úterý 29. listopadu 2011

Scanner: Echtzeitmusik Berlin

Na přelomu tisíciletí se v Berlíně, Vídni a Tokiu začalo improvizovat jinak: bez předváděné virtuozity, často velice tiše a úsporně, často na preparované hudební nástroje. Zvuky gramofonů bez desek a klavírního rámu se doplňovaly s neobvyklou hrou na běžné nástroje, jako jsou kytary, dechy a bicí. Cílem nebyl ani tak ucelený přehledný tvar s jasným začátkem, středem a koncem, jako spokojený, kontemplativní "pobyt" uvnitř zvuků, které tu volně, tu ještě volněji koexistují ve vesmíru ticha rušeného jen šustěním cigaretiových papírků a syčením kávovarů. V letošním roce se berlínská scéna rozhodla uspořádat přehled své činnosti a myšlenkových východisek do knižní podoby. Sborník Echtzeitmusik Berlin si představíme společně s hudbou Andrey Neumann, Burkhardta Beinse, Ignaze Schicka, Toshimaru Nakamury a dalších zúčastněných.

Playlist:
Andrea Neumann + Ivan Palacký: Pappeltalk 2 (2009)
Keith Rowe + Burkhard Beins: Erstlive 001 (úryvek) (2004)
Nmperign + Axel Dörner + Burkhard Beins: untitled (úryvek) (2002)
Toshimaru Nakamura: Nimb 8 (2000)
Mika Vainio + Lucio Capece: Juurake (2009)
Ignaz Schick + Dawid Szczesny: Movement 3 (2010)
Perlonex + Charlemagne Palestine: second set (úryvek) (2006)
Thomas Ankersmit: Live In Utrecht (úryvek) (2010)


vysíláno živě 29.11.2011 na Radiu Wave, ku zpětnému dohledání v jukeboxu.

čtvrtek 24. listopadu 2011

sobota 19. listopadu 2011

Proč Pink Floyd? Protože neměli následovníky a epigony

Proč Pink Floyd - Why Pink Floyd? Tuhle otázku si asi klade kdekdo. Zpráva o tom, že slavná britská kapela se dohodla s vydavatelstvím EMI, že v reedici tímto názvem vydá všechna řadová alba, nemohla nevyvolat údiv. Copak se něco takového vyplatí? Copak se pinkfloydovských desek neprodaly desítky milionů? Copak kopii Dark Side Of The Moon údajně nemá každý padesátý Američan? Copak někoho zajímá další vydání Final Cut?

Jistě, fanoušek - a ti pinfloydovští patří mezi nejvěrnější a také mezi největší perfekcionisty a fetišisty - uvítá rozšířená vydání všech desek v „průzkumnických" edicích Experience a Immersion, i když bude mít dost bonusů doma ve formě bootlegů. 

Zmíněná, asi nejproslulejší Dark Side Of The Moon v edici Immersion je bohatší hned o šest disků s bonusovým zvukovým i obrazovým materiálem, o vychytaném balení a bookletech nemluvě. V edici Experience je pak bonusový disk jeden.


Kuchyňský industriál

Osobně jsem názoru, že vydávat nepoužité studiové nahrávky je ohavný zlozvyk. Že nevyšly na hotovém albu, má většinou důvod - převážně ten, že jde o skici, pracovní nahrávky a nepodarky. Každý kapelní archiv ale skrývá výjimku v podobě pokladu, díky němuž stojí zato přehrabovat se smetím.

V případě Pink Floyd jde o nikdy nevydané album Household Objects, které kapela začala tvořit jsouc překvapena přijetím Dark Side Of The Moon. Jak na úspěch navázat? Kapela se rozhodla co největším obloukem vyhnout srovnávání s předchůdcem a pokusila se natočit desku bez použití nástrojů.

Myšlenka „kuchyňského industriálu" (zněly lahve, skleničky, lepicí páska) se ale neukázala jako nosná a nahrávky šly k ledu. Kdo po nich touží, může si zakoupit Immersion verze Dark Side Of The Moon a Wish You Were Here. Na každé najde po ukázce; to jsou kšefty...

Ovšem edice Discovery, jež nabízí základní remasterované verze řadovek, je dosti odvážným vydavatelským počinem. Nu, v EMI patrně vědí, co dělají. Desky zní skvěle a jejich obaly (gatefold - zmenšená verze rozkládacího obalu na 2LP) svým zpracováním vyloženě potěší, i když disky mohly být chráněny střívky, aby se při vkládání do kartónových kapes nepoškrábaly.

V edici Why Pink Floyd se počítá i s jednodiskovým best of albem, ale Floydi před pár lety „to nejlepší" shrnuli do třídisku Echoes. Naopak, neškodilo by album shrnující všechny singly kapely. Možná vyjdou roztroušeny v edicích Immersion a Discovery, na jednom dostupném disku se ale, pokud vím, dosud neobjevily.

A pamatuje si někdo, jak zněly Point Me At The Sky, Candy And A Currant Bun nebo It Would Be So Nice? Takový výběr by s dobrou propagací a videoklipem (existuje například Arnold Layne) možná měl šanci i na hitparádový úspěch.


