pondělí 30. července 2012

RRDL02 vychází u Zeromoon


Druhé album dua Radio Royal vychází coby free download na americké značce Zeromoon. Phaerentz + Federsel jsou na něm doprovázeni tajemným ptakostrojem Papouškem, který jim připomíná několik sekund starou minulost, na kterou by rádi zapomněli. Stahujte zde.

středa 25. července 2012

Napalmed: ViRadieSix RepeteMix; Napalmed, Paregorik, Wormhead, Ataraxy: split

Milý deníčku! To s tím žehlením je fakt ptákovina a výmluva líných mozků. Pokud mi někdo tvrdí, že při téhle bohulibé činnosti lze poslouchat jen tu hudbu, která není moc náročná, odpovím mu, že na vině není žehlička a prkno ale to, že onen mluvčí nic jiného než hudbu, která není moc náročná, neposlouchá ani jindy. (U televize je to jinak, tam je při žehlení třeba volit program, který nevyžaduje koukání – ideální jsou stokrát viděné komedie a hlášky mistrů zábavy, jichž má telynka plné anály.)

Náročností hudby zde, milý deníčku, nemyslím počet not či míru „artificiálnosti“ a avantgardnosti“ (dá se něčím takovým v dnešní době vůbec ještě bouchat do stolu?), ale stylově zkrátka tak nějak vše, co na člověka zvrací a mohla by zvracet pohodová rádia v čekárnách, na úřadech, v hospodách atd. a co je posluchač zvyklý vnímat tak nějak mimochodem a „šejdrem“, protože přikládat tomu jakoukoli vážnost a význam prostě nemůže ani naprostý imbecil. Tenhle obranný mechanismus je nutný, leckomu ale v éře reprodukované hudby až do smrti nedojde, že hudba není jen kulisou, která nás podvědomě otravuje. A proč posluchačskou náročnost definuji takhle pitomě? Inu proto, že takhle nějak ji definuje leckdo, kdo se při setkání s něčím jiným než jednoduchou písničkou pavlovovsky zavírá do ulity s tím, že „to je na mě moc náročné.“

Žehlení, milý deníčku, je činnost pozvolná a tichá. Člověk musí být pořád ve střehu, aby se nespálil, takže přitom neusíná, zároveň je to ale činnost natolik mechanická, že posluchači nic nebrání zcela se oddat proudu zvuků a tónů. A že byla žehlení po dvou dovolených hromada, slyšel jsem nové sedmaosmdesátiminutové CDR mosteckých noiserů Napalmed ViRadieSix RepeteMix hned třikrát v jednom zátahu. Stálo to za to.

Mám rád verš jedné z Asibásní Milana Knížáka – „Zabít je silnější pohlazení.“ – a dovolím si jej parafrázovat: noise je silnější ambient. Alespoň v případě tohoto alba. Těch téměř osmdesát minut zvuku vytváří jednolitou plochu, pod níž sice vnímáme tektonické a vulkanické děje, jejíž povrch je ale stále neporušen jediným gejzírem nebo sopouchem. K výtrysku asi dojde až po doznění nahrávky. Album nepochybně vzniklo coby nehierarchická symbióza člověka a stroje – všelijak propojené a ve vzájemné interakci vazbící efekty a další krabičky byly ovladatelné jen zčásti a hudebník (na obalu je leader projektu Radek Kopel, možná jde o sólovku) mohl ovlivňovat pouze část výsledku. Zvuková paleta nahrávky se téměř obejde bez basů, časté jsou „klouzavé“ zvuky, při jejichž poslechu takřka vidíme ruku otáčející knoflíky efektů.

Kromě tohoto CDR se nejplodnější česká skupina, jíž Napalmed nepochybně jsou, objevila i na split singlu s českým projektem Paregorik a německými Wormhead a Ataraxy. Vydavatelem jsou kromě Napalmed podzemní labely Meziprostor, Vomit Bucket Productions, Puzzle Records, Underground Pollution Records, Rauha Turva a NHDIYSTREC. Barevný obal skrývá kromě černého vinylu i DIY insert poskytnutý každým umělcem a nepochybně se jedná o hezkou položku do sbírky noiseových sedmipalců. Obsah je bohužel o něco méně pestrý než obal. V oblasti noise jsou splity většinou vítaným poslechem skýtajícím různorodost, tady ale všechny čtyři krátké tracky znějí dosti zaměnitelně. Z obalu a etikety nosiče sice zjistíte, kdo zrovna hraje, pokud je v těchto údajích ale nedej bože chyba, posluchač ji nemá šanci odhalit.


