pondělí 23. dubna 2012

Richter & syn: Nanebevzetí Anežky Marie Sněžné

Kytarista Pavel Richter byl od poloviny sedmdesátých let na pražské alternativní scéně téměř všudypřítomný: s Vlastimilem Markem a Mikolášem Chadimou působil v Zappou ovlivněném Elektrobusu, zahrál si ve Stehlíku, aby z něj udělal Švehlík – ostrý a přitom „art“ bigbít podle svých představ – a poté jej přejmenoval na Marno Union. Opakovaně se setkával s Chadimou, Lesíkem Hajdovským a Lubošem Fidlerem, s nímž spoluutvářel hudebně nejzajímavější období Oldřicha Janoty. Psal divadelní hudbu, podílel se na první desce Dunaje (na té s Ivou Bittovou), se svým Richter Bandem v Čechách rozjížděl ambient. V Guru Bandu a Wooden Toys se zase dotkl jazzu a world music. V současné době si hudebně rozumí především se synem Jonášem, hráčem na laptop, CD playery a další digitální elektroniku.


Album Nanebevzetí Anežky Marie Sněžné vychází u agilních Polí5 jako CD a download, který si můžete stáhnout za příspěvek v dobrovolné výši. Richter na něm, jako i na jiných nahrávkách z posledních let, zbavil zvuk své kytary všeho ostře rockového a plně se oddal libozvučnému ambientnímu hraní. Těžko si, známe-li jeho hudební pouť, můžeme odpustit srovnání s Robertem Frippem, který si od crimsonovského rocku odsakoval a odskakuje do repetitivního, minimalistického světla hřejivých smyček. Richter své virtuózní kytarové hraní plně podřizuje náladě celku a nemá potřebu vyčnívat, naopak ruku v ruce se synem buduje vzdušné, ale solidní kompozice, při jejichž poslechu netušíme, který zvuk vydává senior a který junior. A tak je to dobře.

V první a poslední z devíti skladeb slyšíme i seniorův lehce nosový zpěv, jinak je album příjemně plynoucím sledem vzájemně se prolínajících tracků. V Shaterhandovi Richter & syn využívají hlasová ready-mades: hospodské hodnocení George W. Bushe se střídá s pěstním kodexem cti Vinnetouova pokrevního bratra. (Škoda, že ji kvůli tomu jadrnému vulgarismu nebudu moci pustit v rádiu, byl by to hit.)

Pavel Richter byl odjakživa mistrem ve vymýšlení nečekaně poetických jmen a slovních spojení. „Vždycky jsme uměli vymyslet ten nejhloupější název,“ řekl v roce 2003 Jaroslavu Riedelovi coby důvod, proč tolik jeho nahrávek stále leží v archívech. Na Nanebevzetí je nejhezčím názvem právě ono Nanebevzetí. Krasoblud a Sen Dr. Sisika také nejsou bez půvabu. A Harryho part je jasným odkazem k Harrymu Partchovi, skladateli proslulém výrobou bicích nástrojů v neobvyklých laděních – zní tu totiž jakási „partchovská marimba“ (netuším, nejedná-li se o proslulý „kuchyňský gamelan“ fidlerofon, který Richter po letech oživil na předchozím albu Dráty & hrnce).

Podívejte se na skvěle zvolený obal desky, jehož autorem je Jonáš – taková ta hudba je: útulná, vtipná, přiznaně hezká a milá, se značnou hloubkou ostrosti a osobitého vidění světa.


Richter & syn: Nanebevzetí Anežky Marie Sněžné. Polí5 (www.poli5.cz)


zveřejněno 23.4.2012 na hisvoice.cz - link.

pátek 20. dubna 2012

Mýdlové bubliny to hrnou jako ve Woodstocku

Nakladatelství Galén se kromě vydávání knih z oblasti medicíny profiluje i jako folkový label se zálibou v archiváliích. 2CD V mýdlových bublinách shrnuje tvorbu první, klasické sestavy folkrockerů Marsyas, tedy tria Zuzana Michnová, Petr Kalandra a Oskar Petr. Podtitul Live 1973 - 1978 napovídá, že kompilace přináší průřez koncerty, které trojice odehrála před vydáním zdařilého eponymního debutu.


