úterý 27. března 2012

Jožin, jazz i Lulu. Tři Mládkova CD k sedmdesátinám

TrojCD Jožin z bažin a dalších osmdesát písní, které si k únorovým sedmdesátinám sestavil a nechal nadělit od Supraphonu Ivan Mládek, je jednou z těch kompilací, díky nimž stojí za to mít na přehrávači funkci náhodného výběru skladby.

Každý disk výběru má titul navazující na zmíněný počet písní: CD1: Které umí zpaměti, CD2: Na které si matně pamatuje; CD3: Na které už si nevzpomíná, že jsou jeho. To zní slibně - kromě hitů, které na podobném výběru nesmějí chybět, nám Mládek-dramaturg dává vědět, co si cení na Mládkovi-autorovi.

Takový pohled je cenný. Mládkovy písně (i některé scénky a knížky) natolik zlidověly, že je bereme jako samozřejmost - většinou milou samozřejmost. Jsou veselé, zapamatovatelné, opatřené vtipnými texty a chytlavými slogany a příjemně staromilské; s kořeny zapuštěnými v dixielandu, vaudevillu a trampské písni, jež si v době mezi světovými válkami hudebně vypůjčovala z tanečních šlágrů i jazzu a nestrádala kotlíkářskou kompoziční klopotností (ta si na Mládka počíhala až v Čundrcountryshow).

Navíc Mládek, když je ve formě, netrpí užvaněností - občas nesnesitelnou nemocí některých tzv. moudrých klaunů a divadel malých forem - a svou tvorbou se zcela vyhýbá jalovému a umělému sporu „bigbít versus popík". Početné příznivce má v obou táborech. Jeho Banjo Band je ideální kapelou k zakopávání válečných sekyr.


Dáša Nováková a Stáňa Poláková po angažmá v Paříži

Pro mou generaci tu Mládek je odjakživa a bude navždy; jeho cesta ke zdánlivě samozřejmému úspěchu ale nebyla nejkratší. Když vytáhl z rukávu svůj první, snad nejvýraznější tvůrčí trumf, tedy Dášu Novákovou a Stáňu Polákovou, táhlo mu na pětatřicet, měl za sebou angažmá v Paříži, kam nakrátko emigroval a kde se živil coby bendžista a hráč na balalajku, působení v country skupině Mustangové (proslavivší se monstrózním hitem Červená, žlutá, zelená znějícím v dráťákovém vysílání BeSiP) a jeho Banjo Band léta tvůrčího hledání.

Mládek je synem akademického malíře, od mládí jej to ale táhlo k jazzu. Snad už jako teenager se ve skupině Storyville Jazz setkal s budoucím Ringem, tedy bubeníkem Františkem Čechem, a pozoruhodným klarinetistou Ivem Pešákem, jehož cesta k taneční kreaci v Jožinovi z bažin vedla mimo jiné přes soubor Alea Jazz mísící jazz s aleatorickou soudobou kompozicí a koncertující s Plastiky.

Banjo Band to od roku 1966 zkoušel všelijak; jedním z prvních indikátorů správné cesty se stal singl Chodidla/Upírova píseň - zpíval jej J. A. Pacák a titulní píseň pocházela z repertoáru V+W (kteří česky otextovali píseň Happy Feet proslavenou v roce 1930 filmem Kings Of Jazz, kde zazněla v podání orchestru Paula Whitemama a zpěvácké trojice Rhythm Boys). Jazz a humor, toť kombinace, díky níž v Čechách dosáhlo masové popularity Osvobozené divadlo... a Ivan Mládek.

Na debutovém albu Dobrý den (1976) se Mládek ukazuje coby vyzrálá autorská osobnost. Je autorem hudby většiny z osmnácti písní, texty občas přenechá Emilu Synkovi (= Zdeňku Svěrákovi) a sáhne i po trampské klasice, album je ale přesvědčivým důkazem zrodu hitmakera par excellence. Národ si začal broukat o tom, co nevědí medvědi, o pochodu Praha-Prčice i o neopatrném křečkovi a bavil se nad použitím anglických slůvek yes, no a well v ryze českém vodáckém songu.

Mládek byl zcela současný a volil si lidová témata: děvče ze samoobsluhy, měchenickou plovárnu, nedostatkové svršky... ano, album otvírala Dáša Nováková, k smrti banální historka, v níž Mládek dosáhl jednoho ze svých vrcholů: pomník doby úniků na chatu, shánění nedostatkového zboží, kopírování střihů z pašované Burdy a flagelantského snění nad katalogem Neckermann. Nad pomalým tempem písně se navíc chvěje opar bezradné a bezvýchodné nudy, který je v poslední sloce ještě zdůrazněn Pešákem líně odříkávajícím sled akordů.


Sehnání, vyznání, pozvání

„Nevím, s jakými ambicemi Ivan Mládek tuhle písničku psal, ale podařil se mu v ní jeden z nejpůsobivějších obrazů bezčasí a marnosti českých let sedmdesátých," píše v knize Písničky Přemysl Rut. „Z rozvleklého a beztvarého líčení jaksi vyčnívají slova, která se bezděčně a nemohoucně rýmují: Nováková / Poláková / Procházková; sehnání / pozvání / vyzvání; jiného / do svého; na místě / namístě. Právě z těch náhodných rýmů nejdutěji zní nedostatek vůle k životu cennému, ochota spokojit se s tím, co poměry samy nabízejí, snížení měřítek na úroveň, na níž se halenka jeví fantastická." Dnes by si nešoupaly nohy a halenku lajkovaly na Facebooku.

