středa 30. května 2012

Scanner: Mertova čítanka

Struny ve větru, tak se jmenuje 2CD, na kterém Vladimír Merta shrnul svá zhudebnění klasických, "čítankových"  básníků. Když čítanka, tak čítanka... 

Playlist:
- Vladimír Merta: Plíží se večery (Viktor Dyk)
- Vladimír Merta: V osamění (Josef Hora)
- Činna: Tři noci (Josef Hora)
- Vladimír Merta: Helouan (Jaroslav Seifert)
- Hana Hegerová: Svatební píseň (Jaroslav Seifert)
- Jiří Bulis: Deštník z Picadilly (Jaroslav Seifert)
- Pro pocit jistoty: My jsme ti dutí a vycpaní lidé (T. S. Eliot)
- Pluto: Vřes (Emily Dickinson)
- Garáž: Podvlíkačky (Christian Morgenstern)
- Vltava: Hrazda a hradba (János Pilínszky)
- Ladislav Novák: Text pro M.M.
- Vladimír Merta: Fragment (Viktor Dyk)
- MCH Trio: Jednou jen kousek od nádraží (Ivan Wernisch)

vysíláno 29.5.2012 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.



pondělí 28. května 2012

Lubomyr Melnyk: The Voice of Trees

Tohle album sice vyšlo již v listopadu 2011, byla by ale škoda se o něm nezmínit. Kanadský skladatel a klavírista ukrajinského původu Lubomyr Melnyk sám sebe označuje za nejrychlejšího pianistu světa, jeho hra ale není samouúčelným cirkusem. Melnyk v relativní izolaci již léta rozvíjí jedinečný styl hry nazvaný kontinuální hudba, který lze přirovnat snad jen k saxofonové hře Roscoa Mitchella, který díky ovládání cirkulačního dýchání během celého koncertu nepřeruší své „hady“ ani jedním nádechem. Stejně neúnavně znějí i klávesy piana pod Melnykovými prsty. Místy má posluchač dojem, jako by hrála pianola, přístroj, který na základě děr v roli papíru mačká krkolomné kombinace kláves piana místo hráče.

Melnyk, oddaný průzkumu fyzických mezí hry na klavír, pracuje s průzračně čistými akordy, libými a drobnými melodiemi a postupně rozvíjenou repeticí. Kruhy soudobé vážné hudby jej považují za svérázného epigona Steva Reicha, Terryho Rileyho a Charlemagna Palestina, to je ale přílišná bagatelizace. Melnyk obývá vlastní svět, fyzičtější, introvertnější, dalo by se říci, svět, v němž ryzí čin je nad všechny teorie.

The Voice of Trees poprvé vyšlo, stejně jako mnoho Melnykových děl, v omezeném nákladu na CDR. Jedná se o záznam hudby napsané v roce 1983 pro taneční představení choreografky Kiliny Cremony. Kromě Melnykova klavíru zní z nahrávky i tuba Melvyna Poorea, budoucího člena německého ansámblu Zeitkratzer. Oba nástroje slyšíme v několika vrstvách. Nejprve Melnyk a Poore nahráli základní stopu. Na druhý pás natočil Poore další tubový part, konečná nahrávka je mixem obou synchronně hrajících pásů, do jejichž zvuku hráči společně přitočili další part. Slyšíme tedy tři vrstvy tuby a dvě vrstvy klavíru. Výsledek je oslnivý: krystalicky čistý zvuk klavíru tvoří bohaté rytmické předivo a posmutněle znějící tuby se starají o táhlé melodie s náznaky chorálů a fanfár.

Je skvělé, že bernský Hinterzimmer specializovaný na hudbu samorostů, jako jsou Ghédalia Tazartés a Strotter Inst., toto album vydal. Lubomyr Melnyk se ocitl v katalogu, kde mu to sluší a kde se k jeho dílu dostanou noví konvertité, kterých, jak doufám, nebude málo. Toužíte-li pořídit tomuto skvělému albu sourozence, navštivte Melnykův online shop na http://continuouspiano.com.


zveřejněno 28.5.2012 na hisvoice.cz - link


Lubomyr Melnyk - The voice of trees 04

středa 23. května 2012

Dobrý časy hrajou na jistotu Půlnoční

Když se americký producent Rick Rubin pustil do záchrany kariéry Johnnyho Cashe, byla z toho série American Recordings. Jejím nesporným vrcholem a dílem, které se právem dostalo do žebříčků nejlepších alb všech dob, byl čtvrtý díl American IV: The Man Comes Around (2002), kolekce, na níž Cash zlomeným a pochroumaným hlasem za komorního doprovodu kytar a jen občas i jiných nástrojů zpíval směsi nového repertoáru a coververzí od countryových standardů až po Bridge Over Troubled Water, beatlesovskou In My Life, depešáckou Personal Jesus a Hurt z pera Trenta Reznora (Nine Inch Nails). Bylo to - a stále je - neuvěřitelně působivé: jeho hlas volně jen volně kopíroval původní melodie a drnčel předzvěstí nedaleké smrti a všechny písně díky tomu dostaly nemalou existenciální tíhu. Vezměme si Cashův hit Give My Love To Rose: původně to byl sice smutný, ale vcelku standardní cajdák, na pozdější verzi z Man Comes Around ale Cash není pozorovatelem, ale oním u železničního pangejtu umírajícím vězněm, který už se nestihne vrátit domů.

Je nesmysl a drzost podezírat umělce, který se ocitl na konci své životní pouti, z kalkulace, jisté ale je, že model The Man Comes Around se ukázal být komerčně úspěšným. Lidé zkrátka touží zažívat při poslechu hudby opravdové emoce, a co si budeme povídat, hlas pochroumaný životem zní lépe než juvenilní skřehotání rozjásaných děcek z talentových soutěží, umělé emoce nebo ostentativní demonstrování těžké pohody. A člověk ani nemusí být letitý: Amy Winehouse vládnoucí hlasem staré coury a trpící sebedestruktivním životním stylem byla zcela dokonalým komerčním produktem s parádně načasovaným koncem - hendrixovskojopilonovskocobainovských sedmadvacet, nekupte to!


