pátek 20. prosince 2013

Kyšperského Svetr z folkové vlny

Martin E. Kyšperský je frontmanem brněnské alternativně-folkové skupiny Květy. Přednedávnem mu ale na značce Polí5 vyšlo sólové album Svetr, sestavené z písní nahraných ve volném čase především doma.

Patnáct písniček, které jednačtyřicetiminutovou kolekci tvoří, napsal a nahrál Martin Kyšperský „doma a na cestách“ v letech 2011–2013. Základy čtyř kusů vznikly ve studiu Indies, celek masteroval spolehlivý Ondřej Ježek ve svém studiu Jámor, jinak ale jde o důsledné DIY. 

Nahrávce dominují strunné nástroje, jako kytara, bendžo a ukulele, kromě nich ale zazní celá řada dalších instrumentů, ruchů, šelestů i mediálního smetí. „Sám sobě basákem, bubeníkem, perkusistou, vokalistou, krabičkářem, varhaníkem, synťákem, harmoniem, pianem, balafonem a podobně,“ prozrazuje Kyšperský na svém Bandzonu. „Taky jsem dva roky nahrával různé ruchy ulice a přírody. Slyšet můžete sirény, vrzající vrata, čajovou soupravu Fikty Kaprála, hračky, holku rozezpívávající se ve vlaku a vlak pod mostem, zahleněné průdušky, Kobzovo piano v Praze na ulici, listí pod nohama, psí funění.“ Tohle všechno ale neokázale slouží písním, takže si fajnšmekr všechny aranžérské fígle nejspíš patřičně vychutná až při opakovaných posleších, poté co se nabažil melodií a textů. Což je v pořádku: Svetr je, i když občas bláznivě, uštrikován z nezpochybnitelně folkové vlny. 

Liší se Kyšperského sólové album nějak výrazně od produkce Květů? Náladou, textařskými a skladatelskými postupy ani tématy nikoliv, zvukově zčásti – není závislé na květovské sestavě kytara, kontrabas, housle a bicí. Místy je mnohem více strohé, jindy připomene zarezlý, vrzající waitsovský kafemlejnek. 

Patnáct písní, z nichž jedna je převzata od skupiny Listolet, vzniklo, jak alespoň sugeruje obal CD, jako marginálie. Přesto je Svetr plný hitů. Úvodní kraťas s refrénem „Vlasy jsou ta nejvíc důležitá věc / ze všech těch nejmíň důležitejch věcí“ je dokonalou sondou do absurdní minulosti pronásledování mániček. Vzpomíná se i na Itálii 1990, kolo BMX a hrdiny abíčkovských komiksů. Kyšperský se rád vrací do inspirativního časoprostoru svého dětství, odkud vynáší střípky a kostry příběhů, úvah a úžasu – mrtvého trpasličího krále přikryje jediná květina, v noci se probouzí oblečení, dívka nese v jedné ruce nákup a v druhé rozevřený román, letiště může zachránit jen „technickej tým“... Zdánlivě banální „poezie všedního dne“ se proplétá s okamžiky obnažené intimity a křehké citovosti. 

Kyšperský bývá označován za písničkáře, jindy za skrytého popového hitmakera. Obojí samozřejmě platí, je ale třeba dodat, že je i výrazným, byť nikterak samozvaným mluvčím generace narozených na přelomu sedmé a osmé dekády, generace, do které také náležím. Snad i proto ke mně jeho písně promlouvají tak, že je mi ve Svetru nadmíru sladkobolně a že se jej nezdráhám prohlásit za album roku. Mimochodem, na cestě je prý i kazetová verze s bonusy. 

Hodnocení: 100%

Martin E. Kyšperský: Svetr. Indies, 2013

Psáno pro Radio Wave. Čtěte a slyšte zde.

úterý 3. prosince 2013

Brian Chase: Drums & Drones

Nástrojem, který si s oblastí drone music spojujeme asi nejméně, jsou bicí. Pozoruhodné album s všeříkajícím názvem Drums & Drones nás ale usvědčuje z omylu. Jeho autorem je Brian Chase, bubeník brooklynských Yeah Yeah Yeahs, skupiny, jejíž rockový grunt dal vyrůst i myriádě experimentálních bočních projektů (či exkluzivních hostovaček zpěvačky Karen O na albech Davida Lynche, Trenta Reznora a dalších). Takhle košaté propletence nejrůznějších vedlejšáků z Yeah Yeah Yeahs možná udělají nové Sonic Youth, skupinu, jenž již více než třicet let přesvědčuje, že její zájem nekončí u vypalovaček prosycených kytarovou vazbou.
Brian Chase svůj pět let probíhající bubenicko droneový experiment vydal v podobě CD a DVD u Pogusu, vydavatelství, které si vytklo za cíl střežit a dokumentovat pohyb na hranicích současné elektroakustické kompozice a neartificiálního hledačství vyvěrajícího z improvizace, noisu, lovectví zvuků a dalších žánrů.
„Ve zvuku jediného bubnu se skrývá téměř nekonečné množství tónů,“ píše Chase v úvodu obšírného bookletu svého alba, které je „průzkumem vesmíru skrývajícího se zvuku bubnu.“
Projekt byl spirituálně započat v newyorské svatyni drone music, v Dream Housu skladatele La Monte Younga a jeho manželky, múzy a light designérky Marian Zazeely. Dream House nacházející se v části Manhattanu zvané TriBeCa oběma manželům slouží jako domov, kancelář a ateliér, jedno patro je ale vyhrazeno světelně-zvukové instalaci, v níž lze trávit dlouhé hodiny. O její chod (ranní zesilování zvuku, který běží nepřetržitě, rozsvěcení Zazeeliných světel, zapalování vonných tyčinek) se starají dobrovolníci – téměř rok a půl byl jedním z nich i Brian Chase. Když byl v roce 2007 přizván k účasti na koncertu v klubu Stone patřícím Johnu Zornovi, rozhodl se uvést nové dílo – sérii studií možností aplikace čistého ladění na bicí nástroje.
Dal se tedy do díla – v první fázi projektu se metodou pokusů a omylů postupně stával zvukařem a sháněl patřičné vybavení. Při tvorbě postupoval tak, že mikrofonem nahrál zvuk bubnu a ten v počítači podrobil chirurgické manipulaci ekvalizérem, při níž vystoupily na povrch žádoucí tóny a jejich souzvuky. O něco později začlenil bubny do systému zpětné vazby: nechal je rozeznívat frekvencemi vyzařovanými z reproduktorů. Někdy se prý třásl celý dům.
Druhá fáze výzkumu byla započata v roce 2010 – předtím měl Chase napilno především na dlouhých turné Yeah Yeah Yeahs – a nesla se ve znamení hledání možností jak bicí drones předvádět živě. Inspiraci poskytl saxofonista Seth Misterka, s nímž Chase hraje v duu a který zvuk svého nástroje pomocí MIDI kontroléru manipuluje v softwaru Ableton Live.

V třetí fázi Chase zapojil zkušenosti s meditací a čisté ladění znějící jeho uchu nejčistěji a nejpřirozeněji. Píše, že se možná stal jediným, kdo čisté ladění aplikuje na zvuk jediného, obyčejného bubnu – Harry Partch pro své kusy konstruoval speciální soustavy perkusí a zajímaly jej poněkud jiné aspekty hudby než alikvóty, které Chase při přehrávání nasmyčkovaného úderu do bubnu postupně zdůrazňuje okrajováním „nepotřebných“ frekvencí.
 
