úterý 18. února 2014

Brněnský ostrůvek pozitivní hudební deviace

Kdo měl v 80. a 90. letech rád původní alternativní rock a od něj odvozené experimenty, nemohl s obdivem nepohlížet k Brnu.

„V Praze mají všichni ze všeho srandu,“ prohlásil o české metropoli malíř a básník Vladimír Kokolia, když někdy v 80. letech přesídlil z Prahy do Brna. Rozhodnut setřást ze sebe pražský nadhled, stal se zpěvákem skupiny E hrající drásavý bigbít, který se obešel bez bicích. Vydal se tak, podobně jako další brněnští hledači nových možností experimentálního rocku, cestou prostou smířlivé pohody, cestou, která počítá s tím, že snaha o pravdivé umělecké vyjádření se občas nemůže vyhnout oblastem relativní nesdělitelnosti a extrémů. 

Začátek osmé dekády 20. století by se u nás i ve světě dal, co se týče hudby, přirovnat k začátku let 60. – vznikaly doslova tisíce skupin zkoušejících se vyjadřovat novým jazykem: často skloňovanými pojmy byla nová vlna, postpunk, new romance, ale i thrash metal a hip hop. Brno bylo v té době pozoruhodnou hudební líhní, jejíž tvůrčí kvas byl podnícen koncertními akcemi Valná hromada, ale například i prostředím divadla Husa na provázku. 

A tak se herečka a houslistka Iva Bittová, hvězda filmové Balady pro banditu, v níž hrála partnerku Miroslava Donutila, ocitla ve skupině Dunaj po boku virtuózního bubeníka Pavla Fajta a kytaristů Josefa Ostřanského a Vladimíra Václavka z již zmíněných E. S Fajtem později vytvořila umělecký i životní tandem, kytaristé Ostřanský a Václavek spolu prošli mnoha dalšími sestavami a jejich souhra byla jedním z pilířů celé scény. 

A takhle by se dalo jmenovat téměř donekonečna. Brněnské kulturní dozorce strašili tak trochu beefheartovští cynikové Ještě jsme se nedohodli hrající na samodělné elektrické kytary z prken – jejich hudba a texty byly natolik „nestravitelné“, že se při schvalování koncertů museli skrývat pod názvy jako Králíci či Hosté… Jejich baskytarista Karel David byl ale největším básníkem celé brněnské scény a kytarista Stanislav Filip podobně invenčním skladatelem. Na desku si JJSN nemohli pomýšlet ani během „tání“ konce 80. let, proto jim polovinu druhé strany svého revolučního dlouhohrajícího debutu propůjčila dvojice Bittová & Fajt. 

Expresivní Pro pocit jistoty byla trojice undergroundových rockerů ovládaná skladatelem vážné hudby Martinem Dohnalem – kdo by řekl, že na počátku byli neohrabaní androši Odvážní bobříci, autoři „hitů“ Všichni jednou umřem a Lidi jsou strašný ku**y… S Dohnalem v čele se změnili v „power art rockovou“ úderku zhudebňující verše Benjamina Péreta i článek z Rudého práva referující o soudu s popraveným Závišem Kalandrou. Podobně členitý, energický a nepředvídatelný rock jako PPJ hráli i Z kopce, skupina, v níž si Petr Váša odbyl své období společenské kritiky, aby se později stal vynálezcem fyzického básnictví a frontmanem Těch syčáků.

V 90. letech se ukázalo, že část zmíněné brněnské scény má potenciál uplatnit se i na zahraničních pódiích – řeč je zejména o Ivě Bittové, Pavlu Fajtovi a Dunaji, který tehdy dosáhl svého uměleckého vrcholu a své crimsonovské názvuky obohatil o syrovost, stručnost a nekompromisnost hardcoru. Tandem Ostřanský–Václavek kromě Dunaje a E stál – společně i zvlášť – u zrodu natolik odlišných sestav, jako jsou a byli Boo, Klar, Domácí lékař, Rale, Čikori… Pavel Fajt ve stejné době oslnil se svou poslední skupinou Pluto, která skončila poté, co do její sestavy hrábl Petr Váša při zakládání dodnes fungujících Těch syčáků. 

Postupem času zkrátka bylo o nějaké scéně čím dál těžší hovořit – jednotliví protagonisté ukončili hudební činnost nebo se rozešli každý svým směrem. Pospolitost, jež byla před rokem 1989 nutností, najednou nebyla k přežití tolik zapotřebí. Svébytná estetika, jíž tato nutnost dala vzniknout coby přidané hodnotě, je ale, domnívám se, v kontextu českého rocku zcela ojedinělá.

Psáno pro Radio Wave, slyšte i s muzikou zde.