středa 17. října 2012

Scanner: Der Marebrechst

V Jeseníkách dlící hudebník, stavitel nástrojů a malíř Der Marebrechst se po desítkách vlastním nákladem vydaných alb rozhodl pro novou strategii - zvukové deníky. Každý den natočí několikaminutový track, který rozesílá přátelům emailem. Scanner nám prozradí, co dělal v září, a možná přijde i krtek a zvuková pohlednice z amerických lesů v podobě nahrávek agenta Dalea Coopera určených komusi jménem Daisy. nebo je to jméno diktafonu? O písňovou vložku v rámci prvního podzimního dne se postaral Peter Hammill s písní Autumn.

Máte-li zájem ocitnout se v Marebrechstově mailing listu (nahrávky fakt chodí každý večer, vždy track cca písňové délky), napište mi, předám váš kontakt.

vysíláno 16.10.2012 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.  

video

neděle 7. října 2012

Umět se vychýlit z drážky


Gramofon, ten nostalgický souputník dvacátého století, nemusí být jen poslušným strojem na přehrávání hitů. Pražský koncert hvězdy současného umění Philips Jecka připomíná, že je tu dlouhá tradice gramofonu jako akčního nástroje DJů a svébytných skladatelů.

Hned dvakrát navštíví v říjnu Prahu liverpoolský hráč na gramofony Philip Jeck. Na festivalu Babel Prague vystoupí 6. října coby sólista, o dvanáct dní později se s ním setkáme na Strunách podzimu, kde britský skladatel Gavin Bryars uvede své nejslavnější dílo, The Sinking Of The Titanic, rekonstrukci posledních minut před potopením slavného parníku, kdy lodní orchestr údajně donekonečna hrál jednu melodii. Tato melodie se u Bryarse opakuje a postupně noří do zvukové lázně dlouhých tónů, melodických útržků a elektronicky upravených zvuků, až se v ní zcela rozplyne. A právě gramofony Philipa Jecka při této rekonstrukci hrají roli vodní hladiny, pod níž hudebníci klesli i se svým pracovištěm.

Nikoho lepšího si v roli mořské hladiny snad nelze představit. Používá staré čtyřrychlostní kufříkové gramofony a nalezené desky, které nedává do obalů, aby získávaly patinu, takže pop i klasika na talířích gramofonů šumí, praskají a přeskakují. Jeck je historikem zvuků a zároveň tím, kdo emancipuje povrch hudebního nosiče a staví jen na roveň s obsahem vlisovaným do drážek.

„Mám pocit, že jsem ještě stále zcela neobjevil, co vše je možné dělat s těmi čtyřmi rychlostmi,“ prohlásil. „Polepuji desky samolepkami, aby jehla zůstávala na jednom místě. Někdy nechám desku před přeskočením chvíli hrát, většinou opravdu pomalu. Některé z mých gramofonů mají vlastní náhodnou plynulou regulaci rychlosti, protože jsou defektní. Vždycky udělají něco, co nečekám. Přenoska se nepohne směrem, kterým by měla, změní se rychlost atd. Některé gramofony mění zvuk, když se příliš zahřejí. A najednou slyšíte přerušované zvukové praskance. A pokud je vadná vložka nebo vyviklaný náhon, výsledkem jsou kratičké útržky zvuků.“

Jeckův hudební jazyk si nespletete, je v něm nezaměnitelná dávka temných spodních proudů a melancholie hodné starých čínských mudrců. Podívejme se do minulosti: z ramen kterých obrů tento básník jehly a talíře přehlíží svět?

Volba fonografu, později gramofonu jako hudebního nástroje visela ve vzduchu hned se vznikem těchto přehrávačů. Rumunský existencialista Max Blecher (1909-1938) upoutaný celý svůj krátký život na lůžko popisuje ve své próze Zjizvená srdce následující kratochvíli letních hostů sanatoria: „Postaví gramofony vedle sebe a pak je na dané znamení zároveň spustí…, deset gramofonů… s deseti různými deskami…‘ A skutečně, náhle z těch deseti spuštěných gramofonů vyrazila nepředstavitelná kakofonie nejrůznějších zvuků a řevu. Byla to divoká záplava tónů, neuspořádaná směsice hudby, jako by propukla dlouho připravovaná vzdušná katastrofa, ke které ovzduší tak dlouho pracovalo a teď ji zrodilo za doprovodu všeho toho řevu, křiku a třeskotu.“