Dvoudiskové album Drums & Drones – na DVD jsou stejné skladby jako na CD, jen doplněné o videa, jejichž „spořičová“ povaha diváka rozhodně neruší od poslechu, naopak jej může příjemně hypnotizovat – je po čertech intenzivní. Není bezchybné, místy lze cítit, že mu až příliš dominuje snaha o vyřešení technického problému a jistá „chtěnost“: drony z bubnů! S nimi ovšem souvisí jeden velký klad celého díla, totiž (i díky videím) nastražená vějička v podobě zdánlivé meditativnosti: díky falešným znamením se, než bys řekl kundalini, ocitneš v laboratorním pekle chladných kachliček a ostrého světla. Sluchátka rozhodně nedoporučuji, docela to s nimi bolí.
A takhle vypadá koncertní provedení Drums & Drones.

Brian Chase: Drums & Drones. Pogus
Zveřejněno 2.12.2013 na hisvoice.cz. Link

středa 27. listopadu 2013

Scanner: Polí5 na podzim

Polí5 mají na kontě českou desku roku. Jmenuje se Svetr.

Playlist:
- Martin E. Kyšperský: Vlasy
- Skrytý půvab byrokracie: Rhizomy
- B4: Motorik Religion
- Martin E. Kyšperský: BMX ABC
- Sousedi: Macs 1149-jd
- Bellevue: Růže
- IQ+1: I
- Ruce naší Dory: Secese 2007
- Martin E. Kyšperský: Italia 90
- B4: Super Cabbage Rock
- Skrytý půvab byrokracie: Prvočísla
- Muff: Mr. Elektrik
- Martin E. Kyšperský: Podél kolejí

vysíláno 26.11.2013 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.

úterý 26. listopadu 2013

DG 307: Svědek spálenýho času


Trilogii Dar stínum - Pták utrženej ze řetězu - Torzo, tedy programy, které DG 307 nazkoušeli, odehráli a nahráli v letech 1979 a 1980 a prvně vydali před dvaceti lety v dnes již legendární dřevěné krabici, považuji za nejlepší díla Pavla Zajíčka a spol. a vrcholné okamžiky české hledačské nonartificiální hudby vůbec. Bylo pro mě proto velkou ctí  doplnit rozšířené, remasterované reedice těchto nahrávek studií otištěnou v bookletu nyní již 5CD boxu Svědek spálenýho času. Kupujte zde.

pondělí 18. listopadu 2013

Hudební euforie, která nemohla vydržet navždy

Radost hudebních fanoušků byla po 17. listopadu 1989 nezměrná – konec cenzury, dobrodružného shánění desek na burze rozháněné policií, konec pokoutního šíření ne vždy zvukově kvalitních samizdatových nahrávek, konec konspiračního pořádání koncertů, konec buzerace v podobě rekvalifikací a shánění zřizovatelů, konec monopolní omezené dramaturgii Supraphonu, Pantonu a Opusu… Netrvalo dlouho a v Praze se předvedli The Cure, krátce po nich vyprodali strahovský stadion Stouni. Vivat revolution!

Nově založené značky Bonton, Popron, Monitor a další vrhly mezi posluchače desítky titulů, které by dnes byly považovány za vydavatelskou sebevraždu, hladový český rocker je ale hltal po tisících. Věřili byste tomu, že druhého alba metalového Debustrolu se prodalo snad sto tisíc kopií? Že Monitor vydělával na hardcoreových kompilacích? Nehynoucí obliba Kabátu, Tří sester a Daniela Landy by se patrně nezrodila, kdyby jejich debutová alba (v Landově případě debutové album Orlíku) vyšla o něco později. 

O slovo se hlásily čerstvě vzniklé kapely reagující na světové dění a slavící pád železné opony bezbřehým vykrádáním všeho, co se už konečně smělo bez obav a potíží poslouchat (příkladem budiž programově nepůvodní Ecstasy of St Theresa a Sebastians), i představitelé tzv. nového popu, který již v osmdesátých letech toužil stanout v médiích vedle osvědčených Karlů a Michalů. David Koller, Roman Holý, Janek Ledecký a spol. se na polooficiální hudební scéně pohybovali ještě za „totáče“, s undergroundem si ale neměli příliš co říci a když se konečně naskytly možnosti, byli dokonale připraveni. 

A propos, alternativní hudba a underground: konečně začaly vycházet všechny ty kapely, které dosud „nemohly“. A jejich alba vycházela ve slušných nákladech – a přestože se Mikoláš Chadima prodeji svých desek nemohl rovnat s Orlíkem či Lucií, dokázal v té době plnit haly a jeho černé dvojalbum se prodávalo po tisících. A ve slušném nákladu vyšly i další lahůdky: Garáž, Pro pocit jistoty, Ještě jsme se nedohodli… Po čase samozřejmě došlo k vystřízlivění – československý trh se začal chovat jako běžný evropský a nejvíc smetany slízli představitelé pop music. Naděje androšů a intelektuálů, že Plastiků se prodá víc než Michaela Jacksona, brzy pohasly a na výsluní se nakonec vrátil i ten Michal David, který tu a tam zahořekuje, že měl po roce 1989 „zákaz“. 

Buďme za tuhle podivnou dobu oddalovaných a neúspěšných vydavatelských sebevražd rádi, zbyla po ní spousta muziky. A za co ještě? Třeba za společné koncerty Tří sester a Půlnoci a podobných dnes nepředstavitelných kombinací. To se opravdu mohlo stát jen na přelomu osmé a deváté dekády… 

Psáno pro Radio Wave

středa 13. listopadu 2013

Scanner: David Tudor

Box The Art of David Tudor 1963-1992 vydaný letos značkou New World Records nám na sedmi kompaktech připomíná, že geniální klavírista, který byl bytostně spjat s newyorskou avantgardou kolem Johna Cage, Earla Browna, Christiana Wolffa, Mortona Feldmana a dalších, byl stejně důležitým průkopníkem i na poli elektronické improvizace - jeho systém vzájemně se ovlivňujících generátorů zvuku a efektů bezezbytku převzali noiseři a vůbec všichni, kdo si při hraní dávají kytarové pedály na stůl, ne na zem, a hrajou na ně rukma, ne nohama… Hodinová koláž Tudorových improvizací a realizací Cage a Wolffa byla asi nejsyrovějším Scannerem, jaký jsem dosud odvysílal.

vysíláno 12.11.2013 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.

úterý 5. listopadu 2013

Melancholická bujnost B4

Pražsko-severočeská čtveřice B4 slaví patnáct let existence. A slaví je stylově – v sobotu 2. listopadu odehrála v pražském Divusu patnáctihodinový koncert, který začínal v devět ráno a končil o půlnoci. Samozřejmě na to nebyla sama a vypomáhala jí slušná řádka hostů. A protože patnáctek není nikdy dost, vydali B4 u své značky Polí5 patnáctialbum Germanium.

Vlastně jde o šestnáctialbum v podobě dual disku. Na CD straně je desetiskladbová novinka, na datové straně patnáct alb. Zhruba polovinu z nich už B4 vydali na CDR a v několika případech jde o hudbu vytvořenou pro divadlo Handa Gote, které o něco později než B4 založil vůdce obou spolků Tomáš Procházka. Dočkáme se i alba ruchů nepoužitých na předchozí řadovce Lux Oxid, rozhlasové sci-fi hry s béčkovou tematikou a céčkovými hereckými výkony, několika bestofek v podobě mixtapů... Prostě: není to krása, když na obalu cédéčka najdete samolepku slibující 22 hodin bonusového materiálu? 