O rok mladší zelené album Nashledanou je Mládkovým nejlepším. Zahajuje je nesmrtelný Jožin z bažin a kapela na něm ukazuje, že zcela pochopila svůj potenciál virtuózní, a přitom zábavné úderky. Mládek je po čertech dobrý hráč na tenorové (čtyřstrunné) banjo, totéž platí o klarinetistovi Pešákovi a trumpetistovi Ladislavu Gerendášovi i o méně exponovaných členech souboru: Václavu Dědinovi (tuba), Zdeňku Kalhousovi (klavír), Petru Kaňkovském (kytara) a Tomáši Procházkovi (bicí).

Kromě dělání legrace na albu zbývá překvapivě dost místa pro decentnější chvilky. Hned po Jožinovi zazpívá Gerendáš parádně smutnou kainarovku Míval jsem klobouk a Mládek svou vlastní Černou hodinku. Teprve poté se dozvíme, že Švagr má bagr, pořádná řachanda (resp. šrum-šrumy-šrumajdá) ale nastane až na konci první strany. A cajdák Pravdomluvné víno na straně B má ten správný prvorepublikově dojemný šmrnc. Ano, Mládek nebyl vždycky jen komikem zaměřeným na okatě pitomé rýmy a šimrání laťky dobrého vkusu lemem trenýrek - ne že bych si neuměl vychutnat Japonce v Jablonci, Ruskou trojku, Sibiř či prozaické práce Trilogie úterý, Moje rodina, či Láska-zrada-Macocha, nezatížená poetická miska vah zde ale pod tíhou humoru kamsi odlétla.


Zlidovělý jazz

Mládek byl přijat jako bavič, coby hudebník ale zůstává nedoceněn. Je to přirozené, většina publika se během smíchu nevěnuje stylovým rozborům a škatulkování. Je ale škoda, že se mu nedostává příliš uznání coby jazzmanovi. Kdo jiný přitom v Československu sedmé a osmé dekády slavil takové úspěchy s původní jazzovou tvorbou? Ano, supraphonské a pantonské desky Jiřího Stivína a jazzrockových komb se také prodávaly ve velkém, jejich obsah ale ze samé podstaty věci nemohl zlidovět. Mrzí mě ale, že dojde-li v Čechách na diskusi o jazzu, je Mládek (i o generaci starší hitmaker Jiří Šlitr) často opomíjen.

Bohužel, po albech Ej, Mlhošu Mlhošu a Předposlední leč ona rutovská „ochota spokojit se s tím, co poměry samy nabízejí," postihla i Mládka, jehož humor jaksi ztoporněl a - to krásné staré slovo - zbulvárněl. I tak ale dokázal a dokáže fascinovat: mě osobně tím, kolik rýmovaných názvů ještě může být vynalezeno (Davaj na Havaj, Mamut a Helmut, Pojeď, Vašku, na Aljašku), kolik banálních a absolutních rýmů je třeba rehabilitovat či jakých hlubin může dosáhnout misogynie Mládkových promluv a scénářů.

Ze studijních důvodů jsem před psaním tohoto textu zhlédl několik epizod sitcomu Cyranův ostrov, který Mládek napsal pro TV Barrandov, a žasl nad jejich téměř konceptuálním minimalismem. Každá postava má předepsanou množinu úkonů a hlášek, které lze spočítat na prstech jedné ruky, poté v rámci těchto nevelkých množin nastává kombinatorika, nad níž se vznáší hrozivý stín akutního nebezpečí, že dojdou kombinace. Mládek zde zcela překonává revoluční ideu elektricky kolovrátkových lidí-strojů skupiny Kraftwerk a dokonale plní přání básníka Ivana Wernische, který (jak zmiňuje v knížce Pekařova noční nůše) by rád psal živé obrazy, jen nedokáže své postavy „dostatečně zmrtvit".


Zvápenatění a repetice

Ano, Mládkův humor lze rozdělit do dvou etap: rozvinutí hravosti a poetiky a jejich následné zvápenatění a repetice. Na tu poukazuje i obal aktuálního 3CD. Je na něm snímek pocházející ze stejného focení jako obrázek zdobící o něco starší výběr padesáti hitů.

Ve druhé etapě své tvůrčí cesty se Mládek navíc z autora čím dál víc stával principálem -začal angažovat komiky-nehudebníky a svá vystoupení čím dál hustěji prokládal skeči a scénkami. Nezapomenu na vystoupení v olomouckém kulturáku na konci osmdesátých let, kdy se, patrně pro nemoc, nemohl osobně dostavit. Celý program s mládkovskými písničkami i vystoupeními dvojice Luděk Sobota - Jiří Wimmer ale proběhl: místo principála ale zpíval Roman Skamene. Opravdu bizarní zážitek.

