středa 29. května 2013

Scanner: Ruský týden

Audiokniha s autorským čtením kultovního Ruského deníku Františka Ringo Čecha si nemohla nevysloužit ruský doprovod. Většinou jde o novinky z netlabelů, kromě nich zazněl i legendární syntetizér ANS skrývající se ve sklepích Lomonosovy univerzity a rekonstrukce zvukových děl sovětské avantgardy dvacátých let vydané v roce 2009 u ReR Megacorp.

Playlist:
- Velemir Chlebnikov: The Radio of the Future
- Kaztalien: Feral Field
- Kontora Kooka: In the Cities
- Bitsev: 0212
Nikolai Foregger & His Orchestra Of Noises: Mechanical Dances
- Kaztalien: Ancestors
- Kontora Kooka: Orange Colour
- Bitsev: 0712
- Astma + Els Vandeweyer: Live at Naherholung Sternchen (úryvek)
- Coil: ANS (úryvek)
- Arsenij Avramov: Symphony of Sirens (úryvek)

vysíláno 28.5.2013 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.

úterý 21. května 2013

Jak divná slečinka přišla k hodně dobré společnosti

Nespleťte si album Iva Bittová vydané letos u prestižní mnichovské značky ECM s třiadvacet let starým albem nazvaným rovněž Iva Bittová, které vyšlo u slovenského vydavatelství Pavian Records. Jedná se o dva různé tituly.

Nejnovější sólové CD Ivy Bittové a její dlouhohrající debut, tedy eponymní album dua Bittová & Fajt, dělí šestadvacet let. Kolekce stručně nazvaná Bittová & Fajt se letos dočkala již třetí reedice na CD, tentokrát péčí Pavian Records a doplněné o dvě chybějící písně, které původně vyšly jen na singlu Ivy Bittové Ukolébavka / Plavil Janko koně / Boží dárek - tato ediční politika se uplatnila už před šestnácti lety na CD Bontonu.

Proč tedy tuto reedici, další z řady, zmiňovat? Subjektivně proto, že v Čechách vyšlo jen málo srovnatelně úchvatných alb. Miluji hudbu, která ve své výpovědi nese výraznou vůni genia loci a nejen času, ale i kořenů času svého vzniku, aniž by okatě pokukovala po domácích či světových vzorech. A v tomto ohledu jsou Iva Bittová a Pavel Fajt na svém debutu dodnes cennou lekcí všem, kdo s touhou tvořit berou do rukou hudební nástroje.

Druhý důvod je radostně ekonomický: o album je, jak se zdá, stále zájem, což v éře internetové zlodějny vydávané za jakési posvátné právo na informace mile potěší. Tohle album se navíc pyšní nádhernou dynamikou zvuku a je třeba je poslouchat nahlas a aniž bychom se nechali vyrušovat hukotem počítače či omezovat chrchláním mp3 formátu. Vím, že existuje i flac a nechci se zde pouštět do srovnávání zvukové kvality vinylu a kompaktního disku (některou hudbu mám radši z desky, jiná mým uším mnohem lépe sedí z CD), jedno je ale jisté: aby Bittová & Fajt v bujnějších pasážích patřičně ryčeli a duněli a zároveň dali vyniknout všem tichoučkým finesám své souhry, je třeba mít volume doprava a řetězec s co možná nejkrystaličtějším zvukem.

Třetí důvod zmiňovat šestadvacet let starý titul je ryze pisálkovský: pokusit se srovnáním prvního dlouhohrajícího titulu se zatím posledním popsat cestu, jíž Iva Bittová během své úspěšné kariéry ušla.


Fajt s Bittovou "na sebe zbyli"

Brno, první polovina osmdesátých let. Iva Bittová má za sebou studium hudebně dramatického oboru na brněnské konzervatoři. Je členkou souboru Divadla na provázku, kde se koncem sedmdesátých let proslavila rolí Eržiky v později zfilmované Baladě pro banditu, o něco dříve zazářila v Ružových snech slovenského režiséra Dušana Hanáka. Díky Provázku, který vyžadoval, aby jeho herci ovládali hudební nástroje, se dcerka z muzikantské rodiny vrátila k houslím, které nějaký čas poněkud zanedbávala. Při hledání, jak na ně, aby to pro ni bylo zajímavé, objevila kombinaci hry a zpěvu, která je pro ni dodnes charakteristická.

Stavební inženýr Pavel Fajt bubnoval v rockových i jazzrockových kapelách, mimo jiné v řadách nejvýraznější brněnské skupiny té doby, hořkých a mnohdy morbidních vtipálků Ještě jsme se nedohodli (dále JJSN). Kromě bicí soupravy ale rozezníval i hrníčky a další „cinkátka" třeba jako doprovod Václava Koubka.