Germanium vzniklo jako všechny předchozí řadovky B4 – skupina se kdesi v Lužických horách zavřela do chalupy, několik dní improvizovala a pak ze svých improvizací vysochala deset písní, k nimž přitočila zpěv a spoustu instrumentů a efektů. Výčet použitého arzenálu je opět radostným čtením pro všechny fetišisty věcí obskurních a analogových: ze všech těch jmen východoevropských kláves a bicích automatů by se leckdo mohl nemístně vzrušit, proto vám je neřeknu. Kapela tvrdí, že jejím cílem při práci na albu bylo použít v každé skladbě efekt s germaniovou diodou a vytvořit soundtrack z paralelního světa, kde u zrodu krautrocku nepřímo nestál Karlheinz Stockhausen, nýbrž Zdeněk Liška. Jedním dechem ale připouští, že obou cílů bylo dosaženo jen zčásti

B4 se rádi hlásí nejen ke krautrocku, ale i k yassu, polské scéně, která kolem roku 2000 provedla s jazzem to, co krautrock o třicet let dříve s bigbítem: otevřela jej novým dobrodružstvím, především na poli aranžmá a využívání elektroniky. B4 samozřejmě nejsou stylovými vykradači, jejich groovující hra ale s některými protagonisty krautrocku a yassu vykazuje nemalou příbuznost a nebyl by to Tomáš Procházka, aby podobné odkazy tvůrčím způsobem nerozvíjel a nepřiživoval. Jednu píseň na Germaniu nazval Motorik Religion, čímž odkázal ke svůdnému rytmu, s nímž si po celou dobu své existence vystačila legendární skupina NEU!. 

Stejný beat si ale rád půjčuje kdekdo, nejslavněji patrně britští Stereolab, kteří tento strohý základ zdobí eklektickou směsí filmové hudby a exotického easy listeningu. B4 pracují podobně, jejich mix je ale stejnorodější, bigbítovější a méně popartově okázalý. Jen jazyků používají víc – zatímco Stereolab si vystačí s angličtinou a francouzštinou, Béčtyřka na novém albu promlouvá kromě francouzštiny ještě česky a německy, často s podzimní existenciální melancholií. 

Béčtyřka opět nenatočila metalové album, kterým pravidelně vyhrožuje. Opět je to škoda, protože se na něj nepřestávám těšit, opět mi to ale nakonec vůbec nevadí. Germanium šlape v duchu předchozích řadovek Lux Oxid a Didaktik Nation Legendary Rock, což znamená, že na něm nalezneme rovný díl chytlavosti a experimentátorské invence. Obojího mají B4 ažaž. 

Hodnocení: 90 %
B4 – Germanium (Polí5 2013)

Psáno pro Radio Wave. Slyšte zde.

čtvrtek 31. října 2013

Podpořte HIS Voice II

Konec roku 2013 oslavíme stylově: koncertem. Náš vánočně-benefiční mejdan se uskuteční 19. prosince v pražském Divusu. Zahraje Milan Guštar, Gurun Gurun, improvizátoři The Pololáníks, noiseoví konceptualisté Opening Performance Orchestra se svými intunarumori a programem věnovaným Russollovu manifestu futuristické hudby Umění hluku, MoEns s interpretacemi grafických partitur Milana Grygara a konečně Skrytý půvab byrokracie. Dá-li HitHit, pokřtíme na večírku nové číslo HIS Voice. Ti z vás, kdo na Hithit.com přispěli nebo přispějí částkou 500 korun a vyšší, mají na vánoční besídku vstup zdarma. Sbírka poběží ještě týden, tu je patřičný link.

středa 30. října 2013

Scanner: Lou Reed RIP

Velveti, New York, hudba k tajči, Lulu s Metallicou i ta od Albana Berga, Metal Machine Music pro struny a plechy, Reed coby námezdní béčkový hitmaker...

Playlist:
- Velvet Underground: Heroin
- Beachnuts: Cycle Annie
- Primitives: The Ostrich
- Velvet Underground: Venus in Furs
- Lou Reed & John Cale: Work
- Velvet Underground: The Murder Mystery
- New York Telephone Conversation
- Strawman
- Lou Reed & Metallica: Brandenburg Gate
- Alban Berg: Lulu Suite - Ostinato: Allegro
- Zeitkratzer: Metal Machine Music part one
- Wind Coda
- Sad Song

vysíláno 29.10.2013 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.

pátek 18. října 2013

Podpořte HIS Voice...

...na hithit.cz, aby i tento ročník měl šest čísel. Příslušný link je zde. Na dobrodince čekají fešné i přínosné ceny.

Jak to začalo
Časopis HIS Voice se již od roku 2001 věnuje progresivní hudbě stojící na okraji zájmu ostatních médií.

Co je náš cíl?
Soudobá kompozice, volná improvizace, elektronické hluky i nahrávky přírodních zvuků - to vše patří do našeho záběru. Jsme přesvědčeni, že hudba vytvářená jako umění, nikoliv jen jako zábava a akustický smog, si zaslouží pozornost a kritické zhodnocení. 

Šesté číslo nabídne portréty významných osobností ze světa a dá prostor i mladým domácím umělcům. Součástí čísla budou recenze aktuálních nahrávek, knih a DVD. Stejně jako většina čísel v posledních letech bude i toto číslo doprovázeno CD, které sestaví redakce ve spolupráci s našimi zahraničními spolupracovníky.

... a ještě něco navíc
Protože současná hudba a současné výtvarné umění k sobě mají blízko, vytváří pro HIS Voice originální obálky malíř Martn Šárovec. Zpod jeho štětce vyšli mimo jiné John Cage, Tom Waits nebo Umberto Eco. Kdo se objeví na dalším čísle? Nechte se překvapit.

Kdo jsme?
Časopis HIS Voice je vydáván Hudebním informačním střediskem, neziskovou organizací, jejímž posláním je informovat o současném hudebním dění u nás a propagovat novou tvorbu. Redaktoři časopisu se sami často jako hudebníci aktivně podílejí na formování zdejší scény "divné hudby". Za dobu své existence vytáhl HIS Voice na světlo řadu hudebníků - domácích i světových - jejichž tvorba by zůstala známá jen malému okruhu zasvěcených. Snažíme se ukazovat neotřelé způsoby přemýšlení o hudbě a o tom, jakou vlastně v dnešní společnosti hraje roli.

Proč to děláme?
Myslíme si, že ještě pořád má smysl psát o hudbě texty delší a složitější než zprávičky na web, a že existuje hudba, která si zaslouží, aby se o ní přemýšlelo. Státní podpora živé kultury se neustále zmenšuje a psaní o nekomerční hudbě je oblastí, která lukrativní inzerci nepřitahuje. HIS Voice nedostal na letošní rok grant Ministerstva kultury a proto musíme hledat jiné zdroje, abychom dokončili ročník a připravili se na start do nových podmínek.

Příslušný link je zde. Na dobrodince čekají fešné i přínosné ceny.

středa 16. října 2013

Scanner: Úterý

Jednou to muslelo přijít - úterní pořad na téma úterka. Mládkova kultovní próza Trilogie Úterý hrající z popraskané desky , Stockhausenův Dienstag aus Licht atd. atd.

Playlist:
- Heiner Goebbels, Boubakar Djebate: Mardi 8 Juillet
- Merzbow: Stormy Tuesday
- Ivan Mládek: Oblékání
- Karlheinz Stockhausen: Peace Greeting
- Fantomas: 4-5-05 Tuesday
- Karlheinz Stockhausen: Stand By Us
- Ernie Cooms Memorial Orchestra: All Before Tuesday
- Fantomas: 4-12-05 Tuesday
- Karlheinz Stockhausen: In the Fight for LIGHT
- Peter Hamill: (On Tuesdays She Used to Do) Yoga
- Heiner Goebbels, Boubakar Djebate: Mardi, 29
- Karlheinz Stockhausen: All Of You Who Fight
Fantomas: 4-19-05 Tuesday
- La Monte Young: Early Tuesday Morning Blues (excerpt)
- Ivan Mládek: V mléčné jídelně
- Karlheinz Stockhausen: Children, Women, Men
Fantomas: 4-26-05 Tuesday
- Masonna: Ruby Tuesday
- Rolling Stones: Ruby Tuesday

vysíláno 15.10.2013 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.

středa 2. října 2013

Scanner: Phill Niblock

Newyorský pán dronů má osmdesát. Hodinový mix jeho bzučivých skladeb plných zvláštních tektonických jevů a nečekaných harmonií. Jména před názvy skladeb jsou jmény interpretů - hudebníků, jejichž hru Niblock zaznamenal a dále zpracoval v počítači.