Skutečný návrat na scénu

Asi to nebyl Rick Rubin, kdo coby hudební producent jako první obchodoval s bolestí a smrtí, je to ale on, díky komu je těžké psát o Dobrých časech, novém albu Václava Neckáře natočeném se skupinou Umakart, aniž by Cash byl zmíněn. Václav Neckář sice poté, co doslova utekl hrobníkovi z lopaty, natočil comebackové album Oči koní (2005, znáte z teleshoppingu), za skutečný „návrat na scénu" se ale považují až Dobrý časy, album pyšnící se hitem Půlnoční napsaným pro animovaný celovečerák Alois Nebel.

Když vyšla Půlnoční na nebelovském soundtracku, Neckář se s protagonisty Umakartu, Jaromírem Švejdíkem a Dušanem Neuwerthem dohodl na vytvoření celého alba. Jeho zvuk je nepřekvapivě odvozen od veleúspěšného půlnočního vzorce. Není snad čtenáře, který by Půlnoční neslyšel: jednoduchý doprovod stojící na přirozených barvách živých nástrojů, postprodukce, která vypadá tak, jako by ani nebyla a šlo o autentickou garážovku, unavený zpěv prodchnutý smutkem… „a jsou Vánoce…" Refrénové aleluja se k Bohu obrací sice úpěnlivě, ale rezignovaně: zase nic, že jo?

Reakce pod jednou z několika verzí písně vyvěšených na youtube jsou jasné: „a právě proto se mi to možná líbí, není to stotisíckrátpětkrát upravený, neskáčou po podiu jak opice a je to takový pohodový=) Protože dnešní interpreti už tím že si chtěj hrát na hvězdy stojej za hovno... a on? Ten si v žádným případě na nic nehraje už proto to je krásný =)." A ještě jedna: „Slzy v očích.. Ta písnička nepatří mezi nejdokonalejší, ale je v ní nějaký kouzlo.. A to mě pokaždý dostane.. A navíc tohle video.. Vidět tu upřímnost v jeho očích.. Dokonalost.. a ať si každej říká co chce, mně nikdo tenhle názor nerozmluví.. BRAVO pane Neckář.. :)"


Ano, bravo, pane Neckář…

Osmdesát procent kouzla celých Dobrých časů je zakleto v Neckářově zpěvu. Aranžmá a autorské kvality dvojice Švejdík - Neuwerth vydají za zbývajících dvacet. Snaha zopakovat úspěšný recept Půlnoční totiž dělá albu medvědí službu. Na Půlnoční byla rozvrzanost a textová neobratnost (Jaromír Švejdík, rýmy a pravidelný rytmus ctící zákonitosti mluvené češtiny zkrátka nejdou dohromady) půvabná. Když předchozích devět písní alba ale zní stejně, vkrádá se podezření, že na vině je autorská bezradnost nebo kalkul. Styl, dalo by se namítnout, já mám ale za to, že styl je cosi hlubšího a širšího než opakování jedné strategie, cosi, co vzniká dlouhobobě, v širším kontextu a plánovat lze jen zčásti.

Styl je to, co má Neckář jako zpěvák, ať už zpívá Čaroděje dobroděje, Stín katedrál, Půlnoční nebo „artovější" kus třeba z Planetária.

Tohle album zkrátka hraje na jistotu víc, než mu sluší. Pánové z Umakartu si asi navzdory Půlnoční neuvědomili, co v Neckářovi mají. Vůbec nic by se nestalo, kdyby se aranžérsky a skladatelsky jaksepatří odvázali: zpěvák by to ustál a potenciální různorodé album bez obtíží stmelil svým projevem.

Takhle mám dojem, že by mi Dobrý časy posluchačsky svědčily jako pětipísňové EP: Půlnoční + jakékoli čtyři další.

Václav Neckář se navzdory tomu všemu ale opět ocitl na výsluní. Půlnoční je rozhodně vkusnější comeback než Dlouhá noc jeho někdejší zlaté souputnice, sázka na lo-fi písničkářství přece jen víc up-to-date než sázka na davidovské disco. (Disco ve světě sice zažívá comeback například v bizarních interpretacích kdysi noiseových psychedeliků, tak srovnaní se světem v Čechách ale ještě nejsme - no, kde jinde ale znají zásnuby disca, hokeje, socdem a spartakiády?)

Neckář koncem šedesátých let nazpíval dodnes fantastické album Dobrou zprávu já přináším vám, na níž se vedle repertoáru z dílny českých autorů skví coververze tehdy aktuálních Rolling Stones, Small Faces, Bee Gees i vtipálků New Vaudeville Band a doprovod bigbítového Mefista se střídá se zvukem orchestru Karla Krautgartnera (Kdy dojde docenění, jakým géniem českého POPU tenhle jazzman je?) a Václava Hybše i s dechy Traditional Jazz Studia. Výsledek? Pestrý a přitom dokonale kompaktní.

Navzdory tomu, že Dobrý časy ve srovnání s Dobrou zprávou neobstojí, jde o důstojný comeback a jednu z dvou tří nejdůležitějších položek Neckářovy diskografie. Především ale díky nehudebním okolnostem svého zrodu.

Václav Neckář: Dobrý časy, 2012, vydal Supraphon

zveřejněno 22.5.2012 na aktualne.cz - link

středa 16. května 2012

Wernischova zrnka písku plují nad Chadimovými smyčkami

Staronový projekt Mikoláše Chadimy, MCH Trio, jemuž na značce Guerilla (až dosud Chadima vydával jinde) vyšlo debutové CD 100 minimalistických básní, je ctností z nouze, nebo jinými slovy dítě doby. Má se čile k světu, je samostatné, ale z jeho projevů je jasné, že je celý tatínek.

Skladatel, saxofonista, kytarista a zpěvák Mikoláš Chadima je již třicet let frontmanem svého MCH Bandu, který založil po rozpuštění slavné značky Extempotre v roce 1982. Poslední sestava MCH Bandu je pětičlenná, taková sestava je ale občas pro pořadatele příliš drahá. Co s tím v době, kdy prodeje nahrávek jdou do kopru a koncertují i ti, kdo dokázali dlouhá desetiletí úspěšně oslovovat posluchačskou veřejnost jen prostřednictvím alb. Chadima navíc koncertuje rád a často, i když asi ne tak často, jak by rád - restituční kauza, jejíž hlavní postavou byla jeho manželka Marta, mu úspěšně zbrzdila vcelku slušně rozjetou profesionální kariéru. Najednou bylo zkrátka třeba být u soudů a ne v sálech.


