středa 28. listopadu 2012

Scanner: Zdeněk Liška ve filmech Jana Švankmajera

Zvuková složka Švankmajerových filmů v ničem nezaostává za jejich vizuální opulencí. Ve Scanneru zazněl mix soundtracků k filmům Rakvičkárna; Et Cetera; Historia Naturae, Suita; Byt; Žvahlav aneb Šaty Slaměného Huberta; Leonardův deník a Otrantský zámek,  jehož protagonisté - Miloš Frýba a Jaroslav Vozáb - Scannerem provázeli.

vysíláno 27.11.2012 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.  



pondělí 26. listopadu 2012

GRRR! Rolling Stones v padesáti znovu slaví čtyřicátiny

Grrr, musí to dát práci vymyslet další best of kompilaci. Když Rolling Stones před deseti lety slavili čtyřicítku, bylo 2CD Forty Licks možné považovat za dlouho očekávaný výběr mapující celou kariéru legendární britské skupiny. Předchozí oficiální kompilace (Made In The Shade, Jump Back) totiž vždy začínaly rokem 1971, kdy Stouni založili vlastní vydavatelství s vyplazeným logem.


Jejich předchozí nahrávky pro vydavatelství Decca, mezi nimi megahity Satisfaction, Jumpin' Jack Flash a Honky Tonk Women, totiž vlastní pozůstalí bývalého manažera skupiny Allena Kleina a Mick Jagger a spol. s nimi nemohou zacházet tak svobodně, jak by se jim líbilo.

Forty Licks ale obsahovaly vše, co se sluší a patří a k tomu ještě čtyři exkluzivní novinky. Nejnovější oficiální stounovská kompilace nazvaná Grrr! samozřejmě přináší padesát písniček; vychází ale i v „laciné" čtyřicetipísňové podobě na 2CD a v luxusní čtyřdiskové edici doplněné o páté, bonusové CD s demosnímky z roku 1963 a singl s o rok mladšími BBC Sessions.

Sběratelé si tuhle edici jistě nenechají ujít, co ale s normální, třídiskovou verzí? Téměř všechny na ní obsažené písně už vyšly mnohokrát, obě slušné, i když nijak převratné novinky, Doom And Gloom a One More Shot skupina sama umístila na internet.

Je tedy jasné, že se tu hraje především na sentiment a předvánoční nákupní mánii. Mimochodem, jedním z greatest hits je na nové kompilaci i píseň Don't Stop, jeden ze čtveřice exkluzivních tracků na předchozím výběru Forty Licks prezentovaný na minulém výročním turné. Panečku, tomu říkám kontinuita.

Rolling Stones slaví padesátiny vším, jen ne novým řadovým albem. Gorila na obalu Grrr! je hlavní postavou aplikace pro chytré telefony: stáhněte si ji, hrajte podle pravidel a můžete získat atraktivní ceny, ty hlavní prý obsahují „letenky a hotel." Poněkud nečekaně ohlášené vzpomínkové koncerty - první proběhne 25. listopadu v Londýně - lákají na atraktivní hosty: bývalé členy Billa Wymana a Micka Taylora. Wyman se ke čtyřem bývalým kolegům přidal i na slavnostní premiéře dokumentu Crossfire Hurricane o historii Stones a nechal se slyšet, že je dobře, že snímek neopomíná osobnost a význam kytaristy Briana Jonese (1942-1969), jehož dítkem Rolling Stones byli.


Legenda o zarytém bluesmanství

Dnes už to zní jako sága z minulého tisíciletí, když se ale Rolling Stones dávali v Londýně dohromady, byla jejich záliba v blues a dřevním rock'n'rollu Chucka Berryho něčím neobvyklým. „Černou" hudbou žili především Mick Jagger, Keith Richards a Brian Jones, bubeník Charlie Watts upřednostňoval jazz a baskytarista Bill Wyman byl stylově poměrně nevyhraněný, o pár let starší živitel rodiny, jehož Stouni údajně vzali mezi sebe proto, že měl zesilovač.

V kvasu, v němž se rodil britský rock, byli Stouni neobvyklí svým zarytým bluesmanstvím. Manažer Andrew Loog Oldham geniálně využil a zvýraznil jejich sklon k rebelství, aby jej ale dokázal prodat, musel skupinu přesvědčit, že není možné hrát celý večer jen pomalé bluesové dvanáctky.

