pátek 28. prosince 2012

Wakushoppu ohlašuje program na první pololetí roku 2013

Koncertní série a platforma pro netradiční zvuková setkávání Wakushoppu ohlašuje svou čtvrtou sérii. Program, jehož kurátory jsou Tomáš Procházka (aka Federsel; hudební projekty B4, Radio Royal, Federsel & Mäkelä, divadla Handa Gote, Buchty a loutky) a Petr Ferenc (časopis HIS Voice, hudební projekty Phaerentz, Birds Build Nests Underground, Radio Royal), nabízí další porci improvizace, průniků do tvůrčích dílen, krátkodobých spojení, videa a performance.

Wakushoppu se již tradičně odehrává v podzemí vršovického Cafe V lese (Krymská 12, Praha) a již tradičně na zcela nekomerční bázi. Vstup je zdarma a hudebníci vystupují bez nároku na honorář. Začátek vždy ve 20:00

“Po více než dvou letech své existence se Wakushoppu stalo nejen místem pro pravidelné pořádání koncertů, nýbrž i místem, kde se lze neformálně setkat a podiskutovat s aktéry toho kterého večera, místem, kde se rodí něco nečekaného a nového.” Petr Studený, HIS Voice

PROGRAM:

8. ledna
Wakushoppu 4.1

Bergljot (NO/CZ)
Norskočeské trio (Vojtěch Procházka: klavír, varhany, syntezátory, elektronika; Adrian Myhr: baskytara; Tore Sandbakken: bicí) experimentuje na poli minimalistického, pozvolného rozvíjení hudebních témat, nahlas, s bohatým zvukem a vždycky s čistou myslí. Kromě tradičních nástrojů v jejich hudbě uslyšíme i terénní a nalezené nahrávky, výraznou roli má i software. Doporučeno milovníkům Necks, Sunn o))), Concert a Barn Owl. soundcloud.com/vojtechprochazkatrio

Richter & syn
Richter & syn se věnují široké škále hudebních směrů, oscilujících od ambientu až po hudbu s rockovými kořeny. Vzhledem k minimálním veřejným produkcím se plná šíře tvorby odráží  na nahrávkách vydaných především na značce Richtigmusic. Pavel Richter působil v mnoha hudebních souborech na české alternativní scéně; od rockových začátků se přes vlastní specifické etno, hudbu s prvky „nové hudby“ a ambientní hudbu dopracoval k pozoruhodné syntéze. Jonáš Richter vystudoval fotografii na FPF Slezské univerzity v Opavě, v současnosti se věnuje konceptualně laděné tvorbě v různých mediích a je jedním z vedoucích členů umělecké skupiny Unigeo Supranational Society of Syncretic Productions. www.richtigmusic.cz


5. února
Wakushoppu 4.2

Urban Space Epics / Pronefoal (USA/CZ)
Tvůrci elektronických zvukových krajin Pronefoal a Urban Space Epics působí v Praze od roku 2000 v nejrůznějších projektech na poli ambientu, multimédií a moderního tance. Jejich elektronická hudba má neopakovatelnou fyzickou kvalitu posílenou využitím asijských a afrických instrumentů, samplingu, syntezátoru Moog, elektrických kytar a bicích. http://wn.com/pronefoal

Rafani
“Činnost umělecké skupiny Rafani spočívá ve vytváření umění hluboce zasazeného do života společnosti. Společnost nám poskytuje jak témata, tak i formy, s nimiž tato témata uchopujeme, nebo se sama stává materiálem, který zpracováváme. Naše tvorba se zaměřuje na hraniční situace, které nedovolují zaujmout jednoznačné stanovisko. Posouvá obvyklý pohled na společenské jevy, nenabízí však návod k přímé akci. Konečný cíl našeho směřování je utopický: naším cílem je budoucnost s vyšší kvalitou lidství. K uskutečnění tohoto cíle směřujeme skrze zviditelňování třecích ploch mezi hodnotami rovnosti a svobody. Název Rafani poukazuje k dravosti, drzosti, vzteklosti, ale i k domestikaci dravé zvěře využívané ke hlídání a ochraně. Rafany je tak možné přirovnat k civilizačnímu prvku uprostřed společenské džungle, který však sám v sobě latentně nese divokost, z níž se snaží vydělovat. Navenek je činností Rafanů především štěkot a vrčení. Čím jsou hlasitější a výhružnější, tím lépe splňují svou roli. Štěkání je slyšet z území zpoza plotu, jehož existenci tím zviditelňuje a skrze ni i symbolicky existenci všech ostatních hranic.” rafani.blogspot.com


5. března
Wakushoppu 4.3

Martin Alačam (TUR/CZ)
Zakládající člen kvarteta Metamorphosis a řady dalších kapel a projektů. Kytarista, skladatel, improvizátor. Tentokrát elektoakusticky s analogovými hračkami, možná i s hostem.  http://martinalacam.info

Michaal Mays
Brněnský tvůrce elektroakustické hudby. “...s velkou pravděpodobností bych předvedl části kompozice Xibalbá, asi části Zotzi-ha a Chabi-Tucur.”

Romano Krzych (FR)
Pařížan Romano Krzych se snaží přicházet s těmi nejubožejšími řešeními. Spolkl své lyrické cítění, aby mohl nerušeně naslouchat faktům i fámám. Nad šepotem, štěbetáním, nesmyslnými i kradmými ruchy se vznášejí žmolky “hudby”, duchové melodií. Probíhá flirt s kyselinovými hluky a potlačenou krutostí čekání na Konec Čehosi. Žádný tanec, žádný sex, žádný náznak humoru. Bez legrace. Mixpult / zpětné vazby / diktafon / hlasy / několik nachých ztracených slov / občas trocha kytary. Sólový projekt ex-člena (ex-)francouzského tria Bülanz Orgabar. Aktivní na pařížské noiseové scéně v rámci několika projektů, například Tête Orientale (duo s Black Lagoya), U.N.D.O., Letoh (se Sonic Surgeon) atd. soundcloud.com/romano-krzych


2. dubna
Wakushoppu 4.4

Stanislav Abrahám
Audiovizuální performer na cestě od sound-artu ke konceptualismu. Mimo zvukové tvorby se zaměřuje na multimediální instalace, video a intervenci do veřejného prostoru. Studuje obor Audiovizuální studia na FAMU v Praze. www.stanislav-abraham.com/

Guy van Belle (BE)
Umělec Gívan Belá reflektuje kulturu po konci světa, který započal 21. prosince 2012 a který nevyhnutelně následoval po období úpadku. Předvede nový kus 21122012, or everything will be okay! a bude volat po novém umění založeném na kolaboraci, nikoliv na konkurenci; na střídmosti, ne na hromadění; na tvorbě zvukových barev, ne na virtuozitě. Gívan Belá (Guy Van Belle) v současné době žije na Vysočině (Hranice). Dlouhodobě se podílí na iniciativách na poli ekologie, médií a kultury. je ředitelem mezinárodního, v bruselu sídlícího uměleckého centra okno.be. Považuje za zvláštní, že jsme přijali názor, že všechno má stejnou formální strukturu jako projekt nebo event. V současné době vystupuje jen zřídka. http://monoskop.org/Guy_van_Belle


7. května
Wakushoppu 4.5

Kora et le Mechanix
Ambientní duo v roce 2012 zaujalo nekompromisním albem 300 měsíců (tak dlouho již pánové Michal Kořán a Filip Homola spolupracují). Na Wakushoppu ale slibují “něco jiného.” 

Naru Tigama
Elektrifikované kytary, zesílené ticho, fučící fujary, tikající elektřina a amplifikovaní plyšáci..  Další kolo spolupráce Ladislav Železný / Jan Dufek.


4. června
Wakushoppu 4.6

Milan Guštar
Algoritmické kompozice z cyklu Flex generované v reálném čase pomocí programů Csound nebo SuperCollider. www.uvnitr.cz

Opening Performance Orchestra
Fraction Music VI - skladba vycházející ze základní premisy souboru „žádné melodie - žádné rytmy - žádné harmonie“. www.o-p-o.cz

Změna programu vyhrazena.

Acid Mothers: Leary a Žižek spolu zpívají na stromě

V listopadu to bylo poprvé, kdy byla Praha vystavena zvukové bouři pětice s dlouhým názvem Acid Mothers Temple & The Melting Paraiso UFO. Připomínkou tohoto koncertu je – rovněž obšírně pojmenovaná – albová novinka Iao Chant From The Melting Paraiso Underground Freak Out.

První pražský koncert japonských psychedelických démonů Acid Mothers Temple & The Melting Paraiso UFO byl pro leckterého návštěvníka Radio Wave Stimul festivalu příjemným a zcela nečekaným šokem. Pětice vedená kytaristou Kawabatou Makotem ukázala, že rocková hudba s kořeny tkvícími pevně v tradici druhé poloviny 60. let může působit dokonale extaticky a obejít se bez sebemenší špetky retrokoření. Nad kytarovou stěnou vybudovanou z kvádrů jednoduchých riffů a vazeb se vznášel, kvílel a bublal kosmický zvuk analogového syntezátoru, bicí byly jazzově hravé a přitom šamansky důrazné a – kdo byl u toho, potvrdí – Divadlu Archa málem uletěl strop. 

