neděle 30. června 2013

Federsel & Mäkelä featuring Klapper: Live at Mayhem

Česko-finské duo Federsel & Mäkelä, tedy členové skupiny B4, Radio Royal, Gurun Gurun a Läski, vystoupili v kodaňském klubu s případným názvem Mayhem posíleni o dalšího Čecha, v Dánsku žijícího virtuóza na ozvučené hračky Martina Klappera, který je nefalšovanou legendou na poli neidiomatické improvizace. V šestatřiceti minutách záznamu vydaného na českém netlabelu Signals From Arkaim je vše: psychedelické kytary mají patřičný twang, hrdelní zpěv jaksepatří drásá, bicí automaty jsou dokonale nablblé, skrumáž všudypřítomných šumů a ruchů je rozrývána hrou na sovětský dětský syntetizérek Pille… já to žeru!


psáno pro Newsletter Radia Wave


Wolf Eyes naznačují rock’n’roll

Zakládat po roce 2000 rockové kapely je jako zakládat skupiny historického šermu – je v tom koňská dávka stesku po minulosti, jaká nikdy nebyla, a touha napodobit co nejvíc nuancí dávných časů. Zakládat po roce 2000 rockové kapely je, jinými slovy, tak trochu bláznovství. Členové Wolf Eyes to na nejnovějším albu No Answer: Lower Floors učinili. Výsledek je strhující.

Detroit, kde tahle americká noiseová úderka sídlí, obohatil ostrý bigbít o Iggyho Popa a jeho Stooges a podobně nekompromisní MC5. Pozdější úpadek průmyslu, především automobilového, změnil průmyslové město téměř v metropoli duchů čelící nezaměstnanosti, odlivu obyvatel a strmému nárůstu zločinnosti. Ve městě, jemuž se někdy přezdívá „první město třetího světa v USA“, vám ale, jak říká jeden z členů Wolf Eyes, projdou věci, které by vám jinde neprošly, a není tam nouze o dostupné průmyslové prostory pro ateliéry, studia, zkušebny a koncertní sály. A jaký jiný rock by měli Wolf Eyes v motorovém městě (slovní slepenec Motown je v první řadě označením Detroitu, až potom názvem vydavatelství černé hudby, které tam vzniklo v roce 1959)  než jaksepatří garážový?

Wolf Eyes vznikli v roce 1996 jako sólový projekt Natea Younga, po krátké době se ale z one-man bandu stalo trio doplněné o Johna Olsona a Aarona Dillowaye, který se posléze výrazně projevil jako sólista a Wolf Eyes v polovině minulé dekády opustil, aby mohl načas žít v Nepálu. Nahradil jej Mike Connelly, který skupinu opustil přednedávnem, aby se naplno věnoval sólovému projektu Failing Lights. Novým členem je Crazy Jim Baljo, který během prvního turné Wolf Eyes zastával funkci šoféra a byl majitelem dodávky, v níž byla šňůra absolvována.

Odejít z řad Wolf Eyes je ale téměř nemožné. Spleť vzájemně propojených vedlejších projektů a vydavatelství jednotlivých členů je neobyčejně hustá, takže se současní členové Wolf Eyes s bývalými i nadále setkávají v nejrůznějších sestavách. Vydaných titulů z rodiny Wolf Eyes (ano, jde doslova o rodinný podnik, někteří členové do vlčí sítě uvedli i své manželky) lze napočítat přes tisíc – jen Olsonův label American Tapes vypustil do světa přes 900 titulů a po dosažení tisícovky, což nebude dlouho trvat, hodlá ukončit činnost. Personálně spřízněných projektů existuje několik desítek, i když mnohé z nich existovaly jen jednorázově. Takže není žádným překvapením, že na novém albu Wolf Eyes hostují Dilloway i Connelly a že na obálce aktuálního čísla britského magazínu The Wire můžeme spatřit portréty všech pěti mužů, kteří jsou či byli členy skupiny.

Wolf Eyes jsou nejvýraznějšími představiteli druhé generace noise, generace, která hudbu hluků vymanila z pout temné estetiky industrialu a post-industriální hudby. Díky Wolf Eyes – a dalších generačních souputníků, v Evropě například Jazkamer – bylo možné oddávat se extatických orgiím hluku, aniž by tyto musely být ilustrovány nějakou tou pochmurnou vizí. Wolf Eyes fungují jako jamující víceméně rocková skupina (ostatně vydali nějaké tituly u Sub Pop a, jak každý jejich fanoušek ví, zahráli a zanahrávali si s jazzovým saxofonistou Antonym Braxtonem), ne nepodobně například No-Neck Blues Bandu.