První desky Stones obsahovaly převážně převzatý materiál, často od Chucka Berryho, Muddyho Waterse a dalších bluesmanů, jeden singl svým „rivalům" napsali samotní Beatles. Postupem času ale začaly převažovat původní skladby tandemu Jagger-Richards, nejprve na úspěšných singlech The Last Time, Satisfaction a Paint It Black.

V roce 1966 Stones vypustili do světa první čistě autorské album, Aftermath, které svým stylovým záběrem sahalo od rhythm'n'blues až k akustickým baladám, baroknímu popu a countryovým odrhovačkám. Skupina ukázala cit pro neotřelé kombinace elektrických a akustických nástrojů i smysl pro popovou chytlavost.

V roce 1967 si na dvojici alb Between The Buttons a Their Satanic Majesties Request zakoketovala s módní psychedelií, o rok později ale byla zpět v pozici ostrých hochů jdoucích na dřeň.

Už dávno nebyli bluesovým kombem, jemuž vévodil instrumentální um a blonďatá hříva Briana Jonese. Nezpochybnitelným frontmanem byl Jagger a Jones, jemuž Mick a Keith „ukradli kapelu" (a druhý jmenovaný i životní lásku Anitu Pallenbergovou), propadal alkoholu a drogám. Díky jeho neutěšenému stavu nemohli Stones několik let koncertovat a rozhodli se proto kytaristu vyměnit. Několik týdnů po vyhazovu se Jones za dodnes nevyjasněných okolností utopil v bazénu svého domu. Že se nedožije třicítky, sám předpověděl.

S kytaristou Mickem Taylorem (jehož v roce 1975 vystřídal Ron Wood) a producentem Jimmym Millerem vstoupili Rolling Stones do své klasické éry. Zvuk elektrických kytar „kradoucích" si navzájem riffy a stručná sóla doplněný šťavnatou dechovou sekcí vykrystalizoval na mistrovských albech Sticky Fingers a Exile On Main St. z počátku sedmdesátých let. Ideály šesté dekády byly pryč a z Rolling Stones se stali nepokrytí hédonisté užívající si své miliony mimo dosah pravomocí britského finančního úřadu.


Obkreslené šablony

Na desce It's Only Rock'n'Roll z roku 1974 bylo vymalováno - frackovskou směs rock'n'rollu, blues a country doplnily soulové a funky nálady, na pozdějších deskách i reggae a disco.

V kánonu tvorby Rolling Stones bývá tahle deska často považována za průměrnou, z určitého úhlu pohledu se ale jeví jako ta vůbec nejdůležitější. Je totiž mustrem veškeré následující tvorby skupiny. Někdy tuto šablonu skupina obkreslí s genialitou skutečných mistrů (Some Girls, Voodoo Lounge), jindy spíš nevýrazně (Dirty Work, Steel Wheels), již osmatřicet let se od ní ale téměř neodchyluje a stárne s ní.

Z rozcapených zbohatlíků se postupem času stali seriózní podnikatelé „v oboru zábavního průmyslu" rozvíjející image své značky - čím jiným byl například koncertní film Martina Scorceseho Shine A Light? - a z pódií, jejichž stavba, přesun a bourání je čím dál náročnější, a desek pořád zní ten samý „jenom rock'n'roll".

Stouni zkrátka už léta mají své jisté a jsem přesvědčen, že oslavy abrahámovin pořádají především z profesionální povinnosti. Počet koncertů napovídá, že se jim to toho slavení zas tak moc nechce.

Můžeme jim gratulovat, jistě je k čemu, protože tohle zkrátka je světová rocková kapela číslo 2, nebo si trochu cynicky připomenout legendární hlášku jejich bývalého manažera Oldhama. Když se jej jakýsi novinář před pár lety dotázal, jestli jej udivilo, že Stones vydrželi tak dlouho, opáčil: „Oni ještě pořád hrajou?"

The Rolling Stones: GRRR! CD/LP/MP3. Vydal Universal Music 9. 11. 2012 v Evropě, 12. 11. 2012 ve zbytku světa.

Zveřejněno 24.11.2012 na aktualne.cz - link (i s reakcí legendárního komentátora festivalů v San Remu Miloše Skalky - kdo by to byl řekl, že je to takovej stounař?)

úterý 20. listopadu 2012

Bohyně a děvky vídeňských akcionistů. Zohavené, slavené

"Když člověk dospíval v padesátých letech, byla to v každém směru bomba," říká Anna Brus, jejíž oslavované a současně dehonestované tělo lze vidět na mnoha fotografiích vyvěšených v hlavním výstavním prostoru holešovického DOXu. „Nejen co se týká sexuality, ale také stalé přítomnosti policie."