Playlist:
- Jon English: A Third Trombone
- Thomas Buckner: AYU aka As Yet Untitled
- Ulrich Krieger: Alto Tune
- Ulrich Krieger: Didjeridoos
Ensemble OCNM, Janáčkova filharmonie, Petr Kotík: Disseminate Ostrava
- Petr Kotík, Susan Stenger, Eberhard Blum: Four Full Flutes
- Rafael Toral: Guitar Too, For Four
- Jim O'Rourke: Hurdy Hurry
- Ulrich Krieger: Sea Jelly Yellow

vysíláno 1.10.2013 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.

pátek 13. září 2013

Johnny Cash: Country s energií rock&rollu

12. září uplynulo deset let od smrti Johnnyho Cashe, jediného muže, který byl přijat do countryové, rock’n’rollové i gospelové síně slávy.

Jeho kombinace divokého hudebního stylu, majestátní postavy v černém, rockové energie, dřevní syrovosti a vzývání nejnižších desperátů i Nejvyššího se stala jedním z nejtrvalejších vzorů pro adepty rockové slávy. Zatímco Mick Jagger je nenapodobitelný už proto, že celoživotním sportovcem je třeba být celoživotně, a Elvis Presley stihl zemřít coby tlustá parodie sebe sama v době, kdy vrtění boky beztak již nikoho nešokovalo, Cash byl jedním z těch, kdo přinejmenším vytváří dojem, že žijí na hraně života a smrti a jejich tvorba je nasáklá chlastem, moudrostí i krví. Byl to on, kdo se stal předlohou celé scény „australských Berlíňanů“ v čele s Nickem Cavem, byl to on, kdo pomáhal Bobu Dylanovi při countryovém návratu z ústraní, byl to on, kdo svým hlubokým hlasem vdechl nečekaný život písním, u nichž se to zdálo nemožné. 

Cashova hudební kariéra trvala půl století, měla své vzlety a pády i dlouhá období zapomnění a bojů s démony závislosti. Pocházel z chudé rodiny, jejíž členové si vydělávali mimo jiné prací na pile – ta mu jednoho osudného dne téměř vejpůl přeřízla bratra; umíral prý celý týden. 

Když se Johnny rozhodl zkusit to s hudbou v Memphisu, zaujal Sama Phillipse, šéfa legendárních studií Sun, který pro svět objevil i Elvise, Howlin´ Wolfa či Carla Perkinse. Jeho první snímek, který se prosadil, jednoduchoučká I Walk the Line, se nesl v duchu módního rockabilly. Cash se ale rozhodl na rock’n’rollovou vlnu nenaskakovat bez rozmyslu. Dobře věděl to, co je dnes nad slunce jasné: country music i rock’n’roll jsou hudební dvojčata, přestože se na sebe protagonisté jednotlivých žánrů mnohdy dívají nenávistně. 

Cash svůj původní a přejatý repertoár často doplňoval zvukem, v němž tradiční countryové propriety, jako jsou housle, dobro či bendžo, nahrazovala rocková rytmika. Stylizace do mužů na odvrácené straně zákona díky tomu získala rebelský hudební háv – Cashovu nejslavnější pecku, Folsom Prison Blues, o muži, který „v Renu zastřelil chlapa, jen abych se kouk, jak umírá“, přejaly tisíce nejen rockabillyových skupin a hudebníků, albové záznamy z koncertů ve folsomském a sanquentinském vězení byly pořádně frajerským bouchnutím pěstí. 

Dvoumetrový Cash v 70. letech budoval důsledně nekovbojskou image muže v černém, která nyní působí vysloveně rockově, zároveň ale vystupoval s rodinnou kapelou a natáčel countryové cajdáky i spirituály. V roce 1979 poprvé vystoupil v Praze, supraphonský koncertní záznam (ze čtyř vystoupení ve dvou dnech) byl až donedávna vinylovou lahůdkou pro zahraniční sběratele. Televizní záznam ukazuje, že šlo o dosti krotkou estrádu. Podruhé a naposledy do Čech zavítal v roce 1997.

Generace dnešních „mladejch“ nijak neholdujících country si Cashe nejčastěji spojuje s comebackem v režii producenta Ricka Rubina, který se zpěvákem pořídil sérii takzvaných American Recordings. Mnohé vznikly v obýváku, všechny znějí neuvěřitelně blízce, zranitelně a bezprostředně: Cashův unavený, zlomený hlas věští blížící se smrt, převažuje nálada smutku a bilancování. Geniální Rubin Cashe nepřikrášloval – naopak, někdy doslova svlékal z kůže – a vybral mu prvotřídní repertoár. Skutečnou páteř šestice alb netvoří countryové standardy, předělávky Cashových vlastních hitů ani těch pár novinek, ale výběr coververzí mladších hvězd, jako jsou Nick Cave a U2. Nejvíce se proslavila Hurt z repertoáru Nine Inch Nails a depešáckýPersonal Jesus (v hudebním tisku se pak člověk dočítal, že ji DM převzali od Cashe, ach jo), beatlesovská In My Life a Most přes rozbouřené vody dua Simon & Garfunkel jsou snad ještě lepší. Johnny Cash odcházel ze světa dlouze a nesnadno, umělecky byl ale v té době po mnoha letech opět na vrcholu. 
Slyšte na Radiu Wave

středa 4. září 2013

Scanner: John Zorn 60

Playlist:
- Tzfia (Looking Ahead)
- Murder of the Magicians
- The Quiet Surf
- The Bacchanalia
- Cobra 1 - Sensyo
- The Wish
- Naked City: Three Preludes Op.74 II - Trys lent, contemplatif
Naked City: Perfume Of A Critic's Burning Flesh
Naked City: Osaka Bondage
Naked City: Kaoru
Naked City: Chip Chop Shop
- Electric Masada: Tekufah
- The Nerve Key
- Once Upon a Time in the West

vysíláno 3.9.2013 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.

středa 21. srpna 2013

Zola Jesus v romantické pasti

Skalní fanoušci Zoly Jesus odpustí, ale album Versions snad není určeno ani jim. Méně oddaným uším pak musí nutně znít jako bohapustý kýč. Důvod je prostý: jde o kolekci zpěvaččiných devíti starších písní upravených do v uvozovkách "klasických" smyčcových aranžmá.

Pokud vám tento důvod odmávnout Zolino nové album připadá příliš stručně podaný, pokusím se jej rozvést. Zásnuby pop music a rocku s vážnou hudbou jsou odjakživa kalvárií žalostných selhání – ať už jde o koncert Deep Purple se symfoňákem, artrockové opusy Emerson, Lake and Palmer a Ekseption, Lucie v opeře a Stinga s orchestrem BBC či nejrůznější orchestrální verze Rolling Stones a Queen. 

Svět popových a rockových písní totiž stojí především na stručnosti a kompoziční a harmonické jednoduchosti. Jde tu hlavně o výraz – zabarvení hlasu i kytary, nazvučení bicích, použité samply. Písničky, v nichž se opakují stejné akordy, se mohou výrazně lišit tím, jakou jim tvůrce a interpret vdechne atmosféru. A atmosféra, nálada, feeling – to je nejsilnější zbraň žánru populární písně, a pokud se jí píseň zbaví, podřezává si větev. 

