středa 20. února 2013

Scanner: Spletité cesty Martina Archera

Slovo „nedoceněný“ je v hudebním ptydepe strašlivé klišé, jsem však přesvědčen, že v souvislosti s Martinem Archerem je zcela namístě. Tento britský hudebník by si opravdu zasloužil být slavnější. Na počátku devadesátých let se rozžehnal s rolí jazzového saxofonisty a pod vlivem netradičních rockových skupin jako Faust, Henry Cow a Soft Machine se vrhl na sólovou tvorbu, v jejímž rámci kombinuje živé nástroje s elektronikou a postupy jazzu a elektroakustické kompozice s generativní a náhodně vznikající hudbou i s pozoruhodnými písničkami. Ať už jsou inspirace a ingredience jakékoli, od exotických dechů přes elektronické housle a terénní nahrávky až k digitálním syntetizérům, výsledek je vždy nezaměnitelně britsky nostalgický a přitom zvukově zcela aktuální. Tento Scanner bude rámován ukázkami z Archerových nejnovějších alb, které nejsou sólovými, nýbrž už zase kolektivními díly, zabrousíme ale i do konce minulého tisíciletí.

Playlist:
- Martin Archer: Angelus Vander (úryvek)
- Julie Tippetts + Martin Archer: Entry Of The Scorpions
- Inclusion Principle: Traversée du fantasme
- Hornweb: Engine Room Blues
- Martin Archer: English Commonflowers (úryvek)
- Martin Archer: Angel Words
- Martin Archer & Geraldine Monk: Angel High Wires 1
- Hornweb: Lower Globe
- Martin Archer: Death-Runes, Death-Rumours, Ruins, Rains Of Death
- Martin Archer: Spun Sugar Barbed Wire
- Inclusion Principle: Fiery Restlessness Of The Rebel
Martin Archer & Geraldine Monk: Angel High Wires 2
- Orchestra Of The Upper Atmosphere: The Opposition Effect
- Martin Archer: Harbour Town Online

vysíláno 19.2.2013 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.

neděle 17. února 2013

Beach Boys: Pohoda s temným stínem

Klasickou sestavu Beach Boys tvořili tři bratři a jejich bratranec (plus jeden, dva kamarádi odvedle). Prostě rodinná kapela z předměstí Los Angeles: nikterak atraktivní „vzorní hoši“ vhodní jako program do televize i na školní besídky. Nosili stejné košile a podle jejich značky si říkali Pendletones. Jejich bubeník Dennis se sotva trefil do bubnu, dostal ale ten úžasný nápad nahrát písničku o surfování, což byla na samém začátku šedesátých let v Kalifornii móda s patřičně komerčním potenciálem. Když kluci, kteří na surfu snad v životě nejeli, nedočkavě rozbalili svůj první singl, Surfin‘, zjistili, že je manažer a tatínek tří z nich bez jejich vědomí přejmenoval na Beach Boys. A Boys jsou i po padesáti letech, kdy ještě pořád nyjí o pohodě na pláži a na prkně.

Tupá kalifornská pohoda a nevkus plážových outfitů, jako jsou havajské košile a bermudy, přetrvaly až do jednadvacátého století. Mezitím se skupina několikrát málem rozpustila v drogách, těžko zvládala svůj hvězdný status, utíkala se ke guruovi Maharišimu až potom, co od něj zděšeně utekli Beatles, střídala ekologické agitky s láskou k automobilovým závodům, kamarádila s Charlesem Mansonem, jehož písničku nahrála na singl, a zároveň s Ronaldem Reaganem, který jí propůjčil oficiální titul America’s Band. V posledních dvou dekádách se jednotliví přeživší členové soudili o autorství skladeb i o název, aby coby rozdělené frakce hráli po nejrůznějších trzích a zábavních parcích. Český divák mohl tyhle Beach Boys vidět i v sitcomech Kutil Tim a Plný dům – v druhém jmenovaném to bylo opravdu šmucig. Hvězdou Plného domu byl hezoun John Stamos, který od roku 1990 působí v poněkud samoúčelné roli občasného člena skupiny hrajícího na kytaru a conga.

