středa 17. dubna 2013

Scanner: Byl kapitán Nemo emo?

Je Nemo emo? Fantastická cesta pod mořem k Čortovu hrádu. Posetá Květy Zkázy. Možná přiletí i Robur a kněžula Karula. Scanner na téma Jules Verne - inspirátor tvorby hudební. Nadötükärät!

Playlist:
Circular Ruins & Mystified: Twenty Thousand Leagues
- ukázka z filmu Tajemství Ocelového města (hudba Luboš Fišer)
- ukázky z filmu Tajemství hradu v Karpatech (tu i onde; hudba Luboš Fišer)
- Pierre Henry: Comme une symphonie, envoi a Jules Verne - La chasse aux météores
- Julverne: Joyeux Noël, Captain Nemo (nouvelle version)
- Sequential (Pete Namlook + DJ Criss): 20000 Leagues Under The Sea
- Květy: Kpt. Nemo
- Zdeněk Liška: hudba z filmu Vynález zkázy
- Francois Bayle: Espaces inhabitables - Hommage a Robur
Circular Ruins & Mystified: Mysterious Island

vysíláno 16.4.2013 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.


úterý 16. dubna 2013

Good Luck Mr Gorsky: Good Luck Mr Gorsky

Pokud tuhle urbánní legendu náhodou neznáte: Když letěl Neil Armstrong na Měsíc, vyslal směrem k Zemi i větu „Good luck, Mr Gorsky,“ a nechtěl prozradit, co měla znamenat. Až po čase odhalil, že když se jako malý kluk plazil pod okny sousedů, jistých Gorských, slyšel jejich hádku stran sexuálního porozumění. K orálnímu sexu prý dojde, tvrdila paní Gorská, „až bude sousedovic parchant běhat po Měsíci.“

Pojmenovat touhle větou kapelu napadlo patrně kdekoho (leckdo si to asi brzy rozmyslel), jeden takto nazvaný hospodský spolek na přelomu tisíciletí dali dohromady i expati v Praze. Godd Luck Mr. Gorsky, o kterých je řeč nyní, jsou řeckým triem pohybujícím se na poli elektronicko-akustického improvisingu a z něj odvozené kompozice. Spiros Emannouilidis (trubka, syntetizér, samply preparovaného klavíru), Thanasis Papadopoulos (syntetizér, sampler, vokál) a Savvas Metaxas (processing terénních nahrávek) se dali dohromady v roce 2004 v Soluni, eponymní vinyl je jejich dlouhohrajícím debutem.

Skupina na něm předkládá koncertní záznam dvojice skladeb, které vznikly zpracováním dřívějších improvizací. Není to špatný přístup, lze se díky němu vyvarovat balastu a zvýraznit kvality vzájemné souhry. Zejména první strana desky je chvályhodně neopulentní a rozvíjí svou náladu určenou pulzem syntetizérů zvolna, o to však nevyhnutelněji. Na straně B se skupina na okamžik chytí do blátivé pasti rozostřeného beglajtu, který působí jako pěst na ucho a taková-my-vlastně-nevíme-jestli-sranda, nejde ale o dlouhý úlet.

Na tomhle albu je všechno v pořádku… až moc. Podobných desek vyšly již tisíce a nemohu se zbavit dojmu, že Good Luck Mr Gorsky ze všeho nejvíc touží příslušet ke scéně takzvané neidiomatické improvizace a hlídají se, aby splňovali všechny stylové náležitosti. Jejich hudba je díky tomu slušně odvedeným, přesto však pouhým revivalem.

Ukázka zde.

Good Luck Mr Gorsky: Good Luck Mr GorskyGranny Records

zveřejněno 15.4.2013 na hisvoice.cz - link

úterý 9. dubna 2013

Co nového u Legendary Pink Dots

Příběh Legendary Pink Dots sleduji jako drama, myšlený film lemovaný stovkami nahrávek a náznaků děje objevujících se tu a tam v rozhovorech a komentářích k jednotlivým albům a skladbám. A protože tvůrčí duch skupiny, Edward Ka-Spel, je mužem bezbřehé, spontánní imaginace, nikdy úplně nevím, kudy se vine hranice mezi všedním, nevšedním a imaginárním světem. Britskoholandští Legendary Pink Dots zkrátka mají vlastní svět, který by jim mohl závidět nejeden filmový vizionář a úplně všichni erpégéčkaři, a díky němu jsou pro tolik posluchačů, mezi něž patří i autor těchto řádků, kultem. A samozřejmě tvoří působivou hudbu, která si bere z psychedelického kraut- i canterbursko-barrettovského rocku, easy listeningu, ambientu, noise i syntezátorové nové romantiky a přitom je zcela původní. Výsledná kombinace podmanivé hudby a myriády příběhů je neodolatelná, to už jsem ale psal mockrát. Jak si LPD stojí nyní?

