středa 24. července 2013

Scanner: Touch Radio

...ukázky z relací internetového Touch Radia, „přidružené výroby“ britské značky Touch. Jon Wozencroft, který tento label před třiceti lety založil, si coby vydavatel stanovil za cíl ukázat, že svět elektroniky – ať už digitální či analogové – nestojí v protikladu ke světu přírody. Ostatně, odkud se bere všechen ten křemík… Lupání starých desek Philipa Jecka, něžné předivo glitchů Christana Fennesze, to vše se v produkci vydavatelství i rádia jménem Dotek organicky mísí s terénními nahrávkami bouří, Galapážských ostrovů, bzučení vos, ruchu hospody, osamocených nádechů a polknutí i náhodně zachycených útržků rozhovorů a městských ruchů, jako je pípání mobilů, houkání sanitky a podobně. Umění a hudba nevznikají v izolaci od světa, říká nám Jon Wozencroft coby vydavatel i coby pozoruhodný fotograf, jehož snímky doprovázejí většinu touchovských alb a relací. Poslouchejte, nenacházejte rozdíly, ale spojující linie… a toužíte-li poznat víc, stahujte z www.touchradio.org.uk.

Playlist? Hodinová koláž děl těchto jmen:
AER; Oren Ambarchi; Thomas Ankersmit; Robert Curgenven; Fennesz; CM von Hausswolff; Philip Jeck; KK Null; Lasse Marhaug; Daniel Menche; People Like Us; Peter Rehberg; Sohrab; Stanier Black-Five; Aino Tytti; Chris Watson

vysíláno 23.7.2013 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.

středa 10. července 2013

Scanner: Pogus

Můj milovaný label na pomezí improvizace, soudobky, tape music, noisu... bubeník Yeah Yeah Yeahs na svůj nástroj vytváří drony, Lou Cohen programuje matematicky nejednoduché kompozice, šéf vydavatelství, Al Margolis (If, Bwana) manipuluje nahrávky hudebních nástrojů. www.pogus.com


Playlist:
Brian Chase: Drum Roll Drone
If, Bwana: Ellen, Banned
Lou Cohen: shape08
Jorge Antunes: Rituel Violet
Brian Chase: Bass Drum Drone
- Lou Cohen: Concerto
If, Bwana: It Is Bassoon
Jorge Antunes: Insubstituível 2a
Lou Cohen: Symphony 9


vysíláno 9.7.2013 na Radiu Wave - ku zpětnému poslechu v tamním jukeboxu.


pondělí 1. července 2013

Pere Ubu: Jen jedineční lidé můžou hrát jedinečně

"To svět se mění, ne Pere Ubu," hlásá na webu své skupiny její zpěvák, ideový vůdce a jediný stálý člen, letos šedesátiletý David Thomas.


Vlastně má pravdu, kapela se od roku 1975 drží svého neopakovatelného zvuku a zlatých pravidel uměleckého provozu. Zde je výběr: „Nikdy nehledat nové členy prostřednictvím konkurzů; Vždycky si vybrat prvního člověka, který se naskytne; Dát dohromady jedinečné lidi, protože jedineční lidé budou hrát jedinečně, ať už dovedou hrát nebo ne; Nikdy neusilovat o úspěch (za každou cenu); Věř prvnímu nápadu, který dostaneš; Sebevyjádření je zlo; Nesnaž se - pokud jsi dost dobrý a soustředíš se na uměleckou stránku, byznys se o sebe postará sám; Když se neslyšíš, Příroda ti naznačuje, že nehraješ ten správný part; To, že umíš, ještě neznamená, že bys měl; Vyhýbej se ironii jako moru; Nejlepší kytarový part je ten, který vyžaduje nejméně hýbat prsty."

Pokud máte rádi rock, ale hnusí se vám jeho machisticko-virtuózní klišé, musí vám tyto imperativy znít jako rajská hudba. Pere Ubu v rámci turné k novému albu The Lady from Shanghai odprezentují 2. července jejich dodržování v pražském klubu Pilot - tedy bývalém Kině pilotů ve Vršovicích. Když před lety hráli v Arše na festivalu Alternativa (nebyla to Thomasova první koncertní návštěva českých zemí), byly regule důsledně respektovány.

Kytarista, baskytaristka i bubeník se omezovali na rudimentární doprovodné figury, mezi nimiž zbývala spousta místa pro dva hlavní poznávací znaky skupiny - hru na analogový syntezátor a theremin, které mají v instrumentáři Pere Ubu pevné místo od samotného začátku. 

Zrovnoprávnění těchto nástrojů v kontextu rockové hudby bylo v polovině sedmdesátých let výrazem nemainstreamového přístupu: v Německu tak činily například budoucí hvězdy Tangerine Dream, Klaus Schulze a Kraftwerk, pípání syntetizéru ale stále bylo spojováno spíše se sci-fi efekty ve filmech. Pere Ubu jeho zvukům, svistům a ruchům, který mnohdy vzniká náhodně a je nekontrolovatelný, poskytli prominentní místo hned vedle kytary.


Nepopsatelně vyšinuté mečení 

Hlavním poznávacím znakem skupiny je ale samozřejmě David Thomas, kdysi olbřímí muž přísného pohledu, který když se v Arše podíval do publika, ustoupili všichni o pár kroků dozadu. Své hudebníky na pódiu nemilosrdně sekýruje, před koncertem se odmítá byť jen setkat, natož bavit s osvětlovači, při vystoupení si tu a tam přihne z placatky… a především zpívá podivnou směsí soulové procítěnosti, beefheartovsky zmršeného blues a nepopsatelně vyšinutého mečení. Jde z něj hrůza dočista jako z Jarryova Otce Ubu, podle nějž pojmenoval svou skupinu; prý proto, že je dobré mít název, který nenese žádný význam, ale vyvolává spoustu náznaků, a který má tři slabiky.


