středa 18. března 2009

Bitva předem prohraná

S Lábusem o Guerilla records

Vladimír Drápal řečený Lábus je strůjcem a duší vydavatelství Guerilla. Přestože vydal již téměř šest desítek zcela nekomerčních titulů z oblasti staršího i novějšího undergroundu a nezávislé hudby, stále nepropadl skepsi.


Kde, kdy a jak vzniklo rozhodnutí založit vydavatelství specializované především na underground?

V hlavě jsem tu myšlenku nosil ještě před rokem 1989, ale tehdy byla jen v rovině nejdivočejších snů a samizdatových možností. Protože jsem se od dob dospívání pohyboval v undergroundových partách, je logické, že právě k této kultuře mám vztah až niterně blízký, a navíc – s lidmi, kteří tehdejší jádro „tvrdého“ undergroundu tvořili, se intenzivně stýkám dosud. Vydávání těchto nahrávek je pro mě i splátka za to, že mě tehdy přijali mezi sebe a pomohli mi přežít tu debilní a odpornou dobu celkem smysluplně a vesele. To se týká zejména archivních nahrávek. První oficiální pokus založit vydavatelství se udál v roce 1993, kdy jsem pod hlavičkou Rock’n‘roll Indians vydal CD skupiny Guten tag, ale tehdy se nedalo jakékoli pokračování ekonomicky zvládnout. Následovala pauza, kdy jsem měl různé rockové kluby, organizoval koncerty a vůbec ledacos jiného, až přišel další pokus vstoupit do stejných vod, a to bylo v roce 2001. Tehdy jsem ještě s několika přáteli – už pod hlavičkou Guerilla records – vydal dvě CD skupiny DG 307, které nám Pavel Zajíček dal do startu. I tehdy sice byl finanční efekt podniku nulový, respektive záporný, přece jen ale zůstávaly nahrávky pro mě nezpochybnitelné a nadčasové kvality. Pár následujících CD se podařilo vydat s minimálními náklady a jakousi setrvačností jsem pokračoval dál. To už ale sám. Přece jen to znamená víc práce a starostí než zábavy a pivních plánů.


A název Guerilla? Proti čemu nebo za co vedete spravedlivou partyzánskou válku?

Přišlo mi to celkem symbolické. Podle slovníku je guerilla drobná nepravidelná válka vedená malými vojenskými oddíly v zázemí nepřítele, který má značnou převahu. A já bojuji zase proti „jinému“ vkusu mlčící většiny, jehož převaha je skutečně nesmírná. Ale takhle žiju po celý život, vždycky jsem stál mimo jakékoli stádo a snažil se dělat jenom to, co mi nebylo protivné anebo co nebylo proti mému vnitřnímu přesvědčení. Jak říkává Magor: „Chodím jen do prohraných bitev.“ Vydavatelství Guerilla records je bitva prohraná od samého počátku, ovšem, jak víme z historie, prohrát pár bitev neznamená ještě prohrát celou válku.


Jak se to dělá, že se tak úzkoprofilový label dožije šesté desítky vydaných nosičů a jeho aktivita, zdá se, nepolevuje?

V první řadě je to rezignace na zisk a neustálé hledání paralelních finančních zdrojů, které ale skutečně investuji do nahrávky, nikoliv do vlastní kapsy či do zbytečného aparátu. Z toho vyplývá, že chodím normálně do zaměstnání a že takřka vše si dělám sám, jen věci, které vyžadují nějakou specifickou dovednost, si objednávám. To je vlastně – mimo odborné studiové práce při natáčení či čištění nahrávek – pouze grafické studio, které připravuje podklady pro tisk bookletů, internetové stránky, anebo třeba překlady textů. Ale i tady spolupracuji výhradně s lidmi, kteří mají k vydavatelství vztah. A ne nepodstatnou záležitostí fungování labelu je, že kapely, které u něj vydávají, jsou srozuměny s jeho filosofií – tedy že vydáváme hudbu, která je nám blízká, a nehledáme volné místo na trhu. Důležité je vydržet a nečekat odezvu hned. Guerilla začala být relativně samofinancovatelná někdy kolem padesátého titulu, tedy zhruba po pěti, šesti letech od založení.