S Ivou Bittovou na sebe „zbyli" - původně byli oba členové větší kapely, na jejíž zkoušky se ale postupně přestali dostavovat hráči. Netradiční duo housle-bicí bylo na světě. Začít tvořit v tomto obsazení musel být obrovský krok do neznáma, pomohlo ale rozdílné hudební zázemí obou protagonistů - Iva Bittová byla nasáklá moravskou i cikánskou lidovou hudbou, díky Provázku, který byl určitým středobodem brněnského kulturního života, ale znala i současnou vážnou kompozici.

Pavel Fajt ctil art rock a britské hnutí Rock v opozici, jehož nejvýraznějším hybatelem byl pozoruhodný bubeník Chris Cutler; když duo dosáhlo mezinárodní proslulosti, vystupovalo - společně i zvlášť - často právě po boku hudebníků z této scény: Cutlera, kytaristy Freda Fritha (viz vynikající dokumentární film Step Across The Border), cellisty Toma Cory či bubeníka Jima Menesese.

Album Bittová & Fajt vydané Pantonem v roce 1987 je dokonalým katalogem tvůrčích poloh dvojice. Začíná jurodivým, expresivním Smíchem, po němž následuje dvojice miniatur. Dvacetivteřinová Čas a místo s textem (zhudebněnou větou) z pera sovětského prozaika J. V. Trifonova album vykupuje z možných, jakkoli absurdních obvinění, že tematicky nedohlédne přes plot vlastní zahrádky, a díky ruskému jménu Toňa Gerasimovová v textu celku propůjčuje několik deka „široké slovanské duše".

Pětapadesátivteřinová Za naším je parodií na lidovkovou idylu. „Za naším domem je zahrádka, za naším domem kvete bez," zpívá Iva Bittová Fajtův text, v němž vzápětí přiznává, že „taky tam chcíp pes".

Tuto trojici písní vnímám jako určující manifest: duo upozorňuje, že mu není cizí téměř pohanský nářez, exotika ani novovlnná poťouchlá groteska. Když si v tomto ohledu udělalo s posluchači jasno, přichází se skladbami, v nichž prezentuje hladce sešitou syntézu širokého spektra vlivů a klidnější, vážnější polohy.

Takže hned následující Boží dárek má lidový text, jehož nové zhudebnění duo realizovalo ve spolupráci s brněnským skladatelem Jaroslavem Šťastným (Peterem Grahamem), mužem, který tu a tam rád odskakuje do hájemství neakademického hudebního hledačství, poslední dobou například s pozoruhodným improvizátorem Ivanem Palackým či v okruhu pražské skupiny IQ+1. Poté se pera chopí Pavel Fajt, který, což je veliká škoda, nikdy netextoval na plný úvazek.

Jeho Strom, Na těle plášť a Pták se vyznačují stručně vyjádřeným archetypálním sepjetím člověka s přírodou, tíživým i erotickým, pohanským i trochu šrámkovským. Hudební doprovod lidové motivy také jen naznačuje, Fajtovy bicí místy - především ve Stromě - přebírají roli ruchů a zvukových efektů umocňujících napětí, s houslemi pak vedou dramatický dialog s příkladným citem pro stručnost a téměř filmový střih. Virtuozita není něčím, co by se mělo dávat na odiv, ale příjemnou samozřejmostí, nad níž není třeba se pozastavovat.

Tak končí první strana desky - na kompaktním disku symbolická. Na bontonské reedici následovaly zmíněné bonusy ze singlu Ivy Bittové, aktuální reedice je, myslím že rozumněji, zařazuje až na konec. Druhá polovina dlouhohrajícího alba zachycuje duo v těsnějším sepjetí s takzvanou „brněnskou scénou", kolektivem vzájemně propojených skupin, které v osmdesátých letech patřily k tomu nejinvenčnějšímu na české hudební scéně.

Kromě zmíněných JJSN do této kategorie, na jejíž podrobnější hodnocení zde není místo, patřili androšští Odvážní bobříci, jejich pokračovatelé Pro pocit jistoty, kteří díky skladateli Martinu Dohnalovi spojili nervní rock s postupy vážné hudby, strozí E malíře Vladimíra Kokolii, jejichž existenciální nářez se obešel bez bicích, intelektuálně bujaří Z kopce, kde se poprvé proslavil Petr Váša, a mnozí další… v neposlední řadě Dunaj, v němž se kytaristé E sešli právě s duem Bittová a Fajt a který na LP debutoval v roce 1988.

Druhá strana LP Bittová & Fajt začíná téměř goticky temnou Svatbou, snad nejkrásnějším textem Karla Davida, básníka a baskytaristy JJSN, jehož dílo na rozdíl od díla většiny písňových textařů ustojí knižní podobu. Snad jediné, co mě na celém albu mrzí, je, že z Davidova dialogu nevěsty a ženicha duo zpracovalo jen první část a na odpověď nedošlo.

Karel David na albu má ještě dva texty a v jedné písni hraje i na baskytaru - dalším hostem je ve třech číslech jeho spoluhráč z JJSN, kytarista Stanislav Filip, na kontrabas dvakrát pohostinsky zahraje politolog Pavel Barša (Odvážní bobříci, Pro pocit jistoty). Po Svatbě následuje pozoruhodná Francouzská (další špetka exotického koření s tichým českým překladem), na jejímž konci zazní několik taktů jako z dílny JJSN. Jako by Bittová a Fajt chtěli postoupit část stopáže svého povoleného pantonského alba skupině, která díky své nesmlouvavosti v hudbě i textech povolení k vydání nikdy získat nemohla.

