neděle 19. srpna 2012

Ztracený klenot diktátorského excentrika Beefhearta

Album Bat Chain Puller, které natočil bluesový excentrik Captain Beefheart v roce 1976, se v době svého vzniku nedočkalo vydání.

Bylo - podobně jako třeba SMiLE z dílny Beach Boys - jedním z oněch legendárních „ztracených alb", ke kterým se fanoušci mohli dostat výhradně prostřednictvím pirátského trhu a v poslední době i internetových „sharity" služeb, které do značné míry smazaly jejich exkluzivitu. Fanoušek a kompletista se k zapovězeným nahrávkám zkrátka má jak dostat a na oficiálním vydání jej pak více než materiál zajímá profesionální remastering, výprava a informace v bookletu.

Před půl rokem byl Bat Chain Puller vydán oficiálně, již nyní ale tohle CD patří k poměrně nákladným lahůdkám. Nevyšel totiž péčí vydavatelského giganta Virgin, který se stará o značnou část Beefheartova katalogu, ale u malého vydavatelství VAULTernative spravujícího pozůstalost Franka Zappy a vlastněného jeho rodinou.

Zappův kamarád z dětství, věčný souputník, antipod i nepřítel Don Van Vliet alias Kapitán Hovězí srdce totiž své album natočil v době, kdy se Frank Zappa, jenž nahrávání financoval, rozcházel a soudil se svým manažerem Herbem Cohenem. Nahrávky byly uloženy k ledu a setrvaly tam pětadvacet let.

Jejich smůla totiž byla dvojího druhu. Po Herbu Cohenovi jejich vydání patrně zdržovala Zappova vdova Gail hlídající odkaz svého manžela jako Kerberos a soudící se, kde se dá. (Organizátoři německého festivalu Zappanale si někdy předloni oddechli, když soud prohlásil, že název jejich podniku je poctou a ne ohrožením pověsti, a paní Zappová by se měla mírnit.)

Zdá se, že Bat Chain Puller by nevyšlo, kdyby v prosinci 2010 Don Van Vliet nezemřel, což beefheartovské legendě propůjčilo jistý komerční potenciál. Sedmdesátku nestihl o pouhý měsíc.


Kobercová alfa i omega

Když Kapitánovo srdce dotlouklo, leckdo si paradoxně uvědomil, že Don Van Vliet byl až dosud živ. Od začátku osmdesátých let ale žil v ústraní a věnoval se výhradně malbě - na hudbu již asi neměl sílu. Trpěl totiž roztroušenou sklerózou a z někdejšího alfa samce se postupně stával jen jeho stínem. A jakou alfou přitom býval!

Coby v podstatě nehudebník překopal vcelku průměrnou rhythm'n'bluesovou kapelu na proměnlivý kolektiv virtuózů s bizarními přezdívkami, kteří na koncertech a albech dokázali spolehlivě hrát zcela nezávisle na sobě - každý v jiném rytmu a tónině - jen aby co nejlépe naplnili uměleckou vizi svého šéfa, který v inspirovaných chvílích tloukl do klavíru a pak své ovečky nutil přepisovat nahrávky těchto improvizací do not, dávat je dohromady a učit se je po několika vteřinách denně.

Nejslavnějším Beefheartovým dílem je bezesporu dvojalbum Trout Mask Replica z roku 1969. Kapitán oněch 28 písní vydaných posléze Frankem Zappou údajně napsal během pouhých osmi hodin a pak je skupinu rok učil. Členové Magic Bandu mají na celý zrod alba ale úplně jiné vzpomínky.

Kytarista Bill Harkleroad alias Zoot Horn Rollo i bubeník John „Drumbo" French ve svých pamětech (ty Frenchovy z roku 2010 nazvané Through The Eyes Of Magic mají tisíc stran nahuštěných drobounkým písmem a mnohem víc než jako rockové memoáry se čtou jako řádně temný příběh osudu nalomeného psychickým terorem) vzpomínají na to, že druhý jmenovaný v roli kapelníka přepisoval Kapitánovy improvizace do not a s ostatními členy skupiny pak den po dni od rána do noci piloval jednotlivé party, aby za to nakonec nebyl ani uveden na obalu výsledného díla, jednoho z nejoriginálnějších a nejulítlejších alb, která v rocku kdy vznikla.


