středa 14. září 2011

Hudba táborových ohňů

Sonda do dějin české trampské písně
Trampové tvoří v současné české společnosti nepočetnou, vyhraněnou a poměrně uzavřenou skupinu s jasně definovaným znakovým systémem. Avšak „útěky“ do přírody a posezení u ohně s obligátním skupinovým zpěvem za doprovodu kytary neodmyslitelně patří k raným fylogenetickým etapám mnohých z nás.
Trampem jsem se stát nestihl, k mým sdružovacím aktivitám v zelených košilích docházelo na přelomu osmdesátých a devadesátých let, takže jsem stihl být členem smíšeného turistického oddílu pod Pionýrem i členem veskrze chlapeckého oddílu skautů. K mým nejnezapomenutelnějším vzpomínkám patří hudba. Mám pocit, že jsem v tomto ohledu nezapomněl zhola nic a táborákový repertoár mám natolik ukotvený v paměti, že dodnes zvrhle miluji setkání s hospodskými trampskými kapelami, kterým jsem schopen, když se ožerou tak, že již nevládnou, bezchybně napovídat desítky textů. Jak v koze.


No girls!

„Soundtracky“ obou zmíněných oddílů se neuvěřitelně lišily. Smíšený turisťák necítil potřebu ideologicky ignorovat prepubertu a v písních, které pěl, existovala láska a tu a tam i cigára (Bundy zelený) a alkoholismus (Šéfe). Nepsanou hymnou ohňů byl Nedvědův Valčíček s veršem, který otevře každé lůno: „Fakt mi nevadí, že nos jak bambulku máš…“ Skauti po „sametu“ trpěli neduhy znovuzvoleného hnutí a toužili být na konci století foglarovštější než Foglar v jeho první polovině. Písně vytvářely „ten báječnej mužskej svět“ a vrcholem mezipohlavních střetů byla posvátná „Stály baby u vesnice, divily se převelice, že mám holá kolena…“ Bohapustý eskapismus, ale ten bujel i ve smíšeném oddíle; tam zase pravé přátelství a lásky vznikaly jen v lůně přírody a nikdy v prostředí mastňáků vzývajících pohodlí a mamon – příkladem za všechny budiž hoptropácký song o dávné lásce, která se tak změnila, Amazonka: „Teď jsi víla z paneláku, samá dečka, samej krám, já si přál jen, abys byla [:pořád stejná přísahám:].“ Rozdělíme-li si českou trampskou píseň na před- a poválečnou, můžeme říci, že se skauty jsem krákoral starší repertoár než s pionýry. (Oba oddíly dodnes existují, mají mnohem menší počet členů, druhý jmenovaný oficiálně dlí „tam za tou Duhou“.)

Předválečný tramping bývá často interpretován coby jev související s celosvětovou finanční krizí: finančně nenáročný únik do přírody začínal na konečných pražských tramvají a trampové inspirovaní legendami o americkém Západu začali zakládat osady, v jejichž čele stál šerif. Tou nejstarší byla pravděpodobně Ztracenka. Osady měly své písničkáře tzv. sbory (tedy hlasy doprovázené kytarou), ve Ztracence působil otec české trampské písničky Jarka Mottl (Marta je Marta, Hledám děvče na neděli, kupříkladu).

Tramping byl integrální součástí prvorepublikové kultury, do které se vešel barrandovský glamour i avantgardní výboje surrealistů. Trempíři se samozřejmě dočkali nejedné parodie, například v prvních dvou částech Bohatýrské trilogie Vlastimila Rady a Jaroslava Žáka (třetí, stylově zcela odlišný díl prý ve skutečnosti napsal Karel Poláček), jinak ale, zdá se, nebyli nijak přísně ostrakizováni – častým návštěvníkem Ztracenky prý býval Jaroslav Ježek. Jak se situace lišila v sedmdesátých a osmdesátých letech! Na Portě se sice scházely desítky tisíc posluchačů, téměř nikdo z tvůrců trampské písně se ale nedočkal „oficiálního“ uznání v podobě gramodesky. To veleplodný Jarka Mottl spolupracoval s filmaři i swingaři a je mj. autorem pecky Mně to tady nebaví, jíž jedinečně ztvárnil takový netramp a zhýralec, jakým byl Hugo Haas.