Máte pocit, že vše, co vydáváte, má v současnosti stále platnost? Nejsou některá alba spíš záležitostí archivářskou? Čím může underground oslovit ty, kdo to nezažili, a proč je dobré ho mít?

Pro vydávání je rozhodující jen a pouze můj vlastní pocit z nahrávky. Je-li pro ostatní nějak aktuální, výjimečná, okouzlující, odporná či zcela bezcenná, mě vlastně vůbec nezajímá. I když si myslím, že mám jistým způsobem vyhraněný vkus a že nějaké styčné body mezi kapelami z produkce Guerilla se dají nepochybně najít. V první řadě bych řekl, že je to potřeba umělecké svobody, nezávislost, bourání mantinelů v umění. Jestli tomu budeme říkat underground, archiválie, alternativa, experiment nebo jinak, není důležité. Ovšem možná právě ta obousměrná nepředpojatost – jak u vydavatelství, tak u hudebníků –, nezávislost na trhu a aktuálních hudebních trendech umožňuje pokračovat v takovém tempu i duchu spřízněnosti a důvěry dál. Vydavatelství má přinášet hlavně radost – ať už mně, těm několika stálým odběratelům anebo vydávajícím kapelám – a v tom je skutečně undergroundové. Ostatně jedna z okřídlených Magorových hlášek i v té nejtěžší době byla: „Hlavně aby nezmizela radost!“


Z kterého alba své produkce máte největší radost? A máte nějaký vydavatelský sen?

Můžete říct, které dítě máte nejraději? Mně stačí, že s kapelami a umělci z vydavatelství udržuji přátelský styk, že se potkáváme i mimo koncerty, že nás nespojuje jen hudba, ale obecnější pohledy na svět a život. Že jsme přátelé, mohu-li to tak říci. Jdeme společně na pivo, na kus řeči, voláme si, když hrají a já mám čas, rád za nimi přijedu na „neformální návštěvu“, občas nějaký větší koncert sám zrealizuji… Stále jsem vlastně především jejich fanouškem, jejich umění si cením a obohacuje mě dosud. Možná i v tom jsem jako vydavatel atypický.


Co chystáte v dohledné době?

Teď se aktivně věnuji koncertu, kterým se pokusím navázat na tradici takzvané Lábus Birthday Party. V letech 1993 až 2004 jsem pravidelně pořádal narozeninové koncerty, na kterých vystoupily snad všechny kapely, které zanechávají svůj otisk v historii českého undergroundu a nekomerční hudby. Myslím, že i letošní nabídka je víc než atraktivní. Takhle vypadá definitivní program: Eman E. T., Libor Krejcar & Tamers Of Flowers, J. H. Krchovský & Krch-Off Band, Milan Knížák & Aktual, Hally Belly, The Plastic People a Umělá hmota, ta dokonce ve dvou sestavách – ve verzi z roku 1977 a v sestavě současné. Během večera uvede Čuňas filmovou vzpomínku na 30. březen 1974 – letos je to 35 let, kdy byli v Rudolfově u Českých Budějovic poprvé policejně rozehnáni příznivci Plastiků – a vůbec to myslím bude takový veselý a pestrý večírek… Takže, 28. března 2009, kulturní dům Dobroměřice u Loun.


Vladimír „Lábus“ Drápal (nar. 1964) je doživotní mánička, milovník a součást českého undergroundu, jehož hudební projevy od roku 2001 důsledně sleduje vydavatelskou činností značky Guerilla records. Kromě Guerilly ve svých domovských Lounech vede také městské divadlo.

otištěno 18.3.2009 v A2