pátek 30. prosince 2011

Scanner: Best of 2011

Těch úžasných desek bylo mnohem víc, hodina na ně nestačila. Zvolil jsem abecední pořadí ukázek, vylezlo na mě při zpracovávání zvukových ukázek a vypadalo hezky a pestře. Tou nej deskou roku jsou pro mě Necks.

Playlist:
- Asstma: Litanie (Asstma, Polí5)
B4: Kosto laulu (Didaktik Nation Legendary Rock, Polí5)
Beach Boys: Cabin Essence (The SMiLE Sessions, Capitol)
Daniel Padden: A Cow For Example (Ship Chop, Dekorder)
Efrim Manuel Menuck: I Am No Longer A Motherless Child (High Gospel, Constellation)
Lou Reed & Metallica: Brandenburg Gate (Lulu, Vertigo)
Necks: Rum Jungle - úryvek (Mindset, ReR Megacorp)
Paolo Angeli & Takumi Fukushima: Vele spiegate (Itsunomanika, ReR Megacorp)
Richard Pinhas & Merzbow: Rhizome 4 - 110100100010000 - úryvek (Rhizome, Cuneiform)
Thomas Ankersmit & Valerio Tricoli: Hunt - úryvek (Forma II, PAN)
Vltava: Mám rád (Komedianti se vracejí domů, 100promotion)

vysíláno živě 27.12.2011 na Radiu Wave, ku zpětnému dohledání v jukeboxu.

Janda v knize opět dokazuje, že rock je u nás parodie

Memoáry Dávno, které napsal leader Olympiku Petr Janda a vydal nakladatelský dům Ikar, jsou typickým představitelem životopisných knížek psaných horkou jehlou tak, aby stihly zasáhnout vánoční trh. Znáte to; fotka a slavné jméno na obálce, uvnitř halabala navršená směs historek a nutného minima dat. Většinou se jedná o biografie, ale Petr Janda se rozepsal sám.


Předtím, než se pustil do díla, si bohužel neujasnil, o čem chce psát. Je smutné zjistit, že docela vládne uměním zkratky, má smysl pro humor a ví, co je pointa, ale knihu evidentně psal narychlo tak, jak mu slina na jazyk přinesla, jako by někomu vyprávěl historky u piva a následně je pouze chronologicky seřadil.



Otevřené dopisy z bulváru


Píše o svém životě, tudíž samozřejmě nevynechává kytaru, Olympic, ženy, rodinu… ovšem nic z toho se nezdá být hlavním tématem. Je to škoda: kdyby nad svými memoáry seděl déle, ujasnil si, co chce, udělal si osnovu, jak se to učí v hodinách češtiny, a napsal je třeba až pro Vánoce 2012, nemuselo to být tak špatné čtení - tedy aspoň pro "poctivé" vyznavače Olympicu, kterých je stále dost.

Ti se však nedozví ani slovo navíc o zákulisí kapely ani o metodě vzniku jejích písní a alb (úspěšná trilogie Prázdniny na zemi, Ulice a Laboratoř je výjimkou). Milovník bulváru se naopak může spokojeně bahnit v historkách o tom, jak se Janda dával dohromady s manželkou Aličkou. Fanynek taky byla hejna a ve zcela nadbytečné závěrečné kapitole se čtenář dozví, že bratr Slávek Jandovi ukradl dům na Vinohradech; jako téměř doslov je to opravdu nůž do hřbetu díla, „otevřené dopisy" se většinou dávají bulvárním novinám. 

Na druhou stranu kapitoly o alkoholismu klávesisty Jiřího Valenty, sebevraždě jeho předchůdce Miroslava Berky či o nešťastném osudu Jandova prvorozeného syna Petra jsou působivým a nijak přehnaně sentimentálním čtením. Chtělo to možná přísného redaktora. Janda je technicky schopný kytarista a zpěvák, ale s psaním si mohl nechat poradit. Nakladatelé jsou podobných hvězdných historek chtiví, zato o nadčasovost a kvalitu nestojí.

Jistě, Olympic coby ojedinělý fenomén by si nejvíc ze všeho zasloužil kritickou studii, třeba k půlstoletí existence. Už proto, že dvacet let byl vládnoucím režimem používán jako jeden z argumentů, že „u nás také podporujeme rockovou hudbu". „Rychlošípácká" kniha Jaromíra Tůmy Čtyři hrají rock z konce 70. let ničím takovým opravdu není - a Jandovy vzpomínky celkem pochopitelně rovněž ne.

Kapelník se tu několikrát diví, že mu sice tu a tam zakázali vystupovat v televizi, ale nikdy mu nezakázali koncertovat; není to právě proto, že sloužili jako alibi? Je otázkou, proč tuto roli získal zrovna Olympic. Snad proto, že se vrátil z Paříže, kde jej zastihl 21. srpen 1968, snad proto, že z jeho sestavy nikdo neemigroval, snad proto, že měl v době počínající normalizace na kontě už tři dlouhohrající desky.


Přizpůsobovat tvář donekonečna


První dvě, legendární Želvu a Ptáka Rosomáka, půvabně nemotorně otextoval baskytarista Pavel Chrastina (o čem je proboha text Želvy? A je to vůbec důležité?), na trojce Jedeme, jedeme jej vystřídali profesionálové. S odstupem času se zdá, že Janda byl ochoten přizpůsobovat tvář své kapely téměř donekonečna. Když začal v osmdesátých letech koketovat s poprockem a la Europe (Proč zrovna ty) a druholigovým metalem (Když ti svítí zelená), vypadalo to, že coby tvůrce tápe a hledá jakékoli stéblo, jen aby se mohl něčeho chytit.

Na několika místech knihy Janda dokonce působí dojmem, že si své tvorby a skupiny nijak zvlášť neváží: je nespokojen s angažmá Jiřího Korna (v Německu byl Korn hvězda a Olympic jej víceméně doprovázel), ale počká, až výpověď dá Korn. „Náš repertoár se blížil popíku," píše jinde. Ale proboha, copak drtivou většinu olympikovské produkce neskládal a neskládá on sám!?

„Dokončoval jsem nejhorší olympikovskou desku Ó jé," dočteme se na jiném místě a vypadá to, že Janda neměl vliv na dění ve vlastní skupině a pracoval patrně v jakýchsi mrákotách. Vydali jsme desku Bigbít a tři písničky se z toho dají poslouchat… i to se dozvíme, ale cítím v tom víc rezignace než sebekritiky. Pochopil bych, kdyby se Janda nad tristním výsledkem alba rozzlobil a snažil se, aby se podobný propadák neopakoval, Janda ale víceméně krčí rameny a zdá se, že je mu to tak nějak buřt. Těší jej vůbec hudba, nebo desítky let jen chodí do práce? Z tak úspěšně rozjetého vlaku, jako je Olympic, se nevystupuje, ať jede kamkoli.

Janda se v celé knize očekávatelně a téměř důsledně vyhýbá politice, ale tu a tam mu to přece jen nedá. Výsledky jsou pak bizarní. Když v jedné kapitole popisuje, co jsou nechvalně známé přehrávky, dospěje k nepřekvapivému závěru, že šlo o promyšlenou buzeraci.

„Kvalifikační zkouška měla několik částí. Nejdřív se vyplnil test hudebních znalostí, pak se zahrálo, to nebylo až tak důležitý, to ,uměl' kdekdo. Poté byl pohovor, lépe řečeno zkouška z politiky. Ptali se na nejrůznější ,důležitý' věci - kolikátý sjezd chystá Komunistická strana Kuby, jak se jmenuje ministr kultury Sovětského svazu a na jiný hovadiny, bez kterých jsme se jako muzikanti prostě ,nemohli' obejít.

Komise byla složena z různých osob, muzikantů i politických pracovníků, a předseda komise byl přesně obeznámen s tím, kdo zkoušky nesmí udělat (…) Naprosto nesmyslná buzerace bolševika, která měla jediný důvod - mít celou hudební branži na háku, a kdokoliv se mu znelíbí, nedostane kvalifikaci a nebude moci hrát."

Když už se ale o téhle smutné komedii má potřebu rozepisovat (proč ji prostě nevynechá jako tolik věcí?), ani slůvkem nezmíní, že v přehrávkových komisích také sedával. Ostatně podle pamětníků v nich nijak „neškodil" a „povolení" dokonce odklepl i Plastikům (na příkaz „vyšších" míst je ale kapela nedostala). Přehrávkovou scénku jednou dokonce i sehrál v televizní Noci s Andělem - poněkud rozpačitě se v ní kočkoval s Mikolášem Chadimou.



Součást poprockového folklóru


Pokud jde o podpis Anticharty, vybalí to na sebe Janda upřímně: „Měl jsem doma dvě malé děti a dluhy." Věta o tom, že účast na Festivalu politické písně v Sokolově byla nutnou úlitbou, ničím nepřekvapí; ta už je nedílnou součástí českého poprockového folklóru.

Nevím, jestli se Janda do role prosťáčka tak umně stylizuje, nebo opravdu bytostně není homo politicus. Asi to druhé, říkám si, když čtu následující pasáž: „Začátkem roku 1989 zazvonil Miloš Zapletal a přinesl mi petici za propuštění Václava Havla z kriminálu. Pamatuju se, že jsem to četl a klepaly se mi ruce. (…) Pak jsem se rozhodl. Podepíšu to. Když režim dokáže zavřít člověka jenom proto, že položí květiny na sochu svatého Václava, tak se s tím musí něco udělat." Proboha, režim přece nezavřel Václava Havla do kriminálu „jenom proto"! 

Janda přitom v knize sám sebe důsledně vnímá jako rockera - tedy tuzemský model rockera se vším všudy včetně iracionálního strachu ze zmíněného „popíku". Pád do popu by pro něj asi znamenal smrt, což je docela zábavné, uvážíme-li, že s „popíkáři" vystupoval ve stejných televizních pořadech, zněl ze stejného rádia, zpíval texty stejných řemeslníků a v neposlední řadě natočil duety s Petrou Janů. 