No country!

Co je důležité, ve značné části prvorepublikových trampských hitů slyšíme hudbu tehdejších kaváren a dancingů: foxtrot, valčík a jiné populární žánry. Trampové sice tušili, co je to western, o žánru country & western (či jeho předchůdci hillbilly) ale samozřejmě neměli ani ponětí. Trampové sedmé a osmé dekády o něm sice věděli velice dobře, ve své tvorbě ale většinou dávali přednost folkovým postupům. Důvody patrně byly nejen technické (folkové brnkání je technicky jednodušší než dobře zahrané country či bluegrass), ale i politické: country music byla v ČSSR vládnoucím režimem z nějakých důvodů hájena. Mikoláš Chadima ve své knize Alternativa cituje rozšířenou domněnku, že se tak dělo proto, že se tahle hudba prý líbila synovi některého z ministrů.

Countryových průniků k táborákům ale mnoho není, nejlépe se infiltrovali Greenhorns, v šedesátých letech nejlepší country kapela v zemi. Sešel se v ní mj. Tomáš Linka, Michal Tučný a Jan Vyčítal; zejména ten si dobře uvědomoval, že k country patří trocha toho desperátství. Cashovu Cocaine Blues sice opatřil textem Vlak v 05, i ten se ale hemží mrtvolami a jeho rytmus nevyhnutelně směřuje k neveselému konci – „pod kolama skončil mladej brzdař Kid.“ Greenhorns neměli konkurenci: Brabcův Country Beat byl studiově přeplácanou továrnou v duchu pozdějších líhní pánů Štaidlů a Janečků, český Johnny Cash Ladislav Vodička sice vládl záviděníhodným hlasem, jeho písně se ale vyznačovaly tak nablblými „výchovnými“ texty, že to bylo i na nekonfliktní trampy moc. Superhvězda české country, Michal Tučný, fungovala na sólové dráze již zcela v duchu supraphonsko-pantonské parodie na show-business a její repertoár k táborákům pronikal jen zřídka – někdy je to s podivem, jindy, jako v případě konceptuálního alba Jak to doopravdy bylo s Babinským zcela pochopitelné. Z „countryového“ břehu se portovní a trampská popularita nevyhnula ještě Poutníkům s Robertem Křesťanem a Wabimu Daňkovi, který na svém prvním albu ukázal, že chytlavé cashovsko-kristoffersonovské country lze kvalitně dělat i u nás. „Prvorepublikové“ pronikání country do vyšších pater pop music pěstoval tu a tam Semafor (Krajina posedlá tmou) a Waldemar Matuška (imrvére).

U táborových ohňů, jak je pamatuji, zkrátka nepanovala žádná velká žánrová tolerance. „Dvě kytary a syrovej sbor hlasů“ zcela stačily a stran témat bylo vymalováno. V textech frčí dlouhé slabiky, zpozoroval jeden současný hudební skladatel: sám, dál, víš, rád… Zajedno jsou kamarádi táborových ohňů i v tom, že v přírodě je líp než mimo ni – vně lesů, luk a strání ráj a kamarádství nehledejme.

