středa 26. května 2010

Kdo chce zapalovat, musí sám hořet?

„Švejka vám neprodám. Vy to nečtete jako literaturu, ale jako návod, jak žít!“ křičí knihkupec na skupinku mládeže v jednom z kreslených vtipů Vladimíra Renčína. Z Rockové knihy mrtvých mám dojem, že autoru Davidu Comfortovi šlo tak nějak o totéž, o životy a především smrti, rozhodně ne o dílo.

Převyprávět „sedm osudových cest k nesmrtelnosti“, jak zní podtitul knihy, tedy příběhů o skonu Jimiho Hendrixe, Janis Joplinové, Jima Morrisona, Elvise Presleyho, Johna Lennona, Kurta Cobaina a Jerryho Garcii, chce pořádnou dávku odvahy, protože takových knih už tu bylo. Comfort objekty svého zájmu označuje souhrnnou číslovkou Sedm, a seč může, snaží se o nalezení společných rysů jednotlivých slavných mrtvých rockerů.

Někdy mu pomůže náhoda: čtyři ze sedmi zemřeli v sedmadvaceti; jindy jsou ze skříní vytahovány neuspořádané rodinné poměry, psychické a milostné problémy, drogy a alkohol i numerologie a astrologie, tedy to, čím podle autora jednotliví členové Sedmi scházeli. Tyto společné rysy všech sebedestrukcí jsou důkladně propírány ve srovnávacích mezikapitolách, oddělujících jednotlivé životopisné medailony.

Je s podivem, že do knihy nebyl zařazen kytarista Rolling Stones Brian Jones – jeho ne zcela objasněná smrt v sedmadvaceti letech předznamenala skon Hendrixe, Joplinové a Morrisona. Nebo záhadně zmizelý kytarista Richey James Edwards ze skupiny Manic Street Preachers, tomu bylo v době zmizení taky sedmadvacet. Možná je to proto, že nebyl zpěvákem, Comfortův přístup je totiž zcela ostentativní: co nejslavnější mediální ksicht, co nejméně uspořádaný způsob života, co nejproslulejší skon. Ano, tušíte správně, ta kniha je naprostý bulvár a jejímu autorovi není žádný můstek, po němž je třeba v úsilí napsat rádoby hluboký a temný tak trochu román přejít, dosti oslí. Takže nás nepřekvapí, že o Hendrixově a Cobainově smrti mluví s bohorovnou jistotou jako o vraždách. Hypotézy, že by Elvis a Morrison mohli žít, ovšem ani nezmiňuje. Samozřejmě,Kniha mrtvých bez takových hvězd? Neexistuje.

Proč se tedy zabývat takovým, navíc prachmizerně přeloženým škvárem? Pokud vás zajímají drby o tom, že Kurt Cobain a Jerry Garcia se moc nemyli, Yoko Ono konzultovala své obchody s numerologem a Elvis Presley se choval jako zcela iracionální blbeček, je to čtení právě pro vás, špíny ze životů slavných zesnulých je na téměř čtyřech stech stranách až až. O jejich tvorbě, tedy o tom, proč umírali tak slavní, se nedočteme téměř nic. Výjimkou je kapitola věnovaná Jerrymu Garciovi, autor knihy je, zdá se, fanouškem Grateful Dead a své oblíbence na její stránky zkrátka dostal, i když se mu v roce 2009, kdy byla kniha vydána v originále, nabízelo mnohem onačejší sousto – Michael Jackson (který by si v dílku úžasně rozuměl se svým tchánem Elvisem).

Osobně mne podobné informace a zveličené hypotézy moc neberou a Comfortova kniha mi na první pohled připomíná způsob, jakým je v médiích prezentována dvojice Bartošová + Pomeje: zpěvačka nezpívá, producent neprodukuje, a přesto je jaksi nelze přehlédnout, i když vás vůbec nezajímají. Rozdíl je tu zásadní: nikdo ze Sedmi, jak jim Comfort říká, takovou bulvární slávu neměl zapotřebí. Jak píši v předchozím odstavci, obrovský přínos všech zesnulých rockové hudbě je plodem jejich života a tvorby, nikoliv smrti. A smrt jej nijak nezveličila; John Lennon opravdu není Karel Svoboda, o němž se po jeho sebevraždě sluší mluvit jako o géniovi, zatímco před ní toto slovo v souvislosti s jeho osobou nepadalo (díky hudbě k seriálu Návštěvníci se mu říkalo spíš „českej Kraftwerk“).

Ještě horší je Comfortovo svádění k víře, že génius musí mít svou odvrácenou stranu a že jeho genialita se plně potvrdí až jeho smrtí. Proboha, nebuďme emo: je Bob Dylan méně fascinující osobností než Elvis jen proto, že je ještě naživu? A pokud jde o ty, kdo zesnuli mladí, jsem přesvědčen, že – alespoň někteří – mohli vytvořit ještě mnohem více nesmrtelné hudby, než stihli (Doors se s Morrisonem rozloučili svým nejlepším albem LA Woman, Hendrix i Joplinová také zemřeli na tvůrčím vrcholu). Comfort si to ovšem nemyslí a až komicky to dokládá výroky o vyhoření, konci cesty, nenávisti k hudební mašinerii… Nechci zlehčovat trápení géniů, ale nestěžoval si někdy a nechtěl se vším praštit zkrátka každý? Jako důkaz hypotézy a bernou minci bych taková slova opravdu nebral.

Mám pocit, že vše, co jsem dnes do Zápisníku naťukal, je nabíledni, jasné jako facka a vůbec darmo mluvit. Knihy podobné té Comfortově mě přesvědčují o tom, že některé věci asi není na škodu tu a tam zopakovat. Howgh.

