pátek 30. prosince 2011

Scanner: Best of 2011

Těch úžasných desek bylo mnohem víc, hodina na ně nestačila. Zvolil jsem abecední pořadí ukázek, vylezlo na mě při zpracovávání zvukových ukázek a vypadalo hezky a pestře. Tou nej deskou roku jsou pro mě Necks.

Playlist:
- Asstma: Litanie (Asstma, Polí5)
B4: Kosto laulu (Didaktik Nation Legendary Rock, Polí5)
Beach Boys: Cabin Essence (The SMiLE Sessions, Capitol)
Daniel Padden: A Cow For Example (Ship Chop, Dekorder)
Efrim Manuel Menuck: I Am No Longer A Motherless Child (High Gospel, Constellation)
Lou Reed & Metallica: Brandenburg Gate (Lulu, Vertigo)
Necks: Rum Jungle - úryvek (Mindset, ReR Megacorp)
Paolo Angeli & Takumi Fukushima: Vele spiegate (Itsunomanika, ReR Megacorp)
Richard Pinhas & Merzbow: Rhizome 4 - 110100100010000 - úryvek (Rhizome, Cuneiform)
Thomas Ankersmit & Valerio Tricoli: Hunt - úryvek (Forma II, PAN)
Vltava: Mám rád (Komedianti se vracejí domů, 100promotion)

vysíláno živě 27.12.2011 na Radiu Wave, ku zpětnému dohledání v jukeboxu.

Janda v knize opět dokazuje, že rock je u nás parodie

Memoáry Dávno, které napsal leader Olympiku Petr Janda a vydal nakladatelský dům Ikar, jsou typickým představitelem životopisných knížek psaných horkou jehlou tak, aby stihly zasáhnout vánoční trh. Znáte to; fotka a slavné jméno na obálce, uvnitř halabala navršená směs historek a nutného minima dat. Většinou se jedná o biografie, ale Petr Janda se rozepsal sám.


Předtím, než se pustil do díla, si bohužel neujasnil, o čem chce psát. Je smutné zjistit, že docela vládne uměním zkratky, má smysl pro humor a ví, co je pointa, ale knihu evidentně psal narychlo tak, jak mu slina na jazyk přinesla, jako by někomu vyprávěl historky u piva a následně je pouze chronologicky seřadil.



Otevřené dopisy z bulváru


Píše o svém životě, tudíž samozřejmě nevynechává kytaru, Olympic, ženy, rodinu… ovšem nic z toho se nezdá být hlavním tématem. Je to škoda: kdyby nad svými memoáry seděl déle, ujasnil si, co chce, udělal si osnovu, jak se to učí v hodinách češtiny, a napsal je třeba až pro Vánoce 2012, nemuselo to být tak špatné čtení - tedy aspoň pro "poctivé" vyznavače Olympicu, kterých je stále dost.

Ti se však nedozví ani slovo navíc o zákulisí kapely ani o metodě vzniku jejích písní a alb (úspěšná trilogie Prázdniny na zemi, Ulice a Laboratoř je výjimkou). Milovník bulváru se naopak může spokojeně bahnit v historkách o tom, jak se Janda dával dohromady s manželkou Aličkou. Fanynek taky byla hejna a ve zcela nadbytečné závěrečné kapitole se čtenář dozví, že bratr Slávek Jandovi ukradl dům na Vinohradech; jako téměř doslov je to opravdu nůž do hřbetu díla, „otevřené dopisy" se většinou dávají bulvárním novinám. 

Na druhou stranu kapitoly o alkoholismu klávesisty Jiřího Valenty, sebevraždě jeho předchůdce Miroslava Berky či o nešťastném osudu Jandova prvorozeného syna Petra jsou působivým a nijak přehnaně sentimentálním čtením. Chtělo to možná přísného redaktora. Janda je technicky schopný kytarista a zpěvák, ale s psaním si mohl nechat poradit. Nakladatelé jsou podobných hvězdných historek chtiví, zato o nadčasovost a kvalitu nestojí.

Jistě, Olympic coby ojedinělý fenomén by si nejvíc ze všeho zasloužil kritickou studii, třeba k půlstoletí existence. Už proto, že dvacet let byl vládnoucím režimem používán jako jeden z argumentů, že „u nás také podporujeme rockovou hudbu". „Rychlošípácká" kniha Jaromíra Tůmy Čtyři hrají rock z konce 70. let ničím takovým opravdu není - a Jandovy vzpomínky celkem pochopitelně rovněž ne.

Kapelník se tu několikrát diví, že mu sice tu a tam zakázali vystupovat v televizi, ale nikdy mu nezakázali koncertovat; není to právě proto, že sloužili jako alibi? Je otázkou, proč tuto roli získal zrovna Olympic. Snad proto, že se vrátil z Paříže, kde jej zastihl 21. srpen 1968, snad proto, že z jeho sestavy nikdo neemigroval, snad proto, že měl v době počínající normalizace na kontě už tři dlouhohrající desky.