Kapitánova černá magie

Tohle hudební dobrodružství bylo pro všechny zúčastněné navíc pořádnou noční můrou. Kapela nekoncertovala, takže během téměř ročního procesu hladověla a její nezdravě dominantní Kapitán pořádně nevěděl, jak má znít výsledek a kam nakonec přijde který fragment hudby a textu, a navíc členy Magic Bandu jako správný vůdce sekty podroboval nesnesitelnému brainwashingu a psychohrám.

Všichni, kdo Magic Bandem kdy prošli, se shodují v tom, že podmínky v kapele byly téměř nesnesitelné, někteří hudebníci dokonce mluví o tom, že je Van Vliet proklel případně na ně použil černou magii a že nepříjemný vliv jeho osobnosti na ně dodnes působí. Nikdo z nich, až na kytaristy Ry Coodera a Garyho Lucase, kteří v kapele působili jen krátce a měli před vstupem do Magic Bandu rozjeté „vlastní věci", po ukončení spolupráce s Beefheartem neudělal kariéru...

Například zázračné dítě Zoot Horn Rollo již více než třicet let vystačí s vyučováním svého kytarového umu. John French zase tu a tam vede „vzpomínkový" Magic Band, jemuž nahrazuje chybějící Kapitánův hlas. 

Na otázku, která je nabíledni, totiž "Proč jste si to všechno nechali líbit, když z toho ani nebyly peníze?", členové Beefheartovy posádky krčí rameny, všichni se ale shodují v tom, že plnění Van Vlietových vizí a rozmarů bylo největším hudebním dobrodružstvím, které v životě zažili.

Hudební svět, který o utrpení za dveřmi zkušeben nevěděl, bral Beefhearta trochu jako jednu ze Zappových komiksových figurek (asi jako byla Suzy Creemchease) a její bizarnost v kombinaci s avantgardním blues, které převádělo metody filmového a zvukového střihu do detailně nazkoušených partitur, si hýčkal jako bizarní klenot.

Kapitán do virtuózní hry svých mužů troubil na saxofon, na který evidentně neuměl, a před novináři a fanoušky se stavěl do role vizionáře s nadpřirozenými schopnostmi. Legendární hudební publicista Nick Kent, který Kapitánovi dělal společnost během jednoho britského turné, ve svých - v Čechách dosud nevydaných - memoárech Apathy For The Devil píše, že tak vizuálně neobvyklou sestavu, jakou byl Magic Band, hrdý Albion neviděl ani v období mezi hippie módou a glam-rockem.

Kam se skupina šustla, tam prý údivem padaly brady. Z barevných kombinací, které zcela dezorientovaná kapela nosila, by se člověku prý zamotala hlava, při prvních tónech koncertu se ale smečka asociálních synů pouště proměnila v sugestivní monstrum.


Zářivý netvor

Bat Chain Puller vznikl poté, co se Beefheart se svým Magic Bandem vrátil z evropského a amerického turné a dostal od Franka Zappy příležitost natočit další album - podle špičkové fanouškovské stránky www.beefheart.com ale Zappa o ničem takovém nevěděl a nahrávání zpunktoval Herb Cohen. Kdo ví, jestli tento příběh nebyl na nešťastný osud alba naroubován až zpětně třeba proto, že Gail Zappová nehodlá dopustit sebemenší ohrožení neposkvrněného obrazu svého chotě.

Jak už to u „ztracených" alb bývá, Bat Chain Puller není kolekcí nikdy neslyšených pecek. Když Captain Beefheart zjistil, že album nevyjde, natočil se svým - personálně obměněným - Magic Bandem desku znovu. Vyšla v roce 1978, jmenovala se Shiny Beast (Bat Chain Puller) a seznam jejích písní se ne zcela shodoval s originálem. Několik položek přibylo, jiné naopak zmizely a byly vzkříšeny až na pozdějších Beefheartových deskách.

Bat Chain Puller měl být Kapitánovým comebackem z mělčin komerce - když se blížila polovina sedmdesátých let, podlehl Don Van Vliet pokušení zkusit to v popovém mainstreamu. Výsledkem byla dvě příšerná alba a koncerty hrané s ad hoc sestavou tancovačkových profíků; ne nadarmo se tehdy Beefheartově doprovodné kapele začalo říkat Tragic Band.