Kromě principála se Mládek po roce 1989 stal také tak trochu bezděčným ukazatelem atmosféry doby: kdysi téměř důsledně, až eskapisticky bezčasá tvorba nasála prvky komunální satiry a chopila se všech možností, jichž se bylo možné chopit. Mládek psal reklamní písně v duchu rozjásaného novopečeného kapitalismu, ozdobil patafyzický televizní Receptář Sousedovic Toníčkem (na výběru nechybí), začal uvádět Čundrcountryshow - nezajímavý pořad, v němž byl díky výběru hostů, vesměs neznámých členů trampských kapel, bezpečně za jedinou star - a poněkud uvízl v humoru porevolučního nadšení. Zhruba před dvaceti lety rezignoval na písničky a začal psát pouze mluvené slovo a scénáře. Proč taky nové písně, když v Trutnově zjistil, že je hvězdou bigbítové mládeže a že zahrát Jožina z bažin stačí i k dobytí zahraničních trhů? Tu nesmrtelnou část svého díla již zkrátka napsal...

...a my ji umíme nazpaměť a pokud bychom ji chtěli slyšet znovu, můžeme sáhnout po prvním disku jubilantského 3CD. Na druhých dvou stříbrných kotoučích se v Mládkově dramaturgii mísí klenoty (Lulu z Honolulu, Píseň o jaru, Kolečko po Václavském náměstí) s poněkud křečovitými, občas právě tím půvabnými legracemi, svědectvími Mládkovy problematické záliby v kotlíku (Já a můj kamión) i přejatými evergreeny (Zlá baba, Slušně vychovaná). Ti, jimž dělá slabo ze skvadry Calamity Jane - Sweet Sue - Libuna - Milan Pitkin ?- Jan Mrázek, se ale nemusejí obávat. Drtivou většinu z jednaosmdesáti písní má na svědomí Mládek-tvůrce, ne Mládek-principál.

zveřejněno 26.3.2012 na aktualne.cz - link

středa 21. března 2012

Scanner: Japonský březen 2

Podzemní muži v černém, psychedelie, samet a slepice.

Playlist:
- Keiji Haino, Jim O'Rourke, Oren Ambarchi: Invited in Practically Drawn in by Something Facing the Exit... (úryvek)
- Keiji Haino: Un Autre Chemin Vers L'Ultime part 3
- Keiji Haino: Live at Stimul (úryvek)
- Les Rallizes Denudes: Romance Of The Black Grief
- Up-Tight: Blow Away
- Up-Tight: After My Dream
Masami Akita, Jim O'Rourke, Mats Gustafsson: One Bird (úryvek)
- Merzbow: Jigokuhen 2 (úryvek)
- Les Rallizes Denudes: Les bulles de savon


vysíláno živě 20.3.2012 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.

úterý 20. března 2012

Keiji Haino – Jim O’Rourke – Oren Ambarchi: Imikuzushi

Třetí výroční setkání japonského šamana řevu, kytar, elektroniky a ticha s hyperkativním Američanem sídlícím v Japonsku a jen o fous méně pilným Australanem. Studiové CD téhle superskupiny složené z nejpozoruhodnějších solitérů a demiurgů současné alternativní hudby se jmenovalo Tima Formosaa díky klidné atmosféře nesené flétnou, elektronikou a vnitřním klavírem se pro mě staloi jednoznačným albem roku 2010. O rok mladší živé 2LP In A Flash Everything Comes As One There Is No Need For A Subject v bigbítové sestavě také nebylo špatné: Hainovi nejlépe sluší nepravidelnost a impulzivnost, jíž mu bubnující Ambarchi a O’Rourke s baskytarou dopřáli do sytosti a decentně a kongeniálně negrooveově doprovázeli jeho zpěv, kytaru a digitální krabičky. (Viz recenze v HV 5/2010 a 4/2011)

Novinka Imikuzushi vyšla na 2LP i CD, opět na Ambarchiho značce Černý lanýž. O vzácnou a neobvyklou delikatesu (jíž dokáže nalézt jen dobře vycvičený vepř) v tomto případě ale bohužel nejde. Důvod je prostý: it’s only rock’n’roll. Živý záznam rozdělený na čtyři tracky, jejichž názvy jsou patrně zárověň i texty (nejdelší je na obalu vytištěn coby báseň o šesti slokách; počet slov už prozradili v The Wire), je nezáživně garážově bigbítový. Jedinými plus je Hainův zpěv a dramaturgie alba: jednotlivé části koncertu jsou alespoň přeházeny tak, že začínáme z voleje pořádným nářezem a ke klidnějším, řekl bych úvodním, pasážím dojde až v druhém tracku. Občasný náznak písně a zajímavého, napjatého zklidnění, je fajn, těžký zadek hardrockového jamu ale celek stáhne spolehlivě ke dnu.

I mistři tesaři se utnou, Ambarchi coby bubeník to v roce 2011 předvedl v podobném jamovacím duchu nejednou. Naopak v duu s O’Rourkem překvapil hezkým elektronicky klidným albem Indeed?, které vyšlo u Editions Mego.

Keiji Haino – Jim O’Rourke – Oren Ambarchi: Imikuzushi. Black Truffle (www.blacktrufflerecords.com)

zveřejněno 19.3.2012 na hisvoice.cz - link

pátek 16. března 2012

Komu a čemu měří dnes čas Kuře v hodinkách?

