středa 14. října 2009

V dešti opečených songů

Při sledování nejnovějšího představení divadelní skupiny Handa Gote Rain Dance v pražské Meet Factory jsem trpěl podobně slastnými mukami jako nedávno před tím v kině na Tarantinových Hanebných panchartech. Znalý poetiky svých oblíbenců, věděl jsem, že TO musí přijít a brodil se spolu se zbytkem hlediště rafinovaně nastraženými pastmi „blbin“, které nebylo lze než pomalu vychutnat.

Pánové Procházka, Smolík a Dörner rozsekali tvar, který běžně očekáváme od divadelního představení, na cucky a představili sled čísel s průvodním slovem a spojovací hudbou. Nešlo ale o kabaret, spíš o interpretaci nejrůznějších rituálů, jak se o nich učí studenti antropologie a jak tady a teď fungují či nefungují. Která představa vám připadá absurdnější? Tanec přivolávající déšť, nebo vemlouvavý obchodník s deštěm?

K rituálům pochopitelně patří i hudba. Trojice pódiových člověků primitivních kromě boje s taškou Albert, střelby z luku šípy zakončenými místo otráveným hrotem opečeným toustem a tvorby podvratného graffiti, z nějž vyleze nekonečná mantra Luis Vuitton Luis Vuitton, hraje, zpívá… a pouští desky – rituál je zkrátka současný. Hrají­ kytary, reprosoustava z nádražních tlampačů, gramofony, kazeťáky. Zvuk je řádně zrnitý a dřevní, repertoár se skládá pouze z popových čísel a „hitů“.

Rain Dance totiž mimo jiné ukazuje, jak se často komerční produkt stává „majetkem všech“ a kulturním artefaktem, do nějž si konzument začne promítat svou intimnost: nálady, vzpomínky, touhy… A tím produktem (v našem případě písní) může být sebevětší ptákovina. Stačí náznak slova, melodie, rytmu – a už se vezeme na vlně, která pro každého surfaře opisuje jinou křivku. Když jeden protagonista, jak si pánové říkají, s taškou (onen dobitý Albert) na hlavě zvrací videopásek, druhý zapíná primitivní sound system a na obskurní mikrofon zazpívá kraftwerkovské Robots, může to být bráno jako indolentní vtípek či odpověď na otázku kudy z nudy. Německá čistota zvuku dostává pochopitelně zabrat, což fanouškovi nezabrání nezabrumlat si refrén Ja tvoj sluga, ja tvoj rabotnik.

Ty šílené konstrukce, z nichž hudba zní, připomínají samodělné soundsystémy, kterými se proslavili afričtí Konono. Když pak jeli na evropské turné, nechali svou „zbraň“ doma a ke zklamání publika hráli z běžných pódiových aparatur. Ctnost z nouze na jiném místě může být velkým plus… a Handa Gote si v tuto chvíli možná dělají srandu i sami ze sebe, nejen z toho, že „starý desky jsou hezký“ a „na starý songy si vzpomenu rád“. Kutilství a patina nostalgie, není právě tohle obraz odpočinku od lesklého světa shonu? Malá ale naše chata, spíš asambláž z nalezených objektů, staré rádio… Od pondělka do pátku čistí, neumazaní, pilní a draví, ve svátek (víkend) oblékneme speciální úbor (ošuntělý nebo k ošuntění určený) a umažeme se svými oblíbenými odstíny šmouru.

Jiné písňové scénky v představení viklají oltáříky pro víc než jen jednotlivce. Vyhublý nemrcouch s akustickou kytarou s nápisem this machine kills facists (jak si na sladké dřevo psával Bob Dylan i Donovan) zapěje hymnu zklamání generace léta lásky What Have They Done To My Song Ma(v češtině Kam zmizel ten starý song) s patosem, jaký dokáží jen hippies, kterým je nyní dvacet, a stejně staří trampové křísící prvorepublikovou poetiku vandrů. Jenže pozor, i když je píseň přednášena opravdu prachpitomě, síla hudby a slov funguje a (přiznávám) lze se dojmout i nad tímto zmučeným, nepatřičným torzem, z nějž jen tušíme někdejší půvab. Stejně tak se děje při interpretaci další hymny: Anarchy In The UK. Zde se pro změnu oživuje trapnost, která člověka jímá, když tuhle vypalovačku hraje akustický kytarista s bubínkářem a vybírá od turistů do klobouku. A při interpretaci hitu Sweet Harmony projektu The Beloved se publikum smálo asi nejvíc – kontrast poskakujícího muže s nadpozemskou čistotou slavného klipu plného nahých těl, který si pamatovali opravdu všichni, byl k popukání. Lze říci, že publikum spoluúčinkovalo tím, že zapojovalo své vzpomínky.

Na tomhle principu ostatně funguje karaoke, jehož formy se trojice v představení také dotkla: a ještě víc v textu programu. Automatický překlad textu skupiny Nocturnal Rites ze stránky karaoketexty.cz zní takto: „Tam je to báječný nový svět, bezduché sféry, která proniká/ Je to těsnění na náš osud/ Vaše bohové se nepodařilo/ Naše bude provedeno.“

Když na závěr trojice punkově zabordelí celé jeviště, zazní – slovy Tomáš Procházky – „nejzběsilejší deska, co snad kdy vyšla. Představ si to: singl – a na jedné straně je We Will Rock You a na druhé We Are The Champions…“. Šampiónský sebechvalozpěv chrčí ze tří zdrojů, každý účinkující si pouští ten „svůj stejný“ song a na filmovém plátně se dva z nich objevují v kolejišti smíchovského nádraží s papuánskými penisovými pouzdry a výrazem spokojených čímanů. Byl to dobrý lov, paměť byla nalákána, zmatena a rožněna. Už týden si broukám výše zmíněné a ne a ne přestat.

Handa Gote Reserch & Developement: Rain Dance.Realizace Procházka-Smolík-Dörner. Premiéra 29. a 30. 9. 2009 v Meet Factory v Praze.

otištěno 14.10.2009 v A2