Acid Mothers jsou neustále na cestách nebo v nahrávacím studiu a objem jejich diskografie narůstá snad každým týdnem. Jedním z nedávných přírůstků do mateřího kánonu je album Iao Chant From The Melting Paraiso Underground Freak Out, v jehož názvu najdeme hned několik Makotových zaklínadel a verbálních konstant. Album bylo nahráno sestavou, která vystoupila v Arše, a v kontextu tvorby skupiny je neobvyklé poměrně subtilní atmosférou a mužským zpěvem přednášejícím mantru o tom, že ke stavbě chrámu není potřeba měsíční kámen ani zednické nástroje, stačí zapojit imaginaci a dát vzniknout vnitřní, duševní svatyni. 

Subtilní atmosférou mám na mysli skutečnost, že to Acid Mothers nehrnou naplno hned od začátku; toho, že by se z nich stali romantičtí baladýři, se není třeba obávat. Vedle divokého Kawabaty mají ve svých řadách nějaký čas i dalšího legendárního kytaristu japonského undergroundu – je jím Tabata Mitsuru, pyšnící se zkušenostmi z tak ryčných spolků, jako jsou Boredoms a Zeni Geva. 

Album Iao Chant obsahuje jedinou dvoudílnou skladbu. V první části se frontman skupiny Kawabata Makoto chopí mikrofonu, v druhé dává vyniknout svému kytarovému umu. Riff a mantra, na kterých je album postaveno, jsou vypůjčené ze skladby Master Builder kytaristy Steva Hillage a legendárních canterburských psychedeliků Gong a jsou sdostatek chytlavé na to, aby deska nezabředla do bažin nezáměrné monotónnosti. Navíc představují solidní základ pro hrátky s analogovým i kytarovým syntezátorem a několika exotickými instrumenty. 

Objeví se i někdejší zpěvačka skupiny Cotton Casino, za jejímž jménem je na obalu CD napsáno „space whisper, beer & cigarette“. Podobně zvláštní kredity – možná by bylo vhodnější říci role – mají za svými jmény všichni členové skupiny. Jeden z nich je speed guru, jiný cosmic joker, latino cool, maratab, případně dancin´ king. Podivná jména; fanoušek experimentální, psychedelické i jinak transgresivní rockové hudby si z nich ale udělá slušný obrázek o idolech japonské úderky. 

A pokud by to mlsnému uchu eklektického posluchače ještě pořád nestačilo, vězte, že coby skladatelé jsou na obalu desky uvedeni Timothy Leary a Slavoj Žižek, kteří tento vesmírný zpěv údajně zkomponovali v dřevěném domečku na stromě. 

vysíláno 20.12.2012 na Radiu Wave - link

středa 26. prosince 2012

Scanner: Vánoce

Takhle nějak ten playlist byl:
- Coil: Christmas Is Now Drawing Near
- Ivan Csudai + Martin Burlas: Christmas Child
- FM Einheit + Caspar Brötzmann: Merry Christmas
- Fall: (We Wish You A) Protein Christmas
- Gastr Del Sol: The Bells Of St Mary
- God Is My Co-Pilot: Marshmallow World
- James Ferraro: Motel Christmas
- John Cale: A Child's Christmas In Wales
- Legendary Pink Dots: Christmas On A Sunspot
- Mogwai: Christmas Steps
- Sufjan Stevens: I Saw Three Ships
- Scott Walker: The Day The Conducator Died (An Xmas Song)

vysíláno 25.12.2012 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.

středa 19. prosince 2012

X-TG: Throbbing Gristle ze záhrobí

Zpěvačka, herečka a modelka Nico? Mrtvá. Throbbing Gristle? Neexistují. Jejich pokračovatelé X-TG? I je rozprášila smrt. Nové dvojalbum posledně jmenované formace lze nahlížet prizmatem smrti, jeho zvuk ale působí mnohem optimističtěji a snověji.

Na rozpadu legendárních průkopníků industriální hudby Throbbing Gristle byla nejvíc bita Praha. Trojice hudebníků překvapených nečekaným odchodem svého frontmana Genesis P-Orridge pokračovala v nasmlouvaném krátkém turné coby X-TG a odřekla jen koncert na Stimulu, pro který by nestihla nacvičit repertoár. X-TG také neměli dlouhého trvání, krátce po vzniku této značky totiž ve svém thajském domově nečekaně zemřelPeter Christopherson. Aktuální dvojalbum X-TG Desertshore / The Final Report je tedy, jak se zdá, posledním realizovaným dílem legendy, která se započala někdy v roce 1975. 

Na počátku bylo sdružení COUM Transmissions zabývající se dosti provokativním uměním na poli výtvarného umění, happeningu a body artu. Díky překračování společenských tabu se COUM dostali na přetřes i v britském parlamentu, kde se jim dostalo přívlastku „rozvraceči civilizace“. V polovině sedmé dekády se tito rozvraceči rozhodli realizovat na poli hudby a vytvořili od počátku značně konceptualisticky pojatou skupinu Throbbing Gristle. Ona „pulzující chrupavka“ v názvu je údajně slangovým označením pro masturbaci a tím čtveřice nehudebníků s provokativní tematikou rozhodně neskončila. Hudební průmysl označovala za koncentrační tábor, fascinovala ji zvrácenost a temné stránky historie, stylizovala se do podoby nakrátko střižených vojáků, a co je hlavní, přišla se sloganem „industrial music for industrial people“. Nový žánr byl na světě. 

Industriální hudba těžila rovným dílem z výbojů rockového undergroundu a avantgardy první poloviny 20. století, především futurismu a dada. Díky začleňování samodělných a nalezených hudebních nástrojů, jako byly primitivní syntezátory a kovový šrot nahrazující bicí nástroje, byla industriální hudba jaksepatří atakem na nepřipravené uši a jakýmsi rituálním pravýkřikem urbánních divochů. V důsledku rezignace na základní hudební formy – jako jsou melodie, harmonie a často i rytmus – a důrazu na hlasitost se jednalo o hudbu, která negativní emoce neopisovala, ale sdělovala přímo. 

Throbbing Gristle v tom zdaleka nebyli sami: téměř současně s nimi nebo krátce po nich zahájily činnost sestavy jako Whitehouse, Cabaret Voltaire, Laibach, Test Department, Einstürzende Neubauten, SPK či Merzbow. Co jméno, to odlišná strategie, zvuk a témata. Publikum bylo nadšeno. Malý příklad – vydat dnes limitovanou kazetu znamená vypustit do světa stovku kopií. To Throbbing Gristle na obaly svých raných nahrávek mohli psát: „limitovaná edice 10 000 kusů“. 

Když se v roce 1981 rozešli, obohatilo to britský underground o tři zásadní projekty. Genesis P-Orridge stvořil Psychic TV a kromě provozování psychedelického noise rocku se stihl stát jedním z praotců rave kultury, vůdcem vlastní církve a po sérii operací i bezmála ženou. Peter Christopherson spoluzaložil Coil; Chris Carter a Cosey Fanni Tutti se coby partnerský i tvůrčí tandem vrhli na průzkum tanečních beatů. Výsledek? Když se Throbbing Gristle před osmi lety rozhodli vrátit na scénu, nesla jejich nová tvorba znaky všech jmenovaných projektů a ze všeho nejvíc připomínala neotřelý, inteligentní a pečlivě zaranžovaný elektronický pop, jehož zvuk byl určován zejména Christophersonem. 

V tomto duchu se skupina po dvou autorských studiových deskách vrhla i na přepracování albaDesertshore, třetí sólovky zpěvačky Nico, známé mimo jiné z Velvet Underground. Spojení Throbbing Gristle a Velvetů není nijak překvapivé – Genesis P-Orridge a spol. se nikdy netajili, že jsou pro ně Velvet Underground díky svému syrovému a nekompromisnímu přístupu k rockové hudbě velkou inspirací. 

Zatímco Nico se na svém albu doprovázela na harmonium a o další nástroje a produkci se jí staral John Cale, Throbbing Gristle – neboť o jejich projekt původně šlo a postup jeho realizace vyšel již před pěti lety na kompletu dvanácti CDR – vsadili na elektroniku a v táhlé pochmurnosti originálu objevili téměř triphopový potenciál. Při finální realizaci alba se obklopili hostujícími vokalisty, kteří výsledku vtiskli potřebnou pestrost. Dvojici německých textů zpívá Blixa Bargeld, o francouzštinu se postará režisér Gaspar Noé, po jedné písni předvedou hlasoví androgyniAntony a Marc Almond. Ženské hlasy uslyšíme dva – někdejší pornostars Cosey Fanni Tutti a Sasha Grey ale ukazují především to, že jejich talent sídlí jinde než na hlasivkách. 

Jediným albem tříčlenných X-TG je kolekceFinal Report. Názvem navazuje na „výroční zprávy“ prvního období existence Throbbing Gristle, zvukem na Throbbing Gristle 21. století, tedy na alba Now, The Endless Not a The Third Mind Movements. Fanouška zmíněných nahrávek toto téměř instrumentální album pravděpodobně velmi potěší. A z jeho poslechu jasně vyplývá, že odpadlík Genesis P-Orridge byl sice výrazným frontmanem a ideovým vůdcem, jeho hudební vklad ale pro vzkříšené Throbbing Gristle nebyl nijak podstatný. 