Pálit, rozřezávat a slepovat

Rok po Blecherově smrti se do této zábavy pustil John Cage. V instrumentáři první ze série skladeb-eventů Imaginary Landscapes najdeme kromě činelu a klavíru i dva fonografy umožňující různou rychlostí pouštět desky s nahranými frekvencemi. Skladatelé Darius Milhaud, Paul Hindemith, Edgar Varèse i českorakouský Ernst Toch snad činili podobné pokusy ještě před Cagem, žádné nahrávky se ale nedochovaly.

Dalším průkopníkem toho, čemu se později bude říkat turntablismus, je Milan Knížák, který v první polovině šedesátých let tvořil takzvanou broken music. „V roce 1963-4 jsem zpomaleně nebo zrychleně přehrával gramofonové desky, tím měnil kvalitu skladby, tvořil vlastně skladbu jinou,“ píše v textu Destruovaná hudba. „V roce 1965 jsem začal desky destruovat: škrábat, probodávat, lámat. Jejich přehráváním vznikala zcela nová hudba. Nečekaná, drásající, útočná i humorná. Skladby trvající vteřinu a nebo téměř nekonečně dlouho (to když jehla uvízla v hlubokém vrypu a neustále přehrávala jedinou frázi). Rozvíjel jsem dále tento způsob. Začal jsem desky přelepovat, přemalovávat, spalovat ohněm, rozřezávat a slepovat části různých desek do sebe, atp., abych docílil co největší zvukové různosti.“ Svou broken music, jejíž postupy později rozšířil i na médium CD a partitur, předvádí Knížák sporadicky dodnes. 23. listopadu s ní vystoupí na festivalu Alternativa.

Knížák u nás ale není sám, s potenciálem gramofonu coby hudebního nástroje pracuje i výtvarník Blahoslav Rozbořil – jeho gramofon ze šicího stroje byl k vidění na cageovské výstavě Membra Disjecta – a trio Birds Build Nests Underground kombinující zvuk desek s improvizovanou 16mm filmovou projekcí, které na Babel Prague také vystoupí (malé odhalení: autor textu je členem zmíněného tria, pozn. LN). Na poli rocku a neakademické hudební alternativy patří turntablistické prvenství německému duu NEU!, které založili dva odpadlíci z řad Kraftwerk. NEU! se proslavili především bubenickým stylem zvaným motorik, při nahrávání svého druhého alba, kdy jim podle různých verzí došly peníze, čas nebo nápady, ale zavrhli bicí, vzali svůj nedávný singl, položili jej ve studiu na gramofon a přehráli rychleji i pomaleji než na předepsaných 45 RPM, přičemž desku nechali přeskakovat a občas do gramofonu kopli.


Gramofon popartový i hendrixovský

Bylo to pop-artové řešení popového problému, napsal kritik Michael Dee. Singl byl využit podobným způsobem, jakým Andy Warhol reprodukoval a manipuloval novinové fotografie. „V roce 1973 byla spousta kritiků a fanoušků naštvaných a měla pocit, že si z nich děláme legraci, což jsme vůbec neměli v úmyslu,“ vzpomíná kytarista NEU! Michael Rother.

Na přelomu sedmé a osmé dekády o sobě dává vědět Američan švýcarského původu Christian Marclay. „Desky jsou... mrtvé,“ tvrdí tento výtvarník a hudebník a vdechuje jim nový život tím, že je používá jako médium pro svá díla pátrající po podstatě a zákonitostech komerčního vydávání nahrávek, i expresivní hrou na gramofony v kontextu newyorské podzemní no wave scény, z níž vzešli Swans, Sonic Youth, Lydia Lunch i Glenn Branca, i současné redukcionistické improvizace.