Krizí rozdělený band

A současná zdánlivá ekonomické krize navzdory tomu, že se do mentality lidí promítá výrazněji než do jejich peněženek, kapelnímu provozu také nepřispívá. Řešení? Rozdělit soubor na dvě tria (rytmická sekce vs. klávesy + pozoun, leccos se ale „za pochodu" mění a v Moskvě dvoučlenné trio letos zjara koncertovalo s místními muzikanty) s frontmanem v čele a přednatočenými smyčkami navíc. A aby takový halfplayback nebyl jen estrádním vykrádáním hitů, které kdysi natočili živí hudebníci, vznikl pro dvojtvářné MCH Trio nový repertoár. Jeho studiový záznam je Chadimovým nejlepším albem od deset let starého CD Tagesnotizen se zhudebněnými věžeňskými zápisky východoněmeckého disidenta Jürgena Fuchse.

Skladatel Chadima se ve svém Bandu hudebně definitivně našel na 2LP Es reut mich f…, které bylo napsáno již někdy v roce 1988: jeho hudba je melancholická a trochu potemnělá, proti kolovrátkovému androši ale pracuje se subtilnějšími náladami, klenutějšími melodiemi a složitějšími metry. Předtím v MCH Bandu doznívaly ohlasy alternativního rocku sedmdesátých let a v šamansky industriálním programu 198FourWell?! zněly vedle hudebních nástrojů a hluků i přednatočené magnetofonové smyčky. Tehdy je Chadima, jak kdesi patrně s trochou nadsázky řekl, používal proto, aby kapela měla rychle sbaleno a mohla včas prchnout, začnou-li se kolem dějiště jejích často nepovolených koncertů stahovat policajti. Některé z těchto smyček nyní hraje i MCH Trio.


Symbióza s Wernischem


Jeho album 100 minimalistických básní obsahuje šest zhudebněných textů Chadimova dvorního dodavatele slov, básníka Ivana Wernische. Wernischovy básně byly na začátku osmdesátých let přesně tím, co Mikoláš Chadima potřeboval, aby plně rozvinul svou autorskou poetiku.

S lehkým pousmáním střídají křehkou lyriku i bravurní pastiš s explicitní epikou zavlhlého hnusu, vždycky v nich ale nádherně skřípou staré panty a města obydlená živými obrazy vyrudlých lidí, z nichž někteří se jmenují Bedřich a vrtí palci na břichu, města, která přetékají okrašlovacími spolky i zaprášenými sklepeními napěchovanými rozličnou veteší.

„Na stole bílý list a obálka a žlutý list ze stromu nade mnou. A na tom bílém i na tom žlutém můj stesk, má zoufalost, má naděje," nachází Wernisch svět v zrnku písku a paralely v detailech vnitřních a vnějších krajin. „Zapadá slunce a na ulici chodci se zářivými obličeji se míjejí s lidmi temných tváří," vypráví na stejné téma hned následující zhudebněná báseň. Ne všechny krajiny jsou ale takto orientálně kontemplativní: jinde se v nich vyskytuje, sníh, nádraží, chrám, děti, bába i viselec.„Konečně dočkal se muž svého provazu. Už jen příčel; přes rybník koulejí sudy, děti se kloužou, bába táhne otep. Fouká mi pod kabát."

MCH Trio se od kompletního MCH Bandu samozřejmě liší co do kompoziční stránky: smyčky jsou repetitivní a tvoří pevný, neměnný základ, nad nímž se odehrávají sóla, vokální party a nejspíš i improvizace. Písně na CD 100 minimalistických básní - nejkratší má necelých šest, nejdelší něco přes třináct minut - jsou proto spíše zvukovými bloky, i když bloky mnoha fazet.

V úvodním Větru zazní orchestrální samply a důrazné bicí, o píseň dál již bicí jen lehce, loungeově zdůrazňují rytmus. Syn člověka proplétá několik kytar s digitálními zvonky, Krajina na konci zimy pracuje s fragmenty ruchů poskládaných kolem znepokojivě tichého bručení pozounu. Rockový nápřah má pouze Jednou jen kousek od nádraží, titulní píseň 100 minimalistických básní zase meditativní album uzavírá ve veselém duchu. Těch básní není sto, ale snadno si je podle Wernischem naznačeného schématu domyslíte. Báseň Déšť zní:„Prší". Báseň Zvony: „Zvoní". Vrabci: „Štěbetají." Kowalski: „Mě sere." atd.


Emchábandovská znamení

Co zůstává „emchábandovsky" stejné, jsou melodické basové linky (hrané zde undergoundovým veteránem Ivanem Bierhanzlem), vynikající pozoun Jana Jiruchy, frontmanova kytara používaná spíš jako melodický než jako harmonický nástroj a konečně zpěv, místy zdvojený. Mikoláš Chadima má dar zpívat stručné texty tak, že každý z několika řádků zní jako klenutý chór; jeho písně nemají sloky, pouze instrumentální pasáže a refrény, dalo by se říci. A je zajímavé, že ačkoliv Chadima pracuje se slovy největšího českého žijícího básníka, nezhudebňuje je, ale nasazuje do hotových kompozic.

Prozkoumat, jak to nejrůznějším sestavám MCH Tria zní naživo, může být dobrodružstvím o několika pokračováních. A umím si představit, že některá z triových písní ozvláštní koncertní repertoár celého MCH Bandu.

zveřejněno 15.5.2012 na aktualne.cz - link

BBNU Live 2011...



...aneb video z nového alba So As

Scanner: Nosferatu

John Zorn přednedávnem vydal album Nosferatu. Album téhož jména v minulých letech připravili mimo jiné i (v abecedním pořadí): Art Zoyd, DG307, Faust, Popol Vuh a další. Do rozhlasového studia přijel i auťák, co jezdí na lásku... ehm na krev. "Viděl jste ten motor? Já jsem Kaplan! Kandidát vět! RNDr! "

Playlist:
- John Zorn: Desolate Landcape
- DG 307: Úvod
- DG 307: Ve Wisborgu žili...
- Art Zoyd: L'oeuf de serpent
- Faust: Die Entscheidung
- Popol Vuh: Die Nacht der Himmel
- John Zorn: The Battle Of Good And Evil
- Art Zoyd: Sleep No More
- XIII. století: Intro
- Petr Hapka: Upír z Feratu (úvodní titulky)
- DG 307: V noci se Nosferatu...
- John Zorn: Mina
- Popol Vuh: On The Way
- Art Zoyd: Nosferatu
- John Zorn: Stalker Dub

vysíláno 15.5.2012 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.