Je tomu čtyřicet let, co vyšlo jedno z arciděl českého rocku, LP skupiny Flamengo Kuře v hodinkách. Český rock má nemnoho dlouhohrajících ikon, tahle je jakousi tečkou za šedesátými lety a symbolem vstupu do neveselých normalizačních časů.

Vyšla vlastně až poté, co kapela ukončila činnost, a kvůli pozdější emigraci několika členů sestavy se první reedice dočkala až „po plyšákovi" v edici Trezor. Pozdější CD reedice byla obohacena o dvě písně. Aktuální výpravný výroční digipack v papírovém rukávu přidává ještě jednu píseň a je remasterován. Důstojné aktualizace se dočkal i obal Ivany Jurné: postarali se o něj Karel Haloun a Luděk Kubík.
Stylové proměny

Trezorovské elpíčko jsem si v době, kdy mi bylo osmnáct, docela dost pouštěl a návrat ke Kuřeti v druhé dekádě nového tisíciletí mě mile překvapil - deska zraje jako víno. Rozhodně není bezchybná a celkem okatě se odvolává k britským inspiračním zdrojům, ale po hudební stránce dosahuje kvalit, které v českém bigbítu byly spíše výjimkou.

Kuře v hodinkách bylo studiovým záznamem tvorby poslední sestavy skupiny. Za mikrofonem stál Vladimír Mišík, před ním už ale ve skupině zpíval Petr Novák, Viktor Sodoma, Karel Kahovec, Pavel Sedláček, Ivan Khunt a Britka Joan Duggan. Mišík i Sodoma prošli i řadami Matadors, Mišík před nástupem do Flamenga nazpíval první desku Blue Effectu a coby kytarista hrál s Novákem v George And Beatovens a chvíli i s Taneční skupinou Karla Duby.

Flamengo prošlo několika stylovými proměnami. Ne všechny jsou zdokumentovány, z období s Karlem Kahovcem ale zůstalo několik hitových singlů: Paní v černém, Džbán, Poprava blond holky. V Kahovcově rukopisu je cítit inspirace merseybeatovým cítěním Petra Nováka, ale Flamengo model 1971, kdy se natáčelo Kuře v hodinkách, bylo mnohem progresivnější: z jeho zvuku slyšíme inspiraci britským blues (John Mayall) a nastupujícím jazz-, prog- i art rockem.

Těžko při flétnových partech a kaskádovitém rytmu nevzpomenout třeba na Jethro Tull, nicméně album není plagiátem, nýbrž nápaditou syntézou toho, co aktuálně přicházelo „ze Západu". Dominantními autory byli Mišík a saxofonista Jan Kubík, jazzman, který k rocku přičichl až právě ve Flamengu.

Kolekce devíti nedlouhých písní svědčí o tom, že na aranžmá písní pracovala celá skupina, v jejíchž řadách tehdy působil kytarista Pavel Fořt, hráč na varhany Ivan Khunt a rytmika Vladimír Kulhánek a Jaroslav Šedivý. Nikdo si neuzurpuje roli výhradního sólisty, album je hutné a důkladně proaranžované: proplétání linek saxofonu a kytary je funkční a lahůdkové. Hostující saxofonisté Petr Král a Vladimír Hruška, kytarista Ilja Bartošek a vibrafonista Karel Velebný ještě přispívají k pestrosti.


Pomyslné tři části

Z devíti písní vyniká Kubíkova instrumentální Introdukce s vynikajícími dechy zahájená zvukem kroků a ukončená zrychlením přehrávání magnetofonového pásu a pak Mišíkova Já a dým s nezapomenutelným sólem na elektrickou kytaru s kvákadlem - nadčasová předzvěst Mišíkova sólového debutu a překračování žánrových hranic. Ani ostatní písně ale nejsou vata.

Album je pomyslně rozděleno do tří částí. První tři jsou jakoby vzájemně propojenou dynamickou suitou. Druhá trojice je pomalá a klidná, i když prostřední Chvíle chvil vlastně ztichne jen na čtyři verše první sloky. Třetí trojice se vrací do ostřejších bigbítových poloh, členitá závěrečná titulní skladba jako by celý cyklus shrnovala.

Výjimečným číslem Kuřete v hodinkách je předposlední píseň Stále dál. Zpívá ji Ivan Khunt a otextoval ji Hynek Žalčík. Je to ta nejtvrdší rocková pecka celé kolekce a Khunt je neobyčejně přesvědčivý. Až si člověk přeje, aby toho na Kuřeti nazpíval víc; ne vše, ale víc.

Album mohlo spatřit světlo světa částečně i díky tomu, že je otextoval básník Josef Kainar (1917 - 1971), který se jeho vydání již nedožil. Členové Flamenga jej s notami a nahrávkou svého programu v anglické (nebo „anglické") verzi navštívili na zámku spisovatelů v Dobříši. 