Přizpůsobovat tvář donekonečna


První dvě, legendární Želvu a Ptáka Rosomáka, půvabně nemotorně otextoval baskytarista Pavel Chrastina (o čem je proboha text Želvy? A je to vůbec důležité?), na trojce Jedeme, jedeme jej vystřídali profesionálové. S odstupem času se zdá, že Janda byl ochoten přizpůsobovat tvář své kapely téměř donekonečna. Když začal v osmdesátých letech koketovat s poprockem a la Europe (Proč zrovna ty) a druholigovým metalem (Když ti svítí zelená), vypadalo to, že coby tvůrce tápe a hledá jakékoli stéblo, jen aby se mohl něčeho chytit.

Na několika místech knihy Janda dokonce působí dojmem, že si své tvorby a skupiny nijak zvlášť neváží: je nespokojen s angažmá Jiřího Korna (v Německu byl Korn hvězda a Olympic jej víceméně doprovázel), ale počká, až výpověď dá Korn. „Náš repertoár se blížil popíku," píše jinde. Ale proboha, copak drtivou většinu olympikovské produkce neskládal a neskládá on sám!?

„Dokončoval jsem nejhorší olympikovskou desku Ó jé," dočteme se na jiném místě a vypadá to, že Janda neměl vliv na dění ve vlastní skupině a pracoval patrně v jakýchsi mrákotách. Vydali jsme desku Bigbít a tři písničky se z toho dají poslouchat… i to se dozvíme, ale cítím v tom víc rezignace než sebekritiky. Pochopil bych, kdyby se Janda nad tristním výsledkem alba rozzlobil a snažil se, aby se podobný propadák neopakoval, Janda ale víceméně krčí rameny a zdá se, že je mu to tak nějak buřt. Těší jej vůbec hudba, nebo desítky let jen chodí do práce? Z tak úspěšně rozjetého vlaku, jako je Olympic, se nevystupuje, ať jede kamkoli.

Janda se v celé knize očekávatelně a téměř důsledně vyhýbá politice, ale tu a tam mu to přece jen nedá. Výsledky jsou pak bizarní. Když v jedné kapitole popisuje, co jsou nechvalně známé přehrávky, dospěje k nepřekvapivému závěru, že šlo o promyšlenou buzeraci.

„Kvalifikační zkouška měla několik částí. Nejdřív se vyplnil test hudebních znalostí, pak se zahrálo, to nebylo až tak důležitý, to ,uměl' kdekdo. Poté byl pohovor, lépe řečeno zkouška z politiky. Ptali se na nejrůznější ,důležitý' věci - kolikátý sjezd chystá Komunistická strana Kuby, jak se jmenuje ministr kultury Sovětského svazu a na jiný hovadiny, bez kterých jsme se jako muzikanti prostě ,nemohli' obejít.

Komise byla složena z různých osob, muzikantů i politických pracovníků, a předseda komise byl přesně obeznámen s tím, kdo zkoušky nesmí udělat (…) Naprosto nesmyslná buzerace bolševika, která měla jediný důvod - mít celou hudební branži na háku, a kdokoliv se mu znelíbí, nedostane kvalifikaci a nebude moci hrát."

Když už se ale o téhle smutné komedii má potřebu rozepisovat (proč ji prostě nevynechá jako tolik věcí?), ani slůvkem nezmíní, že v přehrávkových komisích také sedával. Ostatně podle pamětníků v nich nijak „neškodil" a „povolení" dokonce odklepl i Plastikům (na příkaz „vyšších" míst je ale kapela nedostala). Přehrávkovou scénku jednou dokonce i sehrál v televizní Noci s Andělem - poněkud rozpačitě se v ní kočkoval s Mikolášem Chadimou.



Součást poprockového folklóru


Pokud jde o podpis Anticharty, vybalí to na sebe Janda upřímně: „Měl jsem doma dvě malé děti a dluhy." Věta o tom, že účast na Festivalu politické písně v Sokolově byla nutnou úlitbou, ničím nepřekvapí; ta už je nedílnou součástí českého poprockového folklóru.

Nevím, jestli se Janda do role prosťáčka tak umně stylizuje, nebo opravdu bytostně není homo politicus. Asi to druhé, říkám si, když čtu následující pasáž: „Začátkem roku 1989 zazvonil Miloš Zapletal a přinesl mi petici za propuštění Václava Havla z kriminálu. Pamatuju se, že jsem to četl a klepaly se mi ruce. (…) Pak jsem se rozhodl. Podepíšu to. Když režim dokáže zavřít člověka jenom proto, že položí květiny na sochu svatého Václava, tak se s tím musí něco udělat." Proboha, režim přece nezavřel Václava Havla do kriminálu „jenom proto"! 

Janda přitom v knize sám sebe důsledně vnímá jako rockera - tedy tuzemský model rockera se vším všudy včetně iracionálního strachu ze zmíněného „popíku". Pád do popu by pro něj asi znamenal smrt, což je docela zábavné, uvážíme-li, že s „popíkáři" vystupoval ve stejných televizních pořadech, zněl ze stejného rádia, zpíval texty stejných řemeslníků a v neposlední řadě natočil duety s Petrou Janů. 

