středa 29. února 2012

Skrytý půvab byrokracie: My pravdu nemáme


„My pravdu nemáme, radši ji zbouráme,“ napadlo mě, když jsem si přečetl titul nového alba pražských post-androšů Skrytý půvab byrokracie. Dvojverší v bookletu nakonec zní: „My pravdu nemáme, pravda má nás!“ Vzhledem k tomu, jak tahle kapela přistupuje k textům, jsem ale netrefil úplně vedle: Skrytý půvab zhudebňuje výpisky z četby, od odborné četby z oboru biologie až po například Ouředníkovu Europeanu (minulé album Ouředníkovy referáty) nebo fantastické obrazy Michala Ajvaze. Deklamátor Jakub Žid, jenž je Půvabu frontmanem, na koncertech a deskách působí jako lehce prkenný zludračelý profesor, který má encyklopedické znalosti, jenže neustále přeskakuje z tématu na jiné téma a tu a tam si hezky protiřečí. Nebo jinak: destruktivně pokřivené zrcadlo nastavené světu... radši jej zbouráme prasátkem s řádnou falší.
Jakuba Žida ve Skrytém půvabu od začátku doplňuje baskytarista a vydavatel Josef Jindrák (Polí5, tuhle desku ale vydal Louňan Lábus), kytarista a saxofonista Roman Plischke a hojnost přednatočených základů, díky nimž je hudba kapely nezaměnitelně repetitivní a dokonale nepružná – to je v tomto případě pochvala. Několik let s Půvabem bubnoval Roman Kolliner, který do jeho zvuku přinesl industriální odstíny: tloukl do ozvučené televizní obrazovky, plastového barelu atd. Nyní je čtvrtým do pauzírovaného mariáše hisvoiceovský Jan Faix se svými syntezátory, rytmy, vazbícím kazeťákem (hrajícím bez kazet) a dalšími elektronickými udělátky. Zvuk SPB se tak rozrostl o tupé čvachtání laciných samohrajkových bicích a nejrůznější analogové ruchy. Vůbec by nevadilo, kdyby měly ve výsledku výraznější roli.
Co do nastolené strategie se ale Skrytý půvab nijak nezměnil, takže na tomto místě stačí zmínit, nač se může posluchač těšit co do zvolených textů: je tu větička z českého překladu Cageovy knihy Silence, definice hudby z Úvodu do studia hudební vědy tandemu Poledňák – Fukač, zhudebněná prezenčka nad Lisabonskou smlouvou, sarkastický návod k občasné neposlušnosti (nikoliv od Woodyho Allena), popis infekčního procesu i komunistického systému panujícího v mraveništích. A dojde i na Egona Bondyho, Charlese Darwina a Písně žáků darebáků: text z tohoto souboru parodií z 11. – 14. století, Vláda peněz, je podán tak prkenně, že je vám při jeho mravoučnosti až trapno – bravo, do mlýnice se zrnky moudrosti!!! Opět jste mě báječně pobavili, mlynářovic hoši!
Skrytý půvab byrokracie: My pravdu nemáme. Guerilla Records (www.guerilla.cz)


zveřejněno 27.2. na hisvoice.cz - link

pátek 24. února 2012

Scanner: Ivan Mládek 70

Co dodat? Krutý dualismus, zpověď Jana Eskymo Welzla české písničky, tribute novovlnných Žen... blahopřeju!

Playlist:
- Heleme se, nemele se
- Blues kladeče lina
- Pantáta a kantáta
- Poustevnický bál
- Paroží
- Oto, no toto
- Babička
- My máme chaloupku v Blatné
- Ve Špindlerově Mlýně
- Sněžná bába
- Na Severním pólu
- Tundra
- Mamut a Helmut
- Káně myšilov
- Defilé u moře
- Čtrnáct Kubíků
- Ženy: Naučná stezka
- Mojmír a Mlhoš
- Dáša Nováková (polsky)

vysíláno živě 21.2.1012 na Radiu Wave - ku zpětnému vychutnání v tamním jukeboxu.

pondělí 20. února 2012

Noah Creshevsky: Rounded With A Sleep

Skladatel Noah Creshevsky vydává své první album na značce Pogus, píše se v tiskové zprávě. Úplným nováčkem zde ale není – vzpomeňme na splitCDFavourite Encores, na kterém se jeho hyperrealistické kompozice střídají se svébytným jazykem jednočlenného projektu If, Bwana, za nímž stojí Al Margolis, duše vydavatelství Pogus.

Padlo zde slovo hyperrealismus, které si většinou spojujeme se světem výtvarného umění. Hyperrealistické malby jsou mnohdy „skutečnější“ než fotografie, na jejichž základě vzniky - mívají dokonalý lesk a nekonečnou hloubku ostrosti, kam se hrabe objektiv. Podobně Creshevsky, jehož poslední dvě profilová alba vyšla u Zornova Tzadiku, pracuje za hranicí lidských možností. Jeho kompozice znějí jako „běžné“ kusy pro hlasy a hudební nástroje, ve skutečnosti jsou ale nehratelné a vznikly pomocí samplingu a dalších digitálních vymožeností.

Jsou skladatelé, například Brit Brian Ferneyhough, kteří píší partitury tak složité, že je téměř nelze zahrát. Miroslav Pudlák v článku o nové jednoduchosti a nové složitosti (v HV 2/2006) píše, že výsledná intepretace snad ani nemá být dokonalým tvarem, ale výsledkem snahy přiblížit se tomuto tvaru co nejvíce. Zároveň ale dodává, že některé Ferneyhoughovy skladby se postupem času ocitly v běžném repertoáru mnoha instrumetalistů, jejichž „výkonnost“ s každou generací roste stejně jako „výkonnost“ sportovců.

