středa 31. března 2010

Stále platí? A vyplatí?

Mark E Smith není značka košile, Jesus and Mary Chain nejsou Alice in Chains. Škoda mizerného překladu, škoda odbyté redakční práce, jinak ale hurá!, na českých knihkupeckých pultech se zjevila knížka Jimmyho Cautyho a Billa Drummonda, která se (po našem) nazývá KLF manuál (Jak se dostat na vrchol hitparády). Autoři, kteří v osmé a deváté dekádě testovali pravidla popové mašinerie a světa umění například coby taneční projekt KLF (ano, ti, kteří spálili milion liber v hotovosti), v ní shrnují své zkušenosti s dobýváním hitparád. V roce 1988 se coby The Timelords dostali se skladbou Doctorin‘ The Tardis na první příčku žebříčků a napsali o tom útlý svazek – návod. Již o rok později se Manuá­lem úspěšně inspiroval rakouský diskoprojekt Edelweiss; když se o zopakování úspěchu pokoušeli samotní autoři instrukcí, bolestně selhali. Na druhé straně jednou ze skupin, které se Manuálem řídí, jsou veleúspěšní němečtí Scooter. Tak si vyberte.

Knížka je čtivou směsí vzpomínek, postřehů a ironických rad o tom, jak natočit debutový singl, který dobude hitparády. Adept slávy musí ovládat Zlatá pravidla, která lze objevit v každém úspěšném singlu. Cauty a Drummond proto doporučují mít uši na stopkách a neposlouchat nic jiného než dílka těch, kdo to dokázali, sledovat hitparády, louskat Guinnessovu knihu singlů atd. Občas se sice prý objeví někdo, jehož úspěch bude dílem neotřelého talentu, na to ale nemůžeme spoléhat. Kniha sice tvrdí, že Zlatá pravidla jdou napříč žánry, jejich výčet je ale ovlivněn dobou a žánrem, který autoři vyznávali, takže dnes působí už trochu zastarale, zejména to první: „Skladba musí mít taneční groove, který se potáhne po celou hrací dobu a kterému nebude moci současná hudbychtivá generace odolat.“ Práce na skladbě samotné se má odehrávat v profesionálním studiu, odložte portastudia (to byl takový čtyřstopý kazeťák, vida, takže v žádném případě DIY), odložte všechny pokusy o sdělení, složitost, nekompromisnost, odložte vše, co jste kdy věděli o hudbě… Nebojte se útočit na první signální a upsat se bankéřům, pluggerům, distributorům a televizním estrádám. „Budete si na to muset vypůjčit majlant, vaše šance na úspěch se ale zvyšuje, jste-li na podpoře,“ přihazují autoři do svého koktejlu ironie, protimluvů a střízlivých postřehů klišé o strádajícím umělci („chudoba zostří váš důvtip“).

Některé glosy by se měly tesat nebo spíš důkladně analyzovat: „S každou novou generací v pop music přichází domnělá revoluce, kdy si to mladí můžou všechno dělat sami: valchové kapely [jau!, snad se dalo napsat skiffle – pozn. pf], zpěváci protestsongů, beatnici, punkrock, U2 nebo Casio Kids [další záhada ztracená v překladu – pf]. Skutečnost je taková, že mladí toho sami dělají málo. Možná si myslí, že si to dělají sami. Jejich obecenstvu je vnucována představa, že si to dělají sami. Ve skutečnosti je to ale jinak: nová, mladá úroda se ponechá, aby uzrála, a pak přijede takový zvláštní kombajn, aby sklidil pár šťastných hlavic obilí [snad klasů?! – pf], zatímco zbytek úrody nadšeně jásá, vadne a nakonec uvadá.“ No vida, čekají takové chmurné žně i současné dvacetileté? Nebo už probíhají? Nebo pořád probíhají? Na protější stránce, kde se radí, jak naložit s pondělním večerem, autoři odlehčí: „Večer je vhodné strávit u nějakého kámoše doma. Podívejte se, jestli nevlastní nějaké desky stojící za vypůjčení. Co je ale důležitější – řekněte mu, na co se chystáte, a zjistěte, jestli nemá nějaké nápady, které by bylo možné použít. Je to málo známý fakt, ale většina lidí je geniální, pokud jde o kreativní nápady. Váš kámoš musí být jedním z nich. Proč se všichni tito lidé nikdy neodváží uvést své kreativní myšlenky ve skutečnost, je nám záhadou.“

Podobných, na první pohled plytce provokativních otázek klade tahle nasreddinovská kniha celou řadu, a proto by si jí měl všimnout každý, kdo považuje pop music za (ať už příjemnou nebo nepříjemnou) samozřejmost. Stěžejní otázka, která je kladena mezi řádky zejména v první části svazečku, zní: A má vůbec nějaký význam pokoušet se o první místo hitparády?