Kde tedy leží ona hranice mezi rockem a popem? Osobně mám za to, že - nejen vzhledem k výše uvedenému - v Československu 70. a 80. let v rámci profesionální hudební scény vůbec neexistovala. Jaký prapor Janda třímal? A chtěl a chce nad tím vůbec přemýšlet? Jeho vzpomínky a názory visí v podivném vzduchoprázdnu, bez kontaktu s realitou (což můžou mnozí přiřknout i jeho hudbě).

Tak mě napadá, že ten bigbít fakt není Čechům vrozený. Na vesnicích slouží jako náhrada dechovky, jinde si pamětníci zavzpomínají, že kdysi nesměli mít dlouhé vlasy, teď už ale jo, takže vše ok a dáme další pivko. Tím ale veškeré rebelství končí a zbývá kopírování vnějších znaků žánru.

Osobnost, u níž se setkává nasranost, charisma, vizionářství a moudrost, jsme tu za padesát let existence žánru snad neměli: žádný Lou Reed, žádný Nick Cave, žádný Elvis Costello, žádný Mark E Smith, žádná PJ Harvey… Ti naši moudří - Vladimír Mišík, Dežo Ursíny, Jasná páka, Psí vojáci, Petr Váša, Vladimír Merta - vždycky stáli přinejmenším jednou nohou v jiném žánru a málokdy byli fakt nakrknutí, spíš ironičtí nebo hořce smutní. 

V Československu se rock díky ochotě k ústupkům stal karikaturou toho, co na začátku 60. let vzešlo z Anglie a USA coby volnomyšlenkářské kulturní hnutí, jež změnilo svět. Olympic je v tomto punktu modelem par excellence a Petr Janda to ve svých memoárech dokonale - i když spíš mimoděk - ilustruje.

zveřejněno 27.12. na aktualne.cz - link

pondělí 26. prosince 2011

čtvrtek 22. prosince 2011

Za všechno můžou židozednáři

Pražský hřbitov Umberta Eca

Ve svém posledním románu Pražský hřbitov se Umberto Eco vypořádává s čtenářskou hloupostí a nebezpečím konspiračních teorií. Na základě Protokolů sionských mudrců buduje detektivní děj, který je opět přeplněný odkazy na známé osobnosti i historické události.

Název Ecova šestého, loňského románu Pražský hřbitov(Il cimitero di Praga) jen posiluje již tak značnou vážnost, jíž se tento italský prozaik a sémiotik v Česku těší. Rozhovory nedává nijak rád, tentokrát jich ale tuzemským médiím poskytl hned několik.


Hlas popové hvězdy

Umberto Eco je obchodní známka. Když v jednom z interview vyjádřil údiv nad tím, že se jeho předchozí román Tajemný plamen královny Loany (2004, česky Argo 2005) prodával lépe než jeho předchůdceBaudolino (2000, česky Argo 2001), ačkoli byl mnohem méně dějový a jeho čtenář aby byl odborníkem na italské fašisticko­-propagandistické komiksy a morzakory, musel jsem zakroutit hlavou: cožpak mu nedochází, že lidé si jeho knihy kupují především proto, že je napsal slavný autor?

Zkrátka, Eco je podobná značka jako například Milan Kundera: jeho knihy fascinují moudrostí svého autora, všechny nuance Foucaultova kyvadla (1988, česky Odeon 1991) ale objeví a docení jen málokterý čtenář. Většině stačí pouze ono „setkání s mistrem". Lidé stejně pořádně nevědí, co čtou, a to, co si přečtou, mají za hotovou věc – a právě to je jedním z témat Pražského hřbitova. Měl jsem za to, že Eco či Kundera jsou s touto situací nadmíru spokojeni, a italský spisovatel najednou vyjadřuje údiv nad tím, že své čtenáře může lákat jen tím, že je celebritou.

Můj hlas má o něco větší váhu než hlas obyčejného člověka, asi jako hlas popové hvězdy či sportovce – tak nějak to Eco prohlásil v jiném (nebo v témže) rozhovoru. Dodejme: stejnou váhu jako třeba hlas Dana Browna nebo Ericha von Dänikena… Drtivá většina čtenářů si totiž zážitek s románem nebude kazit odskoky do knihoven a hnidopišským ověřováním faktů. Co na tom, že Eco fabuluje v románu na serióznějších základech než Däniken v rádoby vědecké knize? Pro množství čtenářů, které je možná větší, než by Eca těšilo, jsou oba pánové na stejné lodi. Zprostředkovávají příjemný pocit, že prostřednictvím jejich knih lze nahlédnout pod roušku tajemství. A tajemství je přece svůdnější než jeho následné odhalení. Proto jsme ochotni číst detektivky o stech stranách a proto ostatně i všechny Ecovy romány v sobě leccos z detektivního žánru mají.


Skutečnost fikce

Román Pražský hřbitov se neodehrává v Praze, tam – na starém židovském hřbitově poblíž hrobky rabiho Löwa – proběhne jen schůzka nejvyšších představitelů „světového židovstva", na níž si jednotliví účastníci sdělují plány na postupné ovládnutí světa a zadávají si úkoly. Hrdina románu padělatel Simonini si tuto scénu vymyslí na základě korespondence svého dědečka a na základě přečtené beletrie. Přikrášlenou „historku" prodá tajným službám a výsledkem jsou nechvalně proslulé Protokoly sionských mudrců, falzum, které tak mocně posloužilo Hitlerově protižidovské propagandě.

S takovým málem si ale Eco, který se Protokolům věnoval již v cyklu přednášek Šest procházek literárními lesy (1994, česky Votobia 1997), nevystačí. Zapšklý Simonini, milující na celém světě snad jen dobré jídlo, má tajemného dvojníka a snaží se přijít jeho záhadě na kloub psaním deníku, na jehož stránkách se rovněž snaží rozkrýt události svého života zasuté v temnotách zapomnění. Tak nějak na sobě páchá psychoanalýzu, o níž mu v Paříži pověděl jistý mladý doktor Froïde, v němž samozřejmě poznáme Sigmunda Freuda. Ecovo dílo, které se tentokrát odehrává na konci 19. století, se totiž opět jen hemží historickými postavami, od spisovatelů přes vojevůdce až po agenty tajných služeb. Zcela fiktivní je snad jen hlavní hrdina Simonini, i když jeho dědeček Giovanni Battista Simonini skutečně žil a věřil ve spiknutí všemocného židovstva tahajícího za nitky dějin.

Hlavním tématem Pražského hřbitova je naivita konspiračních teorií. Simonini své texty derivuje z románů Eugèna Suea a Alexandra Dumase, a když si položí otázku, není­-li to příliš průhledné, dostane se mu odpovědi, že lidé věří tomu, co čtou. Pokud si něco přečtou, považují to za skutečnost, i kdyby šlo o fikci. Je­-li text delší, lze čtenářem manipulovat ještě obratněji, málokdo má totiž výdrž nalézat nesrovnalosti. Suma sumárum: nejlepší konspirační teorie je ta, jejíž obsah každý zná. Simonini proto svá falza recykluje a zdárně s nimi kšeftuje na všechny strany, ve prospěch i neprospěch zednářů, jezuitů, satanistů i Židů. Pracuje pro mnoho pánů a dává vzniknout přesvědčení o odvěkých spiknutích, zatímco jeho zákazníci z diplomatických a tajných služeb nesledují vyšší cíle než ty právě potřebné. Simoniniho příběh je zkrátka Ecovým komentářem ke stále oblíbeným konspiračním teoriím. Teoriím, jimž lidé věří snad z bezmoci nad vlastním osudem.


Život se vleče

Překladatel Pražského hřbitova Jiří Pelán ve svém skvělém doslovu píše, že Eco rozlišuje čtenáře na dva druhy: sémantické a sémio­tické. Těm prvním ke spokojenosti stačí děj, druzí se zase raději prohrabávají literárním lesem odkazů. Většina recenzentů se automaticky stylizuje do čtenářů sémiotických, já však neopustím sémantickou pozici. Prvek detektivky a postava záhadného dvojníka či alter ega jsou u Eca patrně něčím, bez čeho to nejde a co ostatně známe z předchozích spisovatelových knih.

Čtení poněkud ztěžuje záplava historických reálií – pokud nejste zběhlí v dějinách po­­­napoleonské Francie a sjednocování Itálie, může vám kniha ubíhat poněkud klikatě a pomalu. Simoniniho život je totiž jako život většiny z nás. Nemá stavbu dramatu a vleče se a poskakuje od jedné události k druhé zcela beze smyslu pro proporce a načasování. Lidé mizí a po dlouhé době se vracejí, anebo ne, nikdy není jasné, z jaké nitky v podšívce Simoniniho osudu se co – a zdali vůbec – odvine. Bohatýrský úvod, v němž Simonini dští síru na všechny národy světa, patří k mistrovským pasážím knihy. A mám dojem, že si s ním Eco vyhrál s nevšedním gustem už proto, aby trochu píchl do vosího hnízda všeobjímající multi­kulti tolerance.