Na vernisáži výstavy Amor Psýché akce - Vídeň jeden z vystavovaných umělců poznamenal, že v jeho domovské rakouské metropoli by se taková přehlídka uspořádat nedala. Překvapivý bonmot, uvědomíme-li si, že tvorbě Vídeňských akcionistů je ve vídeňském Muzeu moderního umění věnováno celé podlaží a exponáty jsou téhož druhu jako obsah pražské výstavy: fotografie, filmové záznamy a artefakty z akcí plných - abychom citovali organizátory - „sexuality, krve, bolesti a znepokojivých otázek." 


Totemy Freuda a Fritzla

Ostatně, kde jinde mohlo takové umění vzniknout, být zatracováno a později oslavováno a přijato do kánonu „kulturního exportu", než v zarytě uměřené katolické zemi, nad jejímž temným sexuálním životem bdí totemy Sigmunda Freuda a Josefa Fritzla?

Oba zmínění otcové (otec psychoanalýzy i otec vlastních vnoučat) mají společné to, že veřejnosti slouží coby průvodci do světa překračování tabu, jeden coby teoretik a popularizátor, druhý tajně, doslova v undergroundu.

Čtveřici vídeňských akcionistů - Güntera Bruse (1938), Hermanna Nitsche (1938), Otto Muehla (1925) a Rudolfa Schwarzkoglera (1940-1969) - bychom časově i v rovině teorie-praxe nalezli uprostřed. Považujeme-li umění za estetizovaný odraz myšlenkového a hodnotového světa autora a uvědomíme-li si, že mnohdy „barbarské" rituály vídeňské čtveřice a jejích spolupracovníků a spolupracovnic byly vítaným soustem pro „mravnostní policii", je umístění akcionistů do středu pomyslné spojnice Freud-Fritz, myslím, opodstatněné.

Návštěvníka výstavy čeká větší než malé množství zobrazení akcí a rituálů, na nichž jsou těla aktérů a aktérek manipulována, (sebe)zraňována a konfrontována s nejrůznějšími materiály. Ženská těla jsou využívána především jako „živá plátna" pro materiálové i archetypální akce. V aktech imitace zrození, smrti, poskvrnění i návratu do mateřského lůna jsou těla aktérek pomazávána potravinami, barvami a dalšími substancemi (jsou mezi nimi krev, sperma, moč a výkaly), jsou manipulována do sexuálně explicitních konstelací, redukována na pohlavní znaky, ženy jsou ale rovněž slaveny coby matky, manželky a bohyně, i když tato oslava na sebe často bere groteskní podobu - například nafukovací balón je aplikován coby symbol břicha budoucí matky.

Muži - především samotní akcionisté a několik spolupracovníků - při akcích rovněž zaujímají nejrůznější role. Jsou násilnickými „pány tvorstva", ale i křehkými bytostmi plnými pochybností a sklonů k sebepoškození a sebevýsměchu. Muži na fotografiích a ve filmech manipulují s pasivními ženskými těly či (například v pozdějších akcích Hermanna Nitsche) davy stoupenců, současně ale explicitně zpochybňují roli silnějšího pohlaví: „zesměšňují" se make-upem a ženským prádlem, naznačují nebo páchají akty sebedestrukce a ztvárňují kastrační úzkost.


Modelky nebyly anonymní "maso"

Záběry, které dnes nalezneme ve většině encyklopedií umění 20. století, mají i po půlstoletí znepokojivý charakter. Dokáží šokovat a pohoršit, těžko je ale navzdory vší sexualitě odsoudit jako pornografické. Vznikly několik let před tím, než pornografie začala být v některých zemích Evropy tolerována a zcela zjevně nemají sloužit k erotickému „odlehčení" pozorovatele, nejsou totiž „mainstreamově" ani „fajnšmekrovsky" pornograficky estetizovány. Vidíme-li je shromážděné ve výstavní síni, dojde nám, že zobrazení sexu není hlavním cílem akcionistů a že Eros v jejich díle kráčí ruku v ruce s Thanatem.

Díky masivnímu rozšíření porna máme tendenci vnímat ženy na fotografiích a ve filmech akcionistů jako anonymní „maso". Nejde ale o profesionální modelky ani prostitutky, nýbrž o manželky a blízké přítelkyně ústředního akcionistického čtyřlístku a pražská výstava si, alespoň ve svých propagačních materiálech, klade za cíl tyto ženy představit. Je to vynikající nápad, i když akcentovaný především tiskovou zprávou, koncepce samotné výstavy s ním nijak výrazně nepracuje a v textech katalogu toho kromě cenného rozhovoru s Brusovou manželkou Annou k tématu také moc nenajdeme. Uvědomit si - i když jen díky PR - že protagonisty Vídeňského akcionismu s jejich ženskými spoluaktérkami pojila intimní a pevná pouta, každopádně znamená začít na zobrazované akce pohlížet jinýma očima.

