pondělí 21. prosince 2009

Myjau!

Nové album skupiny Květy

Podivuhodná slova a chytlavá, pečlivá neokázalost, tak by se dalo ve stručnosti charakterizovat nové album brněnských Květů.

Brněnské Květy se za cca deset let existence staly jistotou alternativního folku. Letos skupina vydala sedmé album Myjau, debutovala v roce 2000 albem O Červené Karkulce. S karkulkovským programem se téhož roku zúčastnila soutěže Malá Alternativa, kde její vystoupení vyznělo jako začátečnická studentská recese. Přiznám se, nadlouho jsem pak Květy ztratil z očí, až s posledními dvěma alby přede mnou rozkvetly úplně jinak.

Skupina, vedená písničkářem Martinem E. Kyšperským (mimo jiné někdejším hráčem v sestavách Čvachtavý lachtan a Che, kde se setkal s multiinstrumetalistou Tomášem Vtípilem, členem sdružení Osamělí písničkáři), se uvolnila a zvážněla zároveň. Kromě Kyšperského tvoří současnou sestavu vynikající bubeník Aleš Pilgr, jehož hra na nejrůznější cinkátka a drobné perkuse tu a tam připomene styl, který vymyslel pro skupinu Jablkoň Ivan Podobský, basista Ondřej Čech a nejnověji houslista Albert Novák. Nové album Myjau vzniklo v létě ve studiu Jámor Ondřeje Ježka, který si na něm společně s Lenkou Dusilovou a dalšími i zahostoval.


Když Laďa Kerndl zpíval na lodi

Hudba Květů je zcela podřízena textům a charakteristickému zpěvu. Kyšperský je výrazný vokalista, který vsadil na kartu přidušované expresivity a v písních se v jednom kuse zajíká, teatrálně (tj. nahlas i pro galerie a bidýlko) šeptá a rád generuje vysoká zavytí. Obecně mám rád zpěváky, na jejichž projev je třeba si zvykat (David Tibet, Genesis P-Orridge, Ghédalia Tazartés, Jiří Dědeček, jen Pepa Nos mi stále odolává…), a Kyšperský rozhodně patří mezi ně. Pokud jste ve světě Květů začátečníkem, dopřejte jim víc poslechů, půvab textů a melodií vokálních linek se před vámi bude otvírat možná velmi zvolna. I samotné album se rozvíjí tak nějak pomalu: úvodní verše „Jedu vlakem za Ester do Olomouce/ zdálo se mi, že stojí ve žlutých šatech/ a ty se náhle rozlétají do ulice…/ holubi spí na okapech mezi dráty“ jsou spíše průměrně folkové, hned začátek druhé sloky „na obalu tatranky jsou malé znaky/ tak šklebí se osud“ ale svědčí o tom, že folkovým arzenálem krystalicky jednoznačných citů a pocitů se tu sice také bude chřestit, ale zdaleka nejen jím.

Ano, Květy vykvetly ve víceméně folkovou skupinu, předtím se ale stihly poučit v alternativnějších zahradách. Díky tomu nejsou jednobarevné a vedle zašifrovaných milostných poselství dokážou akcentovat pocity například vlekle trapného bezčasí či potěšit po svém pojatým tradičním žánrem: jedním z majstrštyků alba je píseň Když L. Kerndl zpíval na lodi, v níž „český Sinatra“ při pauze mezi programovými rundami na palubě parníku řeší s bubeníkem problematiku hubení krtků. Když nedojdou k žádnému závěru, vracejí se na scénu zahrát Something Stupid. Zkrátka báječné…, a co se může zdát zcela nepravděpodobným, Kyšperský ustojí i ženskou roli v bluesové S kokrháním psů. Jeho monolog servírky trčící v hnusné nalévárně, protože i ta je lepší než domov, je pochopitelně podmalován naznačeným blues. Cožpak to šlo jinak? – „Máma byla v továrně, kde pes by chcíp…/ tak balím kufry, že kdekoliv je líp.“ A zní to zcela patřičně, na hony daleko od marných, ale stále nevzdaných pokusů tuzemských bluesmanů stát se pravým černochem z Jihu. Podobně naladěn je Kyšperský i v Tulákovi, tam ale s ostřejším ostnem ironie.