Kde tedy leží ona hranice mezi rockem a popem? Osobně mám za to, že - nejen vzhledem k výše uvedenému - v Československu 70. a 80. let v rámci profesionální hudební scény vůbec neexistovala. Jaký prapor Janda třímal? A chtěl a chce nad tím vůbec přemýšlet? Jeho vzpomínky a názory visí v podivném vzduchoprázdnu, bez kontaktu s realitou (což můžou mnozí přiřknout i jeho hudbě).

Tak mě napadá, že ten bigbít fakt není Čechům vrozený. Na vesnicích slouží jako náhrada dechovky, jinde si pamětníci zavzpomínají, že kdysi nesměli mít dlouhé vlasy, teď už ale jo, takže vše ok a dáme další pivko. Tím ale veškeré rebelství končí a zbývá kopírování vnějších znaků žánru.

Osobnost, u níž se setkává nasranost, charisma, vizionářství a moudrost, jsme tu za padesát let existence žánru snad neměli: žádný Lou Reed, žádný Nick Cave, žádný Elvis Costello, žádný Mark E Smith, žádná PJ Harvey… Ti naši moudří - Vladimír Mišík, Dežo Ursíny, Jasná páka, Psí vojáci, Petr Váša, Vladimír Merta - vždycky stáli přinejmenším jednou nohou v jiném žánru a málokdy byli fakt nakrknutí, spíš ironičtí nebo hořce smutní. 

V Československu se rock díky ochotě k ústupkům stal karikaturou toho, co na začátku 60. let vzešlo z Anglie a USA coby volnomyšlenkářské kulturní hnutí, jež změnilo svět. Olympic je v tomto punktu modelem par excellence a Petr Janda to ve svých memoárech dokonale - i když spíš mimoděk - ilustruje.

zveřejněno 27.12. na aktualne.cz - link

pondělí 26. prosince 2011

čtvrtek 22. prosince 2011

Za všechno můžou židozednáři

Pražský hřbitov Umberta Eca

Ve svém posledním románu Pražský hřbitov se Umberto Eco vypořádává s čtenářskou hloupostí a nebezpečím konspiračních teorií. Na základě Protokolů sionských mudrců buduje detektivní děj, který je opět přeplněný odkazy na známé osobnosti i historické události.

Název Ecova šestého, loňského románu Pražský hřbitov(Il cimitero di Praga) jen posiluje již tak značnou vážnost, jíž se tento italský prozaik a sémiotik v Česku těší. Rozhovory nedává nijak rád, tentokrát jich ale tuzemským médiím poskytl hned několik.


Hlas popové hvězdy

Umberto Eco je obchodní známka. Když v jednom z interview vyjádřil údiv nad tím, že se jeho předchozí román Tajemný plamen královny Loany (2004, česky Argo 2005) prodával lépe než jeho předchůdceBaudolino (2000, česky Argo 2001), ačkoli byl mnohem méně dějový a jeho čtenář aby byl odborníkem na italské fašisticko­-propagandistické komiksy a morzakory, musel jsem zakroutit hlavou: cožpak mu nedochází, že lidé si jeho knihy kupují především proto, že je napsal slavný autor?

Zkrátka, Eco je podobná značka jako například Milan Kundera: jeho knihy fascinují moudrostí svého autora, všechny nuance Foucaultova kyvadla (1988, česky Odeon 1991) ale objeví a docení jen málokterý čtenář. Většině stačí pouze ono „setkání s mistrem". Lidé stejně pořádně nevědí, co čtou, a to, co si přečtou, mají za hotovou věc – a právě to je jedním z témat Pražského hřbitova. Měl jsem za to, že Eco či Kundera jsou s touto situací nadmíru spokojeni, a italský spisovatel najednou vyjadřuje údiv nad tím, že své čtenáře může lákat jen tím, že je celebritou.

Můj hlas má o něco větší váhu než hlas obyčejného člověka, asi jako hlas popové hvězdy či sportovce – tak nějak to Eco prohlásil v jiném (nebo v témže) rozhovoru. Dodejme: stejnou váhu jako třeba hlas Dana Browna nebo Ericha von Dänikena… Drtivá většina čtenářů si totiž zážitek s románem nebude kazit odskoky do knihoven a hnidopišským ověřováním faktů. Co na tom, že Eco fabuluje v románu na serióznějších základech než Däniken v rádoby vědecké knize? Pro množství čtenářů, které je možná větší, než by Eca těšilo, jsou oba pánové na stejné lodi. Zprostředkovávají příjemný pocit, že prostřednictvím jejich knih lze nahlédnout pod roušku tajemství. A tajemství je přece svůdnější než jeho následné odhalení. Proto jsme ochotni číst detektivky o stech stranách a proto ostatně i všechny Ecovy romány v sobě leccos z detektivního žánru mají.


