středa 25. ledna 2012

Petr Ferenc - Martin Janíček: Tah


Poslední loňský titul pražského vydavatelství Polí5 přináší koncertní záznam z jednoho z večerů uskutečněných v pražské výstavní síni Mánes při výstavě Orbis Pictus. V den s palindromickým datem 11.2.2011 se zde sešli Petr Ferenc s Martinem Janíčkem, aby zkonfrontovali zvukové vlastnosti a možnosti dvou materiálů – vinylu a kovu. Vinyl je zastoupen deskami rozeznívaných gramofonem, chtělo by se tedy říci „tradičně“, kdyby jim ovšem nevládl Ferenc dlouhodobě zkoumající nestandardní možnosti jejich využití. Autorské kovové objekty soundartisty Janíčka jsou působivé svou sebejistou jednoduchostí a možná tedy více prezentují sílu samotné hmoty. Masivní kus plechu napínající jedinou strunu vytváří monstrózní luk a společně s nerezovou troubou nabízejí při amplifikaci řadu hráčských technik – perkusivní hru rukama či rozličným bubenickým vybavením, rozeznívání smyčcem, pilníkem apod.

Celý záznam je na CD rozdělen do čtyř částí. Téměř ihned od počátku první z nich máme co do činění s hutnou a vrstevnatou zvukovou masou. První desetiminutový kus je postaven především na táhlých potemnělých plochách, konkrétnější zvukové akce zde vypozorujeme především u Janíčkových objektů. Gramofony zde tvoří především stabilní proud pomalu se vyvíjejících prodlev, které z basového registru expandují čas od času i do vyšších poloh, přenoska pak pravidelně hlásí svou přítomnost neúnavně nepravidelným ale v podstatě velmi příjemným popraskáváním. 

V dalších dvou kratších částech nabírá projev dua syrovější industriální charakter, rozeznívaný kov zde rezonuje s cyklickým hukotem mechaniky gramofonu rotujícího možná i bez vinylové zátěže. Pak přibývají také Janíčkovy rytmizace a desky svůj návrat do hry potvrdí sofistikovanými plunderfonickými hrátkami, v nichž ve vzdáleném echu rozpoznáme například ženský vokál. V první polovině alba se duo zkrátka takto vybouří, aby v posledním a nejrozsáhlejším tracku (21:12) pokračovalo v podrobnějším průzkumu společně objeveného komunikačního prostoru. Praskot desek by chtěl toto dění vrátit zpět na zem, jiné zvuky se však ozývají i z velkých dálek. 

Povrchních asociací může dnešnímu mediálními obrazy přesycenému posluchači při setkání s tímto albem vytanout na mysli dost, ať se jim snaží vyhnout sebevíc. Vize tovární haly po odchodu poslední směny se však někomu může zkřížit s různými klišé ze soundtracků doprovázejících filmové záběry například na tibetské chrámy. Jinému se představa vlastní přítomnosti uvnitř rotující prázdné betonové míchačky spojí s postkatastrofickými obrazy rituálů lidí zapomenutých po generace v důlní šachtě. Oblíbené jsou také akustické představy pnutí uvnitř hmoty – skály protkané jeskyněmi, praskajícího ledovce – nesmyslnost těchto nápadů nezávisí na intelektu jedince, v jehož hlavě se mohou poprat... Album, na kterém si hráči užívají rozkoš z fyzického prožitku různých hmot, nás může upozorňovat, že již téměř žádný zvuk nemáme nezatížený nějakým kontextem, který nám vlastně překáží ve vnímání kvalit zvuku samotného. Třídit tyto kontexty v dnešní době na závadné a neškodné však zřejmě ani nelze, takže si tato deska zaslouží odstranění všech, přinejmenším alespoň na tu necelou třičtvrtěhodinu její hrací doby.

Jan Faix

zveřejněno 23.1. na hisvoice.cz - link.