To, co syčí

Jinde tak prvoplánový není. V chytlavém Balónu je pozorování dětského fotbalu přerušeno prásknutím mrazivé pointy: „Něco se stalo/ – malého fotbalistu odnáší/ rozhodčí/ v náručí…/ ostatní děti mlčí…/ ale psi, kteří vyrostou, jí kosti psů…/ pamatuj!!!“ A v písni Metrem mluví řečí znaků, jimž rozumí asi jen on sám: „Vlčku, tvá ruka mizí mezi lidmi v roce devadesát dva.“ Dvanáct textů takové žánrové šíře zaručuje opakované čtení a průzkumy, během nichž se rozhodně hodí prozkoumat i „předsádky“ bookletu, na nichž je koláž tištěných novinových slov: „Od holubice pře/ Rozloučení/ O tom,/ Člověk/ 100 kol za 10 minut…“ Dadaistická báseň? Inspiromat? Útržky starých zapomenutých slov?

Hudba Květů se většinou nese v lehkých rytmech a úsporných aranžích. Na mnoha místech jako by si skupina zakázala výraznější chytlavost a jen uhlazuje plochu, po níž klouže frontmanův hlas v nenápadných melodiích. Brnkání akustické kytary a Pilgrových zvonků je občas vystřídáno ostrým rockovým nášupem, v němž se skupina s chutí pustí do umanutého opakování. Novákovy housle drobnými kudrlinkami zahušťují zvuk, mají podobnou roli, jakou plnil na přelomu osmé a deváté dekády Vojtěch Kupčík ve Vášových Z kopce. Existuje-li nějaká „nová brněnská scéna“, Květy jsou rozhodně její součástí. „Nedalo se vydržet na Kokoliově čtení,“ zpívají ostatně v jedné starší písni. Vynikající album vyšlo na CD i LP, o prvotřídně zpracovaný obal se postaral (pro změnu) Kyšperský s Pavlou Kačírkovou.

Květy: Myjau. Indies Scope; 2009.

otištěno 21.12.2009 v A2

středa 9. prosince 2009

Einstürzende Neubauten měli hovno pod autem

„A mám to zpět,“ tak nějak si Pavel Klusák stěžoval na Facebooku. „Knoflenka napíše, že jsou to remixy, a kdosi z Aha (nebo odkud) po mně chce mobil na Šlitra.“ Tolik o kulturních redaktorkách.

Inu, hudební publicista, známý i ze Zápisníků A2, se stal vydavatelem. Jeho značka se jmenuje Klíče a právě zahájila existenci albem For Semafor, kolekcí dvaceti předělávek semaforských hitů z dílny především současných českých kapel – a k tomu Jana Buriana a Přemysla Ruta. Producent Klusák mě letos potěšil už podruhé, před nedávnem albem Ora pro nobis (vyšlo v Edici Respektu), překvapivým seržantem Pepřem Oldřicha Janoty, teď pro změnu kolekcí chytrých a překvapivých hitovek.

Ještě k tomu Janotovi: Indies Scope před nedávnem vydali album janotovských coververzí Ztracený ve světě, na němž většina zúčastněných ukázala, že předat přesvědčivě písničkářův křehký svět je nejednoduché. Semaforská kompilace dopadla podstatně lépe, což není nijak překvapivé: Suchý a Šlitr v šedesátých letech (mladší semaforské písně si k přepracování nikdo nevybral) psali nejen pro množství zpěváků svého divadla, ale vlastně pro významnou část české popscény. Zlaté časy, kdy vysoká úroveň produkce malého divadla ovlivnila veškerou tuzemskou popovou produkci své i příští doby. Bezradné mátohy dnešních rautů a estrád, smutné věšáky na kostýmy, jimž se nedostává kvalitních autorů a producentů. A pak proč je nikdo nemá rád? (Já vím, tohle není Semafor…)