Následné smyčcové nebo orchestrální aranžmá pak musí rovněž selhat, protože při dané jednoduchosti aranžér prostě nemá co aranžovat – i sebejednodušší romantismus, do nějž se drtivá většina takovýchto úprav popových fláků snaží stylizovat, je totiž skladebně mnohem komplexnější. Netvrdím, že by orchestr či smyčce v popu nutně znamenaly zlo, je ale třeba mít na paměti, že vážnou hudbu z nevážné udělat nedokážou. 

Proč se na nejistou půdu vážnohudebních aspirací vypravila Nika Danilova alias Zola Jesus, netuším. Troufám si ale hádat: její tvorba nasáklá patosem gotiky, postindustriálu a new romance zkrátka k romantizující manýře a lehkému kýči nemá daleko. I proto máme Zolu rádi, je pokračovatelkou dlouhé linie vedoucí přes Procol Harum k novým romantikům, Dead Can Dance a dále do současnosti. Cpát popový romantismus – neboť přes nejrůznější škatulky, které si hudební kritika vymyslela, Zola Jesus nedělá nic než popík – do kontextu vážné hudby ale znamená pustit se do zápasu, v němž popař nemůže zvítězit. 

Zola Jesus navíc s virtuozitou sobě vlastní spáchala sebevraždu hned dvojitou: v některých písních totiž nechala znít automatické bicí tak umělé, že vedle nich znějící smyčce působí, jako by byly ze samohrajky, přestože jsou živé, a jejich nahrávání tudíž – na rozdíl od oněch rytmů – jistě nebylo levné. Tuhle desku zkrátka nebrat! Na tom, že jde o ryzí šmíru, nic nezmění ani skutečnost, že některé party aranžoval undergroundový hrdina Jim Thirwell alias Foetus.

Slyšte recenzi na Radiu Wave

Scanner: Broken

Klíčové slovo znělo: broken.

Playlist:
- Atrax Morgue: The Broken Sound
- John Cale: Broken Bird
- Aranos: Broken Eights
- Cide Projekt: A Broken Tomorrow
- People Like Us: This One's Broken
- Amon Düül: Broken (Offensivitääaten)
- Robert Een: Broken Waltz
- Lee Ranaldo: Broken Circle
- Sun City Girls: Broken Circuit of Love
- Musci/Venosta/Mariani: Broken Oxygen
- Muslimgauze: The Broken Radio of Istanbul Station
- Milan Knížák: Broken Music - Composition N.2
- Dhex: Broken Piano Remix
- Andre Vida: Broken Tape
- F.C. Judd: Broken Guitar
- Blaine L. Reininger: Broken Fingers
- Winston Tong: Broken English
- Peter Brötzmann Chicago Tentet Plus Two: Broken English
- Jon Rose: Broken Bones
- Planivaar: Broken Window
- Bob Dylan: Everything Is Broken

vysíláno 20.8.2013 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.

pondělí 19. srpna 2013

Kontroverzní výstava DOXu: Díky Guštarovi kliká autobus



Vernisáž, která proběhla v červenci v holešovickém DOXu, dávala tušit, že výstava, jíž zahajuje, bude kontroverzní, přestože ji v žádném případě nelze označit adjektivy typu „šokující“. Vystavující, Milan Guštar, tuto retrospektivu „dostal“ k padesátinám, dosud nevystavoval, přestože část jeho tvorby dobře známe.

Právě díky němu totiž dělá autobus Davida Černého kliky, čert Kryštofa Kintery umanutě dupe na kopák, v Národní galerii svítí jeden z pokladů – plastiky Zdeňka Pešánka, plastiky a instalace Federica Diaze či Jiřího Černického vydávají zvuk… a našly by se další desítky příkladů.

Přesto Jiří Černický – kurátor výstavy s prostým názvem Guštar – při svém proslovu přiznal bezradnost se zařazením Guštarova díla. Obvyklá rutina vernisážových prostorů najednou nestačila, což je dobré znamení.

Nechci produkci současného výtvarného umění nemístně generalizovat, troufám si ale tvrdit, že to, co nás obvykle v galeriích čeká, je na jedné straně umění hluboce subjektivní a na druhé umění společensko-politické. Milan Guštar ve třech patrech věže DOXu ale předvádí svůj zájem o svět čísel a z něj odvozenou tvorbu, především hudební a zvukovou, ale i symboliku kruhu, živlů atd.



Při práci na retrospektivě se samozřejmě nemohl vydat tím nejefektnějším směrem. Výše naznačený seznam instalací, na kterých se podílel coby technik-programátor-elektrikář, by se jistojistě vyjímal v každé galerii, vystavovat tato díla by ale bylo tak trochu jako kdyby výrobce barev natahal do galerie mistrovská plátna, která vznikla díky jeho know-how.

Nevystavil ale ani elektrofonické hudební nástroje, kterých vyrobil celou řadu od syntetizérů po soustavy světelných čidel. (O elektrofonech napsal a vydal dvoudílnou encyklopedii.) Na své první výstavě se rozhodl prezentovat samotný počátek vší své tvůrčí činnosti – myšlenku. Jinými slovy: alespoň v první části výstavy upřednostňuje vstup před výstupem. Instrumenty, nad nimiž by zajásal nejeden fetišista elektronických zvuků? Ty jsou pouhým prostředkem k realizaci ideje.

Jedna plná, dvě prázdné místnosti
Výstavu je třeba absolvovat zdola nahoru. V nejnižším ze tří pater věže se nachází Summa summarum: informačně nabitá „skrumáž“ zdánlivě nesouvisejících děl, myšlenek a postřehů – jakýsi průlet tvůrcovou hlavou ve formě digitálních tisků. Guštar nám poodhaluje své úvahy především o nejrůznějších laděních, serialismu, mikrotonalitě a minimalismu a pythagorejské číselné symbolice.

Velký prostor je věnován skladbě Abacus pro virtuální mechanické piano, která se skládá z 3856 dvanáctitónových všeintervalových řad. Abacus na výstavě najdeme mimo jiné v podobě partitury pokrývající jednu ze stěn místnosti. Nejvíc prostoru z hudebních realizací na výstavě dostala rozpracovaná série devadesáti devíti skladeb Flex, z nichž většina pracuje s nemnoha tóny neustále proměnlivých výšek.



„Nástěnkařinu“ doplňuje několik děl jiného druhu: zní realizace partitur vygenerovaných z těl mrtvých pavouků nalezených po zimě ve sklepě, další zvuk vyzařuje bílé, nepomalované plátno, drobnou instalací z rozbité a nerozbité skleničky je hravě demonstrován pojem entropie.

Vystoupáme-li o poschodí výš, ocitneme se v prázdné zatemněné místnosti s osmikanálovou zvukovou instalací Flex in Space MMXII. Z reproduktorů znějí tóny postupně proměnlivé výšky a hlasitosti (jde o ty nejjednodušší realizace ze série Flex); další zvukové děje a dramata může objevovat sám posluchač: stačí se procházet, natáčet hlavu, přikládat ruce k uším, broukat si…

„Symboliku čísla 8 lze považovat za pokračování a rozšíření racionality čísla 4,“ píše Milan Guštar v katalogu výstavy a dodává, že „osm je vrcholů krychle a stěn pravidelného osmistěnu, osmička tak přenáší čtverec z roviny do prostoru. 2³ = 8, proto je osm trigramů, symbolů základních elementů, z jejichž dvojic se skládá 8 x 8 = 64 hexagramů čínské Knihy proměn. Číslo 8 lze v tomto smyslu považovat za vyjádření úplnosti, všezahrnujícího nekonečna. Od 17. století se jako symbol nekonečna všeobecně užívá lemniskáta v podobě ležaté osmičky. Osm binárních číslic tvoří jeden byte, vedle bitu nejužívanější základní jednotku množství informace.“



Vida, v prázdné místnosti se najednou nalézá univerzum, jazyk platný v informatice, harmonii i mystice. (Kdo má rád Pí, celovečerní debut Darrena Aronofského, pro toho je Guštarova výstava povinnou, i když se obejde bez honiček a spiknutí.)