Jejich nové „opravdové“ album No Answer: Lower Floors – tím posledním adjektivem narážím na skutečnost, že nekončící záplavu nízkonákladových, převážně živých kazet a CDR Wolf Eyes ani příliš nepropagují a nechávají fanoušky, ať si k nim najdou cestu sami – vyšlo po téměř čtyřech letech od vydáví posledního „opravdového“ titulu Always Wrong. Je opravdu tak rockové, jak jej vydavatelství De Stilj propaguje? Ano i ne.

S výjimkou půldruhaminutové miniatury No Answer je celé album, tedy pětice skladeb, postaveno na repetitivních atacích zkresleného zvuku a primitivních rytmech. Ty bzučící a skřípající trhance lze považovat za riffy, halabala se opakující údery za part bicích nástrojů. V kombinaci se zkresleným, polorecitujícím-polozpívajícím hlasem a tu a tam bizarními dechy Johna Olsona jde opravdu o velmi primitivní náznaky písniček. Takto popsáni se Wolf Eyes jeví jako parta nehudebníků tvořících přinejlepším bizarní kvazibigbítové art brut, to by ale v rukávu nesměli mít trumf v podobě mistrovské práce s dynamikou a časem, přesněji repeticí.

Pokud jde o to první, troufám si tvrdit, že na albu zanechal hluboký otisk Mike Connelly, přestože zde hraje již jen jako host. Jeho sólový projekt Failing Lights na albech Failing Lights (2010) a Dawn Undefeated (2012) přišel s kritikou právem vychváleným přístupem k noise music, při němž jsou vnitřní energie a napětí nejen zachovány, ale i výrazně podtrženy subtilnějším zvukem a neustálým balancováním na hraně roklí ticha. Wolf Eyes na No Answer: Lower Floors dokáží zabouřit, mnohem častěji než dříve ale posluchače napínají oddalovanou katarzí.

Co se týče druhého pilíře, tedy repetice, je album nezvratným důkazem toho, že hluboký ponor do nitra zvuku dokáže téměř alchymisticky přetavit kdejaké smetí v ryzí kov. To, co Wolf Eyes hrají, tedy pět primitivních manter ruch-bum-ruch-bum…, je dle všech muzikantských měřítek pouhá kočičina. Je ale provozována tak zarytě, vášnivě a bohorovně, že ji nelze označit za nic jiného než úchvatnou. Tohle album vás jen tak nepustí a Wolf Eyes nás na něm tak trochu vracejí do minulosti, kamsi do poloviny padesátých let, kdy pionýři rockové hudby čelili od starších generací obviněním z (ne)muzikantského primitivismu a do poslední kapky ždímali své osvědčené triky. Příkladem za všechny budiž Bo Diddley, muž s hranatou kytarou, který si celý život vystačil s jediným rytmem.

V závěrečné skladbě Warning Sign použili Wolf Eyes stejný trik jako Sunn o))) na svém poledním řadovém albu Monoliths & Dimensions, kde po trojici zpívaných skladeb naservírovali strohý, repetitivní instrumentální… monolit. Zrovna tak Wolf Eyes své nové dílo uzavírají hlasitými sedmi minutami „riffu“ zbaveného téměř vší „omáčky“. Funguje to stejně dobře jako u Sunn o))).


Divil bych se, kdyby No Answer: Lower Floors nefigurovalo v žebříčcích nejepších desek letošního roku. Rock’n’roll will never die!

otištěno v HIS Voice 3/2013

středa 26. června 2013

Scanner: Filip Topol RIP

Viz starší příspěvek, zde jen...

...playlist:
- Malá smuteční hudba I: Adagio - Moderato - Adagio
- Nebe je zatažený
- O příměří
- Psycho Killer
- Dotkla
- Filip Topol: Strč si hlavu do pračky
- Chce se mi spát
- Muž na chodníku I
- Brabenec, Brabec, Karafiát, Komárek, Oplištilová, Topol: Asafalty
- Malá smuteční hudba II: Largo

vysíláno 25.6.2013 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.

neděle 23. června 2013

Píp, píp, Aktual žije

9. prosince zazněla na koncertě Aktualu v Lucerna Music Baru píseň Androš chcíp. Dokonce dvakrát, jednou v rámci programu, podruhé jako bujarý přídavek. Nyní vychází na CD Chovám v kleci bolševika, které bylo předevčírem (čtvrtek 20. 6.) pokřtěno v Paláci Akropolis.