Anna Brus v rozhovoru otištěném v katalogu výstavy vzpomíná na to, že svého manžela živila svým zaměstnáním v krejčovské dílně a že akce, na nichž se jako protagonistka, spoluorganizátorka i „sponzorka" podílela, nikdy nepřekročily hranice její důstojnosti. Hovoří o akcionistických rituálech jako o intimních obřadech, při nichž sice na jedné straně padala tabu, na straně druhé ale docházelo ke slavnostním okamžikům u uvědomění si vlastní ženské důstojnosti a role ve světě.

„Ze začátku jsem pracovala se všemi stejně ráda," vzpomíná Anna Brus. „Byla jsem samozřejmě zamilovaná do Bruse, ale bavilo mě to se všemi. S Muehlem jsem spolupracovala jen do té doby, než se jeho akce staly sexistickými. Potom už to byly akce, které řídila komunita."

Experimenty se životem v komunitě Ottu Muehla, jemuž status božského vůdce zjevně zachutnal, přivedly až před soud, kde čelil obvinění ze zneužívání nezletilých, znásilnění a nucení k interupci. V letech 1990-1997 byl uvězněn. Hnutí Vídeňského akcionismu ale v té době bylo již dávnou minulostí a Muehlovým selháním nelze měřit aktivity ostatních členů probíhající na striktně konsensuální bázi. Anna Brus staví Muehlovo manipulátorství do protikladu například se Schwarzkoglerovou akcí Svatba, na níž s láskou vzpomíná jako na dojemnou oslavu svazku muže a ženy.

Vídeňští akcionisté, píše se v katalogu, byli pod slupkou sexuální nekorektnosti skrytými feministy. Ženu ve svých realizacích nevnímali jako domácí puťku oddanou pánovi domu, ale zviditelňovali její archetypální role. Proto tak šokovali: poválečné Rakousko se dosud vzpamatovávalo ze stigmatu fašismu a jeho „oficiální" politika, kultura a životní styl se zuby nehty držely pilíře hyperkorektnosti. To, že někdo s očividnou rozkoší páchá nebo se vystavuje aktům (naznačeného) násilí, sebedestrukce a manipulace, muselo působit jako facka do tváře všech jistot.

Anna Brus v katalogu výstavy připouští, že akcionisté podnikli významný krok směrem k ženské emancipaci, nikdy tento krok ale nedokončili tím, že by jmenovali své múzy a spolupracovnice nebo jim dokonce přiznali roli spoluautorek. Všechno to bylo jen o čtyřech mužích, konstatuje s trochou hořkosti.


Na háku obličejem dolů

Důvod, proč samotná fotografická a filmová dokumentace akcí a rituálů z počátku šedesátých let o blízkých vztazích akcionistů k jejich družkám, manželkám a kamarádkám téměř nic nevypovídá a připomíná spíše orgiastické třeštění, tkví ve způsobu zobrazení.

Nejznámějšími filmovými díly zobrazujícími činnost akcionistů jsou totiž snímky Kurta Krena (1929-1998). Kren se nespokojil s rolí dokumentaristy a realizoval při natáčení vlastní umělecký program, totiž strukturální (příp. formální) film, ve kterém je prvoplánová narativnost podřízena partituře, podle níž se - často rytmicky - střídají záběry s různým počtem oken, celky s detaily, pozitiv s negativem.

Krenovy filmy svým zběsilým tempem rytmizovaných střihů připomínají hudební skladbu (i když často beze zvuku) a rozhodně o nich nelze mluvit jako o pouhé dokumentaci. Kren se nezaměřuje na chronologický, lineární průběh akce, místo toho v jejím průběhu sleduje vlastní umělecké cíle. Z jeho filmů máme dojem hyperaktivních orgií či bombastických „estrád" v duchu divadla Grand Guignol, ze scénářů akcí a svědectví aktérů ale víme, že mnohé akce probíhaly v přísném soukromí, které eliminovalo rušivé vlivy „zvenčí", třeba od diváků, a rozhodně se nejednalo o několikaminutové třeštění nýbrž o dlouhé rituály se začátkem, vrcholem a koncem.