V nejvyšším patře věže návštěvníka čeká další prázdná místnost, pro změnu bílá, plná světla a věnovaná nejvýznamnějšímu mystickému symbolu pythagorejců – Tetraktysu, tedy deseti bodům uspořádaným do trojúhelníka a vyjádřeným číselným vztahem 1 + 2 + 3 + 4 = 10. Skladba je tvořena čtyřmi tóny proměnlivých výšek, rychlosti jejich postupu jsou v poměru 1:2:3:4 a cyklus jejich transformace trvá 4 hodiny, 32 minut a 1 vteřinu. V sérii Flexů na Tetraktys pořadové číslo 46.

V dalším textu se soustředím právě na již zmíněnou sérii Flex. Jsem přesvědčen, že právě díky ní můžeme Milana Guštara považovat za nejvýraznějšího současného tvůrce elektroakustické kompozice v Čechách. Budu poněkud osobní, tahle hudba se mne hluboce dotýká – tím, čím je, i tím, v jakém kulturním kontextu existuje.

Devadesát devět Flexů
Poprvé jsem Guštarovo hudební vystoupení viděl až loni na festivalu Babel Prague – a hrál se jeden z Flexů. Guštar usedl k počítači, jehož monitor byl přenášen na promítací plátno: byla na něm tisícovka očíslovaných políček, každé z nich představovalo jeden tónový generátor a autor/interpret je během čtyřiceti minut všechny kliknutím myši spustil, čímž naplnil sál nefalšovanou bouří interferencí.


Kompozice Flex 10 působila jako balzám, nejen díky zvuku samotnému. Je totiž nekompromisní a přitom dokonale prostá a něčeho takového není snadné dosáhnout.

Jiný Guštarův Flex, tentokrát s číslem 1 (partitura visí v DOXu, nahrávku lze stáhnout nebo objednat na CD), je hodinovým plynulým stoupáním sinusové frekvence z hlubin infrazvuku do výšin ultrazvuku. Ve Flexu 99 je cesta zvuku opačná, shora dolů.

Při poslechu Guštarových vlastním nákladem vydaných CD s jednoduchými obaly s partiturou skladeb – čárou táhnoucí se napříč notovou osnovou – dochází hned k několika pozoruhodným efektům. Jeden je fyzický: člověka to docela často zalechtá kolem žaludku jako na horské dráze. Druhý odhaluje, že každý CD přehrávač, tedy přehrávač média, jemuž je nyní v módě vyčítat „neživost“, reaguje na takový hudební obsah jinak.

Některý hlásí chybu, jiný do beden zkrátka pouští to, co přečte, takže ještě předtím, než se ve Flex 1 cokoliv ozve, vás reproduktory osvěží třepotavým větříkem. CD walkman frekvence „cenzuruje“, snad proto, že je primárně určen k posílání hudby do sluchátek. Zatímco ve stolním přehrávači začínají oba Flexy tichem, v discmanu znějí hned od začátku, a tak nějak přitom bzučí. Efekty na přehrávače a na tělo jsou bezesporu zajímavé, ještě zajímavější je ale efekt na vnímání času a jednoduchost prostředků, jimiž je tohoto efektu dosaženo…


Oklikou, zezadu, zeširoka: miluji definici, kterou jsem kdesi četl a po jejímž původu jsem nikdy nepátral, hudby coby „znějícího myšlení“, i když si ji tu a tam upravuji na někdy vhodnější „znějící mysl v čase“. Myslím si, že v ní je dokonale obsaženo vše, čím hudba často není a přitom by – v současnosti snad víc než kdy dřív – být měla.

S rozvojem záznamové a reprodukční techniky se totiž ocitla před zrcadlem v podobě vlastní minulosti a v daleko větší míře, než kdy dříve, s ní začala záměrně i nezáměrně pracovat, ať již formou stylové věrnosti, programového eklekticismu nebo zkrátka neschopnosti odpoutat se od toho, co přece hrajou všichni ostatní… S každou další vydanou nahrávkou a s každým dalším videem na youtube jako by se tvůrcům zužoval manévrovací prostor a ubývalo bílých míst na mapách zvukového vesmíru.

Jistěže si můžeme pomoci přísně logickou úvahou a bohorovně, s chladnou hlavou a čistým svědomím prohlásit, že možnosti jsou přeci nekonečné. Se stoprocentní jistotou to ale nikdy nebudeme vědět. A ona je nekonečnost a nekonečnost: jedné docílíme neustálou expanzí, druhé neustálým dělením.

Je důvod předpokládat, že ona druhá nekonečnost je ta, jejímž jménem vznikají další a další odvozené subžánry subžánrů. A i kdyby platila ta prvně jmenovaná nekonečnost, jak ji myšlenkově obsáhnout a jak se v ní reálně dobrat alespoň hranic vlastního písečku? A je taková expedice vůbec důstojným a žádoucím činem?

Milan Guštar je z těch, kdo se oběma nekonečnům – tedy touze dobývat to, co tu ještě nebylo, i touze vymezovat se zužováním stylového záběru – snaží vyhýbat a coby své hlavní tvůrčí zbraně používají samotné základní kameny zvuku a analytickou mysl.


Série Flexů, skladeb s neukotvenými, neustále se proměňujícími tónovými výškami tvořícími kolébky, moře, kříže, setkávání a rozcházení cest či jen cesty nahoru a dolů, vznikajících od roku 1999 není jediným hudebním dílem Milana Guštara, nejvýrazněji se v ní ale, domnívám se, projevuje autorův tvůrčí záměr.

Guštara zkrátka zajímají ty úplně základní otázky vnímání hudby a zvuku – výška a vztah tónů, jejich vzájemná interakce a uspořádání v prostoru a čase. Tedy otázky, které značná část hudebníků považuje za jednou provždy zodpovězené a vytváří na jejich základě konstrukce nejrůznějších slohů.

Guštar je nastiňuje a rozvíjí ve skladatelském univerzu založeném na matematických principech či na generativní/algoritmické bázi (programu jsou mnohdy zadána vstupní data a samotné provedení skladby se obejde bez interpreta).

„Hudbu pokládám za nejabstraktnější ze všech uměleckých forem,“ říká Guštar v rozhovoru otištěném v katalogu výstavy a převzatém z hudebního časopisu HIS Voice. „A proto, že je sama sebou, má tvůrce, skladatel, úplnou svobodu (…) Je to podobné jako v matematice, ta je také nezávislá na okolí.“



Již jsem naznačil, že Milan Guštar ve své hudbě ale kromě jasně zacílené mysli demonstruje ještě jednu věc: úctu k času, tedy čemusi, čeho je každému naměřena jen určitá dávka a co při vnímání umění, zdá se mi, neumíme správně používat. S rozvojem záznamové a reprodukční techniky se totiž hudba ocitla nejen před zrcadlem v podobě vlastní minulosti, ale v permanentním ohrožení, že ji někdo přepne na něco jiného nebo se bude chtít propřeskakovat, propřetáčet, proklikat, profastforwardovat, jako by nevěděl, že profastforwardovat se lze jen k dřívějšímu konci.