Scanner: Guerilla Records + Polí5

Značky Guerilla Records a Polí5: obě jsou vedeny nadšenci, kteří věří, že to, co se skrývá v hlubokých vodách alternativy a undergroundu, si zaslouží být vytaženo na světlo, aby stanulo v kontrastu s módními trendy v kruhu přešlapujícího poprocku. B4, Plastic People, Půlnoc, Dáša Vokatá, Veselí Filištínové... A vzpomínáte-li s láskou na přelom tisíciletí, kdy se houfně chodilo na Deltu...

Playlist:
Plastic People Of The Universe: Marie, vstávej
Půlnoc: Pospěšte sny
Filip Topol: Mejlo Mejlo
Ivan Martin Jirous: Labutí písně, zpěv IV - úryvek
Dáša Vokatá: Novomanželská
- B4: Chanson de la vengeance
- Buchty a loutky: Popeláři
- Zátory: Tráva
- DoMa Ensemble: Dr. Ground
- Nedělní lidé: Ticho je strýc
- Veselí filištínové: Part II
- Bratři Karamazovi: Je strom
- Pavel Z. / Podobenství: Toto je fikce, toto je fantasmagorie

vysíláno tentokrát ze záznamu 24.1.2012 na Radiu Wave - ku poslechu na jukeboxu.

Chris Watson: El Tren Fantasma

V Mexiku se jezdí hlavně po silnicích, železnici tam skoro nemají. Ne že by celá země byla kolejíprostá, severojižní dálnice je ale součástí tahu vinoucího se od severu na jih celého amerického kontinentu a tudíž tamní dopravě dominuje. Milovníci vlaků mohli od západu na východ Mexika ještě před deseti lety cestovat „vlakem duchů“ – linkou směřující z Los Mochis přes Mexico City až do Veracruz. Ta už ale nejezdí.

Při její poslední jízdě byl na palubě televizní štáb BBC a natáčel epizodu série Great Train Journeys. Zvukařem výpravy byl Chris Watson, který ze svých nahrávek v roce 2011 sestavil album El Tren Fantasma. 

Watson zanechal stopu v dějinách industriální a postindustriální hudby coby člen spolků Cabaret Voltaire a Hafler Trio, poté se zcela oddal lovu zvuků, často pro dokumenty BBC, jindy pro „volné“ účely. Ve své tvorbě – neboť výběr a umístění mikrofonu, jakož i rozhodnutí, odkdy dokdy nahrávat, jsou akty kompozice; okolní svět může znít různým uším a membránám různě – je vlastně realistickým, epickým básníkem. Přiznává zdroje zvuků a staví z nich zhuštěné příběhy, v nichž posluchači pomocí zkratky často přibližuje jevy a události, jež nelze sledovat jinak než časosběrně: pohyb ledovcového masívu, průběh bouře nebo právě cestu vlakem od jedné konečné k druhé.

I svět lovců terénních nahrávek má své žánrové kategorie a hvězdy. Mnohé záznamy jsou „zvukově pohlednicovou“ paralelou hudebního žánru exotica, jiní lovci svou kořist zase včleňují do kompozic vycházejících z premis musique concrète. Vedle Watsona je největší hvězdou mezi lovci Španěl Francisco López (rozhovor v HV 2/2007), který jen málokdy přizná, kde svým mikrofonem co skolil, a snaží se ve svých skladbách všechny ty „konkrétní“ zvuky zbavit narativního obsahu, aby posluchač výslednou hudbu nevstřebával vzpomínkami a asociacemi, ale pokud možno jen a jen ušima.

Watson na svých albech naopak uměřeně drnká na romantickou strunu. El Tren Fantasma potěší hlavně milovníky mašinek a kolejí. Cesta je shrnuta do hodinového „výtahu“, rytmus kolejí, zpěv ptáků, cikády i ticho noční pouště se střídají v pestré skládačce, občasná střídmá rytmizace střihačskými nůžkami ze zvuku jízdy často vyloudí div ne písničkovou náladu – to zejména na dvanáctipalcovém maxisinglu The Signal Man’s Mix s odlišnými mixy tracků El Divisadero a Veracruz. 