úterý 15. května 2012

Petr Ferenc: Hudba v krizi není a nikdy nebyla. Prochází revolucí.


Výživný a inspirativní rozhovor s Petrem Ferencem, českým turntablistou, hudebním improvizátorem, promotérem a především publicistou, který se snaží vnímat hudbu v širším kontextu, než tak jak se jeví v prvním plánu. Slovy klasika: „Sovy nejsou tím, čím se zdají být.“

Prof. Neutrino

Spolu s Tomášem Procházkou aka Federselem jsi založil duo Radio Royal a provozujete server aktivizující naši free improvizační hudbu a audio-vizuální tvorbu - WAKUSHOPPU. Jak jste se dali dohromady a jaké máte společné záměry?
Známe se dlouho, samozřejmě z hospody. Seznámil nás Michal Brunclík z BBNU, který s Tomášem kdysi hrával v kapele Seno, legendární východočeské formaci, jíž prošly snad celé východním Čechy, mimo jiné členové B4, BBNU, BJ Tzarr... S Tomášem jsme objevili společnou vášeň pro obskurní pop a po mnoha letech výměny inspirací a tipů v oblasti Zagorová – Orm – Píseň pro Rudolfa III. – krautrock se nějak zrodilo Radio Royal, projekt na zpracování druhotných sonických surovin. Zpracováváme je u Tomáše v kuchyni, která má kromě kredence i obývací a nahrávací kout plný nástrojů typu langure repeater, basset, papoušek, mandolína, flétničky, no-input mixing board...

Wakushoppu není primárně web, ale koncertní série. Všechna vystoupení jsou zaznamenávána ze stránek wakushoppu.blogspot.com lze stáhnout audio i videosvědectví. Cíl a záměr Wakushoppu je jednoduchý: aby mohla existovat improvizační scéna se všemi přesahy a výměnou inspirací i hráčů, musí být kde hrát. Princip? Měsíční periodicita, vstup zdarma a žádné honoráře. Vlastně večírky s hudbou.

Jsi u nás asi nejaktivnější manipulátor s gramofony (tzv. turntablista), který pokračuje ve stopách "gramofonistů" jako Philip Jeck nebo Christian Marclay. jaký máš vlastně vztah ke gramofonu jako hudebnímu nástroji? Čím si tě "asfaltová placka" získala?
To je víc otázek v jedné. Dokud jsme nezaložili BBNU a Michal Brunclík si nevzpomněl, že na střední škole zkoušel, co to udělá, když donutí desku přeskakovat, bylo mi víceméně jedno, z čeho si hudbu pouštím. To bylo někdy v roce 2001. Pak mě ale kouzlo gramofonu zasáhlo plnou silou a stal jsem se zarytým vinylovým fetišistou – postupně to taky přešlo, dodnes ale, když si při nákupu nějakého titulu můžu vybrat mezi LP a CD, jdu do vinylu.

S Philipem Jeckem jsem se vyrovnával docela dlouho, ten ze všech turntablistů nejvíc naplňuje to, co chci v hudbě slyšet, a byl to pro mě titán. Ostatní gramofonisté, zejména Otomo Yoshihide a ErikM, mi sice taky přišli zajímaví, ti jsou ale zvukově někde úplně jinde než BBNU. Teď už nemám pocit, že bych kráčel v nějakých stopách. BBNU jsou po letech improvizačně sehraní tak, že mají vlastní zvuk a navíc už dávno nehrajeme jenom na gramofony. Na koncertech zní všechny možné nosiče (LP, MC, CD, MD, mp3), navíc znovuobjevuju svět efektů, kterým jsem se až dosud spíš vyhýbal. Vlastně chci, aby BBNU fungovali jako bigbítová kapela – aby konceptuální stránka toho, co děláme, byla obalená chutným masem a bylo vidět a slyšet, že spojení členů má potenciál vytvářet synergii. Čistý konceptualismus mě jako hudebníka neláká.

Gramofon není ani tak nástroj, jako partner při hře. Stroje, co máme, mají tak silný motor, že tě skoro přeperou. Ani nevíme, jestli by ještě pořád běžely synchronně, myslím, že už se za ty roky mohly docela rozhasit. Ale to nevadí. Náhoda je báječná věc. A my jí rádi pomáháme přikládáním šablon a různých překážek na otáčející se desku. A desky jsou čím dál ohranější, čím dál krásněji praskají a čím dál vášnivěji přeskakují. To praskání je vůbec skvělá věc, především ve sluchátkách to dělá neuvěřitelné stereoefekty. Někdy rád pouštím jen koncové drážky s praskáním, Michal zase desky upíná do soustruhu a pískuje, samozřejmě pořád používáme samolepky, i když už ne tak často. A úplně nejlepší jsou desky nalezené u popelnic nebo jinde na ulici, ty už není třeba preparovat. Takže odpověď na tvou otázku zní: placka si mě získala tím, že hra na ni je kontaktní, sebemenší dotek nebo manipulace změní výsledný zvuk.

Na přelomu tisíciletí jsi spoluzakládal časopis HIS Voice. Můžeš nějak zrekapitulovat zhruba desetiletí funkčnosti tohoto hudebního periodika, zaměřujícího se především na experimentální a avantgardní scénu. Jak to s ním vypadá v době utahování opasků s granty na kulturu?
Těch kompletních ročníků bylo jedenáct, zakladatelkou byla kamarádka Tereza Havelková, díky tomu jsem se ocitl u zdroje, navíc jsem tehdy bydlel přes ulici od redakce, takže jsem se mohl účastnit pravidelných obědů. Ale na samotném zakládání jsem se nepodílel, byl jsem přizván k práci na prvním čísle již založeného média.