Marsyas byli na české hudební scéně sedmdesátých let zajímavým, i když problematickým zjevem. Michnová, Kalandra a Petr totiž na rozdíl od ostatních folkařů nevzhlíželi ani tak k Bobu Dylanovi (i když zcela ignorovat jej samozřejmě nešlo) a netoužili být bardy pojmenovávajícími bolesti doby a místa. Místo toho se zhlédli v prosluněném, nekonfliktním folk rocku čtyřlístku Crosby, Stills, Nash & Young a Lovin' Spoonful a tak trochu si hráli na české Mamas & Papas.


Déšť medicinbalů

Takhle skupinu zachycuje první disk skvěle vypravené kolekce s plakátem a obsažným bookletem. Na druhém disku už drtivě převažuje původní tvorba (na prvním je toho původního pramálo). Ne že by se Marsyas během pětiletky 1973 - 1978 proměnili z revivalu v kapelu hrající výhradně původní repertoár, to jen dramaturgie Mýdlových bublin je sestavena tak, aby podobný posun naznačovala. Téměř výhradně autorsky původní kapelou se Marsyas stali až na prvním albu. Na dalších dlouhohrajících kolekcích, Kousek přízně, Jen tak, V přítmí (to je navzdory slovu Marsyas na obalu spíše sólovka Zuzany Michnové), kapela hledá širší zvukovou paletu a opouští rozjásané tamburašství svých raných dní.

Název V mýdlových bublinách vyznívá při poslechu prvního CD kompletu vcelku bizarně: na mnoha místech s ním lze bezezbytku souhlasit a poukázat na to, že bubliny jsou lesklé věcičky bez váhy a s ničím uvnitř, jindy mám dojem, že obraz vznášejících se bublin by bylo vhodné nahradit ničivým deštěm medicinbalů.

Problém raných Marsyas totiž spočívá v kombinaci absolutní absence nadhledu a smyslu pro humor s neodbytným nutkáním „dát do toho vše" a být američtější než Američani. Trojice to na záznamech coververzí zkrátka „hrne" a nenechá posluchače ani na vteřinu vydechnout - navíc se tváří, jako by se kolem ní rozprostíral přinejmenším Woodstock. Při nedávném sledování mistrovského tříhodinového dokumentu z tohoto festivalu jsem jen žasnul nad společenskou naivitou vystoupení Joan Baez, Country Joe McDonalda i Johna Sebastiana - jistě, patřilo to k duchu doby a místa, ale lze považovat skutečnost, že někdo v normalizačních Čechách je smrtelně vážně imituje, za jinou než dokonale směšnou?

Říká se tomu eskapismus, únik do jiné skutečnosti, třeba do starých zlatých časů či vůbec „někam, kde je líp". Podle sociologa Anthonyho Giddense je eskapismus jednou z širších schopností médií - lze dodat, že i populární kultury - vytvářet tzv. ontologické bezpečí (snižování úzkosti, vnášení řádu a srozumitelnosti do života). Pro první éru Marsyas to platí dokonale. Touha být TAM, ocitnout se alespoň ve snech na idealizovaném západě, kde ta správná hudba žije, ta je vlastní každému, kdo TAM nebyl - ať už českému rockerovi a folkaři nebo britskému teenagerovi, který se narodil o čtyřicet let později než členové Rolling Stones.

Rozdíl je v tom, že onen český rocker a folkař měl pocit, že jej železná opona dělí od naprostého ráje. Krásnou, ironickou ilustrací budiž popěvek, jehož autora se mi nepodařilo vypátrat, který jsem ale často slýchával: „Kdyby byl John Lennon od nás, kdyby byl z Moravy…" (Byl by pořád takový salónní proletář, táži se. A co Lou Reed, podepsal by Antichartu? Buďme rádi, že naše idoly jsou bezpečně daleko. Ale to sem teď nepatří.)


Kalandra? Američan z Vysočan

Svůj privátní hudební ráj si v tvorbě přivolává kdekdo, na tom není nic špatného a těžko si představit vývoj umění bez návaznosti. Problémem není ani to, že Marsyas v tomto směru ale, zdá se mi, ulítli až příliš. Když začínali, nebyl jsem ještě na světě, poslech prvního disku kompilace mi ale dokonale štymuje s výrokem, jehož se ve svých pamětech Alternativa dopustil Mikoláš Chadima: „Jejich vystoupení bylo nekonečné. Ztratili zřejmě soudnost. Přivolávali atmosféru festivalů šedesátých let a nedošlo jim, že na ně lidi serou. Přetáhli nejmíň o tři čtvrtě hodiny."