Napalmed: ViRadieSix RepeteMix. Vlastní náklad
Napalmed, Paregorik, Wormhead, Ataraxy: bez názvu. Napalmed, Meziprostor, Vomit Bucket Productions, Puzzle Records, Underground Pollution Records, Rauha Turva, NHDIYSTREC. 

zveřejněno 23.7. 2012 na hisvoice.cz - link

Scanner: Dekorder

Hamburské vydavatelství vedené Marcem Richterem stojícím i za projektem Black To Comm půvabně a zajímavě kloubí blyštivou elektroniku s ložnicovou lo-fi skandinávskou psychedelií, soundartovými realizacemi, plunderfonií i zvukovými krajinami, o nichž je těžké říci, jsou-li jedničkonulového, křivkového nebo biologického původu. Album noiseového one-man bandu Failing Lights (znáte z řad Wolf Eyes) nazvané Dawn Undefeated je žhavým kandidátem na desku roku, proto z něj coby "refrén" pořadu zazněla celá strana A.

Playlist:
- Black To Comm: Negative Volumes
- Failing Light: Dawn Undefeated
- Ensemble Economique: Heat Waves
- Felix Kubin & ensemble Intégreales: Smiling Buddha
- Failing Lights: (We Don't Want A) Death In The Home
- Andrew Pekler: Music To Sleep Walk By
- Daniel Padden: A Cow, For Example
- Failing Lights: To Spring
- Tomutonttu: Hylyt (úryvek)
- Kuupuu: Linnut
- Failing Lights: First Made Laws
- Phantom Horse: Twilight Sohn

vysíláno 24.7.2012 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.  

úterý 24. července 2012

Neil Young vrací americkým lidovkám dřevní temnotu

Kanadský písničkář Neil Young se na svém čtyřiatřicátém sólovém albu dal po osmi letech dohromady se svou doprovodnou skupinou Crazy Horse. Výsledek nese název Americana, nenechejme se tím ale odradit.

Najdeme na něm desítku lidovek a zlidovělých kusů typu Oh Susannah, Clementine a Wayfaring Stranger a coby jedenácté, závěrečné číslo verzi britské hymny. Je zařazena coby příspěvek k oslavě výročí panování Alžběty II., oficiální hlavy Youngovy rodné Kanady? Nebyl by to ale Neil Young, aby z takhle omšelých rekvizit nevykouzlil působivý tvar.


Uvěřitelný v rocku i country
Neil Young je poklad severoamerické hudební scény srovnatelný snad jen s Bobem Dylanem. Pohybuje se na hraně folku a rocku, dává přednost syrovému, dřevnímu zvuku a coby zpěvák je nezaměnitelný. Na rozdíl od Dylanova nosového mumlání ale vládne vysokým tenorem, na rozdíl od Dylana je uvěřitelný v countryové i hardrockové poloze.

Bob Dylan se po letech hledání ideálního zvuku (na albech z osmdesátých a devadesátých let) v současné době uzavřel do škatulky, v níž kromě něj nikdo nebydlí, Youngovy výlety vstříc žánrovým experimentům jsou úspěšnější, ať už mluvíme o „robotické" desce Trans (vokodérem prosáklé odpovědi na kraftwerkovskou klasiku Komputerwelt a zároveň metaforou ztížené komunikace zpěváka a jeho mentálně postiženého syna - „zpívám něco, čemu není rozumět") nebo o soundtracku k Jarmuschovu psychedelickému westernu Mrtvý muž, který je sestřihem improvizací na kytaru a varhany, jež Young nahrál během trojí projekce černobílého snímku.

To jsou ale jen perličky v moři solidního písničkářství, které na sebe bere podobu westcoastového folku (jako jediný z čtveřice CSN&Y se Young-umělec „dožil současnosti"), country, bigbítu i grunge - ne nadarmo je Young označován za „praotce" tohoto žánru. Při turné k albu Mirrorball natočeném s Pearl Jam zavítal v polovině devadesátých let i do Prahy a je třeba říci, že zrovna Eddie Vedder a spol. by bez jeho inspirace zněli úplně jinak, než znějí: slyšte třeba jejich raný hit Daughter.

Youngova minulá řadovka, předloňská Le Noise, byla mistrovským kusem jen pro hlas a kytaru, většinou patřičně zkreslenou. Letos se Young vrací ke kořenům a spolehlivé kapelní sestavě - „dvě kytary, basu a bicí nepřekonáš," píše na obalu jedné své desky Lou Reed.