Zmoudření rocku

Čtrnáct disků edice Discovery je každopádně nákladným pomníkem - s nejistou rentabilitou. Proč Discovery? Jakou stopu zanechali Pink Floyd v dějinách pop music? Co na nich lze objevit? Nepochybně byli jedněmi z věrozvěstů „zmoudření" rocku - z undergroundové scény se dostali až na stadiony a donutili obecenstvo naslouchat a uvažovat v rámci celků rozsáhlejších než tříminutová písnička.

Rozhodně v tom nebyli sami, díky důrazu na písňový materiál a jednolitý zvuk („Nevěděl jsem, co hraje kytara a co klávesy," pochvaloval si jeden recenzent koncem 60. let) ale nezestárli jako rozvláční hardrockoví a jazzrockoví mistři nástrojů.

Pink Floyd byli perfekcionisté, ale nikdy nebyli platformou pro exhibici virtuózních sólistů. Snad s výjimkou Davida Gilmoura se o virtuózní hráče ani nejednalo; Roger Waters, jak zní legenda, si ani neuměl naladit baskytaru a než byly dostupné elektronické ladičky, žádal o to klávesistu Ricka Wrighta.

Absence virtuozity ale fungovala ve prospěch Pink Floyd: kde jiní masturbovali, oni umně pracovali s časem a strukturou hudby. Gilmour byl po nástupu do kapely překvapen, když viděl, jak Waters s bubeníkem Nickem Masonem pracují na jakési kompozici a nepoužívají noty, ale grafy, aby určili dynamický vývoj a dramaturgii kusu. Ve skladbách typu Careful With That Axe, Eugene a Saucerful of Secrets se po dlouhé minuty z kompozičního hlediska neděje téměř nic, atmosféra by se ale dala krájet.


Tomu dám přes hubu

Je ovšem směšné považovat Pink Floyd za průkopníky pronikání tendencí vážné hudby do rocku, jak mnozí dodnes tvrdí. Jejich tvorba si z postupů akademické hudby nepůjčuje zhola nic a obloukem se vyhýbá kalným vodám, v nichž rejdili ELP či na Slovensku Collegium Musicum.

Ostatně odkazy na vážnou hudbu se proplétají historií rocku od chvíle, kdy žánr zatoužil po oficiálnějším uznání. „Death metal je moderní vážná hudba a komu se to nelíbí, tomu dám přes hubu," sdělil mi kdysi jeden vlasatec nad pivem. Tak opakuji: Pink Floyd, Dream Theatre, Yes, Rush - žádná z těchto kapel ve své tvorbě o postupy současné vážné hudby ani nezavadila, natož Deep Purple na svém albu s orchestrem. A ELP a Varga? Ti vycházeli z romantismu 19. století a mnohdy ještě starší hudby a lze je tedy označit za revivalisty (což není hodnocení kvality, ale střízlivé zaškatulkování).

Další, co Floydům hraje do karet, je civilnost. Na prvních kapelních fotkách vidíme smečku okorálkovaných dětí květin, později kapela na módní trendy rezignovala, vystupovala v tričku a džínách a soustředila se na to, aby vizuálně dokonalé byly obaly jejich desek a pódiová prezentace. Koncerty provázející vydání The Wall jsou po této stránce dodnes nepřekonány, obaly alb z dílny studia Hipgnosis se staly ikonami podobně jako obal Seržanta; byly ale střízlivější a vizuálně čistší.

Civilnost postupem času čím dál hlouběji pronikala i do témat písní: od pohádkových počátků přes detailně zkoumané noční můry každodennosti a smutek z odloučení až po hrůzu z totality, izolace a protiválečné komentáře. Od alba Dark Side Of The Moon se od Pink Floyd s novou porcí hudby dalo očekávat i nové nosné téma. Místy závažnost poselství převažovala nad kvalitou hudby a Pink Floyd si díky této disproporci od mnohých vysloužili nálepku patetických mudrlantů, kteří dlouze a planě plkají. Místy nelze nesouhlasit.


Nenávidím Pink Floyd

A kdo má tedy Pink Floyd objevit? Mládež, která je dosud nezná? Budiž, EMI na ni patrně spoléhá. Co jim skupina může nabídnout? Doba na „rehabilitaci" je každopádně příznivá: i díky internetu se nastupující generace automaticky nevymezují proti minulosti; je to dort, ze kterého si každý může vybrat, co se mu zlíbí.

V pop music takřka bez výjimky zuří retrománie; a poté, co se světem přehnala vlna freak folku a jinak rádoby vyšinutého písničkářství, by posluchače mohly zaujmout rané písničkové nahrávky, zejména debut Piper At The Gates Of Dawn. Ale copak ty romantické duše někdy nezajímaly?

Co další fáze skupiny ukončená Temnou stranou Měsíce? Možná; má své vzlety a pády, je ale atraktivní svým hledačstvím a občasnou nejistotou. Je místy folková, občas podivně psychedelická, nikdy nevíte, co přijde příště - a tyto atributy dodnes žijí v hudbě stovek rockových skupin.

Na Dark Side Of The Moon se Pink Floyd našli do té míry, že posluchači nenechali berličku v podobě možnosti srovnání. Pink Floyd po roce 1973 mohou zaujmout pouze sami sebou - nejenže překročili hranice jakékoli „scény" a stylové příbuznosti s kýmkoliv, dokonce ani nevzedmuli vlnu následníků a epigonů. Což je u skupiny, o níž slyšel téměř každý, s podivem a může sloužit jako potvrzení jedinečnosti.