Z Plážových chlapců si lze dělat legraci na 1001 způsobů. Na druhé misce vah ale stojí skutečnost, že model jejich fungování, kdy se malý kolektiv stará o vše od autorství přes aranžmá až po hudební a zpěvácké party (a po nějaký čas i vlastní vydavatelství), se stal dodnes platným vzorem provozu všech rockových kapel. A hlavně, Beach Boys měli Briana Wilsona, skladatele, před jehož citem pro melodii, harmonii a aranžmá si sedl na zadek kdekdo od konkurenčních Beatles až po industriálního gurua Genesise P-Orridge.

Připomenutí padesáti let existence Chlapců proběhlo ve znamení dlouhého turné, jehož berlínskou zastávku jsem absolvoval. Pět přeživších včetně Briana Wilsona se v blankytných košilích tři hodiny plácalo na pódiu předstírajíce, že hrají na své instrumenty, zatímco početná doprovodná skupina občas nenápadně podpořila i trademarkové vícehlasy. Po skončení oslav, v jejichž rámci vyšlo i vynikající album That‘s Why God Made The Radio, snad nejlepší dílo skupiny za posledních čtyřicet let (možná od legendárního Pet Sounds, jehož kvality prý vyprovokovaly Beatles k reakci Revolverem) se vše vrátilo do starých kolejí. Zpěvák Mike Love, kterému dnes patří značka Beach Boys, se dal slyšet, že s pokračováním v nejlepší možné sestavě skupiny nepočítá, a vrátil kapelu tam, kde byla před oslavami: do zábavních parků, na jejichž pódiích se spolu se starým parťákem Brucem Johnstonem a Johnem Stamosem v posledních letech producíroval.

Brian Wilson asi jen smutně kroutí hlavou. Po dlouhých námluvách, mnohaleté psychické rekonvalescenci a vynikajícím albu dostal padáka. Beach Boys spáchali nepochopitelnou sebevraždu. Jako by to někdo předem plánoval: poslední píseň That’s Why God Made The Radio se jmenuje Summer’s Gone a není to prý nijak žhavá novinka. Kdosi z kapely o ní pravil, že si ji Beach Boys šetří coby poslední kousek své poslední desky…

Možná i proto, že jejich slunná maloměšťácká pohoda vrhá tak temné stíny, mě Beach Boys tolik fascinují. Podobně jako Lynchovy filmy.