A nejvíc biti na tom byli sami Marsyas, tedy alespoň dvě třetiny skupiny nepochybně ano. Zuzana Michnová pro samou exaltovanost a stylizaci do Joan Baez zapomínala, jak působivé může být ticho, pocit důvěrné intimity, jak naléhavý dokáže být náznak. Oskar Petr, jednoznačný hitmaker, který si na konto později připsal třeba Medvídka, zase mohl jen oplakávat své jedinečné básnické obrazy ušlapané drnčením kytar a halekavými špatnými trojhlasy - málo platné, pořádně zpívat uměla z trojice jen Michnová. V původní tvorbě se trojice zpěvácky našla - bylo to i tím, že písničky, které si sami psali, byly vesměs pomalejší. Snad jen v případě Petra Kalandry tohle všechno bylo jedno.

Následujícím textem nepochybně popudím všechny ty, kdo ke Kalandrovi vzhlížejí, a že jich není málo: na tohoto zesnulého kytaristu a zpěváka se v Čechách obecně „nešahá" a má status legendy se smutným koncem. Přitom v Kalandrově osobě jako by ono eskapistické a marné toužení českého bigbítu vyplouvalo na povrch nejvýrazněji.

Všichni, kdo na Kalandru vzpomínají, říkají víceméně totéž: byla s ním ohromná sranda a především byl v Americe a „kus té svobody přinesl s sebou" (píše v bookletu 2CD Vojtěch Lindaur). Byl zkrátka TAM. Jenže na tohle existuje i trefné označení „Američan z Vysočan" a to, obávám se, v Kalandrově případě platí víc než dokonale.

Až do konce života se zabýval tvorbou coververzí svých oblíbených písní, které zpíval nevýrazným hlasem a textoval mnohdy spíše za pomoci slovníku než múzy. Slyšte Solnej sloup - topornou verzi Dylanovy Like A Rolling Stone. Jistě, nelze trumfnout originál, Kalandra svým repertoárem ale jako by dával najevo, že je se svými skupinami navždy jen chudým příbuzným amerických gigantů a že nemá cenu snažit se o autorskou výpověď. (Jaký je rozdíl mezi ním a například Václavem Neckářem zpívajícím Mrs. Robinson? Prozradím: výborný zpěv, text i orchestr na straně „spotřebního popu.")

O prvním disku kompilace se tolik rozepisuji proto, že právě obsahuje ty „dříve nevydané rarity", tedy to, čím Galén patrně touží zaujmout kupce především. Druhé CD, vlastně jakýsi náčrt debutového elpíčka, ukazuje Marsyas jako autorsky vyzrálou partu, jejíž tvorba sice nemusí sedět každému, rozhodně jí ale nelze upřít originalitu a šmrnc.

Když nepsali na cizí hudbu, byli najednou tisíckrát přesvědčivější, tisíckrát méně křečovití, nacházeli vlastní jazyk - nebo jazyk autorské písně není jen ve slovech, ale je synergií vzešlou ze spojení hudby, textu a přesvědčivé interpretace - osobnější témata než ta, která si vypůjčili spolu s melodiemi, neotřelejší obrazy. Jako dvojice klenotů z druhého disku vystupují mistrovské živé verze Petrova Zmrzlináře a Příště se ti radši vyhnu, snad nejlepší písně Zuzany Michnové, která si už díky ní zaslouží přízvisko královna českého folk rocku.

Tápající hledání a vyvolávání něčeho, co nikdy nepřijde, tento „historický šerm hudby", jak jej ukazuje první disk Mýdlových bublin, ale mělo, domnívám se, zůstat skryto v archívech. Slušelo by se, aby tahle recenze byla co do vyzdvihování kladů a záporů vyváženější a nerýpala se jen v negativech, jejím tématem ale zkrátka není to, co z Marsyas dodnes platně přežilo, nýbrž archivní nahrávky, tedy nahrávky, jejichž největší hodnotou je ona „archívnost". A reedice základní diskografie Marsyas na CD - s výjimkou debutu - stále ne a ne vyjít.


zveřejněno 19.4.2012 na aktualne.cz - link

středa 18. dubna 2012

Scanner: První kvartál 2012

To nejzajímavější, co zatím vyšlo v roce 2012 a našlo si ke mně cestu. Společným tématem byl rok vydání, celek měl ale krásně melancholickou jarní náladu. Tím lépe, tím lépe.