Umberto Eco: Pražský hřbitov. Přeložil Jiří Pelán. Argo, Praha 2011, 472 stran. 

otištěno 21.12.2011 v A2 - link

středa 21. prosince 2011

Nate Wooley: The Almond


Sedmatřicetiletý Nate Wooley je nejžhavější hvězdou mezi americkými hledačskými trumpetisty. Jeho záběr sahá od tradičnějších jazzových poloh přes volnější a avantgardnější hraní v rámci desítek ad hoc improvizačních sestav a řádění na scéně newyorského downtownu (mezi Wooleyho oddané propagátory patří Dave Douglas) až po sólové vystupování „s trumpetou a kombem.“ CD The Almond je ale i od takto univerzálního hráče poměrně nečekaným gestem. Vyšlo na značce Pogus, která se více než o improvizaci a jazz zajímá o styčné body vážnohudební avantgardy s elektronickým undergroundem, a jde o konceptuální minimalistický kus.
CD neobsahuje celou skladbu, ta je mnohem delší než oněch dvaasedmdesát minut. Díky výrazné lineárnosti kompozice a jejímu důrazu na „přirozené“ (tj. bez použití efektů a jiných „pomůcek“) proměny zvuku nástroje lze tvrdit, že Wooley v The Almond prozkoumává podobnou oblast jako klasikové nerepetitivního minimalismu La Monte Young a Phill Niblock. Zatímco Youngovi a Niblockovi jde primárně o pokoušení efektu interference, Wooley zkoumá možnosti svého nástroje. Nic jiného než trubka na albu nezní, i když se to mnohdy nezdá.
Wooley nahrával zvuky svého nástroje v nejrůznějších prostředích a prostřednictvím nejrůzněji umístěných mikrofonů. Každý tón znějící na CD je kombinací více než deseti podobných záznamů, trubka tedy dokáže znít zároveň zblízka i zdálky. Podobně ke svému vynikajícímu sólovému albu New History Warfare Vol. 2: Judges letos přistoupil i saxofonista Colin Stetson známý z alb Toma Waitse, TV On The Radio i Arcade Fire; jeho cílem ale bylo, s trochou nadsázky, „hrát rock’n’roll jen na ságo.“ To Wooley touží po překvapivých barvách zvuku. Jeho nástroj zní v harmonii se sebu samým místy jako hlas, jindy jako varhany nebo oscilátor, změny jsou plynulé, celá kompozice niblockovsky ambientní. Poslouchejte velmi nahlas nebo do sluchátek, bude to hezčí, nabádá Wooley na obalu a má pravdu, při volume doprava je jeho CD mnohem působivější.
Tiskové zprávy ke Stetsonově i Wooleyho albu mluví o „něčem, co tu ještě nebylo.“ To aby pánové založili duo. My ve střední Evropě ale dobře víme o tom, že ve Vídni sídlí jeden z největších mistrů podobně překvapivého přístupu k dechovým nástrojům, totiž Franz Hautzinger. Slyšte jeho album-manifest Gomberg spolu se Stetsonovou novinkou coby doplňující audiokrmi k Wooleyho Mandli. Ty desky spolu souvisejí.
Nate Wooley: The AlmondPogus (www.pogus.com)
zveřejněno 19.12.2011 na hisvoice.cz - link

Dvě podoby Podobenství

Doba přeje menším sestavám, snad i proto zredukoval básník Pavel Zajíček sestavu svých DG 307 na projekt Podobenství: je to název sestavy, programu i alba. DG 307, kteří tímto rozhodně nekončí, jsou posledních deset let volným seskupením přehrávajícím a drobně variujícím víceméně pevně daný písňový kánon, Podobenství vzniklo coby zcela nová syntéza slova, hudby a obrazu.


Album nazvané Pavel Z. / Podobenství bylo nahráno živě a přednedávnem vyšlo u lounského undergroundového labelu Guerilla Records. Na stejné značce byl téměř současně vydán i záznam koncertu připomínajícího deset let od smrti Mejly Hlavsy (skladatele a baskytaristy Plastiků), na kterém Podobenství v kratší verzi, s částečně odlišným textem a větším důrazem na elektroniku rovněž zazní. Který z těch záznamů je starší? Ten třiatřicetimunutový, samostatně vydaný, je snad už z roku 2010, obal CD ale informaci neposkytuje. Sedmnáctiminutová „mejlovská“ nahrávka mimo vší pochybnost vznikla 8. ledna 2011 v Paláci Akropolis. Ať je tomu s chronologií jakkoliv, Podobenství se letos dožilo dvojího albového debutu a obě verze se zvukově výrazně liší.

Mluvil jsem o syntéze, protože o kapele, jak si ji obvykle představujeme, zde hovořit nejde. Jde spíše o zhudebněné autorské čtení, poměr důležitosti hudby a slova je přesně opačný než poměr obvyklý pro hudební skupiny, mezi něž patří i DG 307. Texty jsou samozřejmě Zajíčkovy, o koncepci hudby se postaral talentovaný třicátník Tomáš Vtípil (housle, dechový kontrolér, laptop), pozoruhodný multiinstrumetalista oscilující mezi undergroudem, pouličním šramlem, avantgardní elektronikou a dalšími hudebními žánry, mj. i filmovou hudbou pro Špačkův film Pouta. Kromě Vtípila v Podobenství hrají ještě tři známí z DG 307: baskytarista Michal Koval, cellista Tomáš Schilla a bubeník Antonín Korb.

Vizuální stránku Podobenství tvoří působivé fotografie Bohdana Holomíčka, z nichž na diváka hledí zesnulí přátelé, jimž Zajíček své dílo věnoval: první část programu patří malíři Janu Steklíkovi, druhá básníku a kritikovi Nikolaji Stankovičovi, třetí básníku Petru Kabešovi (ta na záznamu z Akropole chybí), závěrečná Mejlovi Hlavsovi, který se Zajíčkem před osmatřiceti lety zakládal DG 307 coby preindustriální sestavu hrající na šrot a další nehudební nástroje. Holomíčkovy fotografie miluji pro jejich černobílou zrnitost, důsledně dodržovaný formát (vždy na šířku) a použití jediného objektivu. Vše je zřetelné a zároveň vnímáno tak nějak zpovzdálí... Škoda, že booklet ani jednoho alba tyto snímky téměř neobsahuje.

Začátek skladby patří čtení a decentním vybrnkávaným motivům smyčcových nástrojů, postupem času zvuk houstne a závěrečná Zajíčkova mantra „Toto je fikce, toto je fantasmagorie“ zní na pozadí bouře. Koláž záznamů setkávání a vzpomínek je prokládána úvahami na obecnější témata (zde například čas), jak je u Zajíčka obvyklé. Pavel Z. totiž celý život, domnívám se, píše jednu báseň („pásmo“): pomocí svých klíčových slov osekává materii povrchu světa, aby se dobral k ryzímu jádru. Jeho poezie mi vždy připadala čímsi „sochařská“. Zajíček je dokonale civilní a poloha básníka-kazatele (ve smyslu přirozené autority) je mu zcela vlastní: nepotřebuje se stylizovat, řečí, jíž básní, mluví neustále, nejen v pracovní době. A zde jsou další dva oslnivé kamínky do mozaiky jeho slov na papíře a ve zvukovém záznamu.

90%

zveřejněno 20.12. na kulturissimo.cz - link

čtvrtek 15. prosince 2011

Necks - Mindset

Trio klavír, kontrabas, bicí, to nezní zrovna vzrušivě, že? Alespoň na mě tahle sestava působí dosti kavárensky. Ne však v případě australského tria The Necks, jehož šestnácté album přednedávnem vyšlo u britského kolosu alternativní hudby, Cutlerových ReR Megacorp.  

Klavírista Chris Abrahams, kontrabasista Lloyd Swanton a bubeník Tony Buck si za čtyřiadvacet let existence vytvořili společný jazyk měnící prostou improvizaci v cosi vyššího: intuici. Swanton je nejen basista, ale i skladatel, Abrahams člen nejedné kapely a Tony Buck... to je ten, který hraje s každým, naposledy jsme jej v Čechách, myslím, viděli s Hautzingerovou sestavou Regenorchester XII a bylo to něco. Každý hráč do Necks vnáší odlišné ingerdience. Abrahams jazzovou solidnost, Swanton zájem překračovat improvizační formát směrem ke (spontánní) soudobé kompozici, Buck univerzálnost a hračičkovství, s nímž neúnavně hledá nové a nové techniky hry na bicí. Jeho sólové sety s bubny a elektronikou nejsou dynamičností a plností zvuku nepodobné těm, které předvádí Pavel Fajt, i když jsou mnohem víc free.

Dvěma dlouhými, téměř dvaadvacetiminutovými kusy novinky Mindset Necks navazují na předchozí kolekci Silverwater. Slyšet je to především ve zběsilé Rum Jungle, husté džungli vzájemně se proplétajících rytmů hraných tempem evokujícím zběsilý úprk pralesem... nechybí ani stroboskopický efekt světla probleskujícího mezi vzad ubíhajícími kmeny. Opravdová lahůdka a láska na první poslech.  

Vztah k Daylights se upevňuje pomaleji – jde o neokázalé nabalování motivků do poměrně řídké výsledné struktury. Zní tu, poměrně netypicky, hodně elektroniky a hammondky, chvílemi si ucho vzpomene třeba na Supersilent. Necks ale nemají jejich bigbítový nápřah, když na ně přijde chuť dělat nářez, jsou tak nějak divošštější i intelektuálnější zároveň. Takhle napsáno je to možná oxymóron, v řeči hudby to ale opravdu je možné.  Obal tohoto alba se až neuvěřitelně podobá obalu posledního cédéerka tuzemských noiserů No Pavarotti: stříbrné kachlíky. V případě No Pavarotti zachvístané, na obalu Necks dokonale vypíglované a pyšnící se dokonalostí své geometrie. Některé náhody jsou opravdu podivuhodné. Vem to nešť a k věci: Mindset je pro mě deskou roku!  

Necks: Mindset.  ReR Megacorp (www.rermegacorp.com)

zveřejněno 9.12. na hisvoice.cz - link

středa 14. prosince 2011

Scanner: Semafor vážný i groovující

"Proč mám pořád strach?!" Komplet jedenácti CD vydaný k osmdesátinám Jiřího Suchého kromě důvěrně známých evergreenů ukazuje divadlo Semafor i z jiných stran. Semafor temný, Semafor rozervaný, Semafor groovující, Semafor bigbítový, Semafor cizojazyčný... "Zatím někde v panoptiku nedaleko Nagasaki Ofélie pije gin a syčí svítiplyn."