Konec minulé dekády se nesl ve znamení tvůrčího útlumu. Album Plutonium Blonde se vysloveně nepovedlo a díky nedobrým časům skupinu opustili dva dlouholetí členové, multiinstrumentalisté Martin de Kleer (strunné nástroje) a Niels van Hoorn (dechy). Edward Ka-Spel a Philip Knight zvaný Silverman zase jednou zůstali sami se svými syntezátory; kytarista Eric Drost a zvukař Raymond Steeg se nyní zdají být jakýmisi poločleny. Oba mají i jiná hudebně-zvukařsko-producentská zaměstnání a Ka-Spel se Silvermanem občas vystupují jen jako duo.

Legendary Pink Dots od svého vzniku v roce 1980 prošli mnoha osudovými zvraty. Začínali coby výhradně „studiová“ kapela. Ze svého sídla vysílali do světa řadu kazet a koncertovat se odvážili až po čase. V devadesátých letech ale byli živou atrakcí par excellence, hráli téměř neustále a jejich koncerty byly nabity vyloženě rockovou energií. Po odchodu bubeníka/baskytaristy Ryana Moorea, který se dal na dub, skupina musela čím dál více spoléhat na elektronické rytmy a několikrát přepracovat svůj zvuk. Hraní navíc ubývalo: skupina, která každoročně odehrála ke dvěma stovkám koncertů nyní téměř nekoncertuje a utíká se, jako před třiceti lety, do domácího studia. Remasterované download verze svých starších alb i novinky prodává přes svůj bandcamp.

Poté, co Ka-Spel a Silverman víceméně osiřeli (nestalo se jim to poprvé, koncem osmdesátých let je opustili snad čtyři spoluhráči najednou a oba zakládající členové museli nějaký čas sdílet karavan), přišli v roce 2010 s nečekaně vynikajícím albem Seconds Late for the Brighton Line ohlašujícím intimnější elektronickou zvukovou polohu decentně kořeněnou prvky downtempa a triphopu. Z pětice titulů vydaných na přelomu loňského a letošního roku na Seconds Late přímo nenavazuje ani jeden.

Série Chemical Playschools je v diskografii LPD příslibem jisté zvukové a kompoziční odvázanosti. Chemical Playschools bývají méně písničkové a dominují jim zvukové koláže. Často se jedná o kompilaci dříve nevydaných nahrávek spojených Ka-Spelovou pozoruhodnou dramaturgií. Doporučuji zejména 2CD Chemical Playschool 8+9 a 3CD 11, 12 & 13 patřící k vůbec nejlepším položkám obsáhlé kapelní diskografie. Číslo 15 je bohužel mnohem slabší. Není časosběrné, vzniklo na jeden zátah, a přestože o něm nelze říci, že je vyloženě nezdařené, nedokázalo mě ničím zaujmout. Jako by šlo o demosnímek čekající na editorské nůžky.

Vyšlo ale hned ve třech verzích, coby CD, CD+DVD a v limitované edici coby CD, DVD, CDR plus suvenýry. Sbírání limitovaných edic se obvykle nedopouštím, zde jsem ale učinil výjimku a nepřestávám toho litovat: igelitová taška, krabička, tričko, samolepky, přívěsek, látkový pytlík na disky… to vše působí dojmem šmejdu, jaký by se snad styděli prodávat i světští. Takhle ne! Luxusně vypadající edice lze vytvořit levně, nikdy ale ne lacině! Obal alba byl ke navíc zpracování svěřen jisté Alessii Catanuto, která by se před tím, než se do něčeho takového příště pustí, měla naučit kreslit. Ten akt je vyloženě ohavný.

A bude hůř: režii klipů na DVD má na bedrech další Italka, Rosamaria Montalbano, jejíž gotické sklony a záliba v rozostřeném obrazu se musely jevit nablblými již v osmdesátých letech. Na DVD vidíme jednu sedmnáctiminutovou skladbu z alba, upoutávky na titul i na sólovou desku Edwarda Ka-Spela Ghost Logik a poté režisérčin film s vlastní hudbou… vykrádající Pink Dots. (Možná šlo o umělecký záměr, snad i plunderfonii, pro nesnesitelnost obrazového i zvukového obsahu to ale nebudu dále rozkrývat.) Nejvíc mě ale vytáčí, že nejlepší skladby celé Chemical Playschool 15, dlouhé instrumentálky The Petrified Florist (cítím v ní lehkou poctu Velvet Underground) a Premonition 39 vyšly jen na CDR v rámci celé stokrát prokleté limited edition. Jste-li skalní fanoušci, kupte si Chemical Playschool 15 v základní CD verzi a bonusové CDR si, bude-li kde, stáhněte. Nebo raději stáhněte vše, pokud to musíte mít, a kupte si ostatní, nezměrně lepší tituly zde recenzované.