Skutečnost fikce

Román Pražský hřbitov se neodehrává v Praze, tam – na starém židovském hřbitově poblíž hrobky rabiho Löwa – proběhne jen schůzka nejvyšších představitelů „světového židovstva", na níž si jednotliví účastníci sdělují plány na postupné ovládnutí světa a zadávají si úkoly. Hrdina románu padělatel Simonini si tuto scénu vymyslí na základě korespondence svého dědečka a na základě přečtené beletrie. Přikrášlenou „historku" prodá tajným službám a výsledkem jsou nechvalně proslulé Protokoly sionských mudrců, falzum, které tak mocně posloužilo Hitlerově protižidovské propagandě.

S takovým málem si ale Eco, který se Protokolům věnoval již v cyklu přednášek Šest procházek literárními lesy (1994, česky Votobia 1997), nevystačí. Zapšklý Simonini, milující na celém světě snad jen dobré jídlo, má tajemného dvojníka a snaží se přijít jeho záhadě na kloub psaním deníku, na jehož stránkách se rovněž snaží rozkrýt události svého života zasuté v temnotách zapomnění. Tak nějak na sobě páchá psychoanalýzu, o níž mu v Paříži pověděl jistý mladý doktor Froïde, v němž samozřejmě poznáme Sigmunda Freuda. Ecovo dílo, které se tentokrát odehrává na konci 19. století, se totiž opět jen hemží historickými postavami, od spisovatelů přes vojevůdce až po agenty tajných služeb. Zcela fiktivní je snad jen hlavní hrdina Simonini, i když jeho dědeček Giovanni Battista Simonini skutečně žil a věřil ve spiknutí všemocného židovstva tahajícího za nitky dějin.

Hlavním tématem Pražského hřbitova je naivita konspiračních teorií. Simonini své texty derivuje z románů Eugèna Suea a Alexandra Dumase, a když si položí otázku, není­-li to příliš průhledné, dostane se mu odpovědi, že lidé věří tomu, co čtou. Pokud si něco přečtou, považují to za skutečnost, i kdyby šlo o fikci. Je­-li text delší, lze čtenářem manipulovat ještě obratněji, málokdo má totiž výdrž nalézat nesrovnalosti. Suma sumárum: nejlepší konspirační teorie je ta, jejíž obsah každý zná. Simonini proto svá falza recykluje a zdárně s nimi kšeftuje na všechny strany, ve prospěch i neprospěch zednářů, jezuitů, satanistů i Židů. Pracuje pro mnoho pánů a dává vzniknout přesvědčení o odvěkých spiknutích, zatímco jeho zákazníci z diplomatických a tajných služeb nesledují vyšší cíle než ty právě potřebné. Simoniniho příběh je zkrátka Ecovým komentářem ke stále oblíbeným konspiračním teoriím. Teoriím, jimž lidé věří snad z bezmoci nad vlastním osudem.


Život se vleče

Překladatel Pražského hřbitova Jiří Pelán ve svém skvělém doslovu píše, že Eco rozlišuje čtenáře na dva druhy: sémantické a sémio­tické. Těm prvním ke spokojenosti stačí děj, druzí se zase raději prohrabávají literárním lesem odkazů. Většina recenzentů se automaticky stylizuje do čtenářů sémiotických, já však neopustím sémantickou pozici. Prvek detektivky a postava záhadného dvojníka či alter ega jsou u Eca patrně něčím, bez čeho to nejde a co ostatně známe z předchozích spisovatelových knih.

Čtení poněkud ztěžuje záplava historických reálií – pokud nejste zběhlí v dějinách po­­­napoleonské Francie a sjednocování Itálie, může vám kniha ubíhat poněkud klikatě a pomalu. Simoniniho život je totiž jako život většiny z nás. Nemá stavbu dramatu a vleče se a poskakuje od jedné události k druhé zcela beze smyslu pro proporce a načasování. Lidé mizí a po dlouhé době se vracejí, anebo ne, nikdy není jasné, z jaké nitky v podšívce Simoniniho osudu se co – a zdali vůbec – odvine. Bohatýrský úvod, v němž Simonini dští síru na všechny národy světa, patří k mistrovským pasážím knihy. A mám dojem, že si s ním Eco vyhrál s nevšedním gustem už proto, aby trochu píchl do vosího hnízda všeobjímající multi­kulti tolerance.

Umberto Eco: Pražský hřbitov. Přeložil Jiří Pelán. Argo, Praha 2011, 472 stran. 