Ve zmíněném HIS Voice 2/2007, jehož tématem byly terénní nahrávky, jsem psal (či spíše citoval nádherně fanouškovský booklet) o svazarmovském elpíčku Rytmus páry. Nadšenci, kteří tohle LP vytvořili, toužili nahrát všechny parní lokomotivy, které ještě byly v provozu na české železnici. Podobným pomníkem něčeho, co kdysi bylo samozřejmé a už není, je i El Tren Fantasma. Narozdíl od tuzemských nadšenců se ale Watson nespokojuje s prostým výčtem, nýbrž komponuje. K vyjádření svých citů a nostalgie nepotřebuje obšírný text, vše sděluje zvukem, který nahrál a sestříhal. „Díky za to, že jste pro svou cestu zvolili Vlak duchů. Tato služba je právě zrušena,“ hlásí paní v nádražním rozhlase na konečné ve Veracruz. 

Chris Watson: El Tren Fantasma + El Tren Fantasma (The Signal Man’s Mix). Touch (www.touchmusic.org.uk)

zveřejněno 23.1.2012 na hisvoice.cz - link


úterý 17. ledna 2012

Daniel Padden: Ship Chop; Andrew Pekler: Sentimental Favourites

Hamburský label vedený Marcem Richterem (Black To Comm) mě potěšil dvojicí elpíček, na nichž jsou staré zvuky a desky reckylovány v rafinovaný pastiš žánru exotica. V padesátých a šedesátých letech mířili průkopníci exotiky Martin Denny a další k „obyčejnému posluchači,” do jehož domácnosti chtěli vnést závan žhavého léta, moře, plážových barů atd. atd. Exotica se částečně díky dostupnějšímu cestování a zavedení škatulky world music rozplynula, eskapismus, který je jí vlastní, ostatně nalezneme v každém hudebním žánru, jde jen o to, čím chceme ve svých snech být: dandym z období belle epoque, vikingským prznitelem panen, bluesovým vožungrem nebo básníkem ulice doprovázeným gramofonovými scratchi.
Pro hudební experimentátory je ale exotica a vůbec easy listening vítanou ušní krmí a stavebním materiálem. A dva vinyly z produkce Dekorderu, které sice mají společnou myšlenku a patrně i pracovní postup, se svým vyzněním vzájemně dosti liší.

Daniel Padden je členem britských tajnůstkářů Volcano The Bear, skupiny, která mísí nehudební dada blízké třeba dílu Nurse With Wound s atmosférou tichého napětí, znepokojivým zpomalováním běhu času a podivně pokroucenými jazzovými improvizacemi. Každé dílo z jejich diskografie je překvapivou lahůdkou a platí to i pro Paddenovu sólovou práci. Krátké instrumentálky na albu Ship Chop jsou namíchány ze zvuků vinylových desek pocházejících z celého světa. Padden si prý vedl přesné záznamy o tom, co kde zní, v polovině skládání alba toho ale nechal a posluchače vnadí jedinou informací: v každém tracku zní nejméně tři země.

Ze všech žánrů si Ship Chop zdaleka nejvíc bere z world music, zvuky jednotlivých fragmentů spolu zajímavě „orientálně“ neladí, repetice z každého zaskřípání a výkřiku udělá jev hodný pozornosti. Padden evidentně pracoval na počítači a nechtěl, aby se mu desky příliš ohrály: pavučiny praskotů a lupance přeskakujících drážek, jaké známe třeba z díla Philipa Jecka, zde nezaslechneme. I když vyzniklo za použití gramofonu a desek, není Ship Chop albem turntablisty, ale tak trochu tajemného manipulátora s citem pro aranžmá a rozhodnutím nenechat se ovládat jedním hudebním nástrojem.

Pod albem Sentimental Favourites je podepsán Andrew Pekler with the Silhouette Strings & Chorus. Pekler, mimo jiné kumpán Jana Jelineka v projektu Groupshow, nabízí kolekci exotických instrumentálek ve stylově dokonale obšlehnutém obalu. Zatímco Padden dal pomocí staré, mnohdy otřepané hudby vzniknout novému tvaru, Pekler se snaží, aby jeho skladbičky byly co nejvíc retrobanální. Patrně k tomu používá i staré desky, jistě to ale nevím: rozhodně se ale nejedná pouze o staré desky; některé terénní nahrávky a archaické klávesy mohl nahrát sám.

