středa 27. dubna 2011

Lapač snů značky Astma

Jsou legendy o ruském industrialu opodstatněné? 


Promotérský kolektiv a label Letmo Productions pozval nedávno podruhé v krátké době do Prahy legendu ruské experimentální scény Alexeje Borisova a jeho o generaci mladší hudební partnerku Olgu Nosovu. Duo vystoupilo u příležitosti vydání nového alba společného projektu Astma. 


Ruský industrial… V době, kdy euroamerická scéna nehudební průmyslové hudby dala vale velkým tématům a patosu ve prospěch svobodného, lehkonohého noisu, nezatíženého – alespoň zdánlivě – ideologiemi a touhou sdělovat zásadní myšlenky, ruští tvůrcové neochvějně pokračují v rozmáchlých gestech a ponuré atmosféře. Jejich hudba má široce roztažené paže, širokou duši, tolik myšlenek na srdci. Nebojí se být patetická, používat lety prověřené postupy a spoustu slov. 




Hlas zarytosti 

Amatérského rusofila to nemůže netěšit, vždyť to všechno zní tak strašlivě závažně a rezonuje v tom šíře sibiřských plání, hloubka tamních teplot i Dostojevského mysli, utrpení milionů muklů i podivný svět ruské předválečné avantgardy předtím, než vládnoucí režim zjistil, že při práci s uměním je lépe spoléhat na bezpečně zastaralé či mrtvé žánry. 

Jako posluchači je mi zcela lhostejné, jak se věci mají doopravdy, zkrátka věřím a chci věřit, že Closing The Eternity nahrává své nekonečné ambientní plochy hledě na polární záři, Cisfinitum zase ve sklepeních Lomonosovovy univerzity plných nejrůznějších výrobků na pomezí hudby a špionáže, že vladivostocké duo Roricat své libé elektronické záblesky odvozuje od oslepujících odlesků sněhových záplav, že v podivných petrohradských bytech – squatech – zkušebnách – koncertních sálech se zastavil čas někdy v době podloudné samizdatové činnosti. Ano, jsou to klišé a život je zcela nepochybně jinde, já se jimi ale i nadále rád nechám mystifikovat. Ruská industriální scéna totiž neztratila zarytost, již protagonisté „západního“ odvětví tohoto žánru už dávno odhodili, zarytost, v níž touha sdělovat a vyjadřovat leckdy převažuje nad hudebním umem, o to větší ale vykazuje syrovost. 


Úpadek industrialu 

Vzpomínáte? Australan Graeme Revell se skupinou SPK toužil hovořit za „poražené“ – lidi, kteří jsou izolováni v psychiatrických léčebnách, ponížené, zbité. Nyní se živí psaním orchestrální hudby k hollywoodským filmům. Throbbing Gristle rozvinuli estetiku DIY coby opozici mašinerie pop music, kterou považovali za ekvivalent koncentračního tábora, a nakonec skončili jako hlídači na jedné z lágrových věží. Laibach shazovali okázalou naparáděnost komunistické propagandy, její chtěnou semknutost a optimismus s pomocí estetiky oficiálního umění nacistického Německa, a stalo se z nich klubové karaoke. Einstürzende Neubauten se z nebezpečně vyhlížející party, která hraje na nářadí a odpad nejrůznějšího druhu, protože bicí musela dát do frcu, proměnili v popovou stálici, jejíž perkuse jsou dnes sestavené z nesrovnatelně dražších kovů, než byly ty nalezené na ulicích. Cabaret Voltaire a Test Dept. se rozplynuli v tanečních rytmech… Ano, časy se mění, umělci mají právo na tvůrčí vývoj, co kdysi působilo revolučně nebo alespoň znepokojivě, je po dvaceti letech dějin skanzen. Už proto ale buďme v hudbě vděční za „svět ve světě“, jímž je Rusko. Vzrušující je na něm už to, že si nikdy nemůžeme být zcela jisti, jak moc je chápeme a jak moc mu nerozumíme. 


Stroj falešných vzpomínek 

Album dvojice Astma nazvané Dar-k a vydané v zajímavé výpravě na české značce Letmo Productions připomíná staré časy industrialu dokonale. Jedna polovina dua, hyperaktivní Alexej Borisov (doplňuje jej bubenice Olga Nosova), tyto časy ostatně velice dobře pamatuje. V osmdesátých letech byl aktivním účastníkem ruské kazetové scény, od té doby se stal členem nejrůznějších projektů a kolaborací, mimo jiné i s industriálními legendami Z’evem, Genesisem P-Orridgem, Alem Margolisem či skupinou New Blockaders. Texty dvou prvně jmenovaných jsou ostatně na Dar-k použity. 

Uvědomuji si, že mezinárodně činný Borisov s námi velmi pravděpodobně hraje hru: projektů má tolik, že si jeden dřevně industriální může dovolit, a tak jeho estetiku dotahuje do poslední podrobnosti. Rytmy jsou prajednoduché a repetitivní, ne vždy hrané na standardní bicí (kde se v Rusku berou tak skvělé industriální bubenice?; vzpomeňme na Jekatěrinu Fedorovovou z petrohradských ZGA), hlasy zahalené do akustických šumů, motivek flétny pochodový, nahrávka občas schválně přebuzená, zrnitá, „zlobící“ v levém kanálu. A k tomu text Michala Ajvaze otištěný na obalu, který naznačuje, že zuby jsou stále ostré: „V zápase s obludami prohraje ten, kdo z nich cítí strach a komu se hnusí, kdo v podivných tvarech jejich těl vidí jen narušení smysluplnosti a krásy, které je třeba odstranit, kdo jejich řev vnímá jen jako popření smysluplné řeči. Řád, který byl vytržen z celku kosmu a klade se jako poslední kritérium smyslu, není s to vydržet nápor sil beztvarého a obludného: jeho formy pod tímto tlakem prasknou.“ Tohle CD je zkrátka úžasný stroj času, přesněji stroj falešných vzpomínek. První vizionáři již možná vidí krizi a úpadek módní noisevé improvizace a zadělávají na revival „dřevní kovové“ scény. 

Astma: Dar-k. Letmo Productions, 2011. 


otištěno 24.4.2011 v A2