Playlist:
- Vladimír Merta: Plíží se večery
- Der Marebrechst: Songhisi Muntrus (track 1)
- If, Bwana + Trio Scordatura: Cicada 4AA
- Edward Sol: How Can I Sleep With These Voices In My Head (úryvek)
- Ivan Mládek: Píseň o jaru
- Yanagi Duo: Clinamen (úryvek)
- Durman / Posejpal Duo: Call For The Angels part I
- John Zorn: Prelude 6 - Circumambulance
- Petr Nikl, Miroslav Černý: Pohřeb hudby
- MCH Trio: Vítr

vysíláno živě 17.4.2012 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu. 

úterý 17. dubna 2012

Artificial Memory Trace: Boto (Encantado); Freiband: Stainless Steel

Nahrávky vydané pozoruhodným, v Jakartě (a zároveň v Bruselu) sídlícím labelem ini.itu v sobě téměř vždy nesou otisk genia loci, i když tento pocit leckdy není snadné podložit fakty a jde spíš o jakési fluidum, které vinyly značky ini.itu obklopuje. Dvojice autorů, o jejichž dílech se zde zmíním, je evropská, milovníci exotiky si ale také přijdou na své.

Za značkou Artificial Memory Trace se skrývá Čech Slávek Kwi operující od roku 2000 z Irska (předtím, od osmdesátých let, žil v Belgii, v Československu se snad zapletl se začínající industriální scénou). Artificial Memory Trace, to je vlastně jakási „dílna“ pro hlubší průzkum zvuků obklopujících člověka v jeho každodenním životě. Hudba vycházející z této dílny se vyznačuje neobyčejným citem pro detail a neokázalým sonickým filigránstvím a bohatstvím. Slávek pracuje především s terénními nahrávkami, důležitou roli v jeho práci má i psychologie sluchu, vnímání hudby a zrod řeči zejména u autistických dětí. Nahrávka Boto (Encantado) je výsledkem manipulace nahrávek pořízených v amazonském pralese, kam se Slávek Kwi vydal společně s hvězdou terénního nahrávání, Franciscem Lópezem, který tam vede program workshopů Mamori. Slovo Boto je místní označení pro amazonského říčního („růžového“) delfína, mýty opředené zvíře, které se prý mění v člověka. Album, jež Slávek Kwi z nahrávek tohoto tvora sestavil, je tak diskrétní a unikavé, jako bychom zpovzdálí sledovali onu magickou transformaci... K jiné transformaci dojde, až se vám tohle LP trochu ohraje a delfín se skryje pod jemně praskající hladinu tak, že jej bude lze jen tušit. Tolik poezie, kdo se chce dozvědět technické podrobnosti zvukového lovu, může si přečíst leták přikládaný k desce. Ale pozor, míra vašich vědomostí o vzniku nahrávky ovlivní její poslech, varuje Slávek Kwi na obalu – a písmo letáku je zrcadlově převráceno, abyste se nedozvěděli víc, než chcete, při pouhém náhodném a mimovolném letmém kontaktu oka a textu.

Freiband je jedním z mnoha projektů Franse de Waarda, snad nejagilnější figury holandské experimentální scény. Známe jej z postindustriálních sestav Kapotte Muziek a Beequeen i „méně kovových“ Goem, THU20, Tobacconists a dalších, coby šéfa vydavatelství Korm Plastics, Plinkity Plonk a Moll i neúnavného redaktora a pisatele mailového magazínu Vital Weekly. Na albuStainless Steel nabízí dvě skladby: Stainless (hardware) a Steel (software). První z nich je jasně nerezová a ocelová, kovové zvonění ale není využíváno v rámci estetiky industriální hudby nýbrž coby příjemně zastřená zvonkohra nebo gamelan. Cinká to moc krásně a je to velmi uklidňující. Druhá skladba, jíž je prý možné přehrávat libovolnou rychlostí, je řídkým rastrem elektronických lupanců, které při každé změně rychlosti odhalují nová překvapení co do rytmu a barvy zvuku. Omezení výchozích zdrojů přináší maximální účinek – pokud máte rádi Alvu Nota nebo Pan Sonic, zaujme vás tahle poloha de Waardovy tvorby mimo vší pochybnost.