Když Beefheartovi došlo, že tudy cesta nevede, nechal se zachránit Frankem Zappou, který jej vzal do své kapely a připravil s ním album Bongo Fury. Bat Chain Puller měl být návratem do staré formy, k jeho vydání ale nedošlo a Kapitán se vrátil až přepracovaným LP Shiny Beast.

V historii neexistují „kdyby". Coby posluchač, který s deskou Shiny Beast žije již druhým desetiletím, zatímco Bat Chain Puller slyšel až nyní, bych se tím spíš neměl pouštět do žádných teorií, při srovnání obou alb si ale dovolím podotknout, že je nakonec nejspíš dobře, že Kapitánův comeback na sebe vzal podobu Shiny Beast: jde o desku, na níž je jeho obvyklý excentrismus dokonale vyvažován hravostí a bohatým instrumentářem.

Baskytaru nahrazoval syntezátor a trombonista Bruce Fowler, jemuž při hraní a nahrávání prý krvácely rty, neboť pozoun zkrátka není rytmický nástroj schopný nahradit baskytaru. Veterán Zappových i Beefheartových sestav Art Trip III navíc rozezníval marimbu a ryzí dada a freakoutový rock se mísily s latinskými rytmy tak, že celek připomínal ohňostroj.

Původní Bat Chain Puller je neokázalejší, syrovější a rozervanější. Některé písně, které Kapitán pro toto LP nahrál, byly na Shiny Beast vypuštěny a dostaly se až na pozdější, ostřejší kolekce Doc At The Radar Station a Ice Cream For Crow. Trombón ani marimbu tu neuslyšíme, výhodou alba je ale drsný slide-kytarista Denny Walley. Baskytaru opět nahrazuje monofonní syntezátor upravený tak, aby hrál dva tóny zároveň; víc Don Van Vliet levou rukou při vytváření basů stejně nikdy nehrával. Bubnuje John French, jediným členem Magic Bandu účinkujícím na obou verzích alba je (kromě Kapitána) kytarista Jeff Tepper.


Skryté zřídlo

I původní Bat Chain Puller by ale v Kapitánově diskografii znamenal vykročení novým směrem. Sevřený chaos raných experimentů je na něm rozvolněn do náhlejších temp i polorecitace, místy je hudba rozsekána na úplné zdánlivě nesouvisející a nikdy se neopakující fragmenty.

Z hudby je navíc cítit vyprahlost Mohavské pouště, odkud Magic Band původně vzešel; přes všechny zvukové výstřelky si Captain Beefheart ve svém díle vždy udržel silné povědomí hudebních kořenů v rhythm'n'blues a jazzu. Většina písní zní ve srovnání s pozdějšími verzemi poněkud stroze, to ale neznamená, že jsou tato provedení bez půvabu a bez energie. Bez ostychu se v souvislosti s nimi dá použít klišé, že v nich ticho mezi tóny hraje stejně důležitou roli jako tóny samotné. A to u zvukových gejzírů většiny Beefheartových alb neplatí.

Titulní Bat Chain Puller je slavná tím, že syntezátor a bicí v ní napodobují pravidelný svist stěračů a šumění ostřikovačů na okně Kapitánova auta a že jde - s trochou nadsázky - o snad jedinou Beefheartovu píseň, která si po celou dobu svého trvání drží pravidelný rytmus.

Syrovou výpověď založenou především na zvuku kytar prezentoval Captain Beefheart v roce 1980 na svém asi nejlepším albu Doc At The Radar Station. Tři písně z něj si vyzkoušel již na Bat Chain Puller - dvě krátké instrumentálky a patřičně „rozsekanou" Best Batch Yet. Volné, zdánlivě bludné songy s recitovanými texty zase na své poslední kolekci Ice Cream For Crow, po jejímž vydání se nadobro stáhl ze světa hudby a stal malířem na plný úvazek.

Výtvarné sklony měl ostatně od dětství, kdy prý byl zázračným sochařem, kterého ukazovali i v televizi. O své hudbě navíc často mluvil jako o zvukových sochách a, jak píše French, hudebníky Magic Bandu nepovažoval ani tak za lidi, jako za barvy a štětce.