Termín americana, který dal albu název (titul téhož jména natočil kdekdo, například neopunkeři Offspring), se používá pro označení amerického národního hudebního pokladu: stovek obecně populárních čísel s větší či menší příchutí blues, country, apalačských lidovek, blues, ale i bluegrassu a jižanského rocku.


"Se zvukem dnešní muziky mám problém"
Ve zpěvníku americany najdeme nejen staleté kusy, ale i nová dílka umělců vycházející z výše uvedených tradic. Coby rozhlasový formát byla americana definována pro potřeby umělců, jejich tvorba ignoruje hranice rocku a country a tudíž se nehodí do vysílání stylově puristických stanic. Snad i proto je termín americana poněkud nejasný a leckdy bývá považován za synonymum stylu alternative country. Youngova Americana, jak již bylo řečeno, sestává především z tradicionálů, sám Kanaďan v kostkované košili na ní nepřispěl ani jednou vlastní písní. To ale neznamená, že by se na ní jako autor patřičně nerealizoval.

Neil Young pracuje rychle a jednoduše. Studiových kudrlinek a složité produkce se vzdal hned na svém druhém sólovém albu After The Gold Rush v roce 1970 a upřednostňuje sílu okamžiku a prostoty. S Crazy Horse se jednoduše zavírá do zkušebny, stodoly či studia, nazvučí, odpočítá a tradá.

Některé písničky začínají náhlým fade-inem, jako kdyby zvukař nebyl předem upozorněn, že už se jede, jiným do závěrů pronikl hovor hudebníků hodnotících teprve doznívající verzi, někde je něco příliš dlouhé nebo příliš rozskřípané, síla zachyceného okamžiku ale většinou převáží. Dřevnost zvuku má u Younga i „politický" rozměr. „Se zvukem dnešní muziky mám docela problém," cituje zpěváka v souvislosti s novým albem Rock & Pop. „Nelíbí se mi a vyvolává ve mě zlobu. Jsme ve 21. století a máme nejhorší zvuk, jaký jsme kdy měli. Co se stalo?"

K americkým lidovkám a zlidovělým písním na Americana přistoupil Young, jak se zdá, opravdu poté, co jej políbila múza okamžité inspirace a volnosti. Některé verze slavných písní se natolik liší od podoby, v níž je většinou známe, že není přehnané tvrdit, že Young a spol. obalili staré texty novou hudbou.

Nejvíce v tomto ohledu překvapí úvod alba - Oh Susannah, Clementine a Tom Dula - s dříve neslyšenými refrény a odpovídačkami. Všechny znějí znepokojivě a neotřele, zatímco méně překopané kusy jako This Land is Your Land, Get a Job či Travel On jsou zkrátka energickými, solidními coververzemi. Čím méně zbytečné „památkářské" úcty k materiálu ale Young projevuje, tím je deska lepší.


Drsné sloky
Některé písně se dočkaly i delších textů, než s jakými je obvykle známe, ty si ale Young nevymýšlel: „V každičké z těch písní byly vypouštěny sloky," cituje Younga dvojměsíčník American Songwriter. „A to ty klíčové sloky, které těm písním dávají život. Jsou trochu drsné na to, aby si je zpívaly děti ve školce. Originály jsou mnohem temnější, je v nich mnohem více protestu - vynechané sloky v This land Is Your Land jsou časové, v Clementine zase pěkně temné. Téměř každá se týká smrti člověka, boje mezi životem a smrtí. O tom se už moc neví: ty písničky byly předělány v něco mnohem lehčího. Tak jsem se od té jemnější interpretace odřízl. S novými melodiemi a aranžemi můžeme docílit, aby lidová hudba smysluplně hovořila k téhle generaci."

Nevím, jak tyhle tradicionály promluví k nové generaci (k severoamerické jistě jinak než k té v jiných koutech světa, kde je „nesáli s mateřským mlékem"), jisté ale je, že se na albu Americana ocitly v roli střeliva kalibrovaného pro youngovský countryrockový kánon.

Zvuk alba je podobný zvuku většiny alb, která Young s Crazy Horse natočil, na mysl vytane třeba dvaadvacet let stará Ragged Glory. Vše je vlastně tak, jak má. Překvapení v podobě předloňské Le Noise se nekoná, Young se ale svého kopyta i tentokrát drží smysluplně.

Neil Young & Crazy Horse: Americana (Reprise)

zveřejněno 20.7.2012 na aktualne.cz - link 

středa 11. července 2012

Scanner: Když je v Pešti abnormální hic...

