské špíny. Bezchybný zpěv je opředen doprovodem odvozeným odněkud z romantických zašlých časů; záměrné omočení v kýči je vlastní tvorbě Antonyho již zmíněného oblíbence Boy George i sólové tvorbě jednoho/jedné z Johnsonů, Baby Dee, jezdící – s imagí lehce připomínající uklízečku – po newyorských ulicích na obrovské tříkolce s harfou na taženém vozíku a zpívající dlouhé rozevláté balady jako „Dala jsem svému milenci květiny…“.

Svět krásných písní zaujal Davida Tibeta, básníka a vedoucího skupiny Current 93, která za pětadvacet let prošla přerodem z temného industriálu do křehkého folku, natolik, že Antonymu v roce 2000 vydal na své značce Durtro debutovou desku a několikrát mu nabídl roli koncertního předskokana. Album nazvané jednoduše Antony And The Johnsons je dosud tím nejlepším, co skupina vytvořila. Teatrálně přehnaná gesta kontrastují s texty občas až příliš drápajícími v autorově citlivé duši – v písních Hitler In My Heart a úžasné Cripple And The Starfish tento kontrast přinejmenším ohromí.

Na svého následovníka, desku I Am A Bird Now, oceněnou Mercury Prize, si debut musel počkat dlouhých pět let. Mezitím Antony popularitou zničehonic přerostl svého prvního vydavatele, změnil stáj, a jak by se mohlo zdát, především hostoval. Například na albech Lou Reeda The Raven a Animal Serenade, o něco později na skvělé desce Current 93 Black Ships Ate The Sky a EP currentovského kytaristy Michaela Cashmorea The Snow Abides. Antonyho zarytý příznivce David Tibet byl touž dobou natolik okouzlen tvorbou harfenistky, zpěvačky a akordeonistky Baby Dee, že z ní udělal členku personálně neustále překopávaných Current 93 (k nimž občas koncertně odskočí i johnsonovská cellistka Julia Kentová). A abychom seznam neošidili, k hostování si Antonyho přizvala i Björk, dále Laurie Andersonová, CocoRosie, Hercules And Love Affair, Brian Ferry a – bylo by divné, kdyby ne – Marc Almond, další z podivínů rozkročených mezi komerčně úspěšným sladkým popem a postindustriální scénou personálně propojených spolků Current 93, Psychic TV a – smrtí zpěváka Johna Balance zaniknuvších – temně homoerotických Coil.


Plačící světlo

Mezi druhou a třetí deskou The Johnsons zejí pro změnu čtyři roky, novinka The Crying Light se od svých předchůdkyň liší snad jen komornějšími aranžemi a občasným zvukem kytary. Neřekl bych přímo, že je folkovější, určitá neokázalost a důraz na ekologická témata („Bude mi chybět sníh, bude mi chybět moře, potřebuji další svět, tento už je skoro pryč“) by ale podobné označení zčásti ospravedlňovaly. Písně Another World a Daylight And The Sun jsou prostým vyjádřením jednoty člověka a přírody, což Antonyho v poslední době evidentně zajímá víc než sebezpytná pátrání in puncto sexu. Z genderově zajímavého kabaretiéra se stává dospělý písničkář. Říká se, že druhé umělcovo album má potvrdit kvality debutu a třetí pokud možno vykročit novým směrem. Antony vykročil a budoucnost ukáže, učinil-li tak v solidní obuvi, či řekne-li si, že kdyby to byl věděl, byl by raději zůstal doma.

Antony and The Johnsons: The Crying Light. Secretly Canadian; 2009.

otištěno 4.2.2009 v A2