Dáma z Aha (nebo odkud), která vyžadovala číslo na Šlitra, mě opravdu překvapila. Měl jsem za to, že Semafor je tak nějak v každém z nás, protože obrovská spousta mých generačních souputníků podnikala své první pokusy s rodičovským gramofonem právě na semaforských elpíčkách. Této mé domněnce odpovídá i seznam skladeb na albu – až na jednu (opět ten vymykající se Přemysl Rut) samé známé pecky, takže si všichni můžeme krásně zazpívat. Vypsaná fixa krásně nakopne Míč, Mňága a Žďorp, která coververze vždycky uměla, udělá minutový punk ze Škrholy. Častokrát se ozve elektronika, vlastně ten nejjednodušší způsob, jak S + Š udělat „jinak“. Tata Bojs (vtipný duet V kašně), Ecstasy of St. Theresa (Blázen a dítě) i Květy (Oči sněhem zaváté) se drží dosti při zemi a v pomalých tempech; standardní muchowovské unylé kouřmo zachraňuje sama píseň, kterou nelze zabít jen tak. Oč lépe se dařilo dvojici magnetik, jimž Blues touhy po světle pohostinsky zapěl Robert Nebřenský! Kde je mu a Vltavě konec; tak prvotřídní jazzový zpěvák a kytarista s neotřelým výrazem a hudebním názorem se rodí jednou za sto let. Kde mohu, volám po comebacku, tak tedy: volám po comebacku!

Z neelektrických stojí za zmínku Petr Nikl, který svůj umanutý Pramínek vlasů ne a ne ustřihnout, Allstars Refjúdží Band interpretující Sluníčko jako balkánskou dechovku a autentické jazzové pošmourno tria Jana Štolby (Propil jsem gáži). OTK svým broukáním rozhodně nezkazili Na shledanou, opět jednu z písní, u nichž pro pocit krásy stačí zachovat melodii. Jaroslav Dušek s Vizita Bandem a Zuzana Navarová s Ivánem Gutiérrezem ukazují, že magie jeviště není vždy přenosná, Irena a Vojtěch Havlovi (Motýl, ehm… pochopitelně) jsou… zvláštní. Nevím, jak to napsat jinak.

Nejhezčím překvapením alba jsou dvě písně, kde bylo zasáhnuto do Suchého textu. Královéhradečtí Dva si do svého zaumného jazyka, připomínajícího mix slovanských a ugrofinských řečí, převedli Vyvěste fangle i se Suchého mluvenými vsuvkami. Chcete vědět, jak se po jejich řekne: „Dovolte, abych se představil, jsem Jonáš. Příjmení sice mám, ale nepoužívám. To jsou vyhozený peníze, takový příjmení…“? Výsledkem je nádherně křehký vtip, který rozkvétá tak nějak postupně.

A Midi lidi? Jejich Co jsem měl dnes k obědu s přidanou promotérskou slokou Co já všechno uvedu se za týden stihla stát hitem. Nedivte se, promotérův monolog o tom, co všechno si zve na festival, je prostě neodolatelný. Po slabém úvodu „Ilonu Csákovou, chtěla buchtu makovou“ začíná opravdové peklo. Namátkou cituji, celý text by zabral celý Zápisník: „Pak jsem chtěl Nirvanu – měla šňůru v Íránu /pozval jsem Orbital, ten mě dlouho odmítal/ pak jsem chtěl Prodigy, přijeli však s rodiči/ chtěl jsem i Lucii – poplivali kluci ji/ a taky Napalmed a ti souhlasili hned/ a taky Black Sabbath, místo nich přijel Kabát/ myslel jsem i na Párply, telefon si nezapli/ Wanastowi vjecy nemluvili k věci/ pak jsem pozval Chumbawamu – udělala jenom hanbu/ moc jsem chtěl tvrdý Korrn, dorazil však Jiří Korn/ pozval jsem i Dylana, byl slyšet jen chvílema/ Bono šlápnul na vajgl, přijel jenom revival/ když začala Metallica, vypnula se elektrika/ na unplugged Hegerku svítil jsem si baterkú/ s Karlem Gottem přijel Johnny Rotten/ klávesista z OTK z alergie otéká/ chtěl jsem mít Aphexe, na záchodě zasek se/ DG 307 přijeli už v sedm/ František Ringo Čech – zná ho každý Jihočech/ Einstürzende Neubauten měli hovno pod autem/ a Iron Maiden spali u mě tejden/ a Kelly Family, ti se zjevně nemyli/ taky jsem chtěl Abbu, ale na to dlabu…“ To koukáte!

Různí umělci: For Semafor. Klíče; 2009.

otištěno 9.12.2009 v A2

úterý 1. prosince 2009

1001 alb, která musíte slyšet, než umřete


Šéfeditor Robert Dimery, překlad Petr Ferenc, Gabriela Krůzová, Karel Veselý, heslo o LP Plastiků Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned napsal Petr Ferenc. Volvox Globator, 2009.