Srovnejme si Krenovo „čtení" těchto akcí s dojmem, který vzbouzejí jejich scénáře. Takto zní jeden Schwarzkoglerův: „jeho obličej je bílý / její šaty jsou bílé / uvazuje jí kolem krku punčochu / zalepuje jí oči / lije jí na hlavu barvu / polévá jí prsa vodou / trhá jí šaty -------- svazuje jí zezadu ruce a nohy a pokládá ji / na postel / prořezává jí šaty nožem / namáčí jí ruce do červené barvy / sahá jí na ústa / zavazuje jí obličej / stříká na ni bílou barvu / svazuje ji páskem přes prsa a věší ji na hák - obličejem dolů / omotává ji hadicemi."

Při čtení slov z papíru akce působí jako poněkud netradiční forma epické milostné poezie, v Krenově realizaci by se stala rytmickým bombardováním zdánlivě nesourodých, šokujících obrazů, její skutečný průběh (ke kterému možná ani nedošlo) je ale na hony vzdálen oběma interpretacím.

Kurt Kren je dnes považován za klasika experimentálního filmu a jeho snímky neodmyslitelně patří ke všem akcionistickým retrospektivám, čtyřlístek akcionistů ale s jeho „antidokumentaristickým" přístupem nebyl vždy spokojen.


Orgie na zámku

Někteří akcionisté se o filmovou tvorbu pokoušeli sami a místo strukturálního přístupu vyznávali přístup, jenž je v katalogu pražské výstavy označen jako „warholovský": postavte kameru na stativ a v jediném záběru zachyťte vše, co se děje před ní. Hermann Nitsch, který do dnešních dnů pořádá několikadenní opulentní Divadla orgií a mystérií, své aktivity nechává zachycovat čistě dokumentaristicky. Kamery mají za úkol zachytit vše, co se děje na zámku (který mimochodem zakoupila jeho bohatá manželka) a vyprávět příběh průběhu slavnosti pro desítky aktérů a stovky diváků.

Závěrečná část pražské přehlídky patří údajným nástupcům a především nástupkyním Vídeňského akcionismu. V porovnání s vizuálními, často temně pudovými akcionisty jsou ale VALIE EXPORT, Carolee Schneemann a Elke Krystufek ve své prezentaci přeintelektualizované a jištěné/spoutané sítí odkazů, jako by se bály jakéhokoli projevu spontaneity či impulzivního gesta.

Na rozdíl od Anny Brus a spol. si navíc také netroufají zbavit svá vesměs lepá těla posledních zbytků důstojnosti. Výsledek je smutně paradoxní: takzvané feministické umělkyně se ani na okamžik nepřestávají hlídat a svou nahotu a tělesnost prezentují tak, aby odpovídala kánonu krásy táhnoucímu se dějinami od antických Venuší po současné módní i pánské magazíny. Po akcionistickém senzuálním bombardování smutný dopad na tvrdou podlahu kalkulu a střízlivosti. Z bohyň a děvek se, alespoň v DOXu, opět staly puťky.

AMOR PSÝCHÉ AKCE - VÍDEŇ. Ženský element ve vídeňském akcionismu. Sbírka Hummel. DOX, 19. 10. 2012 - 14. 1. 2013. Otevřeno kromě úterý 10:00 - 18:00. Výstava je přístupná od 18 let.

zveřejněno 19.11.2012 na aktualne.cz - link

středa 14. listopadu 2012

Scanner: No Satisfaction

50 let Rolling Stones bez hitů - No Satisfaction, no Honky Tonk Women, no Sympathy For The Devil. Místo toho albové kusy, singlová béčka, experimenty, výpravy do jiných žánrů, pecky, které se překvapivě nestaly hity...

Playlist:
- I Just Want To See His Face
- Sing This All Together (See What Happens)
- Moon Is Up
- Child Of The Moon
- Hand Of Fate
- Dandelion
- Jigsaw Puzzle
- Luxury
- Thru And Thru
- Let It Bleed
- She's A Rainbow
- Might As Well Get Juiced
- Something Happened To Me Yesterday

vysíláno 13.11.2012 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.  

pondělí 12. listopadu 2012

Hudba, která si neříká KRAUTROCK


Křest 20. listopadu ve Veletržním paláci na koncertu Faust v rámci festivalu Alternativa. K mání třeba na Kosmasu.