Pink Floyd přežili i punk s nezmenšenými prodeji: že by opravdu byli těmi „rockovými dinosaury", kteří si mravenčího hemžení pod sebou nemusejí všímat? Nicolas Schaeffner v knize Odyssea zvaná Pink Floyd píše, že když Johnny Rotten vyšel v tričku s nápisem Nenávidím Pink Floyd, byl to přece jen závažnější statement, než kdyby tam měl napsáno Nenávidím Yes - to by prý bylo všem putna.

zveřejněno 19.11.2011 na Aktualne.cz - link a ještě jeden na grafiku.

čtvrtek 17. listopadu 2011

Lounge a la Lynch


Režisér David Lynch, který právě vydal dlouhohrající album Crazy Clown Time, ve svém díle dokonale zprostředkovává strach z toho, co vše se může skrývat pod zdánlivě neporušenými slupkami spořádaného života amerických předměstí a maloměst. A v notné míře k tomu využívá hudbu, ať už kompozice Angela Badalamentiho, vlastní hudebně-zvukové realizace nebo mix nejrůznějších popových čísel. Posledně jmenovaným se proslavil asi nejvíc.

Badalamentiho hudba v Lynchových filemch plní funkci tradičního podkresu a je víceméně nevtíravá (jistě, jsou tu výjimky typu ústřední melodie seriálu Městečko Twin Peaks), to více či méně slavné popiny použité v mnohdy nečekaných okamžicích příběhu se divákovy pomalu vpalovaly do mozku: Orbisonova In Dreams v Modrém sametu, Elvis ve Zběsilosti v srdci, moje milovaná scéna v Lost Highway (kde Lynch na jiných místech šlápl poněkud vedle zařazením zupáckých Rammstein): z auta vystupuje Patricia Arquette a Balthazar Getty z ní nemůže spustit oči, i když mu hlavou prolétne, že tohle okouzlení bude mít šílené následky. A Lou Reed začíná zpívat: „This magic moment…“ Líp to snad s popovým ready-made Lynch nikde jinde nedokázal. Takhle překvapivě a účelně, i když s jinou poetikou, umí pop music ve filmu použít snad jen Quentin Tarantino.

Lynchovo album Crazy Clown Time jako by posluchače lákalo podobným směrem. Mluví se o něm jako o debutu, režisérova diskografie je ale obsáhlejší. Mimo jiné v ní najdeme alba s hudbou k filmům Mazací hlava a Industrial Symphony, aktuální novinka je ale poprvé podepsána pouze Lynchovým jménem a je písničková.

Lynch veškerý materiál napsal a nahrál sám ve svém domácím studiu za pomoci producenta Deana Hurleyho, který se postaral o několik stop bicích a kytar. V jednom čísle hostuje Karen O, zpěvačka skupiny Yeah Yeah Yeahs, jinak ale všechny zvuky a hlasy linoucí se z reproduktorů patří Lynchovi. Těch hlasů je… Lynch při nahrávání své zpěvomluvy použil vokodér i žvýkací tabák, jen aby byl jeho hlas pokaždé jiný. „Člověk udělá, co může, jen aby nezněl jako on sám. O tom to nejspíš celé je,“ řekl Lynch britskému magazínu Wire a dodal: „na kytaru hraju asi jen proto, že jsem tady jednu měl.“ O zvuk se tento režisér zajímal odjakživa a své domácí studio si postavil proto, aby mohl experimentovat.

A jeho písně experimentem – tedy pokusem – v každém případě jsou. Lynch si to velice dobře uvědomuje a říká, že rozdíl mezi ním a hudebníkem je v tom, že hudebník by tyhle věci dokázal zahrát i podruhé.

A tak se Lynch ve svém DIY utíká k docela módním postupům a technologiím: echům, delayům, smyčkovačům - díky nimž je všechno hračka - a vintage náladám. Výsledkem je loungeové kouřmo okořeněné jednoduchým vybrnkáváním a sugestivní polorecitací o zubech, klaunech, hořících vlasech či stalkingu: „jdu po tobě, bejby.“

Z desky nezní téměř nic, co by posluchač neznal z triphopu devadesátých let a staršího elektronického, tak trochu sci-fi popu. Tu a tam dojde i na zpestření v podobě dřevní souhry bicích a kytary s patřičným twangem, někdy dokonce i na disco. Bohužel, v době, kdy retro je jedinou jistotou popu, Lynch nepřichází s ničím nově-starým a předkládá posluchači stejný výběr časem prověřených rekvizit jako kdekdo jiný, mladší, začínající, indie…

Nebýt na této desce jeho jméno, asi by vyšuměla bez povšimnutí, i když hloupá rozhodně není, chytlavost jí nechybí a nespoléhá na jediný žánr, ale oprašuje jich pod příkrovem sametové mlhy hned několik. Lynch-hudebník ale zkrátka není Lynch-režisér.

55%

zveřejněno 17.11.2011 na kulturissimo.cz - link

středa 16. listopadu 2011

Scanner: Space Is The Place

Space is the place - vesmír je to místo. Tak zněl název jedné skladby černošského kapelníka a vizionáře Sun Ra, muže, který tvrdil, že přilétl ze Saturnu. Eskapistický pocit, že planeta Země není zrovna báječné místo k narození, ve své tvorbě ventiloval nejeden hudebník, většinou černé pleti, takže se dokonce začalo mluvit i o afrofuturismu. Smutný dojem, že vesmír je to pravé, ale mají i italští psychedelikové My Cat Is An Alien a kalifornský projekt Expo 70. Ti ale nelétají v raketě hybného funku nýbrž na obláčcích táhlých mlhovin. Scanner s Petrem Ferencem zkrátka bude o černých i bílých cestách do vesmíru.