To, co píši, samozřejmě nejsou žádné převratné objevy. Díky všemožným pohodovým rádiím a nejen díky nim ale může být nepísničková stopáž a forma považována div ne za akt občanské neposlušnosti a leckdo se jí dopouští snad právě proto. Existuje mnoho mnohahodinových mnohoalb, internetové streamy trvající celé týdny, rozprostraněné pláně ambientu... 

Ale je tu i minimalismus toužící propůjčit vnímání běhu času závažnější (jako by existovalo něco závažnějšího!) průběh, touží, aby byl čas pocítěn, vychutnán, protrpěn..., a je schopen chytit posluchače za límec a přitáhnout jej k sobě.

Tímto směrem se ubírá i Milan Guštar, který se k dědictví minimalismu hlásí, a nejhmatatelněji tak činí právě ve Flexech, skladbách, od nichž se přes jejich délku a předem definovaný průběh není možné odtrhnout. Jistěže teoreticky víme, co se odehraje v příští minutě, mávnout rukou, odskočit si uvařit kávu, chvíli si číst, přetočit na konec ale zkrátka nelze. Guštar nás úžasně prostými prostředky nutí prožít každý okamžik.


Síla jeho hudby totiž spočívá v tom, že její poslech je přímou interakcí, nikoliv dialogem zprostředkovaným a filtrovaným sítí odkazů. A nezvratnost probíhajících procesů a nevyhnutelnost tušeného konce jsou drtivější než mnohdy zaryté, pořád ale svévolné ctění žánru. Aby neztratily úplně vše, jsou Guštarovy skladby takové, jaké musejí být.

Bylo by ale nesmyslné zplošťovat hudbu Milana Guštara na ryze intelektuální, společensko-politickou a hudebně-vědeckou záležitost. Shoduji se s ním v tom, že hudba je tím nejvíc abstraktním ze všech umění. To znamená, že ať je sebekomponovanější, vždy ponechává posluchači prostor pro vlastní imaginaci a možnost žasnout.

Ostatně, onen citát z katalogu má pokračování: „Mírou kvality bývá v hudbě i v matematice estetika.“

Zveřejněno 11.8.2013 na aktualne.cz - link

středa 7. srpna 2013

Scanner: Giacinto Scelsi

9. srpna uplynulo čtvrtstoletí od chvíle, kdy zemřel autor hudby, jíž bude věnován celý dnešní Scanner, italský skladatel Giacinto Scelsi. Předávám slovo skladateli Jaroslavu Šťastnému, který Scelsimu před několika lety věnoval medailon v časopisu HIS Voice. Píše v něm: „Zvláštní skladby, mnohdy kroužící kolem jediného tónu, zato vždy velmi komplexní a ve svém průběhu překvapivé, nevztahující se k žádným vzorům ani žádné známé tradici, strhovaly nebývalou silou. A samozřejmě vzbuzovaly otázku: odkud se vzala tato hudba? Kdo je jejím autorem a proč se o něm nevědělo dříve?Říkalo se, že je to jakýsi italský šlechtic, žijící v odloučení. Fotografie neexistovaly. Místo nich posílal vydavatelům a organizátorům koncertů svůj emblém: prázdný kruh vznášející se nad vodorovnou čárou.“

Playlist:
- Canti del Capricorno – No.1 (Michiko Hirayama – zpěv; Alvin Curran – gong)
- Marcia rituale da Riti, I funerali d'Achille (pro čtyři hráče na bicí nástroje)
- Et maintenant (Robert Black – kontrabas)
- Ko Tha (Frances-Marie Uitti – šestistrunné violoncello)
Anagamin (pro housle, violu, cello a kontrabas; Klangforum Wien, Hans Zender)
- Canti del Capricorno – No.7 (Michiko Hirayama – zpěv; Masami Nakagawa – saxofon)
- Arc en Ciel (Ensemble 2E2M; Carmen Fournier, Serge Garcia - housle)
- Pranam (Ensemble 2E2M; Jean-Philip Grometto – klarinet; Renaud Francois, Rémi Lerner – flétny; Patrice Petitdidier – lesní roh)
- Maknongan (Uli Fussenegger – kontrabas)
Okanagon (Joëlle Léandre – kontrabas; Karin Schmeer - harfa; Robyn Schulkowsky – tamtam)
- Canti del Capricorno – No.18 (Michiko Hirayama – zpěv; Sumire Yoshihara, Yasunori Yamaguchi – bicí nástroje)

vysíláno 6.8.2013 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.


středa 24. července 2013

Scanner: Touch Radio

...ukázky z relací internetového Touch Radia, „přidružené výroby“ britské značky Touch. Jon Wozencroft, který tento label před třiceti lety založil, si coby vydavatel stanovil za cíl ukázat, že svět elektroniky – ať už digitální či analogové – nestojí v protikladu ke světu přírody. Ostatně, odkud se bere všechen ten křemík… Lupání starých desek Philipa Jecka, něžné předivo glitchů Christana Fennesze, to vše se v produkci vydavatelství i rádia jménem Dotek organicky mísí s terénními nahrávkami bouří, Galapážských ostrovů, bzučení vos, ruchu hospody, osamocených nádechů a polknutí i náhodně zachycených útržků rozhovorů a městských ruchů, jako je pípání mobilů, houkání sanitky a podobně. Umění a hudba nevznikají v izolaci od světa, říká nám Jon Wozencroft coby vydavatel i coby pozoruhodný fotograf, jehož snímky doprovázejí většinu touchovských alb a relací. Poslouchejte, nenacházejte rozdíly, ale spojující linie… a toužíte-li poznat víc, stahujte z www.touchradio.org.uk.

Playlist? Hodinová koláž děl těchto jmen:
AER; Oren Ambarchi; Thomas Ankersmit; Robert Curgenven; Fennesz; CM von Hausswolff; Philip Jeck; KK Null; Lasse Marhaug; Daniel Menche; People Like Us; Peter Rehberg; Sohrab; Stanier Black-Five; Aino Tytti; Chris Watson

vysíláno 23.7.2013 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.

středa 10. července 2013

Scanner: Pogus

Můj milovaný label na pomezí improvizace, soudobky, tape music, noisu... bubeník Yeah Yeah Yeahs na svůj nástroj vytváří drony, Lou Cohen programuje matematicky nejednoduché kompozice, šéf vydavatelství, Al Margolis (If, Bwana) manipuluje nahrávky hudebních nástrojů. www.pogus.com


Playlist:
Brian Chase: Drum Roll Drone
If, Bwana: Ellen, Banned
Lou Cohen: shape08
Jorge Antunes: Rituel Violet
Brian Chase: Bass Drum Drone
- Lou Cohen: Concerto
If, Bwana: It Is Bassoon
Jorge Antunes: Insubstituível 2a
Lou Cohen: Symphony 9


vysíláno 9.7.2013 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.


pondělí 1. července 2013

Pere Ubu: Jen jedineční lidé můžou hrát jedinečně

"To svět se mění, ne Pere Ubu," hlásá na webu své skupiny její zpěvák, ideový vůdce a jediný stálý člen, letos šedesátiletý David Thomas.


Vlastně má pravdu, kapela se od roku 1975 drží svého neopakovatelného zvuku a zlatých pravidel uměleckého provozu. Zde je výběr: „Nikdy nehledat nové členy prostřednictvím konkurzů; Vždycky si vybrat prvního člověka, který se naskytne; Dát dohromady jedinečné lidi, protože jedineční lidé budou hrát jedinečně, ať už dovedou hrát nebo ne; Nikdy neusilovat o úspěch (za každou cenu); Věř prvnímu nápadu, který dostaneš; Sebevyjádření je zlo; Nesnaž se - pokud jsi dost dobrý a soustředíš se na uměleckou stránku, byznys se o sebe postará sám; Když se neslyšíš, Příroda ti naznačuje, že nehraješ ten správný part; To, že umíš, ještě neznamená, že bys měl; Vyhýbej se ironii jako moru; Nejlepší kytarový part je ten, který vyžaduje nejméně hýbat prsty."