Snaha dobrat se staré, poctivé exotiky, je korunována úspěchem. Kombinace lásky a ironie je dobře vyvážena (lásky plný vagón, ironický úšklebek je jako prchavé prasátko za slunného dne), melodie chytlavé, zvuk bohatý. Rolling Stones chtěli být jako Bo Diddley, Stereolab jako NEU!, Andrew Pekler chce zkrátka být jako Martin Denny. A pozor: kouzla obou desek vyplouvají na povrch až při x-tém poslechu – navzdory všemu výše napsanému ani jeden autor neprodává laciné zboží. 

Daniel Padden: Ship Chop; Andrew Pekler: Sentimental Favourites. Dekorder (www.dekorder.de)

zveřejněno 16.1.2012 na hisvoice.cz - link

středa 11. ledna 2012

Scanner: Pozdní sběr 2011

Za rok 2011 se mi toho na stole sešlo tolik, že bylo naprosto vyloučeno všechno obdařit články a recenzemi. Nabízím proto malý ušní průlet tím, co se ke mně dostalo na přelomu let 2011 a 2012, kdy už na žebříčky bylo pozdě.

Playlist:
- Larsen feat. Little Annie: Existential Joe (Cool Cruel Mouth, Important)
- Jamka: Wild Rose Trees (Pari Passu, Sub Rosa)
- Čokovoko: Dreadař (20 years After - Brzo na mě přijde řada, 20after.eu)
- Steve Reich: WTC 9/11 part I (WTC 9/11, Nonesuch)
- Can: Oh Yeah (Tago Mago - 40th anniversary edition, Spoon / Mute)
- Charles Hayward: At Times Like These (One Big Atom, ReR Megacorp)
- Zero Centigrade: Into The Storm (Unknown Distances, Audio Tong)
- OTK: Tajný (20 years After - Brzo na mě přijde řada, 20after.eu)
- Charlie Morrow: Feather (Toot!, XI Recordings)


vysíláno živě 10. ledna 2012 na Radio Wave. Ku slyšení v jukeboxu.

úterý 10. ledna 2012

Biosphere: Mysterier; Mike Harding: Repaired / Replaced

Poslouchám jedenáctý a třináctý díl (dvanáctka vyšla před jedenáctkou) série sedmipalcových singlů britského labelu Touch, který letos slaví třicátiny, a vše je tak, jak má. Jon Wozencroft, šéf labelu a fotograf obálek, v posledním desetiletí mapuje to, co elektronickému experimentu přinesl právě přelom milénia, a navíc jej zajímá proměnlivá, prostupná hranice mezi světem přírody a světem technologií.


Většina umělců spjatých s jeho stájí tvoří na poli rozsáhlejších stopáží, kde čas plyne tak nějak geologicky. Na singlech pak, alespoň já mám takový dojem a jsem za něj posluchačsky rád, slyšíme jakési výseče delších celků, hudbu a zvuky, za nimiž tušíme celý svět, vesmír, systém. Lhostejno, jedná-li se o záznam dueta praskajících desek s varhanami, pípání elektroniky, kytaru „patinovanou“ glitchi či dunění Pacifiku... to vše již na Touch Sevens vyšlo. Dosaďte si jména Philip Jeck, Marcus Davidson, Mika Vainio, Fennesz, Chris Watson.

Loňský rok přinesl alternativní hudbě, zdá se mi, zvýšený zájem o field recordings. V době, kdy byla čistota hi-tech udělátek (nejsou macintoshe vlastně bílá elektronika?) převálcována lavinou nalezených retrozvuků, které se do značné míry staly obětí vlastní redundance, je "návrat do světa" jednou z mála možností, jak snad slyšet něco dlouho neslyšeného nebo neslýchaného coby hudební dílo.

Na singlu norského plus mínus ambientního projektu Biosphere se nad hranicí field recordings a digitálně tvořené elektronické hudby vznáší mlha. Jasně slyšíme obě strany, vítr i kolébavé melodie, to, co je mezi nimi, je jakýsi šumící oblak vyvolaný bůhvíčím. Tohle Norové umějí, podobně „mlžívá“ i BJ Nilsen.