Básník prý texty napsal na jeden zátah. Díky tomu má deska atmosféru konceptuálního alba, i když téma je vlastně velice vágní: čas a dálky. Mám dojem, že Kainarovi ani tak nešlo o jednolité dílo, zkrátka měl zrovna takovouhle zasněně tuláckou slinu - již ostatně míval často, jak ukazují jeho zdařilá přebásnění jazzových a bluesových standardů (slyšte album Obelisk nebo Plíhalovu poctu Nebe počká).


Jako na Portě

V zadání od Flamenga, které asi vytvářelo vokální linku asi až na hotovou hudbu, se mu dostalo na češtinu nepřirozeně vysokého množství dlouhých not, takže jednoslabičných slov typu „rám, nám, nás, pár, znám" je na albu víc než na výběrech toho nejlepšího z Porty.

Problém je i s výslovností: verše „jenom láska ví kam", „s flétnou vyplouvám" a mnohé další jsou tak rychlé, že je Mišík nestíhá. Ideální zpěváckou polohu si našel až později - v kapelách Čundrgrunt a Etc…, kdy se jeho rockerská dráha protnula s folkem. Kainar je ale výsostný básník, takže zpěvácké nedokonalosti ani lehký kýč jeho textům nijak výrazně neubírají.

Album vychází doplněno o písně Každou chvíli a Týden v elektrickém městě, které vyšly v roce 1971 na singlu. První nelze upřít chytlavý motiv, obě jsou ale ve srovnání s Kuřetem poměrně slabým odvarem zvukové nekompromisnosti. Nijak výrazná není ani folková verze titulní písně nahraná až po Kuřeti. Objevila se na singlu společně se Stále dál a dnešním uším zní spíš jako kuriozita, bez níž se lze obejít.

„Po Kuřeti" se český rock rozdvojil na oficiální a podzemní větev. Kdekdo emigroval, kdekdo se vrhl na módní jazzrock, který režim toleroval snad proto, že texty jsou odsunuty na druhou kolej. Jiní sestoupili do undergroundu nebo se našli v náručí Jazzové sekce či okruhu folkařů; spontánnímu celospolečenskému bigbítovému dění ale jako by odzvonilo.

Na vině nebyl pouze vládnoucí režim, i na Západě rock s koncem 60. let zpáprdovatěl. Zalezl do ulity vlastní virtuozity a sebevzývání a rebelský potenciál znovu (a naposled) celosvětově získal až s punkem a novou vlnou.


Další pomníky?

Když ale začala nová vlna v Čechách, měla už úplně jiné domácí vzory než Flamengo: třeba Plastiky a Extempore. Kuře v hodinkách tak zůstalo klenotem generace mániček, aniž by se - snad s výjimkou Mišíkova sólového debutu - jeho poetika dočkala pokračování. Tou deskou tehdy opravdu něco skončilo.

Konec ale neznamená, že se nelze tázat. Současní rockoví fanoušci a publicisté táhnou za jeden provaz utopické touhy zalézt do ulity slavné minulosti. Pro ně bude Kuře v hodinkách navždy klenotem. Pokusíme-li se na album podívat s větším odstupem a nadhledem, napadne nás: Není od těch zahraničních zdrojů odvozené přece jen až příliš? Čím je hudebně „tuzemské"?

A existuje vůbec něco takového, jako typicky česká varianta rocku? Němci měli svůj krautrock, v němž se bigbít mísí s výdobytky vážnohudební avantgardy a elektronické hudby, Turci svébytný psychedelický rock; a u nás? Že by snad okruh brněnské scény (Bittová, Fajt, Dunaj, E, Z kopce), která své inspirace přetavila v cosi odjinud neslýchaného? Nebo spíš tancovačková parodie na hardrockovou monumentalitu?

Nemluvím o talentovaných jedincích typu Mikoláše Chadimy, Jablkoně či „sólového" Mišíka, pozoruhodných solitérů má každý národ díkybohu dost - ale o širších scénách.

A konečně: Kuře v hodinkách vyšlo až v roce 1972, ale je asi nejvýraznějším albovým pomníkem šedesátých let. Jaký pomník bychom zvolili pro léta sedmdesátá? Osmdesátá? Devadesátá? Nultá? A byly by tyto pomníky vůbec rockové?

zveřejněno 15.3.2012 na aktualne.cz - link

čtvrtek 15. března 2012

Retrománie zuří a pop požírá sám sebe

Je hudba opravdu v krizi?

Pop Will Eat Itself (tedy Pop sežere sám sebe) se jmenovala jedna britská hudební skupina, která ve své tvorbě kořenila bigbítové postupy hojnou dávkou nejrůznějších výpůjček z nejrůznějších zdrojů. Její název leckomu zní jako prorocký, jsme totiž svědky nekonečné smršti comebacků, reunionů, při nichž kapely píseň po písni hrají svá stará klasická alba, toho, jak smečky sezónních spasitelů rocku vykrádají slovník šedesátých let. „Hudba je v krizi,“ povzdechl si nedávno zase jeden rockový publicista. 

Pop požírá sám sebe. Ten obraz mě fascinuje, nejsem si totiž jistý, zda za ním mám opravdu tušit urobora – hada hltajícího vlastní ocas – nebo třeba Krchovského verše o tom, že všichni jsou zákeřná, hlavová klíšťata / jsou na svých prdelích vzájemně přisátá / a když se poslední na první zavěsí / tak z jeho prdele vlastní krev saje si. Jinými slovy, jde v případě současného popu o znovuzrození, nebo skutečně jen o parazitování na slavné minulosti? 