To, že se časopis typu HIS Voice dožil dvanáctého ročníku, je částečně zázrak a částečně to, že je zkrátka zřizován Hudebním informačním střediskem, což je organizace s mnohaletou tradicí - archív české soudobé vážné hudby, pořadatel festivalu Contempuls a vydavatel anglicky psaného časopisu Czech Music Quarterly informujícího o české vážné hudbě světovou veřejnost. HIS Voice je jen jednou z aktivit HIS.

Výše ministerských grantů je letos téměř likvidační, takže HIS Voice stojí před otázkou co dál. Rozhodli jsme se, že zatím flintu do žita házet nebudeme, další čísla časopisu ale budou hubenější.

Už delší dobu nebylo moc slyšet o tvém, i samotnými Anděli oceněném projektu Birds Build Nests Underground (BBNU). Připravujete něco nového, nebo se teď spíš věnuješ svým externím projektům?
BBNU žijí bohatým vnitřním životem... 11. května nám ale vyšlo studiové CD So As s novým materiálem - čtyři skladby a videotrack. Jde o společný projekt našeho vydavatelství Love Nest a anglopolské značky Lumberton Trading Company, která už vydala jeden náš track na své kompilaci Autumn Blood a v katalogu má jména jako Faust, Michael Gira, Steven Severin, Peter Christopherson, Andrew Liles, Human Greed, Volga, Theme a další. A zanedlouho nám, také v Polsku, vyjde kazeta s názvem Kiss, to bude takový až obřadní živák, do konce roku možná stihneme oblažit i český trh.

Takže navenek o BBNU asi moc slyšet nebylo, v zákulisí se ale pilně připravovaly tyhle nahrávky, dokončuje se nový design webu a další virtuální hnízda, jako je Youtube kanál a Bandcamp profil. Trochu jsme omezili koncertní činost s cílem nahradit kvantitu kvalitou (každý koncert by měl být jiný a tak trochu svátek) a chystáme se kapelu do značné míry přerodit – navázat na improvizační polohu, kterou rozvíjíme cca od toho Anděla a posunout ji, doufám, nejmíň o patro vejš i za použití dosud nepokřtěných zbraní. Takže máme po letech zase zkušebnu a hledáme ztracenou kázeň.

Jsi promotérem průběžného festivalu STIMUL, zaměřujícího se na současnou alternativní hudbu. Kdo všechno ho vlastně spoluvytváří a na co zajímavého se můžeme těšit v tomto roce?
STIMUL v první polovině roku skládal z pouhých dvou koncertů, premiéra rakouské písničkářky Soap & Skin se v Arše moc povedla. Bohužel, nevyšlo vše, co bylo naplánováno, ještě je tu ale podzim, na jehož programu pilně pracujeme. Zatím nic neprozradím, všechno ještě může být úplně jinak.

Nedávno jsi napsal článek o tom, zdali je hudba opravdu k krizi. V krizi jsou určitě hudební nosiče a velká vydavatelství, která už zdaleka neovládají hudební trh. Hudební materiál se v době internetu stává imaterálním a čistou abstrakcí v podobě binárního kódu. Jak se na tuhle transmutaci díváš?
Hudba v krizi není a nikdy během své mnohatisícileté historie nebyla. Stejně jako umění obecně: člověk je neustále má potřebu vyvářet i vnímat, takže jaká krize. Hudba na jednu stranu prochází revolucí. Levý marxist Egon Bondy tvrdí, že o revoluci se dá mluvit jen tam, kde dojde ke změně výrobních prostředků. A toho jsme svědky – přelom tisíciletí přinesl počítače, na něž lze hrát i improvizovat v reálném čase a taky přinesl možnost jak šířit hudební nahrávky bez hudebních nosičů. Vnímání a poslech hudby se zase proměnil, stejně jako se změnil při vynálezu rádia a gramofonu.

K pousmání je i neustálé honění se za zpoplatnění autorských práv velkých hudebních vydavatelství a hudebníků, kteří by stále chtěli poplatky "na věčnost". Myslíš, že se dá vůbec změřit nějaká obecná míra autorství a původnosti v době retrostylů a postmoderních citací?
Myslím, že se tu mísí víc otázek: míra autenticity a „autorství“, boj velkých vydavatelství o kontrolu nad trhem a autorská práva u skladeb, která zatím „na věčnost“ nejsou, i když snahy by tu byly...

Tak tedy: míra autorství se určit dá, i když ne s centimetrem v ruce. Citace a návrat do minulosti – „retro“ – se táhnou celými dějinami umění, to není jen otázka současnosti. A Mona Lisa od Leonarda, Mona Lisa s Duchampovým knírem a Mona Lisa coby roláž Jiřího Koláře – copak se dají splést jedna s druhou? I když jsou obě posledně jmenované odvozeny od té první, každou „čteme“ jinak a s originálem si je nespleteme. Kdo máš oči, zři, kdo máš uši, slyš.

A ta třaskavá otázka: velká hudební vydavatelství si zkrátka musejí uvědomit, že pokrok v technologiích nezastaví a na vzniklou situaci se nějak adaptovat. Je jasné, že coby ekonomické subjekty s milionovými rozpočty touží po tom uchovat si status quo a ohlídat si své příjmy. Divím se, že se tomu někdo diví. „Alternativci“ chtějí, aby se Sony Music a další chovali jako DIY label, ale logický důvod to nemá. A posluchač mainstreamu, který si tu svou Madonnu a Radiohead rád stáhne, má sice plnou hubu keců o boji s molochy, ale nebýt molochů, tak nemají co stahovat, protože velké popové hvězdy zkrátka hudbu dělají proto, aby se jim to rentovalo, a mají se svými vydavateli společný cíl. Takže veškeré protipirátské demonstrace musím považovat za alespoň zčásti alibistické, lidi prostě najednou musejí pustit chlup a není jim to milé, tudíž se tváří, že jsou to nakonec oni, koho někdo okradl.

Ano, OSA a další by nemuseli zpoplatňovat prázdná CD a opilce u táboráku. Na druhou stranu: pokud hudba vstoupí do komerčního světa, což její autoři rozhodně chtějí (už proto, aby dostali aspoň cesťák), je asi jediná možnost nakládat s ní jako s patentem – tedy platit za použití (koncert, rádio, film, reklama atd.). A proč nepřevádět autorská práva na dědice? Barák přece taky odkážete dětem. Ve světě, kde se s hudbou zachází jako s komoditou, což tento svět je, to tak zkrátka chodí. Kdyby se s hudbou (a třeba filmy) jako s komoditou nezacházelo, nebylo by co stahovat, neb by se zkrátka nevyrábělo, a to především v oblasti těch největších kasovních trháků, které se stahují (stejně jako prodávají) nejvíc.