Dvě důstojné desky v jednom balení – pokud vám to nestačí, můžete si na webu X-TG.com za pár liber pořídit ještě bonusové album ve formě downloadu. Osobně jsem je neslyšel, šťastnější recenzenti se ale shodují, že tahle třetí deska je spíše „do počtu“. 

vysíláno 18.12.2012 na Radiu Wave - link

úterý 18. prosince 2012

Faustovský svět Art-Errorist & Acid Cobra

Faust, kteří nedávno vystoupili na festivalu Alternativa, jsou považováni za německou skupinu, to je ale pravda jen zčásti: v současné době jejich sestavu tvoří dva Francouzi, jeden Rakušan a jedna Angličanka. A francouzská sekce skupiny přednedávnem vydala pod hlavičkou Art-Errorist & Acid Cobra album Cold Waters.

Tohle je osobní: po šesti letech – téměř na den – od večera, kdy se legendární krautrockeři Faust rozhodli nezahrát v Roxy, byl učiněn druhý pokus o jejich vystoupení v Praze a tentokrát vyšel nad očekávání skvěle. Z té euforie budu žít ještě dlouho po Vánocích a v této euforii také poslouchám album Cold Waters natočené přednedávnem polovinou čtveřice, která v bývalém kině Veletržního paláce řádila s kytarami, klávesami, jedovatými efekty, motorovou pilou, míchačkou, barelem a dalšími vyluzovadly zvuku. Vždycky jsem brojil proti představě, že kritik má psát „objektivně“ – pokud není schizofrenní, není to technicky možné – u tohoto alba se ale díky pokoncertnímu nadšení coby hodnotitel patrně vzdaluji pevné zemi. 

Milý deníčku, domnívám se, že duch Faust, jak je mám rád, je v šestici improvizovaných čísel, jimiž se hodinová kolekce pyšní, jednoznačně obsažen. Rozuměl bych ale hlasům tvrdícím, že do opravdu účinné faustovské magie tady leccos chybí. Jakou hudbou tedy znějí ony Chladné vody? Jde o studiové setkání dvou spoluhráčů a jednoho psa. Amaury Cambuzat, známý kromě Faust i ze skupiny Ulan Bator, hraje na elektrickou kytaru, klávesy, perkuse, efekty a smyčky. Spoluzakladatel Faust Jean-Hervé Péron střídá basovou kytaru s akustickou a dále s trumpetou, psaltériem, obligátními smyčkami a perkusemi a navíc zpívá, recituje a textuje. 

Výsledek je v lecčems typicky faustovský: stěny elektrické kytary a jednoduché basové riffy jsou střídány kotlíkářským drhnutím španělky a francouzskou recitací. Chvíli se hraje do puštěné nahrávky klasické hudby, ke slovu se dostane i tamburína, v bigbítovém kontextu banální, doplňkový nástroj, který Faust ale milují a občas, mám takový dojem, tvoří jen a jen pro něj. Co naopak chybí, je sevřenější forma a především bubnování Zappiho Diermaiera. 

Z tohoto alba je zkrátka slyšet, že nahrávání bylo spontánní, krátké a radostné. „Dva dny, dva mikrofony, dva kamarádi a jeden pes,“potvrzuje obal nahrávky popisující pár slovy každý track. Díky Jeanu-Hervému Péronovi, který tyto komentáře napsal, tedy mohu prozradit, že na desce zní záznam zahřívacího jamu, dopis beze slov tlumočící úzkosti zmíněného psa i příběh boje s touhou odložit nástroje a skočit do bazénu. „Trpaslíci schovaní za komby se nejdřív smějí a potom hrají na trumpety a basy,“ praví jedna z poznámek a dalo by se to vztáhnout na celé album. 

Album, které velmi pravděpodobně potěší všechny milovníky Faust, ostatní posluchače si ale možná bude získávat o něco pomaleji. Ale přinejmenším ta finálová improvizace o polámaných croissantech je fakt pecka.

vysíláno 17.12.2012 na Radiu Wave - link

sobota 15. prosince 2012

Brian Eno: Budiž slyšeno světlo!

Téměř osmdesátiminutové nové album Lux průkopníka ambientní hudby Briana Ena bylo před listopadovým vydáním čtyři dny přehráváno v prostorách tokijského letiště Haneda.

Nijak překvapivá informace: Eno, zakladatel a nejdůležitější představitel hudby nazývané ambient, tento žánr v roce 1978 definoval dnes již klasickým albem Music For Airports. Jednou z úloh ambientní hudby je dotvářet prostředí nejrůznějších prostor a čtveřice skladeb obsažených na Lux před tímto úkolem neutíká. Ještě před proniknutím do reproduktorů tokijského letiště totiž dotvářela instalaci ve velké galerii paláce Reggia di Venaria Reale, jakýchsi italských Versaillí nacházejících se nedaleko Turína. Vydání v podobě CD, 2LP a downloadu je tedy již třetí inkarnací Enova díla. 

Dnes je enovský ambient díky zdánlivé nenáročnosti výroby a díky rozmělnění newageovým trhem vnímán jako cosi samozřejmého – a počítám, že sám Brian Eno se asi příliš nezlobí. Při cestě k tomuto zvuku ale vzal za své nejeden kostým, padly tisíce kilometrů a občas šlo i o život. 

Brian Eno se považuje za nehudebníka. Studoval výtvarné umění a okouzlila jej estetika pop-artu a dada; druhý jmenovaný žánr mimo jiné tím, jak do svého kánonu začlenil práci s náhodou. Coby hráč na syntezátor Eno na začátku 70. let výrazně ovlivnil zvuk nastupujících hvězd Roxy Music, po prvním albu ale odešel a začal se věnovat sólové práci. Natočil několik písňových desek, čím dál víc se ale zabýval využitím možností nahrávacího studia coby hudebního nástroje. 

Zajímal jej vztah zvuku a prostoru a postupy generativní hudby, tedy takové, která se po zadání vstupních informací do systému vytváří „sama“. Může jít například o opakující se smyčky, které díky různé délce nikdy „nezařezávají“, tak jako v předchozím cyklu; může jít o kombinaci efektů hrajících ping-pong s výchozím zvukem; může jít o zvonky cinkající ve větru; může jít i o rafinovaný software. Ten nejslavnější z Enovy dílny se jmenuje KOAN a dočkal se několika mladších sourozenců. 

Enova genialita spočívá mimo jiné v tom, že postupy, jimiž se zabývali vážnohudební avantgardisté, jako byli Erik Satie, John Cage a Steve Reich, se díky němu náhle ocitly na výsluní dění populární hudby. První pokusy se zvukovým prostředím vytvořeným pomocí několika echo efektů Eno realizoval v tandemu s kytaristou Robertem Frippem, vedoucím hvězdných art rockerů King Crimson. V Německu se zase setkal a spolupracoval s dvojicí elektronických kutilů Cluster. 

Všechny kamínky mozaiky do sebe zapadly v roce 1975, kdy po autonehodě trávil nějaký čas upoután na lůžko. Kamarádka mu přinesla elpíčko s klasickou hudbou pro harfu, na konci návštěvy je položila na talíř gramofonu, pustila a rozloučila se. Deska hrála příliš potichu a Eno nebyl s to vstát a zesílit ji. Po chvíli poslechu drnkání smíchaného se zvuky deštivého večera ale zjistil, že našel to, co hledal. Přestal točit písňové sólovky a oddal se ambientu, postupem času nejen na deskách, ale i v podobě videoartu či vícekanálových, generativních instalací. 

Rocku se ale nevzdal a coby producent se podepsal na zvuku takových pecek, jako byla Bowieho alba Low a „Heroes“, několik desek U2 včetně The Josua Tree a Achtung Baby, ale i bible noise rocku – kompilace No New York – a LP ruských alternativců Zvuki Mu. To jsou ale všeobecně známé skutečnosti. Přestávám s nimi obtěžovat a přeji příjemný poslech, při předvánočním frmolu přijde trocha generativního ambientu nepochybně k duhu.

vysíláno 14.12. 2012 na Radiu Wave - link

čtvrtek 13. prosince 2012

Scanner: Magorovi ptáci

Přibližně rok po smrti Ivana Jirouse vydal undergroundový label Guerilla Records CD Magorovi ptáci a další příběhy, na němž Jirous čte tři své sbírky za doprovodu nahrávek ptačího zpěvu. Ve Scanneru jeho přednes doprovodila "ptačí" hudba.

Playlist:
- John Zorn: Word For Bird
- Aglaia: The Birds Ride Like Leaves
- Beach Boys: Little Bird
- Nightmare Lodge: The Birds Comes Back
- Daniel Padden: It Is Impossible To Avoid Birds
- Edison Denisov: Birds' Singing
- Klar: The Birds
- Simone de Haan + Jon Rose: Lullaby In Birdland
- Michael Nyman: Bird List
- Nocturnal Emissions: Bird Position
- Terry Riley: Bird Of Paradise (part 4)
- Joel Chadabe: Bird Bath
- Jorge Reyes: The Flight Of The Bird Children
- Diamanda Galás: Birds Of Death

vysíláno 11.12.2012 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.  

pondělí 10. prosince 2012

Faust v Praze - celý koncert...

...a v třetím dílu tohoto videa křest Hudby, která si neříká krautrock, motorovou pilou.

Godspeed You! Black Emperor: ‘Allelujah! Don’t Bend, Ascend

Kanadský postrockový kolektiv se přednedávnem probudil k životu (a mimo jiné v rámci vzkříšení dvakrát zahrál v Praze), aby letos vydal albovou novinku. ‘Allelujah! Don’t Bend, Ascend je první řadovkou znovuzrozených GY!BE; vychází dvanáct let po nadšeně přijatém dvojalbu Lift Your Skinny Fists Like Antennas To Heaven, očekávání proto byla nemalá.