Playlist:
- My Cat Is An Alien: Here On The Sad Planet (2011)
- Expo '70: Widow Planet II - Stark Bleakness Rising (2009)
- Sun Ra: Space Is The Place (1979)
- Lex Baxter + Samule J. Hoffman: Moon Moods (1949)
- Jean-Jacques Perrey + Geshton Kingsley: The Little Man From Mars (1966)
- Parliament: Mothership Connection (Star Child) (1975)
- Dr Octagon: Earth People (1996)
- Rolling Stones: 2000 Light Years From Home (1967)
- Gustav Brom: Pozdrav astronautovi (1971)


vysíláno živě 15.11.2011 na Radiu Wave, ku zpětnému dohledání v jukeboxu.

středa 9. listopadu 2011

Od pedofilie k surovému umění

Tajemství notových zápisů malíře Adolfa Wölfliho 

Adolf Wölfli, jeden z nejznámějších a nejplodnějších představitelů art brut, po sobě zanechal také mnoho děl spojených s hudbou. Partitury, které zakomponovával do svých obrazů, přitahovaly a stále přitahují hudebníky nejrůznějšího zaměření. Naposledy se Wölfliho notové zápisy pokusil interpretovat skladatel Baudouin de Jaer. 

Švýcar Adolf Wölfli (1864–1930) byl nešťastný člověk – v deseti letech přišel o oba rodiče a žil v rodinách sedláků, kde pracoval jako pastevec a pomocná síla. Neschopen navázat milostný vztah, útočil sexuálně na čím dál mladší dívky. Po uvěznění a propuštění se pokusil o zneužití tříleté holčičky. Poté byl umístěn do ústavu pro duševně choré ve Waldau nedaleko Bernu. 

V roce 1899, po čtyřech letech pobytu v léčebně, začíná Wölfli s nebývalou pílí budovat dílo, které jej proslaví: kresby akcentující jeho strach z otevřených prostor a prázdných míst jsou vytvářeny tak náruživě, že jejich autor každý den spotřebuje celou tužku. V nekonečné změti dekorativně uspořádaných symbolů a ornamentů můžeme zaznamenat notové zápisy, které jako krajky dotvářejí již tak opulentní dílo. Jedná se ale opravdu pouze o dekorace? Dochované fotografie a svědectví z Waldau vypovídají, že Wölfli se mezi vší tvorbou zabýval i komponováním pochodů, které si přehrával na papírové trumpety. Jak ale tyhle pochody souvisejí s notovými zápisy? Nejsou zapsané noty jen analogií klikyháků, které tvoří předškolní děti při hře na to, že „doopravdy" píší? 


Velký Adolf a hudba 

Wölfli láká hudebníky již dlouho. Jeho básně zhudebnil Wolfgang Rihm, ke vzniku skladby se jím nechal inspirovat mimo jiné minimalista Terry Riley či nejeden protagonista elektronického undergroundu. O tom, byl­-li Wölfli skladatelem a lze­-li číst jeho noty, tato díla ale nevypovídají. 

O rozluštění notových zápisů, psaných se zvláštními odchylkami na šestilinkovou osnovu, se v sedmdesátých letech pokusili Kjell Keller a Peter Streif. Výsledkem bylo album několika valčíků a pochodů Adolf Wölf­li gelesen und Vermont (1978), v současné době obtížně dostupná sběratelská lahůdka. O interpretaci Wölfliho díla na základě not nakreslených v jeho obrázcích se pokusil i Graeme Revell, legenda industriální hudby a autor teorie music brut, který od rozbrušování ovčích lebek ve skupině SPK dospěl až k psaní orchestrálních soundtracků pro holly­woodské filmy. Na LP Necropolis, Amphibians & Reptiles (1986, reedice na CD 1994) svými šesti kusy zabírá celou první stranu. Jedná se sice o působivý poslech, Revell se ve své práci ale dosti volně pohybuje mezi Wölfliho notami a básněmi a vlastním vkladem například v podobě hudebního ready­-made a poetické interpretace. 


Nebeský žebřík 

Album a kniha The Heavenly Ladder, která letos vyšla na belgické značce Sub Rosa věnující se mj. archivářským výlovům avantgardních rybníků, se na Wölfliho skladatelství konečně dívá z pozice hudební vědy. Houslista a skladatel Baudouin de Jaer podrobil Wölfliho noty analýze a navrhl hypotézu, že značná část jeho pochodů, tedy formy, již autor nejčastěji používal, může být odvozena z knihy pochopů přepsaných pro hru na klavír. Všechny Wölfliho melodie jsou ale napsány v G dur a noty nepřesahují hranice šestiřádkové osnovy. Wölfli nikdy nepoužívá béčka, křížky vždy jen na začátku celé osnovy. O podivuhodném světě jeho hudby de Jaer přesvědčuje posluchače ve dvaatřiceti nahrávkách Wölfliho skladbiček a motivků. 