otištěno 21.12.2011 v A2 - link

středa 21. prosince 2011

Nate Wooley: The Almond


Sedmatřicetiletý Nate Wooley je nejžhavější hvězdou mezi americkými hledačskými trumpetisty. Jeho záběr sahá od tradičnějších jazzových poloh přes volnější a avantgardnější hraní v rámci desítek ad hoc improvizačních sestav a řádění na scéně newyorského downtownu (mezi Wooleyho oddané propagátory patří Dave Douglas) až po sólové vystupování „s trumpetou a kombem.“ CD The Almond je ale i od takto univerzálního hráče poměrně nečekaným gestem. Vyšlo na značce Pogus, která se více než o improvizaci a jazz zajímá o styčné body vážnohudební avantgardy s elektronickým undergroundem, a jde o konceptuální minimalistický kus.
CD neobsahuje celou skladbu, ta je mnohem delší než oněch dvaasedmdesát minut. Díky výrazné lineárnosti kompozice a jejímu důrazu na „přirozené“ (tj. bez použití efektů a jiných „pomůcek“) proměny zvuku nástroje lze tvrdit, že Wooley v The Almond prozkoumává podobnou oblast jako klasikové nerepetitivního minimalismu La Monte Young a Phill Niblock. Zatímco Youngovi a Niblockovi jde primárně o pokoušení efektu interference, Wooley zkoumá možnosti svého nástroje. Nic jiného než trubka na albu nezní, i když se to mnohdy nezdá.
Wooley nahrával zvuky svého nástroje v nejrůznějších prostředích a prostřednictvím nejrůzněji umístěných mikrofonů. Každý tón znějící na CD je kombinací více než deseti podobných záznamů, trubka tedy dokáže znít zároveň zblízka i zdálky. Podobně ke svému vynikajícímu sólovému albu New History Warfare Vol. 2: Judges letos přistoupil i saxofonista Colin Stetson známý z alb Toma Waitse, TV On The Radio i Arcade Fire; jeho cílem ale bylo, s trochou nadsázky, „hrát rock’n’roll jen na ságo.“ To Wooley touží po překvapivých barvách zvuku. Jeho nástroj zní v harmonii se sebu samým místy jako hlas, jindy jako varhany nebo oscilátor, změny jsou plynulé, celá kompozice niblockovsky ambientní. Poslouchejte velmi nahlas nebo do sluchátek, bude to hezčí, nabádá Wooley na obalu a má pravdu, při volume doprava je jeho CD mnohem působivější.
Tiskové zprávy ke Stetsonově i Wooleyho albu mluví o „něčem, co tu ještě nebylo.“ To aby pánové založili duo. My ve střední Evropě ale dobře víme o tom, že ve Vídni sídlí jeden z největších mistrů podobně překvapivého přístupu k dechovým nástrojům, totiž Franz Hautzinger. Slyšte jeho album-manifest Gomberg spolu se Stetsonovou novinkou coby doplňující audiokrmi k Wooleyho Mandli. Ty desky spolu souvisejí.
Nate Wooley: The AlmondPogus (www.pogus.com)
zveřejněno 19.12.2011 na hisvoice.cz - link

Dvě podoby Podobenství

Doba přeje menším sestavám, snad i proto zredukoval básník Pavel Zajíček sestavu svých DG 307 na projekt Podobenství: je to název sestavy, programu i alba. DG 307, kteří tímto rozhodně nekončí, jsou posledních deset let volným seskupením přehrávajícím a drobně variujícím víceméně pevně daný písňový kánon, Podobenství vzniklo coby zcela nová syntéza slova, hudby a obrazu.


Album nazvané Pavel Z. / Podobenství bylo nahráno živě a přednedávnem vyšlo u lounského undergroundového labelu Guerilla Records. Na stejné značce byl téměř současně vydán i záznam koncertu připomínajícího deset let od smrti Mejly Hlavsy (skladatele a baskytaristy Plastiků), na kterém Podobenství v kratší verzi, s částečně odlišným textem a větším důrazem na elektroniku rovněž zazní. Který z těch záznamů je starší? Ten třiatřicetimunutový, samostatně vydaný, je snad už z roku 2010, obal CD ale informaci neposkytuje. Sedmnáctiminutová „mejlovská“ nahrávka mimo vší pochybnost vznikla 8. ledna 2011 v Paláci Akropolis. Ať je tomu s chronologií jakkoliv, Podobenství se letos dožilo dvojího albového debutu a obě verze se zvukově výrazně liší.

Mluvil jsem o syntéze, protože o kapele, jak si ji obvykle představujeme, zde hovořit nejde. Jde spíše o zhudebněné autorské čtení, poměr důležitosti hudby a slova je přesně opačný než poměr obvyklý pro hudební skupiny, mezi něž patří i DG 307. Texty jsou samozřejmě Zajíčkovy, o koncepci hudby se postaral talentovaný třicátník Tomáš Vtípil (housle, dechový kontrolér, laptop), pozoruhodný multiinstrumetalista oscilující mezi undergroudem, pouličním šramlem, avantgardní elektronikou a dalšími hudebními žánry, mj. i filmovou hudbou pro Špačkův film Pouta. Kromě Vtípila v Podobenství hrají ještě tři známí z DG 307: baskytarista Michal Koval, cellista Tomáš Schilla a bubeník Antonín Korb.