David Keenan v prosincovém čísle britského magazínu The Wire vyjadřuje přesvědčení, že někdejší soundtracky ke společenskému neklidu se na novince GY!BE rozmělňují v pouhou zábavu využívající osvědčených formulí a že skupina svým hudebním výkonem nedostála závazkům, které si stanovila, když nazvala monumentální úvodní skladbu příjmením srbského válečného zločince Ratka Mladiće. „Estetizace apokalypsy,“ uzavírá Keenan svou recenzi, „je laciný trik. Něco jiného je jít za hranice zábavy, odmítnout konsenzus, najít transcedenci ve zvuku váguse, ty vole, blijícího do jímky. Ale pak vám zůstane otázka, jestli i tohle není jen další způsob, jak se nechat bavit?“ Keenan je rozený provokatér, proto jej ostatně polovina čtenářské obce miluje a druhá nenávidí. V případě této recenze mám dojem, že vytváří falešný problém a kritizuje něco, co GY!BE předtím sám přiřknul.

S názorem, že se skupina na novém albu drží svého kopyta, nelze než souhlasit. Její vůdčí duch, kytarista Efrim Menuck, zvuk a styl GY!BE rozvíjí coby sólista i leader skupiny A Silver Mt. Zion a nemá potřebu pouštět se do překvapivých stylových změn. A pokud jde o estétství, jsem pevně přesvědčen, že u Godspeed You! Black Emperor také nejde o nic nového: jejich plachost a neokázalost pódiové prezentace i vizuálních materiálů je natolik rafinovaná a dotažená do sebemenšího detailu, že je patřičnější označit ji za dandysmus spíš než za lhostejné halabala. Monumentalita hudby GY!BE odvozené z nejrudimentárnějších rockových postupů a klišé mi, domnívám se, dává za pravdu. Vlastně mám při poslechu téhle skupiny podobné pocity jako při čtení Oskara Wilda, mluvky obalujícího nablblé bonmoty hávem pohotové, formální geniality. A Keenan štěká na špatná vrata, totiž na svoje vlastní.

Vinylová verze ‘Allelujah! Don’t Bend, Ascend se skládá ze dvou desek, malé a velké. Na každé ze čtyř stran je po jedné skladbě, přičemž velká deska nese strany A1 a A2, zatímco singl strany B1 a B2. Vnitřní obal velké desky naznačuje pořadí přehrávání A1, B1, A2, B2, což znamená, že po každé skladbě je třeba vyměnit desku a změnit rychlost gramofonu (alespoň myslím, ale ten singl vlastně dobře funguje na 45 i na 33 RPM). S tímto titulem si člověk zkrátka vyhraje, zajímá vás pak, že je k LP přiložen download kód? V rozkládacím obalu tentokrát nenajdeme booklet, ale plakát s dvěma sty čtyřiceti okénky ručně dotvářeného exponovaného šestnáctimilimetrového filmu z dílny quebeckého filmaře Karla Lemieuxe.

Po pěti odstavcích je načase položit jehlu na gramofon. Úvodní Mladic trvá bez jedné vteřiny dvacet minut a táhlé vybrnkávání kytary a baskytary, které ji zahajuje, je doplněno zvukem zkreslených hlasů jako z vysílačky a vrzáním housliček odkazujících k Silver Mt. Zion, folkovějším levobočkům GY!BE. Pidlikání houstne a zrychluje se, až se zcela přirozeně přelije v rockový nářez s nečekanými metalovými názvuky, v němž skupina po dlouhém tuctu let ukazuje, že repetitivní instrumentální bigbít dokáže tvořit s nenapodobitelně velkorysou elegancí. Zvuková masa se občas rozplete na víceméně nezávislé sólové party, jindy zpomalí a přelije se v jednoduchý vybrnkávaný melodický motivek, dojde i na dramatické ticho před bouří a to rachtání konzervami na závěr, to je tak hezky záhadně nepatřičné… Ano, s tím Wildem to sedí, tolik banalit a prvoplánových triků na jedné hromadě a přitom podaných tak, že okouzlí i rozněžní... já to beru.

O osm vteřin delší We Drift Like Worried Fire pracuje s ještě chytlavějším materiálem než Mladic a je v ní ještě víc pravověrného „bigbítového srdíčka“. Je to vlastně taková delší píseň beze slov, opět s patřičně „velikým“ zvukem. Není divu, okteto s dvěma bubeníky, houslemi, kontrabasem, niněrou a několika kytarami dokáže vystavět pořádnou wall of sound. To na singlu obsahujícím dva šestiminutové kousky je vše jinak – rock ustupuje abstraktněji pojatým, droneovým náladám s dominantními smyčci a zpětnými vazbami. Pro oddělení dvou hlavních kusů a hladké přistání naprosto ideální.

Asi jste pochopili, že nedokážu brát Godspeed You! Black Emperor zcela vážně. To mi ale nijak nebrání považovat je za téměř geniální skupinu (sňatkových podvodníků rocku).

Godspeed You! Black Emperor: ‘Allelujah! Don’t Bend, Ascend. Constellation
zveřejněno 10.12.2012 na hisvoice.cz - link

sobota 8. prosince 2012

Scott Walker: Tak daleko, že mu svět sotva stačí

V písních Scotta Walkera se setkávají hnědí trpaslíci s mrtvými manželkami diktátorů, symfonické orchestry s hrou na syrové maso, něha s nekompromisností, plachost s genialitou. Americký zpěvák, básník a skladatel Scott Walker žije v ústraní a každá jeho albová novinka je událostí. 


Nastříhat podkresovou hudbu pro tuto recenzi opravdu nebylo snadné. Na novém albu Scotta Walkera nazvaném Bish Bosch je totiž všechno podřízeno zpěvu a to, co bychom mohli považovat za krátké instrumentální mezihry nebo předehry, se často nese v duchu zcela abstraktní ruchařiny, která, vytržena z kontextu, je spíše zavádějící než ilustrativní. 

Za dva měsíce sedmdesátiletý Scott Walker na svém novém albu dokázal něco, co je ve světě pop music čím dál nesnadnější. V době, kdy je populární hudba včetně všech rádoby indie deviací rozmělněna do nekonfliktní kaše vlastní minulosti a klíčem k úspěchu je „připomínat něco důvěrně známého“, představil album, jež se bez nadsázky nepodobá vůbec ničemu, dokonce ani drtivé většině jeho předchozích nahrávek. Už za tuto skutečnost si Bish Bosch troufám označit – a koncem listopadu už to lze tvrdit celkem zodpovědně – za album roku 2012. Má posluchačská radost je nezměrná: miluji hudbu, která má jasný vnitřní řád a uměleckou vizi, a přitom při jejím objevování nemám ani minutu jistotu, co přinese minuta příští. 

Když se Kaliforňan narozený coby Noel Scott Engel v polovině 60. let proslavil v triuWalker Brother, jehož fanklub měl svého času víc členů než fanklub Beatles, získal si srdce romantických dívek a chlapců coby baladýr s neodolatelným barytonem. Postupem let se jeho hlas posunul spíše k tenoru a Walker působivě využívá jeho kvazioperní i šansoniérský potenciál. Jeho hlas na albu vládne veškerému dění. Instrumentální party, v nichž se orchestr střídá s elektronikou, ruchy i rockovým nářezem, jsou různorodou mozaikou, která posluchači nezprostředkovává melodie ani pravidelné rytmy, ale dramaticky dokresluje atmosféru textů a zpěvu. 

Kromě hlasu je nejsilnější Walkerovou zbraní čas. V době, kdy se míra trpělivosti značné části posluchačstva smrskla na čas nutný k překliknutí mezi dvěma klipy na YouTube, se Scott nebojí pomalých temp, nechytlavých melodií a dlouhých repetic i několikavteřinového ticha. Nejdelší píseň na Bish Bosch má jednadvacet minut a pomalu, bez refrénů a dalších háčků, plyne od jednoho slova k dalšímu. 

Walker je nekompromisní i jako textař. Zmíněná nejdelší píseň alba nese komplikovaný název SDSS1416+13B (Zercon, A Flagpole Sitter). Onen kód je názvem nejchladnějšího známého substelárního tělesa mimo sluneční soustavu, jednoho z takzvaných hnědých trpaslíků. Zercon byl také hnědý trpaslík. Pocházel z Libye, byl šaškem na dvoře hunského božího biče Attily a umrznul, když seděl na stožáru. Walkerův textařský svět je zkrátka plný bizarního, mnohdy nepostřehnutelného humoru, překvapivých asociací a také temných vizí. Zpěvák, který texty v bookletu svého alba opatřil vysvětlivkami, přiznává, že jeho sny jsou většinou pořádně pochmurnými nočními můrami, a netají se zálibou ve studiu historie, psychologie a filozofie diktatur. Na předchozím albu věnoval píseň smrti Benita Mussoliniho a jeho milenky Clary, svou novinku pro změnu uzavírá bizarní koledou o vánoční popravě Nicolae Ceausesca. 