Artificial Memory Trace: Boto (Encantado); Freiband: Stainless Steel. ini.itu (www.iniitu.net)


zveřejněno 16.4.2012 na hisvoice.cz - link



pondělí 16. dubna 2012

Přijíždí Merzbow. S uširvoucím kontemplativním noisem

Milovníci elektronického hluku čekají na pondělí 16. dubna jako na svátek: ten den se v Praze, tři roky po tuzemské premiéře, znovu objeví Masami Akita, jediný člen a duše japonského projektu Merzbow. V holešovickém sále Prager Divus Kabarett jej doplní tuzemská žánrově spřízněná tělesa Opening Performance Orchestra a Lovci lebek.

Akita, který objíždí svět s dvojicí laptopů a elektrifikovanou kovovou konstrukcí zvící malé kytary, je jedním z největších hudebních revolucionářů dvacátého století. Touha po co nejdravějším hudebním výrazu jej koncem sedmdesátých let svedla od psychedelického rocku k práci s hudebním odpadem a zvuky, které obvykle považujeme za „chybné" nebo „rušivé": zvuky rozbitých aparatur, poškozených a přebuzených efektů, hrubě nastříhaných nahrávek, kovů. Akita, který se jediným členem (a tudíž personifikací) projektu Merzbow stal až po nějakém čase, v této obsesi kraválem ale nebyl sám. Žánr nazývaný japanoise přibližně ve stejné době rozvíjely další projekty, třeba Masonna a MSBR, jejichž produkce dokáže - stejně jako poslech jakéhokoli ze stovek alb a singlů Merzbow - nepřipraveným organismem pořádně otřást.

Japanoise si až do dnešních dní uchovává punc toho nejhlubšího undergroundu, leckterá z jeho hvězd například nemá webové stránky a „staří pardálové" nejsou nijak nadšeni z toho, že by v jejich šlépějích měla následovat další generace. Nahrávky vycházejí na specializovaných labelech v nákladu málokdy překročivším tisíc kusů (někdy ani stovku), počet titulů je takový, že ani nejoddanější sběratel nikdy nemůže mít všechny.

Noiseová scéna, ač plná vyhraněných individualit, svým způsobem tvoří mohutný tok jediné sonické řeky. Noise samozřejmě nevznikl pouze v Japonsku, ten japonský má ale oprávněnou pověst toho nejdivočejšího. Kdo jiný, než příslušník hyperkorektního národa libujícího si v čajových obřadech stejně jako v rafinovaných sexuálních praktikách a sebevraždách by mohl vyluzovat uširvoucí kravál s takovou oddaností a přitom u toho slyšitelně kontemplovat?


Když výtvarník začne s hudbou

Zájem o hluk ale není z ničeho nic se zjevivší japonskou kratochvílí: je tomu právě 99 let, kdy italský futurista Luigi Russolo zveřejnil svůj manifest Umění hluku, ve kterém volal po rozšíření a obohacení zvukového pole, po konstrukci nových zvukových nástrojů, zvyšování vnímavosti vůči novým zvukovým podnětům a konečně po analytickém hodnocení vnitřní struktury hluků. S nehudebními zvuky a ruchy pracovala po druhé světové válce vážná hudba (elektroakustická, konkrétní) i pop music. Nejznámějším příkladem je nepochybně beatlesovská Revolution No. 9, nedlouho po Beatles se ale na hudební scéně objevily spolky jako Nihilist Spasm Band, Velvet Underground nebo v Čechách Aktual, které práci s rámusem braly vážněji a hlouběji než liverpoolská čtveřice, jejíž brýlatý protagonista si se svou japonskou manželkou jednoduše střihl ojedinělý experiment.

Jak vidíme, svět výtvarného a konceptuálního umění, avantgardy a happeningu je pro rozvoj hudby hluků stěžejní: Rusollo, Yoko Ono i frontman Aktualu Milan Knížák byli výtvarníky, kteří se jako ryby pohybovali v interdisciplinárních vodách. Oba posledně jmenovaní byli členy avantgardního hnutí Fluxus. Pokusy se syrovou hudbou hluků činil ostatně i malíř Jean Dubuffet, vynálezce termínu art brut a jeden z prvních, kdo oceňoval neškolené insitní výtvarníky z oblasti tzv. outsider artu.