Úklonou směrem k JJSN je i zařazení dvou kompozic jejich leadera Stanislava Filipa - instrumentálky Smuténka a písně Dnem bazénu otextované Karlem Davidem. Obě jsou křehké úplně jiným, romantizujícím způsobem, než na albu převažuje, i když text druhé z nich ve zkratce popisuje, jak se asi cítí ryba v chlorované vodě bazénu, na jehož břehu číhá plavčík… kdo se se školou chodil učit plavat, jistě rozumí.

„Experimenty" pokračují skandovaným Kamenem zakončeným zvukem žbluňknutí - prvním neskrývaně postprodukčním zásahem celého alba. Po tomto drobném leknutí začne pípat něco jako digitální kuchyňský budík, do jehož zvuku zazní drnkání - Pavel Fajt se v Peřinách na text divadelního režiséra J. A. Pitínského představuje jako zpěvák i kytarista. Psi s textem Karla Davida album zakončují ve zvukovém duchu jeho první strany, slova ale hrají na temnější notu: „Jen co se zvednu / hned zase klesnu / v hlubinách je mi blaze / jenom psi potají / na mě štěkají / když ležím jak oni nazí / na podlaze."

Na aktuální reedici po této pointě následují dvě písně s lidovým textem. Ukolébavka je koláží hned několika ukolébavek hudebně odvozená od rozvíjeného Halí belí, v Plavil Janko koně se střídmě objevuje Pavel Fajt a mnohem výrazněji, v roli zpěváka, kytaristy a spoluautora hudby, i Karel David.


Živočišné cikánství a neúprosný intelekt

„Z inspiračního kapsáře folklórních motivků, vytržených veršů, janáčkovských intonací, minimalisticko dráždivě rozpomlkovaného frázování, andrtovského porobení klasické hráčské techniky a jazzrockové vyčleněnosti bicích nástrojů a perkusí coby staroželezářsky rozmanitého časostrůjce obrazů, plošek i osamělých tónů, vylovili Bittová s Fajtem - vzájemně násobíce živočišné cikánství s neúprosným intelektem - jeden z nejoriginálnějších tvarů české autorsko-interpretační hudby, srovnatelný s experimenty Jiřího Stivína, Dagmar Andrtové a Jablkoně," pokouší se na obalu singlu, z něhož bonusy původně pocházejí, poeticky popsat nepopsatelné Jiří Černý.

V souvislosti s letošní novinkou Ivy Bittové u ECM zase Sharon Mesmerová v newyorském zdarma šířeném kulturním měsíčníku Brooklyn Rail poznamenala, že „popsat, co [Bittová] dělá, je jako popisovat hudbu někomu, kdo ji nikdy neslyšel."

Do roku 2013 se dostaneme vzápětí, nyní krátké intermezzo. Album Bittová & Fajt v roce 1987 znamenalo skutečný průlom. Již o rok později dvojici v Německu vychází deska Svatba s repertoárem téměř totožným s debutem, prezentovaným ale v koncertní verzi. Odhaduji, že získat pantonské nahrávky pro reedici asi nebylo možné. Svatbou se diskografie dua uzavřela. Ve stejném roce 1988 ale vychází u Pantonu i debut Dunaje. Přestože osobně preferuji stroze bigbítovou podobu, kterou tato skupina nabrala po odchodu Ivy a Pavla, album dodnes neztratilo na naléhavosti.

Po „plyšákovi" se roztrhl pytel s příležitostmi: Iva Bittová s Pavlem Fajtem i bez něj byla častým hostem domácích i zahraničních festivalů. Výčet jejích hudebních kolaborací by tento už tak dlouhý článek prodloužil o řádně tučný odstavec, důležité ale je, že Iva Bittová coby hudebnice získávala čím dál větší uznání i na poli mainstreamu a v akademických hudebních kruzích. Zde je namístě prohlásit, že jen a jen díky své přesvědčivé hudební tvorbě - její až rychlošípácká schopnost nepodbízet se a stát mimo senzacechtivost bulváru budiž příkladem všem půvabným zpěvačkám.


Z divné slečinky šarmantní dáma

Z Divné slečinky (jak se jmenovala jedna z jejích sólových desek) se stala šarmantní dáma, spolupracovníky z řad rockové avantgardy a brněnské scény nahradili renomovaní hudební skladatelé i soubory - jmenujme alespoň Bang On A Can Allstarsa Kronos Quartet - ale i popoví tvůrci, například bývalý partner Richard Müller či hlasový šašek Bobby McFerrin.