Jiří Špičák @ Radio WaveJméno Petra Ference můžete znát i z vysílání Radia Wave, konkrétně z pořadu Scanner. Poslední počin tohoto hudebníka a publicisty má ale pro změnu podobu knihy – publikace jménem Hudba, která si neříká krautrock vyšla u nakladatelství Volvox Globator. Už úvod knihy Hudba, která si neříká krautrock je vystavěný na zajímavém paradoxu, který zároveň vysvětluje její název. Většina hudebníků, které jsme si postupem času zvykli zařazovat právě do šuplíku krautrock, totiž toto označení odmítá. Není to jenom proto, že kraut je původně posměšné označení Němců, které si vymysleli Britové. Citáty v úvodu publikace od Petra Ference spíše naznačují, že ačkoliv se o krautrockovém hnutí mluví jako o scéně, většina do ní zařazovaných kapel spolu ve skutečnosti měla jen málo společného. Možná i proto je kniha popisující německou experimentální scénu především 70. let formálně rozdělena do kapitol, které se věnují příběhům jednotlivých skupin. Hudba, která si neříká krautrock tak sice na první pohled evokuje spíše encyklopedii než konzistentní vyprávění o jednom fenoménu, tahle představa se ale rozplyne hned při čtení první kapitoly. Ta popisuje skupiny, jako jsou Amon Düül IInebo Guru Guru, jejíž členové vyšli ze stejného podhoubí jako militantní aktivisté z Frakce Rudé armády, která vešla ve známost spíše jako skupina Baader-Meinhof. Kniha se tedy neobejde ani bez základního sociopolitického kontextu a podává ucelený obraz nejenom o krautrockové hudbě, ale i o náladě společnosti v tehdejším západním Německu. Kapitoly se kromě zmíněných skupin věnují i známějším jménům, jako jsou Faust, Can, Neu! nebo Kraftwerk. Velmi osvěžujícím a hlavně funkčním prvkem jsou několikastránkové vsuvky, které se vztahují k právě diskutované kapele a rozšiřují kontext. V knize tak můžeme narazit na mikroeseje o hudební tvorbě nehudebníků, použití gramofonu v procesu skládání hudby, krátký životopis vynálezce Moogova syntezátoru Roberta Mooga nebo třeba pojednání o komerčním úspěchu Pink Floyd. Právě díky četným vsuvkám není možné knihu považovat za pouhou zprávu o dávno mrtvé scéně, ale slouží spíše jako odrazový můstek, který posluchače nasměruje při jeho hudebním hledání a zároveň mu nijak násilnou formou nastíní souvislosti. Velmi účinným prvkem v téhle hudební výpravě je i výběr z diskografie konkrétních kapel, který každou kapitolu uzavírá. I díky němu se tak kniha stává velmi jasným a srozumitelným průvodcem – zároveň se ale Ferenc umně vyhýbá povrchnosti a jaksi automaticky u čtenáře předpokládá určitou míru otevřenosti a ochoty zakoušet nepoznané zvuky. Kniha Hudba, která si neříká krautrock reprezentuje onen vzácný moment, kdy se erudice a hluboká znalost tématu protnou s nehasnoucím nadšením a dlouholetým fanouškovstvím. Publikace, která stojí na těchto dvou pilířích, pak na poli české hudební kritiky musí být událostí už z principu.

Jaroslav Riedel @ Rock&Pop 2/2013: Němečtí hudebníci, kteří od konce šedesátých let spojovali rockovou energii se zvukovým a kompozičním novátorstvím, se dost ošívali, když jim britský tisk dal ironickou až nálepku „krautrock“. Amon Düül II, Can, Cluster, Faust, Kraftwerk, NEU! či Tangerine Dream dnes mají v rockové historii pevné a významné místo; zrovna tak se ale vžilo to původně posměšné označení. U nás ty skupiny skoro vůbec nehrály; v době největšího rozkvětu scény to bylo nemožné, ale i dnes jsou koncerty těch několika málo stále aktivních hudebníků vzácné - jako třeba vystoupení souboru Faust letos v listopadu, na němž byla tato knížka slavnostně uvedena (tj. rozříznuta na pódiu motorovou pilou). Ferencova kniha je mimořádně zasvěcená a zdařilá: je z ní cítit opravdový zápal pro věc, velmi inteligentní vhled do problematiky a pečlivá práce s prameny. Autor není pamětníkem, ale to nemusí nutně vadit: mohl vycházet z obsáhlé literatury a časový odstup mu umožnil komplexní hodnocení v širších souvislostech. Tak fundované a obsažné knihy o rockové hudbě se u nás objevují skutečně jen zřídka. *****