Mike Harding nahrával meluzínu v komíně a déšť skrz rozbité okno (tento track má pouhých třicet vteřin, v podobě drážky singlu je to zajímavá podívaná), od „čistého“ dokumentu se jeho singl ale liší tím, co na něm páchá mikrofon: občas je tak přebuzený, že se výsledek blíží nefalšovanému noisu. Hardingova meluzína navíc, aniž by to věděla, zručně využívá Wozencroftovy vydavatelské koncepce, podle níž je každý singl možné přehrávat na 33 i 45 RPM. U tohoto tracku je věru těžké se rozhodnout. Při každé ze zmíněných rychlostí zazní místa vyloženě příjemná, jindy dochází k nepříjemnému houkání (při 45) nebo basovému dunění (při 33). Ta příroda...


Biosphere: MysterierMike Harding: Repaired / Replaced. Touch (www.touchmusic.org.uk)

zveřejněno 9.1. na hisvoice.cz - link

sobota 7. ledna 2012

Beach Boys nakonec vydali nejlepší album všech dob

V mnoha žebříčcích nejlepších desek roku 2011 figuruje album SMiLE Sessions věčně mladých kalifornských Beach Boys. Není to překvapení, titul se již více než čtyřicet let pyšní aureolou „nejlepšího alba, které nikdy nevyšlo".

Ve světě rocku jde o jednu z největších legend, neuskutečněný výtrysk génia Briana Wilsona, který kvůli psychickým potížím podpořeným nestřídmou konzumací drog nebyl s to své opus magnum dokončit. Fanouškům zbyly oči pro pláč a album Smiley Smile - zoufalé torzo, které dokončili zbylí Beach Boys bez svého vůdce. I tak na něm ale byl klenot Heroes And Villains a hit Good Vibrations, podle encyklopedií „nejlepší popový singl všech dob."

Podobné legendy mají tendenci bobtnat a tato není výjimkou: nejeden publicista psal, že Brian Wilson nedokončil tu vůbec nejlepší hudbu, jaká kdy byla vytvořena, neboť se zalekl toho, čemu dal vzniknout...


Chlapci z pláže

Beach Boys před padesáti lety vznikli jako sourozenecká trojice Wilsonovic podpořená bratrancem a kamarádem ze sousedství. Předměstská kapela moc nevěděla, co se sebou, ale když se do módy dostalo surfování, nahráli tehdy ještě Pendletones na popud bubeníka Dennise Wilsona písničku Surfin'. Na etiketě lokálního hitu chlapci poprvé viděli název Beach Boys a značka byla na světě; zpěvákovi Miku Loveovi bylo loni sedmdesát, Briana Wilsona to čeká letos.

Začal kolotoč nahrávání a koncertování, během nějž v srdci jedinečně sezpívaných Beach Boys rašil génius baskytaristy Briana Wilsona. Zatím se projevoval ve slunných hitech o plážích, láskách a vytuněných autech. Beach Boys mířili na náctileté publikum a přitom mimochodem tvořili dějiny.

Hity Surfin' USA, I Get Around či California Girls byly konzervy slunné pohody; podobně jako je konzerva s Campbellovou polévkou navždy symbolem pop artu. Pokud kdy měla Kalifornie coby Mekka amerického snu hudební symbol, nebyli to hippies ani folkrockeři, ale Chlapci z pláže - a to prý v LA jednu dobu existovalo deset tisíc kapel.

Navíc byli Beach Boys průkopníky něčeho, čemu se dnes říká DIY- písně si sami psali i sami nahrávali, což na přelomu 50. a 60. let zavánělo revolucí. Jenže pak se zjevili Beatles, kteří dělali totéž, stejně chytlavě i úspěšně, a navíc byli apoštoly změny životního stylu celé generace. A v tom jim Beach Boys, kteří dodnes neopustili plážové reálie, nemohli konkurovat.

Labilní, na jedno ucho neslyšící Brian Wilson čím dál hůř snášel nekonečné koncertování. Během šňůry se nervově zhroutil a bylo rozhodnuto, že zůstane mozkem v pozadí. Nikým nerušen se v roce 1966 dal do díla a se studiovými hudebníky nahrál album Pet Sounds inspirované tvůrčí svobodou, již Beatles projevili na albu Rubber Soul.