Asi tušíte, kam mířím. V případě Ivy Bittové nelze mluvit o uměleckém zaprodání se (jediným úletem jejího hudebního portfolia je album Party, na němž čiřiká a trylkuje do otravných beatů DJ Javase a které opravdu nemuselo vyjít), zamyslím-li se nad spoluprací s McFerrinem, nemohu přijít na to, co Bittové mohla kromě zviditelnění nabídnout. On totiž není trylek jako trylek. A pochopil sluníčkově vytlemený ferina vůbec, s kým má tu čest?

Mám teorii, že s narůstající proslulostí a přesazením do jiného prostředí je umělec z neanglofonního světa nucen odhazovat část toho, co je pro něj typické. Spjatost s geniem loci při tvůrčím rozhodování částečně ustupuje potřebě univerzální sdělnosti - najednou je třeba promlouvat nejen k lidem, s nimiž má umělec společnou rodnou hroudu a jejíž poezii, humor, absurdno i smutek má od narození v krvi. Tento přerod se nemusí odehrávat v rovině kalkulu a je na každém umělci, jak tuto změnu dokáže ustát.

Jeden nehudební příklad: domnívám se, že Milan Kundera je mnohem lepším francouzským spisovatelem než Miloš Forman americkým režisérem, u obou ale bez váhání upřednostňuji jejich předemigrační dílo pro jeho přesnější zacílení, bytostnou znalost problematiky a prostředí a působivost hmatatelného detailu oproti občas příliš vykoumaným konstrukcím.

Iva Bittová po letech prožitých v Brně a v moravské vesnici Lelekovice přesídlila do Spojených států, kde se jí profesně velice dobře daří. Nevím, zda kritička Sharon Mesmerová slyšela její rané nahrávky a zda by pro ni byly stravitelné tak jako letošní sólová deska. Možná by byla uchvácena, možná by ale zalapala po dechu a pronesla nějaké to zdvořile obranné „very interesting". Iva Bittová z katalogu ECM je totiž tak trochu „light version". Má to ještě jeden důvod.

Nesluší se mluvit o věku dam, už jsem ale prozradil, že mezi prvním a zatím posledním dlouhohrajícím albem uplynulo šestadvacet let, během nichž má člověk spoustu času na nalézání krásy v klidu a kontemplaci. A nové sólové album Ivy Bittové je zralé, kontemplativní, univerzálně srozumitelné.


V dobré společnosti

Škarohlíd by mohl dodat, že také tak trochu hóch - vyšlo totiž u opravdu „dobré společnosti", původně mnichovské značky ECM, která od svého vzniku v roce 1969 vyslala do světa více než tisíc titulů tak zvučných jmen z oblasti jazzu, vážné a další „náročné hudby pro každého", jako jsou Bill Frisell, Jan Garbarek, Keith Jarrett, Arvo Pärt, Art Ensemble of Chicago, Miroslav Vitouš, Meredith Monková a desítky dalších.

Osobně věřím, že Iva Bittová album estetice ECM nijak nepřizpůsobovala a že CD zkrátka zachycuje její aktuální sólovou tvář. Mimochodem, nejedná se o první titul, který ECM Bittové vydalo, na stejné značce vyšlo již album Mater, její spolupráce se slovenským skladatelem Vladimírem Godárem.

Letošní novinka byla, jak praví obal, nahrána v únoru 2012 ve švýcarském Luganu v Auditorio Radiotelevisione svizera. Jde-li o koncertní záznam, na informace skoupý booklet alba neuvádí. Bittová si ve dvanácti číslech nazvaných stručně Fragment I - XII vystačí s hlasem a houslemi, které dvakrát, v prvním a posledním Fragmentu, vymění za kalimbu. Album je vysloveně komorní a introvertní, mám-li jej srovnat s debutem Bittové & Fajta, napadá mě adjektivum „málomluvné".

Jsou zde dva anglicky zpívané texty, jeden od Chrise Cutlera, druhý od Gertrudy Steinové, jeden z Fragmentů je adaptací skladby španělského skladatele, klavírního virtuóza a aristokrata Joaquína Rodriga (1901-1999). O jakou skladbu jde a o jaké texty, díky jednotnému názvu Fragment nevíme. Je to jednoduchá a zároveň fungující působivá strategie jak upřednostnit celek před eklektickým výčtem vlivů… a ano, před fragmentizací. Při názvech Fragmenty se nabízí zásadní otázka: jde opravdu o fragmenty, například vystříhané z jednolitého proudu hudby, nebo o samostatné drobné skladby a improvizace?

Nevím a nenabízím zde odpověď. Tomu z posluchačů, kteří záhadě chtějí při poslechu přicházet na kloub, může být nápovědou neuspěchanost celé kolekce. Bittová nechává každý tón dlouze znít, hlasem a houslemi často vytváří spíše drones než melodie, čertovské trylky bychom zde marně hledali, místo toho housle často kouzlí průzračné několikatónové motivky. Ty na několika místech přebírají úlohu sólového hlasu, zatímco zpěv je ornamentálně doprovází. Když ale Bittová zpívá sólově, bez houslí, činí tak uvolněně, jako by zpívala o samotě a sama pro sebe.