Je zvláštní, do jaké míry se musí hudební avantgarda opírat o výtvarnou berli. To, co ve výtvarném umění patří k běžnému kánonu vyjadřovacích prostředků dvacátého století, je v hudbě stále obecně považováno za úlet. Barevné cákance Jacksona Pollocka si přeje mít na zdi kdekdo, hudba, kterou si ve svém obýváku tento majitel ale s největší pravděpodobností pustí, nebude zvukovým ekvivalentem divokých gest a tlukoucích se barevných cákanců, ale poprockovým manistreamem (a pak si půjde skočit bungee, audioadrenalin jej ale nebere).

Proč nejsou hudební projevy blízké takovým výtvarným disciplínám, jako je tašismus, rothkovské monochromní malby, zběsile uhrančivé čmáranice a obsesivně provedené arabesky chovanců psychiatrických klinik stejně populární a stejnou měrou integrované do mainstreamové kultury jako jejich výtvarné ekvivalenty? Krásně tuto situaci vystihl britský publicista David Stubbs názvem své knihy Strach z hudby: proč lidé berou Rothka, ale neberou Stockhausena?

A možné odpovědi? Obraz se na rozdíl od hudby dá pověsit na zeď a považovat za investici s rostoucí hodnotou. A stačí o něj zavadit očima, abychom měli pocit, že jej dokonale známe - i když to většinou není pravda. Je zkrátka časově úspornější než hudební skladba (ať už od Merzbowa, Cage, Beefhearta nebo Stockhausena), jíž se musíme - ideálně opakovaně - prokousat od začátku do konce a nemáme přitom jistotu, že nás nakonec osloví. Doba zkrátka přeje očím, ne uším.


Industrial, provazy a zvířátka

Přesto si i hluková hudba v rámci populární hudby našla svou škatulku. V roce 1975 vznikla v Británii skupina Throbbing Gristle. I ona vzešla z kruhů výtvarného a akčního umění a její členové, ač nehudebníci, se rozhodli, že stvoří kapelu, která pracuje s nehudebními ruchy, samodělnou elektronikou, ozvuky psychedelickým experimentů šedesátých let a militantní estetikou („hudební byznys je jako koncentrační tábor - továrna na smrt," hlásali) těžící z postupů meziválečné avantgardy. Své domácí vydavatelství nazvali Industrial Records a název škatulky byl na světě.

Throbbing Gristle byli ve správnou dobu na správném místě: na dveře klepal punk a majestátní rock stadiónových krasoduchů se otřásal v základech. Už dávno totiž ve své zahleděnosti do sebe nepřijímal podněty zdola. Industrialisté byli posedlí odvrácenými stránkami dějin a jejich zpráva světu byla obsažnější než punkerské „fuck you" a „no future".

Berlínští Einstürzende Neubauten kombinovali dekadentní ohlasy kabaretů Výmarské republiky s hrou na železa, sbíječky a další nehudební nástroje, australští SPK zkoumali svět psychiatrických léčeben a psychické manipulace, slovinští Laibach bojovali s tupostí komunistické propagandy jejím kontroverzním opakem - monumentálním vzýváním němectví a chladného světa pop music.

Noise se zrodil coby abstraktnější, zvukově extrémnější odnož industriálu. Industrialisté milují určitou uniformitu a své soubory mnohdy prezentují jako anonymní kolektivy či výzkumné laboratoře. Noiseři pracují spíše jednotlivě a jejich dílo je introvertnější - za stěnou kraválu se mnohdy skrývají překvapivě citlivé duše, stavící kolem sebe zvukový dům, v jehož stěnách mohou být samy sebou.

Masami Akita do svého zvuku od začátku začleňoval prvky dada - koláž a práci s chybou, náhodou a poruchou. Název jeho projektu Merzbow koneckonců není ničím jiným než poangličtělým slovem Merzbau, tedy názvem díla jednoho z předních představitelů dada Kurta Schwitterse, který své umění označoval slovem merz. Merzbau byla interiérová instalace, možná spíš skulptura nebo asambláž s architektonickými znaky, na níž Schwitters pracoval v letech 1923 a 1933.