Ústní předávání a zaměnitelnost (napsal Kocábku náramnou Žalman, Šroub nebo někdo úplně jiný, a záleží na tom jinde než v OSA?) z trampské písně udělal nefalšovaně lidový žánr – ne ve smyslu, že bychom neznali autory jednotlivých písní, ale v tom, že tyto písně žijí samy o sobě a nejsou závislé na svých autorech či původních interpretech. Satisfaction bez Rolling Stones bude vždycky znít neúplně, Duní kláda korytem či Bedna od whisky (od Hop trop resp. Mikiho Ryvoly) vyniknou téměř v každém podání. Trampská scéna je do značné míry anonymní, snad proto se trampové nechali zkrotit organizacemi SSM a pokojně si na svých Portách snili o dálavách… nebezpečí režimu z nich opravdu neplynulo, jen když bylo kam odjet stanovat. Jednoho Kryla, i když byl v emigraci, se bylo třeba bát víc než stopadesáti Žalmanů.

Tahle lidová hudba má svůj kánon, který je jen málokdy, ale přeci jen obměňován. Abych se ale vrátil do světa oddílů: k táborákovým hitům posledních let prý leckde patří Amerika (jak jinak) skupiny Lucie. To by mohlo fungovat, pá pa pá pá…


otištěno 14.9.2011 v A2

pátek 9. září 2011

Umělecký příběh textaře Pavla Vrby měl lživý děj

„Pěnu s vůní jablečnou, vyvanutý sprej, telefon, cos ustřihla mu šňůru. Knížku krásně zbytečnou, co má lživý děj, píše se v ní, jak se lítá vzhůru…" Tenhle text, který nevyhnutelně umí nazpaměť každý, kdo má v Čechách uši, byť by se bránil sebevíc, mě odjakživa čímsi děsil.

Jeho kulisy a rekvizity byly čímsi surrealisticky hororové a při lehkém vánku překvapivě skřípaly. A otázky, které pokládal, mě pronásledují dodnes: Proč ta ženská stříhala tu šňůru? A co je divného na tom, že se v knížce (třeba v Pěti nedělích v balónu) píše o tom, jak se létá vzhůru? A kde je ona lež?

Lživý děj měl i umělecký příběh Pavla Vrby, ryby ve vodě československé socialistické parodie na šoubyznys. Opět mám při pročítání nekrologů pocit, jako bych četl o někom jiném než o tom, jemuž jsou věnovány. Odešel bohém a básník, dočítám se. Pan Textař, píše překvapivě i Jan Rejžek v Lidových novinách. Poslední rozevlátý umělec šedesátých let, četl jsem v jiném nekrologu.

Samozřejmě, všechny tyhle nálepky by šlo odmávnout s tím, že „takhle se u nás nekrology píšou", a že zmíněná označení pocházejí z citací Vrbových známých, spolupracovníků a přátel. Mám ale dojem, že odhalují optiku, kterou široká česká veřejnost neustále pohlíží na osobu umělce: jako na mistra zábavy, kterému je dovoleno „tak trochu zlobit" případně dělat věci, které mu leckdo tajně závidí.


Spořádaný bohém

Pavel Vrba si až do konce života udržoval tak trochu rozevlátý vzhled a zásadně nepózoval bez sklenice vína. Pokud z něj tohle dělalo umělce a bohéma, má zdejší veřejnost opravdu nízké požadavky; Vrba navíc nikdy během své kariéry ani na vteřinu nenechal své „bohémství" ohrozit svou úspěšnou kariéru. A pokud jde o loajalitu k režimu, byl pravým opakem bohéma - spořádaným občanem plnícím bezchybně zadání.

Stejná spořádanost provázela i jeho tvorbu. Pokud se režimem tolerovaný umělec nechtěl ocitnout bez ochranných křídel a toužil se svým uměním živit, nezbývalo mu než dát se cestou angažovaného pohůnka, nebo utéci se k neutrálním až sterilním tématům. Tato druhá strategie fungovala lépe, texty písní Pavla Lišky si patrně nikdy nikdo nezpíval a nezpívá, zato bezobsažnou slovní vatu od Vrby, Vostárka, Rytíře a spol. si broukají desetitisíce, aniž by o ní nějak přemýšlely.