V jakémkoli pořadí

Výsledkem bylo jeho nejlepší dílo, které figuruje v drtivé většině seznamů „nejlepších alb všech dob". Vládne mu nostalgický tón, rockový instrumentář ustupuje dechům a smyčcům, vokální harmonie jsou nepřekonatelné - a zpěv byl tím jediným, čím se na albu podíleli ostatní Boys, jimž Brianovo směřování nešlo příliš pod nos.

Legenda rockové publicistiky Nick Kent v knize Těžkej nářez vzpomíná: „Beach Boys byli na velkém koncertním turné po světě a Wilson s (textařem Tonym) Asherem se doma lopotili s hudbou na Pet Sounds. Jakmile se vrátili z velice úspěšného pobytu v Japonsku, předvedl jim bratr, čím se v jejich nepřítomnosti zabýval. Od samého začátku se jim to vůbec nelíbilo. V Evropě uskutečnili vysoce lukrativní turné, v Anglii dokonce předčili popularitou Beatles, ošukali kdejakou buchtu v minisukni a kdekoho přiváděli k šílenství, a Brian si zatím doma s Asherem - kterého nikdo neznal - skládá tuhle nabubřelou, neamericky buzerantskou ,ego muziku'. (...) Lovea zajímal jenom úspěch, peníze a pičky, v jakémkoli pořadí. Umění a sebevyjádření nehrála v jeho žebříčku žádnou roli."

Citace naznačuje, v jakém stavu Beach Boys fungovali a fungují. Dva ze tří Wilsonových jsou po smrti, Love se se svým bratrancem Brianem soudí o spoluautorství části repertoáru, nikdo nekomunikuje s nikým, Brian přichází a odchází... A do toho kapela na rok 2012 ohlásila k padesátinám nové album Celebration.

Deska Pet Sounds nebyla tak komerčně úspěšná jako její předchůdci, jako jediná z katalogu Beach Boys ale obstála ve zkoušce času bez poskvrnky. Paul McCartney označil God Only Knows za nejlepší popovou píseň, jakou kdy kdo složil, a Beatles se i díky „plážové" konkurenci dokopali k mistrovskému albu Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band.

Sám Brian Wilson se izoloval od zbytku skupiny, několik měsíců pracoval na jediné písni - zmíněném singlu Good Vibrations - a poté se s textařem, aranžérem a producentem Van Dykem Parksem pustil do nejambicióznějšího projektu, do SMiLE. Neschopen soustředit se a ujasnit si, co chce, však album nedokončil, na mnoho let opustil Beach Boys a stáhl se ze světa.


Neutěšený stav Briana Wilsona

Legendy o klavíru, který ve studiu stál v pískovišti zanášeném psími exkrementy, jsou provařené; zmiňuje je kritický Kent i nová kniha Johna Stebbinse The Beach Boys FAQ. Zatímco Kent považuje Wilsona za talentovaného blbečka bez sociálních návyků, fanoušek Stebbins mluví o člověku s duší tak širokou, že ji zkrátka často sám nezvládne. Pokud jde o důvody krachu SMiLE, obě strany jsou nicméně zajedno: neutěšený stav Briana Wilsona.

A Beach Boys ve snaze dostát smluvním závazkům byli nuceni vydat torzo zamýšleného díla - LP Smiley Smile. S odstupem času to zní jako fascinující a prokletý pomník selhání génia, asi jako sólové desky Syda Barretta, v době svého vydání to ale nebylo nic než propadák. Bez Briana bojovali Beach Boys všelijak. K výšinám Pet Sounds ale již nevylétli; nevěděli jak a asi o to ani nestáli.

Z kapely se od dob práce na SMiLE stala zasloužilá americká skupina - od Reagana to má oficiálně -, zatímco génius Briana Wilsona nepřestává fascinovat všechny ty, které v hudbě zajímá ryzí hledačství, což v USA v drtivé většině nejsou konzervativci.