...aneb Poklady z budapešťského blešáku a muzejního shopu. Praskající elpíčka dávno (ne)zapomenutých kovo i synthifrajerů a hromada ukázek ze soundtracku k béčku o mstiteli a przničích na mašinách i Jiří Wimmer a Karel Černoch. Nakupovat hudbu na blešáku znamená nezapomínat! 

Playlist:
- Beatles: I Saw Her Standing There
- terénní nahrávka budapešťského blešáku
- Klaus Schulze: Wahnfried 1883 (úryvek)
- OST Born Losers: Billy Jack's Theme
- Bernhard Gal: 57A (úryvek)
- Test Dept. + Brith Gof: Gwyr a Aeth Gatraeth
OST Born Losers: The Losers Bar
- Tangerine Dream: Zen Garden
OST Born Losers: Alone - Never To Love Again
- Anthony Burr & Charles Curtis: From Alvin Lucier, "Still and Moving Lines of Silence in Families of Hyperbolas" (úryvek) 
OST Born Losers: The Born Losers Theme
- Klaus Schulze: Silent Running (úryvek)
OST Born Losers: Gangreens Fight
- Test Dept. - Fist
OST Born Losers: The Born Losers Dirge
- Jean Dubuffet: Terre foisonnante
- Billy Joel: We Didn't Start The Fire

vysíláno 10.7.2012 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.  


pondělí 9. července 2012

Andrew Liles: Ambiguous


Je příznakem doby, že umělci, kteří více nahrávají, než koncertují, a kteří svá alba vydávaná v limitovaných edicích rozhodně nehodlají rozdávat, vypustí do světa netrelease, který si lze stáhnout zdarma? Brit Andrew Liles, plodný solitér i člen zrovna tak fertilních Current 93 a Nurse With Wound, je mužem, který si své nosiče jako hudebník, producent i výtvarník vyloženě hýčká a nevypouští do světa nic, co by znělo nebo vyhlíželo polovičatě či nahodile. Navíc je z těch tvůrců, kteří spoléhají na úzké, loajální publikum, které si od svého oblíbence rádo pořídí i několik titulů ročně. Na začátku letošního roku tento muž ale vydal netrelease. Bezmála hodinové album Ambiguous je k mání v jeho internetovém obchodě na síti Bandcamp a zájemce si jej může stáhnout zdarma nebo za cenu, kterou si sám stanoví. Přiznávám, od Lilese bych podobný krok nečekal, vydání Ambiguous je ale hezkou reklamou pro celý jeho online krámek, ve kterém jsou k mání ještě desítky dalších titulů.
Album se skládá ze dvou skladeb, jež samotný Liles označuje za „environmental soundscapes“. Šestnáctiminutová Slated (For Future Reference)pak má být ukázkou jedné fáze vzniku díla, třiačtyřicetiminutová Faulty Free„funkční“ skladbou. Oba kusy mají podobný zvuk i průběh, což albu dodává docela neotřelou dramaturgii: nanečisto a načisto. Nahrávky, které jsou „nanečisto“, většinou bývají n albech umístěny na konci coby bonusy, coby precedens ale před Lilese můžeme postavit svojici skladeb Komentenmelodie 1 a 2 z druhé strany kraftwerkovského LP Autobahn. První z páru pomalu rozvíjí jednoduchou melodii, druhá ji předvede se vší parádou v chytlavém tanečním duchu. Liles drží v obou kusech stejné tempo i náladu a rozdíly mezi oběma skladbami jeho netreleasu jsou ve stopáži a hutnosti overdubbingu.
Lilesovým cílem bylo vytvořit ambientní skladbu v enovském smyslu – hudbu nenásilně doplňující atmosféru prostředí, ve kterém je poslouchána. Jeho dílo se plynule a pozvolna přelévá mezi levým a pravým kanálem a jeho elektronický základ je protkán jednoduchými, ale ozdobnými stehy klavíru, varhan, trubky a smyčců. Ty v závěru Faulty Free ovládnou atmosféru na úkor pro autora typických drones, kterých si ale v kombinaci s plochami varhan a půvabně jednoprstovými motivky klavíru předtím užijeme do sytosti. Zvuk je medově hustý, čas nikam nespěchá, nalijte si oblíbený nápoj, dejte třeba nohy na stůl... a nezapomeňte, že ambient se jen tváří jako hudba, která se nemá poslouchat. Andrew Liles je jedním z těch, kdo dokazují, že opak je pravdou.
Andrew Liles: Ambiguous
zveřejněno 9.7. 2012 na hisvoice.cz - link