David Comfort: Rocková kniha mrtvých. Přeložil Jan Kozák. Nakladatelství Jota, Praha 2010, 404 stran.

otištěno 26.5.2010 v A2

středa 12. května 2010

Švehlík zaburácel křídly

Vychází záznam komponovaného pořadu Sny

Jedna z legend tuzemské alternativní hudby, skupina Švehlík, se připomíná záznamem svého prvního koncertu.

Švehlík, zdá se mi, byl v kontextu pražské alternativní scény konce sedmdesátých let vždycky vnímán jako „ten druhý“. Extempore Mikoláše Chadimy odehrálo více koncertů pro větší davy (a jeho vedoucí mu ve svých memoárech Alternativa postavil pomník, jehož sláva se hvězd dotýká možná více než hudba samotná) a zdálo se, že je ve svém zvukovém objevování víc „na hraně“. Reedice extemporovských nahrávek se navíc všechny objevily na jediné značce (i když program Velkoměsto až v reedici), kdežto švehlíkovský katalog se zhmotňuje postupně a nahodile.


Jako když střelí do vrabců

Vedoucí osobností Švehlíku byl kytarista Pavel Richter, neúnavně experimentující s možnostmi samotného nástroje, efektů i domácího nahrávání. Měl za sebou účinkování v Zappou ovlivněné skupině Elektrobus, prošel si krátce jazzrockem a po seznámení s bubeníkem Petrem Křečanem a baskytaristou Lubošem Fidlerem se stal členem experimentální rockové skupiny Stehlík. Mimo to účinkoval v personálně spřízněných souborech FOK (to není orchestr, ale smečka, v níž před založením Manželů spřádal své bizarní příběhy a „operetky“ Lesík Hajdovský) a Amalgam.

Hodinový pořad Sny byl v únoru 1978 v sále Baráčnické rychty uveden coby Sny psychopatického děcka, pro vydání na CD byl však název zkrácen. Šlo o premiéru nové kapely navazující na skupinu Stehlík, kterou Křečan nedávno předtím rozpustil. K ilustraci bizarních poměrů v partě účastnivších se kamarádů je nutné říci, že při prvním koncertu nové skupiny nebubnoval nikdo jiný než právě Křečan. Doplňoval jej perkusista a nynější průkopník léčení hudbou za každou cenu Vlastimil Marek (Amalgam, Elektrobus, Extempore), Lesík Hajdovský a další stehlíkovec Fidler… Neutuchající vzájemná hudební láska a nenávist jsou zkrátka náročné sudičky. Výsledkem jejich díla je roztříštěnost tvorby všech zúčastněných. Jako by se bránila uchopení a poznání vcelku.


V pasti vlastního humoru

Neujasněnost a mnohohlavost je v programu velice dobře slyšet a více či méně prorůstala celou kostrbatou historií Švehlíku. Na jedné straně stál Richter, toužící po divokém elektrickém hřmění, netradičních zvucích a „vyšších formách“ – minimalismu, neevropských hudbách. Vytvářel sice cosi, co později kdosi označil za „české King Crimson“, a naznačil, že tvrdá kytarová hudba nemusí nutně končit v bažinách hardrockového buranství, veškerou intenzitu ale neustále shazoval postojem sarkastického raracha s neodolatelným nutkáním ironizovat a pitvořit se – „přichází jaroch, och,“ piští v prvém ze čtyř ročních období programu. Docela chápu, že se mu art rock mohl zdát příliš nabubřelý, jedním dechem ale musím dodat, že Švehlíku vysloveně prospěl pozdější přechod k angličtině. Richter v ní umí zpívat.

Protipólem byl Lesík Hajdovský, jehož příspěvek, osmnáctiminutový Podzim s textem manželky Kateřiny, ukazuje autorovy folkové kořeny a směřování ke krystalicky čistým písňovým tvarům, jaké později bude lze slyšet v jeho dodnes neprávem přehlížené sólové tvorbě. Tady to jaksi skřípe, setkání výrazné, dramatické zpěvové linky, textu nestydícího se za velká slova, nadupaných riffů a dlouhé stopáže působí neústrojně a pateticky.

Jinde se skupina zase až příliš pitvoří. Voicebandové vsuvky a linguafonické pasáže jsou zajímavá věc, ale musejí se dělat s vážnou tváří, jinak takové „hraní na hubu“ rozhodně nemůže fungovat. Ale tak nějak se tu už začíná hlásit bizarní poetika „pražské grotesky“, přítomná v tvorbě o pár let mladších, takzvaných novovlnných kapel (Dybbuk, Jasná páka, Krásné nové stroje…), i když na platformě dlouhometrážního rocku.


Co se nedozvíme

Kdejaký neduh by byl odhalen a korigován či ponechán, kdyby skupina nahrála pořad ve studiu, byť domácím. Bylo by možné opravit přehrávající vokály, možná vypustit nějakou příliš dlouhou pasáž, mix nahrávky by prozradil, kde kapela chtěla být zemitější a kde lehčí… K tomu ale nedošlo a posluchači musí stačit amatérský živý záznam, tedy záležitost spíše dokumentární hodnoty – koncert se odehrál, vznik nové experimentální kapely byl pokládán za událost, její další tvorba měla nespornou kvalitu. Výborně. Co je ale míněno vážně a co je omylem, která pitvornost je přehnaná záměrně a která je nedopatřením, to se z CD bohužel nedozvíme, protoSny zůstávají záhadné… inu jako nějaký živý, zmatený sen. Pavlu Richterovi a spol. byla asi nejednoznačnost opravdu dána do vínku.

Švehlík: Sny. NextEra, 2009.

otištěno 12.5.2010 v A2
.