Playlist:
- Jiří Suchý: Blues touhy po světle
Jiří Suchý: Zlá neděle
Miloš Kopecký: Morytát (Mackie Messer)
Jiří Suchý: Píseň Hamleta o hvězdách
Jiří Suchý: Na vrata přibili můj stín
Jiří Suchý + Lenka Hartlová: Na rezavým dvojplošníku
Jiří Suchý: Blázen a dítě
Jiří Suchý: Blues o stabilitě
Jiří Šlitr: Melancholické blues
Jiří Šlitr: Ďábel z Vinohrad
Jiří Suchý: Modré džínsy
Aťka Janoušková + Jiří Popper: Siebenpunkt
Semafor Girls: Áda
- Eva Pilarová, Naďa Urbánková, Jiří Suchý, Jiří Šlitr, Jaromír Mayer: Haleluja
Jiří Suchý: Na shledanou

vysíláno živě 13.12.2011 na Radiu Wave, ku zpětnému dohledání v jukeboxu.

sobota 3. prosince 2011

Žbirka zní jako Cash a Pokondr postvekslácky veršuje

Před Vánoci se vydavatelé mohou čím dál víc přetrhnout, zatímco já se pořád nějak nemůžu naladit na myšlenku, že se blíží svátky. Asi málo sněží, díkybohu. Následující přehršel českých a slovenských albových novinek z oblasti mainstreamu se snažím hodnotit tak, že jednotlivé desky nesrovnávám vzájemně, ale co nejvíc v rámci předchozí diskografie autorů a interpretů. Poslední titul je výjimkou, tam jsem se zkrátka neudržel. Řazení minirecenzí v tomto přehledu je jakýmsi mým osobním žebříčkem kvality alb.




Wanastowi Vjecy - Letíme na Wenuši (Pink Panther)

Wanastowi Vjecy se po pěti letech vracejí v pozměněné sestavě s albem Letíme na Wenuši (Pink Panther). Robert Kodym zde poprvé představuje kapelu bez věrného souputníka P.B.CH., který se nadále chce věnovat úplně jiné hudbě, třeba filmové. Zato se „oficiálními" členy sestavy stali Tomáš Vartecký, Štěpán Smetáček a Radek Havlíček. Robert Kodym byl odjakživa, i v řadách Lucie, zajímavou kombinací hravého snílka a bigbítového burana. A kombinace to byla a je velice překvapivá a místy (téměř v duchu absurdní „pražské grotesky") tak poetická, že sám Kodym snad ani neví, jak z něj ty nejlepší verše padají.

Album Letíme na Wenuši nás ale nijak nepřekvapí, což je docela škoda. Má své kvality, ovšem chybí mi na něm zvukové úlety typu starších čísel Podívej, Chameleón a Kočárek… Někdejší potrhlost nejlépe křísí nakrknuté Sereblity: „Deviantní subkultury z huby hnisu / sereblity v silikonu bez penisu / potlačením dávicího reflexu / se vypracujou na královny Tuzexu / Ta blbka v černým žiguli / má parfém značky čikuli / ten fízl v bílý ladě / nasypal jí tvrdolín," komentuje Kodym svět Agáty, Gábiny, Ivety a spol. - a je v tom stejná míra punku i ležérní urbánní poezie.

Ani druhou Sbírku zvadlejch růží deska nepřináší, i když správně slizce sentimentální cajdáky - Korálky z karneolu - na ní taky najdeme. Ale Elektrický kytaristi mi mluví z duše: „Elektrická kytara je vole magie / a ten, kdo to neví, je mrtvej, a proto nežije."


Miroslav Žbirka - Symphonic Album (Universal)

To Miroslav Žbirka se na Symphonic Albu vydal do krajin experimentu, aniž o to snad vůbec stál. Není na něm totiž ve zcela ideální hlasové formě, zní trochu zastřeně, zatímco orchestr podává nepřekvapivé aranže Mekyho pecek (tenhle mistr zvonivých kytar, který předběhl britpop, aniž to Britové zpozorovali, má melodický dar jako málokdo: Atlantida, Biely kvet, V slepých uličkách). A podává je navíc i s tak unavenou a nezúčastněnou dokonalostí, že je to nakonec až pozoruhodné. Závěrečná instrumentální směs Melodicon - orchestral suite je zbytečná. Jedenáct písní před ní je (i když nezáměrně) něčím zcela ojedinělým: snad rezavějícím plastem či plesnivějícím sklem… Těžko popsat, ale je to fascinující a rozhodně se jedná o největší překvapení celé várky. Takový zvuk jsem v životě neslyšel, schválně by ho nevyprodukoval snad ani Rick Rubin s umírajícím Johnnym Cashem.


Richard Müller - Ešte (Universal)

Richard Müller na albu Ešte (Universal) hraje na jistotu: písně, které mu složil Ivan Tásler, se nesou v duchu dospělého pop rocku s trochou elektroniky (čím méně, tím na téhle desce lépe, vokodér je fakt zbytečný) - vše ve středních a pomalých tempech, bez exhibic i vypalovaček. Vše slouží zpěvákovi, jehož texty opět přemítají nad „vztahy a dobou", často za pomoci biblických metafor („Noe už tu nie je / tak kto postaví loď?"). Image zralého chlapíka, který si lecčíms prošel, Müller rozvíjí už druhým desetiletím; Eště je dalším vkusným korálkem na šňůrce, vyloženým lapsem je jen angažmá Terezy Kerndlové. Kolik takových desek Už natočil a Eště natočí? Na této desce je tak nejvýraznějším sloganem výpůjčka „Pokial neide o život, tak ide o hovno". Verdikt jako u Wanastowek: rozhodně nikterak špatné album, trocha pestrosti a méně hraní na jistotu by mu ale jen a jen pomohly. Deska si týden po vydání vysloužila platinu za 7000 prodaných kusů - aby se mohlo i nadále udělovat, potřebné počty klesají a klesají.


Těžkej Pokondr - Superalbum (EMI / Monitor)

Novinka Těžkýho Pokondru nese název Superalbum (EMI / Monitor) - a co byste čekali, najdeme na něm zase spoustu česky přetextovaných coververzí. Jedna z nich - Ladislav Bonita - už není žádnou novinkou, zde má ale poněkud pozměněný text. Jinak se těšte třeba na Everlasting Love (Nestihlas ten vlak) a Tys to čmajz (Life Is Live - zde o Klausově peru z Chile), nejvtipnější je asi Rameno (Ameno Domine, zde o namožené části těla). Naopak závěrečná Jirka Babica je dosti otřepaná, zmíněný mistr kuchař už si vysloužil dost lepších žertíků... Těžkej Pokondr na to nejde špatně, jeho koncepce je vlastně neotřelá a desky řemeslně slušně odvedeny, jen je trochu škoda, že pánové Pokorný a Ondráček nejčastěji „postvekslácky" veršují o penězích, barech, posilovnách, taxících a děvách, které svým mužům dají až poté, co je tito vezmou nakupovat. Přitom jsou dost schopní veršotepci na to, aby nemuseli kráčet ve stopách estetiky Michala Davida, Sagvana Tofiho a Jana Cézara (vzpomínáte na jeho Holky bláznivý?). Tvarem „postvekslácký" totiž míním, že obzory obou autorů a jejich posluchačů patrně nepřesahují ani netouží přesahovat svět diskoték a shopping mallů - což je možná největší výpovědní hodnota „srandovního" alba, kdybychom ji tedy hledali.


Ondřej Škoch - První sníh (100promotion)

Skladatel, multiinstrumetalista (v Chinaski hraje na baskytaru) a zpěvák Ondřej Škoch se již podruhé pokusil v čele „projektu Nitky" zhudebnit několik veršů Suzanne Renaudové, francouzské básnířky, která spojila svůj život s Bohuslavem Reynkem a Vysočinou (1889 v Lyonu - 1964 v Havlíčkově Brodě). Její průzračné křehké texty citlivě přeložené Alicí Škochovou se ale v podání kavárenského jazzbandu mění v čistokrevný kýč. Zarputilost, s níž Škoch a spol. na albu První sníh (100promotion) vyrábějí velké umění, je bohužel ruku v ruce doprovázena úctou nikoliv k básni, o niž tu jde, ale k vlastnímu hudebnickému egu.

"Ta stálá stejnost nehlučného míru / Není snad toto samo štěstí?" šeptají verše paní Suzanne a Škoch a spol. jako sloni v porcelánu nekoukají doleva ani doprava a swingují a groovují. Navíc sterilně, šprtsky, barově. Hrůzu doplňuje obal v duchu toho, jak si bydlenky na mimibazaru asi představují „provánc" (ten font v bookletu!). Těžkej Pokondr nám může připadat nablblý a bez ambicí. Z toho lepšího pohledu to ale znamená, že oba pánové ale vědí, co dělají; znají svou roli na hudební scéně, zkrátka nesnaží se, jak praví básník Ivan Wernisch, „prdět výš, než dosáhnou řití."

Škochovi jeho vlastní laťka připadá nízko a tak shazuje - třebaže s dobrým úmyslem - cizí, vyšší. Proto je u mě až na dně žebříčku, i když je jeho výkon v lecčems virtuózní. Ale je to virtuozita bezohledná a bezobsažná. Takže si kupte si Dílo Suzanne Renaud (přeložené Reynkem, tím nejpovolanějším) a ty básně si tiše přeříkávejte za zimních večerů, které nás čekají.


zveřejněno 2.12.2011 na Aktualne.cz - link.

čtvrtek 1. prosince 2011

Wakushoppu 2012 - program zveřejněn

Klikněte sobě, písmenka i obrázek se zvětší. Seznam najdete i v Událostech vlevo nahoře. Program je otevřen rozšíření a příjemným překvapením. A samozřejmě zavítejte na stránky Wakushoppu, kde lze koukat na videa předchozích večerů a stahovat jejich audiozáznamy.

úterý 29. listopadu 2011

Scanner: Echtzeitmusik Berlin

Na přelomu tisíciletí se v Berlíně, Vídni a Tokiu začalo improvizovat jinak: bez předváděné virtuozity, často velice tiše a úsporně, často na preparované hudební nástroje. Zvuky gramofonů bez desek a klavírního rámu se doplňovaly s neobvyklou hrou na běžné nástroje, jako jsou kytary, dechy a bicí. Cílem nebyl ani tak ucelený přehledný tvar s jasným začátkem, středem a koncem, jako spokojený, kontemplativní "pobyt" uvnitř zvuků, které tu volně, tu ještě volněji koexistují ve vesmíru ticha rušeného jen šustěním cigaretiových papírků a syčením kávovarů. V letošním roce se berlínská scéna rozhodla uspořádat přehled své činnosti a myšlenkových východisek do knižní podoby. Sborník Echtzeitmusik Berlin si představíme společně s hudbou Andrey Neumann, Burkhardta Beinse, Ignaze Schicka, Toshimaru Nakamury a dalších zúčastněných.