Je třeba nezapomínat, že vše, co se po dobu dvou dekád před rokem 1989 vyvalilo z rádií, bylo schváleno cenzurními orgány. A je třeba si uvědomit, že posluchači tesknící po zlatých časech hezké české písničky vlastně tak nějak sentimentálně touží po tom, aby jim to, co je to správné umění a zábava, bylo i dvacet let po „plyšákovi" diktováno a následně servírováno shora. Vrbovy texty jsou - zkrátka proto, aby jejich autor nepřišel o práci - buďto lovesongy nebo vágní, kýčovitými obrazy přetékající úvahy a imprese.

Dva příklady za všechny: Ať máš patnáct - třicet - padesát let. Ať jsi mlčenlivej nebo král vět. Ať si namlouváš, jak dobře znáš svět a i sebe sám. Ať máš úspěch nebo ujel ti vlak. Ať máš plány nebo žiješ jen tak. Ať jsi plejboj nebo znuděnej vrak, to všechno je klam. To když se zamiluješ, tam kde byl rozum, je cit. Ve vzduchoprázdnu pluješ, je zmatek tam, kde byl klid. A jeden „artovější": Křídlení je v nás rozblázněné i způsobné. Křídlení je v nás dělitelné i násobné. Ucítíš Křídlení, když sníš. Utichá Křídlení, když víš.


Verbální opulence

A nyní malý rozbor. Banalita obou ukázek by měla být zřejmá na první přečtení; schválně si to zkuste nahlas. Ovšem v kombinaci s líbivou melodií člověk poslouchá a vlastně ani neví co, dokud se stokrát opakované nic nestane nedílnou součástí jeho života. Co nám Pavel Vrba tedy sděluje? Láska měří všem stejně a snění není totéž, co bdělý stav střízlivého uvažování. Ve veršované podobě jsou tyto nepřekvapivé informace opentleny rekvizitami jako ze špatného fundusu. Trocha světovosti a únavy životem, rezolutní mávnutí rukou („všechno je klam"), k tomu podivný nehezký novotvar křídlení…

Jistěže si uvědomuji, že poezie je tu od toho, aby používala jiné jazykové prostředky než suché konstatování - například hyperboly a metafory. U Vrby ale zarážejícím způsobem kolidovala verbální opulence s chudobou témat. Přes lásku-pásku a jakési blíže neidentifikovatelné žasnutí se zkrátka nikdy nedostal. Takže byl vlastně dokonalý: posluchači středoproudých rádií netouží po ničem, co by je překvapilo, chtějí cítit jistotu v podobě nekonečného opakování toho, co znají.

A s Pavlem Vrbou se rozhodně nebylo čeho bát. Ale neříkejme tomu umění, neříkejme tomu poezie! Protože bez objevnosti vize, prostředků jejího naplnění (tedy jazyka) a bez splnění kategorického imperativu autenticity se o umění ani poezii nejedná.

Nechci Pavlu Vrbovi nespravedlivě křivdit, proto tu nehodlám detailně srovnávat jeho produkci s dílem písničkářů všech žánrů, kteří píší „do vlastních úst", natož s dílem hudebníků zhudebňujících poezii - tedy slova psaná proto, aby jej unesl papír, nikoliv formát tříminutové písničky, která má byt sdostatek krotká na to, aby byla často hrána v rádiu a přinášela nehynoucí slávu a tantiémy.

Jde totiž o nesrovnatelné disciplíny. Ale přeci jen, a to se netýká jen Vrby: tematická i řemeslná zdatnost, a především autenticita a hloubka prožitku písňových textů Karla Davida, Miroslava Waneka, Filipa Topola, Jiřího Dědečka, Petra Fialy, Vladimírů Merty, Václavka i Kokolii a desítek dalších strčí do kapsy celou českou pop music. Už svou odvahou jít s kůží na krk.