Odpovědí na tuto otázku je celá řada. Zmíněný publicista tvrdil, že je hudba v krizi, v rozhovorech s rockovými hudebníky. To je velice důležité: rock je kulturní hnutí, které před padesáti lety zcela proměnilo kulturní obraz západní civilizace, od té doby však víceméně markýruje svou slavnou minulost a generuje jen variace původního úspěšného vzorce, opírajíce se přitom o mocný publicistický aparát a kánon své historie. Rozumějte, nemám nic proti bigbítu, hořekování nad tím, že od šedesátých let a seržanta Peppera se v hudbě nic nepřihodilo a současná hudba nestojí za nic, ale klidně může znamenat, že mluvčí je líný zkoumat, hledat, měnit svůj vkus a posluchačské návyky. 

Opačný názor než rockoví (nebo třeba jazzoví) staromilci vyznává jeden můj známý hudebník, který tvrdí, že hudba naopak nikdy nebyla pestřejší než dnes. Naráží na donedávna nevídané možnosti výběru a přístupu k ní, nejen na stahování, sdílení a youtube, ale vyzdvihuje i vůbec největší hudební bazar, portál Discogs, kde více než čtyři milióny uživatelů nakupují, prodávají a budují databázi všech desek, které kdy byly vydány. Zmíněný známý si pochvaluje možnost být okamžitě zpraven o novinkách na poli elektronické avantgardy i možnost vychutnat si starší desky, jejichž poslech by ho jinak stál dlouhé pátrání a stovky eur. 

Sám jsem kdysi do nějaké diskuze napsal, že je-li někdo v krizi, je to posluchač – hudbu, která se na něj valí a která by jej zajímala, nikdy nezvládne uposlouchat. Je vlastností sběratelů, že se jejich poklady rozrostou do takové míry, že o nich jejich majitelé začínají ztrácet přehled. V éře internetu jsme takovými sběrateli všichni. A připadá nám to normální. 

Při čtení diskuze pod článkem o demonstracích proti ACTA mi spadla čelist nad příspěvkem jistého Karla Dvořáka: Paraziti, kteří vytvářejí údajná autorská díla, si myslí, že jsou něco lepšího než zbytek světa, a proto by chtěli svoje nároky na trvalý zisk uzákonit s těžkými postihy pro ty, kteří jim ten zisk nebudou dopřávat. Máme se stát otroky hrstky vychcánků, kteří si myslí, že jsme hlupáci, a proto na nás musí používat bič? Ukažme jim, že se mýlí, a o zisk se musí přičinit každodenní prací a ne jen tím, že jednou vytvoří nějaký šmejd a nazvou ho autorským dílem a pak jen natahují ruce pro peníze po celý život. 

Vida, ještě před patnácti lety si člověk mohl poslechnout hudbu jen z fyzického nosiče, dnes už se divíme tomu, že za nekonečnou záplavou informací na internetu stojí fyzické osoby, skuteční lidé a že vytváření těchto informací je jejich povoláním. 

O kus dál Karel Dvořák pokračuje: Zamyslel se již někdo nad tím, když se bavíme o autorských právech, že vlastně všichni ti údajní autoři vykrádají při tvorbě svých plagiátů již existující díla? Protože všechno na tomto světě již bylo vytvořeno nebo někde sepsáno a tito autoři si to klidně ukradnou a přepíší a pak to vydávají za svoje dílo. Proto by se mělo každé údajně nové dílo podrobit analýze, a pokud se prokáže, že obsahuje motivy uvedené již jinde, tak by nemělo toto dílo dostat žádný ochranný statut. 

Nevím, jak by tuhle cenzuru chtěl provozovat v praxi a jak by stanovil spodní hranici autenticity, a jsem přesvědčen, že jeho kulturní rozhled, co se týče dějin a vývoje umění, je značně omezený, přesto se tu pan Dvořák dotýká něčeho příznačného: záplava retra, která se vine současnou pop music, by totiž mohla pramenit z pocitu, že tu již všechno bylo. Můžeme nad tím mávnout rukou a poukázat na skutečnost, že něco takového se tvrdí již stovky let (viz známý návrh z 19. století zrušit americký patentní úřad, neb nic nového již nebude vynalezeno), ve světě populární a experimentální hudby je ale podobné zastavení času jasně patrné. 

Hudební publicista Simon Reynolds vydal loni pozoruhodnou knihu Retromania s podtitulem Závislost popkultury na vlastní minulosti, v níž se na tuto problematiku dívá z mnoha úhlů pohledu: z pohledu sběratele, uživatele iPodu nebo rockových revivalistů snažících se ve své tvorbě vrátit do doby před Seržantem. 

„Umíme si představit budoucnost?“ táže se tu mimo jiné a odpovídá si, že snad jen ve formě katastrofických vizí a antiutopií – touha po pohybu v čase směrem vpřed nám jaksi chybí, a proto se ohlížíme především zpět. Současná populární hudba podle Reynoldse nemá výrazné, masově populární vizionáře typu Beatles či Jimiho Hendrixe. Nulté roky nového milénia budou možná první dekádou v historii pop music, z níž si historie zapamatuje spíše hudební technologie než samotnou hudbu, píše se v jeho knize. Není ale i v tom trocha ubrečeného rockového sentimentu? 