Playlist:
Andrea Neumann + Ivan Palacký: Pappeltalk 2 (2009)
Keith Rowe + Burkhard Beins: Erstlive 001 (úryvek) (2004)
Nmperign + Axel Dörner + Burkhard Beins: untitled (úryvek) (2002)
Toshimaru Nakamura: Nimb 8 (2000)
Mika Vainio + Lucio Capece: Juurake (2009)
Ignaz Schick + Dawid Szczesny: Movement 3 (2010)
Perlonex + Charlemagne Palestine: second set (úryvek) (2006)
Thomas Ankersmit: Live In Utrecht (úryvek) (2010)


vysíláno živě 29.11.2011 na Radiu Wave, ku zpětnému dohledání v jukeboxu.

čtvrtek 24. listopadu 2011

sobota 19. listopadu 2011

Proč Pink Floyd? Protože neměli následovníky a epigony

Proč Pink Floyd - Why Pink Floyd? Tuhle otázku si asi klade kdekdo. Zpráva o tom, že slavná britská kapela se dohodla s vydavatelstvím EMI, že v reedici tímto názvem vydá všechna řadová alba, nemohla nevyvolat údiv. Copak se něco takového vyplatí? Copak se pinkfloydovských desek neprodaly desítky milionů? Copak kopii Dark Side Of The Moon údajně nemá každý padesátý Američan? Copak někoho zajímá další vydání Final Cut?

Jistě, fanoušek - a ti pinfloydovští patří mezi nejvěrnější a také mezi největší perfekcionisty a fetišisty - uvítá rozšířená vydání všech desek v „průzkumnických" edicích Experience a Immersion, i když bude mít dost bonusů doma ve formě bootlegů. 

Zmíněná, asi nejproslulejší Dark Side Of The Moon v edici Immersion je bohatší hned o šest disků s bonusovým zvukovým i obrazovým materiálem, o vychytaném balení a bookletech nemluvě. V edici Experience je pak bonusový disk jeden.


Kuchyňský industriál

Osobně jsem názoru, že vydávat nepoužité studiové nahrávky je ohavný zlozvyk. Že nevyšly na hotovém albu, má většinou důvod - převážně ten, že jde o skici, pracovní nahrávky a nepodarky. Každý kapelní archiv ale skrývá výjimku v podobě pokladu, díky němuž stojí zato přehrabovat se smetím.

V případě Pink Floyd jde o nikdy nevydané album Household Objects, které kapela začala tvořit jsouc překvapena přijetím Dark Side Of The Moon. Jak na úspěch navázat? Kapela se rozhodla co největším obloukem vyhnout srovnávání s předchůdcem a pokusila se natočit desku bez použití nástrojů.

Myšlenka „kuchyňského industriálu" (zněly lahve, skleničky, lepicí páska) se ale neukázala jako nosná a nahrávky šly k ledu. Kdo po nich touží, může si zakoupit Immersion verze Dark Side Of The Moon a Wish You Were Here. Na každé najde po ukázce; to jsou kšefty...

Ovšem edice Discovery, jež nabízí základní remasterované verze řadovek, je dosti odvážným vydavatelským počinem. Nu, v EMI patrně vědí, co dělají. Desky zní skvěle a jejich obaly (gatefold - zmenšená verze rozkládacího obalu na 2LP) svým zpracováním vyloženě potěší, i když disky mohly být chráněny střívky, aby se při vkládání do kartónových kapes nepoškrábaly.

V edici Why Pink Floyd se počítá i s jednodiskovým best of albem, ale Floydi před pár lety „to nejlepší" shrnuli do třídisku Echoes. Naopak, neškodilo by album shrnující všechny singly kapely. Možná vyjdou roztroušeny v edicích Immersion a Discovery, na jednom dostupném disku se ale, pokud vím, dosud neobjevily.

A pamatuje si někdo, jak zněly Point Me At The Sky, Candy And A Currant Bun nebo It Would Be So Nice? Takový výběr by s dobrou propagací a videoklipem (existuje například Arnold Layne) možná měl šanci i na hitparádový úspěch.


Zmoudření rocku

Čtrnáct disků edice Discovery je každopádně nákladným pomníkem - s nejistou rentabilitou. Proč Discovery? Jakou stopu zanechali Pink Floyd v dějinách pop music? Co na nich lze objevit? Nepochybně byli jedněmi z věrozvěstů „zmoudření" rocku - z undergroundové scény se dostali až na stadiony a donutili obecenstvo naslouchat a uvažovat v rámci celků rozsáhlejších než tříminutová písnička.

Rozhodně v tom nebyli sami, díky důrazu na písňový materiál a jednolitý zvuk („Nevěděl jsem, co hraje kytara a co klávesy," pochvaloval si jeden recenzent koncem 60. let) ale nezestárli jako rozvláční hardrockoví a jazzrockoví mistři nástrojů.

Pink Floyd byli perfekcionisté, ale nikdy nebyli platformou pro exhibici virtuózních sólistů. Snad s výjimkou Davida Gilmoura se o virtuózní hráče ani nejednalo; Roger Waters, jak zní legenda, si ani neuměl naladit baskytaru a než byly dostupné elektronické ladičky, žádal o to klávesistu Ricka Wrighta.

Absence virtuozity ale fungovala ve prospěch Pink Floyd: kde jiní masturbovali, oni umně pracovali s časem a strukturou hudby. Gilmour byl po nástupu do kapely překvapen, když viděl, jak Waters s bubeníkem Nickem Masonem pracují na jakési kompozici a nepoužívají noty, ale grafy, aby určili dynamický vývoj a dramaturgii kusu. Ve skladbách typu Careful With That Axe, Eugene a Saucerful of Secrets se po dlouhé minuty z kompozičního hlediska neděje téměř nic, atmosféra by se ale dala krájet.


Tomu dám přes hubu

Je ovšem směšné považovat Pink Floyd za průkopníky pronikání tendencí vážné hudby do rocku, jak mnozí dodnes tvrdí. Jejich tvorba si z postupů akademické hudby nepůjčuje zhola nic a obloukem se vyhýbá kalným vodám, v nichž rejdili ELP či na Slovensku Collegium Musicum.

Ostatně odkazy na vážnou hudbu se proplétají historií rocku od chvíle, kdy žánr zatoužil po oficiálnějším uznání. „Death metal je moderní vážná hudba a komu se to nelíbí, tomu dám přes hubu," sdělil mi kdysi jeden vlasatec nad pivem. Tak opakuji: Pink Floyd, Dream Theatre, Yes, Rush - žádná z těchto kapel ve své tvorbě o postupy současné vážné hudby ani nezavadila, natož Deep Purple na svém albu s orchestrem. A ELP a Varga? Ti vycházeli z romantismu 19. století a mnohdy ještě starší hudby a lze je tedy označit za revivalisty (což není hodnocení kvality, ale střízlivé zaškatulkování).

Další, co Floydům hraje do karet, je civilnost. Na prvních kapelních fotkách vidíme smečku okorálkovaných dětí květin, později kapela na módní trendy rezignovala, vystupovala v tričku a džínách a soustředila se na to, aby vizuálně dokonalé byly obaly jejich desek a pódiová prezentace. Koncerty provázející vydání The Wall jsou po této stránce dodnes nepřekonány, obaly alb z dílny studia Hipgnosis se staly ikonami podobně jako obal Seržanta; byly ale střízlivější a vizuálně čistší.

Civilnost postupem času čím dál hlouběji pronikala i do témat písní: od pohádkových počátků přes detailně zkoumané noční můry každodennosti a smutek z odloučení až po hrůzu z totality, izolace a protiválečné komentáře. Od alba Dark Side Of The Moon se od Pink Floyd s novou porcí hudby dalo očekávat i nové nosné téma. Místy závažnost poselství převažovala nad kvalitou hudby a Pink Floyd si díky této disproporci od mnohých vysloužili nálepku patetických mudrlantů, kteří dlouze a planě plkají. Místy nelze nesouhlasit.


Nenávidím Pink Floyd

A kdo má tedy Pink Floyd objevit? Mládež, která je dosud nezná? Budiž, EMI na ni patrně spoléhá. Co jim skupina může nabídnout? Doba na „rehabilitaci" je každopádně příznivá: i díky internetu se nastupující generace automaticky nevymezují proti minulosti; je to dort, ze kterého si každý může vybrat, co se mu zlíbí.

V pop music takřka bez výjimky zuří retrománie; a poté, co se světem přehnala vlna freak folku a jinak rádoby vyšinutého písničkářství, by posluchače mohly zaujmout rané písničkové nahrávky, zejména debut Piper At The Gates Of Dawn. Ale copak ty romantické duše někdy nezajímaly?

Co další fáze skupiny ukončená Temnou stranou Měsíce? Možná; má své vzlety a pády, je ale atraktivní svým hledačstvím a občasnou nejistotou. Je místy folková, občas podivně psychedelická, nikdy nevíte, co přijde příště - a tyto atributy dodnes žijí v hudbě stovek rockových skupin.

Na Dark Side Of The Moon se Pink Floyd našli do té míry, že posluchači nenechali berličku v podobě možnosti srovnání. Pink Floyd po roce 1973 mohou zaujmout pouze sami sebou - nejenže překročili hranice jakékoli „scény" a stylové příbuznosti s kýmkoliv, dokonce ani nevzedmuli vlnu následníků a epigonů. Což je u skupiny, o níž slyšel téměř každý, s podivem a může sloužit jako potvrzení jedinečnosti.