Scott Walker svým dílem z 60. let inspiroval nejednoho „rockového šansoniéra“ od Davida Bowieho a Neila Hannona přesThe Smiths až k Radiohead. Po dlouhé odmlce nyní tento záhadný muž mladistvého vzezření vydává alba, která jsou poselstvím z končin, kam se kromě něj dosud nikdo neodvážil. Vida, ne každá dětská hvězda a člen boybandu musí skončit v zapomnění nebo jako Robbie Williams, maňásek dam, jež si odmítají přiznat střední věk. Tenhle bezmála sedmdesátník je na svých posledních albech tak daleko, že mu svět sotva stačí. A název alba Bish Bosch? To je prý kombinace příjmení malíře Hieronyma Bosche a slova „bitch“. Walker si při práci na albu údajně představoval hrdou, až matriarchálně majestátní a nepokořenou umělkyni. Jak se to všechno rýmuje? Kdoví, sám zpěvák nás každopádně v půli alba ujistí: Pokud stále posloucháte, znamená to, že jste přežili. 

Nedá mi to, abych na závěr neocitoval postřeh z recenze Matěje Kratochvíla: „Zkoušel jsem si představit, jak se Karel Gott odhodlá k radikálnímu kroku a nazpívá desku nazvanou Kua Muchas texty Pavla Zajíčka a orchestrálními aranžemi Mirka Srnky.“ Co víc dodat? Kupte si to! 

Scot Walker: Bish Bosch. (4AD, 2012)

vysíláno 3.12.2012 na Radiu Wave - link


středa 28. listopadu 2012

Scanner: Zdeněk Liška ve filmech Jana Švankmajera

Zvuková složka Švankmajerových filmů v ničem nezaostává za jejich vizuální opulencí. Ve Scanneru zazněl mix soundtracků k filmům Rakvičkárna; Et Cetera; Historia Naturae, Suita; Byt; Žvahlav aneb Šaty Slaměného Huberta; Leonardův deník a Otrantský zámek,  jehož protagonisté - Miloš Frýba a Jaroslav Vozáb - Scannerem provázeli.

vysíláno 27.11.2012 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.  



pondělí 26. listopadu 2012

GRRR! Rolling Stones v padesáti znovu slaví čtyřicátiny

Grrr, musí to dát práci vymyslet další best of kompilaci. Když Rolling Stones před deseti lety slavili čtyřicítku, bylo 2CD Forty Licks možné považovat za dlouho očekávaný výběr mapující celou kariéru legendární britské skupiny. Předchozí oficiální kompilace (Made In The Shade, Jump Back) totiž vždy začínaly rokem 1971, kdy Stouni založili vlastní vydavatelství s vyplazeným logem.


Jejich předchozí nahrávky pro vydavatelství Decca, mezi nimi megahity Satisfaction, Jumpin' Jack Flash a Honky Tonk Women, totiž vlastní pozůstalí bývalého manažera skupiny Allena Kleina a Mick Jagger a spol. s nimi nemohou zacházet tak svobodně, jak by se jim líbilo.

Forty Licks ale obsahovaly vše, co se sluší a patří a k tomu ještě čtyři exkluzivní novinky. Nejnovější oficiální stounovská kompilace nazvaná Grrr! samozřejmě přináší padesát písniček; vychází ale i v „laciné" čtyřicetipísňové podobě na 2CD a v luxusní čtyřdiskové edici doplněné o páté, bonusové CD s demosnímky z roku 1963 a singl s o rok mladšími BBC Sessions.

Sběratelé si tuhle edici jistě nenechají ujít, co ale s normální, třídiskovou verzí? Téměř všechny na ní obsažené písně už vyšly mnohokrát, obě slušné, i když nijak převratné novinky, Doom And Gloom a One More Shot skupina sama umístila na internet.

Je tedy jasné, že se tu hraje především na sentiment a předvánoční nákupní mánii. Mimochodem, jedním z greatest hits je na nové kompilaci i píseň Don't Stop, jeden ze čtveřice exkluzivních tracků na předchozím výběru Forty Licks prezentovaný na minulém výročním turné. Panečku, tomu říkám kontinuita.

Rolling Stones slaví padesátiny vším, jen ne novým řadovým albem. Gorila na obalu Grrr! je hlavní postavou aplikace pro chytré telefony: stáhněte si ji, hrajte podle pravidel a můžete získat atraktivní ceny, ty hlavní prý obsahují „letenky a hotel." Poněkud nečekaně ohlášené vzpomínkové koncerty - první proběhne 25. listopadu v Londýně - lákají na atraktivní hosty: bývalé členy Billa Wymana a Micka Taylora. Wyman se ke čtyřem bývalým kolegům přidal i na slavnostní premiéře dokumentu Crossfire Hurricane o historii Stones a nechal se slyšet, že je dobře, že snímek neopomíná osobnost a význam kytaristy Briana Jonese (1942-1969), jehož dítkem Rolling Stones byli.


Legenda o zarytém bluesmanství

Dnes už to zní jako sága z minulého tisíciletí, když se ale Rolling Stones dávali v Londýně dohromady, byla jejich záliba v blues a dřevním rock'n'rollu Chucka Berryho něčím neobvyklým. „Černou" hudbou žili především Mick Jagger, Keith Richards a Brian Jones, bubeník Charlie Watts upřednostňoval jazz a baskytarista Bill Wyman byl stylově poměrně nevyhraněný, o pár let starší živitel rodiny, jehož Stouni údajně vzali mezi sebe proto, že měl zesilovač.

V kvasu, v němž se rodil britský rock, byli Stouni neobvyklí svým zarytým bluesmanstvím. Manažer Andrew Loog Oldham geniálně využil a zvýraznil jejich sklon k rebelství, aby jej ale dokázal prodat, musel skupinu přesvědčit, že není možné hrát celý večer jen pomalé bluesové dvanáctky.

První desky Stones obsahovaly převážně převzatý materiál, často od Chucka Berryho, Muddyho Waterse a dalších bluesmanů, jeden singl svým „rivalům" napsali samotní Beatles. Postupem času ale začaly převažovat původní skladby tandemu Jagger-Richards, nejprve na úspěšných singlech The Last Time, Satisfaction a Paint It Black.

V roce 1966 Stones vypustili do světa první čistě autorské album, Aftermath, které svým stylovým záběrem sahalo od rhythm'n'blues až k akustickým baladám, baroknímu popu a countryovým odrhovačkám. Skupina ukázala cit pro neotřelé kombinace elektrických a akustických nástrojů i smysl pro popovou chytlavost.

V roce 1967 si na dvojici alb Between The Buttons a Their Satanic Majesties Request zakoketovala s módní psychedelií, o rok později ale byla zpět v pozici ostrých hochů jdoucích na dřeň.

Už dávno nebyli bluesovým kombem, jemuž vévodil instrumentální um a blonďatá hříva Briana Jonese. Nezpochybnitelným frontmanem byl Jagger a Jones, jemuž Mick a Keith „ukradli kapelu" (a druhý jmenovaný i životní lásku Anitu Pallenbergovou), propadal alkoholu a drogám. Díky jeho neutěšenému stavu nemohli Stones několik let koncertovat a rozhodli se proto kytaristu vyměnit. Několik týdnů po vyhazovu se Jones za dodnes nevyjasněných okolností utopil v bazénu svého domu. Že se nedožije třicítky, sám předpověděl.

S kytaristou Mickem Taylorem (jehož v roce 1975 vystřídal Ron Wood) a producentem Jimmym Millerem vstoupili Rolling Stones do své klasické éry. Zvuk elektrických kytar „kradoucích" si navzájem riffy a stručná sóla doplněný šťavnatou dechovou sekcí vykrystalizoval na mistrovských albech Sticky Fingers a Exile On Main St. z počátku sedmdesátých let. Ideály šesté dekády byly pryč a z Rolling Stones se stali nepokrytí hédonisté užívající si své miliony mimo dosah pravomocí britského finančního úřadu.


Obkreslené šablony

Na desce It's Only Rock'n'Roll z roku 1974 bylo vymalováno - frackovskou směs rock'n'rollu, blues a country doplnily soulové a funky nálady, na pozdějších deskách i reggae a disco.

V kánonu tvorby Rolling Stones bývá tahle deska často považována za průměrnou, z určitého úhlu pohledu se ale jeví jako ta vůbec nejdůležitější. Je totiž mustrem veškeré následující tvorby skupiny. Někdy tuto šablonu skupina obkreslí s genialitou skutečných mistrů (Some Girls, Voodoo Lounge), jindy spíš nevýrazně (Dirty Work, Steel Wheels), již osmatřicet let se od ní ale téměř neodchyluje a stárne s ní.

Z rozcapených zbohatlíků se postupem času stali seriózní podnikatelé „v oboru zábavního průmyslu" rozvíjející image své značky - čím jiným byl například koncertní film Martina Scorceseho Shine A Light? - a z pódií, jejichž stavba, přesun a bourání je čím dál náročnější, a desek pořád zní ten samý „jenom rock'n'roll".

Stouni zkrátka už léta mají své jisté a jsem přesvědčen, že oslavy abrahámovin pořádají především z profesionální povinnosti. Počet koncertů napovídá, že se jim to toho slavení zas tak moc nechce.

Můžeme jim gratulovat, jistě je k čemu, protože tohle zkrátka je světová rocková kapela číslo 2, nebo si trochu cynicky připomenout legendární hlášku jejich bývalého manažera Oldhama. Když se jej jakýsi novinář před pár lety dotázal, jestli jej udivilo, že Stones vydrželi tak dlouho, opáčil: „Oni ještě pořád hrajou?"

The Rolling Stones: GRRR! CD/LP/MP3. Vydal Universal Music 9. 11. 2012 v Evropě, 12. 11. 2012 ve zbytku světa.