Vizuální stránku Podobenství tvoří působivé fotografie Bohdana Holomíčka, z nichž na diváka hledí zesnulí přátelé, jimž Zajíček své dílo věnoval: první část programu patří malíři Janu Steklíkovi, druhá básníku a kritikovi Nikolaji Stankovičovi, třetí básníku Petru Kabešovi (ta na záznamu z Akropole chybí), závěrečná Mejlovi Hlavsovi, který se Zajíčkem před osmatřiceti lety zakládal DG 307 coby preindustriální sestavu hrající na šrot a další nehudební nástroje. Holomíčkovy fotografie miluji pro jejich černobílou zrnitost, důsledně dodržovaný formát (vždy na šířku) a použití jediného objektivu. Vše je zřetelné a zároveň vnímáno tak nějak zpovzdálí... Škoda, že booklet ani jednoho alba tyto snímky téměř neobsahuje.

Začátek skladby patří čtení a decentním vybrnkávaným motivům smyčcových nástrojů, postupem času zvuk houstne a závěrečná Zajíčkova mantra „Toto je fikce, toto je fantasmagorie“ zní na pozadí bouře. Koláž záznamů setkávání a vzpomínek je prokládána úvahami na obecnější témata (zde například čas), jak je u Zajíčka obvyklé. Pavel Z. totiž celý život, domnívám se, píše jednu báseň („pásmo“): pomocí svých klíčových slov osekává materii povrchu světa, aby se dobral k ryzímu jádru. Jeho poezie mi vždy připadala čímsi „sochařská“. Zajíček je dokonale civilní a poloha básníka-kazatele (ve smyslu přirozené autority) je mu zcela vlastní: nepotřebuje se stylizovat, řečí, jíž básní, mluví neustále, nejen v pracovní době. A zde jsou další dva oslnivé kamínky do mozaiky jeho slov na papíře a ve zvukovém záznamu.

90%

zveřejněno 20.12. na kulturissimo.cz - link

čtvrtek 15. prosince 2011

Necks - Mindset

Trio klavír, kontrabas, bicí, to nezní zrovna vzrušivě, že? Alespoň na mě tahle sestava působí dosti kavárensky. Ne však v případě australského tria The Necks, jehož šestnácté album přednedávnem vyšlo u britského kolosu alternativní hudby, Cutlerových ReR Megacorp.  

Klavírista Chris Abrahams, kontrabasista Lloyd Swanton a bubeník Tony Buck si za čtyřiadvacet let existence vytvořili společný jazyk měnící prostou improvizaci v cosi vyššího: intuici. Swanton je nejen basista, ale i skladatel, Abrahams člen nejedné kapely a Tony Buck... to je ten, který hraje s každým, naposledy jsme jej v Čechách, myslím, viděli s Hautzingerovou sestavou Regenorchester XII a bylo to něco. Každý hráč do Necks vnáší odlišné ingerdience. Abrahams jazzovou solidnost, Swanton zájem překračovat improvizační formát směrem ke (spontánní) soudobé kompozici, Buck univerzálnost a hračičkovství, s nímž neúnavně hledá nové a nové techniky hry na bicí. Jeho sólové sety s bubny a elektronikou nejsou dynamičností a plností zvuku nepodobné těm, které předvádí Pavel Fajt, i když jsou mnohem víc free.

Dvěma dlouhými, téměř dvaadvacetiminutovými kusy novinky Mindset Necks navazují na předchozí kolekci Silverwater. Slyšet je to především ve zběsilé Rum Jungle, husté džungli vzájemně se proplétajících rytmů hraných tempem evokujícím zběsilý úprk pralesem... nechybí ani stroboskopický efekt světla probleskujícího mezi vzad ubíhajícími kmeny. Opravdová lahůdka a láska na první poslech.  

Vztah k Daylights se upevňuje pomaleji – jde o neokázalé nabalování motivků do poměrně řídké výsledné struktury. Zní tu, poměrně netypicky, hodně elektroniky a hammondky, chvílemi si ucho vzpomene třeba na Supersilent. Necks ale nemají jejich bigbítový nápřah, když na ně přijde chuť dělat nářez, jsou tak nějak divošštější i intelektuálnější zároveň. Takhle napsáno je to možná oxymóron, v řeči hudby to ale opravdu je možné.  Obal tohoto alba se až neuvěřitelně podobá obalu posledního cédéerka tuzemských noiserů No Pavarotti: stříbrné kachlíky. V případě No Pavarotti zachvístané, na obalu Necks dokonale vypíglované a pyšnící se dokonalostí své geometrie. Některé náhody jsou opravdu podivuhodné. Vem to nešť a k věci: Mindset je pro mě deskou roku!  

Necks: Mindset.  ReR Megacorp (www.rermegacorp.com)

zveřejněno 9.12. na hisvoice.cz - link

středa 14. prosince 2011

Scanner: Semafor vážný i groovující

"Proč mám pořád strach?!" Komplet jedenácti CD vydaný k osmdesátinám Jiřího Suchého kromě důvěrně známých evergreenů ukazuje divadlo Semafor i z jiných stran. Semafor temný, Semafor rozervaný, Semafor groovující, Semafor bigbítový, Semafor cizojazyčný... "Zatím někde v panoptiku nedaleko Nagasaki Ofélie pije gin a syčí svítiplyn."