Zatímco Knížák byl generačním druhem (a později členem) hnutí Fluxus, Marclay na začátku osmdesátých let toužil spojit světy Marcela Duchampa a performance s divokostí punku. Pověsil si gramofon „na popruh jako elektrickou kytaru a drsným scratchingem působil jako posedlý hendrixovský antidýdžej,“ popsal tuto polohu před časem na této stránce Pavel Klusák. V roce 1985 Marclay vydal album bez obalu nazvané Record Without A Cover – hudba na něm nahraná se díky vlivům okolí neustále mění a vyvíjí. „Zvuky povrchu desky, to cvakání a praskání, všechny ty nežádoucí ruchy, používám ve svůj prospěch, cením si jich a vychutnávám si je. Tahle zvuková patina je úžasně výmluvná. Je to zvukový výraz plynutí času. Deska má být neměnným záznamem času, ale není. Čas a zvuk se díky mechanickým kazům opět stávají prchavými. Technika zachytí zvuk a vlisuje jej do disků. Pak ty disky začnou žít vlastním životem. V průběhu těchto životů se objeví technické chyby – defekty. A tehdy to pro mě začíná být zajímavé, když selže technika. Tehdy cítím příležitost k vyjádření.“

„Když jsem ho viděl, pochopil jsem, že možnosti jsou nekonečné,“ řekl o Marclayovi Philip Jeck.


Vezmi hromadu dobrých desek

V Marclayových stopách kráčí nejeden tvůrce. Někteří ve svém přístupu zdůrazňují konceptuální, společenskou stránku použití vinylového ready-made: většinou se kriticky dotýkají restrikcí copyrightu a také si už vysloužili pár soudních procesů (viz kanadský John Oswald a jeho „nežádoucí“ remix Michaela Jacksona). Jiní, jako například zmínění Jeck a Knížák či německý Claus Van Bebber, gramofon a desky naopak milují pro specifický teplý zvuk, uklidňující praskání a taktilnost hry. Možností je vskutku mnoho: někteří se dokonce obejdou bez desek. Švýcarský Strotter Inst. z trojice gramofonů a gumových lanek udělal svébytné flašinety, berlínský Ignaz Schick gramofon používá coby mikrofonem snímaný rotující povrch, jehož se dotýká desítkami předmětů (činely, koktejlová paraplíčka, plastové nádobí…) Oba hráče jsme v Čechách již také měli možnost vidět.

Jiní turntablisté, například americký DJ Spooky či francouzský ErikM, ale místo kontemplace a hrátek se sound-artem destruují spotřebně-taneční úzus DJingu, který coby nejrozšířenější verze hry na gramofon nehodlají ignorovat.

„Potřebuješ jen dva ‚decky‘ a bicí automat,“ píše se na obalu jednoho alba Malcolma McLarena. „Vezmi hromadu dobrých rytmických desek, vyber z nich svoje oblíbené části a ‚groovuj‘ spolu s rytmickým strojem. Vlastníma rukama scratchuj desku opakováním ‚groovů‘. ‚Faduj‘ jednu desku do druhé a nech běžet automatické bicí. A teď začni mluvit a zpívat do mikrofonu, zatímco zní deska. To už děláš vlastní hudbu z desek jiných lidí. Přesně o tom je scratching“ – a přesně tohle způsobilo jednu ze zásadních revolucí v dějinách pop music. 

Otištěno 6. října 2012 v Lidových nocinách.

středa 3. října 2012

Scanner: Potopení Titanicu


Britský skladatel Gavin Bryars v kině Veletržního paláce se svým ansámblem v rámci festivalu Struny podzimu uvede své nejslavnější dílo, The Sinking Of The Titanic, z roku 1969. Jedná se o rekonstrukci posledních minut před potopením slavného parníku, kdy lodní orchestr údajně donekonečna hrál melodii, z níž Bryars sestavil svůj kus. Tato melodie se opakuje a postupně noří do zvukové lázně z dlouhých tónů, melodických útržků a elektronicky upravených zvuků v hlubokých polohách, až se v ní zcela rozplyne. Gramofony Philipa Jecka při této rekonstrukci hrají roli zvukové lázně nebo vodní hladiny, pod níž hudebníci klesli i se svým pracovištěm. Slyšte drtivou většinu cédéčka Sinking Of The Titanic s Philipem Jeckem na gramofony, Gavinem Bryarsem na kontrabas a italským ansámblem Alter Ego. V roce 2007 toto album vydal britský Touch. 


Playlist:
- Gavin Bryars, Alter Ego, Philip Jeck: The Sinking Of The Titanic
- Tři sestry: Titanic

vysíláno 2.10.2012 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.