Zveřejněno 24.11.2012 na aktualne.cz - link (i s reakcí legendárního komentátora festivalů v San Remu Miloše Skalky - kdo by to byl řekl, že je to takovej stounař?)

úterý 20. listopadu 2012

Bohyně a děvky vídeňských akcionistů. Zohavené, slavené

"Když člověk dospíval v padesátých letech, byla to v každém směru bomba," říká Anna Brus, jejíž oslavované a současně dehonestované tělo lze vidět na mnoha fotografiích vyvěšených v hlavním výstavním prostoru holešovického DOXu. „Nejen co se týká sexuality, ale také stalé přítomnosti policie."

Na vernisáži výstavy Amor Psýché akce - Vídeň jeden z vystavovaných umělců poznamenal, že v jeho domovské rakouské metropoli by se taková přehlídka uspořádat nedala. Překvapivý bonmot, uvědomíme-li si, že tvorbě Vídeňských akcionistů je ve vídeňském Muzeu moderního umění věnováno celé podlaží a exponáty jsou téhož druhu jako obsah pražské výstavy: fotografie, filmové záznamy a artefakty z akcí plných - abychom citovali organizátory - „sexuality, krve, bolesti a znepokojivých otázek." 


Totemy Freuda a Fritzla

Ostatně, kde jinde mohlo takové umění vzniknout, být zatracováno a později oslavováno a přijato do kánonu „kulturního exportu", než v zarytě uměřené katolické zemi, nad jejímž temným sexuálním životem bdí totemy Sigmunda Freuda a Josefa Fritzla?

Oba zmínění otcové (otec psychoanalýzy i otec vlastních vnoučat) mají společné to, že veřejnosti slouží coby průvodci do světa překračování tabu, jeden coby teoretik a popularizátor, druhý tajně, doslova v undergroundu.

Čtveřici vídeňských akcionistů - Güntera Bruse (1938), Hermanna Nitsche (1938), Otto Muehla (1925) a Rudolfa Schwarzkoglera (1940-1969) - bychom časově i v rovině teorie-praxe nalezli uprostřed. Považujeme-li umění za estetizovaný odraz myšlenkového a hodnotového světa autora a uvědomíme-li si, že mnohdy „barbarské" rituály vídeňské čtveřice a jejích spolupracovníků a spolupracovnic byly vítaným soustem pro „mravnostní policii", je umístění akcionistů do středu pomyslné spojnice Freud-Fritz, myslím, opodstatněné.

Návštěvníka výstavy čeká větší než malé množství zobrazení akcí a rituálů, na nichž jsou těla aktérů a aktérek manipulována, (sebe)zraňována a konfrontována s nejrůznějšími materiály. Ženská těla jsou využívána především jako „živá plátna" pro materiálové i archetypální akce. V aktech imitace zrození, smrti, poskvrnění i návratu do mateřského lůna jsou těla aktérek pomazávána potravinami, barvami a dalšími substancemi (jsou mezi nimi krev, sperma, moč a výkaly), jsou manipulována do sexuálně explicitních konstelací, redukována na pohlavní znaky, ženy jsou ale rovněž slaveny coby matky, manželky a bohyně, i když tato oslava na sebe často bere groteskní podobu - například nafukovací balón je aplikován coby symbol břicha budoucí matky.

Muži - především samotní akcionisté a několik spolupracovníků - při akcích rovněž zaujímají nejrůznější role. Jsou násilnickými „pány tvorstva", ale i křehkými bytostmi plnými pochybností a sklonů k sebepoškození a sebevýsměchu. Muži na fotografiích a ve filmech manipulují s pasivními ženskými těly či (například v pozdějších akcích Hermanna Nitsche) davy stoupenců, současně ale explicitně zpochybňují roli silnějšího pohlaví: „zesměšňují" se make-upem a ženským prádlem, naznačují nebo páchají akty sebedestrukce a ztvárňují kastrační úzkost.


Modelky nebyly anonymní "maso"

Záběry, které dnes nalezneme ve většině encyklopedií umění 20. století, mají i po půlstoletí znepokojivý charakter. Dokáží šokovat a pohoršit, těžko je ale navzdory vší sexualitě odsoudit jako pornografické. Vznikly několik let před tím, než pornografie začala být v některých zemích Evropy tolerována a zcela zjevně nemají sloužit k erotickému „odlehčení" pozorovatele, nejsou totiž „mainstreamově" ani „fajnšmekrovsky" pornograficky estetizovány. Vidíme-li je shromážděné ve výstavní síni, dojde nám, že zobrazení sexu není hlavním cílem akcionistů a že Eros v jejich díle kráčí ruku v ruce s Thanatem.

Díky masivnímu rozšíření porna máme tendenci vnímat ženy na fotografiích a ve filmech akcionistů jako anonymní „maso". Nejde ale o profesionální modelky ani prostitutky, nýbrž o manželky a blízké přítelkyně ústředního akcionistického čtyřlístku a pražská výstava si, alespoň ve svých propagačních materiálech, klade za cíl tyto ženy představit. Je to vynikající nápad, i když akcentovaný především tiskovou zprávou, koncepce samotné výstavy s ním nijak výrazně nepracuje a v textech katalogu toho kromě cenného rozhovoru s Brusovou manželkou Annou k tématu také moc nenajdeme. Uvědomit si - i když jen díky PR - že protagonisty Vídeňského akcionismu s jejich ženskými spoluaktérkami pojila intimní a pevná pouta, každopádně znamená začít na zobrazované akce pohlížet jinýma očima.

Anna Brus v rozhovoru otištěném v katalogu výstavy vzpomíná na to, že svého manžela živila svým zaměstnáním v krejčovské dílně a že akce, na nichž se jako protagonistka, spoluorganizátorka i „sponzorka" podílela, nikdy nepřekročily hranice její důstojnosti. Hovoří o akcionistických rituálech jako o intimních obřadech, při nichž sice na jedné straně padala tabu, na straně druhé ale docházelo ke slavnostním okamžikům u uvědomění si vlastní ženské důstojnosti a role ve světě.

„Ze začátku jsem pracovala se všemi stejně ráda," vzpomíná Anna Brus. „Byla jsem samozřejmě zamilovaná do Bruse, ale bavilo mě to se všemi. S Muehlem jsem spolupracovala jen do té doby, než se jeho akce staly sexistickými. Potom už to byly akce, které řídila komunita."

Experimenty se životem v komunitě Ottu Muehla, jemuž status božského vůdce zjevně zachutnal, přivedly až před soud, kde čelil obvinění ze zneužívání nezletilých, znásilnění a nucení k interupci. V letech 1990-1997 byl uvězněn. Hnutí Vídeňského akcionismu ale v té době bylo již dávnou minulostí a Muehlovým selháním nelze měřit aktivity ostatních členů probíhající na striktně konsensuální bázi. Anna Brus staví Muehlovo manipulátorství do protikladu například se Schwarzkoglerovou akcí Svatba, na níž s láskou vzpomíná jako na dojemnou oslavu svazku muže a ženy.

Vídeňští akcionisté, píše se v katalogu, byli pod slupkou sexuální nekorektnosti skrytými feministy. Ženu ve svých realizacích nevnímali jako domácí puťku oddanou pánovi domu, ale zviditelňovali její archetypální role. Proto tak šokovali: poválečné Rakousko se dosud vzpamatovávalo ze stigmatu fašismu a jeho „oficiální" politika, kultura a životní styl se zuby nehty držely pilíře hyperkorektnosti. To, že někdo s očividnou rozkoší páchá nebo se vystavuje aktům (naznačeného) násilí, sebedestrukce a manipulace, muselo působit jako facka do tváře všech jistot.

Anna Brus v katalogu výstavy připouští, že akcionisté podnikli významný krok směrem k ženské emancipaci, nikdy tento krok ale nedokončili tím, že by jmenovali své múzy a spolupracovnice nebo jim dokonce přiznali roli spoluautorek. Všechno to bylo jen o čtyřech mužích, konstatuje s trochou hořkosti.


Na háku obličejem dolů

Důvod, proč samotná fotografická a filmová dokumentace akcí a rituálů z počátku šedesátých let o blízkých vztazích akcionistů k jejich družkám, manželkám a kamarádkám téměř nic nevypovídá a připomíná spíše orgiastické třeštění, tkví ve způsobu zobrazení.

Nejznámějšími filmovými díly zobrazujícími činnost akcionistů jsou totiž snímky Kurta Krena (1929-1998). Kren se nespokojil s rolí dokumentaristy a realizoval při natáčení vlastní umělecký program, totiž strukturální (příp. formální) film, ve kterém je prvoplánová narativnost podřízena partituře, podle níž se - často rytmicky - střídají záběry s různým počtem oken, celky s detaily, pozitiv s negativem.

Krenovy filmy svým zběsilým tempem rytmizovaných střihů připomínají hudební skladbu (i když často beze zvuku) a rozhodně o nich nelze mluvit jako o pouhé dokumentaci. Kren se nezaměřuje na chronologický, lineární průběh akce, místo toho v jejím průběhu sleduje vlastní umělecké cíle. Z jeho filmů máme dojem hyperaktivních orgií či bombastických „estrád" v duchu divadla Grand Guignol, ze scénářů akcí a svědectví aktérů ale víme, že mnohé akce probíhaly v přísném soukromí, které eliminovalo rušivé vlivy „zvenčí", třeba od diváků, a rozhodně se nejednalo o několikaminutové třeštění nýbrž o dlouhé rituály se začátkem, vrcholem a koncem.