CD by mohla stát stovku (s DVD za pade to funguje, což je fajn precedens), velcí vydavatelé by asi nemuseli živit tisíce pohůnků a manažírků, hudebník by od vydavatele nemusel dostávat vyloženě urážlivé procento ze zisku (i když tady je to na konkrétní smlouvě: jaký si to uděláš), leccos by mohlo být zadarmo. Bylo by to hezké, ale ta situace prostě ještě nenastala. A rozhodně nenastane díky demonstracím, ale díky zákonům nabídky a poptávky na trhu a díky postupnému vývoji technologií a alternativních cest distribuce. Světový trh se nereorganizuje kvůli pár transparentům a opakuji: ne každý je ochoten modlit se k DIY. Drtivá většina posluchačů hudby asi ani neví, co to je, protože se krmí mainstreamem a ten je zkrátka továrním výrobkem a v prostředí DIY by nikdy vzniknout nemohl.

Já osobně nemám problém vydávat tituly coby free downloady nebo CDR a odehrát koncert zadarmo, zároveň jsem ale rád, že se hudbou dá živit, i když já sám se jí aktivně neživím. Svět nabízející možnost vydat se cestou zisku i cestou čistého nadšenectví je vlastně ideální – rozhodně lepší, než svět, ve kterém by jedna z těchto možností chyběla. A „demokracie“ coby pseudonym závistivosti, hamtavosti a třískání do stolu za řevu slova „právo“ mě neskutečně sere.

Je těžké se vyhnout otázce, jaká hudba tě nejvíc ovlivnila. Zajímají mě samozřejmě takový ty momenty "hudebního satori", kdy si člověk řekne: "To je přesně ono, co jsem chtěl slyšet!“ Případně: "Takhle nějak bych to chtěl dělat taky."
Ty momenty čistého „satori“ nebo „epifánie“ byly dva. Když mi bylo asi třináct, slyšel jsem z kazety první desku Velvet Underground a ten den ještě snad čtyřikrát. Dodnes ji považuju za to nejlepší, co jsem kdy slyšel. Tím byl u mě konec s hard rockem, ke kterému v Čechách a hlavně na Moravě nelze nepřičuchnout. Všichni melou o Párplech, Zeppelínech, Uriáších, Slejdech... Taky tím pro mě skončilo hledání bigbítu pro třetí tisíciletí. Skončil jsem s rockem prostě v době, kdy frčeli Oasis a Nirvana, což byly kapely, které mi tak nějak nevadily, a nemám pocit, že bych o něco přišel. Domnívám se prostě, že rock už umřel, od nové vlny tu nebyl nikdo, kdo by jej globálně „znovudefinoval“. A to je bratru třicet let. (V srpnu jedu do Berlína na Beach Boys, to bude paráda a počítám, že záležitost bizarnější než si umím představit!)

Velveti mě vedli úplně jiným směrem, ke krautrocku, Beefheartovi... a hlavně k vědomí, že to zajímavější se v hudbě skrývá pod povrchem. A pak přišlo druhé satori: koncert Legendary Pink Dots v Rock café. Tam mi došlo, že elektronická hudba, kterou jsem předtím ignoroval, umí přenášet stejné množství emocí jako hudba hraná živě. A že se v ní neproducírují sóloví kytaristi, které viním z nevratného zblbnutí bigbítu v sedmdesátých letech: výraz největší revoluce v umění dvacátého století zdegeneroval na závody v honění krku... Punk a nová vlna už tyhle škody zachránily jen zčásti.

Vše, co v hudbě dělám a poslouchám, se odvíjí od těchto dvou satori. I když ta odvinutá nit může být kilometrová a pořádně zašmodrchaná a v labyrintu hudby se na ni může nabalit leccos od prachu po překvapivé formy plísní s chapadélky. Něco je srdcovka, něco „přes hlavu“, něco si ke mně našlo cestu náhodou, něco poslouchám jako ušní adrenalinový sport. A uklidňuje mě, že zásoby hudby na rozdíl od zásob ropy se zdají být nevyčerpatelné.


Na druhou stranu by mě zajímaly i tvoje současné objevy na hudební scéně. Co teď posloucháš a chtěl bys třeba doporučit?
Tuhle otázku bych měl jako hudební pisálek umět zodpovědět, ale nikdy mi to nejde a u výročních anket trpím jak zvíře. Pro mě je současný objev ten objev, který jsem učinil nedávno. Teď poslouchám asi pět loňských a letošních desek Johna Zorna, protože o nich musím napsat.

A samozřejmě, českým objevem loňska je Der Marebrechst, génius z hor, malíř, stavitel neobvyklých nástrojů a autor více než stovky alb. Když se s ním potkáte, nějaké vám dá.

Jak se díváš, že to bude s hudbou, potažmo s uměním "v době krize" do budoucna, když přestane být podporována z grantů, lidí na koncertech ubude a bude záležet jen na nadšenectví jednotlivců?
Jak už píšu výš: umění nezanikne, to dřív zaniknou ministerstva kultur. Na nadšenectví jednotlivců záležet bude a v oboru DIY a „komorních“ záležitostí to může fungovat takřka beze změn. Bigbít u nás patří do hospod a tam se kapela zaplatí z výčepu. Pro velké divadelní a operní domy, orchestry, muzea, vážnohudební festivaly apod. ale můžou nastat zlé časy, některé věci se bez podpory státu prostě uskutečnit nedají, pokud v zemi není tradice Rockefellerů, Guggenheimů a jiných mecenášů. A ta u nás fakt není. To aby se paní ministryně nakonec opravdu bila jako lev.

zveřejněno 14.5.2012 na freemusic.cz - link

Birds Build Nests Underground: So As



Joint-released by Lumberton Trading Company and BBNU‘s own Love Nest imprint, So As is the very latest album by this prolific and inventive trio comprising of turntablists Petr Ferenc and Michal Brunclík and filmmaker Martin Ježek. Featuring four pieces and a film by Ježek lasting 10 minutes, this album witnesses BBNU not only honing the craft caught on their previous few releases and live sound but also pushing it into new places as well. The atmospherics and interstellar swirl of textures seen on their recent collaborative LP with My Cat Is An Alien serve as a great starting point to the quasi-dimensional blankets of abstract sound to be found at work here. Limited to 300 in digipak sleeves.