Pokud máte rádi rock, ale hnusí se vám jeho machisticko-virtuózní klišé, musí vám tyto imperativy znít jako rajská hudba. Pere Ubu v rámci turné k novému albu The Lady from Shanghai odprezentují 2. července jejich dodržování v pražském klubu Pilot - tedy bývalém Kině pilotů ve Vršovicích. Když před lety hráli v Arše na festivalu Alternativa (nebyla to Thomasova první koncertní návštěva českých zemí), byly regule důsledně respektovány.

Kytarista, baskytaristka i bubeník se omezovali na rudimentární doprovodné figury, mezi nimiž zbývala spousta místa pro dva hlavní poznávací znaky skupiny - hru na analogový syntezátor a theremin, které mají v instrumentáři Pere Ubu pevné místo od samotného začátku. 

Zrovnoprávnění těchto nástrojů v kontextu rockové hudby bylo v polovině sedmdesátých let výrazem nemainstreamového přístupu: v Německu tak činily například budoucí hvězdy Tangerine Dream, Klaus Schulze a Kraftwerk, pípání syntetizéru ale stále bylo spojováno spíše se sci-fi efekty ve filmech. Pere Ubu jeho zvukům, svistům a ruchům, který mnohdy vzniká náhodně a je nekontrolovatelný, poskytli prominentní místo hned vedle kytary.


Nepopsatelně vyšinuté mečení 

Hlavním poznávacím znakem skupiny je ale samozřejmě David Thomas, kdysi olbřímí muž přísného pohledu, který když se v Arše podíval do publika, ustoupili všichni o pár kroků dozadu. Své hudebníky na pódiu nemilosrdně sekýruje, před koncertem se odmítá byť jen setkat, natož bavit s osvětlovači, při vystoupení si tu a tam přihne z placatky… a především zpívá podivnou směsí soulové procítěnosti, beefheartovsky zmršeného blues a nepopsatelně vyšinutého mečení. Jde z něj hrůza dočista jako z Jarryova Otce Ubu, podle nějž pojmenoval svou skupinu; prý proto, že je dobré mít název, který nenese žádný význam, ale vyvolává spoustu náznaků, a který má tři slabiky.


Nakonec ale s Jarryho postavou přece jen srostl těsněji. V roce 2008 totiž na prknech londýnské Queen Elizabeth Hall uvedl představení Bring Me the Head of Ubu Roi, tedy Přineste mi hlavu Krále Ubu, k němuž napsal libreto a spolu s kapelou i hudbu, a v němž ztvárnil titulní roli. Matku Ubu hrála Sarah-Jane Morrisová, která má za sebou působení v řadách osmdesátkových popařů Communards (vzpomínáte si na Jimmyho Sommervilla?) i klasických představeních, jako je Třígrošová opera Kurta Weilla a Bertolda Brechta. 


O výtvarnou podobu Bring Me the Head of Ubu Roi se postarali američtí tvůrci animovaného filmu, žáci a obdivovatelé Jana Švankmajera, bratři Quayové. Věru vybraná společnost, David Thomas ale zůstává věrný své image: „Pokud chce se mnou někdo pracovat, pak asi má ten správný materiál. Pracovat se mnou je zaručené ohrožení kariéry, a to se nedá brát na lehkou váhu. Vůbec jsem netušil, kdo jsou Quayové. Všichni ostatní to, jak se zdá, vědí, ale já nekoukám na filmy, televizi ani video, pokud tam není vesmírná loď nebo baseball. A Quayové se tímhle nezabývají. Tak jak je mám znát? Já nevytvářím Pravidla. Já poslouchám. Potkali jsme se. Mluvili spolu. Okamžitě jsme si rozuměli a věděli, jak dát ten projekt dohromady. Já nevěřím žádnému druhu vizuálních informací."



To ale bylo až třiatřicet let poté, co Thomas v Clevelandu, jehož genius loci byl pro něj zcela zásadní, sekl s dráhou hudebního publicisty a na troskách skupiny Rocket from the Tombs vybudoval Pere Ubu, původně coby čistě studiovou skupinu, jejíž největší ambicí bylo vydat singl, který by po letech náhodní kupci nacházeli v bednách výprodejů Armády spásy tak, jak sám Thomas tamtéž nalézal nečekané hudební lahůdky a obskurnosti.

Co čert nechtěl, ve studiu už skupina ale měla písničky tři, takže singly musely být natočeny hned dva. První z nich, 30 Seconds Over Tokyo, do detailu naznačoval další hudební směřování Pere Ubu: občas „rozhoupaný" doprovod, nečekané střihy, dlouhé pasáže garážové primitivnosti střídané hlukovými erupcemi syntezátoru i náznaky nejprostšího popu.

Díky Thomasovu zpěvu a nepředvídatelnosti průběhu písní byli Pere Ubu vždy posluchačsky neobyčejně napínaví a zvláštně posmutnělí. A důsledně američtí, pokud, abych parafrázoval Thomase, za pravou Ameriku nepovažujeme McDonalda, ale Thoreaua, Emersona, Whitmana, Twaina, Faulknera… 


Svým zvukem a přístupem Pere Ubu - kteří samozřejmě zjistili, že vydání singlu je vlastně třeba doprovodit koncertem… a dalším deskou… a dalšími koncerty… - stanuli po boku tak nevyzpytatelných legend, jako byl Captain Beefheart, Residents a Red Krayola. Beefheartův klávesista Eric Drew Feldman s nimi, stejně jako leader posledně jmenované kapely, Mayo Thomspson, ostatně nějaký čas hrál. 


Jsem starý muž hledící do tváře smrti

Co je snad ještě důležitější, ještě před punkem svou sofistikovanou jednoduchostí (simple is not easy, říká se) předznamenali postpunk a novou vlnu; není divu, že v Čechách se k nim nehlásí Visáči, ale třeba Už jsme doma a Mikoláš Chadima, není divu, že ve výčtu členů skupiny nějaký čas fungovala ještě jedna avantgardní celebrita - britský bubeník Chris Cutler, vůdce a ideolog hnutí Rock v opozici.

Dlouhohrajících řadových alb Pere Ubu nenatočili mnoho. Za klasické tituly je považována první pětice vydaná v letech 1978-1982 (The Modern Dance, Dub Housing, New Picnic Time, The Art of Walking, Song of the Bailing Man) vydaná později i v rámci opulentního boxu Datapanik in the Year Zero.

David Thomas ale s nejrůznějšími členy své skupiny zakládal i další sestavy - na Deltě jsme jej viděli s Two Pale Boys, tedy trumpetistou Andym Diagramem a kytaristou Keithem Moliném (přijede i s Pere Ubu), kteří pomocí v reálném čase nahrávaných smyček dokázali vygenerovat zvuk opravdu bizarního orchestru. A pustili se tak i do jedné z nejsmutnějších písní Beach Boys. 

„Jsem starý muž hledící do tváře smrti," prohlásil David Thomas, když vysvětloval, proč se nerad zdržuje poskytováním rozhovorů. Podle novějších videí je nyní jen stínem své někdejší rozložitosti, což svádí k optimistickým i pesimistickým výkladům. 

A takhle vypadají aktuální koncerty Pere Ubu - zvuk následujícího videa je sice dosti lo-fi, samotná skupina ale tuhle „pirátskou" kvalitu má ráda, své živáky nikdy příliš nečistí a před nahráváním do mnoha stop dává přednost jedinému mikrofonu. Nejlepší je zkrátka být při tom. 


zveřejněno 30.6.2013 na aktualne.cz - link