Cítím, že toto album, přestože rozdělené na tucet tracků a tudíž nabízející možnost přeskakování, má být vnímáno jako jeden celek, proto se u něj nemá cenu pouštět do popisu každé skladby. Bylo-li by LP Bittová & Fajt s obrovskou nadsázkou možné přirovnat k bigbítovému nářezu, novinka je - opět s obrovskou nadsázkou - ambientní, i když je sice spíše koncentrovaná než bezbřehá.

Nebojuje o vaši pozornost, kdykoliv k ní ale upřete mysl, zaujme. Hudba, s níž se hezky bydlí, která se ale (myslím, že následující myšlenky otce ambientu Briana Ena k ní dokonale pasují) nechce vzdávat „pocitu pochybnosti a nejistoty", vytváří „klid a prostor k přemýšlení" a je „stejně nenápadná jako zajímavá."

Bittová & Fajt: Bittová & Fajt. Pavian Records, reedice, 2013.
Iva Bittová: Iva Bittová. ECM Records. 2013.

zveřejněno 19.5.2013 na aktualne.cz - link

středa 15. května 2013

HIS Voice i Scanner: Hafler Trio má 50

Andrew McKenzie, jediný člen Hafler Tria, se 11. května dožil padesátky... pokud tedy nešlo o další z jeho mnoha mystifikací. Ke gratulaci na hisvoice.cz se přidal i Scanner. Není-li uvedeno jinak, interpretem je Hafler Trio, většina ukázek jsou úryvky skladeb zvících mnoho desítek minut.

- Alteration, Perception & Resistance - A Comprehension Excercise
- Hören Sie denn nicht diese entsetzliche Stimme, die um den ganzen Horizont schreit und die man gewonhnlich die Stille heisst (Hafler Trio zpracovává hlas Blixy Bargelda)
- An Introduction To Go
- Five Hours
- Sparrow-Week
- Hafler Trio & Autechre: H
- La Chanson Dada (vocal version) (autor: Tristan Tzara)
- Making Desperate Sign Language From The Funeral Pyre
- The Fast Hover-Fly
- Total Instant Relief
- Fuck

vysíláno 14.5.2013 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.

úterý 14. května 2013

Kaztalien: Feral Field; Old Komm: Ventspils

Občas mám dojem, že moje příspěvky do recenzní rubriky HIS Voice jsou katalogem posluchačských nejistot. Nová položka: nahrávky, jejichž téma, obal a přiložená tisková zpráva jsou tak sugestivní, že znemožňují jakékoli úsilí o nezaujatý poslech.

Na stará kolena se stávám rusofilem. Mám pocit, že zatímco ostatní národy omílají poudačky, Rusové tvoří literaturu; mám pocit, že ruské dějiny jsou jaksi syrovější a méně banální než jiné dějiny; mám pocit, že nejkrásnější písně jsou dumky; mám pocit, že Sibiř je nejvýstižnějším synonymem pro nekonečno a důkazem, že příroda s člověkem ještě stále vyběhne, kdykoliv si zamane, a konečně mám pocit, že Jan Eskymo Welzl věděl, proč tam wlezl… Jen ta vodka mi furt nejede.

Samozřejmě přeháním, ale po přečtení předchozích řádků snad pochopíte mé nadšení a hrůzu z titulů, které jsou dílem ruských hudebníků a navíc se zabývají géniem loci Ruska a bývalého SSSR.

Jednočlenný projekt Kaztalien z ruského Tambova, se podle portálu Discogs „vlastním jménem“ jmenuje EGA, hraje ambient a coby umělce jej zajímá zejména vztah člověka a přírody. Tématem download alba Feral Field je „divoká planina“, oblast severně od Černého a Azovského moře (mezi Donem, Kyjevem a Dněstrem), do jejíž dějin krvavě zasahovala Zlatá horda, Tataři, Litevci i kozáci. Přestože dávné mohyly a jizvy po bitvách pomalu pohlcuje dravec industrializace, píše se v tiskové zprávě, duch místa je stále neobyčejně silný.

Kaztalienova interpretace tohoto ducha není hudebně-historická (ani třeba hudebně-esejistická), ale ryze metaforická. Zhudebňují se zde „pocity“. O ambient se jedná jen zčásti: hutné plochy a drones jsou samozřejmostí, struktury zvuků akustických nástrojů, samplů a terénních nahrávek, které se nad tímto základem klenou, ale prozrazují skladatelský přístup a aranžérský um. Kaztalienovi ke štěstí nestačí, že jsou jeho skladby dost dlouhé na to, aby nás odnesly do říše snění. Každá z jedenácti položek alba (poprvé, také online, vyšlo již o rok dříve, to ale bylo o skladbu chudší) má výrazné repetitivní hlavní téma a zapamatovatelný arzenál zdobných ruchů, náhoda zde nemá místo. Ruský postindustriální ambient má svůj typický zvuk, v němž nalézáme patos široké duše i tesknou zpěvnost zmíněných dumek. Máte-li rádi třeba Closing The Eternity, Cisfinitum nebo Roricat, bude i Kaztalien vaším šálkem čaje. Je to koneckonců free download, takže si názor bezbolestně udělejte sami:http://www.etchedtraumas.net/discography/feral-field/.