Frontman skupiny Aktual a autor veškerého jejího repertoáru Milan Knížák dokáže ve svých písních udeřit hřebík na hlavičku několika dobře mířenými ranami. Jistě, český underground dvacet let po pádu komunismu leckomu a lecčím oprávněně připomíná abiturientský večírek nebo přehlídku konečně zasloužilých umělců. Jistě, Knížákův skandovaný verš „píp, píp, androš chcíp, bez androše bude líp“ je především vyjádřením přesvědčení, že společnost, ve které podobná „veselá ghetta“ nemusejí vznikat, je přeci jen zdravější. Čas je ale mocný pán a po třiceti letech obnovený Aktual hraje především pro pamětníky a milovníky androše a jeho starší i nové nahrávky vycházejí u lounské značky Guerilla Records, která je nejpilnějším androšským labelem u nás a vycházejí u ní archiválie i nové řadovky Plastiků, Dégéček a mnoha dalších.


Destruovaná hudba

CD Chovám v kleci bolševika je ale vůbec prvním albem Aktualu, které obsahuje aktuální materiál, tedy písně vydané bezprostředně po jejich vzniku a navíc tematicky současných. Je jich třetina z tuctu, kromě Androš chcíp i titulní píseň Chovám v kleci bolševika. Knížák v médiích v poslední době opět ve zvýšené míře varuje před nebezpečím návratu „bolševiků“, zde tak činí formou říkankovité nadsázky: bolševik v kleci zpívá Internacionálu a kolem kdákaj slepice Píseň práce. „Asi ho vrátím, do rezervace,“ zní závěrečný rým textu, který neděsí hrůzami příslušného režimu, ale s vtipem upomíná na demenci společného juchání a vyvěšování praporků. Knížák ve svých písňových textech vlastně nikdy explicitně nestrašil; nedílnou součástí jeho písniček je humor a zkratka nikterak vzdálená lidové tvorbě.

Aktualu, skupině, kterou založil koncem šedesátých let v Mariánských Lázních, byla díky využívání nehudebních nástrojů, jako jsou vrtačky, motocykl či barely přiřknuta nálepka jedné z prvních industriálních skupin světa – samotný žánr industrial music byl pokřtěn (tudíž vlastně oficiálně založen) až v Británii v polovině sedmdesátých let. Jiní mluvili o punku a i zde bychom našli několik styčných bodů, především co se týče stručnosti a jednoduchého hudebního doprovodu. Přesto je Aktual zcela ojedinělou kapitolou dějin rockové hudby.

Milan Knížák na konci šedesátých let nijak netoužil zapojovat se do i v Čechách propuknuvší bigbítové horečky: měl v té době za sebou zatím spíše tajný vynález takzvané destruované hudby vznikající přehráváním nejrůzněji preparovaných gramodesek, zkušenosti na poli současné vážné kompozice a byl světově respektovaným tvůrcem na poli happeningu a členem hnutí Fluxus usilujícího o vytvoření nových uměleckých forem (mail art, happening) a s ním spojenou změnu v nahlížení na uměleckou tvorbu coby součást každodenní zkušenosti.


Cage i Kmoch

Když jej oslovila skupina přibližně o deset let mladších začínajících bigbíťáků, aby se k ní přidal, zjistil, že chlapcům kromě zpěváka a bubeníka chybí především hráčský um a jakákoli představa hudebního směřování. Hrát coververze bylo díky nesmělému seznamování se s nástroji vyloučeno, a tak vzal Milan Knížák kapelu pevně do rukou a začal pro ni psát jednoduché písně, v nichž se rudimentární beat mísil s nehudebními hluky, skandováním i ozvěnami vesnické kutálky. „Cage i Kmoch,“ vystihl to v jednom ze svých pozdějších textů; pracoval s monotónními rytmy i výpůjčkami z lidovek typu Vyletěla holubička, při kompozici využíval náhodu a tvůrčím způsobem nakládal s nehudebnictvím některých členů skupiny, jsa si dobře vědom toho, že nemuzikant nikdy nepadne do tenat virtuózních klišé a jeho řešení jsou vždy neotřelá. Tvůrčí imperativ byl jasný a platí dodnes: vyjádřit se umělecky tady a teď, nežehrat na nemožnost, nečekat na lepší příští v podobě finančně nedostupné aparatury či podobně nereálného brzkého pádu režimu.