Nakonec ale s Jarryho postavou přece jen srostl těsněji. V roce 2008 totiž na prknech londýnské Queen Elizabeth Hall uvedl představení Bring Me the Head of Ubu Roi, tedy Přineste mi hlavu Krále Ubu, k němuž napsal libreto a spolu s kapelou i hudbu, a v němž ztvárnil titulní roli. Matku Ubu hrála Sarah-Jane Morrisová, která má za sebou působení v řadách osmdesátkových popařů Communards (vzpomínáte si na Jimmyho Sommervilla?) i klasických představeních, jako je Třígrošová opera Kurta Weilla a Bertolda Brechta. 


O výtvarnou podobu Bring Me the Head of Ubu Roi se postarali američtí tvůrci animovaného filmu, žáci a obdivovatelé Jana Švankmajera, bratři Quayové. Věru vybraná společnost, David Thomas ale zůstává věrný své image: „Pokud chce se mnou někdo pracovat, pak asi má ten správný materiál. Pracovat se mnou je zaručené ohrožení kariéry, a to se nedá brát na lehkou váhu. Vůbec jsem netušil, kdo jsou Quayové. Všichni ostatní to, jak se zdá, vědí, ale já nekoukám na filmy, televizi ani video, pokud tam není vesmírná loď nebo baseball. A Quayové se tímhle nezabývají. Tak jak je mám znát? Já nevytvářím Pravidla. Já poslouchám. Potkali jsme se. Mluvili spolu. Okamžitě jsme si rozuměli a věděli, jak dát ten projekt dohromady. Já nevěřím žádnému druhu vizuálních informací."



To ale bylo až třiatřicet let poté, co Thomas v Clevelandu, jehož genius loci byl pro něj zcela zásadní, sekl s dráhou hudebního publicisty a na troskách skupiny Rocket from the Tombs vybudoval Pere Ubu, původně coby čistě studiovou skupinu, jejíž největší ambicí bylo vydat singl, který by po letech náhodní kupci nacházeli v bednách výprodejů Armády spásy tak, jak sám Thomas tamtéž nalézal nečekané hudební lahůdky a obskurnosti.

Co čert nechtěl, ve studiu už skupina ale měla písničky tři, takže singly musely být natočeny hned dva. První z nich, 30 Seconds Over Tokyo, do detailu naznačoval další hudební směřování Pere Ubu: občas „rozhoupaný" doprovod, nečekané střihy, dlouhé pasáže garážové primitivnosti střídané hlukovými erupcemi syntezátoru i náznaky nejprostšího popu.

Díky Thomasovu zpěvu a nepředvídatelnosti průběhu písní byli Pere Ubu vždy posluchačsky neobyčejně napínaví a zvláštně posmutnělí. A důsledně američtí, pokud, abych parafrázoval Thomase, za pravou Ameriku nepovažujeme McDonalda, ale Thoreaua, Emersona, Whitmana, Twaina, Faulknera… 


Svým zvukem a přístupem Pere Ubu - kteří samozřejmě zjistili, že vydání singlu je vlastně třeba doprovodit koncertem… a dalším deskou… a dalšími koncerty… - stanuli po boku tak nevyzpytatelných legend, jako byl Captain Beefheart, Residents a Red Krayola. Beefheartův klávesista Eric Drew Feldman s nimi, stejně jako leader posledně jmenované kapely, Mayo Thomspson, ostatně nějaký čas hrál. 


Jsem starý muž hledící do tváře smrti

Co je snad ještě důležitější, ještě před punkem svou sofistikovanou jednoduchostí (simple is not easy, říká se) předznamenali postpunk a novou vlnu; není divu, že v Čechách se k nim nehlásí Visáči, ale třeba Už jsme doma a Mikoláš Chadima, není divu, že ve výčtu členů skupiny nějaký čas fungovala ještě jedna avantgardní celebrita - britský bubeník Chris Cutler, vůdce a ideolog hnutí Rock v opozici.

Dlouhohrajících řadových alb Pere Ubu nenatočili mnoho. Za klasické tituly je považována první pětice vydaná v letech 1978-1982 (The Modern Dance, Dub Housing, New Picnic Time, The Art of Walking, Song of the Bailing Man) vydaná později i v rámci opulentního boxu Datapanik in the Year Zero.

David Thomas ale s nejrůznějšími členy své skupiny zakládal i další sestavy - na Deltě jsme jej viděli s Two Pale Boys, tedy trumpetistou Andym Diagramem a kytaristou Keithem Moliném (přijede i s Pere Ubu), kteří pomocí v reálném čase nahrávaných smyček dokázali vygenerovat zvuk opravdu bizarního orchestru. A pustili se tak i do jedné z nejsmutnějších písní Beach Boys. 

„Jsem starý muž hledící do tváře smrti," prohlásil David Thomas, když vysvětloval, proč se nerad zdržuje poskytováním rozhovorů. Podle novějších videí je nyní jen stínem své někdejší rozložitosti, což svádí k optimistickým i pesimistickým výkladům. 

A takhle vypadají aktuální koncerty Pere Ubu - zvuk následujícího videa je sice dosti lo-fi, samotná skupina ale tuhle „pirátskou" kvalitu má ráda, své živáky nikdy příliš nečistí a před nahráváním do mnoha stop dává přednost jedinému mikrofonu. Nejlepší je zkrátka být při tom. 


zveřejněno 30.6.2013 na aktualne.cz - link