Pink Floyd přežili i punk s nezmenšenými prodeji: že by opravdu byli těmi „rockovými dinosaury", kteří si mravenčího hemžení pod sebou nemusejí všímat? Nicolas Schaeffner v knize Odyssea zvaná Pink Floyd píše, že když Johnny Rotten vyšel v tričku s nápisem Nenávidím Pink Floyd, byl to přece jen závažnější statement, než kdyby tam měl napsáno Nenávidím Yes - to by prý bylo všem putna.

zveřejněno 19.11.2011 na Aktualne.cz - link a ještě jeden na grafiku.

čtvrtek 17. listopadu 2011

Lounge a la Lynch


Režisér David Lynch, který právě vydal dlouhohrající album Crazy Clown Time, ve svém díle dokonale zprostředkovává strach z toho, co vše se může skrývat pod zdánlivě neporušenými slupkami spořádaného života amerických předměstí a maloměst. A v notné míře k tomu využívá hudbu, ať už kompozice Angela Badalamentiho, vlastní hudebně-zvukové realizace nebo mix nejrůznějších popových čísel. Posledně jmenovaným se proslavil asi nejvíc.

Badalamentiho hudba v Lynchových filemch plní funkci tradičního podkresu a je víceméně nevtíravá (jistě, jsou tu výjimky typu ústřední melodie seriálu Městečko Twin Peaks), to více či méně slavné popiny použité v mnohdy nečekaných okamžicích příběhu se divákovy pomalu vpalovaly do mozku: Orbisonova In Dreams v Modrém sametu, Elvis ve Zběsilosti v srdci, moje milovaná scéna v Lost Highway (kde Lynch na jiných místech šlápl poněkud vedle zařazením zupáckých Rammstein): z auta vystupuje Patricia Arquette a Balthazar Getty z ní nemůže spustit oči, i když mu hlavou prolétne, že tohle okouzlení bude mít šílené následky. A Lou Reed začíná zpívat: „This magic moment…“ Líp to snad s popovým ready-made Lynch nikde jinde nedokázal. Takhle překvapivě a účelně, i když s jinou poetikou, umí pop music ve filmu použít snad jen Quentin Tarantino.

Lynchovo album Crazy Clown Time jako by posluchače lákalo podobným směrem. Mluví se o něm jako o debutu, režisérova diskografie je ale obsáhlejší. Mimo jiné v ní najdeme alba s hudbou k filmům Mazací hlava a Industrial Symphony, aktuální novinka je ale poprvé podepsána pouze Lynchovým jménem a je písničková.

Lynch veškerý materiál napsal a nahrál sám ve svém domácím studiu za pomoci producenta Deana Hurleyho, který se postaral o několik stop bicích a kytar. V jednom čísle hostuje Karen O, zpěvačka skupiny Yeah Yeah Yeahs, jinak ale všechny zvuky a hlasy linoucí se z reproduktorů patří Lynchovi. Těch hlasů je… Lynch při nahrávání své zpěvomluvy použil vokodér i žvýkací tabák, jen aby byl jeho hlas pokaždé jiný. „Člověk udělá, co může, jen aby nezněl jako on sám. O tom to nejspíš celé je,“ řekl Lynch britskému magazínu Wire a dodal: „na kytaru hraju asi jen proto, že jsem tady jednu měl.“ O zvuk se tento režisér zajímal odjakživa a své domácí studio si postavil proto, aby mohl experimentovat.

A jeho písně experimentem – tedy pokusem – v každém případě jsou. Lynch si to velice dobře uvědomuje a říká, že rozdíl mezi ním a hudebníkem je v tom, že hudebník by tyhle věci dokázal zahrát i podruhé.

A tak se Lynch ve svém DIY utíká k docela módním postupům a technologiím: echům, delayům, smyčkovačům - díky nimž je všechno hračka - a vintage náladám. Výsledkem je loungeové kouřmo okořeněné jednoduchým vybrnkáváním a sugestivní polorecitací o zubech, klaunech, hořících vlasech či stalkingu: „jdu po tobě, bejby.“

Z desky nezní téměř nic, co by posluchač neznal z triphopu devadesátých let a staršího elektronického, tak trochu sci-fi popu. Tu a tam dojde i na zpestření v podobě dřevní souhry bicích a kytary s patřičným twangem, někdy dokonce i na disco. Bohužel, v době, kdy retro je jedinou jistotou popu, Lynch nepřichází s ničím nově-starým a předkládá posluchači stejný výběr časem prověřených rekvizit jako kdekdo jiný, mladší, začínající, indie…

Nebýt na této desce jeho jméno, asi by vyšuměla bez povšimnutí, i když hloupá rozhodně není, chytlavost jí nechybí a nespoléhá na jediný žánr, ale oprašuje jich pod příkrovem sametové mlhy hned několik. Lynch-hudebník ale zkrátka není Lynch-režisér.

55%

zveřejněno 17.11.2011 na kulturissimo.cz - link

středa 16. listopadu 2011

Scanner: Space Is The Place

Space is the place - vesmír je to místo. Tak zněl název jedné skladby černošského kapelníka a vizionáře Sun Ra, muže, který tvrdil, že přilétl ze Saturnu. Eskapistický pocit, že planeta Země není zrovna báječné místo k narození, ve své tvorbě ventiloval nejeden hudebník, většinou černé pleti, takže se dokonce začalo mluvit i o afrofuturismu. Smutný dojem, že vesmír je to pravé, ale mají i italští psychedelikové My Cat Is An Alien a kalifornský projekt Expo 70. Ti ale nelétají v raketě hybného funku nýbrž na obláčcích táhlých mlhovin. Scanner s Petrem Ferencem zkrátka bude o černých i bílých cestách do vesmíru.

Playlist:
- My Cat Is An Alien: Here On The Sad Planet (2011)
- Expo '70: Widow Planet II - Stark Bleakness Rising (2009)
- Sun Ra: Space Is The Place (1979)
- Lex Baxter + Samule J. Hoffman: Moon Moods (1949)
- Jean-Jacques Perrey + Geshton Kingsley: The Little Man From Mars (1966)
- Parliament: Mothership Connection (Star Child) (1975)
- Dr Octagon: Earth People (1996)
- Rolling Stones: 2000 Light Years From Home (1967)
- Gustav Brom: Pozdrav astronautovi (1971)


vysíláno živě 15.11.2011 na Radiu Wave, ku zpětnému dohledání v jukeboxu.

středa 9. listopadu 2011

Od pedofilie k surovému umění

Tajemství notových zápisů malíře Adolfa Wölfliho 

Adolf Wölfli, jeden z nejznámějších a nejplodnějších představitelů art brut, po sobě zanechal také mnoho děl spojených s hudbou. Partitury, které zakomponovával do svých obrazů, přitahovaly a stále přitahují hudebníky nejrůznějšího zaměření. Naposledy se Wölfliho notové zápisy pokusil interpretovat skladatel Baudouin de Jaer. 

Švýcar Adolf Wölfli (1864–1930) byl nešťastný člověk – v deseti letech přišel o oba rodiče a žil v rodinách sedláků, kde pracoval jako pastevec a pomocná síla. Neschopen navázat milostný vztah, útočil sexuálně na čím dál mladší dívky. Po uvěznění a propuštění se pokusil o zneužití tříleté holčičky. Poté byl umístěn do ústavu pro duševně choré ve Waldau nedaleko Bernu. 

V roce 1899, po čtyřech letech pobytu v léčebně, začíná Wölfli s nebývalou pílí budovat dílo, které jej proslaví: kresby akcentující jeho strach z otevřených prostor a prázdných míst jsou vytvářeny tak náruživě, že jejich autor každý den spotřebuje celou tužku. V nekonečné změti dekorativně uspořádaných symbolů a ornamentů můžeme zaznamenat notové zápisy, které jako krajky dotvářejí již tak opulentní dílo. Jedná se ale opravdu pouze o dekorace? Dochované fotografie a svědectví z Waldau vypovídají, že Wölfli se mezi vší tvorbou zabýval i komponováním pochodů, které si přehrával na papírové trumpety. Jak ale tyhle pochody souvisejí s notovými zápisy? Nejsou zapsané noty jen analogií klikyháků, které tvoří předškolní děti při hře na to, že „doopravdy" píší? 


Velký Adolf a hudba 

Wölfli láká hudebníky již dlouho. Jeho básně zhudebnil Wolfgang Rihm, ke vzniku skladby se jím nechal inspirovat mimo jiné minimalista Terry Riley či nejeden protagonista elektronického undergroundu. O tom, byl­-li Wölfli skladatelem a lze­-li číst jeho noty, tato díla ale nevypovídají. 

O rozluštění notových zápisů, psaných se zvláštními odchylkami na šestilinkovou osnovu, se v sedmdesátých letech pokusili Kjell Keller a Peter Streif. Výsledkem bylo album několika valčíků a pochodů Adolf Wölf­li gelesen und Vermont (1978), v současné době obtížně dostupná sběratelská lahůdka. O interpretaci Wölfliho díla na základě not nakreslených v jeho obrázcích se pokusil i Graeme Revell, legenda industriální hudby a autor teorie music brut, který od rozbrušování ovčích lebek ve skupině SPK dospěl až k psaní orchestrálních soundtracků pro holly­woodské filmy. Na LP Necropolis, Amphibians & Reptiles (1986, reedice na CD 1994) svými šesti kusy zabírá celou první stranu. Jedná se sice o působivý poslech, Revell se ve své práci ale dosti volně pohybuje mezi Wölfliho notami a básněmi a vlastním vkladem například v podobě hudebního ready­-made a poetické interpretace. 


Nebeský žebřík 

Album a kniha The Heavenly Ladder, která letos vyšla na belgické značce Sub Rosa věnující se mj. archivářským výlovům avantgardních rybníků, se na Wölfliho skladatelství konečně dívá z pozice hudební vědy. Houslista a skladatel Baudouin de Jaer podrobil Wölfliho noty analýze a navrhl hypotézu, že značná část jeho pochodů, tedy formy, již autor nejčastěji používal, může být odvozena z knihy pochopů přepsaných pro hru na klavír. Všechny Wölfliho melodie jsou ale napsány v G dur a noty nepřesahují hranice šestiřádkové osnovy. Wölfli nikdy nepoužívá béčka, křížky vždy jen na začátku celé osnovy. O podivuhodném světě jeho hudby de Jaer přesvědčuje posluchače ve dvaatřiceti nahrávkách Wölfliho skladbiček a motivků. 