Je tedy Wölfli „skutečný skladatel"? ptali se de Jaera, který jeho osobu a tvorbu až do chvíle, kdy byl osloven vydavatelstvím Sub Rosa, vůbec neznal, v britském hudebním měsíčníku Wire. A kde se naučil zapisovat noty? Napsat jednoduchou melodii zvládne i dítě po několika hodinách hudební výchovy, odpovídá de Jaer, Wölfli tedy tuto schopnost patrně získal během několika let školní docházky, kterých se mu dostalo. A jeho skladatelská původnost? Je třeba zjistit, píše de Jaer, nakolik jsou melodie opsány například z repertoá­ru dechových kapel. Nezbývá než objíždět alpské kapelníky na penzi a pátrat s jejich pomocí. 

Adolf Wölfli, Baudouin de Jaer. The Heavenly Ladder. Sub Rosa, 2011

otištěno 9.11.2011 v A2

úterý 8. listopadu 2011

Na další desce už by Waits mohl být skvělý o fous jinak

Album Bad As Me je další řadovou deskou Toma Waitse po sedmi letech. Čekání si fanoušci mohli zpříjemnit trojdiskovou kolekcí Orphans mísící archiválie s obskurnostmi i trochou novinek a koncertním záznamem Glitter And Doom Live. Nyní je tu konečně regulérní album - a zpěvák se na něm představuje, jak napsal jeden zámořský recenzent, "v té nejlepší hlasové formě."

Podivín mezi písničkáři se umí postarat, aby jeho albové novinky byly vnímány jako událost. Je na ně poměrně skoupý a tváří se, jako by ho osud desek po dokončení ani moc nezajímal. Téměř nekoncertuje, neposkytuje rozhovory; kdo ví, co si vlastně myslí, o co mu jde a na čem dělá… A právě pro tento odstup je mnohem rajcovnější než hvězdy, které si nenechají ujít jedinou příležitost dovyžvanit to, co jaksi nedostaly do svých písní, hvězdy, které neodmítnou jediný objektiv, hvězdy, které svůj produkt cpou posluchačům div ne násilím.

Waits zkrátka není milovníkem přebujelého marketingu: mluví za něj pouze jeho tvorba a pečlivě pěstovaná nevtíravá image záhadného pošuka. Kde se jiní chovají jako trhovci, zachovává si odtažitou tvář nedotknutelné hvězdy staré školy. Když byl na začátku roku uveden do Rock'n'rollové slávy, kam ho uváděl podobný samorost Neil Young, ozdobil svůj projev větou: „Říká se, že nemám hity a že se se mnou těžko pracuje… jako by to bylo něco špatnýho."


Hra na jistotu

Když se řekne Waits, vybaví se chraptící muž milující vše beatnické, tulácké, jazzové; baladýr, který před téměř třiceti lety vyměnil klavír, kontrabas a bicí hrané metličkami za zvuk parních varhan, elektrických kytar, harampádí, chřestidel, marimb, gramofonů, sirén… i rustikálního beatboxingu ve vlastním podání.

Za tuto změnu mohla z velké části jeho manželka Kathleen Brennanová, která klubového vožungra pomohla proměnit v čelního představitele současné popové avantgardy. Waits se na svých hudebních cestách od té doby stihl setkat s Keithem Richardsem, divadelníkem Robertem Wilsonem, šklebícím se vizionářem Williamem S. Burroughsem i s protagonisty avantgardní jazzové scény newyorského downtownu.

Opustil svět velkoměst a v klidu domova nahrává ve stodolách, jejichž přirozené echo je doplňováno zvuky domácího zvířectva. Svou hudbu rozerval a zdrsnil tak, aby odpovídala možnostem jeho hlasu, který dokáže i tu nejkřehčí baladu děsivě odzvracet nebo náměsíčně odvýt. Nové album Bad As Me je tak waitsovské, že se při jeho poslechu neodbytně vkrádá otázka, do jaké míry je autentické - a nestal-li se Waits trochu úzkoprsým strážcem vlastního stylu. Při poslechu se nemohu zbavit pocitu, že na své nové desce hraje na jistotu.

Jistě, může si to dovolit hned ze dvou důvodů. Především je jediným zástupcem svého stylu, tudíž pro míru jeho autenticity neexistuje žádná možnost alespoň trochu objektivního srovnání. Zkuste s někým srovnávat Boba Dylana; a s Waitsem je to podobné. Za druhé pak nikdy v posluchači nevzbudí pocit, že „to je starý"; zaprášená antikvárnost je jeho součástí do takové míry, že Waits připadá „starej" nejméně třem generacím, které ho právě proto vyhledávají.

Navíc s podivuhodnou intuicí ani v 80. letech nepodlehl vábení syntezátorů a jiné elektroniky, jedinou výjimkou jsou občasné gramofonové scratche jeho syna Caseyho, který na tatínkových deskách kromě gramofonů hraje i na bicí a perkuse. Na novém albu Casey pouze bubnuje, několik písní je ale prodchnuto praskáním, aby zněly jako ze staré desky. Je to vzhledem k výše řečenému trochu zbytečný a doslovný trik; samo praskání je ale hezký zvuk, tak budiž.


30 let Waitse

Album Bad As Me vyšlo v několika podobách - jako CD, LP a 2CD, na jehož druhém disku najdeme tři bonusové písničky. Vzhledem k délce disku číslo jedna (44 minut) je výroba bonusového kompaktu s devíti minutami materiálu ze všeho nejvíc výrazem lehce zbytečné opulence, ale nešť, počítá se hudba.