Skupina si pohrávala s názvy Jezuiti, Děti bolševizmu a Apoštolové, nakonec se ale stala součástí Knížákova dodnes stěžejního tvůrčího plánu, totiž usilování o co nejdokonalejší jednotu mezi uměleckou tvorbou a každodenním životem, a získala název Aktual. Knížák tehdy toužil po uměleckém hnutí / komunitě, jaké znal z USA, kde v roce 1969 díky pozvání zakladatele Fluxu Georga Maciunase krátce žil a přednášel na univerzitách v Lexingtonu a Los Angeles, a svému programu říkal aktuální umění. Aktual, psal v šedesátých letech v jednom letáku/manifestu znamená „provádět/pořádat procházky, obědy, výlety, slavnosti, cesty tramvají, nákupy, sporty, rozhovory, módní přehlídky, atd… jen trochu jinak.“ Z přibližně stejné doby pochází i otázka/krédo: „Znamená umění učit člověka žít?“

Na kost ohledaný aktuálovský beat rovnoprávně doplněný skandovanou recitací, sirénami, vrtačkami, štípáním dříví či túrováním motorky sloužil jako doprovod nekompromisním textům, jejichž úryvky později zlidověly: „Miluju tebe a Lenina“; „Probuďte pátera Koniáše“; „Staňte se prasetem“; „Chtěl bych mít vanu rumu a atomovou pumu“… Taková kapela, obzvlášť na malém městě, jako jsou Mariánské Lázně, samozřejmě nemohla dlouho vydržet. Rozpadla se po několika koncertech někdy na začátku sedmdesátých let, kdy jí bylo policií znemožněno byť jen zkoušet pod širým nebem.

Její existence ale výrazně ovlivnila český underground. Plastic People po setkání se syrovostí Aktualu opustili anglický repertoár a kosmickou psychedelii, o něco později vznikly Knížákem přímo ovlivněné skupiny DG 307 a Umělá hmota. Konečně název Knížákovy písně Atentát na kulturu se o několik let později při mediální štvanici na underground a Chartu 77 stal titulkem nactiutrhačného článku a televizního pořadu věnovaného Plastikům a spol. Coby plastikovské texty v něm byla citována slova písniček Aktualu, proti čemuž se Milan Knížák ostře ohradil několika dopisy. Undergroundové společenství považoval za poněkud sektářské sdružení kolem vrchního „ideologa“ Ivana Magora Jirouse a – přesvědčen, že tudy cesta nevede – odmítl pozvání zahrát na jednom z androšských Festivalů druhé kultury. Poslal jen pásek s nahrávkou písně Kvůli pospolitosti seru na pospolitost, na níž nyní tak trochu navázal výše zmiňovanou Píp, píp, androš chcíp.

Po raném Aktualu mnoho nahrávek nezbylo. Když je před deseti lety vydala již neexistující brněnská značka Anne Records, potěšilo to asi především zájemce o českou hudební historii: originalita hudby totiž jen málokdy zvítězila nad zvukovou kvalitou dobových záznamů. O dva roky mladší, již guerillovské, Děti bolševizmu nahrané ve zcela nové sestavě (kromě Knížáka v ní není nikdo z původních členů) konečně naznačovaly onen pestrý, veselý a přitom drsný zvuk, jaký si Knížák v Aktualu představoval. Těch ruchů a dechovky mohlo být ještě víc, jde v podstatě o kytarový bigbít, ze starých písní, které jsme si díky nekvalitním snímkům a četným legendám představovali jako rozervané dekadentní hymny, se ale najednou staly veskrze příjemné hity.

Nejinak je tomu i v případě nového alba. Obžaloba české anální alpinistiky s refrénem „Kde domov můj, kde do zadku díra, hory páchnou hovnem, voda samá síra“ je natolik chytlavá, že hrozí nebezpečí broukání v nejnepatřičnějších situacích, kompozičně a zvukově náročnější starší kusy (Vana rumu, Milujte Jižní Čechy) díky své stručnosti svižné tempo alba neshodí.