Je tedy Wölfli „skutečný skladatel"? ptali se de Jaera, který jeho osobu a tvorbu až do chvíle, kdy byl osloven vydavatelstvím Sub Rosa, vůbec neznal, v britském hudebním měsíčníku Wire. A kde se naučil zapisovat noty? Napsat jednoduchou melodii zvládne i dítě po několika hodinách hudební výchovy, odpovídá de Jaer, Wölfli tedy tuto schopnost patrně získal během několika let školní docházky, kterých se mu dostalo. A jeho skladatelská původnost? Je třeba zjistit, píše de Jaer, nakolik jsou melodie opsány například z repertoá­ru dechových kapel. Nezbývá než objíždět alpské kapelníky na penzi a pátrat s jejich pomocí. 

Adolf Wölfli, Baudouin de Jaer. The Heavenly Ladder. Sub Rosa, 2011

otištěno 9.11.2011 v A2

úterý 8. listopadu 2011

Na další desce už by Waits mohl být skvělý o fous jinak

Album Bad As Me je další řadovou deskou Toma Waitse po sedmi letech. Čekání si fanoušci mohli zpříjemnit trojdiskovou kolekcí Orphans mísící archiválie s obskurnostmi i trochou novinek a koncertním záznamem Glitter And Doom Live. Nyní je tu konečně regulérní album - a zpěvák se na něm představuje, jak napsal jeden zámořský recenzent, "v té nejlepší hlasové formě."

Podivín mezi písničkáři se umí postarat, aby jeho albové novinky byly vnímány jako událost. Je na ně poměrně skoupý a tváří se, jako by ho osud desek po dokončení ani moc nezajímal. Téměř nekoncertuje, neposkytuje rozhovory; kdo ví, co si vlastně myslí, o co mu jde a na čem dělá… A právě pro tento odstup je mnohem rajcovnější než hvězdy, které si nenechají ujít jedinou příležitost dovyžvanit to, co jaksi nedostaly do svých písní, hvězdy, které neodmítnou jediný objektiv, hvězdy, které svůj produkt cpou posluchačům div ne násilím.

Waits zkrátka není milovníkem přebujelého marketingu: mluví za něj pouze jeho tvorba a pečlivě pěstovaná nevtíravá image záhadného pošuka. Kde se jiní chovají jako trhovci, zachovává si odtažitou tvář nedotknutelné hvězdy staré školy. Když byl na začátku roku uveden do Rock'n'rollové slávy, kam ho uváděl podobný samorost Neil Young, ozdobil svůj projev větou: „Říká se, že nemám hity a že se se mnou těžko pracuje… jako by to bylo něco špatnýho."


Hra na jistotu

Když se řekne Waits, vybaví se chraptící muž milující vše beatnické, tulácké, jazzové; baladýr, který před téměř třiceti lety vyměnil klavír, kontrabas a bicí hrané metličkami za zvuk parních varhan, elektrických kytar, harampádí, chřestidel, marimb, gramofonů, sirén… i rustikálního beatboxingu ve vlastním podání.

Za tuto změnu mohla z velké části jeho manželka Kathleen Brennanová, která klubového vožungra pomohla proměnit v čelního představitele současné popové avantgardy. Waits se na svých hudebních cestách od té doby stihl setkat s Keithem Richardsem, divadelníkem Robertem Wilsonem, šklebícím se vizionářem Williamem S. Burroughsem i s protagonisty avantgardní jazzové scény newyorského downtownu.

Opustil svět velkoměst a v klidu domova nahrává ve stodolách, jejichž přirozené echo je doplňováno zvuky domácího zvířectva. Svou hudbu rozerval a zdrsnil tak, aby odpovídala možnostem jeho hlasu, který dokáže i tu nejkřehčí baladu děsivě odzvracet nebo náměsíčně odvýt. Nové album Bad As Me je tak waitsovské, že se při jeho poslechu neodbytně vkrádá otázka, do jaké míry je autentické - a nestal-li se Waits trochu úzkoprsým strážcem vlastního stylu. Při poslechu se nemohu zbavit pocitu, že na své nové desce hraje na jistotu.

Jistě, může si to dovolit hned ze dvou důvodů. Především je jediným zástupcem svého stylu, tudíž pro míru jeho autenticity neexistuje žádná možnost alespoň trochu objektivního srovnání. Zkuste s někým srovnávat Boba Dylana; a s Waitsem je to podobné. Za druhé pak nikdy v posluchači nevzbudí pocit, že „to je starý"; zaprášená antikvárnost je jeho součástí do takové míry, že Waits připadá „starej" nejméně třem generacím, které ho právě proto vyhledávají.

Navíc s podivuhodnou intuicí ani v 80. letech nepodlehl vábení syntezátorů a jiné elektroniky, jedinou výjimkou jsou občasné gramofonové scratche jeho syna Caseyho, který na tatínkových deskách kromě gramofonů hraje i na bicí a perkuse. Na novém albu Casey pouze bubnuje, několik písní je ale prodchnuto praskáním, aby zněly jako ze staré desky. Je to vzhledem k výše řečenému trochu zbytečný a doslovný trik; samo praskání je ale hezký zvuk, tak budiž.


30 let Waitse

Album Bad As Me vyšlo v několika podobách - jako CD, LP a 2CD, na jehož druhém disku najdeme tři bonusové písničky. Vzhledem k délce disku číslo jedna (44 minut) je výroba bonusového kompaktu s devíti minutami materiálu ze všeho nejvíc výrazem lehce zbytečné opulence, ale nešť, počítá se hudba.

Majitel luxusní edice má na dvou stříbrných plackách, zabalených v hezké knížce, k potěšení šestnáct písní skládajících mozaiku toho, co Waits stihl ukázat v předchozích třiceti letech, tedy po přelomovém albu Swordfishtrombones. V úvodní Chicago cítíme orchestrální napětí alba Frank's Wild Years, v titulní písni prodchnuté bručením barytonsaxofonu zase divokost (pro mě vrcholného) alba Real Gone, Hell Broke Luce odkáže k asi nejsyrovější Waitsově kolekci, albu Bone Machine, na němž (stejně jako na novince) hostoval stounovský Keith Richards.

Ochuzeni nebudou ani milovníci klavírních i country balad; a Get Lost je skoro rock'n'roll. Většina písní se zvukově odehrává ve vstřícném duchu bez palčivých disonancí, napínavého balancování mezi volnou a neexistující strukturou a konečně bez záměrného lo-fi. Nejdelší číslo alba má navíc pouhé čtyři a půl minuty, dvouminutovky nejsou výjimkou.

Waits evidentně natáčel v dobré (a trochu líné) náladě. Kromě zmíněného Richardse a syna Caseyho s ním spolupracovala obvyklá sestava kumpánů v čele s kytaristou Marcem Ribotem známým mimo jiné z projektů saxofonisty Johna Zorna (mimochodem albové setkání Waitse a Zorna, to by mohla být pecka!) a baskytaristou Lesem Claypoolem známým z řad virtuózních poděsů Primus.

Larry Taylor (kytara, baskytara) má za sebou zkušenosti od Canned Heat i Johna Mayalla, na španělku drnká David Hidalgo z Los Lobos, baskytary se občas chopí Flea z Red Hot Chili Peppers. Na harmoniku fouká legenda Charlie Musselwhite a příjemným překvapením je účinkování hráče na perkuse Gina Robaira.

Toho známe také z vystoupení v pražském komunikačním prostoru Školská 28, kde hrál - spolu s gramofony a kontrabasem - na střepy činelů a bubny rezonující přikládáním vibrátoru. Tady zní ale úplně jinak, místy (na vibrafon) vyloženě něžně. Sám principál hraje na klavír, kytaru, bendžo, perkuse, varhany, zvonkohru a tabla.


Jako když se krmí prasata

Texty se často zabývají tématem odchodu, odcizení a nepříjemných povinností baviče. „Chci, abys mě líbala jako někdo cizí," zpívá v jedné baladě a v jiné si stěžuje, že jej platí, aby se nevracel domů, a drží ho na drogách. Waits tu a tam zatouží po odchodu do Chicaga nebo po životě na dálnici, hořekuje, že na světě je málo pořádných chlapů.

V písni Satisfied, která je určitou odpovědí na stounovskou Satisfaction, zpívá: „Pane Jagger, pane Richards, podrbu se, kde mě to svědí… a najdu uspokojení" - zatímco druhý jmenovaný, táta Jacka Sparowa, mu k tomu hraje na kytaru. Jagger a Richards se tak ve Waitsoě světě stali podobnými postavičkami jako Gunplay Maxwell, Flat Nose George či jistý Eisenhower.

A chcete vědět, jaké je to po smrti? Slyšte jeden z bonusů: „…jako jídlo z konzervy, jako krvácení odřené ruky, jako brečící sbor trampů, jako skomírající táborák, jako když rodí velkej pes, jako když se krmí prasata…"

Verdikt? Opět vynikající album, jen si říkám, jestli by nemohl být na příští desce Waits vynikající o fous jinak. Bad As Me potěší, ale ničím nepřekvapí.

zveřejněno 8.11.2011 na Aktualne.cz - link

pondělí 7. listopadu 2011

Aktual, Plastici a DG 307 jsou kapely světové úrovně

Underground jen tak neskoná, ukazují vyprodané koncerty pořádané vydavatelem Vladimír Lábusem Drápalem. V lednu, při oslavě nedožitých šedesátin Mejly Hlavsy, praskal ve švech Palác Akropolis, v pátek byla hlava na hlavě v Divadle Archa, kde se konal první večer dvoudenních oslav desetiletí Lábusova labelu Guerilla Records. Na programu byla mimo jiné „svatá čtveřice" androšských kapel - Plastic People, DG 307, Umělá hmota a Aktual.