Majitel luxusní edice má na dvou stříbrných plackách, zabalených v hezké knížce, k potěšení šestnáct písní skládajících mozaiku toho, co Waits stihl ukázat v předchozích třiceti letech, tedy po přelomovém albu Swordfishtrombones. V úvodní Chicago cítíme orchestrální napětí alba Frank's Wild Years, v titulní písni prodchnuté bručením barytonsaxofonu zase divokost (pro mě vrcholného) alba Real Gone, Hell Broke Luce odkáže k asi nejsyrovější Waitsově kolekci, albu Bone Machine, na němž (stejně jako na novince) hostoval stounovský Keith Richards.

Ochuzeni nebudou ani milovníci klavírních i country balad; a Get Lost je skoro rock'n'roll. Většina písní se zvukově odehrává ve vstřícném duchu bez palčivých disonancí, napínavého balancování mezi volnou a neexistující strukturou a konečně bez záměrného lo-fi. Nejdelší číslo alba má navíc pouhé čtyři a půl minuty, dvouminutovky nejsou výjimkou.

Waits evidentně natáčel v dobré (a trochu líné) náladě. Kromě zmíněného Richardse a syna Caseyho s ním spolupracovala obvyklá sestava kumpánů v čele s kytaristou Marcem Ribotem známým mimo jiné z projektů saxofonisty Johna Zorna (mimochodem albové setkání Waitse a Zorna, to by mohla být pecka!) a baskytaristou Lesem Claypoolem známým z řad virtuózních poděsů Primus.

Larry Taylor (kytara, baskytara) má za sebou zkušenosti od Canned Heat i Johna Mayalla, na španělku drnká David Hidalgo z Los Lobos, baskytary se občas chopí Flea z Red Hot Chili Peppers. Na harmoniku fouká legenda Charlie Musselwhite a příjemným překvapením je účinkování hráče na perkuse Gina Robaira.

Toho známe také z vystoupení v pražském komunikačním prostoru Školská 28, kde hrál - spolu s gramofony a kontrabasem - na střepy činelů a bubny rezonující přikládáním vibrátoru. Tady zní ale úplně jinak, místy (na vibrafon) vyloženě něžně. Sám principál hraje na klavír, kytaru, bendžo, perkuse, varhany, zvonkohru a tabla.


Jako když se krmí prasata

Texty se často zabývají tématem odchodu, odcizení a nepříjemných povinností baviče. „Chci, abys mě líbala jako někdo cizí," zpívá v jedné baladě a v jiné si stěžuje, že jej platí, aby se nevracel domů, a drží ho na drogách. Waits tu a tam zatouží po odchodu do Chicaga nebo po životě na dálnici, hořekuje, že na světě je málo pořádných chlapů.

V písni Satisfied, která je určitou odpovědí na stounovskou Satisfaction, zpívá: „Pane Jagger, pane Richards, podrbu se, kde mě to svědí… a najdu uspokojení" - zatímco druhý jmenovaný, táta Jacka Sparowa, mu k tomu hraje na kytaru. Jagger a Richards se tak ve Waitsoě světě stali podobnými postavičkami jako Gunplay Maxwell, Flat Nose George či jistý Eisenhower.

A chcete vědět, jaké je to po smrti? Slyšte jeden z bonusů: „…jako jídlo z konzervy, jako krvácení odřené ruky, jako brečící sbor trampů, jako skomírající táborák, jako když rodí velkej pes, jako když se krmí prasata…"

Verdikt? Opět vynikající album, jen si říkám, jestli by nemohl být na příští desce Waits vynikající o fous jinak. Bad As Me potěší, ale ničím nepřekvapí.

zveřejněno 8.11.2011 na Aktualne.cz - link

pondělí 7. listopadu 2011

Aktual, Plastici a DG 307 jsou kapely světové úrovně

Underground jen tak neskoná, ukazují vyprodané koncerty pořádané vydavatelem Vladimír Lábusem Drápalem. V lednu, při oslavě nedožitých šedesátin Mejly Hlavsy, praskal ve švech Palác Akropolis, v pátek byla hlava na hlavě v Divadle Archa, kde se konal první večer dvoudenních oslav desetiletí Lábusova labelu Guerilla Records. Na programu byla mimo jiné „svatá čtveřice" androšských kapel - Plastic People, DG 307, Umělá hmota a Aktual.

Lounská mánička (a ředitel divadla) Vladimír Drápal neúnavnou vydavatelskou činností dokázal, že o undergroundovou hudbu je mezi publikem všech věkových kategorií stále zájem, i když některé tituly vydal ze sympatického „obrozenectví". Díky tomu ale můžeme žasnout nad polozapomenutou originalitou skupin Pro pocit jistoty či Žabí hlen.


Nejslavnější česká kapela

Androš, tedy jedna z hudebních forem předlistopadové kulturní opozice (i když nikoliv důsledně programové), může být leckým odkazován do propadliště dějin a velice často také žije ze vzpomínek na hrdinskou, bohatýrskou minulost. Mimo to ale obohatil pokladnici světového rocku - přestože ten o tom nemusí vědět, jak někde, tuším, píše Magor - o výrazný hlas, v jehož spektru se mísí západní vlivy s tóny pražské grotesky, dekadence a slovanské „tíhy". Tři ze čtyř zmíněných hvězd androše vytvořily na poli alternativní, hledačské hudby dílo světové úrovně a jejich práce má smysl i početné následníky dodnes.