Z trochu jiného soudku je jen závěrečná novinka Svatozář, bolestně bilancující tklivá píseň dávající svým zvukem vzpomenout na Knížákovo dvaadvacet let staré dvojalbum Obřad hořící mysli, kolekci písní napsaných s myšlenkou na jejich ztvárnění českými zpěváky pop music. Nakonec je Knížák působivě nazpíval sám a na albu, které se stalo jeho nejpestřejším, jej kromě bigbítové kapely, dechovky a cimbálovky doprovázejí tak nečekaná jména, jako je Lucie Bílá, textař Zdeněk Rytíř v roli kytaristy a někdejší adept popové slávy a klávesista Vašek Vašák (posledně jmenovaný hraje nyní i s Aktualem, Rytíř na své členství musel ze zdravotních důvodů rezignovat). Téměř nesehnatelný Obřad hořící mysli, na nějž navázala čistě syntezátorová písničková kolekce Navrhuju krysy, by si jednoznačně zasloužil další reedici a je dobrým doplňkovým poslechem k Aktualu. Knížák se zde zmocňuje role baladýra, zpěváka dechovky i náboženských písní i hudebního klauna, aktuálovský „punk“ je vystřídán košatějšími aranžmá a tiššími polohami.


Jiné hraní

Písně jsou jen jednou částí rozsáhlé Knížákovy hudební tvorby. Výše zmíněná destruovaná hudba (broken music), tedy hudba rozbitých desek, později i partitur a CD, se brzy dožije půlstoletí od svého vzniku a Knížák je díky ní ve světě uznáván jako průkopník „jiného“ hraní na gramofon. Nahrávky broken music vyšly v nejrůznějších podobách, bylo by ale hezké, kdyby se Guerilla, která vydavatelsky často spolupracuje s orchestrem Agon, pokusila zpřístupnit i Knížákovu vážnohudební, zdánlivě tradiční tvorbu, která na žádné reprezentativní autorské kolekci zatím zastoupena není. Byl by to cenný díl do dodnes neuspokojivě nekompletního obrazu současné české kompozice.

A konečně je tu Knížákova aktivita z roku 1978, totiž hudba myšlená, tušená. Ta je samozřejmě vždycky nejkrásnější.

otištěno 22.6.2013 v Orientaci Lidových novin

pátek 21. června 2013

Odešel prokletý básník, který se minul s časem

Bodejť bych nebyl naměkko: svou první dívku jsem poznal na koncertě Psích vojáků a Filipu Topolovi a spol. od té doby odpouštěl i občas rozvrzanou souhru, opilstvím znemožněné či rovnou neuskutečněné koncerty, občasné hraní a tvorbu na půl plynu i těch několik slíbených a nedodržených „definitivních" rozpadů. Hudebních a básnických plusů, které všechno tohle několikanásobně vyvážily, nasekal za třiatřicet let své hudební tvorby až až.

Byl to on, kdo do světa českého undergroundu a vůbec bigbítu přinesl polohu prokletého básníka a zároveň barda, který se tak nějak minul s časem, vzhlížel k mozartovským rokokovým kudrlinkám a osamělosti barokních varhaníků v zastrčených kostelích.

Českému androši, v jehož kontextu se poprvé uvedl, když coby třináctiletý vystoupil u Václava Havla na Hrádečku, kde Plastici jedinkrát odehráli své Pašijové hry velikonoční, lze po hudební stránce občas leccos vytknout, ať už jde instrumentální amatérismus nebo přílišné kopírování plastikovských hudebních postupů s drnčivými ostináty a skřípajícími housličkami, jedno velké plus mu ale nelze upírat - totiž umělecky poctivé uchopení ducha času a místa, tvorbu pro/o „teď a tady", zkrátka ono příslovečné bondyovské „My žijeme v Praze, to je tam, kde se jednou zjeví duch sám."


Hej hej, Kiliáne Nedory

Filip Topol měl stejný cit pro genia loci, vyrůstal ostatně v umělecké rodině a na Malé Straně, jako hudebník byl ale jinde než jeho tvůrčí okolí. Že ve světě a postupně i v Čechách vypukl punk a v jeho závěsu nová vlna, mu nemohlo být lhostejnější, sám dokázal být divočejší i grotesknější; že v době, kdy coby „ucho" na undergroundové scéně stanul bok po boku Plastikům a DG 307 (obě skupiny tehdy, kolem roku 1979, připravovaly své umělecky nejcennější programy Pašijové hry, Jak bude po smrti, Dar stínum atd.), jej rovněž neznejistilo.