Noaha Creshevského od Ferneyhougha dělí celý oceán – v geografickém i přeneseném slova smyslu. Creshevsky s nadšením vítá skutečnost, že stroje „dotáhnou“ nedokonalost lidí a libuje si, že může psát klavírní skladby pro chobotnice a vokální party, během nichž se zpěvák po celou dobu trvání skladby nemusí nadechnout a tudíž odmlčet. Tak trochu svým přístupem připomíná krajana Philla Niblocka, který si od instrumentalistů, s nimiž pracuje, nechá zahrát jednotlivé tóny a z nich pak „buduje“.

Creshevsky na svém novém albu představuje sedm krátkých skladeb, v nichž se jeho počítačové manipulace střetávají s lidmi z masa a kostí, resp. s jejich zpěvem, cellem, banjem, steel kytarou a kontrabasem. Jeden kus je založen na záznamu klavírní improvizace – jakási digitální pianola z toho vyleze.

Noah Creshevsky je všežravý nejen co do zvuků, z nichž se skládá hudba, ale i co do historie žánrů, z nichž se skládá hudba: v jeho hyperrealistických kompozicích slyšíme názvuky etnické hudby vedle barokních a rokokových motivů a tentokrát i náznak country. Ano, z „ideového“ hlediska je jeho tvroba pořádně naivní, provedena je ale dokonale a co je hlavní – jakoby zázrakem není ulepena kýčem a baví.

Noah Creshevsky: Rounded With A Sleep. Pogus (www.pogus.com)

zveřejněno 20.2.2012 na hisvoice.cz - link

středa 8. února 2012

Scanner: Larsen a spol.

Italská instrumentální rocková čtveřice Larsen byla serverem Pitchfork označena za průsečík mezi rozmáchlým vypravěčstvím Godspeed You! Black Emperor a temnou elegancí Swans. Budiž... jisté je, že tahle turínská kapela na svých albech nabízí vzletné melodie i neobyčejně zajímavé hosty a tu a tam pozoruhodnou coververzi.

Playlist:
- Larsen (feat. little Annie): It Was A Very Good Year
- Larsen + Z'ev: The Aural Mixes, Part 1
- (r): Sister Morphine
- Larsen (feat. Jarboe): Rever
- Larsen + Nurse With Wound: Cob-Kite Toy
- Larsen + friends: Abeceda, Part 3
- XXL: Prince Charming
- Blind Cave Salamander: (Set The Controls For) The Heart Of The Sun

vysíláno živě 7.2.2012 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.

Nurse With Wound / Graham Bowers: Rupture

Téměř v utajení vyšlo na sklonku loňského roku společné album Stevena Stapletona a sochaře a příležitostného hudebníka Grahama Bowerse. CD s třemi dlouhými skladbami nazvanými „...život, jaký je nyní...“, „není takový, jaký byl...“ a „...a už nikdy nebude...“ je pokusem o hudební interpretaci dějů odehrávajích se v lidském mozku během posledních třiašedesáti minut života po záchvatu mrtvice.

Poté, co tlak krve naruší složitá mozková centra, nastává naprostý chaos – píše se na zadní straně obalu – a dochází ke katastrofálnímu poškození získaných informací a inherentních vlastností utvářejících „život“, „člověka“ a „osobnost“. Není asi divu, že hudební ilustrace takového stavu zní tak, jak zní: jako chaotická hromada kdysi snad souvisejících zvuků a úryvků hudby, jako něco, co opravdu není příjemné. Ona nepříjemnost vychází právě z absence struktury, kterou při poslechu jakékoli hudby vnitřně cítíme a očekáváme – chaotická změť příjemných zvuků tak může znít nesnesitelněji než drásavý, ale strukturovaný noise.

Album Rupture je právě oním chaosem z příjemných, resp. tisíckrát slyšených zvuků – téměř celé je smícháno z fragmentů klasické hudby včetně takových pecek, jako je Mendelssohnův Svatební pochod. Zní to místy jako zběsilý doprovod k filmu, jindy jako patřičně avantgardní kompozice soudiobé vážné hudby, nejčastěji ale jako patřičně patetický konec světa. Steven Stapleton, který do svých zvukových děl milerád vkládá úryvky svých oblíbených desek, se zde podruhé ve své kariéře pouští do vod mash-upu: vzpomeňme na marclayovskou koláž easy listeningových desekThe Sylvie & Babs Hi-Fi Companion z roku 1988.

Pokud jde o hranice smrti, vypravil se na ni už před deseti lety na společném albu Nurse With Wound a Current 93 Bright Yellow Moon, na němž zvukovou koláží ilustruje básnické zpracování halucinací, které prožíval David Tibet, když byl upoután na nemocniční lůžko s akutní otravou organismu. Tam ale šlo o estetizovanou ilustraci psaného textu, Rupture jde k nehezkému jádru věci mnohem méně oklikami. A ještě jeden odkaz na bohatou diskografii Nurse With Wound: skladba A Missing Sense(vydaná na několika albech) je hudbou vznikou na základě experimentu s LSD. Co Stapleton na tripu prožil, nevím, ale asi to byl zážitek, na jaký se jen tak nezapomíná. Jisté je, že na obale jedné desky s touto již tak tichou skladbou stojí psáno: hrajte co nejtiššeji.

CD Rupture nelze považovat za novou „řadovku“ NWW, jde spíš o marginálii – v každém případě je to ale marginálie působivá, temná, závažná a v jistém smyslu extrémní.

Nurse With Wound / Graham Bowers: Rupture. United Dirter (www.dirter.co.uk)

zveřejněno 6.2.2012 na hisvoice.cz - link