Jimmy Cauty, Bill Drummond: KLF manuál (Jak se dostat na vrchol hitparády). Přeložil Jiří Březina. Jiří Březina a Jakub Janďourek, České Budějovice, 176 stran.

otištěno 31.3.2010 v A2

středa 3. března 2010

Dvanáctihlavé monstrum Petr Kofroň

Na sklonku loňského roku se u nás objevilo vpravdě diskutabilní album. Petr Kofroň, hudební skladatel a dirigent orchestru Agon, člověk až dosud spojovaný se světem současné vážné hudby, vydal CD výrazně rytmické a repetitivní elektronické hudby 12 Monsters,poskládané ze samých samplů a věnované dvanácti největším osobnostem dvacátého století.


To album je úplně pitomé

Zní jako debut šestnáctiletého floutka, který má zálibu v electronic body music a na stěnách pokojíku, v němž si hraje s počítačem, který mu díky internetu zajišťuje zdroj samplů a jediné spojení se světem, má plakáty Che Guevary, Antona La Veye, Eda Wooda a dalších obskurních existencí včetně diktátorských špiček obou bloků. Copak se ten Kofroň zbláznil? Všechno to zní nezáměrně neučesaně, hlasy Lenina, Al Capona, Rockefellera a Billa Gatese a pornoherečky, která miluje Che Guevaru, patří do uměleckého arzenálu lehce nablblých západních teenagerů, začínajících vyjadřovat svůj pokus o světonázor pokusem o umění. A ta sleevenote! „V. I. Lenin jako velký vizionář (…), Alesteir Crowley jako největší mág 20. století (…), Anton LaVey jako první, kdo se nestyděl přihlásit veřejně k Ďáblu, Elvis Presley jako prototyp popové hvězdy, Che Guevara jako poslední s myšlenkou na světovou revoluci, David Rockefeller jako šílené východisko z chaosu – zavedením totální kontroly každého“ – takhle nějak to zní, když se ožerou kulturní redaktoři a demonstrují svůj všeobjímající nadhled navlečený do kondomu postmoderny. Furiantsky kontroverzní je i zařazení Harryho Jelinka, podvodníka, který zpunktoval slavný prodej Karlštejna žvýkačkovému magnátu Chikelsovi. A ten hnusný obal! A tomuhle věnuje časopis Wire samostatný článek? První poslech jsem nedokončil.


To album zdaleka není úplně pitomé

Jenže několik názorových výměn a neustálý údiv nad tím, co to ten Kofroň vyvádí, mě přiměl k dalšímu poslechu. Leccos jsem přehodnotil. Ano, ta deska zní občas neuvěřitelně únavně, sedmdesát minut nevybočujících ani na chvíli z lo-fi repetice je hraničních. Ano, Kofroň není zkušeným producentem elektronické hudby – ale je sdostatek zkušeným HUDEBNÍKEM, že to o sobě dobře ví. Takže napíše-li do bookletu alba větu o tom, že „veškerá hudba je dostupná a zbývá pouze ji mixovat do nových tvarů“, není to pouhé hospodské moudro, ale příjemně provokativní postřeh člověka pohybujícího se ve světě orchestrální a operní tvorby, obzvláště uvědomíme-li si, že mnoho jeho generačních souputníků (narodil se v roce 1955) z oblasti vážné hudby se stále ještě nesmířilo s koncem devatenáctého století. Na tuzemské poměry Kofroň vlastně učinil rázný pionýrský krok – s rozběhem a beze strachu, do čeho by mohl nedej bože šlápnout (stalo se, okrajem podrážky). Míchání „vyšších“ žánrů s „nižšími“ se v české generaci etablovaných umělců zkrátka stále příliš nenosí, vzpomeňme na všechny ty ohrnuté nosy vážné hudby a jazzu. A najednou někdo ukáže, že se nejen nebojí případné trapnosti a podezření ze zešílení, ale má povědomí o tom, že kromě vážné hudby a rocku existuje i zvuková tvorba zcela jiného jazyka, důsledně opustí akademický svět partitur (to je důležité: kdejaké kloubení vážné hudby s čímsi umírá na neochotu dát nos dolů), chytí myš a začne si hrát se zvuky, které našel na YouTube a leckde jinde na internetu: „Lenin mluví. Hitler mluví,“ píše se mimo jiné v poznámce, „Stalin – to je hlas z jeho pohřbu, Ed Wood – to jsou nově smíchané úryvky z jeho filmových hudeb a hlas Lugosiho. LaVey, to je černá mše na pozadí pokleslého popu. Guevara je spojení ‚bolívijských‘ kytar, pornoherečky, která ho miluje, a tibetských mnichů, kteří duchovně vyrovnávají tu její prázdnotu.“ A půvab výstupu odpovídá půvabu vstupu. Poťouchlost je autorovi díla vlastní.

Takže nakonec mohu být Petru Kofroňovi vděčný za to, že mi poskytl zážitek vyrovnávání se s opravdu diskutabilním dílem. I když, odhlédneme-li od jeho osobnosti, nevím, nevím, jak často budu Dvanáct příšer poslouchat. To album je / zdaleka není úplně pitomé. Nehodící se škrtněte.

Petr Kofroň: 12 Monsters. Black Point, 2009.

otištěno 3.3.2010 v A2