Karel Veselý @ Salon Práva: „Byl to šílenej koncert. Nejdřív Damo zpíval velice dramaticky, bylo to velice klidné, byl soustředěný. A najednou vyskočil jako samuraj, popadl mikrofon do rukou a zaječel na diváky. Diváci šíleně znervózněli, začali do sebe mlátit, nastala rvačka a skoro všichni odešli. Zůstali tam jenom skalní fanoušci, třicet Němců, třicet Američanů, naprosto nadšených, a zbytek koncertu jsme hráli jenom pro ně. Byla to krása, moc dobrý koncert,“ vzpomíná na jedno vystoupení své skupiny Can někdy ze začátku sedmdesátých let hudebník Holger Czukay. Citát pěkně odrážející volnomyšlenkářskou atmosféru té doby otevírá knihu Petra Ference Hudba, která si neříká krautrock, jež mapuje krátké, ale intenzivní dějiny německého „kosmického“ rocku, jenž dal světu kapely jako Kraftwerk, Neu! či Faust. Českému čtenáři dává unikátní šanci nahlédnout na fascinující scénu v kontextu západní hudby postupně vysmívanou, obdivovanou, opomíjenou, horečnatě objevovanou a v novém tisíciletí znovu hojně inspirující. Exploze (nejen) hudební kreativity sedmdesátých let je dítětem unikátního historického nastavení, v němž se ocitla první poválečná generace německé mládeže, která se s pomocí umění a drog chtěla odstřihnout od historických hříchů svých rodičů. Ze západu proudí inspirace v podobě rockové revoluce, životních postojů hnutí hippies i nových mysl otevírajících drog a na německých univerzitách bují levicové hnutí a hudební avantgarda, která za pochodu přepisuje pravidla kompozice i poslouchání. Sečtěte Beatles, LSD, pozdního Marxe a experimenty Karlheinze Stockhausena a vyjde vám krautrock. I když s tímto jménem je potřeba operovat opatrně, protože sami němečtí muzikanti se k němu nikdy moc nadšeně nehlásili. Jejich hudbě ho totiž vnutili angličtí hudební novináři a vychází z hanlivého označení Němců z časů války („Krauts“). Když v češtině vycházejí knihy o historii rockové hudby, jde většinou o biografie známých kapel plné čtenářsky přitažlivých historek a rozborů notoricky známých desek. Vzniká tak zjednodušující iluze dějin rocku, které vytváří hrstka prozřetelností vyvolených géniů vznášejících se na obláčku své výjimečnosti. Skutečnost je ale taková, že Beatles, Rolling Stones, Bob Dylan i Led Zeppelin stojí na ramenou nekonečného zástupu umělců, kteří spoluvytvářejí kreativní kvas, z něhož se čas od času vynoří zásadní dílo. Ferencova kniha nabízí unikátní pohled, který je zbavený tradičních klišé mainstreamové publicistiky. Sestupuje se zde do sféry experimentů a hledačství, kde vládne chaos, metoda pokus/omyl a kde legendární desky vznikají jen jaksi mimochodem – jako když skupině Neu! při natáčení druhého alba došly peníze (anebo jen nápady) už po natočení poloviny alba, a tak na druhou stranu vinylové desky použili natočené skladby znovu, ale zpomalené či různě zmanipulované (dnes by se asi řeklo zremixované). Podobné dadaistické experimenty, ale třeba i konceptuální hrátky Kraftwerk se svou alternativní robotí identitou by se klidně daly považovat za pokračování předválečné evropské umělecké avantgardy trochu jinými prostředky. K dobrodružnému duchu jistě přispívaly i drogy a nové technologické možnosti (Klaus Schulze nebo Tangerine Dream postavili svůj zvuk na prvních syntetizérech). A byla v tom jistě i určitá kouzelná naivita „mániček“. Mnichovští Popol Vuh se pojmenovali podle nejvýznamnější literární památky mayské kultury, na jejíž starší překlad kdesi v knihovně narazil jejich zakladatel Florian Fricke na konci šedesátých let. „Na prvních deskách jsme se snažili demonstrovat společné jádro různých náboženství,“ vysvětloval pak v rozhovoru. Jen řekněte, která dnešní kapela si dává takhle ambiciózní cíle? Ferenc profily hlavních protagonistů německé kosmické horečky prokládá užitečnými informativními kapitolami, které krautrock zasazují do širšího kontextu – najdete zde nástin prehistorie elektronické hudby, pojetí nahrávacího studia jako nástroje o sobě či záznam berlínského výletu Davida Bowieho. Jsou užitečným doplněním textu, v něm autor propojuje svůj audiofilský zápal s posedlostí archiváře (vyčerpávající diskografie nesmí chybět). Zdaleka nejdůležitější je ale to, že čtivý text přímo vyzývá k tomu, aby si čtenář popisované nahrávky našel (třeba na YouTube) a pustil si je v celé jejich výstřední kráse. Click!