Coby více než zdatný klavírista mířil vlastním směrem. Při prvních vystoupeních zpíval texty svého o tři roky staršího bratra Jáchyma evokující temné středověké vize ne nepodobné vláčilovské syrovosti, brzy mu ale došlo, že „hej hej, je mladej" a začal básnicky zpracovávat vlastní svět předčasné dospělosti (u výslechu na StB byl ještě dřív, než dostal občanku) bolestivě se střetávající se zranitelností neplnoletého, citlivě reagoval na poetické podněty Sylvie Plathové, sbíral se z lásek, svárů a kocovin a vymyslel si démonické alter ego jménem Kilián Nedory, jemuž věnoval vskutku bolestivý dvacetiminutový opus.

Když na začátku devadesátých let debutoval alby Nalej čistýho vína, pokrytče a Leitmotiv, bylo mu sice pouhých pětadvacet, měl za sebou ale tucet let intenzivní tvorby a spoustu materiálu na výběr. Výsledek byl strhující. Kromě rozervaného Nedoryho a několika cajdáků je tu i pár čísel, kde si ze sebe dělá psinu, třeba Marilyn Monroe a Černý sedlo.

A konečně je tu Russian Mystic Pop Op. IV, která se stala jednou z nočních hymen bujaře mladých vožungrů-existencialistů: „Chodím po tom městě, nemám ani na tramvaj, není jaksi namístě, že bych se z toho vyhrabal, pučil jsem si pětistovku a od výčepu k baru jsem ji mezi prstama proměnil v mlžnou páru - hej hej, jsem mladej!"


Žiletky v těle

Na pozdějších albech zajímavě zrál, i když to stále často byla dosti Brutální lyrika. Sólovky Sakramiláčku a Střepy byly vyznáními ještě osobnějšími, než obvykle, kapelní Myši v poli či U sousedů vyje pes jej zachycovaly v podobě souputníka stoletých čínských básníků lehce črtajících verše v osamělém rozjímání. Bylo mu tehdy ani ne čtyřicet, odžito ale měl víc než dost. A jak zrovna žil, tak zrovna psal.

Divoký zpěv, krocení piana, při kterém mu občas krvácely prsty, sklony k sebedestrukci shrnuté v refrénu „žiletky na těle, žiletky v těle…" - není divu, že mu kdosi přilípl značku „český Jim Morrison", jakkoli povrchní byla. Možná spíš Nick Cave? Nesmysl, byl totiž zcela svůj. Jeden z těch českých muzikantů, při jejichž poslechu mi nevyskakují řady jmen zahraničních inspirátorů. A nic cennějšího než původnost v umění není.

Ve svém životním stylu Filip Topol příliš nepolevil po několika varováních lékařů ani poté, co smrt několikrát významně prošla kolem jeho dveří. Nakonec zaklepala nemístně brzo, Psí vojáci po návratu k původní sestavě už zase vyjížděli koncertovat.

Odešel jeden z posledních nefalšovaných básníků Prahy. A z Bufetu Na Knížecí je už pár let jakási blbá trafika nebo co.


zveřejněno 20.6.2013 na aktualne.cz - link

středa 12. června 2013

Scanner: Signály z Arkaimu

Tuzemské internetové vydavatelství Signals from Arkaim, které se specializuje na nezávislou, experimentální i jinak nelogickou hudbu, letos stihlo vypustit do světa dostatečné množství titulů na to, aby mu bylo možné věnovat celý Scanner. Elektronická improvizace, freakout, kazeťáky bez kazet i záznam japonského očistného rituálu. Hu! Hu! Hu! Hu!

Playlist:
- Misogi
- Count Portmon: Peristaltis
- Zelený Antoin: Live Again
- Misogi 
- Life with UFOs: Elara
- The Pololáníks : Hlacenstvo
- Misogi
- Teleomorph : Clarifying
- Vrba & Cremaschi: Kulter 1
- Federsel & Mäkelä with Klapper: Live at mayhem
- Misogi

vysíláno 11.6.2013 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.