Reynolds ve své knize občas účelově střídá optiku a porovnává malé scény se světem globálních hvězd. Přitom každý, kdo v hudbě zkoumá to skryté a podzemní, dobře ví, že undergroundový kvas je dynamičtější a jaksi odvážnější (neboť zkrátka méně riskuje) než svět televizních hitparád. Takový posluchač z podzemí si na nedostatek hudby nikdy stěžovat nebude. A svět nahoře? Doby, kdy jsme čekali na to, s čím novým přijdou Beatles na příštím LP, jsou nadobro pryč, na popovém trhu se točí příliš velké peníze na to, aby bylo možné riskovat. A tak je třeba obracet se do bohaté historie žánru. Retrománie i díky internetu zuří a pop skutečně pojídá sám sebe jako zákeřné hladové klíště – mimochodem skupina Pop Will Eat Itself vydala v roce 2010 comebackové album. Ale v říši menších organismů se rojí přinejmenším zajímavé mutace, když už ne zcela nový život. A třeba i ten, jen jeho zárodky poznáme až zpětně.

otištěno 1.3.2012 v Salónu Práva

středa 7. března 2012

Scanner: Japonský březen 1

Nasládlý jap-pop a teenagerovské senzace versus japanoise: dvě tváře dokonalosti. Lesklý hédonismus vs. zenové bouře.

Playlist:
- Capsule: I Just Wanna XXX You
- Aube: Crocked Fringe
- Maki Nomiya: On The Sunny Side Of The Street
- Contagious Orgasm: In A Flow
- Yoshinori Sunahara: The First Step
- Government Alpha: Decendent
- Perfume: Glitter
- AKB48: Shoujotachi yo
- Aube: Vector Inside


vysíláno živě 6.3.2012 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.

Opening Performance Orchestra: Re-Broken Music

„V roce 1963-4 jsem zpomaleně nebo zrychleně přehrával gramofonové desky, tím měnil kvalitu skladby a tvořil vlastně skladbu jinou,“ píše Milan Knížák v textu Broken Music z roku 1965. Opening Performance Orchestra na něj v bookletu svého nejnovějšího CD-R navazují: „V roce 2009-10 jsme převedli původní záznam z gramofonových desek do digitální podoby, přičemž nás nezajímaly snahy o maximální věrnost a čistotu digitálního světa,“ Knížák (vtrhne v půli souvětí): „V roce 1965 jsem začal desky destruovat: škrábat, probodávat, lámat. Jejich přehráváním (které ničilo gramofonové jehly i gramofony samotné) vznikla zcela nová hudba – nečekaná, drásající, útočná i humorná.“ OPO: „která ve své podstatě vede ke ztrátě jemných struktur přirozeného zvuku, nýbrž odvrácená strana těchto postupů – svět chyb a zkreslení, který zůstává skryt za posluchačsky vstřícným digitálně upraveným zvukem.“ Takto slovní ping pong pokračuje až do motta Opening Performance Orchestra: „Žádné melodie, žádné rytmy, žádné harmonie – to je fraction music.“


Sedmičlenný OPO je navenek anonymní kolektiv, který ve své tvorbě mísí východiska noise a přísného, až vědeckého konceptualismu. Svůj styl označuje souslovím fraction music a své zvukové bloky staví z fractions – zlomků zvuků výchozího materiálu. Ten si pánové často nahrávají sami, někdy ale sáhnou po již existujících zdrojích - příkladem je parafráze slavné šachové partie Cage – Duchamp (počet minut je roven počtu polí na šachovnici a počtu symbolů Knihy proměn – I-ťingu) - nebo strategiích: Re-Broken Music je jejich „coververzí“ Knížákova alba a koncepce Broken Music. Skladba byla naživo provedena 20. září 2009 v pražském Chapeau Rouge, přítomné CD-R je záznamem této akce. Rok 2009 najdeme i na zadní straně bookletu alba, ve skutečnosti je ale OPO do oběhu vypustil teprve před pár týdny.


Je rozděleno do tří prolínajících se tracků. Čtvrthodinový Broken Part je záznamem úvodu kusu, v němž zní gramofon a preparované desky: útržky skladeb a povrchových ruchů postupně dávají vzniknout působivé, vzdušné koláži, která vrcholí sonickým chorálem, v němž zní šestapadesát smyček v délce od deseti do třiceti vteřin. V půlhodinovém Re-Broken Partu se ke slovu dostane digitální frakcionalizace a útržky nahrávek preparovaných desek (zde již včetně citací Knížákových nahrávek) jsou rozlámány tak, že rozeznatelnost jednotlivých výchozích zvuků je téměř nerozpoznatelná a spíše tušená. Dominuje ostrý digitální hluk, za nímž už jen tušíme obrysy původního materiálu a jejich občasnou rytmizaci. Téměř desetiminutový závěr Fraction Part je ještě ostřejší a abstraktnější, Knížákovy a vůbec broken postupy se v něm definitivně ztrácejí a prim hraje OPO, jehož noise se již skládá z tak drobných zlomků zvuku, že je téměř hladký a lesklý. Konec je náhlý a skladba dlouze doznívá v uších posluchače.