V roce 2004 pak Wilson vzkřísil SMiLE se svou doprovodnou skupinou. Konečný verdikt, kolik je v legendách génia a kolik jen fám, ale může padnout až poté, co v roce 2011 vyšly nahrávky Beach Boys.

Box, který má v nejopulentnější verzi podobu pěti kompaktů, dvou singlů a dvou elpíček a v „řadové verzi" vyšel coby 2CD, samozřejmě nelze hodnotit jako běžné album. Prvních 19 písní (poté přijdou bonusy) má sice jakousi albovou dramaturgii, na zadní straně obalu jednoho CD ale vidíme dvanáct titulů písní v řazení, jež neodpovídá kompaktu. Náznak, jak mělo původní SMiLE vypadat? Nebo správné řazení naznačuje Wilsonova sedm let stará sólová verze?


Jak nikdy nikdo nezpíval

Wilsonův génius tkví v aranžmá vícehlasů. Tak zářivě a průzračně jako Beach Boys nezpíval nikdy nikdo. Pokud jde o hudební doprovod, zabředá Wilson do easylisteningového kýče a bezbarvých „rozhlasových" orchestrálek. Když se mu ale zadaří, je nepřekonatelný: píseň Cabin Essence je při všem zmíněném podivuhodně temná a znepokojivá; manické hlasy ztlumené v refrénu tak, aby bublaly pod doprovodem, na jiných albech Beach Boys nenajdeme.

Problémem je, že většina písní stále nezískala konečný tvar. Wilson chtěl něco „všeobjímajícího" a nedokázal vyhazovat ani dokončovat, a tak splácal páté přes deváté. Jeho nápady často padají do cukrkandlové ulepenosti, mnohdy nemají texty a jsou únavně scatovány, přes všechnu rozervanost ale v pozadí tušíme velký talent.

Good Vibrations a Heroes And Villains, dva největší hity vzešlé z těchto sessions, mám ovšem pořád radši na Smiley Smile - bez kudrlinek jsou křehčí a hezčí, jako by byly z posmutnělých Pet Sounds. SMiLE mělo být patrně rozjásané, i když skladby Oheň a Máš rád červy svědčí i o temnějších proudech.

Zvuk dílny podmalovávající instrumentálku Workshop nasvědčuje, že Wilson počítal s terénními nahrávkami, zatímco ukolébavka You Are My Sunshine by v hotovém albu mohla sloužit jako půvabné ready-made (neříkám coververze, protože kde je tady originál?).


Přehnaná očekávání zvědavých uší

Jaké by to bylo, kdyby nám Wilson nepředhazoval jen krabici s puzzle, aniž víme, jak má vypadat výsledek a jestli nějaký dílek nepřebývá, či neschází? Nejedná se o kritické vydání, takže dramaturgie celého kompletu je nejasná a booklet nám neporadí.

Rozněžnělou poznámku nenapsal nikdo jiný než Brian Wilson - muž, jehož nevyrovnaná kariéra je dodnes ovlivňována psychickou nemocí, muž, jenž se stal jednou z ikon hudební alternativy a undergroundu. Kde by bez jeho inspirace byli třeba Animal Collective nebo High Llamas?

Hudba na SMiLE Sessions neměla šanci dostát očekáváním, která se na jejích bedrech času ocitla a neměla by jimi být poměřována. Jak tohle album vnímat? Vkrádá se myšlenka, jestli by nebylo nejlepší, kdyby zůstalo nevydáno a nadále zůstalo legendou a sladkým hříchem pirátů… ale zvědavé uši jsou zvědavé uši.

Při poslechu SMiLE Sessions se tak ve mně prohlubuje dávný pocit, že Beach Boys jsou vlastně dvě entity. Parta staříků v havajských košilích hrajících už pátou dekádou své mladické hymny - a pak družina kolem Briana Wilsona, která změnila svět pop music a v krátkém tvůrčím výtrysku i hudbu mimo něj. 

A obě tyto entity spolu jakoby vůbec nesouvisely. Kolik fanoušků Pet Sounds a SMiLE si asi koupí Celebration? I když v sestavě Chlapců nebude chybět božský Brian...

zveřejněno 6.1.2012 na aktualne.cz - link