Otištěno 13.2.2013 v A2

úterý 12. února 2013

Flayo YG: Forgotten Works


Možná se to nyní málo ví, ale i skladatel, programátor, konstruktér hudebních nástrojů, autor dvou obsažných knih o elektrofonech a publicista Milan Guštar, jehož texty můžete znát i z tohoto webu a který je zpovídán v obsažném rozhovoru v HV 5/2012, si prošel zkušeností, jíž shrnujeme do dvou slov: „mít kapelu“.
Ta jeho se jmenovala Flao YG a působila v osmdesátých a na počátku devadesátých let, nyní jí na Guštarově značce Uvnitř vychází „vzpomínkové“ album Forgotten Works. Nejedná se o archivní záznam, ale o rekonstrukci několika skladeb/písní skupiny vzniklých v letech 1984-1988 a vzkříšených Uvnitř v letech 2005-2012. Pouze ve dvou ze sedmí tracků slyšíme autentické „osmdesátky“: část Mrkví byla zachycena v roce 1988 na pražské Deltě, závěrečná skladba Dvandva vznikla, jak píše Guštar na svém webu, coby „duet (či duel) sitáru a osmibitového počítače Sinclair ZX Spectrum. Ve ‚slokách‘ generuje ZX Spectrum algoritmicko-stochastické melodické sekvence a hráč na sitár volně improvizuje. V ‚refrénech‘ mají hrát oba nástroje spolu unisono předgenerovanou melodii. Ta však byla pro hráče na sitár příliš nezvyklá a on ji nebyl schopen hrát bez chyb, což vytvářelo žádoucí napětí. Monotónní doprovodný drone byl hraný na syntezátory. Zbytek kapely vydával v kuchyni různé zvuky. Vše se nahrávalo najednou, v reálném čase, bez oprav. Tabla, hlas a nějaké zvuky byly doplněny po dvaceti letech.“ Tyto informace nalezneme pouze na webu, obal CDR sympaticky mlčí a nechává působit samotnou hudbu.
Kromě Dvandva je možné označit zbývajících šest tracků slovem písně – mají recitované texty a hudebně často rozvíjejí jeden motiv. Je v nich leccos z minimalismu i naladění na vlnu progresivního rocku à la King Crimson v období trilogie DisciplineBeat a Three Of A Perfekt Pair či MCH Band kolemEs reut mich f…, i trocha veselé drzosti a grotesknosti české nové vlny, primárním zájmem výhradního autora hudby Milana Guštara jsou ale možnosti ladění a rozvíjení krátkých repetitivních motivků. Doba vzniku písní je z alba okamžitě slyšitelná, Flao YG je ale v každém okamžiku originálem s vlastní tvůrčí strategií.
Jak již bylo řečeno, autorem vší hudby je Milan Guštar, který ve všech sedmi číslech alba rovněž hraje na klávesy a bicí, příležitostně si střihne roli kytaristy a backvokalisty. Hlavními textaři jsou Pavel Marek a Hynek Čáp, jejichž texty voní hlínou, stromy i pitvorným napětím; tak nějak jsem si při jejich čtení a poslechu vzpomenul na Hmyzáka (Ženy, Činna). Zazní ale i slova Marka Aurelia, Richarda Brautigana a Jamese Joyce, jehož hlas na albu rovněž „hostuje“ z archivního záznamu.
Forgotten Works můžete zakoupit v podobě hezky vypraveného CDR zde nebo zdarma stáhnout coby ogg, mp3 či flac tamtéž. Což platí i pro ostatní tituly Guštarovy diskografie. Vřele doporučuji nákup: Milan Guštar se stará o to, aby jeho nahrávky měly nejvyšší možnou zvukovou kvalitu. A poslouchat cokoliv přes hučení počítače a bedničky s počítačem dodávané je nedůstojné, nízké a zabíjí hudbu!
Flao YG: Forgotten Works. Uvnitř
Zveřejněno 12.2.2013 na hisvoice.cz - link

středa 6. února 2013

Scanner: Tik tak

Přednedávnem jsme si koupili staré nástěnné hodiny na klíček, aby nám zvelebily kuchyň. Po jejich natažení jsem si uvědomil, jak se proměnilo naše vnímání tikotu. To, co kdysi znělo snad z každého pokoje většiny domů a bylo neodmyslitelným sountrackem ospalého podvečerního klidu i strážcem spánku tisíců duší, dnes působí rušivě a jakoby z jiného světa. Občas jsme z něj pěkně vytikaní. Náš čas se změnil, už neodtikává pravidelně, spíš se pohybuje vpřed přískoky určenými frekvencí pohledů, které vrháme na digitální displeje. Včerejší Scanner byl věnován tikotu a jeho doslovné i metaforické reflexi napříč hudebními žánry.

Playlist:
- Vlastislav Matoušek: 5 minut před
- Jon Rose & Veryan Weston: Winding The Clock
- Alvin Lucier: Clocker (úryvek)
- E: Skřítci
- David Matorin: Clock Phase
- Robert Hollis & Christopher Swartz: Clockwork
- Orloj snivců: Utíká
- Richard L. Thorn: Bells, Rains And Grandfather Clock
- Richard Wahnfried: Grandma's Clockwork
- Focus Group: Clockbell
- Sephiroth: The Clock Of Distant Dreams
- Tiger Lillies: Tick Tock
- Francisco López: Klokken (úryvek)
- Muslimgauze: Tick Tock Drop
- Edward Ka-Spel: Tick Tock
- Volcano The Bear: Charming Cabbage Clock

vysíláno 5.2.2013 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.