Lounská mánička (a ředitel divadla) Vladimír Drápal neúnavnou vydavatelskou činností dokázal, že o undergroundovou hudbu je mezi publikem všech věkových kategorií stále zájem, i když některé tituly vydal ze sympatického „obrozenectví". Díky tomu ale můžeme žasnout nad polozapomenutou originalitou skupin Pro pocit jistoty či Žabí hlen.


Nejslavnější česká kapela

Androš, tedy jedna z hudebních forem předlistopadové kulturní opozice (i když nikoliv důsledně programové), může být leckým odkazován do propadliště dějin a velice často také žije ze vzpomínek na hrdinskou, bohatýrskou minulost. Mimo to ale obohatil pokladnici světového rocku - přestože ten o tom nemusí vědět, jak někde, tuším, píše Magor - o výrazný hlas, v jehož spektru se mísí západní vlivy s tóny pražské grotesky, dekadence a slovanské „tíhy". Tři ze čtyř zmíněných hvězd androše vytvořily na poli alternativní, hledačské hudby dílo světové úrovně a jejich práce má smysl i početné následníky dodnes.

Nejslavnější českou rockovou skupinou navždy zůstanou Plastic People, jejichž neopakovatelná hudba stála především na baskytarových ostinátech skladatele Milana Hlavsy, drnčení klavifonu, skřípotu smyčců a klubku safoxonových hadů hemžících se od free jazzu až po dechovku - slyšte parádní alba Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned či Co znamená vésti koně.

Po Hlavsově smrti se kapela rozhodla využít komerční potenciál a deset let se snaží se střídavým úspěchem nahradit nenahraditelného skladatele autorskými pokusy ostatních členů. V Arše Plastici sympaticky vsadili na nový repertoár; ale několik „hlavsovek", které také zazněly, usvědčilo aktuální plastikovskou tvorbu z bezradnosti. V čem spočíval Hlavsův trik, díky němuž jeho písně nelze při hraní odfláknout a znějí tak naléhavě?

Plastici měli na konci šedesátých let vzory nejen ve Franku Zappovi a Velvet Underground, ale i v Milanu Knížákovi a jeho mariánskolázeňské kapele Aktual, jíž k dosažení legendárního statutu postačila necelá desítka koncertů a několik nekvalitních záznamů. Po roce 2000 Aktual po více než třech dekádách mlčení několikrát oživl - naposledy v pátek, kdy se postaral o jednoznačný vrchol programu.


K obrazu svému

Milan Knížák měl v roce 1968 za sebou vynález destruované hudby, tedy hudby vznikající přehráváním poničených a jinak upravených gramodesek (později tento přístup rozšířil i na partitury a z desek začal dělat výtvarná díla). Když jej v Mariánských Lázních oslovila kapela složená ze sotva dvacetiletých mladíků, kteří sice téměř nic neuměli, ale jejich chuť hrát byla nemalá, chopil se Knížák možnosti a přizpůsobil kapelu svému obrazu.

Kromě kytar a bubnů v hudbě Aktualu zněly barely, tůrování motocyklu, hračky i štípání dříví. Knížák často pracoval s hudebními citacemi a ready mades (Kose, kose, černej fógl), využíval nenapodobitelnou hru nehudebníků, načas kapele dodal dechovkový šmrnc angažováním svého otčíma...

Jeho písňová tvorba, která skrytě předznamenala estetiku punku a industrialu, se vyznačovala jednoduchostí, pochopením směšnosti rockových klišé, ironií a drtivými slogany: „Probuďte pátera Koniáše," zpívá ve slavném Atentátu na kulturu, zatímco verš „Miluju Lenina pro jeho vousy" (z písně Miluju tebe a Lenina) mi připadá jako ten nejpřesnější výstřel do řad romantiků vzhlížejícím k teroristům jako k pop stars.

Druhá poloha Aktualu ale uměla být po čertech něžná. „Jak by to bylo božský, kdyby lidi místo mluvení plivali drahokamy," rozplýval se Knížák ve verších, které mu prý přinesl výlet s LSD, a kapela zvonila na zvony...

...jak ostatně činila i na pódiu Archy. Kromě Knížáka na pódiu stanula pestrá směs bigbíťáků, zábavových, androšských i popových hudebníků: zpěvák a spisovatel Vašek Vašák, Erno Šedivý z někdejšího Flamenga, chyběl pouze Zdeněk Rytíř (ano, ten textař a parťák Michala Tučného), který v Aktualu model 2000 hrával na kytaru.


Jsme vyslanci z kosmu

Z původních členů Aktualu přelomu šedesátých a sedmdesátých let s Knížákem nevystoupil nikdo, i když Zdeněk Londýn Vokatý byl přítomen. Kytarista Otakar Alfréd Michl naopak s pódia téměř neslezl: vystoupil s Aktualem, DG 307 i Umělou hmotou (členem Plastiků byl pouhý jeden večer v sedmdesátých letech).

Aktual zvesela a sevřeně odehrál pestrou směs hitů a ještě jednou tolik by jich odehrát mohl. Na to, jak krátce tahle skupina existovala, pro ni Knížák napsal neuvěřitelné množství skladeb. Došlo i na tůrování motorky a metání rýže do diváků, to vše za recitace písně Vyslanci z kosmu: „Jsme vyslanci z kosmu, lidé, čiňte pokání..."

Přímý vliv Aktualu se projevil v tvorbě DG 307, které v roce 1973 založil Milan Hlavsa a básník Pavel Zajíček jako „srandaprojekt", jenž se ale ukázal být neuvěřitelně závažným a nosným. DG 307 původně hráli téměř výhradně na nehudební nástroje (železa, vysavač, rádio) a profilovali se jako svérázný voice-band, postupem času se ale vydali hudebnějším směrem.

Jejich vrcholný program Dar stínům (premiéra 1979) považuji za nejlepší českou „rockovou" desku vůbec - její hypnotické repetice postavené především na zvuku smyčců dodnes nenašly obdoby. V devadesátých letech se z DG 307 pod Zajíčkovým vedením stala volná sestava naleznuvší cestu k působivému rocku.

Na pódiu Archy DG 307 odehráli celé album Uměle ochuceno, které vydali před dvaceti lety. Původně elektronická, dosti „samohrajková" nahrávka byla obohacena o zvuk kytar, bicích a tympánů; nechyběly v undergroundu povinné smyčce. Housle a elektroniku obsluhoval Tomáš Vtípil, jeden z nejtalentovanějších i nejaktivnějších alternativních hudebníků současné generace třicátníků.


I bez masky

Pavel Zajíček v současné době pro každý z nečetných koncertů obměňuje program. To s sebou nese pódiová rizika, DG 307 ale nakonec své vystoupení odehráli se ctí, jen škoda přílišného echa na Zajíčkově mikrofonu, textům téměř nebylo rozumět.

Čtvrtá z největších undergroundových legend, Umělá hmota, musela vystoupit bez zpěváka Dina Vopálky, jehož partů se ujal baskytarista. Narozdíl od tří výše jmenovaných tvůrců, jejichž hudba je zcela svébytná, vznikla UH již v prostředí undergroundového „veselého ghetta", pro které chtěla hrát. Její tvorba byla vždycky poměrně nekompilovaně, někdy až naivně rocková s trochou potřebných „undergroundových" přísad například v podobě práce s rytmem a tematiky textů.

Umělá hmota vlastně předběhla kapely druhé generace undergroundu (Národní třída, OPN, Orchestr Bissext, z novějších BBP), které slovo „androš" již považovaly za hudební styl a přicházely s tu lepšími, tu horšími deriváty plastikovské formule. Umělá hmota je kapelou pro kámoše, mimo okruh fanoušků undergroundu asi nemá příliš mnoho co říci. V Arše ale hrála s odpichem a divoce, tak to má být.

V malém sále probíhal při přestavování hlavního pódia „komorní" program složený z vystoupení Magora, Dáši Vokaté a Hever And Vazelína Bandu hrajícího a pějícího syrově přetextované spirituály a bluesovky. Dvě kytary, akordeon a něco neškolených hlasů (mezi František Čuňas Stárek), nezapomenutelné hity Blejzr Blues, Červený vejložky a Tesilová verbež. Tahle kapela tu a tam dokáže zlikvidovat sál (vysypané odpadkové koše, metání pečiva a tun špinavého prádla), tentokrát jen mile kotlíkařila a hlavní „performer" klábosil ve foyer.

Aktual, Plastici, DG 307 jsou tři kapely světové hudební úrovně. I kdyby underground přišel o svou mýtickou masku, jejich tvorbu to nepoznamená. O ostatních skupinách hlásících se k androši (jasně, Aktual stál vždycky mimo) se to s takovou jistotou tvrdit nedá.

A pokud jde o "to za hudbou", androš rozhodně nepatří do starého železa coby vyčpělé politické hnutí, jak jej kdekdo zjednodušeně vidí. Jeho protagonisté se díky panujícímu režimu stali v jistém slova smyslu politickou opozicí, jde ale - použiji-li termín Václava Havla - o takzvanou nepolitickou politiku: v nenormálních podmínkách se politikem stává bigbítový koncert i fronta na banány.

Dnešní generace dvacetiletých si z androše kromě hudby může vzít to, co rezonuje se současnou představou alternativního životního stylu. Tyhle máničky se, intuitivně a mnohdy v extrémních podmínkách, pokoušely vést smysluplný život v rámci dnes tolik oblíbených „klíčových slov" DIY, komunita, snad i squatting...

Tvrdohlavostí, s níž vytvářely vlastní, paralelní, "druhou" kulturu, jasně ukázaly, že umění není jen to, co se na člověka ve volném čase šklebí z lesklých magazínů a co je zrovna trendy, ale něco mnohem zásadnějšího. Tato zvěst undergroundu platila před rokem 1989 a platí i nyní. Lhostejno, má-li například freetechnař rád Plastiky nebo jej svým skřípotem iritují; alespoň částečně s nimi pluje na jedné lodi nonkonformismu, bez nějž by v otázkách umění a životního stylu nedocházelo k životadárné diskuzi.

zveřejněno 7.11.2011 na Aktualne.cz - link