Nejslavnější českou rockovou skupinou navždy zůstanou Plastic People, jejichž neopakovatelná hudba stála především na baskytarových ostinátech skladatele Milana Hlavsy, drnčení klavifonu, skřípotu smyčců a klubku safoxonových hadů hemžících se od free jazzu až po dechovku - slyšte parádní alba Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned či Co znamená vésti koně.

Po Hlavsově smrti se kapela rozhodla využít komerční potenciál a deset let se snaží se střídavým úspěchem nahradit nenahraditelného skladatele autorskými pokusy ostatních členů. V Arše Plastici sympaticky vsadili na nový repertoár; ale několik „hlavsovek", které také zazněly, usvědčilo aktuální plastikovskou tvorbu z bezradnosti. V čem spočíval Hlavsův trik, díky němuž jeho písně nelze při hraní odfláknout a znějí tak naléhavě?

Plastici měli na konci šedesátých let vzory nejen ve Franku Zappovi a Velvet Underground, ale i v Milanu Knížákovi a jeho mariánskolázeňské kapele Aktual, jíž k dosažení legendárního statutu postačila necelá desítka koncertů a několik nekvalitních záznamů. Po roce 2000 Aktual po více než třech dekádách mlčení několikrát oživl - naposledy v pátek, kdy se postaral o jednoznačný vrchol programu.


K obrazu svému

Milan Knížák měl v roce 1968 za sebou vynález destruované hudby, tedy hudby vznikající přehráváním poničených a jinak upravených gramodesek (později tento přístup rozšířil i na partitury a z desek začal dělat výtvarná díla). Když jej v Mariánských Lázních oslovila kapela složená ze sotva dvacetiletých mladíků, kteří sice téměř nic neuměli, ale jejich chuť hrát byla nemalá, chopil se Knížák možnosti a přizpůsobil kapelu svému obrazu.

Kromě kytar a bubnů v hudbě Aktualu zněly barely, tůrování motocyklu, hračky i štípání dříví. Knížák často pracoval s hudebními citacemi a ready mades (Kose, kose, černej fógl), využíval nenapodobitelnou hru nehudebníků, načas kapele dodal dechovkový šmrnc angažováním svého otčíma...

Jeho písňová tvorba, která skrytě předznamenala estetiku punku a industrialu, se vyznačovala jednoduchostí, pochopením směšnosti rockových klišé, ironií a drtivými slogany: „Probuďte pátera Koniáše," zpívá ve slavném Atentátu na kulturu, zatímco verš „Miluju Lenina pro jeho vousy" (z písně Miluju tebe a Lenina) mi připadá jako ten nejpřesnější výstřel do řad romantiků vzhlížejícím k teroristům jako k pop stars.

Druhá poloha Aktualu ale uměla být po čertech něžná. „Jak by to bylo božský, kdyby lidi místo mluvení plivali drahokamy," rozplýval se Knížák ve verších, které mu prý přinesl výlet s LSD, a kapela zvonila na zvony...

...jak ostatně činila i na pódiu Archy. Kromě Knížáka na pódiu stanula pestrá směs bigbíťáků, zábavových, androšských i popových hudebníků: zpěvák a spisovatel Vašek Vašák, Erno Šedivý z někdejšího Flamenga, chyběl pouze Zdeněk Rytíř (ano, ten textař a parťák Michala Tučného), který v Aktualu model 2000 hrával na kytaru.


Jsme vyslanci z kosmu

Z původních členů Aktualu přelomu šedesátých a sedmdesátých let s Knížákem nevystoupil nikdo, i když Zdeněk Londýn Vokatý byl přítomen. Kytarista Otakar Alfréd Michl naopak s pódia téměř neslezl: vystoupil s Aktualem, DG 307 i Umělou hmotou (členem Plastiků byl pouhý jeden večer v sedmdesátých letech).

Aktual zvesela a sevřeně odehrál pestrou směs hitů a ještě jednou tolik by jich odehrát mohl. Na to, jak krátce tahle skupina existovala, pro ni Knížák napsal neuvěřitelné množství skladeb. Došlo i na tůrování motorky a metání rýže do diváků, to vše za recitace písně Vyslanci z kosmu: „Jsme vyslanci z kosmu, lidé, čiňte pokání..."

Přímý vliv Aktualu se projevil v tvorbě DG 307, které v roce 1973 založil Milan Hlavsa a básník Pavel Zajíček jako „srandaprojekt", jenž se ale ukázal být neuvěřitelně závažným a nosným. DG 307 původně hráli téměř výhradně na nehudební nástroje (železa, vysavač, rádio) a profilovali se jako svérázný voice-band, postupem času se ale vydali hudebnějším směrem.

Jejich vrcholný program Dar stínům (premiéra 1979) považuji za nejlepší českou „rockovou" desku vůbec - její hypnotické repetice postavené především na zvuku smyčců dodnes nenašly obdoby. V devadesátých letech se z DG 307 pod Zajíčkovým vedením stala volná sestava naleznuvší cestu k působivému rocku.