V případě druhého titulu ale budete muset sáhnout do kapsy a koupit si vinyl. Dvojice Old Komm pochází ze Samary a ve svém pojetí industriální hudby pracuje s terénními nahrávkami, nalezenými zvuky, rozbitými syntezátory a nahrávkami kostelních varhan – na které dlouhých čtyřicet let hrával otec jednoho z členů dua.

S vědomím, že býti varhaníkem v kostele nebylo v Sovětském svazu jenom tak, kvačím s postřehem, že tvorba Old Komm je historicky opravdovější než snění Kaztalien, a tudíž v čemsi působivější. Jenže, nemůže za to jen press release, fotky na obalu a téma dvouskladbového dvanáctipalce, který zvukem i obrazem zachycuje mizející industriální šarm lotyšského přístavu Vindavy? Realismus považuji za královskou disciplínu literatury, je ale královskou disciplínou i v hudbě? A existuje vůbec v hudbě? (Občas závidím generaci odkojené empétrojkama: Obal? Sleeve-note? Co to je?)

Srovnám-li oba tituly bez přihlížení k jejich nehudebním aspektům, přestože tyto byly významnou inspirací stojící u jejich samotného vzniku, jsou Old Komm o něco temnější a neklidnější, melodickou táhlost ale mají s Kaztalien společnou. Zkrátka, zaujme-li vás jeden z obou zde představených titulů, vsadím se, že vás potěší i druhý. Poslouchají se moc hezky, i když s nimi mám takové trápení.

Kaztalien: Feral Field. Etched Traumas
Old Komm: Ventspils. Discrepant

zveřejněno 13.5.2013 na hisvoice.cz - link

středa 1. května 2013

Scanner: Guerilla 2013

Várka čerstvých titulů lounského labelu Guerilla je opravdu prvotřídní! Především nová řadovka DG 307 s hudbou Tomáše Vtípila a intepretace grafických partitur Milana Adamčiaka v podání Agon Orchgestra.

Playlist:
- Josef Klíč: Requiem aeternam
- Ivan M. Jirous: Recitativo II. (Kolem útlých...)
- Milan Adamčiak: Capriccio
- DG 307: Čekal jsem, že přijdeš
- Petr Kofroň, Agon Orchestra: Transfigurace Manfréda pro dvě voči
- Vratislav Brabenec & Joe Karafiát: a) Velikonoční symetrická; b) Začni u stromu
- Slum: Divná noc
- Burgtheater: Svatý dvojce Magorovi a Dáše
- Josef Klíč: Kyrie eleison
- Marek Piaček, Agon Orchestra: Z korešpondencie (z mojho života)
- DG 307: Nebuď opatrnej

vysíláno 30.4.2013 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.

Jonu Roseovi opožděně k šedesátinám

Přestože si jej spojujeme především s australským kontinentem, narodil se houslista Jon Rose v roce 1951 v Británii, kde prožil i první čtvrtstoletí života. Reprezentativní 4CD Rosin vydané značkou ReR Megacorp k jeho šedesátinám se o rok zpozdilo.

„Jon Rose je jedním z nejpracovitějších, nejoriginálnějších a nejcílevědomějších lidí, jaké znám; navíc je to mimořádný hudebník a inspirovaný skladatel,“ píše v tiskové zprávě k Rosin vydavatel (a sám jeden z nejpracovitějších atd…, jaké znám) Chris Cutler a nelze než souhlasit. Virtuózní houslista Rose s oblibou vytváří a sebemenšími podrobnostmi zabydluje nové a nové vesmíry a prizmatem svých houslí – patrně párem jejich ingresovsky svůdných efek – vnímá a nedostižně popisuje „všední“ svět kolem nás. Když se humor a cit pro fabulaci setkají s tak drobnohledným smyslem pro detail, je to radost; věřím, že kdyby se Rose znal s Karlem Velebným, s nadšením by spolupracoval na jeho četných mystifikacích, které vedly až ke zrodu Járy Cimrmana.

Tracklist a krátké komentáře k jednotlivým položkám kompilace se čtou jako pohádka a zároveň memoáry muže, který toho opravdu hodně zažil. Chronologii si zkuste odhadnout a sestavit sami.

Na prvním disku kompletu se v rámci série Pannikin seznámíme s alternativní hudební tváří Pátého kontinentu. Komorní ansámbl se zde spojuje s videem a mozaikou terénních nahrávek vystihujících australského genia loci: dechovka, zpěv aboriginských žen i psa dinga se střídá s hrou na pilu (i na motorovou pilu), superrychlým „rapem“ licitátorů na dražbách, hrou posledního žijícího obchoďákového klavíristy, uměním práskání bičem, uměním broukat a pískat dvě různé melodie zároveň i kazetou se vzkazem „Thank you very much“, která již více než třicet let hraje v jednom sydneyském krámku.