Album Bat Chain Puller nevyšlo u gigantu Virgin, který s Kapitánem nikdy nerozvázal smlouvu, ale u malé značky, takže je poměrně nákladnou lahůdkou pro opravdové kompletisty. Ti je ocení především. Pokud si někdo kladl otázku, čím to je, že v poměrně rychlém sledu vydaná trojice posledních Beefheartových alb se vzájemně tak liší, dostalo se mu letos odpovědi: estetika všech tří desek byla počatra již na Bat Chain Puller.

Potkává se tu ostrá kytara, krkolomné rytmy, hravé popěvky i zdánlivá (tj. pečlivě nazkoušená) anarchistická rozvolněnost a rezignovanost v hlase kdysi bujarého, postupem času čím dál znavenějšího a nemocnějšího Kapitána.

Pomyslné spojnice mezi tak odlišnými písněmi, jako je cajdák Harry Irene o páru, který vedl kantýnu a „bral společenský život jako piloti vrtule" a dramatický kvaziwestern Owed T'Alex, můžeme slyšet ve dvojici písní, kterým bylo souzeno vězení Bat Chain Puller neopustit: Seam Crooked Sam ani Odd Jobs se na žádnou „řadovku" nedostaly a je to škoda. Zejména druhá jmenovaná by byla ozdobou každého Kapitánova alba.

Beefheart: Bat Chain Puller. VAULTernative

zveřejněno 18.8.2012 na aktualne.cz - link

pondělí 13. srpna 2012

Black To Comm: Earth


Marc Richter, hamburský hudebník a duše volné sestavy Black To Comm má sice úspěšné vydavatelství Dekorder, které čtenářům HIS Voice jistě není neznámé, svou tvorbu ale občas rád vydá i jinde. Nejnovější album Black To Comm, zvěčněný živý soundtrack k němému filmu Earth singapurského audiovizuálního umělce Ho Tzu Nyena, vyšel péčí americké značky De Stijl.
Postapokalyptický snímek zobrazuje na hromadě smetí lidské historie padesát postav, které, nacházejíce se na hranici mezi životem a smrtí, vědomím a nevědomím, občas provedou pomalý, táhlý pohyb a nakonec se spojí v jeden leviatanský organismus. Celý snímek, jak se zdá, ze všeho nejvíc připomíná velmi zvolna se pohybující obraz. Živým soundtrackem tohle dílo z roku 2009 opatřilo více hudebníků, například Oren Ambarchi, svět medově chutných a hutných drones Marca Richtera a spol. ale atmosféru zastaveného času doplňuje kongeniálně.
Richter na pětiskladbovém albu tradičně vrství zvuky varhan, starých desek a dalších instrumentů. Renate Nikolaus jej doplňuje na harmonium, housle a další, pohostinsky si na tibetskou mísu v jedné skladbě zahrál rotterdamský Rutger Zuydervelt známý coby Machinefabriek. Až potud zní Earth jako běžná položka diskografie Black To Comm, v jejichž hudbě slýcháme nebeské harmonie, ruchy a skřípoty pozemského života, ambientní naději i do drážek desek vlisovanou melancholii.
Hvězdou nahrávky je ale zpěvák a textař David Aird a jeho naléhavý, téměř operní tenor. Jeho účast je zajímavá už tím, že jej Richter přizval k práci na živém soundtracku k němému filmu, ve světě Black To Comm ale Aird obstojí univerzálně. Nevím, bude-li spolupráce na dalších nahrávkách pokračovat, naznačený přerod Black To Comm v písňovou kapelu ale nezní špatně (už proto, že v undergroundu bývá o skutečné zpěváky nouze) a umím si ji představit jako logický krok na Richterově hudební cestě.
Black To Comm: Earth. De Stilj
zveřejněno 13.8.2012 na hisvoice.cz - link