Srovnejme si Krenovo „čtení" těchto akcí s dojmem, který vzbouzejí jejich scénáře. Takto zní jeden Schwarzkoglerův: „jeho obličej je bílý / její šaty jsou bílé / uvazuje jí kolem krku punčochu / zalepuje jí oči / lije jí na hlavu barvu / polévá jí prsa vodou / trhá jí šaty -------- svazuje jí zezadu ruce a nohy a pokládá ji / na postel / prořezává jí šaty nožem / namáčí jí ruce do červené barvy / sahá jí na ústa / zavazuje jí obličej / stříká na ni bílou barvu / svazuje ji páskem přes prsa a věší ji na hák - obličejem dolů / omotává ji hadicemi."

Při čtení slov z papíru akce působí jako poněkud netradiční forma epické milostné poezie, v Krenově realizaci by se stala rytmickým bombardováním zdánlivě nesourodých, šokujících obrazů, její skutečný průběh (ke kterému možná ani nedošlo) je ale na hony vzdálen oběma interpretacím.

Kurt Kren je dnes považován za klasika experimentálního filmu a jeho snímky neodmyslitelně patří ke všem akcionistickým retrospektivám, čtyřlístek akcionistů ale s jeho „antidokumentaristickým" přístupem nebyl vždy spokojen.


Orgie na zámku

Někteří akcionisté se o filmovou tvorbu pokoušeli sami a místo strukturálního přístupu vyznávali přístup, jenž je v katalogu pražské výstavy označen jako „warholovský": postavte kameru na stativ a v jediném záběru zachyťte vše, co se děje před ní. Hermann Nitsch, který do dnešních dnů pořádá několikadenní opulentní Divadla orgií a mystérií, své aktivity nechává zachycovat čistě dokumentaristicky. Kamery mají za úkol zachytit vše, co se děje na zámku (který mimochodem zakoupila jeho bohatá manželka) a vyprávět příběh průběhu slavnosti pro desítky aktérů a stovky diváků.

Závěrečná část pražské přehlídky patří údajným nástupcům a především nástupkyním Vídeňského akcionismu. V porovnání s vizuálními, často temně pudovými akcionisty jsou ale VALIE EXPORT, Carolee Schneemann a Elke Krystufek ve své prezentaci přeintelektualizované a jištěné/spoutané sítí odkazů, jako by se bály jakéhokoli projevu spontaneity či impulzivního gesta.

Na rozdíl od Anny Brus a spol. si navíc také netroufají zbavit svá vesměs lepá těla posledních zbytků důstojnosti. Výsledek je smutně paradoxní: takzvané feministické umělkyně se ani na okamžik nepřestávají hlídat a svou nahotu a tělesnost prezentují tak, aby odpovídala kánonu krásy táhnoucímu se dějinami od antických Venuší po současné módní i pánské magazíny. Po akcionistickém senzuálním bombardování smutný dopad na tvrdou podlahu kalkulu a střízlivosti. Z bohyň a děvek se, alespoň v DOXu, opět staly puťky.

AMOR PSÝCHÉ AKCE - VÍDEŇ. Ženský element ve vídeňském akcionismu. Sbírka Hummel. DOX, 19. 10. 2012 - 14. 1. 2013. Otevřeno kromě úterý 10:00 - 18:00. Výstava je přístupná od 18 let.

zveřejněno 19.11.2012 na aktualne.cz - link

středa 14. listopadu 2012

Scanner: No Satisfaction

50 let Rolling Stones bez hitů - No Satisfaction, no Honky Tonk Women, no Sympathy For The Devil. Místo toho albové kusy, singlová béčka, experimenty, výpravy do jiných žánrů, pecky, které se překvapivě nestaly hity...

Playlist:
- I Just Want To See His Face
- Sing This All Together (See What Happens)
- Moon Is Up
- Child Of The Moon
- Hand Of Fate
- Dandelion
- Jigsaw Puzzle
- Luxury
- Thru And Thru
- Let It Bleed
- She's A Rainbow
- Might As Well Get Juiced
- Something Happened To Me Yesterday

vysíláno 13.11.2012 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.  

pondělí 12. listopadu 2012

Hudba, která si neříká KRAUTROCK


Křest 20. listopadu ve Veletržním paláci na koncertu Faust v rámci festivalu Alternativa. K mání třeba na Kosmasu.

Jiří Špičák @ Radio WaveJméno Petra Ference můžete znát i z vysílání Radia Wave, konkrétně z pořadu Scanner. Poslední počin tohoto hudebníka a publicisty má ale pro změnu podobu knihy – publikace jménem Hudba, která si neříká krautrock vyšla u nakladatelství Volvox Globator. Už úvod knihy Hudba, která si neříká krautrock je vystavěný na zajímavém paradoxu, který zároveň vysvětluje její název. Většina hudebníků, které jsme si postupem času zvykli zařazovat právě do šuplíku krautrock, totiž toto označení odmítá. Není to jenom proto, že kraut je původně posměšné označení Němců, které si vymysleli Britové. Citáty v úvodu publikace od Petra Ference spíše naznačují, že ačkoliv se o krautrockovém hnutí mluví jako o scéně, většina do ní zařazovaných kapel spolu ve skutečnosti měla jen málo společného. Možná i proto je kniha popisující německou experimentální scénu především 70. let formálně rozdělena do kapitol, které se věnují příběhům jednotlivých skupin. Hudba, která si neříká krautrock tak sice na první pohled evokuje spíše encyklopedii než konzistentní vyprávění o jednom fenoménu, tahle představa se ale rozplyne hned při čtení první kapitoly. Ta popisuje skupiny, jako jsou Amon Düül IInebo Guru Guru, jejíž členové vyšli ze stejného podhoubí jako militantní aktivisté z Frakce Rudé armády, která vešla ve známost spíše jako skupina Baader-Meinhof. Kniha se tedy neobejde ani bez základního sociopolitického kontextu a podává ucelený obraz nejenom o krautrockové hudbě, ale i o náladě společnosti v tehdejším západním Německu. Kapitoly se kromě zmíněných skupin věnují i známějším jménům, jako jsou Faust, Can, Neu! nebo Kraftwerk. Velmi osvěžujícím a hlavně funkčním prvkem jsou několikastránkové vsuvky, které se vztahují k právě diskutované kapele a rozšiřují kontext. V knize tak můžeme narazit na mikroeseje o hudební tvorbě nehudebníků, použití gramofonu v procesu skládání hudby, krátký životopis vynálezce Moogova syntezátoru Roberta Mooga nebo třeba pojednání o komerčním úspěchu Pink Floyd. Právě díky četným vsuvkám není možné knihu považovat za pouhou zprávu o dávno mrtvé scéně, ale slouží spíše jako odrazový můstek, který posluchače nasměruje při jeho hudebním hledání a zároveň mu nijak násilnou formou nastíní souvislosti. Velmi účinným prvkem v téhle hudební výpravě je i výběr z diskografie konkrétních kapel, který každou kapitolu uzavírá. I díky němu se tak kniha stává velmi jasným a srozumitelným průvodcem – zároveň se ale Ferenc umně vyhýbá povrchnosti a jaksi automaticky u čtenáře předpokládá určitou míru otevřenosti a ochoty zakoušet nepoznané zvuky. Kniha Hudba, která si neříká krautrock reprezentuje onen vzácný moment, kdy se erudice a hluboká znalost tématu protnou s nehasnoucím nadšením a dlouholetým fanouškovstvím. Publikace, která stojí na těchto dvou pilířích, pak na poli české hudební kritiky musí být událostí už z principu.

Jaroslav Riedel @ Rock&Pop 2/2013: Němečtí hudebníci, kteří od konce šedesátých let spojovali rockovou energii se zvukovým a kompozičním novátorstvím, se dost ošívali, když jim britský tisk dal ironickou až nálepku „krautrock“. Amon Düül II, Can, Cluster, Faust, Kraftwerk, NEU! či Tangerine Dream dnes mají v rockové historii pevné a významné místo; zrovna tak se ale vžilo to původně posměšné označení. U nás ty skupiny skoro vůbec nehrály; v době největšího rozkvětu scény to bylo nemožné, ale i dnes jsou koncerty těch několika málo stále aktivních hudebníků vzácné - jako třeba vystoupení souboru Faust letos v listopadu, na němž byla tato knížka slavnostně uvedena (tj. rozříznuta na pódiu motorovou pilou). Ferencova kniha je mimořádně zasvěcená a zdařilá: je z ní cítit opravdový zápal pro věc, velmi inteligentní vhled do problematiky a pečlivá práce s prameny. Autor není pamětníkem, ale to nemusí nutně vadit: mohl vycházet z obsáhlé literatury a časový odstup mu umožnil komplexní hodnocení v širších souvislostech. Tak fundované a obsažné knihy o rockové hudbě se u nás objevují skutečně jen zřídka. *****