Spark č.3 (únor 2013): Knížka o kraut rocku? No to si děláte pr***? Když jsem na ni v jednom knihkupectví před Vánocemi narazil, nemohl jsem věřit vlastním očím. Žánr, který byl i v době svého vzniku (na přelomu 60. a 70.let) těžkou minoritou a tak trochu obestřen rouškou tajemství, se i u nás dočká „své“ knihy? To už samo o sobě je hodno obdivu! Co se týče samotného obsahu, myslím, že autor Petr Ferenc odvedl fantastickou práci. Se zřejmou a velmi důkladnou znalostí tématu se detailně a skoro až s pedantskou přesností zabývá jednotlivými kapelami, jejich deskami, změnami v sestavách, uměleckými inspiracemi, to vše zasazeno do širšího kontextu doby. Hodně se mi líbí i odkazy „pod čarou“, kdy na konci každé kapitoly je více či méně obsáhlá stať, jež rozšiřuje obraz té které kapely o zahraniční vlivy a umělce, kteří ovlivnili konkrétní kapelu i celou hudební scénu (Stockhausen, Brian Eno, David Bowie, Terry Riley, Stave Reich, Philip Glass, ale i hnutí Rock In Opposition nebo raný industriál v podání THROBBING GRISTLE či NURSE WITH WOUND). Jedinou a v kontextu knihy vcelku nepodstatnou polemiku bych vedl o názvu samotné knihy, protože kraut rock, tak jak jej chápu já, hrála de facto jen hrstka kapel (CAN, AMON DÜÜL, GURU GURU) FAUST pak byli kategorie sama pro sebe, podobně jako NEU!... No, a ten zbytek (KRAFTWERK, TANGERINE DREAM, CLUSTER, SCHULZE, HARMONIA atd.) jsou hudebně i ideově na úplně jiné planetě. Jediným pojítkem je tedy země původu a doba vzniku, nikoliv hudební spřízněno, o nějakém myšlenkovém propojení už ani nemluvě. Nicméně chápu důvody, které autora vedly k tomuto spojení, a nijak zvlášť mi to nepřekáží, naopak jsem se i o notoricky známých kapelách díky této knize dozvěděl mnoho nového. Jo, a taky by se slušelo aspoň pár řádek o autorovi, nic takového jsem v knize bohužel nenalezl. Jinak ale klobouk dolů, tahle kniha vám rozšíří obzory, ať už jsou vaše znalosti o kraut rocku (potažmo o hudební scéně obecně) na jakékoliv úrovni.

Vladimír Hanák @ Kosmas.cz (uživatelská recenze)Knihu napsal aktivní hudebník, inklinující k undergroundu, navíc poučený kunsthistorií. Zaměřuje se na vybranou (podstatnou) výseč krautrockové scény a netají se tím, že je to výběr podle jeho vkusu. Nezařadil soubory jako Gila (?!), Damenbart a další, vyhnul se až na výjimky folkově a jazzrockově orientovaným kapelám. Autor pod čarou citlivě zařadil odbočky k nejrůznějším obecnějším pojmům, které příjemně rozšiřují rozměr tématu publikace. Rozbory a posudky jednotlivých alb a skladeb jsou asi to nejlepší, co jsem v této oblasti dosud četl. Click!

neděle 11. listopadu 2012

Scanner: Acid Mothers & Damo Suzuki

Komu jinému věnovat předstimulový Scanner než bývalému zpěvákovi Can, který putuje světem jako trubadúr a improvizuje s místními hudebníky, a japosnkým psychedelikům Acid Mothers Temple & The Melting Paraiso UFO? Parádní koncerty!

Playlist:
- Acid Mothers Temple & The Melting Paraiso UFO: Heroin Heroine's Heritage (úryvek)
- Can: Mother Sky
- Cul De Sac + Damo Suzuki: Belgrade 1
Acid Mothers Temple & The Melting Paraiso UFO: Soleil de cristal et lune d'argent

vysíláno 30.10.2012 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.  

čtvrtek 1. listopadu 2012

Phaerentz


3" CD-R s nahrávkou vystoupení v opavském klubu/galerii Gottfrei vychází vlastním nákladem. Podrobnosti, objednávky, ukázka atd. na www.phaerentz.com.