Poražený i titán

Psát písňové texty na hotovou hudbu, navíc pro z velké části zaměnitelné a nevýrazné interprety, je nevděčná práce připomínající ze všeho nejvíc - jak zní okřídlené rčení - „luštění křížovek". Je třeba se přirozeně trefit do rytmu, vyhmátnout chytlavý slogan, dlouhé tóny vhodně vyplnit slovy „dál, víš, smím…"

Spíše mechanická činnost než platforma pro hlubokou introspekci, touhu dívat se na okolní svět jedinečnou optikou či spouštění gejzírů imaginace. Interpreti by o něco takového ostatně z velké většiny ani nestáli: Lucie Bílá, která má schopnou textařku v Gábině Osvaldové (slyš nezestárlé průlomové album Missariel), v jednom rozhovoru prohlásila, že Osvaldovou požádala, aby pro ni psala jednodušeji.

Mám-li dílo Pavla Vrby srovnávat s prací jeho kolegů, docházím k názoru, že byl průměrný a jeho největší slabinou byla touha navršit na sebe co nejvíc krásných, romantických i „velkých" slůvek, jejichž hodnota se tím nevyhnutelně vytrácela. Srovnejme Vrbu s nedostižnou univerzálností Jiřího Suchého, který každý banální rým typu „sám - klam" vyvážil trojnásobkem invenčnějších a nečekanějších a dokázal stejně přesvědčivě rozesmát i dojmout.

Srovnejme Vrbu s předčasně zesnulým Jiřím Štaidlem, který dokázal vdechnout Karlu Gottovi neuvěřitelně mladický ajfr. Srovnejme Vrbovy texty pro zpěvačky s tím, jak neuvěřitelně procítěně psala pro Marii Rottrovou Jiřina Fikejzová. Ze všech těchto srovnání Vrba vychází jako poražený; ovšem jako básnický titán naopak ční nad produkcí Ladislava Vostárka, Borise Janíčka či Václava Honse.

Pavel Vrba otextoval přes 2000 písní a rozhodně mu nelze upřít občasný svěží nápad. Dáma při těle je triumf spojující parádní hudbu hitmakera Lee Hazelwooda s dandyovským nadhledem barytonu Petra Spáleného a špičkovými aranžemi. Shane v podání Ladislava Vodičky byl dokonale zlý a šlo o jediný případ, kdy z hlasu „českého Cashe" opravdu mrazilo. Lebka na posledním albu Hany Hegerové je tím nejlepším, co si bylo možné vypůjčit z nářku krásné zbrojířky Francoise Villona.


Pár příkladů

To všechno jsou působivé, charakterní obrázky, k jejichž dokonalosti přispěli jedineční interpreti. Upřímně požitkářskou Dýmka je zázrak nazpívali v určitých okamžicích dokonce oba bratři Spálení (jediný autentický a původní český bluesman Jan z Vrby dokázal dostat to překvapivé, co oba potřebovali). Patetickou, tak trochu z Rimbauda vydestilovanou V stínu kapradiny zachránil neotřelý zpěv Jany Kratochvílové.

Podobných příkladů by se jistě našlo ještě pár, druhou misku vah Vrbovy práce ale táhnou k zemi tak neuvěřitelné výtrysky patosu a hraného světáctví, jako je Dávno napsané pro Olympic (Ta chvíle kdy jsem prvně vlál nocí nad dívčí nahotou a rokenrol zněl. Ta doba kdy jak slunce hřál pocit, že všechno moh' bych mít jen kdybych já chtěl), papírem šustící Seňorita Juanita pro Ivetu Bartošovou či opulentní bižuterie typu Toulka je oblá a Být křídlem pro české artrockery Synkopy a Blue Effect.

Pavel Vrba byl zkrátka tu více, tu méně schopným řemeslníkem popu, který - zdá se - neměl ambice z této škatulky vyskočit. A v žádném případě to nebyl bohém, který je za svůj životní styl ochoten položit život, či velký umělec schopný podstoupit riziko či nepohodlí pro případnou jedinečnou vizi.

zveřejněno 9.9.2011 na Aktualne.cz - link