Po tomto kvazidokumentu se Rose vydává na pole dějin hudby s cílem napravit jistý historický nedostatek a stvořit houslový koncert, jehož sólový part by byl zcela improvizovaný, zatímco orchestrální doprovod dopodrobna zkomponován. Zpět do Austrálie se vracíme v radiofonickém kuse Syd & George o dvacet let trvajícím vztahu člověka se zpěvným ptákem z rodu lyrochvostech. Závěr prvního CD patří zvukům deště snímaným mikrofonem uvnitř houslí.

Druhý disk otvírá šest ukázek z Charlie’s Whiskers, tedy deseti palindromů pro Charlese Ivese. „Ives byl jedním z prvních skladatelů západní hudby,“ píše Rose v bookletu, „který se odvážil nechat ve stejném prostředí existovat nezávislé hudební procesy. V mnoha jeho dílech se ve veselé zvukové koláži střetávají lidové písně, dechovky, ohňostroje a vzdálené sbory – tedy svět takový, jaký skutečně je.“ Roseova skladba pro smyčce, sólové housle, klavír, pilu, interaktivní smyčec a live sampling je zde prezentována ve verzi nahrané živě na bratislavských Večerech nové hudby.

Talking Back To Media je Roseovou hudební verzí běžného, přitom bizarního „odmlouvání médiím“ – ansámbl složený z deseti improvizujících hudebníků, sound-artisty a básníka reaguje v reálném čase na jakékoli nebo všechna přítomná vysílající média. Kontrabasista Mike Majkowsky při provedení ukázal neobyčejnou schopnost zopakovat kteroukoli zaslechnutou větu pozpátku. Digger Music, jíž druhý disk kompilace končí, je kusem pro housle a bagr. Choreografie pohybu tohoto stroje byla snímána, převáděna do dat a míchána s nepravidelnými ruchy mechanické paže bagru. „Je to spíš zvíře než stroj.“

Třetí CD zahajuje Sphere, tedy radiofonický mix nejrůznějších provedení projektu, při němž Rose, fascinován symbolikou koule/míče a strukturou kolektivních míčových her, pracuje s takzvanými interaktivními míči, vždy nejméně čtyřmi, které jsou vybaveny nejrůznějšími senzory a prostřednictvím rádia vysílají informace softwaru, který je zpracovává a generuje zvuk a video. Výstupy a obsazení se liší s každým provedením a do značné míry závisejí na vývoji hry.

Na reprezentativní kompilaci Jona Rose nemůže chybět ukázka z již tři desítky let rozvíjeného programu The Great Fences of Australia. Rose smyčcem rozeznívá ploty, které se mezi australskými pastvinami a farmami táhnou v délce snad tisíců kilometrů. Přítomná nahrávka je ale pořízena v garáži, kde Rose testoval hru na „přenosné ploty“, které sestrojil pro Kronos Quartet.

Po letech improvizovaného hraní se stovkami hudebníků Rose při hře rád reaguje sám na sebe: ukázky z projektů Hyperstring a Palimpolin pro housle hrané interaktivním MIDI smyčcem třetí disk uzavírají. Pro Palimpolin Rose sestrojil kvadrofonní zvukové prostředí, v němž veškerý panning, transpozice, scratchování, modulace atd. jsou řízeny pohybem smyčce. Elektronickou „zvukovou municí“ jsou nahrávky upravených houslí z kolekce/projektu Relative Violin, v jehož rámci Rose nástroje přetváří do podoby psa na vodítku, krokoměru, devatenáctistrunné div ne harfy, šestnáctistrunného mikrotonálního nástroje, bicyklu i polystyrénového bloku.

Čtvrté CD – překvapivě ne DVD – obsahuje 14 videí. Některá jsou ukázkami výše jmenovaných projektů a realizací, jiná spíše veselými drobnostmi, jako například když Rose a Tomáš Vtípil hrají na housle v čekárně plné much na nádraží ve slovenském městečku Violin, kde Rose – který si takové místní jméno nemohl nezamilovat! – ve spolupráci s Jozefem Cseresem zřídil Rosenbergovo muzeum, jeden z mnoha výstupů vynikající mystifikace: dějin fiktivního hudebního rodu Rosenbergů.

Jen vyjmenovat všechny Roseovy hudebně-kutilsko-teroreticko-mystifikační aktivity dokáže vyčerpat, k muži, jenž tohle všechno stvořil a stále hravě řídí, nelze než chovat hluboký obdiv. „Když myslím na Jona, vzpomenu si na Leonarda,“ prohlásil David Harrington z Kronos Quartetu a já dodávám: Jon Rose je jedním z těch umělců, jejichž dílo lze opravdu studovat celý lidský život. „Nápady. Celá spousta nápadů. Proud nápadů. Ve světě ‚umělců‘ hledajících nápad je Jon Rose tím, jemuž nápady lezou ušima,“ vystihuje to v bookletu Rosin Bob Ostertag.