Playlist:
- Jiří Suchý: Blues touhy po světle
Jiří Suchý: Zlá neděle
Miloš Kopecký: Morytát (Mackie Messer)
Jiří Suchý: Píseň Hamleta o hvězdách
Jiří Suchý: Na vrata přibili můj stín
Jiří Suchý + Lenka Hartlová: Na rezavým dvojplošníku
Jiří Suchý: Blázen a dítě
Jiří Suchý: Blues o stabilitě
Jiří Šlitr: Melancholické blues
Jiří Šlitr: Ďábel z Vinohrad
Jiří Suchý: Modré džínsy
Aťka Janoušková + Jiří Popper: Siebenpunkt
Semafor Girls: Áda
- Eva Pilarová, Naďa Urbánková, Jiří Suchý, Jiří Šlitr, Jaromír Mayer: Haleluja
Jiří Suchý: Na shledanou

vysíláno živě 13.12.2011 na Radiu Wave, ku zpětnému dohledání v jukeboxu.

sobota 3. prosince 2011

Žbirka zní jako Cash a Pokondr postvekslácky veršuje

Před Vánoci se vydavatelé mohou čím dál víc přetrhnout, zatímco já se pořád nějak nemůžu naladit na myšlenku, že se blíží svátky. Asi málo sněží, díkybohu. Následující přehršel českých a slovenských albových novinek z oblasti mainstreamu se snažím hodnotit tak, že jednotlivé desky nesrovnávám vzájemně, ale co nejvíc v rámci předchozí diskografie autorů a interpretů. Poslední titul je výjimkou, tam jsem se zkrátka neudržel. Řazení minirecenzí v tomto přehledu je jakýmsi mým osobním žebříčkem kvality alb.




Wanastowi Vjecy - Letíme na Wenuši (Pink Panther)

Wanastowi Vjecy se po pěti letech vracejí v pozměněné sestavě s albem Letíme na Wenuši (Pink Panther). Robert Kodym zde poprvé představuje kapelu bez věrného souputníka P.B.CH., který se nadále chce věnovat úplně jiné hudbě, třeba filmové. Zato se „oficiálními" členy sestavy stali Tomáš Vartecký, Štěpán Smetáček a Radek Havlíček. Robert Kodym byl odjakživa, i v řadách Lucie, zajímavou kombinací hravého snílka a bigbítového burana. A kombinace to byla a je velice překvapivá a místy (téměř v duchu absurdní „pražské grotesky") tak poetická, že sám Kodym snad ani neví, jak z něj ty nejlepší verše padají.

Album Letíme na Wenuši nás ale nijak nepřekvapí, což je docela škoda. Má své kvality, ovšem chybí mi na něm zvukové úlety typu starších čísel Podívej, Chameleón a Kočárek… Někdejší potrhlost nejlépe křísí nakrknuté Sereblity: „Deviantní subkultury z huby hnisu / sereblity v silikonu bez penisu / potlačením dávicího reflexu / se vypracujou na královny Tuzexu / Ta blbka v černým žiguli / má parfém značky čikuli / ten fízl v bílý ladě / nasypal jí tvrdolín," komentuje Kodym svět Agáty, Gábiny, Ivety a spol. - a je v tom stejná míra punku i ležérní urbánní poezie.

Ani druhou Sbírku zvadlejch růží deska nepřináší, i když správně slizce sentimentální cajdáky - Korálky z karneolu - na ní taky najdeme. Ale Elektrický kytaristi mi mluví z duše: „Elektrická kytara je vole magie / a ten, kdo to neví, je mrtvej, a proto nežije."


Miroslav Žbirka - Symphonic Album (Universal)

To Miroslav Žbirka se na Symphonic Albu vydal do krajin experimentu, aniž o to snad vůbec stál. Není na něm totiž ve zcela ideální hlasové formě, zní trochu zastřeně, zatímco orchestr podává nepřekvapivé aranže Mekyho pecek (tenhle mistr zvonivých kytar, který předběhl britpop, aniž to Britové zpozorovali, má melodický dar jako málokdo: Atlantida, Biely kvet, V slepých uličkách). A podává je navíc i s tak unavenou a nezúčastněnou dokonalostí, že je to nakonec až pozoruhodné. Závěrečná instrumentální směs Melodicon - orchestral suite je zbytečná. Jedenáct písní před ní je (i když nezáměrně) něčím zcela ojedinělým: snad rezavějícím plastem či plesnivějícím sklem… Těžko popsat, ale je to fascinující a rozhodně se jedná o největší překvapení celé várky. Takový zvuk jsem v životě neslyšel, schválně by ho nevyprodukoval snad ani Rick Rubin s umírajícím Johnnym Cashem.