Potrhaně zářivý svět Roxy Music


„Z rádia řve Ferry, dál bloudím mezi břehy,“ zpívá Tony Ducháček v jedné pecce kapely Garáž. Ta písnička se jmenuje B. Ferry a je věnována muži, který před čtyřiceti lety pěvecky a skladatelsky debutoval na eponymním albu své skupiny Roxy Music. Vydavatelství Virgin, pod jehož křídla Roxy Music nyní patří, toto výročí slaví vydáním desetidiskového boxu The Complete Studio Recordings 1972 – 1982, v jehož rámci je osm řadových desek skupiny doplněno dvěma disky singlových B stran a dalších prémií. Poslech kompletu nám připomene, že Roxy Music byli, alespoň ve svých počátcích, postpunkovou kapelou mnohem dříve, než vůbec vznikl punk. V zahraničním tisku je vydání jejich sebraného díla považováno za událost, v Čechách, do nichž pořádně nedorazily postpunk ani glam rock, je jejich status hvězdný o něco méně.


Život Bryana

Na rozdíl od skalních punkerů se Roxy Music dali dohromady na umělecké škole. Hezoun Bryan Ferry se sice v roce 1945 narodil do rodiny farmáře starajícího se mimo jiné o důlní poníky, studoval ale výtvarné umění na univerzitě v Newcastle upon Tyne, kde jej učil Richard Hamilton. Ten v roce 1956 definoval pop-art koláží nazvanou Co jen způsobuje, že jsou dnešní příbytky tak odlišné, tak přitažlivé?, na níž změti nalepených fotografií dominuje kulturista s lízátkem v podpaží, nahá modelka, televize, magnetofon, plakáty a šunková konzerva. Nad místnost bez stropu se snáší hnědá planeta.

Bryana Ferryho Hamiltonův přístup kumulování předmětů běžné spotřeby nepochybně zaujal. A když v roce 1970 začal shánět členy pro nový hudební projekt, přihlásil se kromě klávesisty a dechaře Andyho Mackaye i další adept výtvarného umění – Brian Eno. Ten byl původně přijat jako technik, neboť vlastnil syntezátor a magnetofon. Od samého začátku bylo cílem Roxy Music míchat rovným dílem hudbu, umění a módu.

Ferry se někdy v té době zároveň pokusil zvítězit v konkurzu na zpěváka King Crimson. Robertu Frippovi a spol. se sice nehodil, slavní art-rockeři ale byli jeho talentem uchváceni natolik, že Roxy Music dopomohli k vydavatelské smlouvě. King Crimson byli nefalšovanými dětmi artrockových sedmdesátých let, zatímco Roxy Music spoluutvářeli budoucnost; vzájemný respekt později vedl k několika pozoruhodným kolaboracím Roberta Frippa a Briana Ena.

Debut skupiny, jejíž jméno bylo poctou starým kinosálům i vtípkem na slovo rock, byl něčím neslýchaným. Bigbít kořeněný Enovými elektronickými krajinkami i vernisážovým ťukáním skleniček zcela v duchu pop-artu mazal rozdíl mezi „vysokým“ a „nízkým“. Ryzí rock se zde mísí se sinatrovským croonerstvím, lounge jazzem i okamžiky čistého ještě-ne-punku a zvukového hledačství nezatíženého žánry. Každý člen kapely si střihne sólo v duchu svých hudebních lásek, zatímco Ferry v textech cituje filmové hlášky. „Samozřejmě, že jsme nevynalezli eklekticismus,“ tvrdil později Andy Mackay, ale prohlásili jsme a dokázali, že rock’n’roll dokáže vstřebat – no vlastně cokoliv.“

Úvodní písnička Re-Make / Re-Model se pyšní odtažitým zpěvem sdělujícím příběh o neschopnosti oslovit příliš atraktivní ženu a sborem spelujícím espézetku krásčina auta (CPL 593H), jinde na albu ale Roxy Music znějí jako hudba k bizarnímu muzikálovému hitu Rocky Horror Show, který v té době zrovna vznikal. Na fotografii šestičlenné sestavy z roku 1972 vidíme partu šílenců v tygřích tílkách a se zlatými i stříbrnými botami, dominující Brian Eno ve zlatých kalhotách připomíná proplešatělého skřeta Riffraffa, postavu, kterou si v Rocky Horror Show střihl sám autor muzikálu Richard O’Brien. Něco bylo ve vzduchu a Roxy Music to vyčenichali. K úspěchu jejich alba přispělo vydání singlu Virginia Plain, krátké vypalovačky bez refrénu, zato s patřičnou dávkou Enových syntezátorových kyselin a Ferryho přezíravého zpěvu. Na prvním vydání debutu bychom tuhle pecku, která pronikla do britské Top 5, nenašli, na pozdějších edicích již spolehlivě ano.