Na závěr bych rád zmínil záhadnou zprávu, která se v souvislosti s kompilací Rosin – který nelze než doporučit – objevila na Roseově webu: prý má jít o jeho poslední titul u ReR Megacorp. Umělec a vydavatel se nepohodli? Nebo snad Jon Rose končí s hudbou? Či jen další mystifikace?


Jon Rose: Rosin. ReR Megacorp

otištěno v HIS Voice 2/2013

Těkající všetečka postindustrialu

Nad knihou Thomase Baileyho Unofficial Release

Hudebníka a publicistu Thomase Beye Wiliama Baileyho není čtenářům HIS Voice třeba představovat. Nejedno číslo HIS Voice obsahovalo jeho články psané exkluzivně pro nás a později zapracované i do jeho druhé knihy Unofficial Release. Ta vychází autorovým vlastním nákladem coby ebook i brožovaný, téměř čtyřsetstránkový svazek. Název Neoficiální vydání je doplněn výstižným podtitulem Self-released and handmade audio in post-industrial society. Bailey se ve své knize zabývá různými aspekty samovydavatelské praxe od mail artu před kazetový boom po netreleases. Kapitoly jsou prokládány rozhovory s výraznými osobnostmijednotlivýc oborů: „zvukovým básníkem“ Rodem Summersem, jugoslávským mail-artistou Andrejem Tismou, vydavateli a hudebníky Alem Margolisem a Fransem de Waardem a dalšími.

Kniha není historickým přehledem ani chronologií. Autor si je dobře vědom toho, že jím zvolené téma lze nahlížet z mnoha úhlů, volí proto esejistický přístup, v němž zmíněná interview slouží jako zpestřující intermezza obohacující čtenářský zážitek a obraz samovydavatelského světa o zajímavé reálie. Téma hudby (textů i výtvarného umění) vydávané a šířené vlastním nákladem nebo péčí malých labelů je neobyčejně široké: Bailey píše o networkingu před internetem – donedávna tak samozřejmém, dnes už téměř exotickém (jak mi chybí třeba ty cedulky na dveřích hospod: „Fando, bylo tu plno, šli jsme k Hrochovi“… a poštovní, téměř tělesný styk); digitalizaci vlastním nákladem vydávané hudby; samizdatu v politických podmínkách východního bloku a cenzuře vůbec; limitovaných edicích i chrličích stovek titulů (Merzbow atd.); propagaci skrze antipropagaci (například v black metalu) i návratu kazet v jednadvacátém století.

Baileyho dobrou vlastností je zkoumání tématu z více stran, vhled do filosofie, politiky a sociologie a především určité zdravé kverulantství. Coby hudebník a fanoušek se pohybuje zejména ve světě industrialu a noise, nenechává se ale spoutat paradigmaty těchto spíše okrajových – alespoň co do početnosti publika – scén a užitečně se táže po smyslu zdánlivě samozřejmých estetických i společenských vymezení. Neprodává například satanistický black metal podobnou iluzi jako pop music valící se z MTV? Není ultrapravičáctví neopohanů prezentujících se jako ten nejhlubší underground v lecčems podobné slintům mainstreamových superstars Davida Bowieho a Erica Claptona, díky nimž (mimo jiné) v sedmdesátých letech vzniklo hnutí Rock proti rasismu? Je chrlení stovek nahrávek formou společenské kritiky nebo spíš autoterapií a překonáváním strachu ze smrti? Nezasahuje „velký“ svět průmyslových korporací do světa DIY audia víc, než jsou si malí vydavatelé ochotni připustit? Proč kazety, CDR a internet „zabíjejí hudbu“ a minidisk žádnou revoluci v samovydávání nezpůsobil? Kapitola o neúspěchu formátu minidisku je podle mého názoru nejlepší z celé knihy.

Kniha Unofficial Release nemá nejjasněji definované téma, jde spíš o kompilaci dodatečně spojených úvah a rozhovorů. Neřekl bych ale, že se jedná o nedostatek. Baileymu hraje do karet schopnost inteligentně se tázat a nabízet čtenáři řadu nečekaných detailů a souvislostí. Asi není nutné číst tento svazek od začátku do konce, leckomu bude víc vyhovovat možnost tu a tam si napřeskáčku „zobnout“.

Kromě Unofficial Release je u Thomova nakladatelství Belsona Books k mání i jeho první kniha Micro-Bionic: Radical Electronic Music & Sound Art in the 21st Century v rozšířené, autorizované verzi – předchozí vydání tohoto svazku nebylo takové, jaké si autor představoval, a provázely jej problémy s neplatícím nakladatelem. Na jejích stránkách vás čekají profily Merzbow, Coil, Francisca Lópeze, Johna Duncana, Whitehouse, vydavatelství Mego atd., i úvahy na téma plunderfonie, samplingu a redukcionismu. Zkrátka nové tisíciletí brané opět poněkud volně a zeširoka, opět se spoustou pozoruhodných detailů a úhlů pohledu.

Thomas Bey William Bailey: Unofficial Release. Belsona Books, www.tbwb.net

otištěno v HIS Voice 2/2013