Ty si skupina vydala sama na vlastní značce Trademark of Quantity nebo rovnou bez označení labelu. Koupit je lze na CDR nebo v podobě placeného downloadu. Čtyřskladbové dílko LPD The Creature That Tasted Sound, slyšeno střízlivým uchem, poněkud vaří z vody, díky titulnímu tracku, který je zahajuje, ale vyzařuje potřebné množství magie. Ambientní skladba s Ka-Spelovou procítěně podanou povídkou na oblíbené téma skryté bolesti, lékařů-strašidel a bytostí odjinud stačí k tomu, abychom zbývající tři instrumentálky považovali za významně neukecané pokračování příběhu, nikoliv za nalezené archiválie či nedodělky. Funguje to, jak má, vlastně to funguje tak, jak s výjimkou patnáctky fungují Chemical Playschools.


Přesně před měsícem, 8. března, LPD vydali v podobné úpravě jako The Creature That Tasted Sound hned tři další tituly: kapelní Taos Hum, Ka-Spelovu sólovku Fire Island a Silvermanovu Finisterre.

Taos Hum je z celé povedené várky nejlepší. Vydatná padesátiminutová kolekce o šesti šťavnatých chodech obsahuje vše, co Pink Dots během své hudební historie dobyli a ovládli. Disko rytmy nejsou pitomé, umělost zvuků digitálních syntezátorů dokonale spoluutváří bizarní aranžmá stojící jednou nohou v patosu a druhou v ironii. Kazatel Ka-Spel jako by nabral sílu a nalezl zapomenutou schopnost klenout působivě exaltované melodie, písně se lámou do nečekaných intermezz a apendixů, všechna elektronická zařízení občas zazní jako rozhašený flašinet, z energie, jíž album jen kypí, lze předpokládat, že jde o dílo celé čtveřice. Jen marketingový pánbůh asi nebyl doma: tohle album, ještě lepší než Seconds Late a místy lehce připomínající klasické kolekce The Maria Dimension, Shadow Weaver a Malachai, mělo vyjít v reprezentativnější podobě než na skrovně vypraveném CDR.


Ka-Spelovo sedmiskladbové CDR Fire Island je samozřejmě zvukově o něco komornější, vyzařuje z něj ale podobná tvůrčí radost a chuť opět tvořit chytlavé písničky a ne jen abstraktní instrumentálky a bizarní melodramy, které jsou fajn, ale hodí se je nechat prorůst něčím snáze stravitelným. A to se na Fire Island povedlo nejlépe od přelomu tisíciletí, kdy Ka-Spel vydal vrcholné albumRed Letters: atmosféra je od začátku patřičně napjatá, kvazisaxofon v první písni je tak mimo, že ťuká na dveře geniality. Uprostřed alba zní Ka-Spel nejzranitelněji a probírá své obvyklé téma osamělosti a izolace, sebevědomí nabírá až v závěrečných instrumentálkách, jimiž svá alba často zakončuje. Působivý návrat do někdejší formy, taky by si zasloužil vydání na LP a lisované CD.


The Silverman, který v LPD hraje na nejrůznější klávesy, to s vydáváním sólových alb nijak nepřehání. Není jich moc, všechna znějí jako vcelku nenápadný ambient, při dalších posleších ale nečekaně zalézají pod kůži a vyjevují skrytá dramata. Nenápadné melodie, mantry elektronicky manipulovaného hlasu, příjemný bzukot analogových syntezátorů, orientální názvuky. Vše zvukově hutné, oblé a plné, neuspěchané a přes některé znepokojivé elementy obrovsky uklidňující. Líná repetice… je líná repetice… je líná repetice… je líná repetice… je líná repetice… a i zde pílím opakovat: škoda, že…

Legendary Pink Dots: Chemical Playschool 15. Rustblade (www.rustblade.com)
Legendary Pink Dots: The Creature That Tasted Sound.
Legendary Pink Dots: Taos Hum.
Edward Ka-Spel: Fire Island.
The Silverman: Finisterre.

zveřejněno 8.4.2013 na hisvoice.cz - link

středa 3. dubna 2013

Scanner: Krakow

Trojice ukrajinských experimentátorů na poli elektronické hudby - Kotra, Zavoloka a Dunaewsky69 - vydala společné album Kallista, které je poctou polskému Krakovu - místu inspirace, nedorozumění, starému městu nového umění a technologií, místu dokonalého komfortu a líné pohody, místu, kde lze pohodlně počít a pěstovat bizarní a radikální myšlenky. Kromě zmíněné trojice uslyšíme:

Playlist:
- Dunaewsky69: Triumph
- Zavoloka: Krak
- Faust: Impro Krakow I
- Kotra: Balice
- Dunaewsky69: Hejnal
- Rafal Mazur: Solo Concert in Munster
- Kotra: Kopiec
- Marek Grechuta + Myslovitz: Kraków
- Kotra: Solvay
- Dunaewsky69: Niewpatpliwie
- Marek Choloniewski: Dark & Light Face
- Kotra: Wyspianski 2000
- Faust: Impro Krakow II
- Zavoloka: Sikornik
- John Willimans: hudba z filmu Schindlerův seznam

vysíláno 2.4.2013 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.