Zpívejte glam-di-dam

Zní vám to všechno jako přeplácaný chaos? Roxy Music v tom ale nejeli sami. Počátkem sedmdesátých let Británii i USA načas ovládla horečka jménem glam případně glitter rock. Hudebníci patlající na sebe tuny make-upu, zpochybňující své pohlaví i sexuální orientaci a vyžívající se v množství efektů, vysokých podpatcích a flitrech navazovali na pestrost konce šedesátých let a zároveň ji dehonestovali jejími vlastními zbraněmi. „Sedmdesátá léta sttála za hovno,“ řekl John Lennon, který se po rozpadu Beatles změnil ze zvukového vizionáře v zemitého rock’n’rollového křiklouna. A k dřevnímu bigbítu se v sedmdesátých letech utíkali především představitelé glam rocku a později punku. Jako by hippie upřímnost a pozitivní přístup k životu vystřídaly temnější existenciální tóny a z veselého karnevalu se stal křečovitý rej rozšklebených masek.

Tak se nám to alespoň jeví dnes, v první polovině sedmdesátých let ale glam estetiku vyznávali bubblegumoví popaři mířící na srdce náctiletého publika (Sweet, Gary Glitter...), i protřelejší pardálové jako například Lou Reed, který se po odchodu z Velvet Underground na nějaký čas ze suchopárného komentátora dění na poli bizarního sexu a drog změnil v bisexuální figurku oděnou v kůži a prohánějící transvestity; slyšte jeho album Transformer produkované Davidem Bowiem, věčným hledačem, který se v glam roli poprvé proslavil. I jiným skupinám přinesl glam slávu: vzpomeňme na americké Kiss nebo britské Slade, kteří to původně také zkoušeli všelijak, třeba jako skinheads, nebo na krále všech narcistních rockových blbečků Marka Bolana.

Roxy Music dění kolem sebe bedlivě sledovali. Legendární publicista Nick Kent ve své knize memoárů Apathy For The Devil vzpomíná na to, jak celá kapela a vůbec všichni londýnští glitteráti navštívili první londýnský koncert Loua Reeda, a jinde zas na to, kterak David Bowie pečlivě studoval singl Virginia Plain, aby se ze své nečekané konkurence co nejvíc poučil. Ferry i Bowie byli zkrátka dost chytří na to, aby věděli, že do aktuální módy je třeba ponořit se jen tak, aby bylo kdykoliv možné bez nebezpečí vystoupit na břeh. Je fascinující, že jedním z apoštolů glam rocku byl právě Brian Eno.


Život Briana

Eno před nástupem do Roxy Music v žádné kapele nehrál, jeho kariéra po vyhazovu je ale toho druhu, že coby zásadní hudební inovátor dvacátého století nemá zapotřebí účastnit se periodicky se opakujích reunionů svých někdejších souputníků. Hned v roce vyhazovu sólově debutoval a zanedlouho se vydal na výzkumy směrem k hudbě, jejímž účelem je nevtíravě dotvářet a spoluurčovat prostředí, ve kterém je nasloucháno. Za manifest ambientní hudby, kterou Eno de facto definoval, lze považovat LP Music For Airports z roku 1978.

Pokud jde o jeho roli v Roxy Music, bytostný rocker Nick Kent má za to, že Brian Eno byl pro Roxy Music něčím jako jeho jmenovec Brian Jones pro Rolling Stones; jeho hudební přínos byl menší než to, co dal kapele do vínku po stránce stylu a přístupu. Jisté je, že když po vynikajícím druhém albu Roxy Music For Your Pleasure odešel, ztratila skupina leccos ze své nevyzpytatelnosti. Bryan Ferry čím dál víc upevňoval svou roli popové hvězdy a Roxy Music rozbili ležení v táboře inteligentního, lehce nostalgického mainstreamového soul popu, což jim vyneslo vytoužený úspěch v USA.