Další Akitovou zálibou je expresivní divadlo buto a svět japonské bondáže, o níž dokonce napsal knihu a jíž věnoval několik obalů svých alb. Erotika a pornografie jsou obecně oblíbenou tematikou oblíbených noiseových alb a Akita na tom má svou zásluhu. Na druhou stranu byl ale také tím, kdo tuto estetiku po letech opustil ve prospěch propagace veganství a ochrany práv zvířat. Jeho tituly od té doby zdobí většinou fotografie němých tváří. A hudba je stejně působivá a agresivní jako dřív.

Noiser jednadvacátého století se už zkrátka nemusí schovávat za zvrhlost a temnotu a může o sobě upřímně prohlásit „ano, má tvorba mi dělá radost!" Jako by na tom bylo něco zvláštního.


Seismografy nálad

Značka Merzbow v loňském roce do světa vypustila snad dvacet alb, nevím, jestli jsem zachytil všechna. Většinou se jedná o záznamy improvizací na dvojici laptopů - ve chvíli, kdy zmáčknete stop je deska vlastně hotová. Tyto nahrávky se odehrávají převážně ve výškostředových frekvencích a jejich témbr připomíná jízdu nehtů po tabuli nebo párání hedvábí.

Akita v reálném čase aplikuje softwarové filtry, efekty a samplery a jednolitou zvukovou masu jimi čeří, brzdí a narušuje. Kromě sólových děl ale připravil i další z řady kolaborací s japonskými avantgardními metalisty Boris, bubeníkem Bálázsem Pándim, trio s producentem Jimem O'Rourkem a saxofonistou Matsem Gustafssonem nebo další z řady společných alb s kytaristou Richardem Pinhasem, novátorem, který se v sedmdesátých letech mohl měřit s Robertem Frippem a dalšími průkopníky spojení kytary a elektroniky.

Noise se díky své improvizační povaze (jen málokdo zde neimprovizuje a nemá neustále zapnuté nahrávání) stal jedním z nositelů změny ve vnímání dlouhohrajících alb. Především v popu a rocku bylo album, ať už na LP nebo CD, až donedávna sklizní přibližně roční práce a něco jako „nový film" a „nový román". V alternativní hudbě je tomu jinak. Díky menšímu počtu prodaných alb se hudebníkům vyplatí pouštět do světa více, i když nízkonákladových, titulů a tyto tituly mají díky své mnohosti odlišnou povahu - jsou, řekněme, mnohem spontánnější, nepovažují se hotová díla ale za mnohdy nepřikrášlené záznamy tvůrčích okamžiků.

Co do kvantity je Merzbow pašák. Na kontě má 350 titulů, jeden z nich, Merzbox, je dokonce 50CD! Zájemci o koupi tohoto titulu většinou před investicí sledují finanční trh a kurzy měn, s poklesem ceny dolaru byl Merzbox nějakou dobu překvapivě „levný", i když jeho cena je stále pěticiferná.

Fetišismus nosičů a sběratelství na poli noise je vůbec kapitola sama pro sebe. Vtipně ji okomentoval i sám Akita, když jedno album vydal v „deluxe edici" v hyperlimitovaném nákladu 1 kus. A považte ten obal - album Noise Embryo se nachází v CD přehrávači autorádia umístěného ve funkčním Mercedesu 230. Při nastartování CD začne hrát, vyměnit se nedá, vůz je prý stále k mání.

zveřejněno 14.4.2012 na aktualne.cz - link

středa 4. dubna 2012

Scanner: PAN

Berlínské vydavatelství PAN v současné době, jak se zdá, dýchá na záda takovým trendy určujícím experimentálním značkám, jako jsou Touch a Editions Mego. Podobně osobitý přístup k výpravě titulů, podobně multižánrový katalog, v němž se extrém setkává s cukrkandlem, podobně výrazná dramaturgie jednoho muže - zakladatele. A co jméno, to svéráz a půvab, Eleganz und Dekadenz!

Playlist:
- John Wiese: Don't Stop Now You're Killing Me (úryvek)
- Ghédalia Tazartés: Repas Froid (úryvek)
- Eli Keszler: Cold Pin (úryvek)
NHK'Koyxeи (Kouhei Matsunaga): 530
- Ben Vida: Ssseeeeiiii (úryvek)
- Andre Vida: Wu Two 
- Thomas Ankersmit + Valerio Tricoli: Takht-e Tâvus



vysíláno živě 3.4.2012 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.


POZOR! VYSÍLACÍ ČAS SCANNERU SE POSUNUL NA 21:00!!!!!

neděle 1. dubna 2012