K mání třeba zde.

úterý 8. května 2012

Zlý muž jazzu spojuje virtuozitu s noisem a hardcorem

Album The Gnostic Preludes vydané letos americkou značkou Tzadik je kolekcí instrumentálek pro trio kytara - harfa - vibrafon + zvony. Hudba všech osmi Gnostických preludií se volně pohybuje mezi romantickou komorní hudbou, jazzem, orientálními i klezmerovými názvuky. Že je jejím autorem jazzman, poznáme podle důrazu na barvu zvuku. Témbr harfy a zvonů vcelku nepřekvapí, elektrická kytara hvězdného Billa Frisella má ale žánrově zcela jednoznačný twang. Tohle není komorní hudba pro kohokoliv, ale dílo pro předem vybrané hráče.

Kromě Frisella je to harfistka Carol Emanuelová a perkusista Kenny Wollesen. Vlastně jde o „kapelu", jejíž leader se rozhodl pro roli autora, nikoliv instrumentalisty. „Nehodlám sedět ve veži ze slonoviny a shazovat z ní hráčům noty. Musím tam být s nimi, proto jsem začal hrát na saxofon, abych se mohl setkávat s hudebníky. Stále věřím, že je třeba získat si jejich důvěru, než začnou hrát mou hudbu. A až je po všem, chci, aby řekli: to byla sranda. Strašná spousta práce a jedna z nejtěžších věcí, co jsem kdy dělal, ale za tu dřinu to stálo." Autorem těchto slov není nikdo jiný než John Zorn.

Ano, ten John Zorn, který dokázal spojit free jazz s noisem, virtuozitu s hardcorovým nářezem, ten, který Západu pomáhal představit zběsilost japonského undergroundu, „zlý muž jazzu.". V posledních letech je jeho dravost ale introvertní, obrácená dovnitř. Z poslechu Zornových novinek mám dojem, že jejich vznik stál tolik úsilí, potu a energie jako vznik těch nejextrémnějších hlukových divokostí, jakých se tento muž v maskáčích kdy dopustil. 


Čtyři stovky alb spasitele jazzu 

Osmapadesátiletý altsaxofonista - vlastně multiinstrumetalista - a skladatel John Zorn je žijícím pomníkem experimentální hudby New Yorku, kde stále žije. Sólová alba vydává od roku 1983, celkový počet jeho desek se do dnešní doby pohybuje kolem čísla čtyři sta - do této sumy musíme kromě alb, kde je v roli skladatele a kapelníka zahrnout i desky, na nichž hraje coby sideman, na nichž interpretuje cizí hudbu a také soundtracky: jeho série Filmworks se předloni dočkala dílu s pořadovým číslem XXIV. 

Takže nás nepřekvapí, že The Gnostic Preludes nejsou jediným albem, které Zornovi letos vyšlo. Další letošní nahrávkou je skladba Mount Analogue věnovaná řecko-arménskému spirituálnímu učiteli a skladateli Gerorgii I. Gurdžijevovi, který hlásal, že věda nedokáže zodpovědět zásadní otázky lidského života a jeho smyslu, že moudrost dávných dob musela někde nějak přežít a že je možné tuto tradici najít. 

Mount Analogue nemá kratší tracky, jedná se o jednolitou, osmatřicetiminutovou hudební metaforu Gurdžijevovy spirituální cesty, v Zornově případě cestu hájemstvím vážné hudby, world music a jazzu v podání klavíru, varhan, basy, severoafrické loutny oud a tří perkusistů střídajících bubny, modlitební zvonky, vibrafon a další bicí nástroje. 

Bubeníci Cyro Baptista a Kenny Wollesen, kteří hrají na Mount Analogue, v loňském roce natočili i Zornovy skladby Satyr's Play a Cerberus, tentokrát ve společnosti basových dechů. Inspirace pro toto CD pochází pro změnu z antického světa a jeho tajných obřadů - bakchanálií - a výsledek je mnohem dramatičtější, syrovější a přerývanější. Když se ozvou ženské vzdechy, je až teatrální. 

Tak zní někdejší spasitel bílého jazzu na počátku druhé dekády třetího tisíciletí. Když se na začátku osmdesátých let objevil na scéně, vnímali jej posluchači především jako altsaxofonistu bourajícího zažitou představu o jazzu mesaliancemi s japonskými noisery či světem evropské scény zvané Rock v opozici a vychutnávali si jízdy v podobě interpretací filmové hudby Enia Morriconeho či nepředvídatelné několikavteřinové „sypačky" projektu Naked City, v němž se sešel japonský řvoun Yamatsuka Eye a kytarové hvězdy Bill Frisell a Fred Frith (ten coby basista). 

Ve skupině Pain Killer se Zorn zase spojil s hyperkativním baskytaristou a producentem Billem Laswellem a bubeníkem Mickem Harrisem z grindcoreových Napalm Death. V triu Hemophiliac tvořeném Japonskou Ikue Mori, která před přechodem k elektronické hudbě coby bubenice spolu s Lydií Lunch, Michaelem Girou či Sonic Youth utvářela podobu newyorské no wave scény, a zpěvákem Faith No More a dalších skupin Mikem Pattonem se odvázal snad nejvíc. 


Z downtownu ke kořenům 

Zorn zkrátka překročil hranice domovské scény, newyorské downtown music, u jejíhož zrodu stála v šedesátých letech potřeba mít kde provozovat hudbu. Počátek šedesátých let zdánlivě plně patřil nástupu rockových skupin v čele s Beatles, mnoho zajímavého se ale dělo i na poli vážné hudby a jazzu. A právě tyto žánry často nalézaly útočiště v loftech coby improvizovaných koncertních sálech. Jeden z prvních takto využívaných „půdních bytů" patřil Yoko Ono, která tehdy ještě netušila, že se stane paní Lennonovou. Slovo downtown se v kontextu newyorské hudební scény vžilo pro experimentálnější hudební přístup bourající hranice žánrů mezi rockem, improvizací, jazzem a dalšími škatulkami, Zornovi ale ani to nestačilo a vydal se směrem hledání spodních proudů: ať už mýtických univerzálií nebo svých židovských kořenů. Především však směrem kompozice. 