Mladý holky

Obaly osmi řadovek Roxy Music (poslední Avalon vyšla v roce 1982) jsou příběhem Ferryho začátečnických, divokých a usedlejších let. Každý z nich zdobí jedna nebo více krasavic – idea míchání avantgardních výbojů se světem modelingu a „prázdné krásy“ je pop-artu zkrátka vlastní a známe to z desek jazzmanů i Davida Bowieho.

Na debutu Roxy Music je na obalu modelka Kari-Ann Mullerová stylizovaná do podoby pin-up girl z padesátých let. Obal For Your Pleasure přináší snímek Ferryho tehdejší přítelkyně, zpěvačky a modelky Amandy Learové, zatímco čtyřka Country Life se pyšní kontroverzní, odvážnou fotkou dvou německých fanynek skupiny v průsvitném prádle. (Jedna z dvojice dam je prý sestra nebo sestřenice Michaela Karoliho, kytaristy německých avantrockerů Can.) Albu Siren zase vévodí modře natřená modelka Jerry Hallová. Když si po focení stěžovala, že barva nejde dolů, nabídl jí Bryan Ferry galantně, že jí doma pomůže problém vyřešit. Po nějakém čase mu utekla s Mickem Jaggerem… Konečně poslední album Roxy Music, Avalon, zdobí Ferryho nastávající Lucy Helmore, jíž ale není vidět do tváře. Ferry, zdá se, vyměnil exkluzivní milenky za jistotu pevného vztahu, do kterého nikomu nic není. A hudba na těch albech? Copak nás u popových hvězd zajímá víc než drby? Ferryho guru Andy Warhol ostatně dobře věděl, že když už hvězda jednou je, tak má koukat, aby byla...

V případě studiového katalogu Roxy Music jsme svědky toho, jak je jedna taková hvězda s postupující slávou čím dál obyčejnější. Tohle vyvětrávání je ale balancováno vzrůstající mírou nostalgie po bujarých, zcela nesentimentálních a revolučních začátcích. Byl-li punk znovuobjevením některých premis glam-rocku, Roxy Music se téhle renesance již neúčastnili. 

Otištěno 4.8.2012 v Lidových novinách

pátek 10. srpna 2012

BBNU: Kiss


Kazeta se záznamem koncertu Birds Build Nests Underground v šamorínské synagoze právě vyšla u polského labelu Sangoplasmo v nákladu 100 ks.

středa 8. srpna 2012

Scanner: Ivan Wernisch 70

Tentokrát Scanner přišel tak trochu s dortem po oslavě, přesto by mě mrzelo, kdybych kulatiny Ivana Wernische vynechal. Tento básník, který sedmdesátku oslavil v polovině června, je díky autorské spolupráci se skladatelem, saxofonistou, kytaristou a zpěvákem Mikolášem Chadimou i jedním ze spolutvůrců nezaměnitelné estetiky české alternativní hudby a jejího sychravého bezčasí, ozvěn tušených dějů a křečí a groteskní melancholie. Kromě Chadimy jeho verše zhudebnili i Plastic People, Jan Burian a mnozí další. Scanner odvíjející se od čtení básníkova mikrorománu ze sbírky Kominické lodě, ale nechtěl být jen snůškou zhudebnění Wernischových básní.

Playlist:
- Residents: The Butcher
- Janek Schaefer: Alone At Last
- Pavel Fajt + Mikoláš Chadima: Slyšíš ty ptáky
- Blixa Bargeld: All Alone Am I
Pavel Fajt + Mikoláš Chadima: Zátiší
- Plastic People Of The Universe: Prasinec
- Michael Nyman + Damon Albarn: Cannibal Fantasy
- Hafler Trio: The Butcher's Block (úryvek)
- Nick Cave + Warren Ellis: The Cannibals
- Last Exit: I Must Confess I'm A Cannibal (úryvek)
- Hugo Haas: Mě to tady nebaví
- Astor Piazzolla: Butcher's Death
- Neznámá dechovka z youtube: Zasviť mi ty slunko zlaté
Pavel Fajt + Mikoláš Chadima: Ach tyhle chmurné průjezdy

a především Květenského velejemné uzenky načtené autorem, Jiřím Ornestem, Arnoštem Goldflamem, Michalem Pavlatou, Danou Černou a Hanou Seidlovou.

vysíláno 7.8.2012 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.