Na pódiu Archy DG 307 odehráli celé album Uměle ochuceno, které vydali před dvaceti lety. Původně elektronická, dosti „samohrajková" nahrávka byla obohacena o zvuk kytar, bicích a tympánů; nechyběly v undergroundu povinné smyčce. Housle a elektroniku obsluhoval Tomáš Vtípil, jeden z nejtalentovanějších i nejaktivnějších alternativních hudebníků současné generace třicátníků.


I bez masky

Pavel Zajíček v současné době pro každý z nečetných koncertů obměňuje program. To s sebou nese pódiová rizika, DG 307 ale nakonec své vystoupení odehráli se ctí, jen škoda přílišného echa na Zajíčkově mikrofonu, textům téměř nebylo rozumět.

Čtvrtá z největších undergroundových legend, Umělá hmota, musela vystoupit bez zpěváka Dina Vopálky, jehož partů se ujal baskytarista. Narozdíl od tří výše jmenovaných tvůrců, jejichž hudba je zcela svébytná, vznikla UH již v prostředí undergroundového „veselého ghetta", pro které chtěla hrát. Její tvorba byla vždycky poměrně nekompilovaně, někdy až naivně rocková s trochou potřebných „undergroundových" přísad například v podobě práce s rytmem a tematiky textů.

Umělá hmota vlastně předběhla kapely druhé generace undergroundu (Národní třída, OPN, Orchestr Bissext, z novějších BBP), které slovo „androš" již považovaly za hudební styl a přicházely s tu lepšími, tu horšími deriváty plastikovské formule. Umělá hmota je kapelou pro kámoše, mimo okruh fanoušků undergroundu asi nemá příliš mnoho co říci. V Arše ale hrála s odpichem a divoce, tak to má být.

V malém sále probíhal při přestavování hlavního pódia „komorní" program složený z vystoupení Magora, Dáši Vokaté a Hever And Vazelína Bandu hrajícího a pějícího syrově přetextované spirituály a bluesovky. Dvě kytary, akordeon a něco neškolených hlasů (mezi František Čuňas Stárek), nezapomenutelné hity Blejzr Blues, Červený vejložky a Tesilová verbež. Tahle kapela tu a tam dokáže zlikvidovat sál (vysypané odpadkové koše, metání pečiva a tun špinavého prádla), tentokrát jen mile kotlíkařila a hlavní „performer" klábosil ve foyer.

Aktual, Plastici, DG 307 jsou tři kapely světové hudební úrovně. I kdyby underground přišel o svou mýtickou masku, jejich tvorbu to nepoznamená. O ostatních skupinách hlásících se k androši (jasně, Aktual stál vždycky mimo) se to s takovou jistotou tvrdit nedá.

A pokud jde o "to za hudbou", androš rozhodně nepatří do starého železa coby vyčpělé politické hnutí, jak jej kdekdo zjednodušeně vidí. Jeho protagonisté se díky panujícímu režimu stali v jistém slova smyslu politickou opozicí, jde ale - použiji-li termín Václava Havla - o takzvanou nepolitickou politiku: v nenormálních podmínkách se politikem stává bigbítový koncert i fronta na banány.

Dnešní generace dvacetiletých si z androše kromě hudby může vzít to, co rezonuje se současnou představou alternativního životního stylu. Tyhle máničky se, intuitivně a mnohdy v extrémních podmínkách, pokoušely vést smysluplný život v rámci dnes tolik oblíbených „klíčových slov" DIY, komunita, snad i squatting...

Tvrdohlavostí, s níž vytvářely vlastní, paralelní, "druhou" kulturu, jasně ukázaly, že umění není jen to, co se na člověka ve volném čase šklebí z lesklých magazínů a co je zrovna trendy, ale něco mnohem zásadnějšího. Tato zvěst undergroundu platila před rokem 1989 a platí i nyní. Lhostejno, má-li například freetechnař rád Plastiky nebo jej svým skřípotem iritují; alespoň částečně s nimi pluje na jedné lodi nonkonformismu, bez nějž by v otázkách umění a životního stylu nedocházelo k životadárné diskuzi.

zveřejněno 7.11.2011 na Aktualne.cz - link

středa 2. listopadu 2011

Scanner: Pink Floyd hledající a neobvyklí

Vydání kompletních nahrávek Pink Floyd lze vykládat jako čistě komerční počin či jako akt znovupotvrzení statu quo - kromě boxů plných bonusů vyšly i remasterované reedice jednotlivých alb tak, jak je již leta známe, poslední řadovku Floydi ostatně vydali už před sedmnácti lety. Tato vydavatelská aktivita slavným art rockerům sice možná přinese i nějaké ty nové fanoušky, především je ale cílena na ty stávající, kteří se utvrdí v tom, že stará láska nerezaví, a pustí se do srovnávání remasterovaných kompaktů se staršími vydáními. My se ale ve Scanneru se vyhneme hitům Money i Wish You Were Here, pomineme zářící démanty a představíme si Pink Floyd z méně provařené stránky.

Playlist:
- Corporal Clegg
- Take Up Thy Stethoscope And Walk
- Jugband Blues
- Several Species Of Small Furry Animals Gathered Together In A Cave And Grooving With A Pict
- Cymbaline
- Absolutely Curtains
- The Trial
- A New Machine 1
- Bring The Boys Back Home
- Get Your Filthy Hands Off My Desert
- Round And Around
- A New Machine 2
- The Nile Song


vysíláno živě 1.11.2011 na Radiu Wave, ku zpětnému dohledání v jukeboxu.