Tak nějak mi průběh tohoto alba připomíná první část Švankmajerova filmu Možnosti dialogu: hlavy se vzájemně pohlcují a vyvrhují, aby byly neustálým drcením mezi čelistmi hladší a hladší, až nakonec z arcimboldovské asambláže vzejde dokonalá socha z hladké, měkké hlíny.

Zmocňuje-li se vás pocit, že většina alternativní hudby v Čechách je odvozena od zahraničních zdrojů, spravte si náladu poslechem Opening Performance Orchestra, souboru, jemuž hluboká znalost dění na světových avantgardních hudebních scénách nebrání v tom být zcela originální a v dobrém slova smyslu nesmlouvavý.

Opening Performance Orchestra: Re-Broken Music. Vlastní náklad (www.o-p-o.cz)

zveřejněno 5.3.2012 na hisvoice.cz - link

V kruzích časoprostoru: Federsel / Mäkelä a Durman / Posejpal

Vydavatelství Polí5 si na začátku letošního roku připsalo na konto hned dva prvotřídní zářezy, album An Evening With Federsel & Mäkelä a časoměrnou dvoudiskovou kompilaci dvojice Jiří Durman / Miroslav Posejpal In The Circles Of Time (Duomusic 1977 – 2012). Zvukově od sebe oba tituly dělí celý vesmír, kvalita, která překračuje hranice a provinčnost české scény, je ale společná oběma.



Federsel & Mäkelä: An Evening With Federsel & Makela

CD 53:37

Tomáš Procházka alias Federsel je duší divadla Handa Gote a improvizační kapely B4, snad jediného tělesa, které se v Čechách věnuje rozvíjení vlivů krautrocku – tedy západoněmeckého experimentálního bigbítu první poloviny sedmdesátých let. Činí tak navíc s neodolatelně nostalgickým kutilstvím a sběratelstvím. Fin Päsi Mäkelä ve své domovské skupině Läski pro změnu čerpá z odkazu drsného bluesového freakoutu a gigantů, jako jsou mimo jiné Tom Waits a Captain Beefheart. Na společném albu se oba multiinstrumetalisté a zpěváci odvazují ještě víc (ve Federselově domácím studiu / kuchyni zazněly kytary, klávesy, živé i automatické bicí a perkuse, saxofon, klarinet, harmonika, ale i hrdelní zpěv, gramofon, rádio, valcha a další krámy). Zatímco B4 a Läski mají svůj, i když řádně eklektický a prodyšný styl, An Evening With Federsel & Mäkelä není ničím jiným než záznamem okamžitých nálad v čase natáčení.

Musela to být rozverná sessions, výsledkem ale není žádná srandazáležitost, nýbrž mistrovsky a s nadhledem zvládnuté spojování nespojitelného: bluesové chrčení i ty nejotřepanější fráze nad samohrajkovým rytmem, rozostřené psychedelické koláže, láska k metalu i easy listeningu, torza žánrů, v jejichž rámci kdysi vznikaly celé písně (nemluvě o albech)… a ono to, zázrak!, drží pohromadě. Tahle pestrá mozaika plná detailů se jen tak neoposlouchá a nemá na českém trhu nic sobě rovného nebo alespoň vzdáleně podobného.


Durman / Posejpal: In The Circles Of Time (Duomusic 1977 – 2012)
2CD 65:49 + 61:19

Totéž platí i pro 2CD improvizačního dua Durman / Posejpal (základní sestava saxofon + violoncello je doplňována o zvuk baskytary, kontrabasu, klarinetu, perkusí i kytary), které letos slaví čtyři dekády společné tvorby. Hudba dvojice vychází z freejazzu, který na českých pódiích takto soustavně nikdo jiný (s výjimkou vynikajícího Free Jazz Tria Olomouc) neprovozuje, jazzové idiomy jsou ale ve společných improvizacích pouhým východiskem: jde především o to, stanout „na křižovatce snu a skutečnosti, fantazie a přísného vnitřního řádu, kde se jedinečné stává na okamžik realitou a neopakovatelné se na zlomek sekundy protne do vědomí. Neboť okamžiky tajemna, krásy i hrůzy prožíváme vždy mimo čas!“ Z hudby Durmana a Posejpala čiší až orientální čistota a zklidněnost, přitom v ní ale nechybějí extatické pasáže a především zcela telepatická souhra. Je s podivem, že se tahle dvojice nestala světovými hvězdami nezávislé hudby, jak se povedlo například Ivě Bittové a Dagmar Andrtové-Voňkové. Jedno LP vydané v osmdesátých letech u britské značky Leo Records a dvě „mp3 alba“ zveřejněná nedávno na stránkách Black Pointu jsou opravdu málo.

Takže díky značce Polí5, která se nebojí lovit v méně známých vodách a svým edičním plánem navazuje tam, kde skončily kdysi odvážné labely Indies, Black Point a Rachot.

100%

zveřejněno 5.3.2012 na kulturissimo.cz - link