Richard Müller - Ešte (Universal)

Richard Müller na albu Ešte (Universal) hraje na jistotu: písně, které mu složil Ivan Tásler, se nesou v duchu dospělého pop rocku s trochou elektroniky (čím méně, tím na téhle desce lépe, vokodér je fakt zbytečný) - vše ve středních a pomalých tempech, bez exhibic i vypalovaček. Vše slouží zpěvákovi, jehož texty opět přemítají nad „vztahy a dobou", často za pomoci biblických metafor („Noe už tu nie je / tak kto postaví loď?"). Image zralého chlapíka, který si lecčíms prošel, Müller rozvíjí už druhým desetiletím; Eště je dalším vkusným korálkem na šňůrce, vyloženým lapsem je jen angažmá Terezy Kerndlové. Kolik takových desek Už natočil a Eště natočí? Na této desce je tak nejvýraznějším sloganem výpůjčka „Pokial neide o život, tak ide o hovno". Verdikt jako u Wanastowek: rozhodně nikterak špatné album, trocha pestrosti a méně hraní na jistotu by mu ale jen a jen pomohly. Deska si týden po vydání vysloužila platinu za 7000 prodaných kusů - aby se mohlo i nadále udělovat, potřebné počty klesají a klesají.


Těžkej Pokondr - Superalbum (EMI / Monitor)

Novinka Těžkýho Pokondru nese název Superalbum (EMI / Monitor) - a co byste čekali, najdeme na něm zase spoustu česky přetextovaných coververzí. Jedna z nich - Ladislav Bonita - už není žádnou novinkou, zde má ale poněkud pozměněný text. Jinak se těšte třeba na Everlasting Love (Nestihlas ten vlak) a Tys to čmajz (Life Is Live - zde o Klausově peru z Chile), nejvtipnější je asi Rameno (Ameno Domine, zde o namožené části těla). Naopak závěrečná Jirka Babica je dosti otřepaná, zmíněný mistr kuchař už si vysloužil dost lepších žertíků... Těžkej Pokondr na to nejde špatně, jeho koncepce je vlastně neotřelá a desky řemeslně slušně odvedeny, jen je trochu škoda, že pánové Pokorný a Ondráček nejčastěji „postvekslácky" veršují o penězích, barech, posilovnách, taxících a děvách, které svým mužům dají až poté, co je tito vezmou nakupovat. Přitom jsou dost schopní veršotepci na to, aby nemuseli kráčet ve stopách estetiky Michala Davida, Sagvana Tofiho a Jana Cézara (vzpomínáte na jeho Holky bláznivý?). Tvarem „postvekslácký" totiž míním, že obzory obou autorů a jejich posluchačů patrně nepřesahují ani netouží přesahovat svět diskoték a shopping mallů - což je možná největší výpovědní hodnota „srandovního" alba, kdybychom ji tedy hledali.


Ondřej Škoch - První sníh (100promotion)

Skladatel, multiinstrumetalista (v Chinaski hraje na baskytaru) a zpěvák Ondřej Škoch se již podruhé pokusil v čele „projektu Nitky" zhudebnit několik veršů Suzanne Renaudové, francouzské básnířky, která spojila svůj život s Bohuslavem Reynkem a Vysočinou (1889 v Lyonu - 1964 v Havlíčkově Brodě). Její průzračné křehké texty citlivě přeložené Alicí Škochovou se ale v podání kavárenského jazzbandu mění v čistokrevný kýč. Zarputilost, s níž Škoch a spol. na albu První sníh (100promotion) vyrábějí velké umění, je bohužel ruku v ruce doprovázena úctou nikoliv k básni, o niž tu jde, ale k vlastnímu hudebnickému egu.

"Ta stálá stejnost nehlučného míru / Není snad toto samo štěstí?" šeptají verše paní Suzanne a Škoch a spol. jako sloni v porcelánu nekoukají doleva ani doprava a swingují a groovují. Navíc sterilně, šprtsky, barově. Hrůzu doplňuje obal v duchu toho, jak si bydlenky na mimibazaru asi představují „provánc" (ten font v bookletu!). Těžkej Pokondr nám může připadat nablblý a bez ambicí. Z toho lepšího pohledu to ale znamená, že oba pánové ale vědí, co dělají; znají svou roli na hudební scéně, zkrátka nesnaží se, jak praví básník Ivan Wernisch, „prdět výš, než dosáhnou řití."

Škochovi jeho vlastní laťka připadá nízko a tak shazuje - třebaže s dobrým úmyslem - cizí, vyšší. Proto je u mě až na dně žebříčku, i když je jeho výkon v lecčems virtuózní. Ale je to virtuozita bezohledná a bezobsažná. Takže si kupte si Dílo Suzanne Renaud (přeložené Reynkem, tím nejpovolanějším) a ty básně si tiše přeříkávejte za zimních večerů, které nás čekají.


zveřejněno 2.12.2011 na Aktualne.cz - link.

čtvrtek 1. prosince 2011

Wakushoppu 2012 - program zveřejněn

Klikněte sobě, písmenka i obrázek se zvětší. Seznam najdete i v Událostech vlevo nahoře. Program je otevřen rozšíření a příjemným překvapením. A samozřejmě zavítejte na stránky Wakushoppu, kde lze koukat na videa předchozích večerů a stahovat jejich audiozáznamy.