Karel Veselý @ Salon Práva: „Byl to šílenej koncert. Nejdřív Damo zpíval velice dramaticky, bylo to velice klidné, byl soustředěný. A najednou vyskočil jako samuraj, popadl mikrofon do rukou a zaječel na diváky. Diváci šíleně znervózněli, začali do sebe mlátit, nastala rvačka a skoro všichni odešli. Zůstali tam jenom skalní fanoušci, třicet Němců, třicet Američanů, naprosto nadšených, a zbytek koncertu jsme hráli jenom pro ně. Byla to krása, moc dobrý koncert,“ vzpomíná na jedno vystoupení své skupiny Can někdy ze začátku sedmdesátých let hudebník Holger Czukay. Citát pěkně odrážející volnomyšlenkářskou atmosféru té doby otevírá knihu Petra Ference Hudba, která si neříká krautrock, jež mapuje krátké, ale intenzivní dějiny německého „kosmického“ rocku, jenž dal světu kapely jako Kraftwerk, Neu! či Faust. Českému čtenáři dává unikátní šanci nahlédnout na fascinující scénu v kontextu západní hudby postupně vysmívanou, obdivovanou, opomíjenou, horečnatě objevovanou a v novém tisíciletí znovu hojně inspirující. Exploze (nejen) hudební kreativity sedmdesátých let je dítětem unikátního historického nastavení, v němž se ocitla první poválečná generace německé mládeže, která se s pomocí umění a drog chtěla odstřihnout od historických hříchů svých rodičů. Ze západu proudí inspirace v podobě rockové revoluce, životních postojů hnutí hippies i nových mysl otevírajících drog a na německých univerzitách bují levicové hnutí a hudební avantgarda, která za pochodu přepisuje pravidla kompozice i poslouchání. Sečtěte Beatles, LSD, pozdního Marxe a experimenty Karlheinze Stockhausena a vyjde vám krautrock. I když s tímto jménem je potřeba operovat opatrně, protože sami němečtí muzikanti se k němu nikdy moc nadšeně nehlásili. Jejich hudbě ho totiž vnutili angličtí hudební novináři a vychází z hanlivého označení Němců z časů války („Krauts“). Když v češtině vycházejí knihy o historii rockové hudby, jde většinou o biografie známých kapel plné čtenářsky přitažlivých historek a rozborů notoricky známých desek. Vzniká tak zjednodušující iluze dějin rocku, které vytváří hrstka prozřetelností vyvolených géniů vznášejících se na obláčku své výjimečnosti. Skutečnost je ale taková, že Beatles, Rolling Stones, Bob Dylan i Led Zeppelin stojí na ramenou nekonečného zástupu umělců, kteří spoluvytvářejí kreativní kvas, z něhož se čas od času vynoří zásadní dílo. Ferencova kniha nabízí unikátní pohled, který je zbavený tradičních klišé mainstreamové publicistiky. Sestupuje se zde do sféry experimentů a hledačství, kde vládne chaos, metoda pokus/omyl a kde legendární desky vznikají jen jaksi mimochodem – jako když skupině Neu! při natáčení druhého alba došly peníze (anebo jen nápady) už po natočení poloviny alba, a tak na druhou stranu vinylové desky použili natočené skladby znovu, ale zpomalené či různě zmanipulované (dnes by se asi řeklo zremixované). Podobné dadaistické experimenty, ale třeba i konceptuální hrátky Kraftwerk se svou alternativní robotí identitou by se klidně daly považovat za pokračování předválečné evropské umělecké avantgardy trochu jinými prostředky. K dobrodružnému duchu jistě přispívaly i drogy a nové technologické možnosti (Klaus Schulze nebo Tangerine Dream postavili svůj zvuk na prvních syntetizérech). A byla v tom jistě i určitá kouzelná naivita „mániček“. Mnichovští Popol Vuh se pojmenovali podle nejvýznamnější literární památky mayské kultury, na jejíž starší překlad kdesi v knihovně narazil jejich zakladatel Florian Fricke na konci šedesátých let. „Na prvních deskách jsme se snažili demonstrovat společné jádro různých náboženství,“ vysvětloval pak v rozhovoru. Jen řekněte, která dnešní kapela si dává takhle ambiciózní cíle? Ferenc profily hlavních protagonistů německé kosmické horečky prokládá užitečnými informativními kapitolami, které krautrock zasazují do širšího kontextu – najdete zde nástin prehistorie elektronické hudby, pojetí nahrávacího studia jako nástroje o sobě či záznam berlínského výletu Davida Bowieho. Jsou užitečným doplněním textu, v něm autor propojuje svůj audiofilský zápal s posedlostí archiváře (vyčerpávající diskografie nesmí chybět). Zdaleka nejdůležitější je ale to, že čtivý text přímo vyzývá k tomu, aby si čtenář popisované nahrávky našel (třeba na YouTube) a pustil si je v celé jejich výstřední kráse. Click!


Spark č.3 (únor 2013): Knížka o kraut rocku? No to si děláte pr***? Když jsem na ni v jednom knihkupectví před Vánocemi narazil, nemohl jsem věřit vlastním očím. Žánr, který byl i v době svého vzniku (na přelomu 60. a 70.let) těžkou minoritou a tak trochu obestřen rouškou tajemství, se i u nás dočká „své“ knihy? To už samo o sobě je hodno obdivu! Co se týče samotného obsahu, myslím, že autor Petr Ferenc odvedl fantastickou práci. Se zřejmou a velmi důkladnou znalostí tématu se detailně a skoro až s pedantskou přesností zabývá jednotlivými kapelami, jejich deskami, změnami v sestavách, uměleckými inspiracemi, to vše zasazeno do širšího kontextu doby. Hodně se mi líbí i odkazy „pod čarou“, kdy na konci každé kapitoly je více či méně obsáhlá stať, jež rozšiřuje obraz té které kapely o zahraniční vlivy a umělce, kteří ovlivnili konkrétní kapelu i celou hudební scénu (Stockhausen, Brian Eno, David Bowie, Terry Riley, Stave Reich, Philip Glass, ale i hnutí Rock In Opposition nebo raný industriál v podání THROBBING GRISTLE či NURSE WITH WOUND). Jedinou a v kontextu knihy vcelku nepodstatnou polemiku bych vedl o názvu samotné knihy, protože kraut rock, tak jak jej chápu já, hrála de facto jen hrstka kapel (CAN, AMON DÜÜL, GURU GURU) FAUST pak byli kategorie sama pro sebe, podobně jako NEU!... No, a ten zbytek (KRAFTWERK, TANGERINE DREAM, CLUSTER, SCHULZE, HARMONIA atd.) jsou hudebně i ideově na úplně jiné planetě. Jediným pojítkem je tedy země původu a doba vzniku, nikoliv hudební spřízněno, o nějakém myšlenkovém propojení už ani nemluvě. Nicméně chápu důvody, které autora vedly k tomuto spojení, a nijak zvlášť mi to nepřekáží, naopak jsem se i o notoricky známých kapelách díky této knize dozvěděl mnoho nového. Jo, a taky by se slušelo aspoň pár řádek o autorovi, nic takového jsem v knize bohužel nenalezl. Jinak ale klobouk dolů, tahle kniha vám rozšíří obzory, ať už jsou vaše znalosti o kraut rocku (potažmo o hudební scéně obecně) na jakékoliv úrovni.

Vladimír Hanák @ Kosmas.cz (uživatelská recenze)Knihu napsal aktivní hudebník, inklinující k undergroundu, navíc poučený kunsthistorií. Zaměřuje se na vybranou (podstatnou) výseč krautrockové scény a netají se tím, že je to výběr podle jeho vkusu. Nezařadil soubory jako Gila (?!), Damenbart a další, vyhnul se až na výjimky folkově a jazzrockově orientovaným kapelám. Autor pod čarou citlivě zařadil odbočky k nejrůznějším obecnějším pojmům, které příjemně rozšiřují rozměr tématu publikace. Rozbory a posudky jednotlivých alb a skladeb jsou asi to nejlepší, co jsem v této oblasti dosud četl. Click!

neděle 11. listopadu 2012

Scanner: Acid Mothers & Damo Suzuki

Komu jinému věnovat předstimulový Scanner než bývalému zpěvákovi Can, který putuje světem jako trubadúr a improvizuje s místními hudebníky, a japosnkým psychedelikům Acid Mothers Temple & The Melting Paraiso UFO? Parádní koncerty!

Playlist:
- Acid Mothers Temple & The Melting Paraiso UFO: Heroin Heroine's Heritage (úryvek)
- Can: Mother Sky
- Cul De Sac + Damo Suzuki: Belgrade 1
Acid Mothers Temple & The Melting Paraiso UFO: Soleil de cristal et lune d'argent

vysíláno 30.10.2012 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.  

čtvrtek 1. listopadu 2012

Phaerentz


3" CD-R s nahrávkou vystoupení v opavském klubu/galerii Gottfrei vychází vlastním nákladem. Podrobnosti, objednávky, ukázka atd. na www.phaerentz.com.

středa 17. října 2012

Scanner: Der Marebrechst

V Jeseníkách dlící hudebník, stavitel nástrojů a malíř Der Marebrechst se po desítkách vlastním nákladem vydaných alb rozhodl pro novou strategii - zvukové deníky. Každý den natočí několikaminutový track, který rozesílá přátelům emailem. Scanner nám prozradí, co dělal v září, a možná přijde i krtek a zvuková pohlednice z amerických lesů v podobě nahrávek agenta Dalea Coopera určených komusi jménem Daisy. nebo je to jméno diktafonu? O písňovou vložku v rámci prvního podzimního dne se postaral Peter Hammill s písní Autumn.

Máte-li zájem ocitnout se v Marebrechstově mailing listu (nahrávky fakt chodí každý večer, vždy track cca písňové délky), napište mi, předám váš kontakt.

vysíláno 16.10.2012 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.  

video