V Praze se objevil jednou. Bylo to na festivalu Alternativa v roce 2000, kdy s další ze svých sestav - kvartetem Masada - zaplnil Divadlo Archa. V této archetypálně jazzové sestavě, pojmenované podle izraelské pevnosti, která při potlačeném povstání Šimona Bar Kochby v roce 132 nejdéle odolávala římským vojskům, Zorn tvoří své „ohlasy písní židovských". 

V Praze se Masada představila v klasické sestavě s věčně hledačským trumpetistou Davem Douglasem (20. května se představí v pražském Jazz Docku), bubeníkem Joeym Baronem známým i z Naked City a s kontrabasistou Gregem Cohenem, jednou z opor doprovodných kapel a alb Toma Wa itse. Směs akustického jazzu a klezmeru, kterou Masada předvedla, pocházela ze Zornova „zpěvníku" The Masada Songbook čítajícího více než 500 skladeb. Zpěvník se později dočkal dalších interpretací například pod hlavičkou Electric Masada či Masada Chamber Ensembles. 


Píše zvukové bloky

Na svých loňských albech je Zorn, stejně jako na letošních novinkách i na mnoha starších nahrávkách skladatelem, nikoliv interpretem. A přesto je stále vnímán spíše jako instrumentalista. „Občas mám pocit, že mě lidi nepovažují za skladatele," povzdechl si v roce 1998 v deníku Montreal Mirror. „Já jsem přitom odjakživa skladatelem, už od osmi let… Vždycky jsem se považoval za skladatele, ale svět má problém vnímat mě tak, protože leccos z toho, co skládám, je kontroverzní."

John Zorn zkrátka nesplňuje tradiční představu o skladateli už tím, že je také instrumentalista a dělá si věci po svém, zatímco svět akademické vážné hudby je mnohdy rigidnější, než si sám o sobě myslí, především pokud jde o blahosklonnou otevřenost vůči nonartificiálním žánrům. „Píšu [skladby] po částech, píšu různorodé zvukové bloky," řekl o sobě Zorn v roce 2003. „takže mi vyhovuje zapisovat si je na kartičky, abych je pak mohl s minimálním úsilím třídit a řadit. Zásadní je tempo. Pokud je moc rychlé, lidé přestávají slyšet jednotlivé části jako soběstačné celky a začínají je vnímat jako prvky jakéhosi zvukového oblaku."

Výsledkem takového tvůrčího postupu jsou často takzvané game pieces - skladby, v nichž není předem dáno pořadí jednotlivých úseků a jejichž mnohé charakteristiky se, v závislosti na vylosované kartě, objeví až během provedení. V oblasti vážné hudby je průkopníkem této metody Christian Wolff (1934), Zornovým největším game piecem je jeho asi nejproslulejší skladba Cobra nahraná a uvedená v mnoha sestavách a nastudováních. 

Pro některé skalní milovníky vážné hudby je Zornova tvorba opravdu podřadná: příliš eklektická, těžící z „vysokých" i „nízkých" jazzových a rockových klišé (modální jazz versus barovky), bez vnitřních kompozičních zákonitostí vyučovaných na hudebních školách. Zorn ale sleduje jinou cestu. Hledá souvislosti ve víře, že existuje univerzální hudební řeč. Eklekticismus, s nímž míchá, transponuje, vypůjčuje si a stříhá, není výrazem všežravosti věku samplů, ale touhou dobrat se z nejrůznějších úhlů jediného jádra, podstaty… 


Masada a rytmický kulomet

Není proto divu, že v seznamu jeho loňských alb, která zde zdaleka neuvádím všechna, najdeme kolekci Nova Express inspirovanou stejnojmenným cyklem povídek Williama Burroughse (1914 - 1997), autora, který své vize kontroly a závislostí tvořil nelineárním stylem, takzvanou cut-up metodou převzatou od dadaistů: rozstříhaný text je sestaven v odlišném, často náhodném pořadí, díky čemuž mohou na povrch vyplouvat nové, nečekané souvislosti a vznikat dramatické kontrasty a napjatá „sousedství" (u nás metodou „psací stroj - nůžky - lepidlo" tvořil například Burroughsův vrstevník Bohumil Hrabal).

Nova Express (jíž o rok dřív předcházelo další burroughsovské album - Interzone) je elegantní kolekcí jazzových instrumentálek pro klavír, vibrafon a rytmickou sekci, partitury, které hráči interpretují, vznikly ale zcela v duchu cut-up. Snoubí se v nich duch Masady se Zornovou „vážnou" tvorbou i rytmickým kulometem v duchu Naked City. Není divu, že pán game pieces Zorn a kartiček cítí s Burroughsem, který stříhal nejen texty, ale i magnetofonové pásky se svým čtením a nahrávkami rozhlasového a televizního vysílání, jistou spřízněnost.

Jakou zprávu nám Zorn svými posledními alby sděluje? Snad tu, že na prahu šedesátky přestává zakládat jeden úzce zaměřený projekt za druhým a krokem zralého muže vykračuje vstříc syntéze. 

zveřejněno 6.5.2012 na aktualne.cz - link

čtvrtek 3. května 2012

Scanner: Pavel Richter

Audio apendix k předchozí recenzi, zároveň pozvánka na křest nového CD dua Richter & syn, který proběhne 19.5. v pražském Finalu (a já tem jsem za kmotra a hosta na kazeťáky). Při přípravě tohoto Scanneru jsem si dílo Pavla Richtera důkladně připomenul, znovuzamiloval, objevil věci, které jsem dřív přehlížel. 

Playlist:
- Švehlík: Dokola
- Richter & syn: Tell Me
- Richter & syn: Harryho part
- Richter Band: Herečkina smrť
- Richter Band: Náhodná
- Marno Union: Randál po buši
- Marno Union: Čaroděj
- Janota-Fidler-Richter: Všechno se dá
- Janota-Fidler-Richter: Červená Karkulka
- Iva Bittová + Dunaj: V bílém
- Pavel Richter: Do práce!
- Pavel Richter: Hola! Hola!
- Švehlík: Hey You

vysíláno 1.5.2012 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.